autor: blame_my_dirty_mind
Tomek se díval na strop své cely, Psí lordové ho uvrhli do vězení hned po jeho návratu za to, že se vzepřel rozkazům. Nečekal, že ho uvítají tak jako minule, samozřejmě že ne, ale vlastně vůbec nečekal, že by se měl vrátit. Všichni jeho letečtí kolegové byli nadšeni, když viděli, že se mu povedlo utéct, což Tomek vysvětlil, že to bylo díky jeho extrémnímu štěstí, ale také jim bylo divné, že neprotestoval, že mu ani nevadilo, když ho zamkli. Tomek si nemyslel, že je jeho trest zas tak špatný. Během svého věznění neměl jedinou nudnou chvíli, alespoň ne, dokud je s ním jeho paměť.
Zahloubaně si povzdychl, zavřel oči a dotkl se svých rtů, znovu si vzpomněl na ten blažený polibek. Byl sladký a vášnivý, jemný a naléhavý. Jednoduše perfektní. Billeamův polibek překonal všechny jeho představy. Možná, že to udělal z lítosti nebo možná, aby ho umlčel, nebo protože se cítil, že mu dluží za všechny ty chvíle, kdy mu zachránil život. Nezáleželo na tom, proč to udělal. Ten moment byl už navždy jeho a on si bude užívat každou vteřinu z toho, dokud mu ještě zbývá čas. Nemohl se neusmívat, nezáleželo na tom, že jeho rasa je na sklonku vyhynutí. Jediné, na co Tomek dokázal myslet, bylo, že teď může umřít šťastný.
Dveře do vězení se otevřely, ale on pohled nezvedal.
„Ahoj,“ řekl Andraz. Tomek zamrkal a vrátil se ze svých myšlenek. Posadil se a podíval se na Andraze.
„Ahoj. Co chceš? Dostal jsme milost?“ zeptal se jakoby nic.
„Více méně,“ odpověděl Andraz. „Psí lordi jsou plní pochopení ke komukoliv, kdo si přeje přežít. Řekl jsem, že to chceš. Kočky můžou spustit supernovu každou chvíli, ale jestli půjdeme teď, tak se nám podaří dostat do bezpečné vzdálenosti, než sem dorazí paprsky gamma. Prosím, řekni, že se mnou půjdeš.“
Tomek se znovu položil na postel. „Andrazi, víš, že nepůjdu. Moje přání je zůstat se zbytkem mého rodu; nemůžu je opustit. Neplýtvej svůj čas prosením. Nikdy mě nepřemluvíš.“
„Ale pak je necháváš vyhrát, to opravdu chceš?“
Tomek zůstal v tichosti. Samozřejmě, že nechtěl, aby kočky vyhrály, ale i kdyby přežil, tak si nemyslel, že by se dokázal cítit jako vítěz nebo v klidu, ne když ne všichni psi přežijí.
„Proč to vzdáváš tak lehce?“ naléhal Andraz. „Nerozumím tomu, takový ty nejsi. No tak, Tomeku, to není nic, pro co by stálo za to žít?“
„Proč žít, když jediné, co zbylo, je nekonečná bolest?“ odpověděl Tomek. „Nenáviděl bych vědomí své neschopnosti nás zachránit… a své zatracené beznadějnosti.“
„Nevěřím svým uším. Ty jsi nikdy nebyl melodramatický typ. Já bych se cítil plný naděje, kdybych měl šanci zabránit vyhynutí svého druhu.“
„Ty to nechápeš, Andrazi,“ zaúpěl Tomek, posadil se na posteli. „Nikdy nebudu mít klid, i kdyby to znamenalo, že svůj druh zachráním. Pořád by mě pronásledovala vina a hanba.“
„Přestaň! Udělal jsi vše, co jsi mohl. Každý udělal. Je to nad naše síly. Nebuď na sebe tak tvrdý.“
„Oh? Co by sis o mně myslel, kdybych ti řekl, že i kdybych žil, tak bych měl pořád myšlenky zrady?“
„Cože? O čem to mluvíš?“
Tomek vydechl. Posadil se na kraj postele čelem k Andrazovi.
„Andrazi, něco ti řeknu, co se stalo, když jsem byl pryč, ale nesuď mě, ano?“
Andraz se zamračil, mrkal. Tomek hádal, že nejspíš zažívá deja vu, až na to, že role se obrátily.
„Co se stalo?“ zeptal se Andraz naprosto zaujatě.
„No… po tom, co jsem byl unesen a zajat na té planetě, potkal jsem… Gustaf!“
„Gustafa?“ zamračil se Andraz, ale viděl, že se Tomek dívá za něj. Následoval jeho pohled a otočil se.
Gustaf stál ve dveřích.
„Ahoj,“ řekl Gustaf. „Omlouvám se, ruším vás v něčem?“
„Ano,“ řekl Andraz rozladěně.
„Ne,“ odpověděl Tomek zároveň. Koutkem oka se podíval na Andraze. „Ne, vážně, jen jsme si povídali, víš jak, tak normálně. Andraz se mě snaží přesvědčit, abych utekl ze své rodné planety, ale samozřejmě, že to neudělám. Takže pokud nedostanu milost, zůstanu tady ve své cele, pokud s tím nemáte problém.“
Andraz protočil oči.
„Aha,“ řekl Gustaf.
„Proč jsi tady, Gustafe?“ zeptal se Andraz.
„Rád bych mluvil s Tomekem.“
„O čem?“
„No, také jsem ho přišel přesvědčit, aby vyšel ven ze své cely.“
Andraz si odfrkl. „Nemá to cenu,“ řekl. „On a jeho nekonečný vzdor proti racionalitě.“
„Andrazi,“ vyštěkl Tomek. „Má ale pravdu,“ řekl Gustafovi. „Nepřesvědčíš mě.“
„Risknu to,“ usmál se Gustaf. Andraz založil ruce.
„No, tak to chci vidět,“ řekl s ironickým úšklebkem.
„Um,“ řekl Gustaf, trochu nejistě, jako by nevěděl, jak má říct to, co chtěl říct, před Andrazem. Odkašlal si. „Na radaru jsem zachytil něco opravdu neobvyklého a chtěl jsem, aby ses na to šel podívat.“
Nastala chvíle ticha, během které se Andraz s Tomekem dívali na Gustafa s nevěřícným výrazem. Oba se začali smát.
„Děláš si srandu?“ řekl Andraz. „Nikdo ti na tohle neskočí.“
„No tak, Gustafe, musíš se snažit víc,“ řekl Tomek.
„Je to tvoje loď,“ prohlásil Gustaf. Tomek a Andraz okamžitě zvážněli.
„Cože?“ řekl Tomek, vyskočil z postele. „Moje loď?“
„Ano. Myslel jsem, že budeš mít radost,“ řekl Gustaf.
„Uh… jasně, dobře,“ odpověděl Tomek. „Ale jak… chci říct… jsi si jistý?“
„Pojď se podívat sám, řekl Gustaf.
Tomek byl venku z cely ještě dřív, než stihl Gustav doříct větu.
Všichni tři vešli na můstek hlavní lodi. Tomeka pozdravili pokýváním hlavy někteří z členů posádky, ale přišlo mu divné, že nikdo z nich není překvapený, že ho tam vidí.
„Řekl jsi to někomu dalšímu?“ zeptal se Gustafa.
„Nikomu,“ odpověděl Gustaf. „Nevím, měl jsem pocit, že bych to nejdřív měl říct tobě.“ Gustaf se na Tomeka zvědavě podíval. Tomek pohled odvrátil.
Gustaf ho odvedl na své místo. Posadil se a rozhlédl; ujistil se, že si každý všímá vlastního, než zapnul radar. Jeho radar opravdu ukazoval něco, co se blížilo k jejich velínu.
„Je to jedna z našich, takže nespustila alarm,“ poukázal Gustaf. Zvětšil obraz. „Vidíš ty znaky?“
Tomek zalapal po dechu. „To je moje loď,“ řekl.
„Je to past?“ zeptal se Andraz.
„No, blíží se úplně sama, takže si nemyslím,“ řekl Gustaf.
„Kdo ji řídí?“ řekl Andraz.
Tomek se otočil na Andraze, pak na Gustafa. Srdce mu bilo jako o závod. Polknul knedlík, co měl v krku.
„Nevím,“ vykoktal.
„Vlastně nikdo,“ odpověděl Gustaf. „Do tvé lodě jsem nainstaloval nový automat, který se chová jako auto pilot.“ Otočil se na Tomeka. „Aby se vrátila, kdyby ses někdy zase ztratil.“ Pokrčil rameny.
Tomek cítil, jak se mu srdce rozechvělo. „Oh.“
„Když jsi tohle věděl, tak proč jsi nám to hned neřekl?“ řekl Andraz.
„Chtěl jsi vidět, jestli se mi povede ho přesvědčit, aby vylezl ven, a tady je,“ řekl Gustaf s úšklebkem.
„Oh ano?“ řekl Andraz, začínal ztrácet nervy. „No, tak schválně, jestli se ti povede ho přesvědčit, aby si rozmyslel svoji bláznovskou smrt.“ Otočil se na Tomeka. „Tolik k přežití se svým kamarádem, ale alespoň zhyneš se svou milovanou lodí.“
„Andrazi,“ řekl Tomek. Pokusil se dát Andrazovi ruku na rameno, ale Andraz ho setřásl.
„Ne, budu v pohodě. Nemusíš mě utišovat. Jen si budu muset zvyknout na to, že u mě nejsi… zase.“ Otočil se na patě. Tomek sledoval jeho záda, zatímco odcházel pryč z můstku. Povzdychl si.
„To je super, to, cos udělal. Je to vlastně dost úžasný,“ řekl Gustafovi.
„Lhal jsem,“ řekl Gustaf okamžitě. „Nic jsem neudělal. Loď nemá automatického auto pilota, auto pilot tam je, ale jde aktivovat pouze zevnitř lodi.“
Tomek vykulil oči a srdce mu ožilo. „Oh?“
„Jo. Ale otázkou je, kdo ji aktivoval, aby se vrátila domů?“ přemýšlel Gustaf s vážnou tváří. „Máš pro to nějaké vysvětlení?“ zeptal se. „Měl bych varovat kapitána?“
„Ne! Chci říct… ne, alespoň… já… nemyslím…“
„Já to nechápu. Proč by nám Kočkovití poslali zpátky jednu z našich lodí a ještě ke všemu tuhle loď, která má v sobě tu nejlepší bojovou technologii?“
Tomek nevěděl, co říct. Podíval se na lodní štáb, pak zpátky na Gustafa.
„Podívej, Gustafe, mohli bychom se rozhodnout až pak, co sem ta loď dorazí?“
„Proč?“
„Jen, prosím. Řeknu ti to, až loď přistane,“ naléhal Tomek.
„Ale co když je to pro nás riskantní?“
„Opravdu, co by nás vystavilo většímu risku, než kterému čelíme teď?“
Gustaf to zvážil a pak vydechl. „Ostatní si jí nakonec všimnou,“ řekl.
Tomek přikývl, to předpokládal. „Můžeš jí pomoci přistát?“
„Můžu. Ale bude to správná věc?“
„Nevím, ale hádám, že se to časem dozvíme.“
autor: blame_my_dirty_mind
překlad: LilKatie
betaread: J. :o)
Tak tohle je rozhodně zajímavé! Že by Billeam poslal Tomekovu loď zpátky domů? Bylo by to možné? Začínám zcela vážně uvažovat, že si Billeam uvědomil, že má Tomeka i přesto, že je pes, rád! Prosííím, že mám pravdu?! 🙂
A Andraze na jednu stranu totálně chápu. S Tomkem jsou nejlepšími přáteli a je jasné, že by s ním chtěl být a bude mu chybět. A taky nedokáže pochopit, proč se Tomek nechce alespoň pokusit zachránit.
Já strašně moc doufám, že tohle nakonec dobře dopadne!
Moc děkuji za překlad! 🙂
Já se picnu! A to hned ze dvou důvodů. Za prvé, že je tu další kapitola k povídce, která mě totálně dostala; a za druhé… V té lodi je určitě Billeam. 🙂 Leda by ta loď byla prázdná, ale to by nedávalo smysl. Jen je trochu škoda, že Tomek neměl čas Andrazovi vysvětlit, co všechno zažil a co se s ním děje.
Každopádně seč strašně těším, co bude dál. Díky za překlad, díky!
Juchů, takový výkřik se ze mě vydral, když jsem viděla, že je tu další díl téhle dokonalosti. Už jsem si říkala, kam se nám tahle povídka ztratila a jsem moc ráda, že je zpět.
Tomek vypadá, že to všechno vzdal. Snad v té lodi vážně bude Billeam a trochu nám zamíchá dějem.
Děkuji za další díl LilKatie
Také doufám že je to kocourek ale to by byl malér.
Tak som teraz zvedavá či Billeam fakt môže byť taký blázon, že by sa vrátil s tou loďou… Strašne moc ďakujem za kapitolu.