Uncover 15.

Bill se pomalu probouzel k životu. Nakrčil obočí, když ale cítil dotek něčeho teplého na své paži. Cuknul sebou, oči hned otevřel a rozhlédl se kolem sebe. Po jeho pravici seděl Tom a rukou ho objímal, stále ještě spal. Oba byli opření o skříňku, přikrytí tenkou dekou. Pousmál se při vzpomínce na dnešní noc. Hodně dlouho s Tomem seděli a prostě si jen povídali o všem možném. On ale nenačal téma, proč se zase vloupal do domu a snažil se opít vínem. Tom se ho také nevyptával, vůbec kolem toho tématu nebrousili. Bill se cítil opravdu mizerně, zase byl na obtíž. Natáhl skrčené nohy, pomalu do nich dostával nepříjemnou křeč. Díky tomu se mu podařilo s cinknutím rozbít skleničky na víno, které Tom přinesl.

„Uhm, dobré ráno,“ zamumlal rozespale Tom a pomalu se narovnal. Pravdou bylo, že již nějakou dobu nespal, ale stále se snažil zabrat. Zvuk rozbíjejícího se skla ho ale probudil úplně.
„Dobré…“ povzdychnul si Bill a přitáhl si deku ke krku. Košili si nestihl obléknout, když šel pátrat po zpěvu, po setkání s Tomem na to už také neměl náladu. Teď ho ale znovu přemáhal stud. „Takže… dnes je 24. prosince, Bille. Myslím, že oba víme, co to znamená…“
„Jo… mám ti to tady předat.“ Bill se trochu pousmál a pomalu se zvedl na nohy. „Neprošel sis to tady v noci?“
„Měl bych? Bille, čekám na to, že mě tady provedeš, taková byla domluva. Navíc, jak jsem sem přišel, bylo opravdu špatné světlo a já byl unavený, tak bych toho ani moc neviděl,“ zakroutil hlavou Tom a letmo se pousmál. Prohlížel si blonďákovo vyhublé tělo, opravdu se mu moc líbilo. V noci, při svitu svíček, bylo podle něj ale ještě hezčí. Z gramofonu hrála tichá hudba, popíjeli víno a povídali si. Skoro jako partneři.

„Jo, tak mi dej jen pár minut a já se na to připravím, ano?“ Bill si trochu nervózně skousnul ret. Potřeboval si obléknout košili, přeci nebude chodit s Tomem po domě polonahý. A alespoň vypláchnout pusu čistou vodou a vzít žvýkačku, nic víc bohužel po ruce neměl. Chtěl ze sebe udělat prostě člověka, jak jen to bude možné.
„Dobře, tak já počkám venku, ano? Aby to bylo opravdu jako kdybych sem přišel. A ty střepy od skleniček neřeš, nechci, aby ses pořezal. Pak to uklidím.“ Tomův hlas byl opravdu milý. Vlastně neměl proč být naštvaný, Bill neudělal zas tak nic špatného. Sice se mu nesvěřil, ale on sám si z toho všeho tak nějak vydedukoval, že za všechno může Tobias, opět. Nechápal, proč s ním Bill pořád zůstával, když ho tak moc trápil. On by se k němu choval rozhodně jinak, vážil by si ho.“Dobře, za dvacet minut ti otevřu, děkuju.“ Bill se usmál a šel rychle do obýváku, kde v noci zapomněl svojí košili. Byla sice pomuchlaná, ale pořád lepší než nic. Nasoukal se do ní a běžel do spodní koupelny, potřeboval udělat rychlou očistnou proceduru.

Tom se za Billem ještě chvíli díval. Vážně se mu líbil jako muž. Nejen vzhledově, ale taky díky jeho názorům, myšlení a všemu. Momentálně by dal cokoliv na světě za to, aby mu mohl opravdu patřit. Vlastně to bylo jeho vánoční přání, zbytek věcí měl, či si je mohl koupit. Billa nikoliv, ačkoliv by to bylo pro něj mnohem snazší a dal by za to opravdu cokoliv. On ale patřil Tobiasovi a s tím nemohl nic dělat.

Přesně po dvaceti minutách stál Bill zevnitř u vchodových dveří. Skousnul si ret, den, kdy měl Tomovi předat hotový dům, byl opravdu tady. Nebyl už tolik nervózní z nedokončené pracovny, prostě si přál, aby to pro Toma nebyl až takový problém, a pokud možno to přešel pouze s mávnutím ruky. Přeci jen, byla to pouze jedna místnost, zbytek byl na jedničku.
Bill se po chvilce přemlouvání rozhodl, že dveře Tomovi opravdu konečně otevře. Nemělo cenu to zbytečně protahovat, navíc, jak si mohl všimnout, Tom si nechal svoji bundu pověšenou na věšáku. Musel parádně mrznout. Vykoukl ze dveří, rozhlédl se do všech stran a povytáhl obočí, Tom stále nikde. Orosilo se mu čelo strachy, že snad odešel, když v tom před ním přistála sněhová koule. Z toho všeho zmatku si ani nestihl všimnout, že začal padat sníh. Hned se začal smát a zakroutil hlavou, Tom byl opravdu jako malé dítě. Ale líbilo se mu to, bylo to prostě takové uvolněné, hrozně přátelské.

„Pěkný dobrý den, Bille.“ Tom téměř přitančil k Billovi, na rtech mu hrál veliký spokojený úsměv. Zachvěl se zimou, tričko, které měl na sobě, bylo opravdu tenké. Sice většinu z času, který si Bill vzal pro poslední přípravy, strávil v autě… ale i těch pár minut na vzduchu mu stačilo, aby prochladnul.
„Dobrý den, pane Kaulitzi,“ pokýval hlavou blonďák a usmál se, otevřel dveře dokořán. „Pojďme honem dovnitř. To jsou mi také nápady chodit v tomhle počasí venku jen v tenkém tričku,“ naoko mu vyhuboval, zakroutil hlavou a ruce založil na hrudníku. Vypadal jako rodič, který se zlobí na své dítě. Nevydržel ale v téhle pozici dlouho, musel se začít smát. Prostě už neuměl být v Tomově přítomnosti vážný.
„To víš, Bille. Měl jsem krušnou noc. Děkuju,“ zasmál se Tom a vešel do svého nového domu. Bill to nekomentoval, jen se usmál a zavřel za Tomem dveře. Hned se začal zouvat, pohlédl na Billa. „Dneska ti to moc sluší.“
„Děkuji,“ Bill se kousl do rtu a prohrábnul si vlasy. „Můžeme teda přejít k prohlídce domu?“
„Jistěže, jsem moc zvědavý.“

„Takže,“ začal Bill, když Toma přivedl do obývacího pokoje. Usmál se a otočil se na něj, chtěl vidět jeho reakci, až mu bude vše ukazovat a popisovat. „Musím přiznat, že tahle místnost měla původně sloužit jako kuchyň, ale vzhledem k těm obrovským oknům na téhle stěně,“ ukázal Bill na dvě velká okna, která ukazovala skvělý výhled do zahrady, „jsem si řekl, že to bude skvělý obývací pokoj, pěkně prosvětlený a v zimě, jak vidíš, je to nádhera. Zvlášť večer při hořícím krbu.“ Tom si všechno prohlížel, jak Bill říkal, sem tam pokyvoval hlavou a trochu se usmíval. „Ale samozřejmě, až budeš mít toho světla dost, můžeš zatáhnout závěsy,“ zasmál se Bill. „Původně měly být zelené, ale jelikož jsem se při výběru nábytku skoro zamiloval do tohoto černého koženého gauče, jsou bílé. Mimochodem, ta kůže samozřejmě není pravá, asi se to ode mě dá čekat. Každopádně není to moc náročné na údržbu, ale pochybuju, že o to se budeš starat ty.“
„Mám na to lidi, samozřejmě,“ řekl Tom a trochu se zasmál. Podíval se na černý koberec, naklonil trochu hlavu. Vzpomněl si, jak mu Georg říkal, že to s Tobiasem Bill dělal na koberci v obýváku.
„Mám ho… vyměnit?“ řekl Bill nejistě a kousnul se do rtu, tak nějak ho napadlo, na co asi Tom myslí, když se díval na ten koberec. Samotného ho trochu vzrušovalo, když se na koberec podíval, byla to tehdy vážně skvělá noc.
„To je dobrý, jenom mi to přijde hodně zajímavé. Opravdu vypadá pohodlně,“ kývl Tom a olízl si rty. Vrátil se pohledem na Billa a usmál se.
„Tak dobře, pokračujeme? Nejdřív jsem sem chtěl dát tapetu s reliéfem, ale nakonec jsem usoudil, že nejlepší bude tuhle stěnu dát prostě na černo, je to takové jednoduché a myslím, že to vypadá dobře,“ usmál se Bill a ukázal Tomovi na černou zeď naproti sedačce, kde byla televize a dva obrazy.
„Jo, myslím, že to vypadá dobře.“

…

„Tak a jako poslední,“ řekl Bill, když po prohlédnutí celého domu přišli do Tomovy ložnice. Nechával si ji úplně na konec. Otevřel dveře a vešel s Tomem dovnitř. „Ložnice,“ usmál se a sám se podíval na svůj výtvor. Na zemi byla položená tmavá dřevěná podlaha, stejným materiálem byla orámována stěna za čelem postele. Stěny byly krémové, ale strop byl do tmavě hnědé, která ladila s podlahou. Z čela postele šly i zároveň dva noční stolky ve světlé krémové barvě, sladěné se stěnou jako i koberec pod postelí. Kromě postele a nočních stolků tady byl pod oknem i pracovní stůl a židle, žádná skříň ani nic jiného, co by mohlo zbytečně překážet a zmenšit prostor. Bill nechal na zeď naproti posteli připevnit televizi.

„A dovolil jsem si takový malý doplněk. Vím, že je světlo na stropě, ale kdybys chtěl něco intimnějšího,“ řekl Bill a usmál se, stiskl spínač na zdi a rozsvítilo se na zemi u kraje postele, spokojeně si nad tím pokýval hlavou a otočil se na Toma.
„Tak? Co tomu říkáš?“
„Je to… Je to skvělý,“ řekl Tom a trochu přikývl, rozhlížel se po své nové ložnici. „Ale mám malý dotaz… Kde budu mít oblečení? Nepamatuji si, že by tady byla šatna, Bille. A to, co mám na sobě, není mé jediné oblečení,“ zasmál se Tom a vytáhl trochu obočí.
„To je taky jedna z věcí, kterou… jsem trochu poupravil. Měla tady být koupelna, ale…“ Bill se odmlčel a přivedl Toma k bílým dveřím. Otevřel je a rozsvítil uvnitř světlo. Byla tam větší, celá bílá místnost, se spoustou poliček a prostorů pro oblečení. Usmál se. „Myslel jsem, že to bude lepší, než kdybych ti sem postavil skříně.“ Tom se podíval dovnitř a zamrkal. Vešel a prohlížel si celý úložný prostor pro svoje oblečení, byl vážně spokojený, musel uznat, že to, co viděl, Bill opravdu zvládl na jedničku. Otočil se na něj a spokojeně přikývl.

„Je to skvělé, perfektně sis poradil,“ usmál se a kývl. „Ale ještě jedna věc… Neviděli jsme přece ještě pracovnu, nemám pravdu?“
„Já, uhm… Ano,“ polknul Bill a skousnul si ret, pokýval hlavou. Přesně tomuhle se vyhýbal celou dobu. Doufal, že při troše štěstí, Tom nebude chtít o své pracovně nic vědět. Bohužel, opak byl pravdou. Stál před ním a nemohl mu už více zapírat.
„Ty co?“ povytáhl Tom obočí a nakrčil nos. „Můžem se tam zajít podívat?“
„Nestihl jsem ji dokončit,“ vydechl a zakroutil hlavou. „Moc se omlouvám, Tome. Samozřejmě, že na tom pracuju, ale…-„
„Ale co, Bille? Na co se chceš vymlouvat? Upřímně, výmluvy mě nezajímají. Proč to není hotové? Snad dost dobře víš, co stojí ve smlouvě.“ Tomův hlas byl vážný. Propaloval blonďáka před sebou pohledem, rty měl stáhnuté do úzké přímky. Bill nevěděl, co si má myslet, celou dobu byl k němu Tom milý a najednou tohle? Samozřejmě, termín měl jasně daný, ale byla to přeci jen jedna místnost, to nemohlo Tomovi tak moc vadit!
„Je to jenom jedna místnost. Moc mě to mrzí…“ vydechnul pokorně Bill, sklopil pohled do země. Vážně nechápal, jak se Tom dokázal proměnit z minuty na minutu. Chvilku s ním vesele vtipkoval a pak se najednou vše obrátilo a nemohl ho pomalu vystát. Dělalo to guláš v hlavě i jemu samotnému, když nevěděl, co si vlastně má o Tomovi myslet. A hlavně jeho postoji k jeho osobě.

Tom mlčky přecházel po svojí ložnici, drbal se na bradě a přemýšlel. Nebyl na Billa vůbec naštvaný, byl přesvědčen o tom, že svou práci odvedl na jedničku. Dokonce mnohem lépe, než předpokládal. Nebylo nic, co by se mu nelíbilo, vše bylo promyšlené do nejmenších detailů, vše k sobě skvěle pasovalo a hlavně spolu fungovalo. Z celé Billovy práce byl maximálně ohromen a nemohl se dočkat, až se sem nastěhuje. Dokonce v obýváku stál i ozdobený vánoční stromeček, nemohl si přát víc.

„Takže Bille…“ pronesl do hrobového ticha po chvilce Tom. „Chtěl bych ti říct, že jsem maximálně ohromený celou tvojí prací. Vše se mi opravdu líbí, předčilo to mé očekávání. Zadanou práci jsi skvěle splnil… A hlavně zvládl v rekordním čase. Tu pracovnu neřeš, stejně ji nijak akutně nepotřebuju. Ještě dneska ti převedu na účet peníze, ano?“ usmál se a naklonil hlavu trochu do strany.
„To…To… Děkuju, Tome!“ vykřikl radostně blonďák a padnul Tomovi kolem krku. Spadl mu šílený kámen ze srdce, hrozně se mu ulevilo. Po Tomově vážném výrazu v tváři opravdu nevěděl, co očekávat, tohle pro jeho uši byla rajská hudba.
„Já děkuju, blonďáčku. Jsem opravdu nadmíru spokojený…“ vydechl Tom a pohladil Billa po zádech, přivřel oči. Teď měla přijít ta nejtěžší část, rozloučit se. Nelíbila se mu představa, že Billa už nikdy neuvidí, ale dohodli se tak. Bill mu předá dům a vše s tím spojené, a oni se spolu rozloučí. Zatím to ale nechtěl vyslovit, prostě si tisknul Billa k sobě, hladil ho a spokojeně vydechoval. Nejraději by zastavil čas, vážně nechtěl blonďáčka pustit.

Bill si užíval teplo Tomovy náruče. Okamžik, kdy ani jeden z nich nemluvil, mu přišel opravdu krásný. Přemýšlel, jestli oba myslí na to stejné, a to, jak se mají spolu rozloučit. Bill by nebyl vůbec proti tomu, kdyby na to zapomněli a prostě se dál scházeli. Kdo ví, kdyby Tom nebyl proti, mohlo by být časem z jejich vztahu mnohem víc. Oba už byli definitivně volní, rozuměli si, bylo jim spolu dobře. V ničem nebyl problém, dokonce ani v komunikaci. Prostě se perfektně doplňovali, takže by bylo celkem i logické, kdyby spolu nakonec skončili. Pokud ale Tom stále trval na tom, co vyslovil posledně… Nemohl mu samozřejmě odporovat. Jen by ho to prostě mrzelo, hlavně v dnešní den. Nejraději by s Tomem strávil podstatnou část dne, on sám neměl kam spěchat. Neměl doma vůbec nic připraveného, stromeček, nic. Počítal s tím, že si prostě sedne k televizi, pustí si nějakou stupidní komedii a objedná si pizzu. Neměl pro koho připravovat štědrovečerní večeři a sám u stolu sedět nechtěl. Naplánoval si, že ten den stráví jako každý jiný a nebude kolem toho dělat zbytečné divadlo.

„Nechci tě pustit,“ přiznal Bill po chvíli a Toma objal ještě pevněji. „Je mi u tebe tak moc dobře.“
„Já vím,“ přitakal Tom a vtiskl mu jemný polibek do vlasů. „Já vím. Pokud ti je alespoň z poloviny jako mně… Chápu to.“
„Tak… zapomeňme na ta slova o tom, že se už nikdy nevidíme, co ty na to? Bylo nám spolu tak moc dobře přeci…“
„Já…“ Tom přikývl, kousek se odtáhl a podíval se Billovi do tváře. „Bille, nejde to. Ty chodíš s Tobiasem a prostě… Já tě nechci jako kamaráda, pokud jsi to nepochopil. Nehraju si na přátelství.“
„Rozešli jsme se.“
Tom zalapal po dechu, tohle pro něj byla čerstvá novinka. Najednou mu vše ale do sebe zapadalo skvěle jako puzzle. Tak proto se mu Bill opět vloupal do domu a chtěl se tady opít. Rozešli se s Tobiasem, den před Štědrým dnem. To byla silná káva i pro něj. Chytnul Billa za tváře a podíval se mu do očí. Chvíli jen sledoval jeho výraz, než se odhodlal a položil si čelo na to jeho. Nevěděl, komu by měl být za tohle vděčný. Možná to bylo trochu sobecké, ale měl z toho opravdu radost. Bill byl zase sám, s touhou po něm, jeho šance se zvyšovaly.

„To je ten důvod, proč jsi přišel sem, že ano?“
„Jo… nemohl jsem tam zůstat sám,“ povzdychnul si Bill a zakroutil hlavou. „Proto jsem přišel sem, cítil jsem se tady líp.“
„Pod dohledem kamer?“ Tom se trochu zasmál a povytáhnul obočí. „Ne, dobře, to byl vtip. S kým trávíš Štědrý večer?“ uvědomil si, že na vánočních trzích, když se ho zeptal, odpověděl, že s Tobiasem. Ten byl ale mimo hru, takže Bill měl být teoreticky sám, čehož se dalo využít. Samozřejmě, že jen v dobrém.
„… sám.“ vydechl Bill a trochu se nad tím zasmál, nemohl to přeci brát tak vážně. „Pravděpodobně si pustím něco v televizi, objednám si pizzu, kterou sním. Vybrečím se a usnu v křesle, budu to mít prostě jako normální večer. Dokonce nemám ani stromeček, věřil bys tomu?“
„To…“ Tom zakroutil hlavou a pohladil Billa po zádech. „Bille, já mám nápad. Nemůžeš se utápět v depresi, ne o Vánocích. Navíc, když nemáš ani stromeček… Já v obýváku jeden mám, pokud si dobře pamatuji. Je dost velký pro nás pro oba, stejně tak jako tenhle dům. Co kdybychom si spolu zkusili udělat večeři, poseděli… A tak? Já bych byl taky sám, můžeme si prostě udělat pěkný večer. Co ty na to?“

Bill se šokovaně díval na Toma, ta nabídka ho vážně ohromila, že ani nevěděl, co by na to měl říct. Chvilku přemýšlel, jestli se mu to nezdálo, bylo to opravdu velkorysé. Tohle bylo přesně to, co si přál. Strávit s Tomem pěkný večer, udělat si domácí večeři, povídat si, poslouchat hudbu a popíjet u toho víno. Možná si zapálit krb a rozsvítit vánoční stromeček, poté se o půlnoci projít… Přesně to byla představa jeho ideálního Štědrého večera.
„A nebude tě to obtěžovat?“ vydechl s obavami v hlase, skousnul si ret a podíval se mu do očí. Přeci jenom… Nechtěl být nikomu na obtíž, zvládl by tohle všechno i sám.
„Kdyby mi to vadilo, nenavrhoval bych ti to. Tak co? Strávíme spolu krásný Štědrý večer, Bille?“
„Budeme spolu.“ Blonďák se usmál a políbil Toma se vší něhou na rty. „Děkuju ti moc.“

autor: Catherine & Sch-Rei