autor: blame_my_dirty_mind
„Děláš si srandu, že jo?“
Teta Janine se na Jimmyho otočila. „Hmm?“
„Takhle to neskončí, že ne?“ řekl Jimmy. Teta Janine našpulila rty namísto odpovědi. „Co? Chceš říct, že tím to končí?“
„Víš, ne všechny příběhy můžou mít šťastný konec, Jimmy.“
„Ale já jsem dítě! Nemůžeš mi říkat smutné příběhy.“
„Přál by sis, aby byli spolu?“
„Jo… Chci říct… jo, alespoň by se ještě jednou měli vidět.“
Teta Janine se usmála. „No, jen jsem chtěla znát tvé pocity, takže jo, dělala jsem si srandu. Poslední větu jsem nedokončila. Chtěla jsem říct, že se navždy rozdělili… od té planety.“
„Bože, nedělej si ze mě zase srandu, tetko.“
„Promiň. Jen jsem si myslela, že když jsi tak skeptický ohledně přehnaných příběhů, nebude ti to vadit.“
„Neříkám, že tomu věřím, ale myslím, že jsem pořád až moc mladý na to, abych se vypořádal se smutným koncem.“
Teta Janine se zasmála. „Dobře. No tak, skoro po šesti měsících na osamělé planetě se Tomek konečně setkal se svými druhy. Samozřejmě, že dost lhal ohledně toho, co se stalo jeho zachráncům; kočka udělala pasti všude kolem, aby zabránila Tomekovi zabít ho a ti dva letci byli oběťmi jedné z jeho vypočítaných pastí. Tomek sám spadl do vykopané jámy, což vysvětlovalo jeho zranění a proč se k nim nedostal včas. Bohužel, kočka utekla dřív, než se on stihl vrátit. I když to znělo trochu nepravděpodobně, neměli problém s tím, aby mu věřili a Tomek věděl, že je to díky jeho pověsti odpůrce Koček.
***
Tomek si snažil vybavit každou poslední vteřinu, kdy Billeama viděl; zapamatovat si každý detail jeho obličeje. Dokonce si vybavoval bolest, kterou cítil, když se díval, jak se z lodi stala jasná hvězda, jejíž světlo brzy vyhaslo. Stále si přál, aby ho políbil a přemýšlel, jestli by Billeam jeho polibek odmítl i v tu poslední chvíli. Od chvíle, kdy se rozdělili, na něj nemohl přestat myslet. Strašně mu chyběl, a pořád se nedokázal přenést přes fakt, že už ho nikdy neuvidí.
Jeho instrukce byly zůstat ve svém pokoji a den odpočívat, ale on tu nemohl vydržet jedinou další minutu. Zaúpěl bolestí, když si převázal obvazy, co měl na hrudníku, a poupravil si dlahu, co měl na noze. Pomalu se oblékl a vyrazil na můstek velitelské lodi.
Krátce po tom, co dorazili na velitelskou loď, navrhli, aby se na něj použilo Regenské sérum. Tomek nedokázal vysvětlit, proč jeho poslední zásoba séra byla pryč, jediné, co ho napadlo, bylo říct, že ho musel použít, když byl na cizí planetě. I když by to hodně pomohlo, věděl, že to nepotřeboval; jeho zranění nebyla vůbec fatální, jediné, co potřeboval, bylo pořádně si odpočinout v posteli.
Když došel na můstek, všichni v místnosti ho vesele vítali, dokonce i kapitán. Všichni mu říkali, jak si o něj dělali starosti, když najednou zmizel, spousta z nich si dokonce myslela, že je mrtvý. Posílali několik operačních týmů, aby ho našli, ale nikdo z nich nebyl úspěšný.
„Jak jste mě tedy našli?“ Zeptal se Tomek, ale nikdo si nevšiml nevděčného podtónu v jeho hlase. Všichni se otočili na Gustafa. Gustaf si nervózně upravil brýle.
„Přemodeloval jsem prototyp systému automatické identifikace a nainstaloval ho do transpondéru tvé lodi. Zachytí širší oblast než hlavní lodě. Trvalo nám spoustu měsíců, než se něco objevilo, ale nakonec se signál objevil.“ Pokrčil Gustaf rameny.
Tomek si povzdychl. Šel blíž ke Gustafovi a dal mu ruku na rameno.
„Dobrá práce, Gustafe,“ řekl upřímně. Být ztracen ve vesmíru je to samé jako být mrtvý. Vlastně bylo příjemné být nalezený. Tomek nevěděl o nikom jiném než o sobě, kdo by se kdy vrátil. Za jiných okolností by se ale radoval jinak.
Gustaf ho objal. „Jsem opravdu moc rád, že jsi zpátky,“ řekl. „Prostě jsem věděl, že nejsi mrtvý.“
Tomek se usmál. „Taky tě rád vidím.“
„Je tu ale ještě někdo, kdo je víc než šťastný, že jsi zpátky,“ řekl Gustaf.
„Jo? Kdo?“
Gustaf ukázal za Tomeka. Tomek se otočil. Vykulil oči.
„Andrazi!“ zalapal po dechu.
Andraz se usmál a přispěchal k Tomekovi, objal ho.
„Nemůžu uvěřit, že nejsi mrtvý,“ vyhrkl Andraz.
„To bych měl říkat já,“ řekl Tom ohromeně.
Andraz se zasmál. „Naštěstí pro mě měla ta číča blaster nastavený na ochromení. Nejspíš jsi byl až moc mimo, že sis nevšiml, že jsem jen paralyzovaný.“
Tomekův obličej byl v naprostém šoku. Andraz byl naživu. Billeam mi nezabil mého nejlepšího přítele, pomyslel si.
„Neměl jsem, jak ti to říct,“ řekl Andraz. „Až doteď jsme o tobě nevěděli. Kde jsi byl?“
„Já… já…“
„Nechte ho být, nejspíš je pořád ještě celý bez sebe,“ řekl kapitán. „Jsem také rád, že je zpátky, ale bojím se, že to není zrovna důvod k oslavám.“ Tomek chápavě přikývl. Osud jeho rasy zůstával pořád stejný. Kamkoliv šel, tam viděl smutné tváře plné zoufalství. Všiml si, že všechny náznaky oslav Prokyonu Alfa byly pryč. Teď už to všichni věděli a jako on přijali chladnou realitu zbraně Kočičího národa.
Kapitán přešel k Tomekovi a chytil ho za rameno.
„Přiznávám, že tvůj návrat domů nám přinesl krátké štěstí.“
„Jak to, že to neudělali?“ zeptal se Tomek, než se dokázal zastavit. Ne že by nebyl rád, že se to nestalo, ale upřímně to chtěl vědět. Věděl, že byl ztracený po dlouhou dobu a často si dělal starosti, že je jeho druh už pryč.
„To vlastně nevíme,“ odpověděl Andraz. „Myslíme si, že si s námi ti bastardi jen hrají, čekají, že nás uslyší žadonit o život a že se podvolíme jejich nadřazenosti. Pořád mají dva měsíce na to, aby vystřelili.“
„Další dva měsíce,“ zopakoval Tomek. Andraz si povzdychl, když ho slyšel, nejspíš věděl, nad čím Tomek přemýšlel.
„Ani na to nemysli,“ řekl rychle.
„Ale já chci bojovat,“ vyhrkl Tomek.
Gustaf a Andraz se usmáli.
„My samozřejmě chceme také,“ řekl Gustaf. „Ale to není na nás.“
„Není to dokonce ani na mně,“ řekl kapitán. „Je to na Psích lordech. Jejich rozkazy jsou vyhýbat se jakémukoliv útoku. Vy a všichni musí namísto toho trávit svůj čas s vašimi milovanými.“
„Takže jste to všichni prostě vzdali?“ zeptal se Tomek nevěřícně.
„Není zrovna moc, co bychom mohli udělat,“ odpověděl Andraz. „Během doby, cos byl pryč, jsme vymýšleli plány na evakuaci, ale nešlo to nijak dobře. Dokonce jsme ani nedokázali naplnit lodě do plné kapacity.“
„Jak to myslíš?“
„Ne všichni z nás chtějí utéci,“ vložil se do toho Gustaf. „Většina z nás chce zůstat doma až do konce.“
Tomek sklopil pohled. Také by měl chtít zůstat doma. Nebyla to věc pýchy nebo iracionálního postoje, ale spíš emoční spojení nebo činění toho, co jednomu přijde lepší. Zamračil se a zvedl k nim pohled.
„Ale vždycky jsme s nimi bojovali, proč bychom měli teď povolit?“
Kapitán si povzdychl. „Jediný důvod, proč se máme držet zpátky od útoku, je, protože máme mnohem větší šanci, že použijí zbraň, pokud se k nim byť jen přiblížíme.“
„Proč by ji vypouštěli, když nebudou dost blízko Prokyonu Alfa? Nezničilo by to jejich šance?“ Spousta psích obličejů se sklopila dolů v porážce. Tomek se zamračil. „Co?“
„Raději bys ho měl informovat o novinkách, Andrazi,“ řekl kapitán. „Nejdřív ho ale vezmi na čerstvý vzduch.“
„Ano, pane,“ odpověděl Andraz. „Pojď, Tomeku.“ Tomek se nechal odvést z můstku.
„Pořád nemůžu uvěřit, že s tebou mluvím, Andrazi,“ řekl Tomek najednou. Zastavil se, aby se na něj mohl podívat. „Opravdu jsem si myslel, že už tě nikdy neuvidím.“
„Já také. Byl jsem tak zničený, když mi řekli, že ses ztratil. A byl jsem opravdu rozzuřený. Tolik jsem tě chtěl praštit.“ Andraz přitiskl pěst k Tomekově tváři. Tomek se usmál. Andraz ho chytil a díval se na něj rozněžnělým výrazem. „Nevím, jak se ti vždy podaří se dostat z takových situací, ale hádám, že někdo nahoře tě musí mít opravdu rád. Musíš mi říct, co s tebou bylo po celou tu dobu, co jsi byl pryč.“
Tomek odvrátil pohled. „Možná někdy jindy,“ řekl, rychle se vyhýbal tématu. Nemohl to nikomu říct, ani svému nejlepšímu příteli, rozhodně ne to, co se mu stalo, když byl pryč. „Teď chci vědět, co se dělo tady s vámi všemi.“
Andraz si žalostně povzdychl a jeho myšlenky se vrátily zpátky k pesimističtějším tématům. Znovu se dal do chůze. Tomek vyšel vedle něj.
„Nebyl jsi tak mimo, když jsi říkal, že nejspíš používají neobvyklé skočné cesty,“ řekl Andraz.
„Já to věděl!“ odfrkl si Tomek. „Ale vy jste to měli taky čekat, Andrazi.“
„Jo, no, až na to, že to tak úplně není,“ řekl Andraz. „Používají X-pointy. Zdá se, že byli zase o krok před námi.“
„X-pointy?“ zeptal se ohromeně Tomek. Nebyl to astrofyzikální termín, který by neznal, ale bylo to něco, o čem se dvakrát často nemluvilo. X-pointy byly magnetické portály pro cestování, které se náhodně objevovaly u planet a jejich mateřských hvězd, když se jejich magnetická pole propojila a sloučila se do obvodů ve tvaru x. dávno se na ně dívalo jako na způsoby rychlého meziplanetárního cestování, ale bylo zjištěno, že jsou opravdu nestabilní a vrtkavé; ale pak, díky rozvoji hypercestovní technologie, která umožňovala cestování v hyperprostoru, X-pointy se staly primitivními a zastaralými.
„Ano,“ pokračoval Andraz zasmušile. „Dokonce i z jejich vzdálenosti, Prokyon Alfa a Prokyon Beta a jejich obří relace dovolují magnetické propojení a vytvoření magnetického pole, které se může stát aktivním mezi oběma hvězdami během perihelia Prokyonu Alfa. Kočičí letka umístila svou hlavní loď za bránu naší Hvězdné dráhy, do průměrné vzdálenosti mezi obě hvězdy, kde našli X-point. Tenhle bod je dost široký na to, aby přenesl stroj zkázy, a pokud ho do něj vypustí, pak se vypustí přímo do jádra Prokyonu Alfa. Jak řekl kapitán, nemůžeme se k nim ani přiblížit, aby nevypustili loď. Mohli to udělat kdykoliv, ale neudělali. Jako by si šetřili každou minutu, jen aby nad námi měli kontrolu.“
„Proč jste jim, sakra, vůbec dovolili se dostat až sem?“ zeptal se Tomek tónem plným obviňování. Andraz se na něj podíval.
„I kdybys tu byl, pochybuji, že by to znamenalo nějaký rozdíl,“ řekl rychle. „Spousta Kočičích lodí se teď přibližuje k našim hranicím každou chvíli,“ vysvětlil. „Nařídili jsme našim silám, aby je zničily, ale byla to zprvu jen léčka. Naše útoky byly marné; každá loď, kterou jsme zničili, byla ta špatná. Kočky nás chtěly pouze rozptýlit, a když se objevila opravdová hlavní loď s přístrojem, bylo už moc pozdě na akci.“ Tomek se zašklebil; znělo to, jako když je tenkrát obelstili.
„Kočičí Král nám poslal obrazovou varovnou zprávu,“ dodal Andraz, „řekl nám o jejich plánech použít X-point, aby ovlivnili supernovu. Je to už čtyři měsíce.“
„A co teď?“ řekl Tomek. „Máme čekat, dokud se nerozhodnou nás zničit? Stejně si myslím, že bychom měli zaútočit.“
„Hele, jestli počkají až do poslední chvíle, než to udělají, pak je šance, že supernova nenastane. Tyhle poslední dva měsíce jsou zásadní, ale po tom je to jen risk. Jak čas bude ubíhat, portály budou hrát proti nim a ne s nimi, jelikož budou vysoce nestabilní, než se rozbijí a úplně zmizí. Studovali jsme všechny naše možnosti, věř mi, a zatím si myslíme, že je nejlepší cesta počkat.“
„Tak to jste všichni naprostý idioti. Opravdu si myslíš, že vyčkají do poslední chvíle, když vědí to, cos mi právě řekl?“
„No, myslím, že tak nějak doufáme, že to nevědí.“
„Tak nějak doufáme? Bohové, Andrazi, to je naprosto stupidní, a všichni víme, že kočky jsou všechno, jen ne stupidní.“
„Já vím, ale rád si to představuju,“ řekl Andraz s polovičatým úsměvem. Tomek mu ho neoplatil. Andraz si povzdychl. „Drží nás pod krkem, Tomeku,“ řekl upřímněji. „Je tak těžké věřit, je to nereálné. Vždycky jsme byli ti nadřazení. Přemýšlím, jestli na to opravdu přijde, jestli se vzdáme a podřídíme se jim.“
„Samozřejmě, že ne,“ řekl Tomek, uhnul pohledem, cítil se dost bláznivě, že stále předstíral, že ho to ještě zajímá. Vzdal svou dominanci Billeamovi až moc rychle, i když ze zcela jiného důvodu.
„Občas mám pocit, jako bych byl mrtvý, i když tu chodím, a jindy zase chci brečet, takže se snažím nemyslet racionálně a prostě se jen chytit nesmyslné naděje; vždycky mi je pak lépe,“ řekl Andraz.
„Víš, já svou naději ztratil už před nějakou dobou,“ přiznal Tomek. „Mockrát jsem přemýšlel, jestli už není po vás.“
Andraz se na něj šokovaně díval. „Cože? To snad nemyslíš vážně.“
„Myslím. Snažil jsem se na to nemyslet; nemohl jsem se s tím poprat, s tou nejistotou. Bylo mi sebe sama líto, když jsem myslel, že jsem už třeba poslední.“
„To ti nevěřím. Ty ze všech psů. Co se ti tam sakra stalo?“
Tomek pokrčil rameny. „Říkals, že někdo tam nahoře mě má rád, ale já si spíš myslím, že někdo tam nahoře mě chtěl potrestat.“
„Co tím myslíš?“
„Nic, neřeš to.“ Tomek sklopil pohled. Jeho zážitky z trpasličí planety byly rozhodně život měnící, ale teď byl zpátky se svými druhy, a opravdu za ně chtěl bojovat. Přál si, aby jeho rasa mohla být nějak zachráněna, ale pochyboval, že vzdát se Kočkovitým by jim to zajistilo. Mimo to, ve své mysli vždycky věřil, že nejlepší smrt je během boje za to, co milujete.
Tomeka bolelo srdce, jak se mu v mysli neustále vracel pohled na překrásného Billeama. Nikdy se necítil tak zmatený a rozervaný, jako by jeho srdce a mysl spolu bojovaly, snažily se mu připomenout, co pro něj bylo to nejlepší. Jeho srdce mozek poráželo na plné čáře. Kdyby tak jen mohl Billeama ještě naposledy vidět… podíval se na Andraze, znovu cítil tu samou vinu, jako když se přistihl při konání té zrady.
„Jsi v pohodě?“ zeptal se Andraz, „vypadáš bledě.“
„Je mi fajn,“ odpověděl Tomek. „Jsem jen trochu… rozrušený. Myslím, že si potřebuju odpočinout.“
„Jo, měl bys odpočívat,“ řekl Andraz. „Ztratils hodně krve.“ Dotkl se Tomekova ramene. „Nemysli na to, Tomeku,“ snažil se ho utišit. „Jsem si jistý, že Psí Lordi své rozhodnutí každou chvílí změní, a jestli ne, mám pro nás připravený záchranný modul.“
„Cože?“
Andraz pokrčil rameny. „Já, na rozdíl od jiných, nemám v plánu tady zůstávat do konce a beru tě s sebou.“ Otočil se na Tomeka. „Uděláš to, že ano? Půjdeš se mnou a přežiješ kvůli našemu druhu a přátelství?“
Tomek se usmál. „Jsi ten nejlepší přítel, kterého bych mohl chtít, Andrazi. Vždycky si budu vážit všeho, cos pro mě udělal.“ Andraz se zamračil. „Ale budu následovat své srdce a doufat, že mě nebudeš nenávidět.“
Andraz se poraženě usmál. „Nikdy bych tě nemohl přesvědčit, abys přestal dělat to, co chceš.“
Tomek ho objal.
***
Tomek nakoukl do hangáru, aby zjistil, jestli tam nikdo není. Nic, všude vládlo naprosté ticho. Po špičkách se dostal ke své stíhačce. Když se k ní blížil, byl překvapený, když viděl všechny závady opravené. Dotkl se hladkého povrchu.
„Líbí se ti to?“
Tomek se lekl a otočil se. Gustaf se objevil zničehonic.
„Gustafe! Co tu děláš?“
„Jen pro případ hlídám tvou loď.“
„Oh… um… co tím myslíš?“ zakoktal se Tomek.
„Věděli jsme, že se o něco takového pokusíš.“
Tomek zahanbeně sklopil pohled. „Já tu prostě nemůžu… zůstat.“ Řekl, nemohl přiznat pravý důvod, který ho k tomu táhl.
„My víme, a právě proto jsem pracoval na tvé lodi.“
„Cože?“
„Zrovna jsem ji vybavil Asterionskou špionskou technologií, která je ještě ve vývoji. Myslíme si, že převládající elektromagnetické vlny Prokyonu Alfa se budou odklánět a zmenší tak oblast pro detekci. Budeš prakticky neviditelný.“
Tomek se na něj podíval s nadšením v očích. „Nevím, co říct až na to, že ti nemůžu dostatečně poděkovat, Gustafe.“
„Vlastně to byl kapitán, kdo mi řekl, abych to udělal,“ přiznal Gustaf. „Nemůže jen tak nic nedělat. Celý jeho smysl života je bojovat s Kočkovitými.“
„Opravdu? Nikdy jsem si nemyslel, že půjde proti zákonům,“ řekl Tomek.
„No, nebude to on, ale ty. Ví, že to uděláš a už tě omluvil, říkal, že nemá kontrolu nad tím, co ostatní udělají, když se jedná o ty nejzoufalejší okolnosti.“
„To má asi pravdu,“ řekl Tomek se suchým úsměvem.
„Rád by tě dostal co nejblíže k jejich lodi, abys zničil přenosovou loď se zbraní ve vteřině, kdy ji vypustí.“
Tomek přikývl.
„Přerušíme veškerou komunikaci, abychom se vyhnuli detekci, takže na to budeš sám.“
„Dobře.“
Gustaf se díval na Tomeka, který vlezl do své lodi.
„Vím, že jsi nejlepší, Tomeku, a hádám, že ti to nemusím říkat, ale je to sebevražedná mise.“
Tomek si nasadil helmu. „Já vím.“
autor: blame_my_dirty_mind
překlad: LilKatie
betaread: J. :o)
Je příjemné překvapení, že Andraz žije. Aspoň Tomek může tohle provinění Billeamovi škrtnout. 🙂 Aspoň se mohli ještě vidět, než dojde k útoku. Jenže Tomek má evidentně v úmyslu tomu zabránit… nebo znovu vidět Billeama.
Díky za překlad a těším se na pokračování.
Jsem zvědava jestli se ještě setkají a za jakých okolností.
Tak teď je to zajímavé, děkuju. Už jsem zvědavá na další vývoj…
Chudák Tomek, to musí být hrozný pocit. Neví jestli Billeama ještě někdy uvidí a dokonce je ochotný vydat se na sebevražednou misi. To může udělat jen zamilovaný blázen. No nevím kámo jak tohle dopadne a jestli ti to výjde.
Moc děkuji za překlad
Veľmi by som si priala aby mohli uzavrieť mier a aby boli Billeam s Tomom v bezpečí. Dúfam, že sa čoskoro stretnú.
Andreaz žije? Tak to je příjemné překvapení, protože jsem za všechny ty díly ani nedoufala v to, že by se ještě něco mohlo změnit. jsem moc ráda, že má Tomek svého přítele zpět a upřímně mě těší i to, že Billeam nezabil. 😉
Jen nevím, jaký mám mít pocit z celé té věci ohledně koček a psů. Moc bych si přála, aby se tyhle dva druhy spolu usmířily, ale nejsem si jistá, zda to za ty roky ještě půjde. Vlastně ani netuším, zda chce Tom skutečně svou planetu zachránit nebo chce hlavně vidět Billeama?
Moc děkuji za perfektní překlad! 🙂