autor: adriandarc
Drobky v posteli
„Tak,“ řekl Tom, když otevřel dveře do pokoje pro hosty. „Můžeš zůstat tady.“
Bill udělal obličej. „Ne.“
„Proč ne?“
„Tohle je pokoj, který jsem sdílel s Audrey,“ řekl Bill. „Nepoužívali jsme ten pokoj, ve kterém máš teď ložnici, protože ten byl mých rodičů a to by bylo divné, a svůj pokoj jsem chtěl zachovat takový, jaký byl. Takže jsme používali tenhle pokoj a já už ho nemám moc rád.“
„Tak kam tě mám dát?“ Zeptal se Tom.
„Do mého pokoje, já chci svůj pokoj,“ řekl Bill. „Přestěhujeme postel.“
„Ne,“ řekl Tom rozhodně. „Naprosto a kompletně ne.“
„Pokud mi nepomůžeš přestěhovat postel, tak to prostě udělám sám,“ řekl Bill a zkřížil si ruce na prsou. „Pane s dinosauřím povlečením.“
Tom si povzdechl. „Tam nemůžeš spát. Já tam pracuju, je to jediné místo, kde můžu psát. Víc než rok jsem nenapsal jediné slovo, a pak, když jsem seděl v tom pokoji, se to stalo. Psal jsem. To musíš pochopit. Co kdybych já chtěl spát v kuchyni?“
„Kdyby to bylo místo, kde bys měl své srdce nastavené na spaní, pak jistě.“
„To je kravina,“ řekl Tom. „Mimochodem, chystáš se dělat tenhle týden nějaké dorty?“
Bill zvedl ruku, jako kdyby se chystal Tomovi opět vrazit facku, a Tom sebou trhl, ale pak Bill ruku s povzdechem spustil a opřel se o stěnu.
„Myslím, že prostě půjdu do hotelu… Tohle nebude fungovat,“ řekl Bill tiše. „Byl jsi pitomec, když jsi to navrhnul.“
„Hele,“ Tom se zamračil. Na okamžik pocítil paniku při pomyšlení, že by Bill odešel. Stál přede dveřmi, jako by to snad Billa zastavilo, a pokrčil rameny. „Už je pozdě, měl bys tady zůstat přes noc. Můžeš spát zase v mojí posteli, když sis to minule očividně tak neskutečně užil… Já budu pravděpodobně celou noc psát.“
Byla to pravda, Toma už svrběly prsty. Cítil se tak inspirovaný, že se nemohl dočkat, až se dostane k psacímu stroji.
„Ne,“ řekl Bill. „Nemůžu spát v mámině a tátově starém pokoji. Je mi z toho moc smutno. Navíc, však víš, dinosauří povlečení.“
„Vyměnil jsem ho!“
„Ježíši, já zůstanu, okay? Něco vymyslíme,“ řekl Bill a uculoval se přitom. „Vezmu si gauč.“
„Ne, to je divné,“ odpověděl Tom tvrdohlavě. „Seš si jistý, že nemůžeš spát tady?“
„To bych raději spal venku.“
Tom zaskučel. Nemohl Billa nechat vzít si jeho kancelář. Ta kancelář byla všechno, co Tom měl. Bylo to jediné místo, kde mohl cítit nějakou sebeúctu.
Ale pak se podíval na Billa, který měl překřížené paže a zíral na podlahu. Vypadal vyčerpaně a stále měl ještě na tváři trochu té zatracené mouky.
„Kristepane,“ zamumlal Tom. „Přestěhujeme tu zatracenou postel, ale můžeš tam jenom spát. Žádné poflakování, když se budu snažit pracovat, a jestli budu celou noc psát, tak by ses s tím měl prostě vypořádat. A opovaž se chrápat.“
„Já nechrápu,“ odpověděl Bill s úsměvem. Vmašíroval do pokoje pro postel a Tom si povzdechl, než jej následoval. Bill dostal, co chtěl. Zase.
Ale bylo to pouze na týden a poté bude všechno zase normální. Normální, normální, normální.
***
Bill ležel schoulený ve své posteli s knihou a žvýkal malý, borůvkový koláček. Tom se snažil nedívat, snažil se soustředit na své psaní.
Byl v tom ponořený už celé hodiny, ale to bylo předtím, než vešel do pokoje Bill se svými chlupatými pantoflemi a králíčkovým pyžamem a lahodným pečivem. Dokonce Tomovi ani nenabídl, pouze vklouzl pod deku a zabořil nos do knížky.
Každé sebemenší křupavé kousnutí do koláčku Toma přivádělo k šílenství. Neustále mačkal špatné klávesy a musel používat bělobu. Bill byl jedna velká osina v zadku.
„Můžeš se tam trochu ztlumit?“ Zeptal se Tom konečně.
Bill vzhlédl od své knihy a ukousl si velké sousto koláčku. „Neotáčím stránky dostatečně potichu?“
„Ne, a dýcháš,“ řekl Tom.
„Ach, tak já se pokusím přestat,“ řekl Bill a protočil oči. Ukousl si další sousto koláčku a prsten se mu na prstě ve světle hezky leskl.
„Taky mám něco proti drobkům,“ řekl Tom. „Nesnáším je. Budeš mít drobky v posteli.“
„Je to moje postel, takže se tě to netýká,“ odpověděl Bill.
„Ale budu vědět, že tam jsou,“ řekl Tom. „Vidíš, to je to, o čem jsem mluvil, nemůžeš tady být. Já musím pracovat a ty jsi… ve svém králíčkovém pyžamu a s tvými… drobky, a… ta lopata je pořád v hale.“
„Máš kopřivku?“ Zeptal se Bill, na tváři se mu formoval úšklebek. „Víš, Tome, jsi pěkně divný člověk. Chci říct, že lidé o mně říkají, že jsem výstřední, ale myslím, že ty jsi ve skutečnosti pošahaný. Opravdu, opravdu pošahaný.“
„Nenávidím drobky,“ bylo vše, co Tom řekl, s pohledem upřeným na psací stroj.
„No, hádám, že dokud u tebe nepropukne kopřivka, budeme v pohodě,“ poznamenal Bill a hodil do sebe poslední kousek koláčku.
Tom nakrčil nos. „Tys je právě upekl, nebo co?“
„Jo.“
„Je jich tam víc?“
„Tomasi, pokud jsi chtěl koláček, měl ses prostě zeptat,“ řekl Bill a zavrtěl svými pantoflemi.
Tom zíral na Billovo králíčkové pyžamo. „Ano, prosím, moc rád bych si dal koláček.“
Bill strčil nos zpátky do své knihy. „Jsou dole v kuchyni.“
Tom si povzdechl. „No, chtěl jsem ho pouze tehdy, kdybys mi pro něj zašel.“
„Nejsem tvoje služka,“ odpověděl Bill povýšeně. Přitáhl si knihu blíž k obličeji a zamžoural. „Víš, když už jsem tě teď poznal a pak si přečetl tvé psaní, jsem prostě… šokovaný.“
Tom ztuhl. „Cože? Co to… Ty čteš jednu z mých knih? Kdes ji vzal? Co… Co čteš?“
„Uklidni se, vzal jsem si ji z knihkupectví s použitými knihami v Mystic, ve výprodeji.“
„Použitými…“
„Čtu Mateřské trestné činy. Ježíši, Tomasi,“ řekl Bill s úšklebkem. „Nemůžu uvěřit, že jsi tohle napsal. Je to jako Vyber-si-své-vlastní-dobrodružství, akorát bez toho dobrodružství… A není to ani, jako bych snad opravdu měl na výběr.“
Tom na Billa zazíral. „Urážíš mou knihu?“
„Ano.“
„Aha…“ Tom se odmlčel. Nemohl uvěřit, že Bill je schoulený v posteli v jeho kanceláři, má na sobě králíčkové pyžamo a kritizuje jednu z jeho knih. A na vrcholu toho všeho má v koutcích úst borůvkový koláček.
Tom ten týden nepřežije.
„Divné,“ řekl Bill a zavřel knihu.
„Co je divné?“
„Hm… Ty, já, my. Tohle.“ Bill zazíval a pod dekou se protáhl. Položil si hlavu na polštář a přitáhl si deku až k bradě. „Dobrou noc.“
Než Tom mohl říct jediné slovo, Bill zavřel oči a otočil se čelem ke zdi. Tom zíral na Billovy rozcuchané černé vlasy a na malého králíčka, který na něj pokukoval z Billova ramene.
Sakra, co se to vůbec dělo? To Tom rozhodně nevěděl.
„Bille,“ řekl Tom. Bill místo odpovědi zavrčel. „To byla první kniha, kterou jsem kdy napsal, takže…“
„Chceš tím říct, že ostatní jsou lepší?“ Zeptal se Bill, jeho hlas byl ztlumen přikrývkou.
„Ehm. Vlastně ne,“ přiznal Tom. „Všechno to jsou sračky. Až na tu, kterou píšu teď, tahle je dobrá, myslím. Vlastně to ani není tak tajemné, je to spíš příběh o lidských podmínkách. A není to zjednodušené pro daný typ publika, které zajišťuje seznam nejprodávanějších titulů. Tohle je skutečné psaní, opravdové psaní. Nemyslím si, že jsem si někdy dovolil psát tak svobodně, a víš co? Myslím, že to má něco společného s tímhle domem. Nevím, co na tomhle místě je, ale je to… Hádám, že chci říct, že dokážu pochopit, proč pro tebe tolik znamená. Možná, že tady nežiju tak dlouho jako ty, ale už začínám cítit tu silnou náklonnost. A to je pro mě divné. Víš, co tím myslím?“
Bill místo odpovědi zachrápal.
„Prý, já nechrápu, to určitě,“ zabručel Tom. Zíral na králíčka na Billově rameni a povzdechl si.
Něco na tom domě opravdu bylo, a on si začínal myslet, že na tom závisí celá jeho kariéra.
***
„Hele, dnes večer přijde na večeři můj vydavatel,“ řekl Tom a utíral si ruce do ubrousku. „Takže, bys možná mohl…“
„Zmizet?“ Zeptal se Bill, když se pustil do svých vaflí.
„Ehm, ne,“ řekl Tom. „Mohl bys upéct dort? Možná tu čokoládovou věc?“
„Mám celý den práci,“ řekl Bill. „Nemůžu celý den jen tak pobíhat kolem a podávat občerstvení podle tvých rozmarů. Kromě toho mi z města přijede kamarád a odpoledne budu pěkně zaneprázdněný.“
Tom protáhl obličej a šťouchl do své vafle. „Celou noc jsi chrápal, víš,“ zareptal.
Bill zrudl. „Udělám jahodový koláč se šlehačkou,“ řekl. „A tím to končí. Teď sklapni a sněz ty vafle, než to udělám já.“
Tom se usmál a triumfálně vztyčil hlavu. Už teď se mu sbíhaly sliny. Jahodový koláč se šlehačkou zněl úžasně.
„Takže, budu doma pozdě,“ řekl Bill.
„Žádný problém,“ odpověděl Tom. Zakousl se do vafle a zašklebil se, když si uvědomil, jak se k sobě vzájemně chovali. Říkali si své denní rozvrhy a plány a…
„Stejně na tom nezáleží,“ dodal Tom. „Budu prostě jen psát, ani si nevšimnu, jestli tam jsi, nebo ne.“
„Všiml sis, že jsem celou noc chrápal,“ řekl Bill lstivě. „A vypadáš na hovno. Kdy vůbec spíš?“
„Já spím,“ řekl Tom defenzivně.
Bill protočil oči a vstal. Měl na sobě elegantní krátký kabát a pruhované kalhoty, vysoké kožené boty, a jeho vlasy byly vyžehlené a hladké. Jeho make-up byl perfektní a tvář měl jako porcelán.
Tom sebou musel zatřást, aby se probral.
Tom sebou musel zatřást, aby se probral.
„Hezký den, drahý,“ řekl Bill, proplul kolem Toma a vtiskl mu pusu na temeno hlavy.
„Hej!“ Zaprotestoval Tom, chytil se za vlasy a cítil, jak červená. „Ježíši, čau.“
A Bill byl pryč. Tom se na své židli zhroutil a zíral na ty úžasné vafle.
Bude se mu po nich stýskat, až budou pryč.
***
Tom nervózně seděl v obývacím pokoji naproti svému vydavateli Andreasi Zieglerovi a ošíval se. Andreas tam byl už asi hodinu a on a Tom jen tak klábosili. Zatím nemluvili o ničem důležitém a Tom se tomu vyhýbal.
„Takže na čem pracuješ?“ Zeptal se Andreas, uhladil si nohavici svých nesmyslně drahých oblekových kalhot.
Tom se přikrčil. Už je to tady. „No, je tady jedna věc.“
„Tome, musí to být něco víc než jen věc. Máš termín, pamatuješ? Chceme, aby se tvá příští kniha dostala na police do Vánoc, a na jaře tě chceme na seznamu nejlépe prodávaných autorů,“ řekl Andreas.
„Sakra,“ zamumlal Tom. „Ale jinak žádný tlak.“
„Spousta tlaku. Víš, kolik domácích ženušek v přechodu nám každý den píše do nakladatelství a dožaduje se tvé další knihy? Tome, mluvíme tady o tisících. Všechny chtějí vědět, jaký bude další tajemný příběh. Ony pro to žijí! A výtvarník, který ti dělá přebaly?“ Andreas hvízdl. „Dychtivě touží po nápadu, aby mohl začít pracovat na návrhu. Co jsi dělal?“
„Nechceš to vědět.“
„Řekni mi to,“ řekl Andreas. „No tak, Trümpere. Prostě potřebujeme, abys vychrlil nějakou další snadno čtivou hovadinu, po které bude každý šílet. Věděl jsi, že Dreamworks zvažuje, že by tvá druhá kniha mohla být zfilmovaná?“
Tom udělal obličej. „Snadno čtivá hovadina, to je… To je opravdu milé.“
„Já nemusím být milý, Tome, já prostě jen musím vydělat peníze,“ řekl Andreas lehce. „A ty jsi můj lístek na jídlo už léta.“
Tom zíral na svého vydavatele. Andreas obvykle býval tvrdý, ale dnes se zdál být vyloženě podrážděný. „Člověče, pracuju na tom. Ale nemyslím si, že se má příští kniha bude opravdu zamlouvat těmhle seschlým domáckým typům.“
„No, tak sem s tím a ukaž mi to, kámo,“ řekl Andreas. „Já se rozhodnu, jestli je to pro mě dostatečná hovadina, nebo ne.“
„Nazval jsi mě právě teď… to je jedno.“ Tom vstal a pokynul Andreasovi, aby ho následoval. „Pojď nahoru do mé kanceláře a můžeš se podívat na několik prvních kapitol.“
Andreas ho následoval a Tomovi bylo tak trochu špatně. Na dnešní Andreasově návštěvě toho hodně záviselo, mnohem víc, než si Tom dovolil připustit. Pokud by se Andreasovi nelíbilo, na čem pracoval, jeho kariéra by byla u konce.
Jedna neúspěšná kniha a vydavatel by ho odvrhnul. Tom nebyl zpeněžitelný, nebyl celebrita, u které i kdyby jeho kniha byla propadák, lidé by si koupili další jen kvůli tomu, kdo byl. Nebyl žádná J. K. Rowlingová nebo Stephen King. Jedna chyba a všichni jeho fanoušci by byli pryč.
Všichni byli nestálí, všichni bezcenní. To byl důvod, proč od nich Tom nikdy nic neslyšel, a to bylo přesně tak, jak se mu to líbilo.
Nyní, když Andreasovi podal svůj rukopis, cítil se jinak. Chtěl knihu, která by přinesla slávu, nejen hodně peněz. Chtěl napsat knihu, která bude zapamatována.
Sledoval, jak Andreas nakrčil obočí, zatímco četl, a srdce mu pokleslo.
„O čem to je?“ Zeptal se Andreas konečně po několika minutách listování. „Jaký je háček, záhada?“
„Je to mnohem rafinovanější než jen tohle,“ řekl Tom. „Pocity hlavní postavy jsou samy o sobě záhadou. Víš?“
„Do prdele, ty jsi šel a přeměnil ses mi ve skutečného spisovatele,“ řekl Andreas a položil si hlavu do dlaní. „Tohle je dobré, příliš dobré.“
„Co to říkáš?“ Zeptal se Tom. „Moje psaní je příliš dobré?“
„Tohle není ten druh věcí, které publikujeme,“ řekl Andreas.
„Nebudete to publikovat, protože to nestojí za hovno?“ Zeptal se Tom se zvýšeným hlasem. „Děláš si ze mě srandu?“
Andreas nemusel říct ani slovo a Tom už znal odpověď. Jeho právo na knihu padlo. Bylo po všem. Andreas se už snažil odstranit sám sebe z místnosti.
„Poslyš, Tome, já-„
Dveře dole se rozlétly a veselý hlas zvolal, „Tomi, jsem doma!“
„Vteřinku,“ řekl Tom a omluvil se z místnosti. Shlédl dolů ze schodů a tam stál Bill s velkým jahodovým dortem se šlehačkou v rukou.
„Jsem tady příliš pozdě?“ Zeptal se Bill. „Bože, ten můj kamarád, o kterém jsem ti říkal, se zdržel déle než obvykle. A dovol mi říct, jaký suchar se to z něj stal. Přísahám, že se změnil, vydavatelský průmysl ho změnil. Vlastně mi tak trochu připomíná tebe, totální debil. A pak, myslím, se mě pokusil osahávat.“
Andreas se objevil za Tomovým ramenem se zvláštním pohledem na tváři. Očividně slyšel všechno, co Bill řekl.
„Jen můj, ehm, spolubydlící,“ zamumlal Tom k Andreasovi.
„A ta jeho kolínská byla prostě strašná,“ řekl Bill a upustil na zem svou tašku. „Byli jsme v mém novém obchodě a celé to tam zasmradil. Budu to tam muset vydesinfikovat. Bože, to bude stát majlant. Proč jste vy všichni spisovatelé takoví špinavci?“
„Počkat,“ řekl Andreas a postavil se za Toma. „Bille?“
Bill ztuhl a zíral nahoru na schody. „Andy?“
Tom se podíval na Billa, pak na Andrease, a pak opět na Billa. „Vy se znáte?“
„Vy se znáte?“ Zeptal se Bill.
„Je to můj vydavatel!“
„Už ne,“ řekl Andreas, protlačil se kolem Toma a sešel po schodech dolů. „Bille, zlato, co tady děláš?“ Zamračil se. „Věděl jsem, že je mi tohle místo povědomé.“
Bill pokrčil rameny. „Jsem jen na návštěvě, opravdu. Ty jsi jeho vydavatel? Tohle je tak divné.“
Tom pořád stál na vrcholku schodiště a přehrával si v hlavě, co Andreas řekl. Už ne. Už ne.
„Bille,“ řekl Andreas. „Ty věci jsi opravdu myslel vážně? Já myslel, že jsme dnes měli opravdu dobrý čas, zlato… Neviděli jsme se už tak dlouho, víš?“
Bill se viditelně napjal a vypadal neuvěřitelně nepohodlně. Položil koláč na lavičku vedle dveří. „Promiň, Andy.“
„Jak se vy dva znáte?“ Vyhrkl Tom stále zmrzlý jako socha v horní části schodiště. Už ne.
„Máme nějakou historii,“ řekl Bill suše. „Je to kamarád, o kterém jsem ti říkal, že dnes přijde na návštěvu.“
„Chystám se už vyrazit,“ řekl Andreas. „Opravdu o tomhle nechci diskutovat před bývalým klientem… Bille, vyprovodíš mě?“
Bill Tomovi věnoval zdeptaný pohled. „Okay, tak pojď, Andy.“
Oba zmizeli ze dveří. Tom klesl na nejvyšší schod, kolena si přitiskl k sobě a lehce se třásl. Právě byl odvrhnut. Neměl žádnou budoucnost. Nikdy už znovu nevydá žádnou knihu. Byl neschopný.
„Kurva,“ zamumlal.
Zíral rovně před sebe a sledoval přes okno Billovy a Andreasovy temné siluety. Zdálo se, že Andreas se dostává k Billovi pěkně blízko.
„Já ho zabiju,“ řekl Tom, a poté mu ruka vylétla před ústa. „Billa, chtěl jsem říct, že zabiju Billa, protože on…“ Pohled mu přistál na lopatě blízko dveří. „Nechal tady lopatu. Kurva, teď mluvím sám se sebou.“
Tmavé obrysy mužů se k sobě čím dál více přibližovaly a Tomovy zuby víc a více skřípaly. Ale poté se ozval křik a Billův obrys zřetelně dal facku Andreasově obrysu. Hlasitý zvukový efekt taky způsobil, že to celé bylo trochu více očividné.
Dveře se otevřely a Bill se vřítil dovnitř a zabouchl je Andreasovi přímo před nosem.
„Ten hajzl!“ Vykřikl Bill a mnul si zadek. Vzhlédl k Tomovi. „Tvůj vydavatel je vážně zmetek.“
„Stejně tak tvůj nejlepší kámoš,“ řekl Tom.
„Není to můj nejlepší kámoš,“ řekl Bill. „Je to sotva vůbec nějaký kamarád. On je chyba, to je to, co je.“
„Tak to jsme dva.“
Bill zasténal a vyšplhal se po schodech na místo, kde seděl Tom. Posadil se o schod níž a s povzdechem se opřel.
„Víš, nikdy bych Andrease netypoval na homouše,“ řekl Tom po chvilce ticha. „A to ho znám už léta. Celou tu dobu mi mohl zírat na zadek.“
Bill se otočil a věnoval Tomovi pohled. „Jsi hrozný.“
„Promiň, jsem v depresi.“
„No, já nejsem jako ty. Nechystám se do tebe kopnout, když jsi na dně.“
Tomovi se podařilo usmát, ale vypadalo to spíš jako škleb. „Takže co, on je jako… do tebe totální blázen?“
„Drž hubu,“ řekl Bill.
„Jsem rád, žes ho praštil,“ odpověděl Tom. „Protože kdybys to neudělal, tak bych to udělal já. Praštil bych ho opravdu tvrdě.“
Bill se uchechtl. „Za to, že odmítnul tvou knihu, nebo za to, že mi sáhnul na zadek?“
Tom zaváhal, než s nevolí zamumlal: „Obojí.“
Oba si povzdechli.
„Takže, myslím,“ řekl Bill, „že půjdu připravit velkou večeři, máme ten dort, a přinesl jsem domů láhev vína.“
„Ach, to je hezké,“ řekl Tom rozmrzele. „A co mám dělat já?“
„Ty se máš ke mně připojit, pitomče.“
„Aha.“ Tom pocítil v žaludku teplo, dokonce i když se stále cítil jako troska. „Jo, hádám, že to bych mohl udělat.“
„Jestli chceš.“
Ach, Tom chtěl.
autor: adriandarc
překlad: Zuzu
betaread: J. :o)
Mám trošku zmätok…takže Andreas mal byť ten Billov kamarát, čo príde na návštevu, zároveň je to jeho stará láska(alebo sexpartner) a zároveň je to Tomov exvydavateľ :D? Mňa picne :D.
Tom bol poriadne odvarený z Billa v králičkovom pyžamu s čučoriedkovým koláčikom – ja sa mu vôbec nedivím,aj mňa tá predstava dostala x). Je mi lúto Toma, konečne napísal príbeh, s ktorým je spokojný a vydavatel ho odkopne…určite som za aby skúsil aj iné vydavateľstvá, možno bude mať úspech, stane sa slávnym, zarobí milióny a s Billom si kúpia ostrov 🙂
Tak že asi expřítel(kamarád)a Toma exvydavatel tak se můžou navzájem utěšovat.
Tady je přesně vidět, že není úspěch jako úspěch. Tom si pro svou novou knihu bude si muset najít jiné vydavatelství. Ale šokovalo mě, jak rychle s ním byl Andy hotový.
Na druhou stranu, u Toma už se začíná vyvíjet majetnický pocit vůči Billovi. To je roztomilé. Taky si hlupáček neuvědomuje, že to jeho nové psaní nepřišlo s domem, ale ve až chvíli, kdy se na jeho prahu objevil Bill.
Díky za překlad a těším se na pokračování.
Tak ten vývoj s Andym bol fakt zaujímavý. Síce chápem, že také veci, ako Tomova nová kniha nevydávajú, ale prekvapilo ma, ako rýchlo Toma odkopol. Myslím si, že mu kľudne mohol dať šancu a možno by tým získali pre vydavateľstvo viac zákazníkov. No čo už. Tom si bude musieť nájsť iného vydavateľa, z jeho knihy sa stane trhák a Andreas si bude môcť tak akurát trieskať hlavu o stenu, že bol taký debil a nechal si ujsť toľké peniaze 😀 😀
A bolo zlaté, ako bol Tom z Billa a jeho zajačikovského pyžama spolu s koláčikom, totálne mimo. A ešte predtým, ako nakoniec podľahol Billovej požiadavke na izbu 😀 Proste Tom je už z Billa úplne paf, len si to ešte neuvedomuje a Bill je tiež na najlepšej ceste – to jeho "Tomi, som doma!" 😀
Ďakujem za preklad.
Pro mě docela překvápko, Tom má prostě smůlu…Díky za povídku!
Celý díl byl strašně moc hezký, ale nejvíc ve mně utkvěl pohled na Billa v králičkovém pyžámku s borůvkovým koláčem! ♥ Myslím, že Toma vůbec nemůžeme vinit, že se tím nechal rozptýlit. Já mám tu představu pořád v hlavě a usmívám se z ní jak malá! 🙂
Jinak je mi Toma docela líto. Konečně píše pořádnou knihu, která za něco stojí, a je tak krutě a rychle odkopnut. Moc Tomovi přeju, aby si našel nového vydavatele a stal se slavný a Andreas si pak může rvát vlasy z hlavy, že se tím i neproslavilo jejich nakladatelství.
Ale co mě těší nejvíce, je vědomí toho, že si jsou kluci blíže čím dál tím víc! ♥ Ne nadarmo se říká, že láska prochází žaludkem. Tom je toho zářným příkladem! Přijde mi roztomilé, jak zbožňuje veškeré Billovo pečení a sám od sebe se dožaduje jeho dortů a koláčků. 🙂
Moc děkuji za úžasný překlad, Zuzu! ♥
Ono je to čím ďalej tým lepšie:) Chudák Andy:D asi nemal počuť Billa ako o ňom rozpráva:) Strašne moc ďakujem za kapitolu.
Jů…naprostá dokonalost,líbí se mi jak Tom reaguje a mění se…jsem zvědavá,jestli o Andym ještě uslyšíme..děkuji moc za kapitolu 😉