autor: blame_my_dirty_mind
„Co udělal tentokrát?“ řekla paní Sandersová unaveně, když se usadila v kanceláři ředitele.
„To je v pořádku, paní Sandersová,“ řekl ředitel klidně. „Tentokrát tu nejste kvůli vašemu synovi, ale chci s vámi mluvit o tom, jak se vám podařilo Jimmyho přivést na dobrou cestu. Tolik se změnil a já jsem opravdu překvapený z jeho nynějšího chování.“
„Uh… díky, ale co to znamená? Co udělal?“
„No, kromě toho, že je neobvykle přátelský, se omluvil několika dětem, kterým předtím nadával. Pracuje ve skupinkách s lidmi, kterým se předtím vyhýbal, a dnes dokonce seděl v jídelně s dítětem, které má neurofibromatózu a nijak to nekomentoval.“
„Opravdu?“
„Ano. Takže doufám, že bude nadále takový a že mu dál budete dobrým příkladem.“
„Dobře. Vynasnažím se. Děkuji, že jste mi to dali vědět.“
„Nemáte zač.“
***
Fronta na autogramiádu byla docela dlouhá. Jimmy o oblíbené kapele své sestry nevěděl vůbec nic, ale jeho sestra byla spíš smutná než nadšená. Samozřejmě, že s sebou nechtěla tahat svého bratra a tetu Janine, ale Jimmyho máma mu dovolila jít s nimi, protože se ve škole choval moc dobře. Jimmy chtěl mluvit s tetou Janine a ne vidět kohokoliv, kdo tady má tu autogramiádu.
„Vím, žes mi nikdy neřekla, co se jim stalo,“ řekl Jimmy. „Ale myslíš, že to mohli přežít?“
„Nevím. Nikdo to neví,“ odpověděla teta Janine. „Ale pokud jsou naživu někde ve vesmíru, pak se vsaď, že jsou spolu.“
Jimmy se usmál.
Konečně vešli do obchodu s hudebninami a mohli vidět na kapelu. Jimmy vykulil oči.
„Této Janine, podívej! Podívej se na ty dva uprostřed!“
„Hmm?“ řekla teta Janine.
„Vypadají přesně, jak jsi říkala. Myslíš, že to jsou oni?“
„Kdo? Oh,“ teta Janine se na ně podívala a zasmála se. Měli stejně bizarní účesy. „Ne, Jimmy, to si nemyslím.“
„Ale doopravdy to nevíš, že? Chci říct, říkala jsi, že nikdo neví, co se stalo, že jo?“
„Uh… asi,“ řekla teta Janine a cukaly jí koutky. Nechtěla ničit synovci fantazii. Myslela ale na to, že to trochu přehnala a že Jimmyho nadšení bylo až moc velké.
Fronta postupovala.
„Jsme blízko!“ řekl Jimmy nadšeně.
„Proč seš tak natěšenej, skrčku?“ uchechtla se sestra. „Vždyť je ani neznáš.“
„Možná znám, líp než ty,“ řekl Jimmy a vyplázl na ni jazyk.
Jimmy se dobře podíval na členy skupiny, zatímco podepisovali album její sestře. „Myslím, že je super, že se můžete navzájem milovat,“ řekl dvěma členům skupiny, kteří seděli uprostřed stolu těsně předtím, než msueli odejít pryč. Ti dva překvapeně zvedli obočí.
„Oh můj bože!“ zalapala Jimmyho sestra po dechu, zakryla si pusu a celá zčervenala. „Oh můj bože, oh můj bože,“ mumlala a spěchala pryč.
„Okay, tak pojďme, mistře,“ řekla teta Janine, vzala Jimmyho za ruku a táhla ho pryč. Jimmy se nepřestával usmívat.
***
Mezitím v čase i prostoru mimo vaší fantazii, miliony let v budoucnosti, někde ve vesmíru…
Pasažerská kabina byla plná ticha po déle než minutu, než ji znovu začal naplňovat zvuk polibku. Chvíle ticha byly občas krátké a občas nekonečné a pouze tak časté jako přestávky v nekonečném polibku.
„Mmm.“
„Shh.“
Tomek zavřel oči, když se jeho rtů dotýkal druhý pár delikátně nateklých úst. Držel Billeama za záda, přitáhl si ho blíž. Jejich ústa se dotýkala v polibku a jejich pánve se o sebe třely. Přestávky mezi polibky se zkracovaly s tím, jak pro ně začínalo být těžší a těžší zadržovat dech.
Tomek zaklonil hlavu. „Ahh…“
„Shhh. Zticha buď,“ utišil teď Billeam Tomeka.
Tomek azsténal. „Ahh… nemůžu…“
Billeam položil dlaň Tomekovi na pusu, aby utišil jeho steny. Držel ho pevněji a přidával na rychlosti pánví. Tomek zavřel oči, obličej mu pulzoval extází.
Vždycky se snažili, jak jen to šlo, ale nikdy se jim nepodařilo být nenápadní.
***
Giorgi rozzuřeně oddechoval a mířil Gustafovým směrem. Gustaf ležel na zemi s rukama za hlavou. Hned jak ucítil Giorgiho pach, rozšířily se mu nozdry, okamžitě se posadil a předstíral, že kope díru.
„Ksakru!“ odsekl Giorgi.
„Co?“ zamračil se Gustaf.
„Ti idioti. Teď ty obrazy nikdy nedostanu z hlavy!“ vyhrkl Giorgi v obecné řeči.
„Co se stalo?“
„Co asi? Právě jsem je načapal… zase…“
Gustaf se zasmál. „Nemůžeš si na to zvyknout, co?“
Giori nakrčil nos. „A ty?“ Gustaf semknul rty a na odpověď jen pokrčil rameny. „Oh, jasně, takže ti to vůbec nevadí?“
„No, někdy,“ přiznal Gustaf.
„Jak můžeš žít s… vědomím, že jsou… spolu… a… tím, co dělají?“ řekl stále brblající Giorgi.
„Předtírám, že to nevím.“
„No, tak to já nedokážu. Mimo to, nesnaží se být moc diskrétní.“
„No neříkej,“ souhlasil Gustaf. „Musím být alespoň třicet metrů od nich, abych je neslyšel líbat se nebo… však víš.“
Giorgi se oklepal. „Bože. To prostě… není správné.“
„Je to jejich věc.“
Giorgi si poraženě povzdychl. Podíval se na zem a zamračil se. „Hej, tys nepracoval, co? Touhle rychlostí ten přístřešek nikdy nedoděláme.“
Gustaf protočil oči a posadil se, oprášil si ruce. „A proč vůbec?“ řekl. „Jestli nás zase najdou, budeme muset zase prchnout. Tentokrát si nehodlám jen tak pro nic za nic zničit záda.“
„Tak doufejme, že nenajdou,“ řekl Giorgi, rozhlédl se po okolních zelených pláních a modré obloze. „Tahle planeta je mnohem hezčí než ta poslední.“
„Jo, no, je moc brzy na to, abys tohle říkal. Andraz ještě nedokončil mapování planety. Počkejme, až se vrátí, abychom si mohli být jistí. Oh, my o vlku.“
Gustaf a Giorgi se otočili, když uslyšeli motory hlídkového vozidla.
Andraz vyskočil z vozítka a přešel k nim se spokojeným výrazem. „Myslím, že je dobrá,“ radoval se. „Žádné známky kolonií. Byl by zázrak, kdyby se jim podařilo nás najít.“
Giorgi si povzdychl, nebyl zrovna moc optimista. „Zajímalo by mě, jak dlouho budeme muset ode všech utíkat,“ řekl.
„Tak dlouho, jak můžeme,“ řekl Andraz. „Jediné, co víme, je, že poprvé v historii naše rasy prožívají mír.“
„Jen kvůli tomu, že jsou k tomu donuceni,“ řekl Giorgi pravdivě. „Pokud na vás neútočíme, tak je to proto, že se bojíme, že zabijete Billeama a vy na nás neútočíte, protože víte, že přijdeme na to, že vy psi ho doopravdy nedržíte jako rukojmího.“ Po tom, co je poprvé skoro chytili, zjistili, v jaké situaci se jejich druzi nacházejí. Bylo ironické, že psi teď drželi kontrolu nad kočkami a moc si to vychutnávali.
„Přesně,“ řekl Andraz, kterého Girogiho komentář vůbec neurazil. Giorgi si odfrkl a založil ruce. „A všichni víme, že to tak zůstane jen tak dlouho, jak zůstaneme ztraceni.“
„Super,“ zamumlal unaveně Gustaf. Giorgi protočil oči.
„Takže, já teď půjdu zanalyzovat vodu z jezírka a pak vám pomůžu stavět přístřešek,“ řekl Andraz a zamířil směrem ke Canis I.
„Být tebou, tak tam nechodím.“ Poradil mu Girogi. Andraz se zastavil a otočil se.
„Co? Pořád to dělají? Ale vždyť jsem odešel před třemi hodinami!“ zaúpěl.
„Jsou neukojitelní, stejně jako Gustafova chuť k jídlu,“ odfrkl si Giorgi.
„Hej! Jíš úplně stejně jako já, číčo,“ protestoval Gustaf.
„No, ale na mně to není vidět, čokle,“ opáčil Girogi.
„Přestaňte. Přísahám, že jednoho dne skončíte úplně stejně jako ti dva,“ řekl Andraz. Girogi a Gustaf se znechuceně zašklebili a vzdálili se od sebe.
„Ungh,“ vydali ze sebe unisono.
„Notak, pojďte postavit ten přístřešek,“ řekl Andraz.
„Víte, kdyby nám pomohli, šlo by to rychleji,“ řekl Giorgi zahořkle.
„Jo, není fér, že my musíme dělat všechnu práci,“ stěžoval si Gustaf.
„Chcete pro ně snad jít?“ zeptal se Andraz.
„Ne,“ odpověděli znovu nastejno.
„Tak držte huby a makejte,“ řekl Andraz.
Všichni tři se vrátili k práci s rezignovanými výrazy.
Gustaf se omylem dotkl Girogiho ruky. Girogi zasyčel a strčil do něj.
„Nepřibližuj se! Nepracuj tak blízko u mě, ty zatracenej pse!“
„Kočičí řiťko.“
KONEC
autor: blame_my_dirty_mind
překlad: LilKatie
betaread: J. :o)
Jaká škoda, že povídka je u konce. Bylo moje oblíbená a opravdu jsem si ji užívala. Úplně mě rozsekala představa, že Jimmy si Toma a Billa z TH spojil se svými hrdiny. Jak by ne! To bylo od autorky docela fikané, skvělý nápad!
A ten závěr byl naprosto dokonalý. Úplně to vidím před očima. A jak Andraz naznačil… třeba jednou… zatracený pes a kočičí řiťka… 😀 😀
Moc děkuji za překlad téhle úžasné povídky. Byla to chuťovka.
Perfektní povídka moc za ní děkují.
Lahůdka, tomu říkám super závěr….
Zamilovala jsem s tu povídku!! děkuji
Napriek pociatocnej nedôvere sa z toho stala jedna z mojich oblubenych. A hoci to akoncilo, som rada, ze dobre. Teda v ramci moznosti. Mame tam jeden par, jeden nadejny par… Uz len chudak Andraz ostal naocot. :p Dakujem za preklad. Uzila som si to.
Hahahahaha 😀
Ten závěr povídky je tedy fenomenální! Neuvěřitelně jsem si užívala popichování Gusti a Georga, bylo to neuvěřitelně vtipné a vlastně bych se ani nedivila, kdyby mezi nimi v budoucnu doopravdy k něčemu došlo. 😀 Gustafovo stěžování si, že jim ti dva nepomáhají se stavěním bylo taky srandovní, a především Andrazova poznámka, že si pro ty dva může dojít 😀
A opravdu moc mě potěšilo, že kluci přežili. Hned mám z povídky ještě lepší pocit, když vím, že skončila tak dobře! 🙂
Tahle povídka je neuvěřitelně originální a úžasná. Je hezké vidět, jak se nenávist postupně mění v lásku takovou, že jsou kluci schopni pro sebe i zemřít. Neuvěřitelně moc jsem si tuhle povídku užila a to od začátku až do konce! ♥ Šarvátky a souboje mezi kočkovitými a psy se mi sice líbily, ale je pravda, že jsem ráda, že jsou moentálně tak říkajíc v příměří! Opravdu moc děkuji za překlad tohohle skvostu, protože tohle za to stálo! ♥ Moc ráda jsem se zas a znova ponořovala do příběhu a nechávala se strhávat veškerým dějem. Děkuji! ♥♥
A strašně moc se mi i líbilo autorčino propojení s kapelou! To nemělo chybu! 😀
Peckovni příběh 🥰🥰🥰!!!