autor: B-kay
V podobných chvílích mi pokaždé docházejí slova a mám pocit, že vše důležité již bylo řečeno. Nikdy jsem se neuměla loučit s povídkou a nemyslím si, že se mi to někdy podaří naučit. Mé hvězdné dítko mi bude chybět; bude mi chybět stejně jako všechny předešlé, ale jsem šťastná, protože jsem splnila svůj slib a dokončila ji pro vás. Nyní se můžu bez výčitek vrhnout do neznáma, ale ještě předtím mám pro vás pár slov na rozloučenou. Nemohu říct víc, než že vám z celého srdce děkuji a přeji krásný zážitek při čtení posledních řádků tohohle příběhu. Dnešní noc bude jistě plná hvězd a ten, kdo se bude doopravdy dívat, ji možná i spatří. Tajemnou, nedosažitelnou Kassiopei, zářící v dálce v podobě pětice hvězd, z nichž je vytvořena.
O několik měsíců později
Pomalu rozlepil spánkem ztěžklá víčka a zamrkal do tmy rozléhající se pokojem. Všechno se zdálo být v zajetí stínů. Nábytek, desítky svazků knih uložených v úhledných řadách na policích, obrazy přilepené na zdech společně s plakáty nejdůležitějších vědeckých objevů, hračky chaoticky rozházené po podlaze i tiše odfukující prasátko spící pod oknem.
Co nejopatrněji pohnul končetinami, zadržel dech a jemně se vymanil z horkého objetí. Nemohl odolat nutkání pohlédnout za sebe, i když skrz tmu nemohl dobře rozeznat jeho obličej. Otočil hlavu, natáhl pravou ruku a usmál se, jakmile bříšky prstů nahmatal hřejivou kůži a jen o několik milimetrů níž hustý porost vousů lemující obličej člověka, pro kterého byl schopen všeho. Skutečně všeho.
Společně s radostí se mu do očí vkradly i slzy. Obraz před sebou, už tak dost nejasný a tmavý, viděl ještě rozmazaněji, ale to nebylo vůbec důležité, protože jej pořád cítil. Slyšel jeho dech, na zádech cítil ozvěnu Tomova bijícího srdce i teplo proudící z jeho objetí. Možná to bylo málo, ale pro někoho jako Bill to bylo víc, než si kdy mohl přát.
Naposled pohladil spánkem znecitlivělou tvář své lásky, než se posadil a spustil nohy dolů z postele. Prsty u nohou měl jako vždy ledové, a tak téměř nepostřehl, kdy došlo k jejich styku s chladnou podlahou. Chvíli nečinně hleděl do prázdna; třesoucí se po celém těle vnímal nepatrné ševelící zvuky spícího města i vůně, které k němu doléhaly skrz pootevřené okno. Ve vzduchu byl cítit chlad, a když zvedl pohled a zadíval se z okna, opět se nedokázal ubránit úsměvu.
Sněžilo.
Za okny tančily velké bílé vločky; každá z nich svým osobitým magickým tancem. Bill mohl vidět, jak si s nimi vítr pohrává – lehce, nenuceně, jako by byl součástí jejich nádherného představení, jako by právě on tomu všemu dodával patřičné kouzlo.
Otočil hlavu a očima zabloudil k postýlce, v níž jako obvykle spalo jejich malé děvčátko.
Moc dobře věděl, že nazývat Beth jejich děvčátkem nebylo tak úplně přesné, ale vzhledem k pravidelnosti návštěv její biologické matky, která se za poslední týdny ukázala jednou nebo dvakrát, nad tím zbytečně nepřemýšlel. Věděl, že pokud by se jednoho dne rozhodla nazývat jej otcem, vůbec by se tomu nebránil. Už dlouho nebyl tak upjatý a naivní jako kdysi. Moc dobře věděl, že Alice si k Beth nikdy nenajde cestu a pokud, pak to bude cesta bolesti, ran a trestů, cesta, kterou on dobře znal a to si Beth rozhodně nezasloužila. Maličká ze všeho nejvíce potřebovala rodinu. Potřebovala mít kolem sebe lidi, kteří jí budou oporou a budou ji milovat, a Bill naštěstí několik takových adeptů znal. Nemohl se dočkat, až se ráno probudí a on bude moct spatřit její rozzářená očka.
Kousl se do rtu, aby tím potlačil něžný úsměv, oblékl si Tomovu košili přehozenou přes pelest postele a pomalu vstal. S jakousi samozřejmostí zamířil rovnou do rohu místnosti, kde se ve stínech krčil lesklý, hvězdami posetý hudební nástroj, který svou magičností a majestátností vyvolával v Billovi chvění. S divoce bušícím srdcem se usadil na židli a tak, jak to měl ve zvyku, i nyní sklonil tvář a přivoněl k překrásnému tmavému dřevu. Jeho prsty ve tmě již naučeným způsobem našly pět drobných hvězd vrytých do dřeva vytvářejících souhvězdí.
Kdysi nedosažitelná, nadpřirozená a mystická se proměnila ve skutečnost. V souhvězdí jeho milovaných; přičemž každému z nich, patřila jedna hvězda.
Byli si toho vědomi? Uvědomovali si, že vytvářejí celý Billův svět? Že právě díky nim se stal člověkem, kterým byl dnes? Že jen kvůli nim bořil jednu po druhé veškeré drobné hradbičky a věžičky svého stísněného světa?
Jeho život už více nebyl černobílý a neskládal se pouze z číslic a vzorců. Nyní byl plný úsměvů a radostných chvil, plný světla a záře, kterou nikdy předtím neznal. Pokud byl on sám Kassiopeií, pak Tom, Beth, Georg, Andreas a samozřejmě jeho maminka byli pěticí hvězd, díky kterým obživnul. To oni mu vdechli potřebnou životodárnou energii, to oni byli lékem na každou ránu, kterou kdy utržil.
Narovnal se, položil ruce na klávesy a zadíval se před sebe. Vzduchoprázdno rozléhající se před jeho očima se náhle měnilo v obrazy – ve vzpomínky na chvíle, které mu utkvěly v paměti, události posledních měsíců, na které nedokázal zapomenout.
Výjevy minulosti proplouvaly před jeho očima jako ve zrychleném filmu a on viděl sám sebe, jak se směje, když se jej Tom snažil vyplašit tím, že během stanování vyprávěl hrůzostrašné historky a svítil si baterkou do obličeje, viděl sám sebe klesat na záda pod tíhou Tomova nahého těla jen o několik minut později, kdy mu dovolil podmanit si celé jeho bytí. Viděl Georga a Andrease poprvé jako skutečné přátele spolupracující na přípravě večeře pro jejich nové přítelkyně. I přesto, že byla Stefanie nejlepší kamarádkou Mandy, Bill si ji oblíbil, a pokud byly jeho odhady správné, i ona si oblíbila jeho a konec konců – s Andreasem vytvářeli krásnou dvojici.
Kuchyň plná špinavého nádobí a vůní byla vzápětí nahrazena vzpomínkou na den, kdy se jim podařilo projít závěrečnými zkouškami ve škole, což byl také poslední den, kdy viděli Mandy. Poslední vzpomínka byla ještě natolik čerstvá, že možná nebylo správné nazývat ji tak. Byl to obraz jejich milujících se těl jen zpřed několika hodin.
Bill cítil, jak mu hoří tváře, sklonil hlavu a ještě více se zachumlal do košile vonící Tomem. Zhluboka se nadechl té vůně, zavřel oči a prsty jemně zatlačil, vytvářeje ten nejkrásnější zvuk, jaký si lze představit. Z klavíru vycházely tichounké, něžné tóny jakési balady, kterou ani sám Bill neznal, ale nepřestával hrát. Hrál pro Toma, pro všechno, co jej naplňovalo a čeho se nechtěl vzdát. Hrál pro hvězdy nad hlavou i vločky tančící za okny. Jeho prsty si pohrávaly s nekonečnem možností, které jim bylo nabízeno, vytvářející nové, magické melodie.
Už více nebyly zlomené.
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 34
Chtělo by se mi říct, jaká je to škoda, že povídka končí… Ale všechno je uzavřeno, shrnuto. Jsem ráda, že Stefanie se přidala k jejich malému kruhu štěstí a že Andreas a Georg se stali přáteli.
Ale nejdůležitější ze všeho je, že Bill je šťastný. S Tomem.
Díky za krásnou povídku.
Ďakujem za krásny koniec ďalšej prekrásnej poviedky z Tvojho sveta fantázie. Je strašne dobré čítať Tvoje príbehy a nevadí mi ani čítať ich znova a znova, aj k tejto sa budem rada vracať♥♥♥
Ani moc nejsem překvapená, že povídka skončila. Nevím, co napsat, opravdu, tohle je jedna z nejkrásnějších povídek, co jsem kdy četla, četla jsem ji se zatajeným dechem. Jsem si jistá, že nejpozději za měsíc si ji přečtu znovu. Děkuji za každý díl.
nádherná povídka, moc za ní děkuji
Koukám, je konec. Ale bylo to úžasný, skvěle napsáno**********
Krásna kouzelná povídka moc za ni děkují.
Čože? Koniec? Niééé!!! Priznám sa čakala som ešte niečo. Mandy vystrkovala rožky, čakala som ešte nejakú konfrontaciu. A Stefanie? A Andreas? Príbeh bol sidce o Billovi, ale Bill svojou povahou tak ovplyvňoval životy a povahy ostatných, až sa stali neoddeliteľnou súčasťou príbehu až ja mám pocit, akoby tam na konci niečo chýbalo. Možno len jedna kapitola, možno len pár riadkov… Proste niečo. Ale tak či tak je to úžasná poviedka, úžasný príbeh. Pôsobil ako pohladenie na duši, ato často aj v tých bolestnych scénach, pretože aj za nimi bola cítiť Billovi neha a nevinnosť. A za to ďakujem. Bolo to úžasné.
Toto bola jedna za najkrajších poviedok, aké som kedy čítala.Skutočne len pár mi takto ostalo v pamäti a táto rozhodne patrí medzi ne. Úplná nádhera. Dokonale napísané, plné nehy a citu. Proste wau.
Skutečná nádhera, B-Kay! ♥♥
Od začátku jsem doufala v přenádherný konec, už především proto, že si to jak Tom, tak i Bill, zasloužili. V jejich životech už trpěli dost a myslím, že konečně našli to štěstí, v které tolik doufali. Našli sebe navzájem, lásku, která bude jisto jistě trvat až navěky. Jejich povahy k sobě dokonale pasují, oba dva se od sebe navzájem něco učí a stávají se tak lepším člověkem. Spolu jsou nerozluční a silní. Spolu našli to, co většina lidí hledá po celý život. Já prostě nemám slov. Z Tvých povídek vždycky čiší tolik lásky, že až nechápu, jak to děláš. Všechno je tolik procítěné, něžné a křehké. Člověk má občas strach až dýchat, že by mohl něco pokazit. A i když kluci v příběhu většinou trpí, a že ne zrovna málo, vždycky jim ten dobrý konec dopřeješ, což na tom všem miluju ze všeho nejvíc.
Tahle povídka byla a je jednou z mých oblíbených. ♥ Chemie je mi sice skoro cizím slovem, ale celý ten vědecký svět do tohohle příběhu krásně zapadal. Neuvěřitelně chytrý, tichý Bill se mi moc zamlouval a zamilovala jsem si jej hned v prvních minutách příběhu. ♥
Moc děkuji za neskutečně kouzelné a originální příběhy, B-Kay! ♥♥
Tak som si to prečítala znovu a stále je to rovnako úžasný príbeh. Pamätám si z neho veľmi veľa, no napriek tomu sa to čítalo ako po prvý krát. Je to nádherný príbeh. Ďakujem ti zaň.