Cassiopeia 36.

Lidé, kteří znali Stefanii Baneovou pouze od vidění, o ní mohli s jistotou tvrdit tři věci. Zaprvé – měla velké štěstí. To si alespoň myslela většina klučičího osazenstva školy, která ani tak nevnímala ji samotnou, jako osobu neustále kráčející před ní, v lepším případě po jejím boku. Osobu, která poutala všechnu pozornost, jako by snad pohlcovala veškerou zář a barvy světa a ostatní měnila v černo-bílé. Jisté věci bývají přeceňovány, a jak to tak už chodí, jiné bohužel nedoceněny. Umíte si představit, která z těchhle dvou pozic jí náležela.

Za druhé – musela být něčím hodně speciální, když si dívka jako Mandy vybrala za nejlepší přítelkyni právě ji; to drobné nenápadné děvče s dlouhými rudými vlasy, věčně červenými tvářemi a zápěstími pokrytými tuctem různě zbarvených korálkových náramků, což možná mohlo působit na první pohled poněkud infantilně, ale v jejím případě bylo lehké tuhle drobnou nedokonalost přehlédnout, protože jí stejně nikdo nikdy nevěnoval pozornost. Alespoň ne tolik, kolik by si ji zasloužila.

A za třetí – její rodina jistě musela mít vlivné postavení. Mandy si přísně střežila okruh svých známých, a pokud se chtěl někdo dostat do její přízně, musel nejprve projít velice náročným hodnocením, kterému stejně většina z uchazečů nezodpovídala.

Stefanie se však o nic takového snažit nemusela. Nikdy se nesnažila dostat do její přízně. Osud to tak nějak zařídil sám a ona jen nechala život volně plynout, aniž by se pokoušela něco změnit. Měla pocit, že už jako dítě nasedla na jistou vlnu, na které se vezla celá léta, nechala se táhnout směrem, který jí zabezpečoval pohodlí a bezpečí, jež nikdy předtím neznala, tak jaký smysl by mělo příčit se tomu, co měla na dosah rukou a snít o nemožném? Bylo to jako pouštět se do boje bez vojska a touhy vyhrát.

Její rodiče zemřeli při autonehodě, když bylo Stefanii pět let a od té doby ji vychovávala její teta. S Mandy se poprvé potkaly ve školce. Tehdy byla malým zlatovlasým děvčátkem, nevinným, nezkaženým tučným bankovním kontem svých rodičů a jako jedno z mála dětí si s ní hrála dobrovolně, kdežto ty ostatní s ní mluvily, jen pokud je o to výslovně požádala učitelka. Zaplétala jí vlasy, půjčovala jí své hračky a nosila jí kytičky drobných bílých kvítků pokaždé, když Stefanie náhodou upadla, nebo ji něco rozesmutnilo. Stefanie si byla jistá, že našla to, co hledala. Mandy byla její spřízněná duše. Měla ji ráda takovou, jaká byla, na nic se neptala, nepokoušela se na ní cokoliv změnit. Nevadil jí dokonce ani její zvláštní přízvuk, rozdílné zbarvení duhovek a ošklivě oranžové vlasy. Zachránila ji, když jí bylo nejhůř; nevědomky se stala oporným pilířem děvčátka, jehož svět se zbořil s tak děsivou lehkostí, až se zdálo, že byl pouze výplodem její fantazie, ale ve skutečnosti nikdy neexistoval.

Tehdy si slíbila, že udělá i nemožné, aby svůj malý dluh vůči tomu andílkovi splatila. I ona chtěla být jednou na jejím místě. Ochraňovat ji, poskládat ji z úlomků ve chvíli, kdy ji roztříští neznámá bolest, být u ní, když všechno světlo světa najednou zmizí.

„Steff, prosím tě, mohla by ses dívat, kam šlapeš? Přišlápla jsi mi sukni.“

Červenovláska překvapeně zamrkala, zvedla tvář a její oči se okamžitě setkaly s otráveným pohledem, jehož modř byla jakýmsi zvláštním způsobem výraznější pokaždé, když se zlobila. Jakoby ji hněv a pobouření dělal ještě krásnější. Vnímala to tak pouze ona? Dokázala rozeznat i tyhle téměř neviditelné drobnůstky jen díky tomu, kolik času strávila v její blízkosti?

„J-já… omlouvám se,“ řekla tiše a přehodila si zbloudilý pramen dlouhých vlasů za rameno. Při tom pohybu se z nich uvolnila ovocná vůně a ona se v duchu pousmála. „Jen jsem se zamyslela.“ Sklopila oči a pohlédla stranou. Neměla ráda, když jí Mandy hleděla do očí. Jako dítě tenhle problém nikdy neměla, ale od chvíle, co s posměšným úsměvem a jakýmsi zadostiučiněním mluvila o podivnosti její očí, bylo něco jinak.

„Poslední dobou přemýšlíš nějak často.“ Mandy rozmrzele pozdvihla jedno obočí. „Mohla by ses prosím soustředit? Pokud jsi zapomněla, hledáme Toma.“

„Ne, samozřejmě že jsem nezapomněla,“ špitla a omluvně zakroutila hlavou. „Ještě jednou se omlouvám.“

„No to bys měla! Podívej se, jak teď vypadám.“

Stefanie se nezmohla na víc než na zmatené pootevření rtů. Pohotově sklonila hlavu, aby zkontrolovala škody, které napáchala svou neopatrnou chůzí s hlavou v oblacích, ale nevšimla si ničeho. Ani sebemenšího flíčku. Její sukně byla stejně dokonalá jako ráno, kdy jí s obdivným úsměvem řekla, že by si i ona přála takovou.

„Nevím, jestli si to neuvědomuješ, nebo jsi tak hloupá, že ti to nedochází, ale nesmím udělat ani nejmenší chybu. Musím být naprosto dokonalá. Rozumíš tomu?“

Nerozuměla. „Ano, rozumím, já jen…“

„Dost už těch řečí.“ Mandy zjevně neměla svůj den. Uměla být nepříjemná, dost často se Stefanií jednala jako s malým dítětem a téměř neustále se na ni dívala skrz prsty, ale už dlouho se necítila v její přítomnosti tak špatně, jako teď. Něco jí muselo rozzlobit. Nebo někdo.

Nechtěla ji podráždit ještě víc a tak se raději neptala na důvod její špatné nálady a poslušně vykročila za ní, když Mandy chvatně pohodila zlatou hřívou a vykročila směrem k jídelně.

Prsty levé ruky se dotkla barevných náramků na svém pravém zápěstí, přesně jak to dělávala pokaždé, když jí bylo nejhůř a snažila se nevidět Mandy takovou, jaká je teď. Pořád doufala, že se něco změní, že bude zase všechno takové jako dřív, že v jejích očích znova spatří laskavý pohled děvčátka, kterým bývala kdysi. Její rázný krok a strnulá ramena však nesvědčila o tom, že by se něco takového mělo v blízké době stát. Mandy s líbezným úsměvem a měkkým odleskem v očích patřila minulosti, byla jen duchem vzpomínek, které už nebylo možné vrátit zpět.

Kráčely sotva dvě minuty, když Mandy znovu nečekaně zastala na místě a Stefanie do ní opět nešikovně vrazila. Silně stiskla víčka k sobě v očekávání dalšího kázání, ale kupodivu se nic nedělo. Jako by Mandy úplně zapomněla, že stojí za jejími zády.

„Řekni mi-“ její hlas se dal najednou přirovnat k zlostnému syčení. Vyslovovala jednotlivá slova pomalu a s důrazem; zdálo se, že jí dělá problém poskládat je do obyčejné věty. „V jakém pokřiveném paralelním vesmíru to vlastně žijeme?!“

Stefanie neodpověděla. Co měla na něco takového říct? Mandy stála ve dveřích do jídelny a nevěřícný pohled upírala kamsi do dálky, zatímco neustále naprázdno otevírala a zavírala ústa, neschopna říct něco dalšího. „Tohle je snad zlý sen,“ vydechla po chvíli a vzápětí ostře nasála vzduch nosem, připomínaje rozzuřeného býka těsně před útokem.

Stefanie to už nevydržela, postavila se na špičky a nahlédla jí přes rameno. I na svých vyvýšených podpatcích měla co dělat, aby viděla do dálky. Chvíli se zmateně rozhlížela kolem, zvědavým pohledem rentgenovala okolí tak, jak to vídala u Mandy. Nakonec spatřila to, co Mandy tolik rozrušilo.

Jídelna byla téměř prázdná, zaplněných bylo méně než pět stolů.

Jen jeden z nich však poutal nejvíce pozornosti. Jen jeden se zdál být poněkud vzdálenější než ty ostatní a stejně jako Mandy byl i on jediným předmětem v místnosti, který do sebe pohlcoval veškerou zář slunce odrážející se od vysokých oken, a měnil zbytek jídelny v jakousi nesourodou nevýraznou masu šedé barvy, v níž se sem tam ozval hlasitý smích nebo ozvěna rozhovorů ostatních studentů.

Trojice chlapců u stolu byla natolik zabrána do rozhovoru, až se zdálo, že vůbec nevnímají zbytek osazenstva. Nejblíže k oknu seděl Tom. Na pohledné tváři měl zamračený výraz; zdálo se, že se plně soustředí na kresbu, kterou vytvářel na velké bílé sádře chlapce sedícího vedle něj. Stefanie překvapeně zamrkala, když si uvědomila, že se jedná o jejich spolužáka, s nímž poslední dobou trávil Tom tolik času. Za jiných okolností by si toho vůbec nevšimla, ale jelikož o téhle nově vytvořené dvojici poslouchala z úst své kamarádky téměř neustále, nedalo se tomu nevěnovat pozornost.

Tom před Billovým zvědavým pohledem urputně chránil svůj výtvor volnou rukou a pokaždé, když se černovlásek snažil nahlédnout skrz tuto bariéru, hravě zavrtěl hlavou a vyplázl na něj jazyk.

Bill se dnes zdál být poněkud jiný. Nebyla si jistá, čím to bylo. Možná úsměvem, který zdobil jeho rty a možná tím, že jej poprvé viděla obklopeného lidmi, i když se jednalo pouze o jejich malou skupinku.

Posledním z trojice byl Andreas.

Při pohledu na něj jí okamžitě zrůžověly tváře a ona automaticky sklonila tvář, v hloubi duše doufala, že si Mandy nevšimla její náhlé nervozity a divokého bušení srdce, které ji nutilo hlasitěji lapat po dechu.

Spustila ruku a znovu se dotkla svých náramků. Několikrát se zhluboka nadechla nosem a pomalu vydechla vzduch ústy. Musela se uklidnit. Jak už to bylo dlouho? Tak sto let? Připadalo jí to i déle. Člověk by si myslel, že si za takovou dobu na tyhle pocity zvykne, ale kdepak. Byla stejně strnulá a rozechvělá jako v den, kdy se poprvé setkali. Tehdy jí Andreas ještě věnoval úsměv a obdivným pohledem prolétl její hořící obličej, vzápětí se však vedle ní vynořila Mandy a bylo po všem.

„No tohle snad nemyslí vážně!“ zaslechla Stefanie známou nespokojenost a opět se ocitla v přítomnosti, kde existovaly pouze ony dvě a stůl na konci jídelny. „Krájí mu jídlo,“ sykla.

Stefanie už z toho všeho začínala být poněkud unavená. Už neměla potřebu hledět Mandy přes rameno, a tak sklonila tvář, odvrátila pohled a jemně se kousla do rtu předtím, než jí z úst neuváženě vyšla následující slova. „Pokud sis toho nevšimla, má zlomených několik prstů.“

„Pořád mu zbývá ještě druhá ruka. No snad ho nebude taky krmit.“

Stefanie nevěřícně zakroutila hlavou a rozhodla se ukončit to hloupé postávání mezi dveřmi. Naklonila se k Mandy, aby jí dala vědět, že si skočí pro věci do třídy a pak půjde vrátit knížku do knihovny, několik vteřin postávala na místě a marně očekávala nějakou reakci, pohledem ji přímo vybízela k tomu, aby něco řekla, cokoliv, čímž by projevila alespoň minimální zájem, ale nestalo se tak. Otočila se na patě a vykročila směrem k masivnímu točitému schodišti, aniž by jen jedinkrát zvedla pohled k osobám, které míjela. Proč taky? Bez ní nebyla ničím. Nevěnovali jí pozornost. Neexistovala. A moc dobře to věděla.

…

„Jak že se to jmenuje?“ zopakoval Tom svou otázku a očima i nadále zůstával viset na barevných flecích na sádře, které měly původně symbolizovat různé obrazce. Opravdu doufal, že jen špatně slyšel.

„Andritída,“ zopakoval Andy pyšně a zašermoval jim s vidličkou plnou pálivých těstovin přímo před nosem. „No řekněte, už jste někdy slyšeli tak skvělé jméno?“

Bill se nápadně naklonil dopředu; zdálo se, že se snaží celý svůj obličej zabořit do velké tlusté knihy, kterou zrovna studoval, a ani to mu nepomohlo dostatečně zamaskovat jeho třesoucí se ramena a rozechvělé rty, do nichž se všemožně kousal, jen aby přemohl smích. Tom si s tím na rozdíl od něj takové starosti nedělal, zvedl tvář od kreslení, a když si všiml Andreasova vážného výrazu, převalil se dozadu a propukl v smích.

„Bože, Andy, tohle nemůžeš myslet vážně,“ řekl se smíchem, nabodl na vidličku kousek sýrové palačinky a naklonil ji k Billovu obličeji. „Co ti ten pes udělal?“

Bill pootevřel ústa a s růžovými líčky přijal nabízené jídlo. Otočil se k Tomovi, aby mu poděkoval alespoň pohledem, ale to raději dělat neměl. Tom jej obdařil jedním ze svých nejsladších úsměvů, oči mu překypovaly něhou a Bill byl opravdu rád, že sedí, jinak by na třesoucích se nohou asi těžko hledal rovnováhu.

„Není to tak špatné,“ ozval se nesměle, když polkl sousto a obdařil Andyho povzbudivým pohledem. „Jen mi to něco připomíná.“

„Nějakou nemoc,“ hádal Tom a škádlivě Andyho pod stolem kopnul do kolene.

„Artritidu!“ řekl Bill pohotově, se rty zkroucenými v pobaveném úsměvu.

„Nebo meningitidu,“ doplnil jej Tom se smíchem.

„Dobře, dobře, to už by stačilo, jen mi závidíte.“

Andy na oba hravě vyplázl jazyk, přitáhl si k sobě sešit s Billovými poznámkami k projektu, a když se mu při pohledu na informace uvnitř zatočila hlava, uznal, že to nebyl zrovna nejlepší nápad. Vyloudil ze sebe zoufalý úsměv, rychle sešit znovu zavřel a vrátil jej na hromadu k ostatním. Zvedl ke klukům pohled zrovna ve chvíli, kdy se Tom k Billovi nakláněl s posledním kouskem palačinky.

„Nebolí to?“ zeptal se jej něžně a Bill chvíli omámeně hleděl do jeho očí, než si uvědomil, že se ptá na jeho ruku. Během zápasu se svým strýcem, při němž bojoval o jediný nádech, nevnímal žádnou bolest. Jeho křehkým tělem koloval čistý adrenalin a zoufalství, veškerá bolest byla nahrazena instinktem nutícím jej ze všech sil bojovat o přežití. O slovo se přihlásila hned další den, stejně jako dvě výrazné modřiny na Billově obličeji, které Tom neustále sledoval lítostivým pohledem a po celou dobu bojoval s nutkáním dotýkat se jich, jako by snad jeho dotek mohl urychlit proces hojení.

„Budu v pořádku, nemusíš mít strach.“

To nebyla odpověď, kterou Tom potřeboval slyšet. „Měl jsi zůstat ještě dnes doma. Odpočinout si, nikdo by ti to neměl za zlé.“

Bill jemně zakroutil hlavou, a když odpovídal, nevědomky se nakláněl Tomovým směrem.

„Tomi, už jsem toho zameškal až příliš. Zvládnu to, musím to zvládnout a ty se na mě prosím nedívej tímhle pohledem, nic z toho, co se stalo, není tvoje chyba.“

Už na první pohled bylo jasné, že se Tom chystá vyvrátit Billovo tvrzení; pocit viny a tíha výčitek na něj doléhaly už hezky dlouhou dobu. Zhluboka se nadechl, otevřel ústa, avšak něco v Billově pohledu, něco, co tam Andreas nebyl schopen rozeznat, jej zastavilo. Stiskl rty, silně nasál vzduch nosem a pošeptal něco Billovi do ucha, se rty téměř přitisklými k sněhové pokožce. Bill se jen jemně pousmál a přikývl.

„Kam šel?“ zeptal se Andreas zvědavě, když se Tom nečekaně zvedl a odkráčel od jejich stolu se skloněnou hlavou a rukama stisknutýma v pěst. Bez jediného ohlédnutí vyšel ze dveří a zmizel na chodbě.

„Do knihovny,“ odpověděl Bill poněkud vyhýbavě a znovu sklopil pohled k textu před sebou. Uvolněný pramen krásných havraních vlasů mu spadl do tváře a Andreas k svému vlastnímu překvapení chvíli bojoval s nutkáním natáhnout ruku a vrátit jej na jeho původní místo.

„Do knihovny?“ zeptal se místo toho nenuceně a nabodnul na vidličku další kus těstoviny s pálivou omáčkou.

„Jo,“ špitl Bill.

Zdálo se, že se k mluvení příliš nemá. Jeho tváře hořely, prsty, kterými svíral hustě popsané stránky knihy, brněly a on sám měl problém udržet své tělo ve vzpřímené poloze a nepodlehnout chvění, které prostupovalo každičkou buňkou jeho nitra.

„Zajímavé,“ řekl s pobaveným úšklebkem na rtech.

„Co je zajímavé?“ Bill se roztomile ošil a nesměle zvedl pohled k Andreasovu obličeji.

Ještě pořád si nedokázal zvyknout na ten nový pocit, který v něm narůstal pokaždé, když se tihle dva náhodou ocitli sami. Bylo tak zvláštní mluvit s ním, být v jeho blízkosti, aniž by se přitom cítil hloupě a poníženě tak, jak tomu bývalo ještě před několika měsíci a vlastně celých pět let, co Andrease znal. Andreas mu přeci slíbil, že se změní, omluvil se a zdálo se, že to tentokrát opravdu myslí vážně, pokud tak mohl soudit dle pohledů, které mu věnoval. V jeho očích viděl něco měkkého, něco, co přímo hraničilo se starostí.

„Nic, nic, nevšímej si mě. Já se jen bavím,“ odpověděl Andreas se smíchem.

„Čím?“

„Těmi vašimi zoufalými pokusy utajit přede mnou náklonnost vůči tomu druhému. Nejsem padlý na hlavu, Bille. A krom toho, vím celou pravdu, viděl jsem vás, byl jsem součástí celého tohohle procesu a mrzí mě, že se mě z něj snažíte vynechat. Vím, co je mezi vámi dvěma a vůbec mi to nevadí. Právě naopak, jsem moc rád, že to dopadlo tak, jak to dopadlo. To je všechno, co k tomu můžu říct.“

Bill se pousmál, pomalu zavřel tlustý svazek plný složitých názvů chemikálií, podrobného popisu jejich využití a dlouhých seznamů nežádoucích účinků. Dovolil Andreasovým očím plout jeho tváří a on to dělal. Poprvé si Billa prohlížel, ale nebylo v tom nic zákeřného ani sexuálního, jen čistá zvědavost, touha po pochopení, čím byl tolik speciální. Všímal si jeho symetrických rysů, jemných zakřivení obličeje, sněhová kůže kontrastující s ebenem jeho vlasů působila mysticky zvláštně. Bill byl krásný, i kluk jako Andreas byl schopen přiznat něco takového, i když možná pouze sám před sebou. Jeho oči v sobě ukrývaly tolik, a zároveň nevypovídaly o křehkém černovláskovi téměř nic. Georg měl pravdu. Pár vteřin v Billově blízkosti stačilo k tomu, aby v člověku probudil ochranářský pud, jakési nutkání být mu nablízku tehdy, kdy to nebude nejvíce potřebovat, střežit jeho štěstí, a on opravdu chtěl být součástí toho všeho. Strašně moc.

„Šel do knihovny a čeká na mě,“ vyšlo z Billa nesměle dřív, než stačil promluvit. Překvapeně zamrkal. „Někdy se tam scházíme, a i když to možná bude znít hloupě, pořád trvám na tom, aby jej nikdo neviděl v mé blízkosti. Nechci, aby tím utrpěla jeho pověst.“

„Bille,“ povzdechl si Andreas. „Lidé nejsou slepí. Toho, že jste se sblížili, si musel všimnout každý a já na tom neshledávám nic špatného. Tom na celou pověst stejně kašle. Jediné, na čem mu záleží, jsi ty.“

„Ale-„

„Už nic neříkej.“ V očích mu hravě zajiskřilo. „Okamžitě vstaň a utíkej za ním.“

„To nemůžu, ještě nepřešlo ani-„

„To je rozkaz, Bille! Utíkej, nebo ti vezmu tuhle obří knihu a už ji nikdy neuvidíš.“

„Vyhrožuješ mi tím, že mi vezmeš knížku?“ zeptal se Bill pobaveně, koutky rtů se mu zvedly v jemném úsměvu.

„Možná to zní šíleně, ale ano, takže rychle běž!“

Bill s úsměvem zakroutil hlavou a s lehce nachovými líčky vstal. Zhluboka se nadechl a naposled přelétl očima Andrease, který na stvrzení své výhružky šermoval Billovou knihou kousek od jeho obličeje. Tiše se zasmál, sklonil tvář a bez váhání vykročil směrem ke dveřím, za kterými zmizel stejně rychle jako před malou chvílí Tom.

Andreas se sám pro sebe spokojeně pousmál. Ještě jednou potěžkal knížku v dlaních, než ji vrátil na její původní místo, a otočil se k oknu. Do tváře mu svítilo slunce, zahřívalo jeho bledou kůži a on se cítil hezky jako již dlouho ne. Přemýšlel, jestli je už Bill na místě a co asi v tuhle chvíli dělají. Měl je před očima; jejich hořící tváře, zpocené ruce a třesoucí se od hlavy k patě. Usmál se do prázdna a pustil se do zbytku svého oběda.

autor: B-kay