autor: Saline A.
Bushido nakrčil obočí a založil si ruce na prsou. Nebyl návštěvní den a jeho si přesto zavolali do návštěvní místnosti. Bylo mu jasné, že to nemůže být Bill – ten malý ďábel by mu bez rozpaků rovnou vlezl do cely a až pak by ho odtáhl do soukromí. Tím spíš byl ale překvapený, když vešel do místnosti a před ním stál kluk v pytlovitém oblečení a s černými cornrows. Na první pohled mu nebyl vůbec povědomý, jakmile se ale trochu více zaměřil na jeho vzhled, rysy v obličeji mu začaly být mnohem více povědomé. „Nech mě hádat. Ty jsi Tom.“
„Vidím, že o mně brácha mluvil,“ přikývl Tom stroze.
„A já vidím, že mluvil o mně,“ ušklíbl se Bushido. Ani o krok k chlapci nepřistoupil, udržoval si bezpečnou vzdálenost pro všechny případy. „Pokud vím, dneska není vyčleněný čas pro návštěvy, takže se něco muselo stát s Billem,“ přimhouřil oči. Srdce se mu mírně zachvělo při představě, že by se chlapci skutečně mohlo něco stát, nedal na sobě ale nic znát. Nechtěl, aby mladík viděl jeho zranitelnost, jakmile přišlo na Billa.
Tom potlačil nutkání protočit očima a zavrtěl hlavou. „Ne, Bill je v pohodě. Právě teď se šprtá na test z filosofie,“ pokrčil rameny a s přimhouřenýma očima sledoval Bushidův lehký úsměv. „Řekl jsem ale řediteli věznice, že o něj mám starost, a že s tebou chci mluvit, abych věděl, jestli to má co dočinění s tebou nebo ne.“
Bushido pozvedl obočí. „Starost o něj? Kvůli mně? Promiň, ale myslím, že jsi to byl ty, kdo ho dvakrát donutil jít na nějakou akci, kde se ho druzí dotýkali i přes jeho nesouhlas. Ne já.“ Tomova čelist se pevně semknula, přestože jím prvně otřásl šok. Jak moc si ti dva byli blízcí, že Bushido věděl i o tomhle? „Podívej se, Tome, nevím, proč jsi sem přišel, ale já tě nehodlám z ničeho obviňovat. Tohle je věc tvého svědomí, ne mého. Já se v tuhle chvíli starám jen o to, aby se Bill cítil pohodlně se mnou.“
„Vůbec se mi nelíbí, jak moc se vy dva sbližujete.“
„Tohle je zase věc naše. Já se tomu zpočátku bránil. Nechtěl jsem se do toho pouštět, protože je tu spousta okolností, které by Billovi nakonec mohly ublížit. On se ale nedal odradit a teď už proti jeho rozhodnutí nic nezmůžu. Vím, že kdybych se stáhnul, ublížilo by mu to mnohem víc. Stejně, jako to na něm můžeš vidět ty, vidím i já, že se ke mně upnul. A ačkoliv nemám jakoukoliv povinnost ti něco vysvětlovat, tak jsem se celkem upnul i já na něj. Ten kluk mi přirostl k srdci a já ho vídám rád, užívám si jeho společnost. A pokud tohle měla být návštěva typu: Já jsem velkej brácha, takže jestli ublížíš mýmu mladšímu bráškovi, tak tě zabiju!, tak nemusíš mít obavy. Ať už si o mně myslíš cokoliv, lidi, který mám rád, opatruju jako oko v hlavě a dělám všechno pro to, aby byli šťastní.“
Tom se zamračil. „Nevěřím ti to.“
„To ani nemusíš. Věř Billovi a jeho úsudku. Co jsem o něm zatím zjistil, má hodně dobré pozorovací schopnosti a dokáže odhadnout typy osobností. Já nepotřebuju tvoje schválení nebo požehnání, Tome,“ Bushido zavrtěl hlavou, o krok k mladíkovi přistoupil. „Já potřebuju, aby ses ujistil, že Bill bude šťastný. Vážně si myslíš, že bude šťastný, když proti nám budeš brojit? Když ho budeš zrazovat a házet mu klacky pod nohy? Nebude,“ pokrčil rameny. „Neřeknu mu, že jsi tady dneska byl, tak dlouho, dokud se budeš starat o jeho spokojenost.“
„Nespíš ještě?“ Bill se s úsměvem opřel o mříže a strčil ruce do kapes. „Protože jestli jo, je mi to jedno a stejně tě odtáhnu na naše sezení,“ zazubil se.
Bushido nadzvedl hlavu z polštáře, krátce se zasmál. „Krásná ukázka toho, jak ti záleží na mém duševním zdraví,“ zabručel, zatímco se hrabal z postele. „Kolik jsme dostali času?“
Bill zkontroloval hodinky na svém zápěstí, zatímco se oba dlouhými kroky vydali směrem k místnosti, která jim měla alespoň na chvíli poskytnout potřebné soukromí. „Dneska to bylo poměrně volnější, takže máme čas až do desíti. To jsou bez mála tři hodiny,“ s úsměvem k Bushidovi vzhlédl.
„To je spousta času.“
„Já vím. Proto jsem vzal diktafon, abych si náš rozhovor mohl nahrát a později z něj vytáhnout důležité informace. Nerad bych si namohl ruku,“ Bill pobaveným úsměvem bleskl po dozorci, kolem něhož procházeli. Potřeboval, aby si všichni mysleli, že ať už se za dveřmi bude dít cokoliv, bude to souviset s jeho závěrečnou prací a ničím jiným. Nechtěl, aby měli kontroly a rozhodně nechtěl, aby vzbuzovali podezření. Čím víc klidu, tím lépe pro ně. „Začal jsem na tom už trochu pracovat, prokousal jsem se našimi začátky.“
„Myslíš tím, jak jsem tě měsíc ignoroval?“
„Divil by ses, ale z toho měsíce jsem dokázal udělat rozbor přes dvě stránky,“ tiše se zasmál, načež mile poděkoval dozorci, který jim odemykal místnost. „Mám to tu pro nás zamluvené do desíti, mám si vzít k sobě klíč, nebo pak pro nás dojdeš?“
„V půl desátý na vás přijdu bouchnout, abyste nezapomněli a měli dost času dokončit to,“ ukázal na diktafon v Billově ruce. „Pamatuj, že kdykoliv můžou zažádat o kopii toho, co se tady povídalo.“
„Já vím, všechny kopie si nechávám v počítači,“ Bill s kývnutím Bushida nenápadně vstrčil dovnitř. „Tak na nás pak bouchni, jo?“ zazubil se naposledy, než za nimi zavřel dveře. Čekal pár vteřin, než se ozvalo slastné cvaknutí zámku a následný dusot kroků odcházejícího dozorce. S nevinným úsměvem stále opřený o dveře vzhlédl k Bushidovi. „Ahoj.“
Bushido zavrčel, chvatně překonal mezeru, která je dělila a přitiskl rty na jeho v tvrdém polibku. Bill tiše zakňučel, celým tělem se k muži přitiskl a rukama ho pevně objal kolem krku. „Čím víc nevinně vypadáš, tím víc vypadáš jako zatracenej ďábel,“ vydechl Bushido, jakmile se na okamžik odtáhl. Promnul chlapcovy boky, než neohroženě dlaněmi sjel až na jeho zadeček a jemně ho promnul. Přivřel oči, byl to mnohem lepší pocit, než si pamatoval ze svých snů.
Billovy tváře zčervenaly, se sklopeným pohledem zatahal za límec na Bushidově vězeňské košili. „Já ale nic nedělám.“
„O to právě jde,“ Bushido se tiše rozesmál. Ukradl si další polibek, tentokrát mnohem cudnější, než se rozešel k pohovce, na kterou se usadil a Billa si hned stáhl k sobě. „Nemáš ani ponětí, jak působíš na ostatní, maličký. Pamatuješ si ten první den, když jsi přišel? Měl jsi podpatky, a jakmile to ostatní zaslechli, všichni zmlkli. Zvědavě tě sledovali celou dobu, nenechali si ujít jedinou vteřinu, kterou by tě mohli spatřit. Druhý den o tobě všichni mluvili. Byli z tebe úplně u vytržení. Teď už se sice trochu uklidnili, ale pořád je vidět, jak tě pohledem pronásledují celou dobu, co tě mají k dispozici, a kdyby se tě jen mohli dotknout…“
„To ale nemůžou.“
„Nemůžou,“ přitakal Bushido jasně, pevněji omotal ruku kolem chlapcova pasu. „Dal jsem jim to jasně najevo.“
„Cože?“
„Zpočátku se o tobě vedly řeči. Celkem hnusné řeči, hlavně ze spodních pater, od chlapů, kteří s tebou skoro nepřišli do styku. Postaral jsem se o to, aby věděli, že kdyby se ti něco stalo, skončili by špatně.“
„Počkej, ale my se spolu zpočátku vůbec nebavili, tak proč?“ Bill zmateně sledoval Bushidovu tvář.
Muž se pousmál, jemně mladíka pohladil po krku. „To, že jsme ve vězení, jim nedává právo chovat se jako hovada. Navíc,“ sklonil se k němu, „co bych to byl za člověka, kdybych dovolil, aby někdo ublížil takovému pokladu, jako jsi ty?“
„Bože můj, co ty to se mnou děláš?“ Bill s vykulenýma očima zatahal za Bushidovy vlasy, nervózně se mu zavrtěl na klíně. Nebyli spolu ani půl hodiny, když už si ho Bushido vytáhnul k sobě, aby k němu měl snadnější přístup. „Ještě před měsícem jsem si nedokázal představit, že bych někdy byl něčeho podobného schopný, a teď…“ prsty přejel po Bushidových ramenou, poukazuje tak na ruce, které mu pod tričkem klouzaly po zádech. „Občas si říkám, že místo abych byl psychickou podporou já tobě, tak jí jsi ty pro mě.“
„Jak bych ti mohl být psychickou podporou, když jediné, co dělám, je, že tě odstrkuju, přitahuju, pak zase odstrkuju a tak dále, a tak dále?“ Bushido pobaveně pozvedl obočí. „To nedává smysl.“
„Protože když jsem s tebou, tak se nebojím,“ pokrčil Bill s úsměvem, a přestože na něm byl znát ostych, naklonil se a rty přejel po Bushidově čelisti. „Jako kdyby se tohle všechno mělo stát. Cítím se přirozeně, nebojím se tvých rukou. Užívám,“ s mělkým stenem se prohnul v zádech, když Bushido sotva znatelně přejel po jeho páteři v oblasti beder, „si tvoje dotyky.“
„A to ještě nevíš, co všechno se svýma rukama dokážu,“ zamručel mu Bushido do ucha.
Bill se mimoděk otřásl. Bushidův dech mu polaskal pokožku pod uchem, zatímco jedna z dlaní neohroženě zamířila znovu k jeho zadečku. Pevně ho stiskl. Stejně jako už několikrát za tu dobu, co spolu toho dne byli, se o sebe otřeli klíny, tentokrát to ale bylo jiné. Bill tiše zasténal a vědom si své vlastní erekce, se na Bushida přitiskl silněji. Nevěděl, kde se to v něm bere, jediné, co byl schopný vnímat, bylo, jak příjemný pocit to je.
„Ježiši,“ vyhrkl Bill, když Bushido zlehka skousl kůži těsně pod jeho klíční kostí. „Počkej, počkej. Bushido,“ lítostivě se odtáhl, se zrychleným dechem přiložil dlaň na jeho hruď, aby ho udržel v bezpečné vzdálenosti. „Tohle nemůžeme. Tohle je… Příliš brzy, příliš špatné místo,“ omluvně k němu vzhlédl se strachem vepsaným v očích. „Promiň, já jen… Nechci, aby se to poprvé stalo tady,“ zašeptal. „Nepotřebuju žádný luxusní hotel, svíčky a okvětní růže. Ale…“ sklopil pohled. „Chtěl bych, aby ses i ty cítil dobře, abys nemusel každou chvíli myslet na to, že jsme ve vězení a mohl by kdokoliv přijít.“
Bushido, v první chvíli mírně zklamaný z neúspěchu, na chlapce překvapeně pohlédl. Najednou mu došlo, že Bill je doopravdy nevinný a on je první, který má právo se ho takhle dotýkat. Nemohl uvěřit tomu, že měl takové štěstí. „Ty opravdu chceš, abych byl ten, kdo se tě dotkne jako první?“
„Hádám, že to zní trochu jako z nějaké telenovely, ale ano,“ přikývl Bill. „Ani jsem tě neznal a už jsem věděl, že v tobě něco je. Zkrátka mě to k tobě táhlo už od naprostého začátku, Bushido. Jestli tohle není osudové znamení, tak nevím, co by mohlo být.“
Bushido s mírným úsměvem natáhl ruku a chlapce pohladil po tváři. Dal si záležet, aby Bill viděl radost i z jeho očí, které se usmívaly tak málo. „Mamka měla pravdu. Vážně jsi anděl.“
autor: Saline A.
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 10
Věřím, že Tom to myslel dobře, ale doufám, že tohle bylo první a poslední vměšování za Billovými zády. Bu si s ním poradil docela dobře. A už dřív mě napadlo, že Billa ve vězení nikdo neobtěžuje, protože se o to postaral. Jen aby to tak zůstalo.
Díky, těším se na pokračování.
Tom může byt rád že to Anis neřekne Billovi Bu se moc pěkně a ohleduplně chová k Billovi.
Hm. Myslela som si, že Bill chce tu súkromnú miestnosť práve pre to, aby sa TO stalo… A ono nie! Som v šoku! :-p Ale však uvidíme,ako dlho im tá "zdržanlivosť" vydrží. Ďakujem za časť.
Bill je chytry, pochybuji, ze si k diktafonu vzal lubrikant 😀 😀
Ne, vazne, moc se mi libi ta Billova zdrzenlivost, takovy cudny kluk 🙂 a Bu mu da jiste vsechen cas na svete, ktery bude potřebovat. Boze, to je taaaaak romanticky :))) doufam, ze Tom se uklidni. Snad nas ceka jeste par krasnych dilu nez umre Luise.
Dekuji za dilek ^^