Uncover 16.

Ručičky na hodinách ukazovaly přesně pět hodin večer. Bill si otřel ruce do kalhot a podíval se do misky se salátem, který zrovna dodělal. Spokojeně se usmál a olíznul si rty, byl přesvědčen o tom, že je geniální. Prohrábnul si vlasy a zapřel se dlaněmi o linku, byl šťastný. Od rána měl úsměv na rtech, který za celou dobu ani na chvilku nezmizel. Tomova nabídka, že spolu stráví dnešní večer, mu udělala neuvěřitelnou radost. Samozřejmě, bylo asi celkem zvláštní, že dva v podstatě cizí lidé spolu tráví Štědrý den, ale záleželo na tom? Nikdo by v ten den neměl být sám, tak proč zrovna oni dva?

„Bille?“ Tom sešel z ložnice, kde balil narychlo pořízené dárky pro Billa, do kuchyně. Ještě měl kolem krku barevnou stuhu, které si nevšiml, když odcházel.
„Ano?“ Blonďák se otočil, koutky se mu rozšířily do ještě většího úsměvu, než měl původně. „Dodělal jsem salát, chtěl bys ochutnat?“
„Hrozně moc chci ochutnat,“ přitakal a stoupnul si k Billovi blíž, pohladil ho po tváři. „Ale nejdřív chci udělat tohle…“ řekl potichu a sklonil se k němu víc. Přivřel oči a Billa políbil na rty. Polibek si vychutnával, za tváře ho chytil a políbil ho znovu. Nemohl být snad šťastnější než teď.
„Tome…“ Bill se zachvěl, jako kdyby ho ještě nikdy nikdo nepolíbil. Omotal své paže kolem Tomova krku a usmál se. Tohle byl rozhodně ten nejhezčí dárek, alespoň pro něj.
„Ano?“ Tom naklonil hlavu do strany a olíznul si rty. „Neříkej mi, že se ti to nelíbí.“
„Moc se mi to líbí. Ale měl bys ochutnat ten salát, ať vím, jestli je už dobrej.“
„Z tvých rtů by mi chutnal mnohem víc,“ zasmál se Tom a pohladil Billa po zádech. Nejraději by sjel rukou ještě níž, dotknul se toho zadku, který se mu tak líbil, ale neodvážil se. Nechtěl dnešek kazit, nechtěl tady nakonec zůstat sám.
„Ze lžíce ochutnáš,“ zasmál se Bill a zakroutil hlavou. Tom byl k němu opravdu moc milý, ostatně jako vždy, a on si to užíval. Mohl už bez výčitek, neměl Tobiase po svém boku. Trochu se otočil, nabral salát na lžíci, kterou měl položenou vedle misky, dal ji Tomovi před rty.
„Tohle si nechám líbit…“ zamručel Tom spokojeně a přivřel oči. Snědl nabízenou ochutnávku a olízl si rty. Bill byl očividně skvělý i v přípravě jídla. „Bille, upřímně. Co neumíš? Je to výborný. Můžu dostat ještě?“ usmál se a znovu vtiskl na Billovy rty malý polibek. „Moc mi to chutná.“
„Děkuju.“ Blonďák se téměř začervenal nad tím, jak mu Tom polichotil. „Ale další už dostat nemůžeš, je to k večeři,“ zasmál se a lžíci odložil. Otočil se k Tomovi zády, misku zakryl utěrkou, kterou stejně jako zbytek věcí ještě rychle dopoledne dokoupil.

Tom hned využil příležitosti a omotal paže kolem Billova pasu. Přitiskl si ho k sobě, potichu vydechl, když cítil Billovo tělo natisknuté na tom svém. Byl to úžasný pocit, minimálně pro něj. Doufal, že Bill to cítí úplně stejně.
„Máme i víno?“ pousmál se Bill a pohladil Toma po ruce, kterou měl kolem jeho pasu. Líbilo se mu, že s Tomem dali průchod té přitažlivosti, která u nich byla už od začátku jejich známosti. Začalo to, už když Billovi Tom navrhnul, že by s ním klidně mohl strávit Štědrý večer. Pak spolu byli nakoupit, byl to takový klasický nákup potravin na dnešní večer, a dalších potřebných věcí. Tom ale na chvíli někam zmizel a Bill měl celkem obavy, že mu chtěl něco koupit. On sám pro něj něco měl, ten balíček, který přinesl už v noci, kdy se tady opil, ale měl starost, že to nepostačí, protože Tom uměl být občas vážně originální. Už jenom to, jak tady na něj v noci čekal s tou hudbou, vínem, svíčkami… Proto mu ještě rychle, když se Tom vytratil, taky odběhl něco koupit
„Koupil jsem dvě lahve, neměj strach. Máme všechno,“ pousmál se Tom a líbl blonďáka na krk. Odtáhl se, aby mohl otevřít jednu ze skříněk pod linkou, a vyndal z ní na stůl dvě lahve drahého bílého vína. Bill se na něj otočil a usmál se, tohle muselo perfektně vyjít, jinak to prostě nešlo. Musel přiznat, že se cítil trochu špatně, protože přece jenom to byl teprve ani ne jeden den, co ho opustil Tobias, ale nemohl přece truchlit pro vztah i dneska na Vánoce. Dalo by se to chápat, byly to dva roky, ale na druhou stranu… tohle byl Tom. Měli mít spolu krásné Vánoce a on se nemohl dočkat.

„Myslím, že bychom si měli trochu pospíšit, nechci večeřet až o půlnoci. A musím si dát ještě sprchu a tak,“ vydechl Bill a podíval se na Toma, trochu se pousmál. Pravdou bylo, že měl už sám celkem hlad a těšil se na celou tu věc. Bylo to teď pro něj něco velkého.
„Myslel jsem, že ses sprchoval, než jsme jeli nakoupit a to… jsou asi tři hodiny?“ zasmál se Tom a povytáhl obočí.
„To máš sice pravdu, ale chci se i převléknout a tak, rád bych si předtím dal ještě sprchu. Doufám, že tě tady můžu s tím salátem nechat samotného,“ zasmál se Bill a vtiskl Tomovi pusu na rty. Pohladil ho po paži a odešel do koupelny.

Bylo asi o hodinu a půl později, když Bill konečně vyšel z koupelny. Cítil se skvěle, ale byla pravda, že byl trochu nejistý. Ale jeho vzhled rozhodně nebyl to, čím si nebyl moc jistý. Měl na sobě černé kalhoty s dírami na kolenou, flanelovou zelenou košili a na rukou měl kožené rukavice bez prstů, ale se zlatými cvočky. Doplnil to ještě pár zlatými doplňky jak kolem krku, tak na zápěstí. Podíval se ještě na chodbě do zrcadla, jestli jeho účes opravdu vypadá tak dobře, jak doufal. Jeho vlasy byly trochu ledabyle rozcuchané, ale to bylo samozřejmě Billovým záměrem a věděl, že to vypadá skvěle. Dneska zvolil i trochu výraznější líčení, na které Tom u něj rozhodně nebyl zvyklý. Přírodní oční stíny vyměnil za černé, dlouho je takhle nenosil, snad ještě před tím, než poznal Tobiase. Musel uznat, že mu to celkem chybělo.
Vydechl a sešel pomalu schody, aby se dostal do kuchyně, kde musel ještě přichystat zbytek věcí, prostřít stůl, připravit víno a jídlo, a tak vůbec. Šel tedy směrem do kuchyně, venku za okny už byla tma a v celém domě už svítil jen krásný vánoční stromeček a svíčky, jak si všiml, když přišel do kuchyně. Překvapeně zamrkal, Tom asi moc neváhal nad tím, co s časem, kdy se Bill připravoval k večeři, jinak by to ani nestihl připravit. Celá kuchyň byla osvětlena spoustou svíček, stůl byl už prostřený, jídlo připravené a víno otevřené.

„Sakra, Tome… to je úžasný,“ usmál se Bill a spokojeně vydechl. Podíval se na Toma, zrovna pouštěl hudbu. Všiml si, že se taky zašel převléknout, moc mu to slušelo, vzal si dokonce černou košili. Přešel k němu a zavrtěl hlavou.
„Jste podezřele pozorný, pane Kaulitzi,“ zamručel Bill potichu a dal ruce kolem jeho krku. Usmál se a naklonil trochu hlavu. Tohle by od Tobiase nemohl nikdy čekat a od Toma to bylo jedno překvapení za druhým. Tak nějak si podobný vztah vlastně vždycky představoval. Teda nedalo se vlastně říct, že to, co měli oni dva, byl vztah. Ale rozhodně to bylo něco, z čeho by se vztah mohl vyvinout a Bill se nemohl dočkat, až na tom společně s Tomem zapracují.
„Myslel jsem, že máš dost práce teď sám se sebou, a že by se ti pomoc trochu hodila. Asi jsem se nemýlil,“ pousmál se na něj Tom a jemně ho políbil na rty. Chtěl z tohoto večera udělat něco výjimečného, zatím mu připadalo, že se jim to oběma dařilo. Hlavně by zvědavý, co řekne Bill na dárky, které mu koupil. Sice nemluvili o tom, že si něco koupí, Bill pro něj pravděpodobně nic neměl, ale to nebylo důležité. Chtěl mu prostě tenhle svátek zpříjemnit, zvlášť, když je to teprve den, možná ani to ne, co se s ním rozešel přítel po vážném vztahu.
„Pojďme jíst. A děkuji ti za pomoc,“ usmál se Bill a znovu Toma políbil. Odtáhl se od něj a posadil se ke stolu. Stála před ním sklenice s vínem a jedna s vodou. Pro začátek se napil vody, Tom i on byli poučení, že to má na něj velké účinky a přece jenom mu ještě pořád nebylo moc dobře po včerejšku. Ale i tak, víno dneska večer nemohlo chybět. Bill doufal, že se oba trochu uvolní a… No, kdo ví, co se všechno může ještě stát.

…

„Bille, to jídlo se ti opravdu moc povedlo,“ vydechl spokojeně Tom, jeho žaludek byl opravdu přecpaný. Vzal ze stolu svůj ubrousek a otřel si pusu, následně ubrousek složil a položil ho do talíře. „Vážně, skoro bych ani nepoznal, že to není z masa.“
„Jen mi přehnaně lichotíš, Tome,“ usmál se Bill, byl opravdu skromný. Dal si do pusy poslední sousto, které zapil vínem. Opatrně si otřel rty, nechtěl si poničit svůj makeup, chtěl být pro Toma krásný celý večer.
„Říkám jen to, co je pravda.“ Tom pokrčil rameny a zvedl se, upil také ze své sklenice vína. „Bille, nepůjdeme se krátce projít? Víš, třeba na zahradu… Nebo tak.“
„To ses tak přecpal?“ zasmál se Bill a trochu vytáhl obočí. „Ale jo, pojďme. Nejdřív ale musím poklidit kuchyň.“
„Nejsi má hospodyně, Bille. Jsou Vánoce, prostě si to užívej, ano?“
„Ale ale…“
„Žádné ale,“ přerušil ho Tom. Sklonil se, aby políbil Billovy rty. „Přijde zítra ráno a dá to tady do pořádku. Než mi zase budeš odporovat… Samozřejmě, je mi jasné, že bys to také zvládnul, já si to ale nepřeju. Ona to udělá moc ráda, dostane extra peníze. Ty si máš odpočinout, ano? Proto tu jsi. Nemám tě tu od toho, abys mi uklízel kuchyň.“
„Jestli je to tvoje přání…“ usmál se Bill a s Tomovou pomocí se zvedl ze židle. Podíval se na horu nádobí, která po nich zůstala. Rozhodně se mu to nechtělo uklízet, byl tedy rád za Tomův rozkaz, dalo-li se to tak nazvat.
„Je to moje přání, přesně tak…“

Tom vzal Billa kolem pasu a šel s ním do obýváku. Pod stromečkem nebyl položený ještě ani jeden dárek. Usmál se nad tím, jak by taky mohl, když je měl stále schované v ložnici. Nechtěl je tam dávat hned odpoledne, prostě je přinese a předá Billovi, až k tomu bude vhodná příležitost. Navíc, nebyli malé děti, které by věřily na Ježíška. A on měl k tomu všemu ještě jednu věc, pro kterou chtěl ale opravdu speciální příležitost. Nebylo to nic materiálního, co by mohl Billovi předat v balíčku a on by si to rozbalil. Bylo to ale něco mnohem většího.
„Ten stromeček je opravdu krásný,“ pokýval hlavou Bill a na stromeček se podíval. V očích mu zářila jen barevná světýlka, byl pyšný na celou svoji práci.
„Všechno je krásné, Bille,“ neoponoval Tom a dovolil si dát Billovi malou pusu na tvář. „Vážně jsem spokojený.“
„To mě opravdu těší. Není nic lepšího, než když je klient spokojený, tedy alespoň pro mě.“
„Je mi to jasné, Bille…“ usmál se Tom a stiskl Billův bok. Pohladil ho po něm a víc si ho k sobě přitiskl, když otevřel francouzské okno, kterým se dalo projít na zahradu. Snad ze strachu, aby mu nebyla zima.
„Projdeme se po zahradě?“ zamrkal Bill a vytáhl obočí. Samozřejmě, zahrada byla dost velká, mnohem větší než Billův celý byt. Pořád to ale nebylo místo na nějaké procházky, obzvlášť o Vánocích. To si Bill představoval zasněžené ulice, světlo jen z pouličních lamp a ozdob, nic jiného.

„Nekaž mi to…“ zamumlal Tom a zakroutil hlavou, usmál se na Billa. „Uvidíš, budeš nadšenější, než kdybychom šli do centra.“
„Okay, věřím ti.“

Na konci zahrady byl postavený malý bílý altán, kam Tom Billa dovedl. Svítily jen vysoké svíce v lucernách, jinak byla všude kolem tma. Uprostřed stál kulatý bílý stůl, na něm byla položená červená obálka. Bill nechápavě zamrkal, povytáhl pravé obočí a podíval se na Toma. Absolutně nechápal, co tohle mělo znamenat. Byla to snad nějaká další smlouva, či něco podobného?
„Ehm…“ Tom nervózně přešlápl, Billa pustil a udělal dva dlouhé kroky ke stolečku. Přejel po obálce prsty a vzhlédl k Billovi, nevěděl, jak by měl začít. Bill založil ruce na hrudníku a kývl k té obálce.
„Další zakázka?“
„Bille, já… Chci se tě na něco zeptat.“
„Však mluv,“ vyzval ho blonďák a mile se usmál. „Nic ti snad nebrání, ne?“
„Jo, teda… Chtěl jsem říct ne.“ Tom se trochu zasmál a vytáhl si z kapsy složený kapesník. Přestože začínalo znovu sněžit, měl orosené čelo. Otřel si ho a podíval se na Billa. „Bille, já… já nevím, jak ti to mám říct.“ Vzal do ruky obálku, ruce se mu klepaly. Pomalu ji otevíral, nadával si za to, jak pečlivě ji zalepil, když se bál, že její obsah vyletí, když se zvedne vítr.
„Jak mi říct co? Tome, vymáčkni se, mně začíná být celkem zima a tobě očividně taky.“ Bill zakroutil hlavou. Protřel si dlaně a fouknul si do nich horký vzduch. Objal si tělo pažemi, opravdu mu nebylo příjemně. Nebylo se čemu divit, když měl na sobě pouze košili.

Tom se zhluboka nadechl, podal obálku Billovi. Usoudil, že to tak bude mnohem jednodušší, ten nebyl nervózní jako on, byl pouze vymrzlý. Skousnul si ret a podíval se mu do očí.
„Bille, otevři to, prosím.“
Bill na nic nečekal a obálku rychle otevřel. Tom se podivil nad tím, jak jednoduše mu to šlo. Přišel si opravdu jako nešika, který se nedostane ani do hloupé obálky.
„Co to je?“ zeptal se blonďák, než vytáhnul malý papírek, který byl uvnitř ukrytý.
„Prostě to vyndej, ano?“
Bill přikývl, vyndal papírek z obálky a nasucho polknul, když si přečetl větu, která tam byla okrasným písmem napsaná. Vlastně doteď neviděl Tomův rukopis, když nepočítal jeho podpis. Vše ostatní psal na počítači.

„Budeš můj přítel, Bille?“

autor: Catherine & Sch-Rei