Uncover 14.

Bill potichu odemkl vchodové dveře. Podíval se na hodinky, aby zjistil, že je opravdu pozdě, bylo pár minut před půlnocí. Dnešek strávil celý den v Tomově domě, byl v koncích. Pracovna stále nebyla hotová a za pár minut bude 24. prosince. Ač se snažil sebevíc, nikoho nepopohnal. Vlastně večer už jen po domě chodil, prohlížel si svoji práci, na kterou byl mimořádně pyšný, a plakal. Doufal, že se mu podaří Toma přesvědčit, aby mu dal ještě trochu času, že jde přeci jen o jednu místnost. Nebyl si jistý, jestli mu to povolí, ale posledně… Zase se k němu choval moc hezky, usmál se nad tím. Jak se v autě líbali, opravdu se mu to líbilo. Od té doby spolu nemluvili, Bill neměl čas přijímat telefony ani se scházet.
Sundal si svoje vysoké boty, složil je vedle těch Tobiasových, a snažil se co nejtišeji jít do kuchyně. Měl pořádný hlad, potřeboval si dát alespoň něco malého do pusy, než si lehne. Byl by rád, kdyby zabral aspoň na pár minut, aby byl na schůzku s Tomem odpočatý. Měl z toho spoustu pocitů. Svým způsobem byl rád, že to všechno skončí, ale na druhou strany se toho děsil. Nechtěl přijít o všechny ty pěkné schůzky, které měli, o všechna ta slova, co si řekli. Když se nad tím ale pořádně zamýšlel, nebylo to pro něj důležitější než vztah s Tobiasem, takže bylo opravdu rozumné, aby to ukončili.

Bill rozsvítil pouze světlo nad sporákem a ze všeho nejdřív si vyndal ze skříňky vysokou sklenici. Natočil si do ní vodu z kohoutku, kterou vypil na jeden zátah. Byl tak zaneprázdněný svou žízní a hladem, že si ani nevšimnul, jak se do kuchyně vplížil Tobias.

„Kde jsi byl, Bille, tak dlouho? Zítra je Štědrý den, pokud si to nepamatuješ. Myslel jsem, že jsi chtěl absolvovat ještě nějaké nákupy, abychom měli dost jídla.“
Bill sebou škubnul a jak se lekl, upustil sklenici na zem, a ta se roztříštila na miliony malých kousíčků. Střepy sice znamenaly štěstí, ale… Opravdu se mu je právě nechtělo uklízet.
„Kurva!“ zanadával Bill a otočil se na Tobiase. „Nemůžeš příště říct, že jsi tady? Nemusel bych se tě leknout… A nevznikla by tady taková pohroma, sakra!“ zavrčel a prstem ukázal ke střepům, vypadal u toho jako malé dítě. Tobias povytáhl obočí, podíval se na Billa a zakroutil hlavou, jakože nechápe.
„Jaká pohroma, sakra? Bille, jsou to jenom střepy, které se uklidí. Nic se nestalo, tak nemusíš jančit,“ opřel se o linku a založil ruce na hrudníku. „Já ale očekávám vysvětlení, nesnaž se z toho vykroutit.“
„Jaké vysvětlení, Tobiasi? Pracoval jsem, pokud nevíš. Já pořád chodím do práce, na rozdíl od někoho.“ Bill se trochu ušklíbnul a zakroutil hlavou. Vyčítavé řeči, to bylo přesně to poslední, na co měl náladu a sílu.
„Nemyslím si, že je nutné, abys pracoval i přes svátky, Bille. Já si chci s tebou užít Vánoce, to chci toho tak moc? Opravdu?“
„Pokud se nemýlím, dneska byl normální pracovní den. Dobře víš, že dny před termínem jsou vždycky kritické, obzvlášť tady u Toma. Tobiasi, já… Já nevím, co dělat, já to nestihl,“ vydechl a propletl prsty na svých rukou. „Zítra je termín a já pořád nemám hotovou pracovnu. Nedostanu peníze a moje práce…“

„Ty to vážně nemáš ještě hotový?“ povytáhl Tobias obočí, trochu nakrčil nos. „A můžeš mi laskavě říct, co jsi teda v posledních dnech dělal? Trávil jsi tam celé dny, musíš to mít přeci hotový! Že ty jsi byl někde s ním, co? Šukal tě? Užili jste si to? Jen se mi svěř.“ Tobiasův tón hlasu byl kousavý, Bill to nesnášel. Na obranu své osoby si obejmul hubené tělo pažemi. Měl pocit, že v posledních dnech ubral i na váze, ale neměl čas se tím zaobírat. Možná to zkusí pořešit teď, až bude mít víc času. Byl rozhodnutý, že si udělá krátkou dovolenou, opravdu se potřeboval po tomhle všem zregenerovat a hlavně načerpat nové síly, které měl úplně vycucané.
„Laskavě se uklidni, Tobiasi. Já ti nabízel, ať jdeš se mnou.“ Bill se snažil být klidný, ale nebyl. Byl ve stresu a Tobias mu vůbec nepomáhal, právě naopak.
„Já bych byl klidný, kdyby ses alespoň snažil chovat jako partner, Bille. Ty na mě ale v posledních dnech opravdu kašleš a já si jenom říkám… Proč? Jsem tady sám, ty přijdeš, jsi unavený, ani si nechceš povídat. Natož dát si alespoň společné jídlo.“
„Sakra, Tobiasi!“ Bill trochu zvýšil hlas, podíval se na svého partnera a promnul si kořen nosu. Hádka bylo opravdu to poslední, na co měl momentálně náladu. „Můžeš prosím pochopit, že teď bylo jen náročné období? Zítra to všechno končí, slibuju ti to. Budeme zase spolu, bude to v pohodě…“
„Ne, Bille. Já to pochopil, nic nebude v pohodě. Pro tebe je práce přednější, vždycky ji budeš stavět na první místo. Ano, snažil ses, když jsme byli od sebe a ty jsi tady byl sám, ale teď to šlo celé do kytek. Máš mě zpátky doma, máš se ke komu vracet, to je všechno pěkný, ale… Máš hlavně svoji práci, pro kterou žiješ. Bille, mě tenhle život nebaví, pochop to. Jasně, kariéra je moc pěkná věc, ale pravděpodobně to nejde skloubit s osobním životem. Nebo máš snad jiný názor?“ Tobias si povzdychnul, podíval se na šokovaného Billa, který neměl pravděpodobně daleko k slzám. Nasucho polknul a zakroutil hlavou, musel být rychlý, jinak to nezvládne. Už jednou mu zlomil srdce, teď když to dělal po druhé, to bylo snad ještě horší. Viděl v Billových očích důvěru a oddanost, ale zároveň věděl, jaký Bill je, a to pro něj bylo rozhodující. Byl šílený workoholik.

„Než mi začneš odpovídat, dokončím svoji větu. Bille, jsi workoholik, práce tě naplňuje větším štěstím než moje osoba. Já jsem pro tebe jen příjemný bonus, ke kterému se můžeš přitulit, co? Prostě… Já takhle opravdu žít nemůžu, a i když tě sebevíc miluju, nejde to. Sbalil jsem si věci a za hodinu mi jede vlak, pojedu k našim. Nebudu to tady zbytečně prodlužovat. Já, Bille… miluju tě,“ udělal k němu jeden krok, chtěl ho políbit, chtěl si naposled vychutnat ty sladké rty. Píchlo ho u srdce, když se Billovy oči opět naplnily slzami. Sklonil se k němu, ale Bill ucukl.
„Vypadni, Tobiasi. Vypadni z mého života!“ zakřičel hystericky Bill a svého opět ex přítele rychle obešel. Nechtěl s ním strávit ve společné místnosti už ani minutu. Nechápal to, opět mu dokázal ublížit. Slíbili si, že to už neudělají a bylo to tady zase.

Bill se posadil v obýváku, slyšel jen tiché klapnutí vchodových dveří, které protnulo jeho hlasité vzlyky. Rozhlédl se kolem sebe. V obýváku, který byl jindy pořádně uklizený, byl neskutečný bordel. V koutě místnosti nestál vánoční stromeček, který tam už obyčejně touto dobou míval. Neměl vánoční výzdobu ani žádné napečené cukroví. Zazdil celé Vánoce na úkor jedné hloupé zakázky, přišel díky tomu i o Tobiase. Zvednul se, neměl chuť tady zůstávat. Přemýšlel nad Tobiasovými slovy, odmítal si připustit, že by mohl mít přeci jenom pravdu. On takový přeci nebyl. Ano, svoji práci miloval, ale nedal by za ni život jako za lásku. Tedy… Možná. V téhle chvíli nedokázal tak úplně přesně odpovědět.
Blonďák se zvedl z gauče, polkl a otřel si oči. Potřeboval ze svého bytu uniknout. Ještě pořád měl klíče od Tomova domu, snad se nic nestane, pokud tam přespí. Maximálně ho zase uvidí na kamerách, s čímž tak nějak ale počítal už dopředu. Pro tuhle chvíli mu to ale bylo opravdu ukradené.

…

Bill zaparkoval před Tomovým vjezdem do garáže. Když vyšel s auta, vzal ještě malý balíček ze sedadla spolujezdce a svoji tašku, ve které zarachotila flaška vína o jeho klíče. Zamkl auto, bylo sice málo pravděpodobné, že by se někdo rozhodl mu ho ukradnout, ale byla to přeci jenom jistota. Přišel k Tomovým dveřím a odemkl si svým klíčem. Věděl, že se u Tomovy ochranky spustil alarm, než odcházel, zapínal ho. Naťukal tam kód, přesto, že už bylo víc než jasné, že na sebe Toma upozornil. Ani pořádně nevěděl, jestli o to stál, momentálně mu to bylo celkem volné. Přišel se sem opít do té vánoční atmosféry, kterou tady navodil místo u sebe doma.
Zítra měl být Štědrý večer. Den, na který se tak těšil, že stráví s Tobiasem a on ho dneska opustil. Vždyť měl už sbaleno, když se Bill vrátil domů. Přivřel oči a nakrčil obočí, když se mu vzpomínka na to zase vrátila do hlavy. Hodně ho to bolelo a byl si jistý, že ještě dlouho bude.
Rozsvítil si světla v prostorném obýváku, nakrčil nos, když si vzpomněl, co tady dělal s Tobiasem. Zavrtěl hlavou, už opravdu potřeboval rozdělat to víno. Posadil se do toho skvělého černého pohodlného koberce a vyndal z tašky flašku bílého vína. Věděl, že Tom tady nemá ještě skoro žádné vybavení, trval na tom, že tyhle věci si buď pořídí sám, nebo vůbec, prej to nepotřebuje. Jak taky, chodil do restaurací, nemohl snad nikdy jíst doma, kuchyň pro něj byla prakticky zbytečná. Trochu se nad tím ušklíbl a vydal svůj vlastní otvírák na víno a otevřel si ho. Hned si dal flašku k puse a pořádně se napil, spokojeně vydechl a pomalu si rozepl bílou košili, co měl na sobě.

„Bang bang, that awful sound… bang bang, my baby shot me down,“ zpíval Bill spolu se svým iPodem, měl sluchátka v uších a ležel, už bez košile, na Tomově kožené sedačce. Víno už bylo z půli prázdné. Celou dobu se odhodlával napsat Tobiasovi, pak zavolat Tomovi, ale nakonec usoudil, že oboje by byla pěkná blbost, tak si pro jistotu mobil vypnul. Pomalu se posadil, když mu Nancy přestala zpívat do sluchátek a natáhl se pro svou flašku bílého. Napil se a trocha vína mu stekla po bradě. Zamručel a otřel si to hřbetem ruky. Ve sluchátkách se už neozývala další písnička, usoudil, že playlist vyčerpal. Trochu se zarazil, protože během svých songů nestačil dopít celou flašku, jak plánoval. A to se na začátku obával, že bude muset někomu zavolat, aby mu přivezl novou.
Sundal si sluchátka a vydechl. Opravdu to s ním bylo špatné. Bylo hodně brzy ráno, 24. prosince, a on sám pil v cizím domě.
„Imagine there’s no heaven…“
Bill sebou cuknul a otočil se za sebe. Nikdo tam nebyl, ale byl si jistý, že zaslechl někoho mluvit? Zpívat.
„… it’s easy if you try,“ a písnička pokračovala. Nasucho polknul a kousnul se do rtu. Někdo si z něj dělal srandu? Přišli na něj, nebo už z toho všeho opravdu blouznil? Vydechl a pomalu vstal z gauče. Pro jistotu si vzal s sebou i flašku vína. Nebyl si úplně jistý, jestli proto, aby se popřípadě mohl bránit, nebo proto, že by mu chyběl alkohol. Nakrčil nos, písnička hrála pořád dál, ale netušil odkud. Nemohl se přece tak bát, jen on a Tom měli klíče od domu. A jeho ochranka samozřejmě. Nasucho polknul, posilnil se lokem vína a pokračoval přes obývací pokoj dál do domu.

„Imagine all the people, living for today…“

Bill sebou cukl a trochu nadskočil. V kuchyni se rozsvítilo nějaké tlumené světlo. Doteď tam byla tma. Hudba musela jít určitě odtamtud. Znovu se napil vína a vydechl, vyšel směrem do kuchyně. Rozhlédl se po prostorné kuchyni, byla tak, jak ji perfektně vymyslel a zařídil. A uprostřed kuchyně na podlaze seděl Tom. Měl tam ten svůj zmiňovaný gramofon a hrála z něj deska Johna Lennona. Měl vedle sebe dvě zapálené svíčky a ještě pár dalších desek,
„Zase ses mi dostal do domu?“ řekl Tom klidně a pousmál se, potáhl si z cigarety a naklonil trochu hlavu. Bill nasucho polknul, nemohl tomu skoro uvěřit. Spíše čekal, že Tom na něj zavolá ochranku a nechá ho vyvést z domu, přece jen, dnes už měl oficiálně po termínu, ale on místo toho udělá takové gesto.
„Sakra, vyděsil jsi mě, víš?“ řekl Bill potichu, snažil se pousmát, ale místo toho se mu do očí nahnaly slzy. Zatřepal hlavou ve snaze je zahnat, ale možná to bylo alkoholem, jeho emoce teď byly mnohem silnější. Cítil, jak se mu pár slz svezlo po tváři. Bylo to tak… Dneska už nečekal žádný podobný zázrak a pak se objeví Tom, sedí v kuchyni, jsou tam svíčky, písničky a hlavně… On.
„Můžeš si klidně přisednout,“ řekl Tom a trochu se zasmál. Pořád měl na rtech lehký úsměv a sledoval Billovu reakci. Nečekal, že by ho tohle mohlo tak zasáhnout, ale doufal, že ty slzy byly z radosti, i když na něj přes to špatné světlo sotva viděl. Počkal, než se Bill posadil naproti němu a postavil před ně dvě sklenice na víno. Bill si otřel oči a oběma dolil ze své flašky.

„Proč tohle děláš, Tome?“ řekl potichu a podíval se na svého bývalého klienta. Nevypadal tak upraveně jako vždy. Nejspíš ho ochranka vzbudila, že je někdo zase u něj v novém domě a jel sem. Ale aby byl sám k sobě upřímný, takhle se mu líbil snad ještě víc. Byl obyčejně oblečený, jen v šedivém tričku a riflových kalhotách. Vlasy měl trochu rozcuchané, pousmál se nad tím a naklonil trochu hlavu.
„Volali mi, že se mi ten blonďák opět vloupal do domu. Podíval jsem se na nahrávky, jak se mi tady opíjíš a svlíkáš, musel jsem tě zastavit, nechci, aby si můj kamarád nad tebou před tím videem zase… No, nebudu říkat to slovo, ať se mi zase moc nečervenáš,“ zasmál se Tom a napil se vína.
„Usoudil jsem, že jsi asi smutný, že… se něco muselo stát, tak jsem tě přišel trochu rozveselit a možná dokonce i trochu utěšit, pokud o to stojíš, samozřejmě.“

Bill se na něj chvíli mlčky díval, rozechvěly se mu rty, které stisknul k sobě, aby to nešlo tolik poznat. Měl chuť Toma obejmout, byl mu tak vděčný, že přišel a že na něj byl tak milý, ani si to neuměl představit. Byla pravda, že teď už opravdu neměl co ztratit a Tomova náklonnost mu byla dávno jasná. Vydechl a zavrtěl hlavou, odsunul pomalu skleničky i flašku s vínem. Natáhnul se k němu a objal ho pevně kolem krku. Přivřel oči a tiše vydechnul. Opřel si čelo o Tomův krk a už mu bylo jedno, kolik slz mu smáčí tváře, nebo Tomovo tričko, protože mu vyšel vstříc a pevně ho objal.
„Děkuju,“ zašeptal Bill a zavrtěl trochu hlavou. Nepotřeboval, aby mu Tom odpověděl. Bohatě mu stačilo, že ho držel u sebe, tiskl ho k sobě a mlčel. Nechali jen hrát písničku z LP desky…

autor: Catherine & Sch-Rei