autor: adriandarc
Někdo zanechal dort venku v dešti
Tom seděl ve své kanceláři, cítil se těžký a bolavý únavou, ale prostě nemohl spát. Bylo téměř půl třetí ráno. Tom nebyl noční pták. Málokdy viděl na hodinách tento čas, ledaže měl něco hodně dobrého k napsání, což bylo v poslední době také vzácné.
Naklonil se přes stůl a vykoukl z okna na příjezdovou cestu. Tiše zasténal.
Ten muž tam pořád byl.
„Ježíši,“ zamumlal Tom, opřel se o opěradlo židle a protřel si čelo. Stále nemohl uvěřit tomu, co se dříve stalo. Tom si to celé znovu a znovu přehrával v hlavě.
Otevřel dveře a našel tam mladého muže, jak stojí na verandě s kufrem v jedné ruce a dortem ve druhé. Nervózně se ošíval a Tom si musel odkašlat, aby upoutal jeho pozornost.
„Můžu ti nějak pomoct?“ Zeptal se Tom zamračeně. Možná, že se mladíkovi někde po cestě porouchalo auto.
„Ach.“ Mladík vzhlédl a se zaduněním upustil kufr na verandu. „Ano. Ne. No, jo. Je… Můžu mluvit s Audrey?“
V Tomově mozku se rozsvítil záblesk poznání, ale přesto zavrtěl hlavou. „Ne, tady jsem jenom já.“
„Takže ona není doma?“
Tom znovu zavrtěl hlavou. „Chci říct, že já jsem jediný, kdo tady bydlí. Neznám žádnou… Audrey.“
Mladík ze sebe vydal slabý frustrovaný zvuk a Tom na něj zmateně zíral. Ten muž měl dlouhé vlasy černé jako uhel, světle hnědé oči a bledou, delikátní pokožku. Byl vysoký a štíhlý a byl oblečený stejně stylově, jako Tom vídával většinu lidí v New Yorku. Ale něco na jeho tváři bylo ztrhané, unavené.
„Jestli s ní spíš, můžeš mi to říct,“ řekl muž bez obalu a vytáhl tak Toma z jeho myšlenek.
„Cože?“
„Hele, je to tady zamořené hmyzem a bolí mě nohy,“ řekl ten muž. „Můžu jít prosím dovnitř?“
„Já…“ Tom zíral na mužův kufr a poté na čokoládový dort v jeho ruchách. „Počkat, Audrey Green? Ta Audrey Green, která tady dřív bydlela?“
Mužovy oči se rozšířily. „Dřív bydlela? Co tím myslíš, že tady dřív bydlela?“
„Koupil jsem ten dům před dvěma měsíci,“ řekl Tom. „Jestli hledáš Audrey, no, já sám jsem se s ní ani nesetkal.“
Muž strčil dort Tomovým směrem. „Do prdele!“ Kopl do kufru a zaťal své malé dlaně v pěst. „Kurva, kurva, zkurveně kurva!“
„Ehm…“
Muž se zhluboka nadechl a tvrdě na Toma zazíral. „Ty ses s ní nikdy nesetkal?“
„Ne, a nemyslím si, že bych musel-„
„Jak můžeš od někoho koupit dům, aniž by ses s ním setkal?“ Zeptal se ten muž ostře. „Jestli tě do tohohle nastrčila, tak jí zakroutím krkem!“
Tom o krok ustoupil. „Já vlastním tenhle dům.“
„Jak mi tohle mohla udělat?“ Muž vypadal, jako by se měl rozbrečet a Tom se takhle nepříjemně necítil už věky.
„Poslouchej, ehm…?“
„Kaulitz, Bill Kaulitz,“ řekl muž a popotáhl. Po tváři se mu začaly kutálet velké slzy a Tom otevřel ústa.
„Kaulitz?“
„Ano, a ty mě musíš pustit dovnitř!“
Teď byl na řadě Tom, aby vytřeštil oči. „Oh, ne,“ řekl. Ne, ne, ne. Já tě… neznám.“ To byla poloviční lež. „Nemůžu tě prostě nechat-„
„A co mám dělat? Přijel jsem trajektem!“ Bill brečel. „Prostě mě musíš pustit dovnitř a já ti všechno vysvětlím, a pokud na zahradě vykopeme díru, pak uvidíš, že-„
Tom byl ve svém zlomovém bodě. Bill začal vykřikovat a černý make-up (ježiši, to nosí make-up pořád?) se mu roztékal po tváři.
„Je mi líto, tohle nezvládnu,“ řekl Tom. Nebylo mu toho muže líto, ve skutečnosti najednou cítil opovržení. Tom by se neměl muset vypořádávat s tímhle! Ten dům byl jeho, ne Audreyin, a tak by neměl muset ubytovávat její nezvladatelné přátele. Dokonce i když se jí tento konkrétní nezvladatelný přítel pokoušel sehnat už asi, řekněme, tři týdny.
Ale na tom nezáleželo.
Tom strčil dort zpátky do mužových rukou a zabouchl za sebou dveře tak rychle, jak jen to bylo možné. Nikdy předtím nikomu nezavřel dveře před nosem, a opravdu, byl to posilující pocit. No, byl, dokud muž venku nezačal utrápeně vzlykat. Pak se Tom cítil, jako by právě nakopnul bezmocné štěně.
„Kristepane,“ zamumlal Tom, opřel se o stěnu a promnul si čelo. Cítil, jak na něj přichází jedna z jeho migrén. „Ježíši kurva kriste.“
Mohl slyšet toho mladého muže Billa, jak venku brečí. Do té doby padla noc a Tom s povzdechem rozsvítil na verandě světlo. Vzlyky na několik okamžiků přestaly a poté se proměnily v žalostné kňučení.
„Jen mě to nech vysvětlit,“ říkal Bill zdrceně. „Prosím, jen – mě pusť dovnitř, já ti to vysvětlím, a přinesl jsem tenhle dort, a…“
Tom dveře znovu otevřel, ale ujistil se, že síťovanou zástěnou nechal zavřenou a zamčenou. Bill několikrát zamrkal a utíral si z tváří rozmazaný make-up.
„Do prdele,“ řekl Bill.
„Ehm.“ Tom udělal krok vzad s pohledem upřeným na ocelový pohrabáč opřený vedle krbu. Kdyby potřeboval, mohl k němu rychle přiskočit a sám sebe bránit.
Ale Bill vypadal neškodně. Jeho oči nevypadaly šíleně. Vypadaly prostě jen poraženě a ztrápeně.
„Co se děje?“ Zeptal se Tom tiše.
„Ale tohle…“ řekl Bill. „Musíš mě pustit dovnitř.“
„Nemusím nic.“
„Tenhle dům,“ řekl Bill. „Ty nemáš ani tušení, co děláš.“
„Vypadni z mého pozemku, nebo budu muset zavolat policii,“ řekl Tom a dál přitom pokukoval po pohrabáči.
Billovi s úst unikl malý vzlyk a on pohlédl dolů na dort ve svých rukou. „Tvůj pozemek? To si těžko dokážu představit. Audrey by ne…“
Tom už toho měl dost. Začal zavírat těžké dveře a Bill natáhl ruku a dotkl se zástěny. „Počkej!“
„Máš pár minut na odchod,“ řekl Tom. „Pak volám policii. Dobře? Dobrou noc.“
Tom zavřel dveře a zamkl je. Odešel a nechal mladíka na své verandě s tím zatraceným dortem a kufrem. Tom popadl pohrabáč a šel nahoru, cítil vztek.
Nyní, o několik hodin později ve své kanceláři, Tom nevěděl, co má dělat. Znovu se zadíval z okna; Bill byl na jeho příjezdové cestě, seděl na kufru s dortem v rukách. Vypadal mizerně, ale odhodlaně.
Nemůže mít v úmyslu zůstat tam celou noc, pomyslel si Tom.
Bill ale nevypadal, jako by plánoval se v nejbližší době přesunout.
Tom otevřel malou zásuvku psacího stolu a zadíval se na malou hromádku dopisů uvnitř. Každý z dopisů byl adresován Audrey Green úhledným, kudrnatým rukopisem. Odesílatel byl Bill Kaulitz.
„Do čeho jsem se to dostal?“ Uvažoval Tom nahlas. Zavřel zásuvku a zaměřil svůj pohled na psací stroj. Byl v něm jeden list papíru, zcela prázdný. „Dopis,“ zamumlal. Položil prsty na klávesy psacího stroje a poprvé po roce začal psát.
Tom se vylekaně probudil při zvuku trajektového klaksonu, který duněl celým Newportem. Jeho tvář byla přitisknutá ke stohu papírů na stole. Musel usnout.
Promnul si oči a pak zazíral dolů na papíry. Byly plné slov. Opravdu psal, dokud únavou neomdlel?
„Ach můj bože,“ řekl a na jeho tváři se objevil úsměv. „Ach můj bože!“ Radostně vstal a otočil se, aby se podíval z okna. V tom se k němu vrátily vzpomínky na předchozí večer.
Jeho příjezdová cesta byla prázdná.
Tom seběhl ze schodů a rozrazil dveře. Na jeho verandě ležel čokoládový dort.
Tom zavrtěl hlavou. O co tady k čertu šlo?
Trajekt znovu zahoukal a nastal příliv.
autor: adriandarc
překlad: Zuzu
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 20
Tom mi teď připadá jako docela velký kretén. Že nechtěl do baráku pustit cizího chlapa celkem chápu, ale mohl se ho aspoň zeptat o co mu vlastně jde, ne ? Mě by teda určitě vrtalo hlavou, proč někomu stojí za to, mi bůhvíjak dlouho brečet za dvěma…
A co bude teď ? Otevře Tom ty dopisy, zjistí něco důležitýho a vydá se za Billem sám ?
Díky za překlad
Do puntíku souhlasím s Ireth! Nemůžu Tomovi zazlívat, že Billa nechtěl pustit dovnitř, přece jen je cizí a navíc Bill ještě vypadal trošku šíleně. Stejně bych ale nakonec neměla to srdce tam toho člověka nechat v noci a v dešti. Navíc o co Billovi šlo? Když věděl, že tam už Audrey nebydlí, proč se prostě nesbalil a nešel pryč? Celé mi to zavání nějakým tajemstvím! 😀 Ať je to jak chce, vypadá to děsně zajímavě a já se už těším na další pokračování, protože jsem hodně zvědavá, kdo je Bill zač! Snad se tom něco dozví z těch dopisů nebo najde Billa jinde. 😉
Moc děkuji za překlad, Zuzu! 🙂
No já teda zírám… Nevím, co jiného bych k tomu dodala, než už napsaly holky. Mluvily mi z duše. Doufám, že za tohle bude Toma aspoň trápit svědomí.
Každopádně Bill zřejmě odjel trajektem a nemyslím si, že by se chtěl někdy vracet.
Děkuji za překlad. 😀
To jej nezajímalo proč se Bill tak choval jsem moc zvědavá na další díl.
Som na tom podobne ako dievčatá v komentoch hore, takže len budem čakať čo bude. A samozrejme strašne moc Ti ďakujem za perfektný preklad.
Tak jsem z toho docela pryč, co jako bud edál, když Bill to takhle zařízl….
Toma chápem, prečo nechcel Billa pustiť do domu, ale osobne neviem, či by som niekoho dokázala nechať takto vonku.
Som zvedavá, čo vlastne Bill chcel a čo je s tým domom – keď spomínala, že dom je zvláštny a nejaké kopanie na pozemku… no vyzerá to rozhodne čoraz viac zaujímavejšie.
Ďakujem za preklad.