Uncover 18. (konec)

Epilog

Bill seděl na barové židli u pultu, před sebou měl šálek čerstvé kávy a rozhlížel se kolem sebe. Uběhl přesně měsíc od doby, co byli s Tomem oficiálně partneři. Měsíc, za který se stalo tolik věcí, takže mu pochopitelně přišlo, že jsou spolu mnohem déle. Usmál se a trochu zakroutil hlavou. V Tomově domě trávil většinu dnů i nocí. Ani jeden to oficiálně nevyslovili, ale Bill zde prakticky bydlel. V polovině šatny, kterou mu Tom vyhradil, měl své věci. Zbytek měl doma, ale to bylo vesměs oblečení, které již dávno nenosil. Také si vzal na Tomovo přání delší volno. Odporoval mu, že je v pořádku, Tom byl ale jiného názoru. Svého partnera přesvědčoval, že jestli si dělá starost o peníze, tak rozhodně nemusí. I kdyby se Bill náhodou rozhodl, že se do práce již nevrátí, neměl by problém, aby je oba uživil.

„Zlato, doufám, že nemáš na večer žádné plány. Rád bych si s tebou vyrazil na večeři, co ty na to?“

„Zní to skvěle, samozřejmě, že nemám nic na práci, pane Kaulitzi. Jen vybalím ty věci, jak jsem ti slíbil.“

„Jsi skvělý, děkuju. Těším se na večer.“

Bill pochopil, že Tomova zpráva měla být už poslední. Pomyslel si, že má pravděpodobně dost práce, u které nechtěl být rušen. Zvedl tedy svůj zadek ze židle, aby opravdu udělal to, co Tomovi slíbil. V posledních dnech přivezl Tom nějaké krabice ze starého domu s tím, že je později vyklidí. Jelikož se krabice jen kupily a Tom čas spíš neměl, než měl, tak se Bill včera večer nabídl, že s tím, když nemá nic lepšího na práci, tak může alespoň trochu pomoct. Tom byl ze začátku proti, nechtěl, aby si Bill myslel, že ho zneužívá na práci, ale nakonec se nechal přemluvit, když mu poněkolikáté zopakoval, že to udělá moc rád. Ve výsledku z toho byl i nadšený, protože stále hledal nějaké věci, takže doufal, že vše potřebné již bude mít po ruce.

Bill vytáhl z pracovny poslední krabici. Byla celá zaprášená, bylo znát, že byla dlouhou dobu uložená někde na půdě. Na rozdíl od ostatních krabic nebyla popsaná. Nakrčil obočí, možná měl nechat zrovna tuhle zavřenou. Kdyby ji ale neměl vidět, tak ji tam Tom nenechá, ne? Obzvlášť, když se domluvili, že Bill vše roztřídí a vyklidí. Hadrem setřel vrstvu prachu a vzal do ruky malý nůž, kterým rozřízl izolepu. Krabice byla opravdu pečlivě zalepená několikrát dokola. Když se do ní po chvilce dostal, na rtech se mu rozlil malý úsměv. Nahoře byla spousta starých fotografií, kde byl Tom vyobrazen pravděpodobně s rodinou a přáteli. Najednou to Billovi přišlo jako krabice vzpomínek. Uvědomoval si, že to bylo krajně neslušné, ale byl zvědavý. Chtěl se o Tomovi dozvědět mnohem víc, protože on se s ním o své minulosti nehodlal bavit. Řekl mu, že svou minulost rád nemá, nejraději by na ni zapomněl a ukončil téma rozhovoru. Bill byl zklamaný, ale chápal ho. Sám měl věci, na které by nejraději zapomenul, ale neměl problém o nich mluvit s někým, jako pro něj byl Tom. Kdyby o to měl ovšem zájem, sám by takové téma nenačal.

Po chvilce probírání krabice se Bill dostal až ke dnu, kde bylo složené nějaké oblečení. Vytáhl tmavě modrou mikinu a hodně volné džíny, které byly složené pod ní. Mikinu rozložil a přejel po ní opatrně prsty. Bylo neuvěřitelné, jak se Tomův styl změnil. Upřímně si ho nedokázal představit v oblečení, které mu leželo v klíně. Zvedl mikinu do úrovně svého obličeje, chtěl si k ní přivonět. Chtěl zjistit, jestli Tom používal v mládí stejnou vůni, jako používá dnes. Ve chvíli, kdy si ale látku přiložil k nosu, krev v jeho žilách ztuhla. Před očima se mu promítly události onoho večera, který ho navždy poznamenal. Tomova mikina byla cítit stejně tak jako útočník, který mu tak moc ublížil, když byl ještě v podstatě dítě. Samozřejmě, mohla to být jen hloupá náhoda, byla spousta lidí, kteří používali stejné voňavky. Bill mikinu odhodil před sebe, páteří mu projel nepříjemný mráz. Vzpomněl si, že když jednou zabrousil do Tomovy minulosti, řekl mu jen, že byl ve vězení, ale dál se o tom nechtěl bavit. Nechtěl dělat ukvapené závěry, ale něco mu říkalo, že musí zjistit víc. Už jen proto, že se mu vrátily všechny špatné vzpomínky. Nikdy nepátral po tom, jestli útočníka dopadli. Snažil se předstírat, že se nic takového nestalo, chtěl prostě zapomenout. Dařilo se mu to, až do dneška.

Bill se vymrštil na své dlouhé nohy a téměř běžel do kuchyně, kde měl na barovém pultu zavřený svůj notebook. Kontrolka na dolní liště svítila a on děkoval Bohu, že ho nechal v úsporném režimu, tím pádem bude rychleji na internetu. Posadil se zpátky na barovou židli, kde sedel ještě před chvílí. Netušil, co mu internet poví, ale už dopředu mu bylo špatně a klepaly se mu nohy. V krku měl obrovský knedlík, který nešel spolknout, a před očima měl temno. Nechtěl si ani na minutu připustit, že Tom, ten Tom, kterého šíleně miloval, by mohl být tak zlý člověk. Přemýšlel nad vším možným, jen ne nad tím, že by se zamiloval do násilníka. Nemohl mít snad až takovou smůlu, nebo snad ano? Měl být nešťastný a bez opravdové lásky až do konce života?

…

Bill ležel na posteli a plakal. Nestaral se o to, kolik hodin uběhlo od doby, kdy zjistil, co je Tom opravdu zač. Bolelo ho celé jeho tělo, ale především srdce. Cítil mnohem větší bolest, než kterou cítil, když se s ním rozešel Tobias. Teď to totiž bylo naprosto jiné. Byl zamilovaný do člověka, který mu ublížil, zničil ho a hlavně zničil důvěru ke všem lidem kolem sebe. Ze stavu, do kterého ho tehdy uvedl, se dostával hodně dlouho. Byl si téměř jistý, že už nikdy nenaváže normální vztah, ale pak přišel Tobias. Nepovedlo se mu, aby pomohl Billovi úplně zapomenout, ale aspoň dokázal, aby se znovu naučil důvěřovat mužům. Bylo jim spolu krásně, dokud se Tom opět neobjevil a Bill pro něj nezačal pracovat. Nyní mu vše do sebe zapadalo jako dílky puzzle. Tom se nerad bavil o svojí minulosti, nechtěl rozebírat, za co byl odsouzen. Ze začátku se k Billovi choval povýšeně, pak to ale vše opadlo a kolikrát na něj měl narážky. Přemýšlel, jestli ho snad poznal? Poznal ho a chtěl odčinit ten dávný zločin? Bill měl v hlavě spoustu otázek, na které ale už nechtěl znát odpověď. Ne od Toma, toho už nikdy nechtěl vidět. Nemohl by se na něj už ani podívat. Bylo až směšné, jak se tak velká láska mohla ve vteřině obrátit v nenávist.

Blonďatý muž se opatrně zvedl z postele. Celé tělo ho bolelo, jako kdyby uběhl maraton v rekordním čase. Nechtěl v domě ale již déle zůstávat, aby se náhodou nepotkal s Tomem. Nějaké věci si naházel do kufru, rozhodně se mu tam ale nevešly všechny. To mu ale bylo jedno, konečně mu záleželo více na sobě samém a jeho zdraví. Na druhou stranu, nechtěl odejít jen tak bez rozloučení. Posadil se ke stolu, který nechal chytře dát do ložnice, a vytáhl z šuplíku list papíru a pero. Ještě než začal psát, objednal si taxi. Taxikář mu řekl, že může být před domem do patnácti minut, což Billovi vyhovovalo. Bylo to více než dost času na to, aby se pokusil uzavřít kapitolu života a snad být v příští alespoň trochu šťastný. Začal psát, nechal pero klouzat po papíře, nepřemýšlel nad tím, co tam píše. Nechal prostě téct své myšlenky, nezajímal se o to, jestli slova vůbec dávají smysl. Chtěl se s Tomem jen rozloučit a hlavně mu dát najevo, že on už v jeho životě nebude mít nikdy místo.

Milý Tome.

Je fakt, že bych místo slova ‚milý‘ měl použít v téhle chvíli něco jiného, ale to je už jedno. Pravděpodobně, až budeš číst tyhle řádky, tak já už budu hodně daleko. Napořád. Varuju tě, nesnaž se mě nijak hledat ani kontaktovat, stejně se ti to nepodaří. A i kdyby náhodou ano, já už nestojím o žádný kontakt s tebou. Vím, že jsi pro můj život nebezpečný, nikdy ti nezapomenu, co jsi mi udělal a jak jsi mi ublížil. Poznamenal jsi mě do konce života, až díky Tobiasovi jsem se naučil zpátky věřit. Opět díky tobě jsem o tu osobu ale přišel, a to se neodpouští. Nemůžu ti to nikdy prominout, ne za okolností, které se staly. Pamatuješ na tu noc v parku? Já ano, dost dobře. Doufám, že ti to za to alespoň stálo a aspoň jeden z nás si to užil. Já jsem nikdy nepátral po identitě toho bastarda, co mě znásilnil, jak jsem ale dnes poznal, byla to hloupost. Měl jsem se snažit zjistit dřív, kdo mi ublížil, mohl jsem tak předejít spoustě chyb, které se staly od doby, co jsem pro tebe začal pracovat. Je to jen moje hloupost, že jsem si lidi nikdy nelustroval, než jsme podepsali smlouvu. Možná by mě jen zajímalo, jestli jsi mě poznal, když jsme se poprvé viděli? Poznal jsi ve mně toho kluka, kterého jsi, dá se říct, vnitřně zabil? Odpověď na to už nikdy neuslyším, ale na tom nezáleží. Možná ji radši vědět nechci, protože pokud jsi mě poznal, nechci si ani domýšlet, co by jsi mi časem mohl třeba udělat, až bych tě přestal bavit.

Abych ti ale jenom nekřivdil… Do dneška jsem tě opravdu hrozně miloval. Zamiloval jsem se do tebe tak šíleným způsobem, že bych udělal téměř cokoliv, co bys ode mě žádal, kdyby tě to mělo udělat šťastným. V okamžiku, kdy jsi mi dal tu červenou obálku se slovy, jestli budu tvůj přítel, jsem byl nejšťastnější chlap pod sluncem. Takové štěstí, jako v tu chvíli, jsem ještě nikdy nezažil. Ten měsíc, který jsme spolu strávili, byl nejlepší měsíc mého života, za který ti děkuji. Cítil jsem se opravdu milován, milován chlapem mých snů. Kdyby se nestala ta věc, která se stala, jsem si jistý, že bychom spolu strávili celý život. Bohužel, někdo tomu chtěl jinak.

Bill

Mladý muž opět cítil, jak se mu do očí hrnou tak nenáviděné slzy. Snažil se je setřít, ale marně. Pár z nich bylo rychlejších, tím pádem trochu zmáčely list papíru. Ale nestaral se o to, bylo mu to fuk. Papír nechal i s perem ležet na stole a zvedl se od něj. Vzal si svůj rychle sbalený kufr a téměř běžel ven. Taxikář tam na něj již měl čekat.

…

Bill stál v letištní hale a díval se na odletové tabule. Přemýšlel, kam by tak letěl nejraději, ale to stejně nezáleželo na něm. Letenku koupenou neměl, nechal to na poslední chvíli na letiště. Pomalým krokem, s kufrem za sebou, šel k přepážce jedné z leteckých společností. Slečna k němu hned zvedla pohled, mile se usmála a začala konverzaci.

KONEC

autor: Catherine & Sch-Rei