autor: Saline A.
„Takže tohle je tvoje útočiště,“ Bushido zády dopadl na postel, hluboký výdech opustil jeho rty. „Jsem překvapený, že se ti chtělo opustit.“
„Nechtělo,“ přiznal Bill, s úsměvem rozepnul dva knoflíčky nejvýše umístěné na Bushidově košili a vsunul pod ni ruku, spokojeně uléhaje po jeho bok. „Dával jsem si ho dohromady v době, když jsem tě poznal, hodně se to na tom promítlo. „Vidíš třeba támhle to zrcadlo?“ ukázal prstem na na pohled nové zrcadlo. „Když jsem si ho pořídil, bylo v katastrofálním stavu. Muselo se kompletně celé předělat. Začal jsem s ním pár dní po našem prvním rozhovoru. A skončil pár dní po prvním polibku,“ pousmál se. „Přijde mi hezky symbolické, že se to rozvíjelo v podstatě stejně jako náš vztah. Ze začátku to bylo hodně kostrbaté a teď? Jsme silní přesně jako to zrcadlo.“
Bushido chlapce přitiskl blíže k sobě, na spánek mu vtiskl jemný polibek. „Myslím, že dnešní večer probíhal opravdu dobře. Kromě pár narážek to bylo vlastně úplně bez problémů.“
„Sám jsem docela překvapený z toho, že všechno proběhlo tak hladce. Očekával jsem záchranné manévry.“
„Na tvojí mámě je vidět, že se mnou pořád není spokojená, Bille,“ dlouhými prsty Bushido prohrábnul jemné havraní vlasy. „Přála by si k tobě někoho víc na úrovni, někoho, kdo tě bude dál rozvíjet způsobem, kterým by si přála ona. Někoho, kdo tě vyvede do společnosti v dobrém světle, což ode mě očekávat nemůže,“ zamumlal. „Možná jsem jí ale uklidnil alespoň v tom ohledu, že ti se mnou nehrozí žádné nebezpečí, které bych měl způsobit já. Na tomhle mi záleželo asi nejvíc. Se vším ostatním se dokážu smířit tak dlouho, jak s tím budeš v pohodě ty.“
„Oba víme, že já s tebou spokojený budu, Anisi. Miluju tě,“ zašeptal měkce. „A to je pro mě to jediné, na čem záleží. Ne na tom, jestli s námi budou ostatní souhlasit. Nezajímá mě postavení ve společnosti. Zajímá mě to, co se odehrává u nás doma za zavřenými dveřmi. Na veřejnost kašlu.“
„Pořád mě překvapuje moudrost, kterou oplýváš,“ Bushido zavrtěl hlavou s jemným úsměvem na rtech. „A taky to, že sis mě, i přese všechny moje prohřešky, vybral.“
„To jsi ale na omylu, miláčku,“ černovlásek se s úsměvem nad Bushidem nadzvedl, prsty ho pohladil po tváři. „Já si tě nevybral, neměl jsem na vybranou. Už od prvního pohledu jsem věděl, že není cesty zpět.“
„Byli jsme na tom naprosto stejně.“
∞
Když se Bushido druhý den ráno vzbudil, jako první ho napadlo, že je od matky příliš dlouho. Pouhým pohledem zkontroloval, zda Bill ještě spí, a teprve po tomto ujištění se potichu oblékl a zamířil po schodech dolů, aby mohl co nejdříve vyrazit za Luise.
„Nečekala bych, že se po oficiální večeři budete snažit proplížit z domu,“ Simone se opřela mezi dveřmi kuchyně, sledujíc obouvajícího se Bushida.
Bushido vzhlédl, s povzdechem se narovnal. „Za normálních okolností bych to samozřejmě neudělal a mrzí mě, že první, co vás napadne, je, že jsem tento typ muže. Bohužel mám ale těžce nemocnou matku a špatně snáším, že jsem od ní pryč tak dlouho, a že je doma sama. Nechci riskovat, že se s ní něco stane a nebude u sebe mít nikoho, kdo by jí pomohl, proto pokud dovolíte, rád bych za ní vyrazil. Těšilo mě,“ krátce pokynul hlavou, a dřív, než by snad Simone stačila nějak zareagovat, tiše opustil dům a chvatně vyrazil na cestu domů.
Jen co otevřel dveře, zarazilo ho mrazivé ticho, které domem panovalo. Byl zvyklý, že sotva otevřel dveře, Luise nebo Bushido už se po něm radostně sháněli. Tentokrát ale bylo ticho, květiny v Billově náručí podvědomě ztěžkly. Opatrně je odložil na botník, pomalými kroky procházel jednu místnost za druhou. S každým dalším pokojem, který byl prázdný, se mu šlo hůř, dech se mu zpomaloval. Proč nikde nikdo nebyl?
Zrovna chtěl vytáhnout telefon a Bushidovi zavolat, když si všiml postavy na zahradě sedící pod mohutným stromem. Srdce se mu zlomilo vědomím.
Telefon odložil stranou. Došel k němu bez jediného slova. V pokleku za ním ho objal kolem ramen a políbil na spánek. Nemusel nic říkat. Bolestí stažená ramena a tiché vzlyky řekly víc než tisíc slov.
„Tolik mě mrzí, že jsem tu s tebou nemohl být,“ zašeptal, nepřestávaje ho pevně držet kolem ramen.
Bushido zavrtěl hlavou, dlaněmi si neohrabaně otřel slzy. „Nic bys s tím neudělal,“ zamumlal tiše. „Když jsem dorazil, už… jsem jí nevzbudil. Možná, kdybych spal doma, tak bych s tím dokázal něco udělat, ale takhle…“
„Říkal něco doktor?“
„Že si myslí, že umřela ve spánku bez bolestí.“
Bill zavřel oči, ještě okamžik setrval ve stejné pozici, hned poté se ale přesunul před svého přítele a pevně ho objal, nechávaje se obejmout nazpět. Chtělo se mu plakat ze ztráty, kterou smrtí Luise oba utrpěli, věděl ale, že musí být silný, tentokrát se nesmí nechat smést na dno. „Co pro tebe můžu udělat, Anisi? Řekni cokoliv a já to udělám, jen abych ti pomohl.“
Bushido se zhluboka nadechl, než k Billovi vzhlédl. „Hlavně mě neopouštěj.“
„Neopustím.“
Následujících pár dní bylo složitých. I přes Luisino úmrtí Bill musel splnit několik svých vlastních povinností souvisejících se školou, což obnášelo i slavností obřad předání vysvědčení. Nebýt však Bushidova nátlaku, vůbec by se neukázal. Vědomí, že to byla akce, kterou speciálně Luise chtěla ještě zažít, mu na každém kroku podráželo nohy. Nebýt Bushida neustále se držícího u něj a pevně ho držícího za ruku, by se nejspíš brzy sesypal. Den po ceremoniálu přišel Luisin pohřeb. Bushido i přes hluboký zármutek dokázal vystrojit ten nejkrásnější pohřeb, jaký Bill kdy viděl. Celý den byl Bushido tak silný a statečný, že Bill se večer nemohl ubránit tomu, aby ho usadil na gauč a jen ho pevně držel.
„Děkuju, že jsi tu pro mě byl.“
„To je přeci samozřejmost.“
„Bille, chtěl jsem tě o něco požádat,“ vydechl Bushido. „Chtěl jsem to udělat oficiálně už předtím, ale pořád jsem si myslel, že je dost času, že třeba… se stane zázrak, nebo já nevím. Teď už ale na zázrak nemá cenu čekat a já nezvládnu žít tady sám. Bille, byl bych rád, kdyby ses sem nastěhoval. I s Tomem. Vím, jak blízko si jste, a jak těžko jsi zvládal, když jsi musel být od něj a nechci vás od sebe trhat. Teď si víc než kdy jindy uvědomuju, jak neuvěřitelně důležitá rodina je. Přál bych si, abyste tu bydleli oba. Dům je to víc než dost velký na to, abychom se tu třeba nemuseli potkávat. Pochopím, kdyby ses rozhodl se sem nestěhovat, zkusil bych pak najít nějaký způsob, jak…“
„Přestaň mluvit,“ Bill něžně zastavil zoufalý pokus o vyjádření Bushidových potřeb. „Promluvím si s Tomem, ale myslím, že by to nemusel být zas takový problém. Přinejhorším bych se sem přestěhoval sám. Není to k nám domů daleko a Toma bych mohl vídat, kdykoliv bych chtěl. Zvládli bychom to.“
„Jsi si tím jistý?“
„Jinak bych ti to neříkal, Anisi. Skončil jsem školu a jsem oficiálně dospělý. Na vysokou budu docházet jen na přednášky a do věznice budu chodit dělat poradce, takže budu i dostávat nějaké peníze. Tebe miluju a myslím si, že je jedině přirozené, že se náš vztah posune tímhle směrem. Možná je to trochu brzy, ale jednou by k tomu stejně došlo, tak je zbytečné s tím ještě čekat. Není důvod čekat.“
Bushidova hlava padla úlevou, opřel si ji o Billovo rameno, jak ho objal kolem pasu a vděčně mu do vlasů šeptal slova díků a lásky.
Luisina fotografie se na ně něžně usmívala z krbové římsy společně s jejími oblíbenými tulipány hned vedle.
autor: Saline A.
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 10
Ale ne… Doufala jsem, že Luise s nimi ještě chvíli pobude. A rozhodně jsem nečekala, že odejde zrovna ve chvíli, kdy s ní Anis (ani Bill) nebude.
Doufám, že to zvládnou. Jsem zvědavá, jak se ke stěhování postaví Tom, a co na to řekne Simone.
Díky za kapitolku a těším se na další.
No, další paráda. Na Toma jsem taky moc zvědavá…
Loise mi je moc líto a doufám že Anis to díky Billovi zvládne jsem zvědavá co řekne Tom na návrh bydlet u Anise.
Luis umrela v spánku, ci je to najlepšie. Aspoň sa nikto nemusí trápiť, že jaj nepomohol. A Tom? Myslím, že možnosť nasťahovať sa k Busidovi s Billom vezme všetkými desiatimi. Aspoň tak bude mať všetko pod kontrolou. Ďakujem za časť.