autor: Sayurii
Jestli si někdo chce stěžovat, že se citáty k dílu nehodí, tak máte smůlu, jsou krásný :D. Kdo zapomněl, o čem Sibyla je, nejste jediní, já taky zapomněla :D. Což je pro autora zlé. No… proto mi trvalo tak dlouho něco napsat, páč jsem si musela vymyslet celý zbytek děje znovu… 😀 Pořád tvrdím, že je Sibyla romantická a není zas až tak moc smutná, vlastně není vůbec smutná, ok? Jen je někdo holt blbej a natvrdlej :D. Nikdo přece neumírá, ne? Tak to vydržte, páč pro vás mám informace o Tomovi do dalšího dílu :). It is very interesting! Not so much… A možná i odhalím, co se PŘESNĚ mezi Tomem a Billem stalo 3:D. Domyslet si můžete tak leda prd, moje fantazie je nepředvídatelná. Tak pište komentáře, nebo se nebudu obtěžovat. Dělám si srandu, to by mě neobtěžovalo, ale komentujte, lenoši líní! Až budete mít tak málo času jako já, že se stihnete na blogu podívat jen na obrázek, tak vás omluvím :D.
Osamělý
ale stále mi budeš říkat miláčku,
oh lásko, tak mě nazvi mým jménem.
Před pěti měsíci Tom odletěl se svým mladším dvojčetem Billem do Irska na natáčení svého v pořadí šedesátého sedmého filmu a dvacátého prvního thrilleru. Bratry naplňovala mladistvá energie a nadšení. Vytváření děsivého, psychologického filmu si nesmírně užívali. Pracovali pilně a svědomitě, aby ze sebe vydali to nejlepší a aby svým rolím vdechli život. Probírali spolu s ostatními herci scénář a učili se jej nazpaměť. Ve volném čase, kterého tolik nezbývalo, si prohlíželi irskou přírodu, nebo chodili s kolegy do restaurace. Nikdy nebyli sami. Po pěti měsících se vraceli zpět domů do New Jersey. Pro Billa to však přestavovalo jen chladné místo postrádající všechno, co by opravdový domov měl mít.
Bylo to k nevydržení. Tom byl k nevydržení. Někdy nervózně chodil po bytě sem a tam bez cíle, jindy se zavřel v pokoji a celý den o sobě nedal vědět. A chodil ven, aniž by Billovi cokoliv řekl, třeba kam jde, kdy se vrátí nebo jestli může jít s ním. Prostě zmizel. Když jej Bill donutil k vysvětlení svého počínání, dočkal se krátké, tiché odpovědi, která byla čímkoli, jen ne uspokojením. Byla osaměním, zoufalstvím, nahněváním, ale ne objasněním, po kterém Bill tolik toužil. Tom se mu vyhýbal, jak jen jakožto spolubydlící a rodina mohl. Začalo to ještě předtím, než jim byla nabídnuta hlavní role v ‚The Dreamers‘. Billovy dny splývaly, nedokázal si vybavit, kdy přesně se Tom pomátl, ale trvalo to dost dlouhou dobu na to, aby z toho začal taky bláznit.
Kéž by to byla normální, obyčejná hádka. Jejich rozepře nikdy netrvaly déle, nežli pár hodin. Ať už se snažili trucovat sebevíc.
V tomto případě Bill ani netušil, o co jde. Co provedl. Proč je Tom tak odtažitý. Ani nevypadal nijak naštvaný. Byl zasmušilý, stažený do sebe, tichý. Takového jej Bill neznal, a to jej znal pěkně dlouho, od první vteřiny své vlastní existence. Bill se tolik těšil na svou roli, nejenže znovu bude dělat to, co miloval, ale také doufal, že Tom na své starosti zapomene, uvolní se a začne s ním mluvit. Stalo se tak. Jenže ne úplně podle Billových představ. Bavili se spolu, ale nikdy ne v naprostém soukromí. Pokaždé když se naskytla chvíle, kdyby dvojčata byla sama, Tom se Billovi vyvlékl a odešel. První čtyři měsíce natáčení, kdy točili 6 dní v týdnu, bydleli Tom, Bill a ostatní herci blízko studia v přívěsech, jež byly tak malé a skromné, že museli být oddělení, jenže Tom si poslední měsíc v Irsku, kdy film skoro dospěl do své úplnosti, a herci pracovali jen tři dny v týdnu, zamluvil pokoj v hotelu. Sám pro sebe. Billovi nic neoznámil. Tolik to bolelo. Každý okamžik, kdy Tom od Billa utekl. Bill se těšil jako nikdy dřív na každý další pracovní den, až s ním Tom alespoň při vytváření scén promluví a nestáhne se.
Bill nejdřív věřil, že je na něj Tom naštvaný. Ale postupem času, a netrvalo to dlouho, Bill otevíral oči. Zjistil, že je to mnohem vážnější. Tom v sobě něco dusil a ani za boha nechtěl říct co. Vždy když na něj Bill zatlačil a naléhal, aby se mu svěřil, bylo to ještě horší a Bill si musel uvědomit, že by měl respektovat jeho soukromí a životní prostor. Dát mu čas. Ale nabízely se dvě prosté otázky. Jaké soukromí, sakra? Už při jejich zplození se spolu dělili o vše, o jídlo, o matčino lůno o genetickou informaci, nejspíš… Oni dva měli společné soukromí, co byl Billův osobní prostor, byl i Tomův a naopak. Byli si vždy tolik blízcí, že nic jako ‚soukromí‘ mezi nimi neexistovalo. To slovo bylo neznámé, vyškrtnuté ze slovníku dvojčat. Nazdar, nepotřebujeme tě. A další otázka: je přibližně šest měsíců málo času? Bill si to nemyslel.
Tak co udělal špatně? Nebo co neudělal? Co řekl, na co zapomněl? Je to vůbec jeho chyba? A jestli ne, tak čí? Samozřejmě, že je to jeho vina, ale jak to? Čím Tomovi ublížil tolik, že ho nemohl vystát? Bylo to tak? Tom jej nemohl vystát? Proč? Billovi se hlavou honilo tolik otázek, že se mu ani nevešly do mysli celé, některé byly hned umlčeny jinými myšlenkami. Zanikaly nezodpovězené a Bill z toho byl unavený. Potřeboval znát odpovědi a jediný člověk, který mu je mohl dát, jej přehlížel. Chtělo se mu z toho křičet. Někdy. Někdy měl chuť křičet na Toma, až by se mu zlomil hlas. Ale neudělal to, ne když Toma chvíli pozoroval a viděl, že se trápí nejspíš stejně jako on. Jenže Tom věděl, čím Billovi ubližuje a nehodlal s tím nic dělat, Bill nevěděl nic. Tom byl den ode dne odtažitější, chladnější.
„Řekni to, Tome. Řekni mi, co jsem ti udělal a já to napravím. Jen mi to řekni, prosím.“
Tom Billa nikdy dřív nenechal říct tolikrát slova ‚prosím‘ a ‚omlouvám se‘. Ne, že by to Bill neuměl nebo ho to nějakým způsobem pohoršovalo. Tom to zkrátka nevyžadoval. Stačilo jediné Billovo ‚prosím‘ a Tom mu vyhověl nebo odmítl, ale nenechal jej žadonit. Vždy udělal, co bylo v jeho silách, aby Billa učinil šťastného. A když se Bill omlouval, Tom jej zastavil. Řekl: „Bille, ty se mi nemusíš omlouvat. Nemůžeš mi ublížit.“
„Ale mě to mrzí, Tome.“ Přesvědčoval Bill bratra, protože si nebyl jistý mírou upřímnosti Tomových slov. Věděl, že to přehnal.
„Mně ne.“ Tom si pak přitáhl Billa do náruče.
Pravdou bylo, že ať už Bill provedl cokoliv špatně, nikdy nedokázal Toma vážně nahněvat nebo zranit. Tom pro to měl dvě vysvětlení. Věděl, že si jej Bill váží až příliš na to, aby mu vědomě škodil, a druhým důvodem Tomovy jistoty v Billově neschopnosti ublížit mu, byl samotný Bill. Když Toma někdo opravdu naštval, vyhledal Billa a ten jej utišil. Když byl Tom zoufalý, byl to vždy Bill, u koho hledal podporu. A když se zdrojem jeho nesnází stal výjimečně jeho mladší bratr, Tom jej nechal, ať napraví, co zavinil, nebo se s problémem vypořádali společně, ale pak už omluvu nepotřeboval. Ten, koho vyžadoval po svém boku, zatímco se dostal do maléru, tu byl s ním a to stačilo. V Billově případě. Proto jejich hádky a spory neměly dlouhého trvání. Pokud jejich viníkem nebyl Tom, to Bill rád na oko trucoval, aby jej Tom uplácel sladkostmi za svoji chybu.
Tentokrát černovlásek bratrovi ukázal, jak moc jej mrzí, co provedl, ať už věděl, co vlastně udělal nebo ne, nespočetněkrát, ale Tom jako by neslyšel. Někdy nepřítomně řekl něco ve smyslu: ‚Nemáš se za co omlouvat‘ nebo ‚Není to tvoje vina, nech to být‘ a ‚Neřeš to, Bille a užívej si Irska‘ Pro mladšího z dvojčat tahle rádoby uklidňující slova znamenala jen lži. Lži z úst pouhého stínu připomínajícího velice nepřesně jeho bratra.
Bill bez povolení či pouhého zaklepání vtrhl do Tomova hotelového pokoje. U recepce si vyžádal klíč, nikdo neměl žádný problém s tím mu ho vydat, byl to přece Bill Kaulitz a Tom byl jeho rodina, pokud si něco navzájem ukradnou, žalovat hotel snad nebudou. Bill prošel krátkou neosvětlenou chodbou a vešel do obývacího pokoje, Toma našel čerstvě vysprchovaného v křesle. Nehybně seděl a díval se do prázdna. Pohled na něj byl žalostný.
„Musíme si promluvit.“ Promluvil Bill nesmlouvavým tónem. Posadil se naproti Tomovi na sedačku. Dredař, napohled zcela klidný, se neotravoval na dvojče ani podívat.
„Můžeme mluvit jindy. Nekažme si poslední večer v Irsku.“ Odmítl Tom Billa hlasem chraplavým a tlumeným, jako by si jej vykřičel na fotbalovém zápase.
„Jediný, kdo kazí celý náš pobyt tady, jsi ty, Tome.“ Obořil se na něj Bill naštvaně. Jak Tom mohl něco takového říct? Všechno kazil jen o sám! Zhluboka se nadechl, aby se uklidnil. Nepřišel se hádat, jen si chtěl promluvit, konečně být s Tomem o samotě.
„Kdybys mi alespoň přiblížil, co se děje.“ Černovláskova slova nyní zněla klidněji a starostlivěji. Snažil se o to. „Co jsem ti udělal?“
Tom se nepohnul. Na Billa se nepodíval. Poslouchal své dvojče, jak ztrácí trpělivost nad jeho mlčenlivostí a sám v sobě nosil asi tolik trpělivosti, kolik jí zbývalo Billovi. Mohl jen nečinně čekat, až se Bill znovu vypovídá, vylije do něj svou zoufalou touhu po vyjasnění a odpuštění, usmíření. Pak odejde do svého pokoje, sám. Jako tomu bylo pět uplynulých měsíců.
Jenže tu noc Bill neodešel.
Jakmile se dvojčata dostala z Irska, zamířila rovnou do svého bytu. Bill poprvé porušil svou zásadu, nepřezul se, nepřevlékl se, neumyl si ruce a neopláchl si obličej a padl do měkké velké postele tváří napřed. Usnul dřív, než by stačil napočítat do deseti. Tom by se držel svého plánu, který se velice přesvědčivě podobal tomu, co právě udělal Bill. Únava o sobě dávala hlasitě vědět. Dvě hodiny spánku v letadle na Tomovo tělo nijak nezapůsobily. Škemralo o trochu odpočinku, jeho mozek už citelně pracoval přes čas, výsledkem toho byl stín, který se Tomovi jevil jako kočka a Tom neměl kočku. Jenže pak prošel kolem Billova sluncem zalitého pokoje a pomyslel na Billovu spící tvář. Únava jej na chvíli opustila, i když jeho víčka byla stále stejně těžká. Tomovy nohy zamířily ke dveřím ještě dřív, než si Tom stačil všimnout, že jim to vůbec přepracovaný mozek přikázal.
Tom si už ani nevzpomínal, kdy o Billovi začal přemýšlet jiným způsobem poprvé. Bylo to jako ve snu, náhle se někde ocitnete, uprostřed konverzace a nedokážete si vzpomenout, jak jste se tam dostali. Tom, ať se snažil sebevíc, nedokázal přimět línou paměť, aby mu vyzradila, kdy a čím to začalo. Pamatoval si jen ten zvláštní pocit, a kdo jej vyvolal. Tom zavrtěl hlavou, nechtěl nad tím přemýšlet, všechno mu splývalo, nic nedávalo smysl. Proč se jeho dech zastavil, když Bill prošel kolem. Proč se snažil sám sobě namlouvat, že jej Bill nezajímá, že jej nezajímá, jak mu dnes sluší, co má na sobě, říkal si, že je to jedno, je mu jedno, jak Bill vypadá… nepřemýšlí o něm, nemyslí na něj, nic se nezměnilo, nic není jinak… a pak se to jen stupňovalo. Bez varování. Bylo to horší a horší. Jeho oči se rozhodly na Billa zírat tak hladově. A Tom si přál být slepý, aby Billa už radši neviděl. Bill byl čím dál krásnější a pohled na něj bolestivější a návykovější.
Tom se budil a usínal s Billem parazitujícím na jeho mysli a za to se Tom nenáviděl. Nenáviděl, jak příjemný parazit Bill byl. Dredař se od mladšího dvojčete držel dál s domněnkou, že to přestane. Musel to být jen chvilkový zkrat, nějaká vada v systému, rozbouřené hormony, dospívání, složitá životní fáze. Co jiného by to bylo? Jen poblouznění, které přejde, až Toma dokonale vyděsí. Jenže jak čas kráčel bezstarostně dál, Tom si všiml, že napadená nebyla jen jeho hlava, ale on sám, celý on, kompletně. Uši, oči, sny i srdce. Celou tu dobu si nalhával, že to není nic vážného, konejšil se tím, že to přejde. Je jen obyčejný chlap a jeho bratr je zatraceně nádherný chlap. Zapomene na tuhle šílenost, až si najde novou přítelkyni nebo třeba přítele, vždyť je to jedno. Ale když Tom cítil, jak jeho srdce jásá vždy, když Billa vidí a jedna jeho část, ta rozumná, vrtí hlavou, nemohl si dál lhát.
‚Nejsem úchyl, nejsem zvrhlý.“ Opakoval si a vyháněl bratra ze své mysli, nemocné, zvrácené fantazie tvořící svět, kde Bill sténá Tomovo jméno. Musel s tím přestat. Bill však jeho snahu kazil.
„Můžu tu zůstat klidně celou noc, nedělá mi to problém.“ Ujišťoval černovlásek staršího rozhodnutě. Upřel zrak na Tomův bledý, kamenný obličej. „Neodejdu, Tome. Slyšíš mě?“
Tom jej slyšel, jistěže slyšel, ale radši neposlouchal. Tyhle Billovy výslechy nasáklé obavami, osamělostí a frustrací vycházející z bezmoci, Tomovi opravdu nedělaly dobře. Zanechávalo jej to ještě ve větší dávce utrpení, nejen nad tím, co cítil, ale i nad tím, co sám způsoboval, a přitom jen dělal to nejlepší, co mohl, jen nesměl říct proč. Nekonečný proud myšlenek prosících o pozornost jej tepal v hlavě. Kéž by nebyly jedovaté, pak by si Tom směl odpočinout.
„Tome, slyšíš mě?“ Zopakoval Bill otázku.
‚Slyším tě, ale nemůžu ti říct nic, stačí, abych otevřel pusu, a vychrlím na tebe něco, co tak pracně schovávám sám pro sebe.‘
„Odpověz mi, Tome.“ Bill se na sedačce naklonil blíž k Tomovi, opřel se předloktím o stehna a čekal. Zatím poměrně klidný. Na pohled.
Tom dospěl do fáze, kdy byl svého jedu tak plný, až si byl stoprocentně jistý, že ze sebe opravdu co nevidět vysype vše, jen když se pokusí Billa poslat spát. Nebo když se na něj bude Bill takto dívat příliš dlouhou dobu. Vyzvrací všechna ta nechutná slova, která žhnula na jazyku, ale příjemně hřála někde v něm. A pak o Billa přijde.
„Tome, tohle mě ubíjí. Bojím se, že tě ztrácím.“ Přiznal Bill. „Možná jsem zbytečně hysterický, dělám z toho větší drama, než to je. Tak mi řekni, o co jde? Netrap mě, Tome.“ Kdyby Tom zvedl pohled, mohl by spatřit Billovy vlhnoucí oči ve světle zapadajícího slunce. Byly to hořké slzy, takové, co nelze zastavit vlastní vůlí, musí ven. Bill kvůli Tomovi ještě nikdy nebrečel, ne když byl zdravý a přímo před ním. Jeho tvář se na okamžik zkřivila pláčem. Přiložil si dlaň ke rtům, aby zadržel vzlyky. Sám od sebe tohle nečekal. Nebyl ten typ lidí, kteří v pořádku brečeli před ostatními, rád si pobrečel sám, od očí ostatních, ani před Tomem nebrečel často. Spíš hodně klel, házel věcmi, které se dají snadno rozbít.
Nakonec se Billovi přeci jen podařilo pláč udržet v sobě. Zvedl se ze sedačky a přišel k Tomovi, klekl si na koberec před něj a nepřetržitě se mu díval do tváře, Tom se od Billa však odvrátil ještě trochu víc. Bill chytl Toma za koleno a zatřásl s ním.
„Co je to, Tome? Co mi nechceš říct?“
Dredař se do křesla zavrtal hlouběji, jako by se do něj mohl schovat.
„Nikdy jsem se necítil tak sám jako právě teď. Nikdy, od chvíle, kdy jsme spolu byli zatraceně v mámině břiše, jsem se necítil sám.“
Co mohl Tom dělat? Měl Billovi snad vyhovět? Přiznat se mu? Ukončit jeho trápení a nahradit ho jiným, mnohem horším? Měl se nechat obviňovat z toho, že se nechce přiznat?
„Myslel jsem, že se sobě navzájem svěřujeme. Já to vždycky dělal.“
Tom zatnul čelisti pevně k sobě. ‚Nepromluv ani slovo.‘ Varoval sám sebe. Přitom toho měl na jazyku požehnaně.
„Co jsem ti udělal? Nebo někdo jiný, já nevím. Promiň mi, že jsem takový idiot, že to nevím, tak mi to řekni.“
Tom toho potřeboval dostat ven tolik, v jeho hlavě do sebe z důsledku nedostatku místa narážely myšlenky a snažily se protlačit na světlo. Tom nevěděl, jak dlouho ještě je schopný vydržet Billova slova, jeho pláč, jeho zraněný hlas, jeho dotek…
Bill určitě překonal osobní rekord v naléhání a nevztekání se. V pohádce by mu určitě z toho věčného čekání na jakoukoliv jinou odpověď, než ‚není to tvoje vina‘, narostl plnovous, ale doopravdy… jeho pohár trpělivosti právě praskl a vypustil na povrch veškeré nashromážděné emoce. Bill vstal. Stalo se to tak rychle. Ani netušil, že se to chystá udělat. Prostě to udělal bezmyšlenkovitě. Vrazil Tomovi takovou facku, jakou ještě nikomu dřív neuštědřil. Tom, nepřipravený na takový úder, byl nucen hlavou prudce otočit na stranu. Jeho dech se zrychlil, ale jinak zůstal Tom povrchově klidný, jako by to snad očekával. Bill tomu nejdřív nedokázal uvěřit. Kdyby jej útočící dlaň neštípala, myslel by si, že to ve skutečnosti neudělal. Krátce se podíval na svou načervenalou ruku. Rychle se vzpamatoval. Tom získal druhou umírněnější facku z druhé strany obličeje a několik dalších následovalo, než už ani to Billovi nepřinášelo uspokojení. Složil tvář do dlaní a nechal slzy, ať přijdou, vypustil je ze sebe jako vodopád, zadržoval je příliš dlouho.
„Ani nevíš, j-jak moc-“ Billův hlas se náhle zlomil. Černovlásek zavzlykal. „- to bolí, když… mě přehlížíš.“ Trhavě se nadechl, než pokračoval. Vyčítavě se na Toma díval a nesmírně jej hněvalo, jak klidně si Tom i v tu chvíli počínal. Neviděl však, jak tiskne ruce v pěst, jak si drtí zuby, aby nepromluvil, neviděl, jak nechutně a sobecky se cítil, jak se požíral zevnitř sebenenávistí, jak bolestivě na něj působily Billovy slzy. „Proč se chováš tak chladně?!“ Černovlásek spolykal několik slaných kapek padajících po jeho zrůžovělých líčkách. „Co jsem ti sakra udělal?!“ Zvýšil Bill hlas prostoupený pláčem, vyšperkovaným zlobou a bolestí. „Řekni něco, Tome!“ Zoufalý, Bill byl zoufalý.
Nedočkal se jediné známky Tomovy pozornosti, jehož nos začal štípat a oči téct, už jen stál a chvěl se, smáčený slzami. Cítil se tak hloupě, zničeně. Jeho rty se třásly, obalil se rukama kolem ramen a Tom byl náhle bezbranný. Tolik měsíců se Billovi bránil, ale v ten večer Bill zlomil Tomův slabý štít. Tom natáhl ruce, přitáhl si Billa blíž. Posadil si jej na klín. Bill nevnímal, co se děje kolem celým svým duchem, jedna jeho část chtěla utéct a schovat se. Tom Billa hladil ve vlasech, šeptal mu konejšivá slůvka, utíral slzy, tiskl své čelo k Billovu, jako by bylo všechno jinak. Jako by to nebyl právě on, kdo mu ublížil. Dělo se to rychle, jen se to kolem Toma mihlo, Tom byl zbavený svých starostí na milosrdný okamžik, který mu darovala Billova krása, jež odsunula všechny myšlenky, vinu, strach a svědomí stranou. Veškerá jeho snaha, veškerá jeho síla držet se dál, byla pryč. Všechno zmizelo. Byl odzbrojený, svlečený od všeho, co jej trápilo. Naprosto neschopný ubránit se svým činům.
Něžně Billovi nadzvedl hlavu, podíval se mu do promáčených, jiskřících očí. Chyběly mu jako vězni, který spatřil po dlouhé době hvězdy.
„Mýlil jsem se.“ Řekl tiše. „Ty mi můžeš ublížit.“
Polibek byl vlhký, slaný, kratičký a cudný. Takový si dávali před třinácti lety. Teď to bylo zvláštní gesto, nečekané. Billovi ale nepřipadalo závadné, Bill o tom vůbec nijak nepřemýšlel, stále plakal, neuvědomoval si toho moc.
„A nemusíš se za to omlouvat,“ dodal Tom a položil svou dlaň na Billovu tvář, „protože to děláš dobře.“
Bill zavřel oči, když jej Tom políbil znovu, trochu jinak. Poslední dva pramínky bolesti opustily závěj Billových řas. Ale Bill to pořád nechápal. Jeho tělo bylo rychlejší v tomhle ohledu, jeho ruce se omotaly kolem Tomova krku. Jeho rty odpovídaly Tomovým stejnou řečí. Ale to Bill nevnímal, protože celou jeho mysl zaneprázdňovalo něco jiného. Něco, co přišlo s prvním polibkem. Zakořenilo to hluboko do Billa. Na vteřinu to jen sedělo, nic to nedělalo, čekalo to a pak to vybouchlo. Prohnalo se to celým Billovým tělem. Milion barev, milion chutí, milion pocitů. Jako by jeho tělo vypnulo a pak se restartovalo. Celý jeho dosavadní život nebyl nic oproti tomuto okamžiku, jako by na tohle osmnáct let čekal. Teplo se do Billa rozlilo společně s novou energií, jeho mysl se otevřela, rozkvetla. Utichla bolest, ustaly starosti, zmizel strach, už neexistoval žádný hněv. Svět zmlkl. Byla to extáze. A pak si Bill postupně začal uvědomovat sám sebe, co dělá, co cítí. Smysly jako by měl znovuzrozené, všechno cítil dvakrát silněji. Ještě jednou se podíval do Tomových očí. Podíval se skrz. Pak oči zavřel a nechal je zavřené.
a já nechtěl, aby ses smál, leč smál by ses sladce.
Zůstalo ticho,
jak perly hledáš svý slzy, jak unikly hladce…
tohle není ten svět.
Nespatříš,
ty barvy – jen šeď.
A tys nechtěl, abych se smál, vždyť víš… smál bych se sladce.
– Holly-EnD.-
autor: Sayurii
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 3
Jsem moc rada že jsi se vrátila k povídce jen doufám že nebudu tak dlouho čekat na další díl.
Tohle že není smutné ? Ale houby. Ten konec sice vypadal docela slibně, ale pokud si dobře vzpomínám, tak se pak Toman stejně sebere a zmizí bůhví kam, ne ? Dobře, že mu Bill vrazil pár facek, protože on si je zatraceně zasloužil. Takhle brášku trápit. Jako já chápu, že je vyděšený z toho, co cítí, ale zároveň mě svým chováním neuvěřitelně sejří. Zvlášť, když Bill vůbec nevypadal, že by mu to líbání nějak vadilo…
No, díky za díl, jsem ráda, že ses k Sybile vrátila 🙂
Priznávam sa, že aj ja som zabudla, ale mám taký dlhý zoznam poviedok ktoré som čítala a tam som si pamäť oživila a záver mojich poznámok k tejto poviedke je:"Vyzerá to krásne. City sú napísané perfektne, dúfam, že sa to nezmení. Uvidím… čítam" takže sa teším, že si sa vrátila a dúfam…
nádhera ♥ těším se na pokračování!
Díky za další kapču a jsem zvědavá, co bude dál. Taky jsem si všimla, že jsi změnila banner. Tamten byl hezký, ale tenhle je o moc lepší, víc odpovídající.
😉 A jako všichni tady čekám, kdy se dostaneme přes ten depresivní úvod a začne se něco měnit k lepšímu, nebo aspoň nějak řešit. 🙂
Hm, krásný, už očekávám další kapitolku..