autor: blame_my_dirty_mind
Tomek se díval zpoza observačního stolu, jak se dveře do Dogo hangáru otevřely a jeho stíhačka pomalu vlétla dovnitř a zaparkovala na plošině. Vyběhl k branám do hangáru a netrpělivě čekal, až se otevřou, ale sirény pořád houkaly a červená světla blikala. Trvalo jen několik vteřin, než se vzduch v místnosti srovnal, ale jemu připadlo, že to trvá věčnost.
Vstupní dveře se konečně otevřely a Tomek vyběhl ke své lodi. Vyšplhal po žebříku, který se k ní automaticky přidělal. Zmáčkl venkovní otvírač pro kokpit a všiml si, že autopilot je opravdu zapnutý, ale kokpit byl prázdný. Projelo jím zklamání, i když to čekal.
Uslyšel zpoza sebe kroky a rychle se otočil.
„No? Tak co vidíš?“ zeptal se Gustaf.
„Nic.“ Odpověděl hořce Tomek s obličejem plným zlosti. „Je to opravdu jen moje loď,“ odpověděl, ale bylo vidět, že mu tento závěr není příjemný.
„Nedává to smysl. Proč by se vůbec obtěžovali ji vrátit?“ řekl Gustaf.
„Nevím,“ zabručel Tomek. „Možná proto, že si mysleli, že jsem ji miloval a nechtěl se s ní rozloučit,“ řekl cynicky. „Kreténe,“ zabručel si pod nos.
Gustaf se zamračil. „Co jsem udělal?“
„Ne ty,“ řekl Tomek. „To je fuk.“ Podíval se na loď. „Možná bych se měl připravit na svůj poslední výlet s lodí. Zpátky na Hunde.“
„Takže si jsi jistý, že chceš zůstat?“ zeptal se Gustaf. „Andraz má pravdu, víš, všichni bychom měli pro dobro našeho rodu zmizet. Kapitán už řekl, že nikoho nebude stíhat za to, jestli se nějaký letec nebo poručík rozhodne opustit svůj post a Lordi už nastavili kurz pro náš nový domov. Nikdo tě nezavrhne, ani nikoho jiného, pokud si to rozmyslíte, Tomeku. Je to instinkt přežít.“
„Nemůžu opustit ty, kteří zůstanou,“ řekl Tomek rázně. „Nemyslím si, že bych si dokázal odpustit. Mimo to, nejspíš bude pro naši rasu lepší, když nebudu.“
„Cože? A to proč?“
„Jak jsem řekl, je to fuk,“ odpověděl Tomek. Nedokázal se přiznat ke svým zrádným myšlenkám. Vstoupil do kokpitu. „Rychle zkontroluju systémy, než odletím. Navedeš mě domů, Gustafe?“ řekl s prosebným úsměvem.
„Samozřejmě,“ řekl Gustaf a úsměv mu oplatil. „Je to to poslední, co pro našeho nejlepšího letce můžu udělat.“ Gustaf Tomekovi s respektem zasalutoval a odešel zpátky na své místo.
Tomek začal rychle kontrolovat ovládání stíhačky, ale jeho mysl se nesoustředila, snažila se přijít na důvod, proč se mu loď vrátila.
„Proč bys mi ji, kurva, posílal zpátky, Billeame?“ zabručel. Přestal se hýbat, když ucítil na svém spánku chladnou ocel. Sevřel se mu žaludek.
„Tys mi tu teď nadával?“
Zvuk kočičí řeči mu okamžitě omámil smysly. Rychle se otočil. Následoval paži, jejíž dlaň držela blaster a jeho oči zabloudily až k černočerné uniformě Kočičího letce, který stál na kraji žebříku.
„Billeame!“ Tomek zalapal po dechu. Ohromeně se díval na černé sklo helmy.
Billeam namířil na Tomekovo čelo. Tomek zamrkal.
„Za to, cos mi udělal, tě zabiju, pse.“
„Přijel jsi celou tu cestu až sem, jen abys mě zabil? Proč nepočkáš, až to udělá supernova?“ odpověděl Tomek po kočičím, vůbec se nebál. Jeho srdce bušilo štěstím. Billeam musel mít jen jeden velký důvod pro to, aby sem pro něj přijel. Billeam sklopil zbraň a chtěl si sundat helmu, ale Tomek ho zastavil. Věděl, že ostatní by okamžitě ucítili jeho pach. Billeam byl v bezpečí tak dlouho, jak dlouho zůstal ve své uniformě.
„Ne. Musím tě odsud dostat,“ řekl Tomek, opatrně se podíval na platformu a palubu. Hangár byl nehlídaný a opuštěný, bezpochyby proto, že všichni už byli pryč a ostatní, co zůstali, byli na můstku. „Pojď.“
Tomek ho rychle vyvedl z hangáru. Plížil se za objekty, rychle přebíhal přes uličky a zády se opíral o stěny; snažil se, aby je nikdo neviděl.
Billeam najednou zatahal Tomeka za ruku. Tomek zastavil a otočil se na něj. Billeam ukázal na zavřené dveře, neřekl ani slovo, ale navrhoval, aby šli dovnitř.
„Ne. Pojď, musíme jít dál,“ řekl Tomek.
Billeam znovu zastavil, ukázal na další dveře. Tomek zavrtěl hlavou.
„Ne, není to bezpečné.“
A tak pokračovali a skoro u každých dveří se Billeam zastavil a naléhal.
„Ne, ne tady,“ řekl Tomek. A u dalších dveří řekl: „Ne… počkej… ne.“
Billeam zabručel. „Pro boha, už nám najdi nějaké místo!“
Tomek ho utišil. „Dobře, dobře!“ na chvíli se zamyslel a pak se mu oči rozzářily. „Už vím!“ vzal pevně Billeama za ruku a zatáhl ho zpátky do své vězeňské cely. Zavřel dveře. „Dobře, myslím, že tady bychom měli být v bezpečí.“
„Dobře,“ řekl Billem. Zvedl si helmu a odhodil ji, pak se rychle přitiskl rty na Tomovy. Tomek byl tak v šoku, že mu chvíli trvalo, než začal polibek oplácet. Pevně Billeama chytil a tiskl se na jeho tělo, dral se do úst Billeamovi stále hlouběji. Jejich první polibek byl jen stín toho, co bylo teď, až na to, že teď byl také plný potřeby a naléhání, jako by měl být tím posledním. Byl jím naprosto ohromený, uvědomoval si, jak moc mu zostřoval všechny smysly, jak si ho jeho tělo pamatovalo, jak se mu jednoduše poddával, a jak se jejich těla k sobě hodila. Billeam ze sebe vydral sten chtíče a zoufalství. Začal bojovat s Tomekovými kalhotami, a když se jich zbavil, tak chytil Tomeka za rozkrok.
Tomek se zasmál. „Chyběl jsem ti, co?“ popíchl ho.
„Tohle mi chybělo, ano,“ dráždil ho Billeam, mačkal mu penis.
„Oh? Jen tohle?“ Tomek do Billeama lehce strčil, vytvořil mezi nimi místo. Ušklíbl se nad Billeamovou nespokojeností. Billeam přistoupil blíž a Tomek couvl. Billeam se zamračil. „Proč jsi sem přijel?“ zeptal se Tomek najednou. „Proč jsi riskoval svůj život?“ Billeam si odfrkl, otočil se pryč, jelikož se celý začervenal. „To je v pořádku, můžeš mi to říct,“ řekl Tomek, hlas klidný a nevýsměšný.
„Proč chceš, abych to řekl?“ zeptal se Billeam, znovu se na něj podíval. „Co, chceš zpátky svou nadřazenost?“
„Ne, víš, že tak to není. To mi je teď úplně jedno. Jen to chci vědět. Nespočetněkrát jsem ti to sám řekl, jen pro případ, že bys to nevěděl.“
„Ty víš proč,“ řekl Billeam. „Věděl jsi to od chvíle, kdy jsem tě nechal mě vojet. A pak když jsem tě vědomě políbil. Vy nenecháváte činy mluvit za sebe?“
„Občas je hezčí to slyšet,“ odpověděl Tomek jednoduše. „Dává to pocit ujištění, víš?“
Billeam zvážněl. „Je to stupidní,“ řekl.
Tomek pokrčil rameny. „Možná, ale udělalo by mi to radost.“
„Miluju tě,“ odpověděl Billeam ihned. Tomek zamrkal, nečekal, že to uslyší tak rychle; myslel si, že to bude chtít mnohem víc úsilí. „Stal jsi se středem každé mé myšlenky. Uchvátil jsi každý impulz mého těla. Teď už nedokážu být od tebe pryč. Miluju tě, Tomeku.“
„Oh páni,“ řekl Tomek, chtělo se mu skoro až brečet. „A to jsem si myslel, že já jsem ten, kdo to umí se slovy.“ Přitáhl si Billeama do objetí. „Hádám, že teď nechám činy mluvit za mě.“ Sundal Billeamovu uniformu a přispěchal s ním na matraci.
„Oh bože, ano! Konečně!“ Billeam vydechl spokojeností, když sledoval, jak Tomovo vzrušené tělo přistoupilo blíž. Nedokázal skrýt zvuky uspokojení, když se nad ním Tomek sklonil a začal mu pokládat horké polibky na hrudník.
Tomek nedokázal myslet na nic jiného než na Billeama, na jeho plné rty, na jeho hladké a horké tělo, jako by bylo všechno zase v pořádku a perfektní. S Billeamem mohl zapomenout na svou nenávist vůči kočkám a na osud svého druhu. Na ničem nezáleželo, jen na tom, že tu teď je s ním a že ho Billeam miluje a že ho chce tak moc, jak on touží po něm.
Připraveně namočil dva prsty do hojivé masti, kterou vytáhl z jeho uniformy a tvrdě Billeama políbil na rty, zároveň do něj pronikl. Billeam sebou cukl, ale polibek neprolomil. Okamžitě se začal potit a škrábal Tomeka na zádech, jak jeho tělo reagovalo na bolest. Tomek se pohyboval s opatrností, trpělivostí, díval se na každou Billeamovu odpověď. Billeamovo tělo se uvolnilo, ale jeho zamračení se prohloubilo.
„Dost,“ zasténal. Ztěžka dýchal a díval se na Tomeka. „Přísahám, že tě zabiju, jestli mě teď neošukáš!“
Tomek se ušklíbl. Dohánělo ho to k šílenství, když viděl, jak je Billeamova vášeň na stejné úrovni jako jeho vlastní, tak moc, že začal být pasivní, a dokonce žadonil, aby ho zdolal. Až na to, že se to snažil dávat najevo tak, jako by on měl velení. Tomek ho s radostí poslechl.
„Omlouvám se, že jsem chtěl být ohleduplný, nevím, co jsem si myslel,“ řekl a nahradil prsty sám sebou. Billeam se prohnul bolestí a vykřikl uspokojením.
Jejich horečnaté výdechy byly hlasitější, rytmičtější. Billeam sténal s každým přírazem, zaklonil hlavu tak, že Tomek viděl jeho bělmo. Tomek miloval ho takhle vidět a vzpomněl si, že to bylo jen několikrát během jejich posledních intimních setkání, i když nebyla až takhle intimní, kdy se Billeam odvázal a Tomek ho konečně viděl bez vší přetvářky. Z toho všeho ho chtěl šukat ještě víc, snad aby si ho označil, aby ho udělal svým, ale láska ho vždy brzdila, víc než strach z toho, že ztratí jeho důvěru, na které tak silně pracoval.
Sklonil se, aby ho políbil, aby políbil každý jeho kousek. Aby mu dal najevo, že to není jen akt páření, že to není jen o fyzické potřebě, jak to Billeam jednou nazval. Dělal to, protože ho miloval.
Políbil hebkou kůži na jeho klíční kosti a cítil, jak se pod ním Billeam chvěje. Poprvé se zamyslel. Nebyl potrestán nějakou vyšší silou, když potkal Billeama.
„Byl jsem požehnán,“ zašeptal sám sobě. Billeam pootevřel oči.
„Ahh… ahh… cože?“
„Teď mi to došlo,“ řekl Tomek s úsměvem. Požehnán krásou z jiného světa a ochromující láskou. Nebyl si jistý, za co si to zasloužil. Billeam na něj zíral s roztomilým a nechápavým výrazem.
„O… ah… čem… to… mluvíš?“ s každým přírazem přišlo jedno slovo.
„O tobě,“ řekl Tomek. „S tebou mi je požehnáno.“ Billeam se zašklebil, tak jak to dělal, když si nemohl pomoci, ale styděl se, a zároveň se vzpíral Tomekovu obdivu. Tomek se zamračil, okamžitě ho to pokoušelo. „Jsi tak překrásný, tak nestoudně svůdný, aniž by ses o to snažil. Víš to, že ano? Vsadím se, že nejsem ten jediný, kdo tě chtěl tvrdě ošukat jen z pouhého pohledu na tebe.“ Billem bručel, pevně zavřel oči pod tím, jak se slast zvyšovala. „Ale měl bys vědět, že jsme známý pro to, že s nepřítelem nemám slitování, Billeame. A ty nejsi výjimka.“ Tomek přirazil tvrději. Billeam se prohnul, zalapal po dechu šokem a blažeností.
Jeho steny se začaly mísit s nadávkami a Tomek věděl, že je blízko orgasmu. Chtěl zpomalit, nechtěl, aby to skončilo, ale přesto přirážel tvrději a rychleji, nedokázal kontrolovat vlastní tělo. Billeam roztáhl nohy víc od sebe, aby mu zjednodušil vstup. Tomek vycházel a zajížděl, mračil se, díval se Billeamovi do očí, když oba dva došli vrcholu.
„Ahh… ahh… oh kurva!“ vykřikl Billeam.
Tomek hlasitě zavrčel a pak spokojeně vydechl. Sevření jeho svalů povolilo a on se svezl z Billeamova těla. Oba dva si vedle sebe lehli, ztěžka dýchali. Nastala dlouhá chvíle ticha, dokud nenabrali dech dostatečně na to, aby mohli formovat slova.
Tomek se otočil na Billeama. „Neměl jsi jezdit, Billeame. Omlouvám se, že jsem…“ došla mu slova a vydechl. „Já… neplánuji opustit svůj druh. Chci zůstat až do konce. Jestli tu zůstaneš, tak zemřeš,“ informoval ho upřímně. Billeam se na něj otočil, tvář klidnou a smířenou, jako by chápal Tomekův sentiment.
„Pak zemřu s tebou,“ odpověděl tiše.
autor: blame_my_dirty_mind
překlad: LilKatie
betaread: J. :o)
ACH BOŽE..ach bože, ach bože, ach bože.. Přestala jsem dýchat, omdlela jsem a praštila se do hlavy. Já nemám slov. Miluje ho!! Jdu si to přečíst znova!
Moc děkuji za překlad
Jo… Taky mi došla slova. Bylo to úžasné, zůstala jsem úplně bez dechu.
Děkuji za překlad, už se nemůžu dočkat pokračování. Nevěřím, že tam jen tak umřou.
Absolútne súhlasím s dievčatami. Bolo to take sladké a úžasné a Tomek by mal rozhodne prestať myslieť na smrť a začať vymýšľať ako prežiť! Veď predsa nemôže nechať Bileama zomrieť! Nie teraz, keď mu konečne vyznal lásku! Ďakujem za časť!
To je nádherný, nemůžu uvěřit, jak se to vyvíjí…..
Já jsem stejně mimo jako holky nade mnou! Nemůžu tomu uvěřit! Ono se to skutečně stalo!!! 🙂 Jak jsem zjistila, že se tam Bill, čekala jsem přesně na okamžik, kdy se na Toma vrhne a bude jej líbat. Strašně moc jsem doufala, že se to stane a nejsou to jen mé představy, a pak, když se to stalo, jsem myslela, že začnu ječet, jak nadšená jsem byla! Jsem totálně nadšená a naprosto beze slov!
Tenhle díl byl bezvadný!!!
Strašně moc děkuji za překlad! 🙂
Tahle kapitola nemá chybu.
Ach, najprv som nemohla dýchať a potom keď Bill povedal, že zostane som sa skoro rozplakala. To je krásna kapitola. Ďakujem za preklad.