Wholeheartedly

Dnes pro vás mám překlad jednodílky od Chayenne7, autorky, o které vím, že se doma v Maďarsku živí jako učitelka angličtiny. Povídku napsala a zveřejnila na THF v roce 2009 a k překladu si ji vybrala Zuzu. Děkujeme 🙂 J. :o)

Z celého srdce

Simone dostala klíče hned poté, co dvojčata ten dům koupila, pod jedinou podmínkou: že k nim nikdy nevpadne, aniž by předem zavolala. Když to Simone uslyšela, ujistila se, že vypadá trochu dotčeně a ze všech sil se jim snažila hrát na city, dokud kolem ní Bill neomotal své dlouhé, šlachovité paže, přitiskl si ji k hrudníku a zastrčil si její tajně šedivějící hlavu pod bradu. (Tom k nim z povzdálí vzhlédl a plaše po nich pokukoval zpod dlouhých řas.) Simone nestydatě hltala to vzácné sousto synovské lásky a souhlasně zabroukala, když ji Bill něžně peskoval, že to s tím mateřstvím přehání.

Oba byli tenkrát z toho domu u vytržení. Simone si pamatovala, jak Bill poskakoval po prázdných místnostech plných ozvěny, téměř nepřetržitě tleskal, šplhal Tomovi na záda, pověsil se bratrovi až na ramena a žvanil a žvanil donekonečna o tom, jak konečně budou mít svůj vlastní prostor, svou svobodu, daleko od zvědavých očí veřejnosti, jen oni dva. Simone stranou sledovala to obvyklé zobrazení bratrské lásky a snažila se nedovolit žádným zrádným myšlenkám, aby jí vstoupily do hlavy – ty zlé hlásky, které jí šeptaly z nejhlubších zákoutí její mysli, z místa, kde pobývaly všechny nepohodlné pravdy, jež bychom rádi ignorovali.

Simone to mohla mít jednoduché, kdyby měla své syny neustále po svém boku, kdyby nevylétli z rodinného hnízda v tak děsivě mladém věku. Podlehla by tak komfortní slepotě, která by byla výsledkem přílišné blízkosti k někomu na to, abyste si o nich dokázali udělat obrázek. Místo toho si nemohla pomoci, ale byla zvláště vnímavá k neobvyklosti jejich chování pokaždé, když se vrátili domů. Udeřilo ji to do tváře takovým způsobem, jako nikdy dřív, když byli mladší. Samozřejmě byla vytažena stále ta samá, stará vysvětlení – jejich staré rčení o tom, že jsou dvojčata žijící ve svém vlastním světě, že jsou na sobě vzájemně silně závislí mezi útrapami života v šoubyznysu.

Simone se těchto odůvodnění ráda držela, protože na nich bylo nejlepší, že nikdy nepřestala být pravdivá. Její děti nikdy nepřestaly být bratři nebo dvojčata a většinu času to stačilo, aby Simone sama sebe přesvědčila, že má jen bujnou fantazii. Určitě si pouze prostě odvykla od té, občas matoucí intenzity dvojčecího pouta svých synů. Neviděla v jejich chování nic divného, když byli batolata a drželi se za ruce jako záchranného lana. Ve skutečnosti jí přišlo roztomilé, když devítiletý Tom prohlásil, že až vyrostou, ožení se s Billem a budou žít v pěkném domě s velkou zahradou a mnoha, mnoha auty na příjezdové cestě. Mohla Simone vinit svou zrádnou mysl, když se rozhlédla po nově získaném bydlišti svých dvojčat, a napadlo ji: tohle by dost dobře mohl být ten dům?

Tom možná mohl být známý jako notorický puntičkář, ale to se týkalo pouze jeho čepic (nyní pouhých pozůstatků jeho předchozí éry) a jeho bot, které organizoval s patologickou posedlostí. Nezahrnovalo to navrácení polštáře v obývacím pokoji zpátky na své místo, nebo srovnání časopisů na úhlednou hromádku, namísto jejich rozptýlení všude možně, nebo ustlání postele, pokud ho na to neupozornila. Nyní, když o tom přemýšlela, musela přiznat, že Bill byl v tomto ohledu příjemným překvapením. Vždycky si myslela, že její mladší syn je ten nepořádnější, a přesto se při každé kontrole jeho pokoj zdál být viditelně lépe organizovanější, čistší a lépe vonící než Tomův. Často toto příkladné chování okomentovala a způsob, jakým Bill pod jejím hrdým, schvalujícím pohledem zčervenal, nesmírně hřál její mateřské srdce.

Ale nějaká přítelkyně by ho zahřála ještě více. Nicotná šance, šeptaly hlasy uvnitř její hlavy a Simone se je zoufale snažila ignorovat, protože potlačovat je bylo beznadějné. Místo toho se soustředila na své okolí, a to byl okamžik, kdy pojala podezření, že je něco možná v nepořádku. Kolem domu byl až příliš velký klid a ve sbírce vozů na příjezdové cestě chyběl Tomův elegantní sportovní vůz. Ale co bylo ještě výmluvnější, byla absence psů. Psi vždy po jejím příjezdu buď uháněli ven z domu, aby ji pozdravili, anebo již byli venku, hráli si nebo dřímali.

Simone se zamračila.

Žádné auto. Žádní psi. Výslovně se pro její návštěvu dohodli na tento den. Úterý, říkali, a slíbili jí také vydatnou večeři, o čemž si Simone nedělala žádné iluze, jistě to znamenalo buď Tomovu strašnou směs těstovin s omáčkou, nebo jídlo objednané z nedaleké restaurace. Ať tak či onak, Simone nebyla příliš vybíravá, když mohla mít možnost vidět své syny, a dokonce na dnešek odvolala schůzku se svým přítelem, se kterým měla jít do kina. Zdálo se však, že její drahé děti na svou matku zapomněly.

Co se dá dělat, pokrčila rameny a podíval se na klíče visící na stříbrném kroužku ve své ruce. Teď když už tu byla, mohla stejně dobře vejít dovnitř, a až se její miláčkové vrátí domů, bude pro ně velkým překvapením, že na ně čeká na pohovce v obývacím pokoji. Pokud si dvojčata myslela, že ví, jaké to je mít před očima její přílišnou mateřskost, pak by se měli připravit na to, co uvidí teď.

Jak tato myšlenka vstoupila do její mysli, ten podivný pocit, který v ní ten dům pokaždé probudil, se vrátil. Možná proto, že stála na chodbě a věděla, že v domě není nikdo jiný než ona a psi. Určitě to bylo poprvé. Málem sama nad sebou protočila oči, když začala uvažovat, jestli má vůbec právo tam být a narušovat soukromí svých synů. Byla to otázka principu. Teď měli svůj vlastí život, svůj vlastní prostor. Dokonce i když její záměry byly vždy ty nejlepší vůči jejím dětem, a vždycky budou, udržení určité vzdálenosti znamenalo respektovat jejich integritu jednotlivců. A Simone byla z té myšlenky vždy nadšená. Bylo to v tom samém duchu, v jakém své syny vychovala.

Ale teď byla tady a necítila se zrovna na to, aby se vrátila zpátky do auta a seděla další dvě hodiny na předním sedadle. Jejím synům jistě nebude vadit, když se posadí v obývacím pokoji a počká na ně. Ale nejprve si potřebovala dát něco studeného k pití. Rezolutně, se psy v patách, se vydala do kuchyně, kde věděla, že chladnička dvojčat je vždy nacpaná nealkoholickými nápoji. Když vešla do prostorné, světlé kuchyně, automaticky se rozhlédla, s kritickým pohledem upřeným na špinavé nádobí ve dřezu a podivné předměty rozeseté po celém pultu, které tam jasně nepatřily. Simone svou pozornost vědomě obrátila jinam a přistoupila k ledničce, jejíž dveře byly téměř neviditelné pod všemi těmi poznámkami, vzkazy a fotografiemi připevněnými pomocí vtipných magnetů. Zastavila se uprostřed pohybu a podívala se, i když bez valného zájmu, ale poté spatřila své jméno (máma) a vzkaz si přečetla.

MÁMA ČTVRTEK!!!!

Čtvrtek? Takže tady bylo vysvětlení. Nebyla to dvojčata, kdo zapomněl na Simoninu nadcházející návštěvu, ale Simone, která si spletla dny. Taková lapálie! Simone zasténala, protáhla obličej a v duchu se plácla. Poté její oči přelétly k poznámce vedle té, kterou si právě přečetla, a zamračila se.

Plyšáčku,

Z nějakého důvodu jí ten vzkaz přinutil zadržet dech. Zírala na slovo ´Plyšáčku´ napsané Tomovým kulatým rukopisem a uvědomila si, že nikdy neslyšela, že by Tom tohle oslovení pro Billa před ní někdy použil. Vůbec. A nebyla to ani přezdívka, jako spíše něžný projev lásky. Velmi intimní. Příliš intimní, ve skutečnosti. Tváře jí zčervenaly a ona musela sebrat všechnu odvahu, aby od toho vzkazu odtrhla oči a začala si prohlížet ostatní.

Došlo JÍDLO PRO PSY! Kup nějaké, jo?

Promiň, že jsem tě nevzbudil, bb! Máš v ledničce palačinky!

Simone zachvátila mrazivá nehybnost, když udělala od ledničky krok vzad. Tam, mezi vzkazy dvojčat, ležela strašlivá zpráva, bylo to na špičce jejího jazyka, ta odpověď přetrvávající na okraji jejího svědomí, a přesto, po celých deseti letech zametání všech nepříjemných skutečností a připomínek pod příslovečný koberec, tam stále odmítala zajít. Byl to její pud sebezáchovy a ona se instinktivně distancovala od dveří lednice. Mohlo by to být tak snadné, jednoduše se k celému tomuhle zmatku otočit zády a odejít, jako to dělala vždy.

Nicméně jí k tomu nebyla dána příležitost.

Zpod žluté poznámky čouhal roh fotografie a ona se po ní natáhla dříve, než se mohla zastavit. Byla to starší fotografie Billa spícího v posteli, vlasy mu lemovaly jeho elegantní obličej jemnými, černými vlnami, a jeho bledé, štíhlé tělo bylo od pasu nahoru odkryté a nahé. Ještě předtím, než měla Simone možnost si přečíst slova načmáraná na fotografii Tomovým rukopisem, zahlédla v pozadí tapetu na stěně a ruka se jí začala třást. Fotografie byla pořízena v Tomově ložnici. Bill ležel v posteli svého bratra. V Tomově posteli. A nahý.

Vypadáš tak nádherně, když spíš –

Simone se odvrátila s rukou přitisknutou k ústům a několikrát se pro uklidnění nadechla. Ale stále se dusila. Byla to inteligentní žena, už si z toho vyvodila závěr. Tentokrát tady nebyl žádný způsob, jak to obejít, ta informace byla podána zcela bez obalu. Po dlouhé chvíli, kdy nebyla schopná se rozhodnout, co nyní udělat, ji její nohy vyvedly z kuchyně a našla sama sebe, jak opět stojí uprostřed chodby, naprosto ztracená a dezorientovaná, její mysl byla prázdná. Co teď? Gauč v obývacím pokoji vypadal tak vábně se svými měkkými polštáři. Mohla by si tam odpočinout, vydýchat se a utřídit neuspořádané myšlenky. Místo toho se dřív, než si to uvědomila, obrátila opačným směrem hlouběji do bytu, a jako na autopilota vyšla po schodech, kde se nacházely ložnice dvojčat.

V očích se jí objevily slzy, když se přiblížila k Billovým dveřím. Už věděla, co tam najde. To, co ji dříve naplňovalo hrdostí z nově nalezené pořádkumilovnosti jejího mladšího syna, se jí nyní vysmívalo do tváře pro její slepotu a naivitu. Nebyl to překvapivě dobře udržovaný, pravidelně uklízený pokoj. Byla to místnost tak zřídka využívaná, že by se dala přirovnat k jednomu z těch neosobních hotelových pokojů, čekajících na příležitostného hosta, který by využil čisté povlečení a úložný prostor v zásuvkách. Jak Simone přistoupila blíž k sektorovému nábytku a otevřela dvířka, napůl očekávala, že bude opravdu prázdný. Nebyl. Poznala v úhledně uspořádaných hromádkách Billovo oblečení, až příliš úhledných, aby to byla pravidelně využívaná skříň.

Vždycky měla podezření. Vždycky.

Ale připustila si to někdy?

Selhala v naplnění své bolestivé, avšak nezbytné rodičovské povinnosti rozdělit své syny, když viděla, že si byli očividně až příliš blízcí? Ale co znamenalo ´příliš blízcí´ u identických dvojčat, jejichž pojetí individuality bylo zamlžené až do té míry, že jim matka musela vyšívat na svetry jejich iniciály, aby si zvykli na myšlenku, že nejsou tatáž osoba. Billtom, Tombill – vzájemně se viděli jako rozšíření sebe sama a nikdo, dokonce ani jejich matka, mezi ně nebyla schopná vstoupit, bez ohledu na to, jak moc ji oba milovali.

A co když to byl pouze krutý trik osudu, způsobit, že se něco zdálo být nevyhnutelné, ač nebylo? Co když se to stalo čistě z pohodlnosti? Jak mohli poznat rozdíl mezi bezvýhradnou láskou k bratrovi a k milenci? Simoniny oči znovu našly neustlanou postel a obličej se jí zkřivil, jak se rozplakala. Tady byla její odpověď. Myšlenka na to, jak se její synové mezi těmito přikrývkami milují, ji zcela zdrtila. Muselo se jí to doma dít přímo pod nosem už celá léta. Jak to, že si nikdy nevšimla ničeho jiného, než jen občas lehce zneklidňující vzájemné fixace jednoho na druhém? Nikdy neuklouzli, nikdy neudělali nic, co by nemohla ignorovat, pokud chtěla zůstat netečná. Věděla, že její synové dokážou být disciplinovaní, když šlo o něco, co pro ně bylo důležité, ale tohle… tohle muselo vyžadovat z jejich strany téměř nelidské úsilí a odhodlání, aby ochránili to, co měli, před celým světem, dokonce i před svou vlastní rodinou.

Simone už dál nedokázal snést pohled na tu postel. Vyklopýtala ze dveří směrem ke koupelně. Musela si opláchnout obličej a vypadnout odtamtud ještě před příchodem dvojčat. Nesměli vědět, že přišla na jejich tajemství.

A to bylo vše, na čem opravdu záleželo.

Vyšplíchla si vodu na tvář, osušila si ji ručníkem a odešla z koupelny. Možná ještě nebylo příliš pozdě na to, aby odešla z domu, aniž by kdokoliv zjistil, že tam vůbec byla. Zítra dvojčatům zavolá a zeptá se jich, jestli si stále pamatují, že její návštěva bude ve čtvrtek, a až je o dva dny později uvidí, tak se bez ohledu na to, kolik síly ji to bude stát, ujistí, aby ani jeden z jejích synů nikdy nepojal podezření, že zná jejich tajemství. To je to, co udělá, protože to je správná věc.

Simone popotáhla a vynutila si na tváři malý úsměv.

Slzy, které následovaly, nebyly slzy zoufalství.

autor: Chayenne7

original