Sibyla 7. 1/2

Takže dětičky moje zlaťoučký, čtenáři moji nejmilovanější, pod minulým dílem se mi hromadily jakési nesrovnalosti… nebo co 😀 Takže já vám to objasním s tím časem, páč chápu, že jsem někdy tak hrr do všeho, že píšu chaoticky… idiotsky :D. Pátý díl začíná flashbackem, kdy přijeli z Irska z natáčení a jeden den po té nešťastně šťastné noci, a končí taky tím dnem, kdy přijeli do New Jersey a flashback, který je mezi začátkem a koncem je z noci předtím, než přiletěli domů. Je jim osmnáct, je to květen tohoto roku. Šestý díl je vlastně jen o té noci, kdy se spolu dvojčátka vyspala, řekněme si to narovinu :D. Takže to je celý jen flashback a nic jiného a tento díl už je v přítomnosti, čili někdy kolem dvacátého května nebo tak a Tom už je od Billa pryč a dozvíte se, kde a s kým, když nepřestanete číst. Miluju vás! Tak decentně… 😀

-Tokio Hotel-

Tomův život se až neuvěřitelně změnil za pouhých 31 dní, které uběhly ode dne, kdy s Billem naposledy byl. Opravdu byl.

Odletěl do Thajska (20. 5. 2016 – přílet). Doufal, že jej místní lidi nepoznají, vyhne se novinářům a distancuje se od fotoaparátů. Prvních pár dní zůstal zavřený v malém, útulném hotelovém pokoji. Později se rozhodl nezůstávat na jednom místě dlouho. Zaplatil si průvodce, takového, který uměl anglicky a nezačal pokřikovat a ukazovat na Toma. ‚To jsi ty, Amerika! Já viděl film, ty moc dobrý obchodník!‘. Tom si byl jistý, že si jej muž spletl s Leonardem Dicapriem. Nikdy nehrál obchodníka.

Co je na Koh Tao výjimečné? Je to jediný ostrov na planetě propojený pláží se dalšími dvěma ostrovy. Vlastně můžete pouze projít skrz, zahřátou pláž a ocitnete se na úplně jiném ostrově. Okouzlující. Ale absolutně dechvyrážející byl výhled z hory, jejíž jméno Tom nedokázal vyslovit, natož udržet v paměti, na azurové moře, bílou pláž a dva další navzájem spojené ostrovy. Na tuto horu vedla cesta po kamenných schodech vedoucích hustou džunglí. Schodů bylo tolik, že byste se jich nedopočítali, protože byste ztratili pojem o číslech a o všem ostatním a jen byste se snažili popadnout ztracený dech, tak jako Tom, který posílal svou fyzičku do pekel společně s dvojitýma hranolkama. Na rozdíl od něj, drobounká průvodkyně poskakovala do schodů, jako by sama nic nevážila a gravitace pro ni udělala jakousi výjimku. Byla to žena z oceli, tím si byl Tom jistý. Její plíce musely mít dvakrát větší kapacitu než ty Tomovy. Zakouřené chuděry. Yolli si navíc s dechem vystačila natolik dobře, že Tomovi cestou pár desítek schodů napřed vyprávěla o svém životě. Vůbec nezněla udýchaně.

Narodila se v jižní Africe a vyrůstala v chudé rodině se sedmi sourozenci. Nebo šesti a ona byla sedmé dítě, ale to už si Tom nevybavoval přesně. Žila s rodiči a prarodiči v malém rodinném přízemním domku. Když byl špatný rok, to, že prší, poznali jako první na vlastní kůži. Yolli si dodnes byla jistá, že se stal zázrak, když jim střecha nespadla na hlavu. Jakožto nejstarší dítě nechodila do školy, pomáhala matce doma s vyráběním šperků, kreslila obrázky a na ulici pak prodávala, co vyrobili. Někdy se museli spokojit jen s prodejem jejího zpěvu. Venku strávila celý den. Její otec pracoval jako blázen, aby početnou rodinu uživil. Yolli jej nikdy neviděla vyspaného nebo odpočatého. Zkrátka nemohl své rodiče nechat na ulici, nemohl platit domov důchodců a nebylo to úmyslně, že se jim narodila dvakrát po sobě dvojčata. Yollinino vyprávění zabralo téměř celou cestu na horu a Tom nevěřil ani polovině toho, co mu řekla. Její otec onemocněl a umřel, když jí bylo třináct, prarodiče odešli a už se nevrátili, podle ní celou dobu měli peněz víc než oni sami, jen se jim nechtělo je utrácet. Když bylo Yolli šestnáct, umřela i její matka. Sousedé nahlásili sociálce, co se děje v domku sedmdesát metrů od jejich. Rok to se sourozenci Yolli uhrála tak, že jejich prarodiče se vrátili, ale na sociálku byli krátcí. Yolli nechtěla do sirotčince, nechtěla opustit sourozence a nemohla je vzít s sebou. Utekla z domu hned, jak si byla jistá, že o její sourozence bude postaráno. Bydlela u kamaráda, který jí několik let kupoval její nepovedené obrázky. Zamilovali se do sebe, plánovali si budoucnost. Pak ho Yolli našla na ulici ležet v kaluži vlastní krve, kolem spoustu přihlížejících lidí, nikdo nezavolal pomoc. Yolli to už nestihla. Bratranec jejího zesnulého přítele jí nabídl, že ji s sebou vezme na cestu kolem Afriky. Za dva roky dostali třikrát malárii, ale změnilo to Yolli život. Ve dvaadvaceti letech se dostala do Thajska. Žije tu už devět let.

Yolli byla zvláštní, Tomovi přišlo, že nikdy nikoho takového nepotkal. Možná byla lhářka, možná byla blázen s velkou představivostí, ale byla svým způsobem… skvělá. Tom jí nenašel jedinou chybu. Ne, že by se o to snažil. Možná se jen mohla obléct trochu jinak. Blikající kočičí uši ve vlasech a neonově růžový batůžek s bílým nápisem Roarrr, to nebylo moc chytré. Tom se obával, že tak přivolá nějaká divoká zvířata, až se setmí. Yolli nad tím mávla rukou.

Zdálo se, že Thajsko a dokonce i Yolli působily na Tomovy čerstvé, hluboké rány jako lék. Chabý, ale přesto účinný. Ještě před týdnem si myslel, že ztratil schopnost smát se, usmívat se, něco si užívat, ale čím déle Yolli znal, tím víc si dokazoval, že to třeba zvládne přežít. Bill mu chyběl. Neuvěřitelně, ohromně, bolestivě. Tisíckrát jej přemáhalo nutkání zavolat mu. Svůj starý mobil ale vyhodil a pořídil si jiný a žádná čísla si nepamatoval. Nechal si jen vizitku s číslem a emailem svého manažera. Kdyby náhodou. Hodně velkou náhodou. Kdyby tak neučinil, už dávno by visel na drátu s Billem a možná by byl už dávno zpátky v New Jersey z nedostatku pevné vůle díky Billovu hlasu. Skutečně nikdy nebyl takhle zoufalý. Otáčel se na ulici za každým černovlasým vysokým kolemjdoucím, i když moc dobře věděl, že to nemůže bát a není Bill. Jeho tělo jako by se pomalu rozpadalo a jen Billova náruč ho mohla poskládat dohromady. Mohl být s Billem. V tuto chvíli. Nebyl by v tom problém. Kdyby se nezachoval jako idiot. Nenáviděl se. Proč to musel udělat? Proč se nedokázal ovládnout? Vzal si Billa, vzal si od něj všechno a pak ho odstrčil, tak se na to mohl jeho bratr dívat, mohl ho nenávidět, Tom jej ranil… ale Bill určitě Toma nemohl nenávidět víc, než Tom nenáviděl sebe. Nezasloužil si Billa. Nezasloužil si Yolli, jejich výlety, nezasloužil si radost ani na vteřinu.

27. 5. 2016

Chiang Mai – nádherná ‚růže severu‘, jedno z nejkrásnějších měst Thajska a možná celého světa. Další zastávka mladých cestovatelů. Ubytovali se v tom nejnenápadnějším a nejnevyužívanějším hotelu, luxusním, lesním a převelikým. Hned vyrazili na prohlídku. Nejdřív strávili dopoledne v kouzelné zahradě, pak vyrazili k starodávné věži, pak do chrámu za mnichy, aby jim požehnali, a den zakončili nákupem v nočním bazaru. Další den (28. 5.) se podívali do dalšího chrámu, kde si Yolli pořídila požehnaný talisman a obdarovala jím i Toma. ‚Ty nesundat tohle ani ve sprchování!“ nabádala ho. Tom Yolli nemohl brát vážně, zabraňoval si ve smíchu a prohlížel si dřevěný přívěsek na provázku s nějakým vyrytým symbolem. Jeho starosti alespoň na chvíli ztrácely na síle, s kterou z Toma vysávaly štěstí, energii a vše, čím dřív byl. S Yolli alespoň na chvíli zapomněl na zející černou díru, která se po ztrátě Billa v jeho hrudi vytvořila. Yolli se dařilo záplatovat ji, nedokázala ji ničím vyplnit, ale alespoň Tom nemusel pořád myslet na to, že je děravý.

K odpoledni se prošli tržnicí, kde si Tom s Yolli mohli vyzkoušet na živo vařit s profesionálními místními kuchařkami speciality thajské kuchyně. Co připravil Tom za rychlých nesrozumitelných rad dvou žen, nebylo ani zdaleka jedlé a vůbec se to nepodobalo tomu, co servírovaly kuchařky. Yolli se jeho dovednostem v kuchyni smála celou cestu zpět do hotelu, Jediným důvodem naprosté odlišnosti podoby a chutí jídla, které vykuchtil on na rozdíl od Yolli, byla Yolinina schopnost porozumět akcentu předvádějících žen, tím si byl Tom jistý.

Nehledě na to, kde Bill byl a s kým, Tom si z celého svého krvácejícího srdce přál, aby byl spokojený, i kdyby to mělo znamenat, že jej někdo jiný než on učiní spokojeným. Nechtěl, aby Bill trpěl, nesnesl myšlenku na to, že trpí. Nechtěl, aby jej odloučení bolelo tolik jako jeho. Chtěl, aby byl Bill milován a aby i Bill miloval, chtěl mu nabídnout tuhle příležitost. Budoucnost bez lží, tajemství, skrývání se, budoucnost v manželství. Mohl by mít i děti, vlastní. Přál si to. Přál to Billovi, Bill si to zasloužil.

31. 5. 2016

Yolli si brzy všimla, že něco není v pořádku. Tom jí nesměl říct co, jenže jakmile na něj promluvila, jakmile se na něj podívala, jako by se mu otevírala důvěrným, vlídným, laskavým způsobem, až si Tom náhle nebyl jistý, že se jí dobrovolně nepřizná. Tak se ji od sebe snažil držet dál, ale ona se nenechala. Slova, jež by se jí mohla dotknout, nepronikla skrz, nechala je vyznít do prázdna, trpělivě a starostlivě. Dopoledne se pro Toma stavila, aby si udělali další výlet po Chiang Mai. Objevila se ve dveřích s veselým úsměvem a očima jiskřícíma nápady na lumpárny. Zavřela za sebou a hned Toma popoháněla.

Už nestál vůbec o nic, veškeré plány, sny jej opustily, jen Bill se jej nepřetržitě držel jako velké, těžké břímě, jež Tom nechtěl setřást. Bez ohledu na to, jak moc si myslel, že právě to mu k něčemu pomůže. Nemohl být šťastný a bylo nemožné jen pomyslet na to, že by byl s někým jiným než s Billem. Ale musel tomu dát šanci. Musel to vydržet. Bude sám a dá šanci Billovi na někoho lepšího, než je on, na lepší vztah, dá mu šanci zapomenout, možná se pak nebude tolik stydět, až se mu jednoho dne opět podívá do očí.

Yolli se podívala Tomovi hluboko do očí vstřícným, chápavým pohledem, který v Tomovi vyvolával pocit důvěry, ale i ubezpečení.

autor: Sayurii