autor: blame_my_dirty_mind
Tomek hodil poslední vrstvu hlíny na hrob příšery. Všechno ho z té práce bolelo, musel vykopat díru a pohřbít ji. Ale celou tu dobu pracoval s dobrou náladou a úsměvem, myslel na to, aby to rychle dodělal a vrátil se do přístřešku. Brzy ráno nechal Billeama spát a šel se dát do práce. Nenáviděl to, že musel odejít, ale někdo se musel těla dřív nebo později zbavit.
Billeam byl už vzhůru a venku z přístřeší, když se vrátil a zaměstnával se stahováním jejich jídla.
Tomek k němu vesele přešel. Zamračil se ale, když si povšiml, jak Billeam lehce usykl, když se k němu přiblížil. Položil mu ruku na záda, ale Billeam se odtáhl.
„Co se děje?“ zeptal se Tomek. Billeam neodpověděl. Tomek si všiml, jak se chce odsunout, jak se na něj dívá. „Billeame?“ přistoupil blíž, ale Billeam zasyčel.
„Ne!“ řekl.
„Ne co?“ zeptal se Tomek zmateně.
Billeam se vrátil ke své práci. „Prostě mě nech být.“
„Billeame, já to nechápu. Proč se teď zlobíš?“ dotkl se jeho ramene, ale Billeam ustoupil o krok dozadu. „Nerozumím. Konečně mě necháš se s tebou vyspat, a teď mě nenecháš na tebe sáhnout? Proč?“
Billeam jen zabručel, vybíjel si svou zlost na tom zvířeti, rozhněvaně odtrhával jeho kůži. Tomek byl rád, že ta chudinka už je mrtvá.
„Je to proto, že…“ Tomek zmlkl, když Billeam zavrčel. Tomek nenáviděl pomyšlení na to, že toho Billeam litoval, ale skoro nepochyboval o tom, že to byl ten důvod. To jak se choval, bylo, jako by se sám na sebe zlobil za to, že to dovolil. Možná to proto ho chytil při tom, když na něj na konci tak zíral, protože si uvědomoval, co dělá, a co jejich pozice znamenají. Ale Tomek to viděl jen jako akt lásky, ne dominance.
Stejně to ale bylo jako vrátit se v čase, všechen pokrok byl ztracen a jejich vztah byl stále založen na čisté nenávisti.
„Ksakru, Billeame! Proč to nemůžeš nechat být? Taky mi z toho nejdřív nebylo dobře, ale už mi to je jedno. Zajímá mě jen to, co k tobě cítím. Už jsem ti přiznal tvůj triumf nade mnou, tvou nadřazenost a ty mě pořád nechceš akceptovat? Co ještě chceš?“
Billeam položil stáhnutá zvířata a odešel, jako by neslyšel jediné slovo, které Tomek řekl.
„Řekni mi, co chceš!“ naléhal Tomek. Billeam se neotočil. „Arrgh! Ty jsi víc než tvrdohlavý!“ zaúpěl Tomek frustrovaně. „Ksakru s tebou a tvojí zatracenou kočičí pýchou!“ byl tak naštvaný, že by se nejradši znovu popral s tou příšerou. Otočil se na patě a odešel pryč neurčitým směrem, brzy se ale rozhodl zamířit do neprobádaných částí lesa, doufal, že najde něco, na čem by si mohl vyventilovat svou zlost.
Šel bůhvíjak dlouho, ale narazil jen na malá divoká zvířata. Očekával by, že najde zlé příšery, jelikož temný les vypadal jako prostředí, kde by se jim líbilo, ale nejspíš tu žádné nebyly, protože Ještěři je všechny chytili a věznili uvnitř arény.
Pokračoval ve své zlověstné cestě, demoloval všechny stromy a překážky, které se mu na ní naskytly, dokud konečně nenarazil na překážku až moc velkou na to, aby ji zničil. Zíral na vysoký skalnatý kopec, který mu stál v cestě. Vršek kopce byl vysoko nad korunami stromů. Tomek se zamračil. Pořád se mu nechtělo vracet a neplánoval nechat tenhle kopec, aby ho přemohl. Odhodlaně začal šplhat nahoru, aby ho přelezl.
Když se dostal na vrchol, naskytl se mu výhled tak ohromující, že se musel zastavit a vstřebat ho. Sedl si a usídlil se na samotném vrchu, objímal si holeně a snažil se vychladnout po šplhu, a tak přijímal s klidem chladný vánek. Uvědomil si, že odsud zdejší planeta nevypadá tak hrozivě. Podíval se na nebe a spatřil ranní hvězdu. Nostalgicky si povzdechl. Až teď přemýšlel, kolik času uběhlo, co byli na této planetě, a jak si jeho druzi vedli. Byl teď už poslední, co zbyl?
Ranní hvězda najednou silně začala zářit a pohybovat se po nebi jako padající hvězda. Tomek se zamračil. Cesta jasné záře se rozšiřovala a natahovala, až se najednou rozdvojila. Tomek vykulil oči v naprostém šoku, když jeho uši rozpoznaly nezaměnitelný zvuk motorů. Vystřelil na nohy, srdce se mu zrychlilo. Dva objekty se zvětšovaly, jak se přibližovaly blíž. Ve vteřině byly dost blízko na to, aby rozpoznal známé obrysy stíhaček.
„Oh můj bože,“ zalapal Tomek po dechu. Stíhačky Psovitých se přiblížily natolik, že mu málem přelétly nad hlavou, než rychle změnily směr. Tomeka polil strach. Nikdy si nemyslel, že bude nerad, až je uvidí. Jeho jednou ztracená naděje, že ho někdy někdo zachrání, byla tiché přání, aby se tak opravdu nestalo, aby ho přeci jen nikdy nenašli. „Billeame,“ rozkřikl se v hrůze, když viděl, že stíhačky míří směrem k jejich přístřešku.
Dostal se dolů z kopce, co nejrychleji mohl, nadával si za to, že odešel tak daleko. Ve spěchu udělal chybný krok a skoulel se až dolů. Několikrát narazil na ostrý kámen, nalomil si žebra a praštil se do jedné nohy. Konečně se dostal dolů. Zaúpěl bolestí a pokusil se vstát. Do raněné nohy mu vyjela elektrizující bolest. Spadl zpátky na zem, těžce dýchal a snažil se neomdlít.
„Ne… Billeame.“
Billeam se prudce probudil ze svého šlofíku, když uslyšel hřmot vesmírných motorů. Když si uvědomil, že se mu to nezdá, jeho srdce začalo bít tak rychle, že měl málem záchvat. Vyskočil na nohy a vyběhl z přístřešku, byl přemožen nadšením z toho, že by mohl možná konečně pryč z této planety.
Slyšel, jak se zvuky přibližují, a zvedl pohled, čekal, až uvidí loď. Jeho nadšení ale dramaticky zmizelo, když viděl, že dvě lodě, které přilétly, byly nepřátelské.
„Psí stíhačky!“ zalapal po dechu. Rychle se schoval zpátky do přístřešku a díval se, jak se lodě chystaly několik metrů opodál přistát.
Když lodě přistály a zvuky se utišily, Billeam vyběhl z přístřešku a rychle vyšplhal na nejvyšší strom. Z vrchních větví viděl dvě stíhačky, které stály hned vedle té Tomekovy. Psi začali prohlížet Tomekovu loď a mluvili mezi sebou po Psím.
Zdáli se zmatení ohledně toho, kolik bylo kolem ní šrotu a částí.
„Podívej, je to jeho loď!“
řekl jeden ze Psů a sundal kus maskování z křídla. Oba rychle sundali další věci, kterými ji Tomek zakryl.
„Úžasné, jeho loď je pořád vcelku.“
„To mě nepřekvapuje; i kdyby byl na pokraji smrti, pořád by se o svou loď staral.“
„Má štěstí. Pojď, půjdeme ho najít. Možná je ještě naživu.“
„Zadrž.“ Billeam viděl, jak jeden z nich vyndal blaster. „Cítím tu někde kočku.“
„Ano, taky ji cítím. Ten pach jde odtamtud.“
Psi vyrazili Billeamovým směrem. Billeam v duchu zanadával.
Psi vešli do areálu kempu. Všimli si přístřešku a hromady polen vedle čerstvě stažených zvířat.
„Zdá se, že tu byl pěkně dlouho.“
Jeden ze Psů se rychle podíval do přístřešku. Druhý Pes zběsile čichal, přibližoval se k Billeamovu stromu a očichal kmen. Zacouval a setkal se znovu se svým partnerem.
„Tady nahoře.“ Pokýval hlavou na strom.
„Pojďme tu číču sundat.“
„Jasná páka.“
Oba psi začali náhodně střílet do vrchních větví. Billeam odlezl z nebezpečné vzdálenosti.
„Vidím ho!“
Billeam se snažil zůstat na horních větvích. Hopsal a houpal se, snažil se co nejvíce využít své akrobatické schopnosti k tomu, aby se vyhnul útokům.
„Kde je Letecký Velitel Tomek? Zabils ho, číčo, co?“
Billeam z toho pochytil jen jméno Tomek, ale ať už říkali cokoliv, zdálo se, že je to jen více podnítilo ve chtíči ho zabít.
Zběsile po něm stříleli, pokaždé mířili blíž, jeden z paprsků ho minul jen o vlásek. Vyskočil a chytil se vyšší větve. Větev se zlomila a on zaúpěl bolestí, když ho do paže zasáhl laser. Zakolísal úplně bez dechu, pak zaťal zuby a snažil se dál šplhat. Další paprsek mu přeletěl přímo před očima a on povolil stisk, aby se mohl bránit. Pustil se a přistál na zemi na všechny čtyři. Vlasy se mu naježily, mračil se a syčel na dva Psy.
„Jsem rád, že můžu jednoho z vás zbít, vy zdegenerovaní škůdci.“
„Vypadá trochu jako královna.“
„Koho to zajímá? Všichni jsou stejní. Možná půjdeš rovnou do pekla, číčo.“ Pes zamířil přímo na jeho hlavu.
„Ungh!“ Psovi se oči protočily do vnitřku hlavy a v bezvědomí spadl na zem. Druhý pes měl stěží čas zaregistrovat, co se stalo, když dostal ránu do hlavy a okamžitě spadl vedle svého partnera.
Billeam zíral v naprostém zmatení. Tomek vydechl a ztěžka dýchal. Objevil se zpoza hromady dříví, ze které vzal dvě polena a omráčil s nimi dva Psy. Billeam stále nemohl uvěřit, že Tomek napadl svůj vlastní druh. Tomek se zašklebil bolestí a chytil se za břicho. Billeam si všiml krve na jeho oblečení. Tomek na něj zíral s přísným výrazem. Nadechl se a rozkulhal se směrem k němu. Billeam se ho chtěl zeptat, co se stalo, ale v tom ho Tomek vzal pevně za ruku a zatahal ho za ni.
„Pojď.“ Řekl. Billeam poslechl, zůstal zticha a následoval ho kamkoliv, kam ho Tomek vedl. Zíral na něj, přemýšlel, co se mu odehrává v mysli po tom, co právě udělal.
Tomek ho vedl směrem k lodím. Popostrčil ho k jedné z Psích stíhaček. Billeam se zamračil, tázavě se na něj podíval.
„Prostě nastup!“ zavrčel Tomek. Billeam poslechl. Tomek zvenčí kokpitu namačkal nějaká tlačítka a řekl do navigačního počítače něco v jeho řeči. Jeho hlas najednou kolísal. Billeam viděl, jak se mu oči lesknou slzami. Neptal se, co Tomek dělá, jen tušil, proč má důvod brečet. Tomek popotáhl a utřel si nos a oči. „Ksakru,“ řekl po psím a něco ještě mačkal, hlas měl plný zlosti a smutku. Navigační počítač přijal rozkazy. Motory se zapálily.
Tomek se na Billeama podíval, oči červené. „Naprogramoval jsem loď, aby tě odsud dostala k nejbližší skočné bráně. Po tom budeš muset najít nabíjecí stanici.“ Chvíli se na Billeama v tichosti díval. „Já… doufám, že se v bezpečí dostaneš domů.“ Utekla mu slza.
Billeam sklopil pohled. Něco na tom, dívat se na Tomeka v tomhle rozpoložení, mu nedělalo dobře.
„Billeame,“ řekl Tomek. Billeam k němu zvedl pohled. Tomekovy oči sklouzly k Billeamovým rtům, Billeam věděl, že se ho pokusí políbit.
Jeden ze psích stíhačů zabručel. Tomek se rychle otočil a viděl, že oba dva nabývají vědomí.
„Leť!“ nabádal Billeama. Billeam přikývl. Kokpit lodi se zavřel. Tomek seskočil z lodi. Billeam zatáhl za páku a rychle vystřelil do vzduchu. V tichosti se díval na trpasličí planetu, zatímco se vzdaloval do vesmíru.
„… Sbohem, Tomeku.“ Zašeptal a odletěl pryč.
„A tak se Tomek a Billeam navždy rozdělili.“
autor: blame_my_dirty_mind
překlad: LilKatie
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 15
Úplně slyším, jak malý posluchač kňučí zklamáním, protože já bych přímo řvala. Tomek nemohl dělat nic jiného, pokud chtěl Billeama zachránit, ale… Já nechci, aby to bylo navždy!
Ale protože tohle není poslední kapitola, pořád je tu naděje. 😀
Děkuji za parádní překlad a moc se těším na pokračování.
Doufám že se opět setkají.
Jo jo, žiadny koniec! Nespomínali sa náhodou, koľko to má kapitol? Je ťažké si predstaviť, ako by to mohlo skončiť dobre, ak by nemali ostať na cudzej planéte, ale aj tak verím, že to nakoniec ešte nejak dopadne. Hoci Bileam sa zatiaľ stále nezdá, že by bol ochotný vzdať sa pre Tomeka svojej hrdosti. No, uvidíme, ako slepý povedal. Ďakujem za časť.
Díky za pokračování, to nebude konec…
to je smutné a krásne:( Billeam je taký praštený kocúr…
No, proboha! Tak je to tu zase! Opět brečím u povídky a ne že by zrovna málo.. 🙁
Přiznám se, že tenhle zvrat jsem nečekala. Když jsem viděla, že se blíží psovití, věděla jsem, že se spolu s nimi blíží i problémy. Ale čekala jsem, že se bude Tomek snažit to nějak urovnat, všechno jimvysvětlit. Joo, jsem pořád děsně naivní! 😀 Ja jasné, že Tomek asi neměl jinou možnost, protože nenávist mezi kočkovitými a psovitými je prostě obrovská a pravděpodobně by Tomeka všichni zavrhli.
Bože, to jejich loučení – neloučení bylo neuvěřitelně smutné. Já chci, aby se potkali co nejdříve! Každopádně tímhle Tomek Billeamovi dokázal, jak moc je jeho láska obrovská. Snad nad tím bude Billeam přemýšlet!
Moc děkuji za překlad! 🙂