autor: Sayurii
Možná už by se mohlo něco začít dít, co? 😀 No… ono už se něco děje, ale kdybych vám to prozradila, nebylo by to tajemství, ale ono to má být tajemství… alespoň dalších pár dílů :D. Tak mě nepřekecávejte nebo něco podobnýho, co by vás mohlo napadnout. Ale možná bych vám mohla prozradit, že Sibyla je tu už od prvního dílu, nebo alespoň už od prvního dílu se podílí na vývoji dalšího děje. Ona je všude :D.
Jsi labuť s peřím havranů
a luna za mraky –
když usmíváš se po ránu,
já stále věřím v zázraky.
Není však ohně bez žáru,
ni růže, co voní bez trní,
tak toužím po lásky daru,
odsouzen navždy k souznění,
tak prosím, volám do tmy, do ticha,
vždyť srdce mé už téměř nedýchá.
-cvokhauz-
Yolli si sedla doprostřed postele k Tomovi. Zkřížila nohy do tureckého sedu a pousmála se.
„Řekni mi svůj příběh.“ Dožadoval se dredař, nepřipravený říct jí ten svůj.
„Byla jsem mladá a naivní a on špatný, hodně zlý.“ Spustila Yolli, nejdřív se tvářila, že se jí o tom moc mluvit nechce, ale čím víc mluvila, tím víc se otevírala a tím víc se i Tom uvolňoval a získával pocit důvěry. Možná by se jí mohl taky s něčím svěřit. „Nikdy by tě nenapadlo, kdybys nás viděl, že se zamilovat do sebe. Nikdo ho nerad, kde já bydlela, pořád samé problémy. Hrát se zbraněmi, drogy, lži, podvody. Africké ghetto, gang 26, tam šlo o peníze. Dvacet sedmička si zahrávat s krví. Ale on patřit do 28, nejhorší z nich, ti pracovat jen v noci. S penězi i s krví.“ Tom o africké mafii nic nevěděl, ale doopravdy si Yolli nedokázal představit uprostřed toho všeho, po boku jednoho z těch zločinců.
„Jak se jmenoval?“ Zeptal se Tom.
„Anies.“ Yolli se na chvíli odmlčela, možná aby dala prostor pro nějaké další otázky, ale žádné nepřišly, tak pokračovala. „Byl hezký, vysoký a měl pěkné oči. Byl tajemství. Znali jsme se dlouho, prodávala jsem mu svoje obrázky, nikdo jiný nechtít je. Možná jsem kvůli němu pořád naživu, i moji sourozenci. Nevím, co stát se, že tak zlý. Ale mě měl rád. Chtěl se mnou utéct, měl problém s klukama z 27, ti pracovat ve dne, ale bylo pozdě, dostat ho, zabili ho. Musela jsem pryč, znát moje jméno, moji tvář. Jeho bratranec mě dostal pryč, cestovat s ním. Přišla jsem o všechno, o co jsem stála. Rodinu, domov, Aniese. Ale on mě naučit, že já mám ještě hodně. Změnil mi život. Teď se jako on snažím změnit smutek ostatních ve štěstí. Vůbec není těžké najít, když se nebránit.“ Yolli se na Toma usmála. Jako by se na něj snažila přenést nový elán do života, který pro něj zešedl.
„Jak jsi ho našla?“
„Uvěřila jsem.“ Odpověděla prostě Yolli, jako by to tak prosté i bylo. Jenže není.
„V co?“
„Všechno, v co věřit chci.“ Až v tu chvíli si Tom všiml, velice příhodně, jejího tetování na zápěstí. Vryheid. Svoboda. (Aby si někdo nemyslel, já nemyslím freiheit :D, vryheid je afrikánštinou, teda prej :D.) Později si Tom všiml i malé vytetované klece na Yollyně hrudi a čtyř malých ptáčků. Představovali jí, Aniese, její rodiče. Byli volní.
„Věřím, že Aniese znovu najdu, jeho duši. Věřím v život po životě. Nebo něco víc než život. Věřím v Boha. Ale věřím i v to, že Anies nebyl jediná láska na světě. Já naučila milovat svět.“ V jejích očích se zableskly malé jiskřičky. „Jsem šťastná, čekám, než znovu setkám s láskou, o kterou přišla. A našla nový domov, tady všude.“
„Je to možné i pro někoho, jako jsem já?“ Tom si nebyl jistý, že něco takového dokáže, nebyl věřící a nebyl jogín, Yolli určitě medituje, mluví jako někdo, kdo medituje. Tom byl čímkoliv víc než filantropem. Lidi ho spíš děsili. Cvoci. A i když se nebál chodit večer po venku tak jako Bill, který se bál snad i starých babiček, aby ho náhodou neubily chodítkem, mnohem příjemněji se cítil ve společnosti již známých lidí než cizinců, a určitě si s cizinci nepovídal, jak to někdy dělala Yolli. Nepřátelíčkoval se s každým, stačil mu úzký okruh přátel, kterým ovšem plně důvěřoval. V tom se od Billa nijak nelišil. Holt zprávy o vraždách a fyzických napadeních byly všude a nikdy nevíte, komu přeskočí v hlavě. Svět sice ukrývá i pěkná místa, jako Chiang Mai nebo Koh Tao, ale i bláznivé lidi. A Tom určitě nebyl zamilovaný do cestování kvůli poznávání různých cizokrajných lidí a jejich divných praktik. Ne, nebyl filantropický jako Yolli. Nebyl ani tak skromný, tak prostý, nezištný a laskavý. Nebyl vůbec jako Yolli, i když její vlastnosti ji určitě šlechtily a on jim přikládal respekt. Třeba k tomu, jak své celodenní jídlo dala bezdomovci, který hrozně smrděl a všichni od něj odvraceli oči a hlavně nosy. Yolli k němu přišla, dala mu všechno své jídlo, vodu a dokonce ho objala a řekla, ať je silný, že pomoc přijde. Pak se od ní Tom držel dál než jindy, nejen že taky trochu nasmrádla, ale kdo ví, co od něj chytla.
„Naučíš se milovat, co máš, co ti Bůh dal. Dal ti tohle všechno.“ Yolli ukázala z okna u postele. „Dal nám to všem, celý tenhle svět a my se o něj jen pereme, každý chce kus sám pro sebe. Podívej na nebe, na stromy, ničí nejsou a jsou pro všechny. Proč chtít víc?“ Yolli se zadívala na modré nebe a bílé mraky. „Proč se chlubit, co mít? Chtít moc, peníze. Potřebovat vlastnit. Mohli bychom mít všechno. Ale než si uvědomit, okráct se o to. Dřív byli jsme skromnější, nebyly státy, města, hranice. Nebyly peníze, nebyla moc. Dnes to vypadá, že to všechno patří k naší povaze. Chtít víc. Jen v nebi je všechno všech.“ Yolli se vrátila pohledem k Tomovi. „Já odběhla.“ Uchichtla se. „Ty myslel, že všechno ztratil, ale pořád toho hodně mít. Na to jsem přišla, procestovala Afriku, Thajsko a Austrálii. Tam moc nebezpečných zvířat, už nikdy nezlobit klokana.“
Tom se pousmál. Představil si Yolli, jak utíká s vystrašeným, přesto pobaveným výrazem a za ní skáče rozzuřený klokan, možná s červenou bundou.
Yolli byla tak milosrdná, veselá, milující. Nenáviděla jen nenávist samu, rozdala by se pro druhé a nikdy by nebrala nic na oplátku. Povídali si až do noci. Yolli Tomovi vyprávěla o světě, jak ho vidí, jaký byl dřív, o lidech a o smrti. Smrt je lítostivá, něžná, osvobozující kamarádka.
„Zanese nás, kam patříme. Je to jediná opravdová spravedlnost na tomto světě. Neovládají ji peníze, nepřináší bolest, zbavuje nás jí.“
Vykládala o duši jako o samostatně smýšlející, hledající k sobě duši do páru, se kterou odejde, až její tělesná schránka zchřadne. Smrt si ji vezme do náruče a pomůže jí na cestě k věčnosti.
Leželi vedle sebe v posteli, Tom byl otočený na bok a sledoval Yolli, jak se snaží dotknout hvězd, které měla vepsané v očích a kreslila je prstem na strop.
„Nic není věčné, ne na tomto světě…“ Říkala. „Jen naše duše, to nejlepší z nás.“
„Pokud je duše to nejlepší z nás, neměly by jít všechny duše do nebe? Pokud samy myslí a jsou od nás odříznuté-„
„Zajímavá úvaha, ale ony od nás přece nejsou odříznuté. Tvoje vlastní činy ji ovlivňují, i když samy myslí. Ale pověz mi, co si myslíš, že je svědomí? Co ti nedat pokoj, když ty zlý?“
„Duše?“
„Co já vím, asi.“ Pokrčila Yolli rameny. Tom nevěděl, jestli si povídají o faktech nebo hypoteticky.
„Duše je jako světlo, to co dělá nás námi, ale když ty zlý, duše zhasíná. Duše slabá. V duši pak schovat se tvá mysl, když zemře tělo. Tělo schránka pro duši, duše pak schránka pro mysl.“
Yolli se nečekaně otočila k Tomovi, tak nečekaně, až se lekl. Zeptala se tak nenuceně, konverzačním tónem.
„Koho máš v duši?“
„Jak to myslíš?“ Byla to zkouška pozornosti?
„Koho nosíš v srdci, jestli chceš. Kdo je tvým domovem?“ Srdce je metafora pro duši?
Tom neuvažoval o odpovědi. Nepřemýšlel a bezděky odpověděl.
„Bill.“ Ani si neuvědomil, že mu to leželo na jazyku. Vylétlo to z něj tak lehce. Jako by to slovo, to krásné jméno, mělo křídla.
„Kdo je Bill?“ Usmála se Yolli. Tomovo srdce poskočilo. Rozbušilo se silně, rychle, bláznivě, ani netušil proč.
„Moje dvojče.“ Přišlo mu tak normální mluvit s ní o Billovi, nechápal, čím to bylo.
„To on ti chybí.“ Odtušila Yolli. Podle Tomova obličeje by se ujistila, ale to ona nepotřebovala, nepochybovala o tom. “ Je živý?“ S Yolli, jež vyzvídala tak nenaléhavě, přátelsky, která se s ním podělila o své tajemství, o svou temnou minulost, se Tomovi o Billovi povídalo tak snadně. Prostě odpovídal na otázky a nemyslel na to. Možná se potřeboval vyzpovídat, někomu se přiznat, vidět reakci.
„Je.“ Přikývl Tom. Bohudík.
„Proč ti teda chybí, když je naživu, proč nebýt s ním?“
Tom se na Yolli podíval, její velké černé oči v sobě odrážely žluté světlo z lampy. Povzdechl si.
„Rozdělili jsme se.“ Tom nechápal, proč pořád mluví, všechno to vyzradí. Ale neumlčel se. Třeba Yolli tolik důvěřoval, třeba chtěl Yolli postavit před těžkou zkoušku. Budeš tak laskavá a přátelská i po tom, co ti řeknu? Budeš zhnusená? Utečeš pryč?
„Proč?“ Blondýnka zatím nedala najevo jakékoliv znepokojení, ale to proto, že vůbec netušila, o čem vlastně Tom mluví.
„Je to komplikované.“ Nepochopila by to. Zhnusí se jí. Nemůže jí to vysvětlit slovy. Nemůže pochopit, co sám Tom nechápal. Musela by to cítit.
„Nic není komplikované, co sám neuděláš tak.“
Tom zavrtěl hlavou v nesouhlasném gestu, přesto mu něco našeptávalo, že by s Yolli měl souhlasit. Že by ji měl poslouchat a dobře. Možná duše? ‚Duše mít větší rozum, než ty‘, řekla Yolli.
Tolik by se mu ulevilo, kdyby to ze sebe všechno dostal, tolik jedovatých slov, kdyby mohl alespoň kousek toho jedovatého tajemství vyplivnout. Ale bál se, že Yolli doopravdy ztratí. Zápasil sám se sebou. Chtěl to říct a nemohl. Nechtěl a musel. „Ty řekni mi a já posoudím.“ Vyzvala Yolli dredaře.
„To nejde.“ Zavrhl Tom návrh.
„Proč?“
„Zavinil jsem to já.“ Buď budeš už mlčet, nebo to ze sebe vysypeš.
„Co je opravdová vina v takovém světě plném nenávisti? Zavrhla by tě za to tvoje rodina? Přátelé?“
Tom si znovu povzdechl. Chvíli mlčel, přemýšlel. Jeho milovaná, milující matka, jeho otec, nejlepší učitel, který ho naučil víc než kdejaký profesor ve škole. Gustav, Georg, Mia… co by udělali?
„Nejspíš.“ Věděl, že to slovo je příliš neurčité, slabé. Vlastně měl říct určitě.
„Nejsou praví!“ Vykřikla Yolli, až sebou Tom trhl. „Ne praví přátelé, ne rodina, když by zavrhli pro lásku.“
„V takovém světě,“ použil Tom její slova, „se láska dá snadno zaměnit s úchylkou, chorobou.“ Tom se zašklebil. Je úchyl?
„To nejde, duši neoklamat. Láska, ta pravá, nelze zaměnit s ničím jiným a to duše poznat.“
„A jak já poznám pravou lásku, jak poznám, že to poznala moje duše?“
„Ty ucítíš, co nikdy dřív. Kompletnost. Dokonalost. Spojení s druhou duší. Je to domov, bezpečí, klid, mír, je to povznášející, zahřeje tě to, změní tě to. To Bůh nám dal lásku a schopnost milovat, ten nejhezčí dar, jaký nám mohl dát. A ty nejsi špatný člověk, ne úchyl. Ty jen miluješ, myslíš, že špatně, do člověka nesprávného, ale duši neoklameš, duše rozum, ty ne.“ Když Yolli Tomovi pověděla, jak pozná, že si duše našla svoji drahou polovičku, cítil, jak se v jeho těle něco sevřelo. Mohla mluvit o tom, co zažil té noci s Billem? Popsala právě jeho pocity, které v něm Bill vyvolal? Jeho dvojče, bratr, jeho rodina, krev? Bill a jeho pravá láska, duše k jeho duši?
„Tak mi řekni, Yolli,“ už to měl v puse, tu kyselou chuť, „je správné milovat své dvojče?“
Bylo to venku, vznášelo se to ve vzduchu, tížilo ho to na hrudi. Udělalo se ticho. Pro Toma trvalo věčně, pro Yolli asi vteřinu. Co teď Yolli udělá? Vypadal takhle konec jejich krátkého, neuvěřitelného přátelství? Zněl tak. Hlučné ticho. Tom, zvyklý od Billa, vždy když provedl něco špatně, něco řekl, něco, co Bill nechtěl slyšet, se celý napjal a čekal facku. Čelil tomuto zvyku 16 let a nezbaví se ho snad nikdy. Stejně jako zvyku klení v rodné řeči.
„Jistě!“ Zareagovala Yolli. No prosím… počkat… cože? „Když dvě duše patřit k sobě, ty nesmí rozdělit. Ty i on umřete, to jisté. Ale duše ne, ty spolu navždy. To nejsi jen ty a on, to není jen tělo a tělo, to tvoje a jeho duše. Pravá láska, pravý domov, ty nesmí zahodit! Někdo hledá celý život, ty našel tak snadně. Velký hlupák, jestli zahodí. Velká mučení, jestli se nevrátí, duše bolí, srdce krvácí, to ne dobré.“ Yolli si sedla a píchla Toma do žeber. „Když jsi s ním, nemyslíš na to, co špatné, co správné, duše myslí za tebe, ona ví, že nejlepší. To až pak, ty bojíš se, co na to svět, co je komu ale po tom? Ať hledit svého, ty štěstí mít, mohli by jen závidět. Ale oni to nevidí, neznají. Ty nevysvětlí to nikomu, ale nikdo nemusí vědět. To tajemství stojí za to zemřít. Ale když může žít s Billem, s pravou láskou, duší ke svojí, musí za to bojovat. Nemyslet na nic jiného, jen ty a Bill, jeho a tvoje duše.“ Toma znovu přepadl ten pocit souhlasu uvnitř něj. Něco v něm s Yolli nemohlo souhlasit víc. „Když je to moc lehké, nemá to cenu velkou.“
„A co když je to moc těžké?“
„Víš, co je moc těžké, Tome? Nesníst celou tabulka čokolády, když už načal.“
Tom se sice pousmál, ale její slova, ať už s nimi něco v něm souhlasilo, nebo ne, zněla moc krásně na to, aby byla pravdivá. Nemohl si dovolit Billa milovat. Nemohl si dovolit sahat na něj, líbat jej, nemohl ho mít. Nesměl ho mít, nesměl po něm toužit. Ať se jejich duše třeba milují do zbláznění, ale jejich těla se nesmí ani dotknout, to je krutost světa, osudu, krutost Boha nebo kdo tohle zavinil. Krutost jeho nemocné mysli. Yolli byla naivní a její slova nereálná. I kdyby se neprozradili, i kdyby udrželi tajemství, co by to bylo za život, co by to bylo za budoucnost? Pro Toma by byla jako ráj na zemi, pro Billa? Jak by mu to mohl udělat? Odepřít mu vlastní rodinu, odepřít mu svatbu na pláži, kterou si vysnil? Nutit jej do lži, lhali by rodině, přátelům, celému světu. A Tom věděl, byl si jistý, že by to pro něj za to stálo, to všechno, co to skýtalo, ale mohl být tak sobecký k Billovi? Co když to Bill vůbec nechtěl? Co když Bill vůbec necítil to samé, co on?
„Vidím, že ty moc miluješ Billa,“ navázala Yolli. Jako by viděla Tomovi do hlavy. Viděla jeho utrápené myšlenky. „Takže on musí milovat tebe. Bůh není tak zlý, aby dal ti schopnost milovat, aby stvořil duši, která milovat duši Billa a přitom by Billova duše nemilovala tebe. To nejde. Když miluje jedna, miluje druhá, to nemusíš mít starosti o tohle.“ Ale jak to mohla Yolli vědět, proč by jí to měl Tom věřit? „Když Bůh stvořit Adama a Evu a ti pak zalidnili zemi, jak myslíš, že to udělali? Dřív tohle bylo běžné a byla to láska, kterou nikdo nesoudil. Dřív lidi věděli co duše, kdo Bůh, co láska. Bůh řekl: ‚Milujte se a množte se‘. Tak miluj a nesuď se za to, za co tě nesoudí ani stvořitel. Proč bys uměl milovat, kdyby nemohl?“
„Nevím, asi je to trest.“
„Ale ne trest! Miluješ, protože bez lásky není života. Alespoň ne takového, který by být k žití. Nemůžeš ovlivnit, koho tvoje duše vyvolí si za svou, někdy je to zajímavá volba, ale je to nejkrásnější ze všech jiných lásek a milování. Nic se nevyrovná.“ Tom mlčel. Cítil hloubku Yoliiných slov. Cítil, jak se mu její slova provrtávají do těla, jak nad nimi přemýšlí, jak mu něco na tom všem dává smysl jako ještě dlouho nic. A přitom mu to přišlo neuvěřitelné. Asi si bude muset přečíst Bibli.
Billovi se nic a nikdo nevyrovná, to Tom věděl jistě, nic nebylo jasnější. Pokud by si měl být jistý jen jednou věcí, nebyl by to východ slunce, to nebylo tak stoprocentní jako to, že Bill byl pro něj dokonalostí, jen to, že dýchal, činilo jeho svět, jeho život snesitelným, minimálně. Víc než sluncem si byl Tom jistý Billem. Ale to neznamenalo nic než bolest.
„Běž, opusť Thajsko a vrať se k Billovi.“ Nabádala Yolli Toma.
„Nemůžu.“
„Proč?“
„Ublížil jsem mu.“
„Bojíš se, že Bill zlobí se? Že nenávidí?“ Yolli viděla do Toma tak čistě a přesně, jako by viděla na dno průzračného moře. „Tak mu ale škodíš mnohem víc.“ Tom se vyčerpaně převalil na břicho. Zavřel oči, viděl Billův obličej. Zoufale zafuněl do polštáře.
„Já ho přece nemůžu milovat, Yolli.“ Zakňoural Tom.
„Na to už je trochu pozdě. Tak nebuď posera a vrať se. Nebo co brání ti, kromě zlobícího se Billa?“
„Musím mu dát šanci.“
„Na co?“ Chtěla vědět Yolli.
„Na někoho jiného. Něco lepšího, než co mu můžu nabídnout já.“
„Ale prd! Co lepšího než pravá láska? Ty neposlouchal trochu!“ Yolli se zakabonila a pleskla Toma po zádech. „Ty hloupý jsi! Ale jak myslíš, ne že bys myslel dobře. Dej si čas, ale buď opatrný. Ne vždy čas hojí rány. Někdy je prohlubuje a hluboké rány těžko hojí se.“
„Co když je moje duše prokletá?“ Tom se převalil znovu na záda. Díval se do stropu, kam Yolli před nějakou dobou kreslila souhvězdí.
Yolli vstala z postele, obešla ji a dala Tomovi pusu na čelo.
„Láska vyléčí.“ Pak zhasla lampičku a odešla.
Pro Toma teď bude, podle něj, nejlepší, když si ujasní sám sebe, zůstane sám. Dá šanci Billovi, šanci zapomenout a najít si někoho jiného, kdo mu bude moct dát, co on nikdy moct nebude. Bill si nezaslouží život ve lži a Tomovu svědomí vyhovovalo, když jej to bolelo, byly to chvíle, kdy se kál za to, co udělal.
Tom Yolli zapomněl říct, že si zařídil odlet z Thajska. V 18:00, druhého června. Chtěl se ztratit. Yolli měl moc rád, i když nevěřil všemu, co napovídala. Byla plná energie a kousek mu jí vždy propůjčila. Jako by teď všechnu vypůjčenou energii naráz vrátil. Okamžitě usnul. Nad ránem, když slunce ospale mžouralo na bezmračném nebi, kde se ještě zdržoval jeho noční, nebeský bratr Měsíc, jej vzbudilo neobvyklé horko. Byl to on, kdo tak sálal teplem. Byl přímo rozpálený. Těžce se mu dýchalo, oči jej pálily. Šel se napít studené vody a chystal se vysprchovat, ledově. Cestou do koupelny se mu hlava zamotala tak, že si musel sednout. Vrátil se do postele, celý pokoj se rozhoupal. Už nedokázal usnout, ne na dýl než pár minut. Cítil se příšerně. V hlavě jej bodalo tak silně, až mu to vhrklo slzy do očí. Horečka jej spalovala, žízeň voda nezhasila. Jako by horečka všechno, co vypil, téměř okamžitě vypařila z jeho těla. Proto se asi tolik potil. A pak se objevily pichlavé křeče. V břiše, v zádech, mezi žebry i v hrudníku. Yolli celý den nepřišla, až další ráno (2.6.) zaklepala na dveře. Čekala dlouho, než Tom přišel a pustil ji dovnitř.
Tom pozhasínal všechna světla a s vynaložením snad veškeré síly zatáhl žaluzie i závěsy, aby jej neobtěžoval jediný sluneční paprsek, takže Yolli vešla do úplné tmy.
„Jsi upír? Pusť sem sluníčko, vyvětrat si tu!“ Yolli se zděsila nad tím, co viděla, když zpřístupnila letnímu slunci cestu do Tomova hotelového pokoje. Tom oblečený do propoceného tílka a spodního prádla, s rozcuchanými vlasy, byl bledý, jako by se všechna krev nahrnula pod jeho oči do tmavých kruhů, měl zarudlé bělmo. Jeho rty výrazně popraskaly, byly bezbarvé, suché a po okrajích zelenaly. Yolli sáhla Tomovi na čelo, i když ani nemusela, podle jeho tváře bylo celkem zřejmé, že trpí horečkou, Yolli jen chtěla zjistit, jak vážné to bylo.
„Úplně hoříš!“
Yolli Toma zavedla k posteli a uložila jej. Divila se, jak z ní dokázal vůbec vstát, aby ji pustil. Připravila studenou vodu do největší mísy, kterou v malé kuchyňce našla, a ponořila do ní tři osušky. V koupelně našla i nějaké léky a teploměr. Položila vyždímanou osušku Tomovi na čelo a strčila mu teploměr pod paži. Tomovi se zdálo, že za ten den (bylo teprve ráno, ale Tom ztrácel pojem o čase) ze sebe vydal energie víc, než když vystoupal na věž nebo když vyšel na horu na Koh Tao.
„38,7,“ přečetla Yolli z malé obrazovky digitálního teploměru. „To je moc,“ postěžovala si. Rozhodla se proto chladit jako šílená a dala Tomovi zapít dva bílé, malé prášky. Kdoví k čemu sloužily… Doufala, že ty pilulky snižují teplotu. Zhruba po hodině její péče Tom usnul.
Tom mhouřil oči do šera a zamlženým pohledem se rozhlížel.
„Jsi vzhůru?“ Yolli se objevila v jeho zorném poli s úsměvem. Tomovy smysly se nastartovaly a on ucítil mokrý ručník na čele a kapky vody, jak se prohánějí jeho spánky do vlasů a na polštář. Neodpověděl, jen párkrát zamrkal a protřel si víčka.
„Spals pěkně dlouho.“
„Jak dlouho?“ Rozrušil se náhle Tom. „Kolik je hodin?“ Škrábal se do sedu, načež jeho tělo zaprotestovalo v podobě křečí v břiše. Tom se chytl za žaludek a už už sahal po přikrývce.
„Lehej, já postarám!“ Yolli zatlačila Toma zpět do polštářů. „Nikam nejít.“
„Já ale musím-„
„Pšššt.“
„Moje letadlo…“
„Jaké letadlo?“ podivila se Yolli, zatímco ždímala další ručník a stále byla ve střehu, kdyby se Tom pokoušel znovu vstát.
„Já mám… mám rezervaci. Nevratnou letenku… V šest musím letět, být na… letišti, já…“
„Ty sotva mluvíš. Horečku máš, žádné lítání, zapomeň na to. Jen lež, já všecko zařídím.“
„Ale Yolli,“ vzdoroval jí tvrdošíjně. Hrozně se snažil, sbíral veškerou sílu, aby vstal, a přitom Yolli se na něj ani nemusela dívat, jen ho trpělivě jemně vrátila ze sedu do vodorovné polohy.
„Já-„
„Spím.“ Dokončila Yolli větu za Toma. „38,4, poletíš za Billem zítra, ten den to už snad počká.“
„Ale já… za Billem? To ale-“ Tomova víčka těžkla, až úplně zakryla unavené oči.
„Letadlo už pryč, zmeškal jsi.“ Konejšila Yolli Toma, ale ten již spal a neslyšel ji.
Probudil se pozdě v noci, Yolli byla pryč. Nejdřív se cítil líp, pak čím víc se probíral, tím hůř mu bylo. Šel se najíst, jen si kousl do jablka a přišly na něj bolesti. Asi se otrávil tím, co tehdy uvařil na tržnici a snědl to, jen aby dokázal, že to jedlé je. No asi nebylo.
Prudká bolest, jež chvíli balancovala na hraně snesitelnosti a pak znenadání při jediném špatném pohybu vystřelila a zaútočila na Tomovo tělo ohromnou silou, nedala Tomovi klidu. Nedovolila mu zavřít oči k spánku. Jeho kůži olizoval oheň, pálily jej oči. Pot perlící se po celém jeho skrz na skrz zuboženém těle jej studil a ani vzhledem k jeho vzrůstající teplotě to nebylo příjemné. Tom se svlékl do naha. Dlouho hledal v posteli polohu, která by dávala odpočinout bolavým svalům. Přikryl se lehkou přikrývkou z chladivého materiálu a pokusil se přivolat vysvobozující, bezbolestný, léčivý spánek. Díky dokonalé tmě a tichu, jež lichotilo jeho nevolnosti, byl konečně po dlouhých hodinách úspěšný. Do Yolliina návratu spal klidně.
Dopoledne přišla Yolli s výbavou léků doporučených od zkušené, mladé a milé lékárnice. Hned se vrhla s plnou mísou čisté vody a osušek na ošetřování. Neustále se omlouvala za své zpoždění, jako by snad byli domluveni na konkrétní hodině, nebo jako by to snad byla její povinnost jej navštěvovat a starat se o něj. Tom jí to chtěl vymluvit, vůbec to přece pro něj dělat nemusela a byl jí tak moc vděčný za to, že s ním byla, chtěl jí vymluvit její provinilostí zabarvená slova, ale nezmohl se na to. Pochyboval, že by dal dohromady srozumitelnou větu, kterou by byl schopný říct nahlas. Bolelo jej přemýšlet, poslouchat Yolli, vnímat… bolelo jej všechno, každá buňka v jeho těle.
Yolli začala panikařit nad malými blikajícími čísly na teploměru. Několik hodin chladila celé Tomovo nahé tělo ručníky, jež pravidelně máchala ve studené vodě, a ta tyčinka, kterou Tomovi vnucovala, se musela zbláznit! Nejdřív ukazovala 38,6 – jen o trochu horší než včera. Pak 38,9 – to nebylo tak zlé, to ještě půjde snížit. 39,1 – a sakra, holka, musíš se činit! 39,3 – no tak, Tome, co mi to děláš? 39,7 – ten teploměr musí být rozbitý! Co dělám špatně? 39,9 – Měla bych někoho zavolat na pomoc…
„40,5! “ Zapištěla Yolli. „Já volala záchranka, sanitka! Já nenechám tě umřít na horečku!“ Yolli zaklela v místní řeči a vytáhla svůj prastarý tlačítkový telefon s krytem Hallo Kitty.
„Ne,“ zachraptěl Tom.
„Tome, ty blázne! Já nemohla snížit, nevědět, co počít si!“ Nemohla pro Toma nic udělat.
„Ne,“ opakoval se Tom.
„Ty bála se doktorů? Já vím, jsou strašidelní, taky nerada, ale oni třeba pomoct, zjistit, co špatně.“
„Chci, abys mě léčila ty.“
„Nežvaň! Ležela tři dny, nelepší se. Nevíš, co povídáš.“
Tom opravdu vypadal, že nemá ani tušení, co se okolo něj děje, a Yolli pochybovala, že vůbec vnímá její přítomnost. Svět se s ním motal jako na šíleném, rychlém kolotoči, chtěl ho zastavit, vystoupit z něj, ale nešlo to.
„Věřím ti.“ Zamumlal Tom a těžce polkl.
„Blekotáš, ani nevíš co.“ Odtušila Yolli. Přesto počkala, až Tom usne, a pak dělala, co uměla, aby ho vyléčila.
autor: Sayurii
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 5
Tom je příšerně tvrdohlavý. Myslím si, že ho ani tak netrápí, co si o něm bude myslet okolí, nebo o co kvůli němu Bill přijde. On sám je ten problém. On se nedokáže vyrovnat s tím, co cítí a bohužel tím ubližuje i bráškovi. Snad ho Yolli nakonec přesvědčí. Pokud teda v tý Tramtárii nenatáhne bačkory…
Yolli mi přišla zpočátku v povídce taková nepatřičná, nebo jak to nazvat, ale už mi začíná být dost sympatická 🙂
Díky za díl
Yolli mi připadá jako ten typ člověka, který vám buď příšerně poleze na nervy nebo ho budete milovat. Asi záleží na okolnostech, ale její optimismus je neuvěřitelný. V dobrém slova smyslu. Já jenom doufám, že se jí podaří Toma vykurýrovat. Na jejím místě bych už tu záchranku zavolala dávno a nenechala bych se ukecat.
A co Bill?
Díky za další kapitolku.
Doufám že se Tom z toho dostane a vrátí se k Billovi.
Možno by Yoli mohla zavolať Billa aby prišiel? dúfam, že sa Tomovi nič vážne nestane… ďakujem za kapitolu.