autor: Saline A.
Konečky prstů přejel přes pruh jemné vlny, než si ho přitiskl k obličeji. Květinová vůně na okamžik zahalila jeho smysly, zatímco se pomalým pohybem usadil na křeslo vedle okna. Byla hluboká noc a Bushido tvrdě spal, což po večeru, kdy nebyl schopen ničeho jiného, než sedět s jednou sklenkou skotské za druhou a mlčet, byla poměrně útěcha. Bill si celý den říkal, že Bushido zvládá celý obřad až podezřele klidně, stejně jako pohoštění pro přátele a následný rozhovor mezi nimi. Tušil, že v jednu chvíli, v tu, kdy to bude čekat nejméně, se to zlomí. Proto ani nebyl tolik překvapený, když si Bushido poprvé od propuštění z vězení nalil sklenku s tvrdým alkoholem a zavřel se ve své pracovně.
Když zavřel oči, jako první mu na mysl vytanul Luisin něžný úsměv a prosebné oči, když ho žádala, aby to s jejím synem nevzdával. Pevný stisk ruky, tichý, ale pevný hlas. Bill se zhluboka nadechl, do očí se mu draly slzy. Uvědomoval si slib, který Luise uložil, ale ve chvíli, kdy za Bushidem zapadly dveře jeho pracovny, jako kdyby se cosi uzavřelo i mezi nimi. Billovi bylo jasné, že potřebuje být sám. Nedokázal si představit, jak se asi musí cítit člověk, kterému zemře matka, s níž měl tak pevné pouto. Sám si ale pamatoval, že když mu zemřela babička, chtěl být sám a nechtěl s nikým mluvit. Co když ale nebude schopen znovu otevřít ty dveře mezi ním a Bushidem, poté, co jednou dovolil, aby se uzavřely?
„Ach Luise, přál bych si, abys tady s námi stále byla,“ sklopil hlavu s šepotem. „Zdálo se, že všechno zvládáme dobře, veškeré povinnosti jsme splnili bez problémů a bez nějakého zhroucení, ale jakmile se zavřely dveře a bylo řečeno všechno, co řečeno být muselo, vkradlo se mezi nás tíživé ticho, které se usadilo a už neodešlo. Bojím se. Bojím se, že nebudu schopen překonat smutek, jenž v jeho srdci narůstá vaší ztrátou. Luise, je to pro něj příliš těžké, nevím, co udělat, co říct, jak se chovat. Poprvé za celou dobu vím, že moje společnost není dostatečná, a tohle vědomí je pro mě neuvěřitelně těžké na uchopení. Samozřejmě jsem celou dobu věděl, že vás nikdy nenahradím, stále jsem ale doufal, že budu umět alespoň utišit bolest ze ztráty…“ otřel si slzy. Svetřík složil zpátky do úhledné hromádky, z jaké ho původně vzal, a bolestně vzhlédl k Luisině fotografii. „Teď už si ale nemyslím, že bych někdy mohl najít způsob, jak to dokázat.“
∞
Postával přede dveřmi pracovny několik dlouhých minut, než se odvážil zvednout ruku a tiše zaklepat. Neočekával, že by mu snad Bushido odpověděl, proto po pár vteřinách dveře neohroženě otevřel a opřel se o rám dveří. Jako první si všimnul prázdné lahve od alkoholu, pak několika doutníků, a teprve se odvážil podívat na svého přítele. Ve velikém koženém křesle seděl v krkolomné pozici a spal tvrdým opileckým spánkem. Bill s povzdechem k muži přešel, opatrně se posadil na opěrku a Bushida pohladil po vlasech. „Bushido?“
„Hmmm?“ sotva znatelné zabručení vzešlo z Bushidových rtů.
„Je další den… Celou noc jsi spal tady v křesle?“
„Jo.“
Další Billův povzdech. „Měl by ses jít pořádně vyspat do postele. Potřebuješ si odpočinout.“
„Nechce se mi. Nemám náladu,“ Bushido zabručel, dlaní si protřel oči.
„Bushido, jsi vyčerpaný, měl by ses jít vyspat do postele. Budou tě bolet záda, není šance, aby sis tady dokázal kvalitně odpočinout,“ Bill vyčerpaně naléhal, chtěl a potřeboval dostat Bushida do postele, protože když nedokáže udělat ani tohle málo, bude schopný udělat cokoliv dalšího, většího?
„Řekl jsem, že se mi nechce,“ Bushido černovláskovi věnoval jediný pohled, dostatečně přísný na to, aby se Bill zarazil a trochu se od něj odtáhl. „Až budu chtít jít do postele, tak tam přijdu.“
Bill okamžik mlčky seděl, než stroze přikývl a vstal. „Fajn. Jak myslíš. Já… budu se motat někde po domě. Když budeš chtít, najdeš mě někde okolo.“
Nechtěl. Celé tři dny Bushido nechtěl a Billa nehledal. První den se Bill snažil chodit za ním a alespoň mu nosit jídlo, ale poté, co se na něj Bushido ještě dvakrát ostře obořil, to vzdal. Věděl, že to s ním nesmí vzdávat, ale také věděl, že nesmí vzdát svou vlastní hrdost a Bushidovi se zcela poddat, protože by ho to celého semlelo. A to nemohl dopustit.
Tyto dny byly pro Billa nesmírně náročné, protože zatímco se snažil tvářit se v pořádku (ačkoliv mu to Tom vůbec nevěřil a Bill to věděl), zároveň ho sžíralo vědomí jeho neschopnosti pomoct. Téměř nespal a jedl pravděpodobně ještě méně než Bushido, kterého slyšel sem tam bloudit po kuchyni.
Bylo odpoledne třetího dne, Bill seděl v obývacím pokoji s knížkou o nějakém výzkumu chování lidí. Jeho tělo bylo vyčerpané natolik, že tomu ani nedokázal věnovat pozornost, ale jen pro ten pocit, že nesedí na zadku a nedělá vůbec nic, měl alespoň knihu otevřenou na klíně a sem tam přetočil stránku. Byl akorát uprostřed myšlenky o tom, že se brzy bude muset vrátit do věznice a začít se věnovat svým pacientům, když se mezi dveřmi do pokoje objevil Bushido. Billovi málem vypadla kniha z rukou. „Ahoj…“
Bushido si promnul obličej. „Otevíral jsem si zrovna další flašku whisky, když mi došlo, že by mě máma zastřelila, kdyby viděla, jak hrozně se k tobě chovám,“ zamumlal tiše. „Já…“
„Nemusíš se ospravedlňovat, Bushido. Já vím, že je to pro tebe těžké a…“
„Musím se ospravedlnit, Bille. Ať už je to sebevíc těžké, neznamená to, že se k tobě můžu chovat jako ke kusu hadru,“ zamračil se Bushido naštvaně, rychle se ale vzpamatoval a zhluboka se nadechl. „Podívej se, co jsem s tebou provedl. Spal jsi vůbec těch několik dní?“ Bill nejistě zavrtěl hlavou. „Jsem si jistý, že to samé platí i pro jídlo. Ježíši já jsem kus vola,“ se zaúpěním spěšně přešel k Billovi a klekl si před něj. Billův prázdný žaludek udělal znechucený kotrmelec, sotva k černovláskovi došel pach alkoholu vsáknutý snad do každé částečky Bushidova těla. „Co kdybychom si dali společnou sprchu, pak se najedli a zalehli do postele k nějakému filmu? Oba dva potřebujeme přijít na jiné myšlenky a odpočinout si.“
Bill se krátce pousmál, přikývl. „Myslím, že tohle je velmi dobrý nápad,“ nemohl blokovat jeho snahu.
„Požádal mě, abych se k němu nastěhoval,“ zamumlal Bill tiše, zatímco skládal nádobí do myčky. Zatímco Bushido se znovu vrátil do své pracovny, Bill odmítal sedět doma na zadku a čekat, jako to dělal doposud, a rozhodl se zajít za svou rodinou. Matka už byla ve sprše a Bill osaměl s Tomem. „Zároveň tu nabídku ale rozšířil i pro tebe,“ dodal téměř jedním dechem. Nechtěl, aby snad bratra napadlo, že se s ním do budoucna nepočítá. „Uvědomuje si, jak silné naše pouto je,“ s něžným úsměvem propletl prsty s bratrovými a pevně stiskl. „Já vím, že Bushida pořád moc nemusíš, Tomi, ale dům je hodně velký, nemusíte se třeba ani potkat, když nebudete chtít a…“
„Bille, já už proti němu nezbrojím,“ skočil mu Tom do řeči s něžným úsměvem. „Jednou ses rozhodl, že s ním zůstaneš a co já s tím můžu dělat? Dokud se spolu nehádáme my dva, tak je to všechno v pohodě. To bydlení ale nevím, hele… Myslíš, že je to dobrý nápad?“
Bill se bokem opřel o kuchyňskou linku, nejistě sklopil hlavu. „Já nevím, Tomi. Hrozně moc bych si přál, abys tam se mnou byl. Na druhou stranu ale dokážu soudně uznat, že to není úplně ideální prostředí. S Bushidem jsme spolu teď tři dny nemluvili, uzavřel se do sebe. Včera to bylo lepší, ale dneska po probuzení zase zmizel. A já fakt nevím, jestli je tohle ideální prostředí k tomu, aby ses tam zrovna ty stěhoval. Když si sám nevím rady, jak na něj, co asi zmůžeme my dva?“
„Přinejmenším to všechno nebudeš muset snášet sám,“ usmál se Tom povzbudivě. „Promluvím si s mamkou a pak bychom to nějak spáchali, jo?“
„Už jsem ti někdy říkal, jak hrozně moc vděčný jsem, že jsme dvojčata.“
„Hm, párkrát. Rozhodně to ale můžeš říkat častěji,“ zazubil se, než bratra schoval v pevném objetí.
autor: Saline A.
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 9
Doufám že se Anis da do pořádku Bill z Tomem teď mají pěkný vztah.
Bill s Tomem se mi teď moc líbí….
Tom je jako vyměněný, to teda. Konečně z nich cítím to dvojčecí pouto.
Navíc jsem ráda, že si Bushido celou situaci sám uvědomil. Jenže to ještě neznamená, že do té deprese nesklouzne znova.
Díky za kapitolku a těším se na další.