autor: B-kay
Jak se říká, na to krásné si člověk musí umět počkat a já věřím, že se mnou ještě malou chvilku vydržíte čekat na pokračování, protože to opravdu bude stát za to. Zatím přeji všem příjemné počtení 🙂
„Nečekej, že tě začnu litovat.“
Georg na svém obličeji vystřihl naoko naštvaný výraz. Když procházel kolem dvou zmoklých, třesoucích se klubíček na gauči, ani se neobtěžoval zvednout pohled. Rty stiskl do úzké linky, která měnila jeho tvář v nezvykle přísnou, a položil před Andrease hrníček čaje, ze kterého stoupaly drobné obláčky páry. Už jen pohled na ně způsoboval, že se cítil o něco lépe než před chvílí. Pořádně se zachumlal do teplé deky, kterou po něm Georg hodil, jen co se odvážil vstoupit dovnitř a zhluboka se nadechl připraven poděkovat za vše, co pro něj udělal. Byla to sice jenom deka a čaj, ale v případě Georga to byl projev nečekané náklonnosti. Asi jí však tím malým gestem vyjádřil příliš, protože se vzápětí znovu uzavřel do sebe, něco si zamručel pod nos, otočil se na patě a během chvíle zase zmizel za dveřmi kuchyně. Andreas si nebyl jistý, jestli jej pořád trestal za to, jak ošklivě se k Billovi kdysi zachoval, nebo ho jen bavilo dělat mu naschvály, tak jako tak se cítil být Georgovým chováním více pobaven než znechucen.
„Děkuji.“ Nechal ta slova vyklouznout ze svých úst i přesto, že v místnosti nebyl nikdo, komu by byla adresována. Po dlouhých hodinách se dokonce uklidnila i Andritída, která následovala Georgova příkladu a také se uzavřela do svého světa. Své promočené tělo zkroutila do klubka a vděčně přijala deku, do které ji Georg láskyplně zabalil.
Nyní, rozvalena přes polovinu gauče, sledovala Andrease ospalýma očima, v jejichž hloubce, možná až na samém dně jejich bezedné propasti, spatřil lítost. Nemohla za to. Skutečně nemohla za to, že zaslechla ty zvuky. Nebyla připravena, že je ještě někdy uslyší, a už vůbec ne na to, že to bude tak brzy od okamžiku, co konečně opustila to místo. Možná se jí to zdálo, možná ji jen rozrušil přehnaný hluk, svou psí náturou však byla donucena reagovat tak, jak reagovala. Prozradila svou přítomnost a pak všechno kolem následovalo v rychlém sledu.
„Našel jsem tam nějaké sušenky.“ Georg byl zase zpět. „Pro případ, že bys měl hlad.“
Do místnosti přímo vtančil s tácem sušenek v jedné ruce a vařečkou, na jejíž špičce se nacházela nějaká hustá bílá hmota, v té druhé. Odložil tác na stůl hned vedle Andreasova nedotčeného čaje a usadil se do křesla naproti němu. Těsto na dort měl konečně v troubě, takže mu nic nebránilo ve vymýšlení dalších provokací na světlovlasého chlapce. Když ale k němu zvedl pohled, ke svému vlastnímu překvapení zjistil, že se Andreas usmívá.
„Co je?“ zamručel a naštvaně si strčil do úst vařečku se zbytky smetanového krému.
„Nic.“ Andy nevinně zamrkal a natáhl se pro svůj hrnek. „Je to od tebe milé.“
„Chohe?“ zahuhlal Georg s ústy plnými sladké dobroty. Těžce polkl. „Není to milé. Vůbec jsem se nesnažil být milý a i kdybych se někdy snažil být milý, byl bys poslední osobou na světě, kvůli které bych to dělal.“
„Děkuji, žes mě informoval, ale stejně.“ Andreas hravě pokrčil rameny a upil si z čaje, který byl nejen velice chutný, ale také nádherně voněl. Voněl po nějakých květech, věděl, že tu vůni už někde cítil, že ji zná, byla mu povědomá, jen nedokázal zjistit, proč a odkud ji znal.
„Těm sušenkám už dávno skončilo datum spotřeby, tu a tam jsem na nich dokonce zahlídl plíseň a do toho čaje jsem ti plivnul.“
„Ale no tak, chováš se jako dítě. Tohle jsou opravdu směšné pokusy, jak mě naštvat. Zrovna tak směšné jako tvé tričko.“ Andreas si dopřál ještě jeden doušek čaje, než hrnek odložil zpátky na stůl, a ignoruje Georgův vražedný pohled, prstem dloubl do jeho milovaného žlutého trička s potiskem, napůl schovaného za špinavou zástěrou.
„Tak moje tričko ti připadá směšné?“
„Tobě snad ne?“ Andreas hravě pozdvihl obočí. „Je na něm párek v rohlíku.“
„A co je na tom?“
„Usmívá se.“
„Pořád nechápu.“
„A má na hlavě sombrero.“
„Má to být vtipné. Je to veselý mexický párek v rohlíku. Rozhodně má více rozumu než ty.“
„Teď pro změnu nechápu já. Kam tím míříš?“
Georg se zhluboka nadechl, udělal svůj nejdůležitější obličej a spustil. „Jsi opravdu hloupý. Všichni jsme ti říkali, že to nedopadne dobře. Správce budovy by musel být naprostý idiot, pokud by přehlédl psa, který je ve stoje na zadních vyšší než on. Kdyby sis nechal poradit a rovnou ji odvezl do útulku, nemuselo by to takhle dopadnout. Ona už mohla mít nový domov a ty bys tady nebyl.“
„Takže tohle je tvůj jediný problém? Volal jsem s Billem a jemu to vůbec nevadilo. Když to nevadí jemu, proč by to mělo vadit tobě?“ Andreas se natáhl po jedné ze sušenek.
Georg se zachmuřil. „Je to Bill. Nikdy by ti neřekl, že tě tady nechce. Nikdy by nedovedl nikomu ublížit. Na rozdíl od někoho, že?“
„Omluvil jsem se. Jemu a tobě snad milionkrát. Co mám ještě udělat?“
„Příště si pořádně rozmysli, než něco vypustíš z pusy. Tvoje slova mohou mít následky.“
A to byl hřebík do pomyslné rakve Andreasovy trpělivosti. Vyskočil na nohy, čímž ze sebe prudce setřásl deku, která náhle pálila a vyrývala mu do kůže hluboké rány. Ze země popadl batoh a ze stolu několik knih. Neohlížel se za Georgem, který sledoval jeho záda provinilým pohledem. V krku cítil velkou překážku a srdce mu každou vteřinou tlouklo pořád rychleji.
Ano, byl vinen. Ublížil člověku, který mu jakživ neudělal nic špatného a ublížil mu jen proto, aby se před ostatními vytáhl. Neposlechl svého nejlepšího přítele, když jej prosil, aby s tím přestal a raději se soustředil na někoho jiného, na někoho, kdo byl schopen ubránit se. Byl hloupý a zbabělý a nikdy si neodpustí, jak se zachoval v den Gregova útoku. Někdy se mu o tom dokonce zdálo. Obrazy minulosti, i když pouze v podobě nehmotných stínů přenesených do snů, byly natolik živé, že se pokaždé probudil zpocený s prosbou o odpuštění na rtech. Pořád měl před očima Billův zakrvavený obličej, to jak se snažil z posledních sil zakrýt svou tvář, když k němu po Gregově útěku přiběhl. Okamžitě zavolal záchranku a po celou tu dobu byl s ním a držel jej za ruku. Po celou dobu se mu v duchu omlouval, ale byl natolik vyděšený, že své omluvy nebyl schopen přetavit do slov. Hleděl mu do očí, co nejopatrněji mu otíral krev z obličeje, ale nebyl si jistý, jestli jej Bill vnímá. Jeho oči byly nevidomé, zahaleny jakousi mlhou, přesně jako Andreasova mysl.
Chtěl na to zapomenout. Snažil se, ale Georg mu to vůbec neulehčoval.
Přiběhl ke dveřím s pocitem, že se poprvé v životě těší na to, až bude zpátky ve škole. Chtěl Georga požádat o to, aby mu na těch pár hodin pohlídal Andritídu, ale když se otočil a spatřil jej – pořád na gauči s vařečkou od krému v ruce – nemohl jinak. Bylo mu to všechno opravdu líto. Oblíbil si jej i přesto, že on si jeho oblíbit nedokázal a takové chování jej skutečně mrzelo.
„Víš, čekal jsem, že budeš jiný,“ promluvil tiše.
„Jak jiný?“ Georg vstal, ale nevěnoval mu pozornost. Místo toho, aby mu pohlédl do očí, úpěnlivě studoval vzor na podlaze.
„Jsi Billův nejlepší přítel. Myslel jsem, že budeš víc jako on. A pokud se neurazíš, musím ti říct, že jsem opravdu rád, že on není víc jako ty.“
Georg okamžitě zvedl pohled, ale bylo pozdě. Ozvalo se tiché klapnutí a jeho oči zůstaly zmatené hledět do prázdna.
O několik hodin později, v době, kdy se měla konat tolik očekávaná oslava, nikdo jaksi nebyl ve své kůži. Georgovy kulinářské výkony nebyly zrovna takové, jak očekával, a tak postával u sporáku, na němž se nacházelo hned několik sténajících a bublajících pánví, a do podivně vypadajících směsí v zoufalé snaze zachránit je, házel vše, co mu přišlo pod ruce, a nedovolil nikomu dalšímu, aby mu s tím pomohl. Jen zvířecí publikum v podobě Andritídy, spokojeně kroutící ocasem, kotěte, které se zase spokojeně kroutilo kolem ní, a Atomka, který si ani jednoho z nich zatím příliš nepouštěl k tělu, smělo sledovat tu spoušť.
Andreas byl mezitím v obýváku; sám obklopen dvěma lahvemi kvalitního vína a jablečného moštu pro Billa přemýšlel nad Georgovým chováním a nad tím, proč udělal to, co udělal. Když se vrátili ze školy, byly všechny jeho věci naházené v Georgově bytě, konkrétně v pokoji, v němž kdysi bydlel jeho bratr. Když se jej na to chtěl zeptat, odsekl pouze něco v tom smyslu, že není tak špatný člověk, jak si Andreas očividně myslí, a to byla poslední slova, která mu v ten večer věnoval. Hned potom se zavřel do kuchyně, kde se celou dobu mračil na své vzácné výtvory. Andreas si stihl všimnout ještě jedné věci. Tričko s veselým párkem v rohlíku bylo pryč a chyběl i klobouček na Georgově hlavě. Nahradilo je jednoduché, strohé tmavé oblečení bez potisků a nápisů, dokonce se zdálo, že celá oslava se proměnila v něco nuceného, v něco, čeho se nikdo z nich ve skutečnosti nechtěl účastnit.
„Tak, ještě poslední knoflík a je to.“ Tom pečlivě dokončoval své dílo, které se stalo jeho každodenní rutinou od chvíle, co Bill přišel o schopnost oblékat se sám. Když byl hotov, rozvázal uzlíček na sáčku, chránícím Billovu sádru, odložil jej na noční stolek a klekl si naproti němu v takové blízkosti, že by mohl spočítat každičkou řasu lemující Billovy nádherné mandlové oči. Mohl by, pokud by Bill opětoval jeho pohled, ale to se nedělo. Černovlásek seděl naproti němu s hlavou svěšenou mezi rameny, mokré prameny tmavých vlasů mu spadaly do tváře, nádherně voněly a Tom bojoval s nutkáním hrát si s nimi. Proplétat je, nořit do nich prsty stejně tak jak to dělal pokaždé, když v noci uléhali do postele, svlékli se a užívali si přítomnost toho druhého. Dnes to však bylo jiné. Bill neměl náladu užívat si blízkost ostatních lidí. Chtěl být sám a Tom to moc dobře věděl. Byl zklamaný, mrzutý a smutný a neuměl to dát najevo jinak než způsobem, který znal už od raného dětství. Uzavřel se do sebe a odmítal k sobě pustit někoho dalšího. Zdálo se, že dnes k sobě poprvé nepustí ani Toma.
„Bille.“ Zkusil to. Nedokázal by jej v takové chvíli nechat samotného. „No tak, podívej se na mě.“ Zvedl ruku a něžně jej dloubl do špičky nosu. Bill pouze těžce polkl a ještě více sklonil hlavu. „Mám odejít? Chceš být chvíli sám?“
Bill se nehýbal, trvalo několik mučivě dlouhých vteřin, než se odhodlal zvednout hlavu a pohlédnout Tomovi do očí. „Můžeš zůstat,“ šeptl.
„Zůstal bych, i kdybys mi to nedovolil,“ řekl Tom s jemným úsměvem na rtech. „Ale to ty dobře víš.“
Bill z něj nespouštěl pohled. I přesto, že za okny řádila bouře a po hvězdách na obloze nebylo ani stopy, něco v Tomově pohledu zářilo a to něco jej donutilo zapomenout na události posledních hodin, i když jen na chvilku.
Najednou byl na kolenou, levou ruku položil na Tomův týl a bezmyšlenkovitě přitáhl jeho tvář k té své. Jakmile znovu cítil jeho rty na těch svých, vydechl úlevou. Věnoval mu hluboký polibek, opravdu hluboký, takový druh polibku, který vám vyburcuje veškeré smysly na maximum, vaše tělo rozechvěje náhlou slabostí a donutí vás chtít víc, chtít všechno. Tom tlumeně zasténal, přitiskl si Billovo drobné tělo na to své a hladově vplul jazykem do jeho pootevřených úst. Nebylo to poprvé, co se líbali, ale jemu to tak připadalo. Každý polibek mu přišel jako zázrak, všechno, co mu Bill dovolil, to jak se mu každým dnem odevzdával pořád víc a víc, jej nutilo věřit tomu, že je to všechno pouhým snem. Po několika vteřinách se od sebe odtrhli, prudce lapající po dechu. Jejich tváře byly i nadále přitisklé proti sobě, jejich nosy se dotýkaly, když zoufale nasávaly vůni toho druhého.
„Dokázal bych to,“ ozval se najednou Bill třesoucím se hlasem a Tom pochopil, že naráží na to, co udělal pan Higgins hned po přednášce. Zavolal k sobě svou oblíbenou trojici, protože si s nimi potřeboval o něčem promluvit. Tom si myslel, že se chce zeptat na věci kolem projektu a soudě podle Billova překvapeného pohledu a neschopnosti reagovat, věděl, že si to myslel taky.
„Já vím. I on to ví.“ Mluvil tiše a pomalu. Špičkou nosu hladil ten Billův, někde mezi jejich propletenými těly proplétal i prsty jejich rukou. „Špatně jsi to pochopil, Bille. Higgins to neudělal proto, že v tebe nevěří, udělal to proto, že v tebe věří až příliš. Má tě rád, ví, čeho jsi schopen, tvé dosavadní výsledky jsou toho jasným důkazem.“
„Tak proč mi nedovolil pokračovat v projektu? Proč to prostě nemohl nechat být? Jsou to jen modřiny, jinak jsem v pořádku, opravdu jsem a zvládl bych to. Nejsem na to přeci sám, mám vás a vy byste-„
„Bille,“ Tom jej přerušil drobným polibkem. „On nepotřebuje, abys v tom projektu pokračoval. Nepotřebuje, abys mu cokoliv dokazoval. Jsi úžasný student a on skvělý učitel, když vnímá i to, co se děje mimo školní půdu a bere to v úvahu. Nesmíš být smutný.“
„A co bude s vámi?“ zeptal se skřehotavě.
„Slyšel jsi, oba napíšeme nějaký test nebo něco podobného. Bude to v pořádku.“
„Chtěl jsem vám pomoct,“ řekl Bill a nesměle odvrátil pohled. „Chtěl jsem pomoct tobě. Byl to náš projekt. Jej díky němu to všechno začalo a teď se mám toho všeho jen tak vzdát?“ Prsty jemně dloubal do povlečení.
Tom vzal jeho tvář do dlaní a obdařil jej láskyplným úsměvem. Nosem jej pohladil po bradě. „Ty se nevzdáváš nás dvou, Bille. Vzdáváš se těch pitomých syntéz aminokyselin, substitucí a bůhví čeho dalšího. Je to jen hloupý projekt, na který se za pár týdnů zapomene. Nic to neznamená.“
Bill přivřel víčka, aby se mohl soustředit, ale nešlo to. Chtěl být zase tím Billem, který stavěl školu před všechno ostatní na světě. Chtěl být tím klukem, pro kterého nebylo nic důležitějšího a opravdovějšího než chemické, biologické a fyzikální procesy a chtěl povědět něco, co by mohl namítnout vůči Tomovu tvrzení. Řekl přeci, že to nic neznamená, že se na to za pár týdnů zapomene. Bylo to, jako by se vysmál jeho dřívějším ideálům a prioritám, pošlapal je jen tím, že se odvážil říct pravdu. Otevřel oči, vpil se do jeho hřejivého pohledu a ucítil, jak mu po celém těle vystupuje husí kůže. Roztřeseně přijal do plic trošku vzduchu. Do očí mu vystoupily slzy. Zvedl ruku, aby se mohl dotknout Tomovy tváře.
„Máš pravdu,“ špitl a zlehka jej políbil. Jeho hlas se třásl stejně jako prsty, kterými mapoval Tomovu tvář. „Nic to neznamená a já si opravdu potřebuju odpočinout.“
„Takhle se mi líbíš.“ Pohladil Billa po vlasech, naklonil se dopředu a umístil několik něžných polibků na každou z Billových modřin. Poté mu pohlédl do očí a usmál se. Přitiskl tvář k jeho uchu. „A můžeme začít tak, že společně s Georgem oslavíme jeho úspěch dřív, než se mu podaří podpálit kuchyň.“
autor: B-kay
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 11
Georg by už měl přestát obviňovat Andyho když mu to Bill už odpustil
Na jednu stranu Georga chápu, že se do Andrease naváží a připomíná mu to, co Billovi dělal, ale mohl by s tím už přestat, když ví, že toho lituje. Nic jiného než omluvit se nemůže, chová se lépe a snaží se, aby se Bill cítil pohodlněji.
Trochu jsem zapoměla, proč se vůbec dělá nějaká oslava, tak snad si to v příštím díle připomenu.
Děkuji za díl a těším se na další.
Chápu, že Georg stále drží trochu té zášti, protože Billovi bylo strašně ublíženo. A Andy nikdy nebude moci úplně odčinit (hlavně sám před sebou), co se stalo, i když nebyl přímo ten, kdo to udělal.
Ale myslím, že právě teď nastal ten správný okamžik, kdy se mezi nimi konečně vyčistí vzduch. Věřím, že z nich nakonec budou dobří přátelé. Bill a Toma by to určitě potěšilo.
Děkuji za kapitolku a těším se na pokračování.
Jo, tak to bylo dobrý, jednání Georga se mi ale moc nelíbí, tak, uvidíme dál!
dakujem velmi, velmi za kapitolu aj ked je trochu smutna Tom a Bill su spolu uzasni.
Taky Georga docela chápu. Je jasné, že jako nejlepší přítel Billa bude těžko odpoutět někomu, kdo mu moc ubližovat. Vždycky to tak bylo. přátelé tohle všechno nejsou hůře a jsou pak daleko obezřejtnější. Za mě má Georg palec nahoru, že je tak starostlivý kamarád. Na stranu druhou chápu i Andyho…takže se pak dostáváme do dosti prekérní situace. Snad se to brzy nějak vyřeší a pročistí se vzduch! 😉