autor: Muckátko :o*
Ve tmě
Tom zvečera usínal s úsměvem na tváři, když zhruba hodinu před tím, než se odebral do postele, strávil pohodový čas s Billem v obývacím pokoji. Televizi měli zapnutou spíše jen jako kulisu. Tom ji ještě do Billova příchodu sledoval s docela značným zaujetím, ale jakmile se v místnosti objevil druhý muž, jeho pozornost se okamžitě stočila k němu a televize zůstala zapomenuta do takové míry, že se ani neobtěžoval ji vypnout. Byl překvapený, že se k němu Bill posadil sám od sebe a zvládl s ním vést klidnou konverzaci. Nedalo se říct, že by se jednalo o bůhví jak plodnou konverzaci, ale přesto to stačilo k tomu, aby se Tom později ukládal do peřin s příjemným pocitem v břiše.
Jemný úsměv, který Toma neopouštěl ani ve spánku pod náporem hezkých snů, které byly jen logickým pokračováním příjemných událostí večera, však z jeho tváře zmizel zhruba kolem jedné hodiny ráno, kdy se domem ozval výkřik. Bylo jasné, že šlo o Billův hlas, a kdyby byly dveře od Tomovy i Billovy ložnice otevřené, donesl by se k Tomovým uším daleko pronikavěji. Takhle byl ztlumen nejen dřevěným povrchem dveří, ale i vzdáleností obou pokojů. Tom se na posteli leknutím posadil a chvíli zmateně mžoural do tmy. Nebyl si jistý, jestli se mu to jen nezdálo, ale když si vybavil obsah posledního snu, který se mu zdál před tímto násilným probuzením, bylo mu jasné, že výkřik byl skutečný a ne jen v jeho hlavě.
Ihned ze sebe strhl přikrývku, shodil nohy na podlahu a svižnými kroky doběhl až do Billovy ložnice, kde bez klepání rozrazil dveře dokořán a vpadl dovnitř. Po tmě se zorientoval v prostoru a poté se vrhl k posteli.
„Bille?“ zachraptěl ospale a levou rukou hmátl po Billově těle, které bylo přikryté přikrývkou. Nedbal na to, co za část jeho těla nahmatal, jelikož se soustředil na nahmatání lampičky na nočním stolku, po jejímž rozsvícení část pokoje zalilo nažloutlé světlo, které bylo naštěstí velmi slabé, tudíž nedráždilo rozespalé oči navyklé na tmu. Hned na to se Tom posadil na matraci a otočil se trupem k Billovi, který seděl na posteli, zběsile dýchal a v dlaních skrýval obličej, který se leskl kapkami potu. Levou rukou, kterou původně položil na mužovo stehno, zvedl a opatrně sundal dlaně z jeho tváře.
„Hey, hey,“ zašeptal opatrně a prsty zvedl Billovu tvář. Zorničky bodyguarda byly rozšířené právě prožitou noční můrou, soudě podle toho, v jakém stavu se muž nacházel. „Počkej, hned jsem zpátky,“ pověděl mu Tom a na okamžik odběhl do kuchyně, kde do sklenice natočil vodu a v koupelně popadl malý čistý ručník, který smočil do studené vody a s věcmi se vrátil do pokoje, kde Bill zůstával sedět na stejném místě, jen pokrčil nohy a přitáhl si je k hrudníku.
„Tady. Napij se,“ podal mu sklenici s čirou tekutinou a vlhký ručník opatrně přikládal k jeho horkému zpocenému obličeji, aby jej jednak ochladil a jednak zbavil slané vody. Jakmile otřel Billovo čelo, spánky, tváře a z části i odhalený krk, odložil ručník na noční stolek a položil pravou dlaň na agentova záda a dlouhými tahy se snažil muže uklidnit. Pod svou dlaní cítil, že má bodyguard propocené i oblečení, a tím pádem nejspíš i povlečení a prostěradlo.
Bill hltavě vypil veškerý obsah sklenice, přičemž se znovu zadýchal, jak do svého hrdla nalil všechnu vodu, aniž by se mezi doušky nadechl. Vrátil prázdnou sklenici Tomovi s tichým zamumláním slov díků a těžce vydechl. Bylo na něm vidět, že není úplně v pořádku, ale Tom byl dost chytrý na to, aby se nevyptával, co se stalo. Místo toho odhrnul vlhké prameny vlasů z agentova čela a stiskl jeho svěšené rameno.
„Vezmi si čisté prádlo a jdi si dát sprchu, hm? Určitě se ti trochu uleví,“ navrhl Tom a pomohl agentovi vymotat se z přikrývek. Bill bez řečí popadl čisté bílé tričko a spodní prádlo a odešel do koupelny. Ačkoli Tom tu činnost k smrti nenáviděl, stejně pootevíral skříňky v pokoji a našel čisté povlečení, kterým posléze nahradil to pomačkané a především propocené. Jen co odklidil špinavé povlečení a vlhký ručník, zase se vracel do agentova pokoje se znovu naplněnou sklenicí, kde ji postavil na noční stolek. Naklepal přikrývku a polštář, aby se Billovi dobře usínalo, i když měl tušení, že po snech, které se mu zdály, ať už šlo o cokoli, by neusnul, ani kdyby povlečení vonělo sebe příjemněji a i s postelí by se houpal na mořských vlnách.
Zmoženě vydechl a padl na okraj matrace právě ve chvíli, kdy na chodbě zhaslo světlo a zpět do ložnice vplul Bill převlečený v čistém oblečení a s lehce vlhkými vlasy. Zavřel za sebou dveře od ložnice, z čehož by Tom usoudil, že Bill neočekává, že ho druhý muž nechá samotného, ale Tom si v tu chvíli dělal starosti především o rozhozeného muže před sebou, který lezl zpět do postele s daleko menším nadšením nejspíš i kvůli obavám, že se mu budou zlé sny zdát znovu.
„Je ti líp?“ zeptal se Tom s nakrčeným čelem, když pomáhal Billovi zpět pod přikrývku. Přehodil část, kterou držel nadzvednutou, přes Billovo tělo a nahnul se přes něj, aby se ujistil, že je Bill přikrytý. Na jeho otázku se mu dostalo jen pokrčení ramen, což značilo, že na mluvení agent rozhodně nemá náladu. Jeho obličej byl pořád mírně zčervenalý, proto se Tom přitáhl blíž a hřbet ruky přiložil nejdříve k Billovu čelu a poté i k levé tváři, aby zkontroloval, zda nemá jeho bodyguard teplotu.
„Chceš přinést něco malého k jídlu? Nebo čaj? Půjdu ti uvařit čaj,“ nabízel mu Tom, ale agent na vše jen zakroutil hlavou. Namísto toho se na svého svěřence podíval nepřítomným pohledem. Díval se na něj, ale Tom měl pocit, jako by byl duchem někde úplně mimo. Překvapeně sklonil hlavu ke své levé ruce, která ležela poblíž Billova přikrytého stehna. Billova dlaň se omotala kolem jeho zápěstí a Tom si nebyl jistý, jestli Bill touží po alespoň drobném kontaktu, nebo se mu snaží najít puls, protože bříška agentových prstů, spočívala přesně na žilách. Něco v Billově výrazu Tomovi našeptávalo, že jde spíš o tu druhou možnost, což by znamenalo, že i když Tom seděl vedle něj naprosto v pořádku, Bill se přesto musel ujistit, že může nahmatat jeho puls a přesvědčit se, že jeho srdce stále bije, i když něčí jiné v jeho snech bít přestalo.
„Vím, jaká bude tvoje odpověď, ale pro svůj klid se musím zeptat,“ vysvětlil mu Tom opatrně. „Chceš si promluvit?“ Podle očekávání Bill zavrtěl hlavou. Tom chápavě kývl hlavou, i když moc spokojený nebyl, protože když nevěděl, proti čemu bojuje, nemohl nijak pomoct. „Kdybys přece jen chtěl, tak jsem tady,“ ujistil muže a mírně se na něj usmál. „Zkus ještě spát. Je proklatě brzo,“ zažertoval a sám potlačil zívnutí. Zapřel se pravou dlaní o matraci, aby mohl pohodlně slézt z postele a nechat Billa v klidu, o to rychleji ale zarazil své pohyby, když dlaň, která byla omotaná kolem jeho zápěstí, přidala na stisku, ačkoli se nijak jinak nepohnula.
„Mám zůstat?“ zeptal se pro jistotu, zda si Billovo nepatrné gesto vysvětlil správně. Že vysvětlil, mu potvrdilo Billovo neznatelné přikývnutí.
Tom se tedy vyhoupnul celým tělem na matraci, položil se na polštář, vklouzávaje pod přikrývku k Billovi a úlevně vydechuje, když se jeho tělo konečně dostalo do vodorovné polohy. Zhasnul lampičku, aby později nerušila jejich spánek, a beze slov si přitáhl agentovo tělo do své náruče, tudíž Bill skončil polovinou svého hrudníku na tom Tomovu. Hlavu opatrně položil na mužovo rameno a pravou ruku nechal položenou na jeho druhém rameni. Tom cítil, jak se vlhkost Billových vlasů okamžitě vsakuje do jeho vlastního trika na spaní, ale to mu bylo fuk. Pravou ruku, kterou objímal Billova záda, přemístil na týl agentovy hlavy a prsty párkrát projel voňavé vlhké prameny.
„Měl jsem strach, že se ti něco stalo. Vyděsilo mě to, když jsem tě slyšel křičet,“ prozradil mu Tom. „Zkus spát. Ať už se ti zdálo cokoli, byl to jen sen, a pokud to nebyl jen sen, ale vzpomínka, tak zkus myslet na to, že co bylo, změnit nemůžeš, ale za to můžeš ovlivnit, co je teď a taky co bude.“ Bill vydechl a přivřel víčka.
„Neměl jsi sem chodit,“ dostal ze sebe tlumeně. „Co kdybych křičel, protože se sem dostal někdo zvenčí?“ nedokázal v sobě zapřít agenta.
„Kdyby se ti něco stalo, tak by se mnou byl amen tak jako tak, takže by bylo v celku jedno, jestli by mě oddělali tady nebo v mém pokoji, nemyslíš?“ uchechtl se Tom.
„Stejně,“ zabručel Bill a otřel se tváří o látku Tomova trika. „Slib mi něco,“ špitl.
„Copak?“
„Slib mi, že neumřeš,“ pronesl Bill vážně.
„Bille, kdybych ti tohle slíbil, bylo by jasné, že lžu, protože tohle ti nemůže slíbit nikdo.“
„Tak mi slib, že neumřeš, dokud běží tenhle případ.“
„Bojím se, že ti nemůžu slíbit ani tohle, ale slibuju, že neudělám nic hloupého, co by mě mohlo ohrozit. To ti slíbit můžu,“ přikývl Tom.
„Ani bys nemusel. Ani by to nemusela být tvoje vina,“ dostal ze sebe agent těžce.
„Jak to myslíš?“ zeptal se Tom zvědavě, protože tušil, že za Billovými slovy se skrývá nějaký příběh. Agent na jeho těle však jen zavrtěl hlavou.
„Přál bych si, abych se mohl naklonovat, protože věřit můžu jen sám sobě. Kdyby nás tu bylo deset úplně stejných, bylo by všechno o mnoho lepší,“ vydechl.
„Wohoo! Tak to ani omylem. Jeden takový Bill mi bohatě stačí. Deset takových Billů by bylo na jednoho ubohého Toma až příliš. Byli byste moje smrt,“ zažertoval Tom a přísahal by, že Bill schoval obličej do jeho hrudi, aby v něm udusil zasmání. „Sotva jsem se dostal na dobrou stranu jednoho Billa, čekala by mě stejná fuška s dalšími devíti,“ odfrkl si.
„Ty víš, jak jsem to myslel,“ broukl Bill.
„Vím,“ pověděl Tom. „Ale těch dalších devět Billů nepotřebuješ, protože v tom, co děláš, jsi skvělý, a já ti věřím,“ usmál se Tom a pohladil Billovo rameno. Bill se zavrtěl a otočil hlavu k Tomovi, který i ve tmě poznal, že se na něj jeho bodyguard dívá. Ten upřený pohled by cítil, i kdyby k Billovi stál zády.
„To jsi asi jediný,“ podotkl Bill.
„Hloupost,“ vyvracel mu Tom. „Musíš si věřit i ty sám a musí ti věřit i komisař, protože jinak bys tu nebyl. A určitě ti věří i rodiče. Ti svým dětem vždycky věří, aby je povzbudili.“
„Ani nevím, jestli jsou ještě živí,“ zašeptal.
„Nevíš?“ zamračil se Tom nechápavě.
„Hned při prvním případu jsem s nimi přestal komunikovat, aby se jim nic nestalo. Nikdy jsem nemohl vědět, proti komu jdu a čeho je ten někdo schopný, proto jsem jim chtěl vzít možnost vyhrožovat mi tím, že ublíží mé rodině. Takhle na mě nemá nikdo nic,“ svěřil se mu Bill.
„A přátelé?“ Agent jen zavrtěl hlavou. Tom si hlasitě povzdychl a pohladil Billa po tváři. „I když je úctyhodné, co děláš pro ostatní, všechno se tak děje na úkor tvého vlastního štěstí,“ konstatoval.
„Taková byla pravidla a já je přijal.“
„Ano ale takhle to přeci nemůže jít do nekonečna. Potřebuješ ve svém životě někoho, o koho se můžeš opřít. Rodinu, přátele. Hádám, že nemáš ani moc možností nebo příležitostí se s někým seznámit a mít s ním vztah při tvém pracovním nasazení,“ odhadoval.
„To je to poslední, co mě trápí,“ polkl přes sevřené hrdlo a zvedl se z Tomova těla. Posadil se k jeho boku do tureckého sedu a sklonil hlavu ke svému klínu, kde si prsty pohrával s lemem svého trička na spaní. Tom, ač byl unavený a ospalý, napodobil Billovu činnost a také se na posteli posadil. Opřel polštář o pelest postele a naskládal pod sebe ještě pár okrasných polštářů, aby se mohl pohodlně opřít, a zároveň, aby ho nic netlačilo.
„Opravdu nechceš nic přinést? Ten bylinkový čaj, co jsem ti posledně vařil, když tě bolela hlava, by tě určitě trochu uklidnil a mohl by ses pokusit usnout,“ navrhl mu Tom.
„Ne,“ zamumlal Bill. Neměl chuť na nic. Chtěl jen zalézt do kouta a umřít tam. Samozřejmě až po tom, co by se ujistil, že Tomovi nehrozí žádné nebezpečí.
„Mám rozsvítit, abychom na sebe viděli?“
„Ne. Nech zhasnuto. Už jsem si zvykl na tmu,“ odmítl Bill. Tom se hlasitě nadechl i vydechl.
„Pojď blíž a přikryj se, ať ti není zima,“ pobídl ho Tom a sundal ze sebe tolik přebytečné přikrývky, aby zůstal stále přikrytý, ale aby zbytek pohodlně přikryl Billa, který stále zůstával v tureckém sedu vedle něj. Posunul se o pár centimetrů k Tomovi a nechal přes sebe přehodit kus přikrývky, která okamžitě obalila jeho studená chodidla příjemným teplem. Tom zvedl pravou ruku a přejel jí po celé Billově levé paži několikrát tam a zpět, aby zjistil, jakou má teplotu a zda Billovi není zima. Paže byla chladnější než normálně, ale úplně ledová nebyla.
Tom si vůbec neuvědomoval, že už nějakou chvíli hladí Billovu paži nahoru a dolů jen tak. Pohyby jeho paže výrazně zpomalily, takže by se nemohl vymluvit na snahu třít Billovu ruku, aby ji zahřál, kdyby se agent přece jen zeptal. Význam jeho dotyků byl spíše vyjádřením snahy dopřát Billovi alespoň trochu uklidňujícího a chlácholivého pocitu, kterým člověk člověku dodává pohodlí a ujištění, že na zlé věci není sám. Tom za svým snažením neviděl nic zvláštního, proto nenechal svůj momentálně ospalý mozek, aby si jeho činy začal vysvětlovat způsobem, který by v jeho hlavě zbytečně působil zmatek, a mezi oběma muži by se znovu obnovilo to napětí, kterého se ještě úplně nezbavili, i když byli na dobré cestě. Krok nebo v jejich případě dokonce skok zpět, si Tom nemohl dovolit. Ne teď, když je s Billem dostal na úplně jiný level komunikace. Kdyby to zničil, byl by sám proti sobě.
„Proč mlčíš?“ zeptal se Bill zničehonic.
„Promiň. O půl druhé ráno nebývám nejlepší společník,“ uchechtl se Tom, když zaregistroval číslice na digitálních hodinách.
„Nikdo neřekl, že musíš být vzhůru.“
„Ale ty jsi a jak by to asi vypadalo, kdybys tu seděl se spoustou myšlenek a já vedle tebe spokojeně chrápal?“
„Vypadalo by to asi tak, že by tu ráno po domě chodil jen jeden zombík. Ne dva,“ vysvětlil mu.
„To je fakt, ale já bych se cítil špatně, že jsem tě nechal samotného, když nemáš zrovna nejlepší noc, při každém pohledu na kruhy pod tvýma očima,“ stiskl jeho předloktí povzbudivě. „Míváš zlé sny často? Myslím tak zlé, že se probudíš s křikem jako před chvílí,“ odvážil se Tom zeptat.
„Tohle bylo poprvé,“ svěřil se mu agent. Zlé sny míval ostatně jako každý člověk, který ve svém životě zažil něco zlého, potkaly ho těžkosti, měl starosti, výčitky svědomí nebo strach, ale nikdy se mu nestalo, že by se vyděšený s křikem prudce vyšvihl do sedu uprostřed noční můry, zpocený, zmatený a uvězněný v podivné bublině.
„Chvíli to vypadalo, že budeš mít horečku,“ nakrčil Tom čelo a sáhl dlaní na agentovo čelo, aby se ujistil, že horkost z prožitého snu už pominula. Poté dlaň položil zpět na Billovo předloktí a hladil ji jen pomalými a téměř nepatrnými pohyby palce.
„To nic,“ vydechl Bill a Tom mohl z jeho hlasu vyčíst jasnou zprávu, že i kdyby se u něj horečka opravdu rozjela, s agentem by to ani v nejmenším nepomohlo.
„Jak jinak, ty siláku,“ poškádlil ho Tom. „Vím, že už dneska v noci zním jako nějaká tvoje ošetřovatelka, ale neměl sis ty vlasy vysušit? Máš je ještě vlhké a není tu bůhví jaké teplo. Navíc… moment! Není tohle…?“ zarazil se Tom a začichal ve vzduchu. „Není tohle můj šampon?“ zavrčel z legrace.
„Um… sáhl jsem po prvním šamponu, který mi přišel pod ruku, tak… promiň,“ dostal ze sebe Bill.
Tom se tiše zasmál a pobaveně zavrtěl hlavou.
„Nic se nestalo. Jen si dělám legraci,“ uklidnil ho. „Chm! Zajímavé, že když si umyju vlasy já, tak ta vůně vůbec nevynikne, ale když ji teď cítím na tobě…“ nechal konec věty vyznít do ztracena a naklonil se k Billovi, aby mohl nosem nasát lehce rozpoznatelnou mužnou vůni svého šamponu. Ve tmě se však špička jeho nosu nesetkala s vlhkou čupřinou na Billově hlavě, ale s jeho tváří. Instinkt přemohl veškeré Tomovo chování a očekával, že jeho tělo okamžitě cukne zpět už jen ze strachu, že mu Bill jednu ubalí za jeho vtíravost, ale jeho obličej zůstával v těsné blízkosti toho Billova, a to především proto, že byl paralyzovaný Billovou reakcí, která byla naprosto nulová. Nehýbal se. Neodvrátil obličej, ani se neposunul na matraci co nejdál od Toma. Jen seděl zřejmě stále ve stejné pozici, do jaké se před několika minutami usadil, a nevnímal, co se děje kolem něj. Jedině to mohlo být pro Toma logické vysvětlení, proč se na jeho hlavu ještě nesnesla řádka ostrých slov a bolavých pohlavků. Z jeho pohledu začínala být celá situace dost divná. Snažil se rychle vymyslet, co by řekl, aby celou situaci zahrál do autu a nezůstalo mezi nimi něco viset.
Přátelský drobný polibek na tvář a nějaká bezstarostná poznámka, že si Bill může půjčit z jeho věcí cokoli kdykoli, by snad mohly stačit. Mírně tedy pozvedl obličej a přitiskl své rty k hladké kůži na Billově tváři těsně nad linií jeho nakrátko zastřižených vousů. Na místečko, které před chvílí polaskal, jemně vydechl, když otevřel ústa, aby se mohl zmínit o půjčování jeho věcí, ale slova se mu zadrhla v hrdle, když proti svému obličeji ucítil, jak se agent otáčí tváří k němu. Stále nic nedělal ani neříkal, jen se občas otřel špičkou nosu o ten Tomův a ve tmě se pravděpodobně snažil rozeznat kontury obličeje svého svěřence, který i když byl tak blízko, neexistující světelné podmínky v pokoji jim znemožňovaly vidět cokoli, natož tak detaily tváře toho druhého.
Náhlá a nečekaná blízkost, nepatrné dotyky jejich nosů a horké výdechy na jejich rtech nakonec Toma postrčily kupředu a v tu chvíli, kdyby se ho někdo zeptal, svedl by to na únavu, rozespalost a nedostatek fyzického kontaktu s druhým pohlavím, na který byl zvyklý, ale ať už by to svedl na cokoli, nemohl by to vrátit, ani kdyby to bylo jeho poslední přání.
Bez jakékoli větší kontroly nad svým vlastním tělem otočil hlavu mírně doleva, naklonil obličej letmo doprava a s instinktivním olíznutím suchých rtů se opatrně vpil mezi pootevřené rty agenta. Zkušebně jen stiskl oba rty a poté zůstal v klidném gestu přitisknutý k měkkým polštářkům před sebou. Vydechl na ně a se svíravým pocitem v oblasti žaludku opustil dlaní chladné předloktí svého bodyguarda a pomalu s ní vyjel až k rameni, po kterém sjel k Billovu krku a odtud až na jeho líčko, které pohladil bříšky prstů, jako by se snažil napodobit lehký větřík nebo dotyk peříčka. Když ani tohle nepřinutilo agenta vysmeknout se z jeho blízkosti, políbil muže s větší odvahou než předtím. Horní část prstů jeho pravé ruky jemně hladila jeho tvář, zatímco Tomovy rty drobnými polibky poznávaly ústa svého protějšku, která zůstávala netečná.
Tom neměl ponětí, co dělá a proč to dělá. Jeho mozek se zasekl na vysvětlení, že tímhle dává Billovi najevo, že mu není lhostejné, jak se cítí, a zároveň si namlouval, že svými polibky maže zlé vzpomínky a nepříjemné pocity z prožité noční můry. Jeho počínání se s každou minutou stávalo sebejistější, důkladnější a odvážnější. Ani jednou však nepřekročil hranici nevinnosti svých polibků. Nebylo tu žádné náruživé kousání zuby, tahání rtů, nenechavý jazyk ani neposedné ruce.
Možná i díky tomu jeho tělo o pár okamžiků zkoprnělo, a sice ve chvíli, kdy se Billovy rty pohnuly proti jeho a vyšly mu naproti. Na krátkou dobu to byl pro změnu Tom, kdo zůstal nehybně sedět a jen vnímal měkkost druhých rtů, které se dotýkaly těch jeho. Úlevně a podvědomě nejspíš i spokojeně vydechl do polibku a zapojil se. Upřímně by nikdy nevěřil, že takové jednoduché líbání by v Tomovi mohlo něco probudit. Polibky, které ve svém životě do té doby sdílel, se většinou hned proměnily v ty francouzské, což už bylo samozřejmě o něčem jiném, proto byl překvapený, jak moc byl schopný si užívat jen tohle objímání rtů. Měl pocit jako by se s Billem vrátil v čase a on se poprvé líbal, než později přišel na to, jak do líbání zapojit jazyk.
Jejich líbání se stávalo sehranějším a sebejistějším každou další minutou, kterou oba strávili laskáním toho druhého. Kdyby se Tom kromě příjemného pocitu z jejich intimního sblížení dokázal soustředit i na racionální stránku té situace, nejspíš by si lámal hlavu, proč by Bill – ten chladný, nepřístupný a samotářský agent, přistoupil na něco tak osobního, jako bylo líbání. Nechápal, co se dělo uvnitř Billa, že mu polibky vracel stejnou měrou, jakou se do nich nořil jeho svěřenec, kterému ještě donedávna nemohl přijít ani na jméno, a teď tu s ním sedí ve vlastní posteli a sdílí s ním příliš velkou část sebe samého. Tohle všechno mělo ale vyplavat na povrch a do vědomí obou až po tom, co je líbání unaví, vyspí se a na události té noci se podívají oba s odstupem a především čistou hlavou. Teď měl jeden z nich mysl zamlženou vzpomínkami, roztřeseností z nepříjemných snů a spoustou myšlenek, a ten druhý by zase udělal cokoli, aby se jeho společník znovu cítil dobře.
Tom odmítal pokoušet své štěstí a hlavně si podvědomě ani nepřipouštěl, že by s Billem chtěl sdílet i něco víc, než bylo líbání, proto jeho letmé dotyky končily na úrovni ramen a jen tu a tam sjely po jeho nahých pažích, ale zbytek agentova těla zůstával nedotčený. Pozice, ve které se však nacházeli, začala být vzhledem k jejich činnosti nepohodlná, proto se Tom, aniž by přerušil jejich hluboké polibky, začal posouvat na matraci a uléhat zpět do vodorovné polohy, stahuje s sebou i agenta, který se na okamžik, než ulehl do stejné úrovně jako jeho klient, ocitl nad Tomovou tváří a byl to on, kdo dominoval v jejich spojení. Hned na to ale otěže převzal Tom, překulil se na bok a vznášel se tváří nad tou Billovou, přidržuje si lehkým stiskem prstů Billův obličej v poloze, ve které se k němu mohl dostat co nejsnadněji a opečovávat jeho naběhlé rty co nejdůkladněji.
V jeden okamžik Tomem proletěla vlna pohodlí a tepla, která způsobila, že Billa políbil s ještě hlubším citem, než který do polibků dosud vkládal, bylo-li to ještě vůbec možné. Líbl oba z Billových rtů a poté se mírně zadýchaně odtáhl od stejně zadýchaného agenta. Ve tmě se snažil najít Billovy oči, ale nebylo to možné. Tíha celé situace začala pomalu ale jistě ničit atmosféru, která se mezi nimi utvořila a otázky a pocity, na které mělo být ještě času dost, začaly útočit na jejich mozek.
„Já… uhm… já,“ zakoktal Tom a položil se na záda vedle Billa, dotýkaje se muže svým ramenem. Nevěděl, co by měl říct, protože měl v sobě obrovský zmatek. Nakonec se rozhodl pro jednoduché řešení. „Uhm… dobrou noc,“ popřál Billovi rozpačitě a otočil se k němu zády. Zahrabal se do přikrývek a snažil se vypadat, že hodlá okamžitě usnout, ale nějak tušil, že příliš spánku se mu tu noc nedostane.
Krátce na to, co se slunce následující ráno vyhouplo nad obzor, to byl tentokrát Tom, kdo se plížil z Billovy ložnice ven, aby oba ušetřil rozpaků, kdyby se měli vzbudit vedle sebe po tom, co se mezi nimi stalo. O to hůř by vysvětloval, proč si jeho dlaň v neklidném spánku pod přikrývkou dokázala sama najít tu Billovu a celý zbytek noci ji svírat ve své, aniž by k tomu Tom mohl něco říct.
Jen naivně si nalhával, že se mu podařilo vyklouznout z pokoje, aniž by Billa probudil.
Agent věděl o každém jeho pohybu od otevření víček až po tiché zavření dveří ložnice.
Příště: „To mezi námi„
autor: Muckátko :o*
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 8
Z Toma by byla skvělá ošetřovatelka. Minimálně o Billa se postaral skvěle. A pomaloučku polehoučku se mezi nimi začíná něco odehrávat. Popravdě mě docela překvapilo, že to Bill nechal zajít tak daleko. I když stejně počítám, že až se vzpamatuje, tak asi začne vyšilovat…
Díky za díl
Na začátku jsem měla trochu obavy, aby Tom zase nedostal nakládačku. Překvapit rozespalého Billa může být smrtelně nebezpečné. 😉 Ale nakonec se to vyvinulo nad očekávání dobře. A teď klasický problém… ráno poté.
Díky, těším se na další.
Milé mně to překvapilo jen by mně zajímalo proč Bill nevyšiloval a Tom byl moc ohleduplný jsem zvědavá co bude v dalším díle.
Pro Boha, hlavně mi neříkejte, že jsem byla jediná, kdo začal hulákat na celý dům: "Jo! Jo! JOOO!"
Fakt ve svých oslavách nechci být sama 😀
No páni… Tohle jsem vůbec, ale vůbec nečekala. Četla jsem to s otevřenou pusou a snad jsem u toho ani nedýchala, ale bylo to úžasné. Jen mám trošku strach, co bude teď, protože do Billovy hlavy sice vůbec nevidím, ale Tom absolutně netuší, proč to vlastně udělal a já nedokážu odhadnout, jaká bude jeho reakce a jak se bude ráno chovat… Každopádně se už nemůžu dočkat, až si to přečtu. Nejradši bych na další díl klikla už teď, kdyby to bylo možné, a pak na další… a na další… 😀 No, zřejmě budu muset vydržet 🙂
Chudáček Tom…musí být hodně zmatený…teď jen doufat,že se k tomu Bill postaví správně…děkuji moc za kapitolu
Woha! Tak toto bolo jasné niečo… Waw! Úžasné! A úžasne napísané! Som nadšená! A vyvedena z mery. A ohromená. A síce mám istú predstavu, ako sa budú teraz k sebe správať, ale už dávno som sa naučila, že moje predstavy sú len moje a tak sa musím nechať prekvapiť. Ale o to viac sa teším! Ďakujem za časť, bolo to úžasné!
Tohle byla opravdu skvela kapitola! Chudak Bill, musela to byt hnusna nocni mura, ale Tom ji krasne odval polibky. No nadhera! A konecne! 😀
Dekuji za dil 🙂
Konečně :-))) Honem dál 🙂
Tohle je jedna z nejlepších povídek co sem kdy četla :3 autorku šíleně obdivuju a nemůžu se dočkat dalšího dílu ^^
Nádhera, to je neskutečné super, honem dál…
Jeden z nejkrásnějších dílů 🙂 Na něco takového se skutečně vyplatilo čekat. Ráno možná bude plné rozpaků a nevyslovených otázek ale věřím, že to kluci společně překonají. Moc moc se těším na další díl a děkuji za ten dnešní 🙂
Až nemoc mě přiměla k tomu, abych si konečně přečetla nové díly. Díky bohu, že mám prázdniny a nemusím už řešit školu a už nebudu Bodyguarda zanedbávat.
Přemýšlela jsem, jak se vyjádřím k těm několika dílům, které jsem dneska doháněla. Nemám absolutní ponětí, protože OMG!!!!! Navíc tenhle? ❤️ Jestli celý tohle neskončí dobře (což nesmí a ani nemůže!!!) tak se fakt zbláznim 😀
Jsem zvědavá, jak se bude chovat Bill po celé téhle věci 🙂
:OOOOOOOOO
Tak to jsem vážně nečekal. Bill a noční můry? 😀
To jsem teda zvědav co se dál dozvím. I když je pravda, že každý člověk se něčeho bojí, nikdo nemůže říct, že je "Nebojsa".
Naproti tomu všemu, trocha romantiky nikdy neuškodí, pokud samozřejmě nejste bodyguard a na vaší práci nezávisí život vašeho partnera. 😀 To Billy trochu nevychytal a Tom? Ten začíná myslet pinďourem.
😀 Je to zázrak přírody… 😀
Je zvláštní, že Tom nedostal jednu po hubě…. nějak si nemůžu zvyknout, že už se tak nervou, ale co, trocha klidného období… které nám autorka určitě zase skazí. 😀
Děkuju za díl a budu napjatě očekávát pokračování
Pac a pusu D.
Wow, wow, wow! ♥
Normálně nemůžu uvěřit vlastním očím! Ono se to skutečně stalo? Nepředstavovala jsem si to jen? Páááni!
Teď mám maličko strach, co se stane ráno, protože si myslím, že ani jeden z nich nebude tušit, jak se k sobě navzájem chovat. Tom má v hlavě zmatek a Bill? Čert ví. Divím se, že to nechal zajít takhle daleko..Toma má pravděpodobně moc ráda – někde v hloubi duše a poslední dobou ty city vyplouvají na povrch..
Báječný díl! ♥
Awww, to bylo teda něco 😱❤️🥰
Awwww, to bylo teda něco 😱❤️🥰