Najdu tě! 13. (konec)

Dnes je krásný den, vrah posedával na jedné ze zahrádek a snídal. Dal si jako téměř každý den croisant a kávu. Právě otevřel noviny, aby zjistil, zda ten zpropadený Kaulitz na něco přišel. To jen kvůli němu bylo tak těžké zabít toho zbabělce. Hned na první straně byla informace o zatčení detektiva Johnsona za brutální vraždy v několika státech. Nad tím se musel vrah pousmát. On není tak hloupý, aby se dal zatknout, buď ho nikdy nenajdou, nebo zemře. Pod tím byl článek o dívce, která přežila šílené řádění sériového vraha. Takže žila. Kdyby ho ten její přítel nevyrušil, mohli si to náramně užít. Mohli se bavit celou noc. Měl to vypočítané, věděl, jak dlouho bude umírat, aby až on přijde, vydechla naposledy. Aby mu umřela v náručí. Jenže ona žije, holka měla štěstí, i tak si byl jist, že ji vzpomínky na něj budou pronásledovat celý život.

Na další straně byla krátká informace o zatčení Franka Tlooka. Nic víc k tomu nebylo. Nevýznamné pro noviny, nic moc neudělal, ale pro něj to bylo hodně významné. Jak se ten idiot mohl nechat chytit? Nikdy mu neměl důvěřovat, vem čert, co vše měli společné. Je to obyčejný neschopa. Právě teď to bylo něco, co by ho mohlo ohrozit, něco, co by ho mohlo zničit. Odhodil noviny a dál si užíval krásného slunečného rána. Dopil svoji kávu, dokouřil svou cigaretu a loudavým krokem se vnořil do ulic. Procházel davem lidí, aniž by někdo tušil, že to on je ten, kterého se všichni bojí. Všechny ženy se ho bojí. Prohlížel si je. Byly krásné. Všechny. A všechny tak krásně křičely a bojovaly, když se bály o svůj život. Možná byla chyba, že ho nechal žít. Měl ho zabít, když měl příležitost. Teď je s ním pořád ochranka. A navíc teď neví, kde je. Bezpečný dům určitě zlikvidoval ten idiot Tlook a k Tomovi domů se jen tak taky nevrátí. Musí si na něj počíhat venku. Jenže kdy on chodí sám? Teď nikdy a nikam.
Ještě chvíli bloudil ulicemi, než se ocitl před vlastním domem. A vlastně proč ne, zajde si odpočinout a potom začne jeho lov.

Kolem desáté hodiny se vydal do baru. Spousta krásných mladých lidí a všichni byli tak vyzývaví. Jedna dívka ho okouzlila, černé dlouhé vlasy, štíhlá, vysoká, jemné rysy. Přesně jako on. Přišel k ní a pozval ji na drink. Bylo to jednodušší, než si vůbec představoval. Sama se mu nabídla. Dokonce ho pozvala i do bytu. Uložil ji do postele. Stál nad ní s nožem v ruce. Rozhodoval se. Nakonec jí improvizovaně přivázal ruce k pelesti postele, přelepil jí pusu červenou páskou, svázal jí nohy a počkal, než se probudí. Chvíli jí to trvalo, ale nakonec procitla. Když zjistila, že se nemůže hýbat, zpanikařila.
„Pššš, sama jsi mě pozvala. Sama ses mi nabídla. Neplač. Dnes mám dobrou náladu. Neublížím ti moc. Asi si teď říkáš, proč já, proč jsem ho pozvala. Zdál se tak milý.“ Došel do koupelny a namočil ručník, když přišel zpět k ní a začal jím přejíždět po jejím nahém těle. Nakonec ho zvedl a vší silou ji praštil do břicha.
„Možná to nakonec bude trochu bolet. Ještě jsem se nerozhodl. Ukaž mi, že chceš žít, že si to zasloužíš.“ Vzal do ruky nůž a od krku jí vedl tenký řez až k pupíku.
„Tohle tě bolí?“ Znovu ji praštil ručníkem přes břicho.
„Opravdu mám dnes dobrou náladu.“ Prořízl jí obě zápěstí. „Až moc dobrou náladu, a to se zdálo, jaký to bude smutný den.“ Když se nad ni vrah sklonil, Holly se snažila křičet, házet sebou, jen aby unikla té hrozné bolesti. Připadalo jí to jako věčnost. Její prsa i břicho jako kdyby hořely. Chtěla zemřít, tak moc si to přála.

Nakonec se narovnal, vzal do ruky telefon a vytočil číslo.
„Dobrý den, myslím, že tady Holly bude potřebovat vaši pomoc. Moc jsem jí ublížil. Pospěšte si.“ Telefon položil vedle na noční stolek, aniž by zavěsil. Z telefonu se ozýval ženský hlas. Holly se snažila křičet. Vrah k ní přišel a políbil ji na čelo. Tohle si nemohl odpustit, byl to jeho rituál.
„Tak se zatím měj, Holly.“ Bylo mu jasné, že jeho podobizna bude ve všech novinách, ale bylo mu to jedno. Hodlal hned zítra ráno odletět. Tlook si toho kluka bude muset zabít sám. On si tím špinit ruce nebude.

18. 11. 1990

Malý Mike Hudson seděl v postýlce a z plných plic plakal. Jenže nikdo nepřicházel. Nakonec se tomu šikovnému dítku podařilo dostat z postýlky ven. Přešel k posteli, kde spali jeho rodiče. Sáhl na maminku, jenže byla úplně ledová.
„Mami? Maminko? “ Řekl svým krásným dětským hláskem. Přešel na druhou stranu, kde spal tatínek. „Tatínku?“ Byl stejně studený. Mike byl malý zvídavec, zvládl si sám otevřít dveře a vyjít před dům. Chtěl za tou hodnou paní, co mu dává sušenky.
Paní Camilla zrovna seděla na verandě a pokuřovala svoji ranní cigaretu, když uviděla malého Mika v pyžamu celém od krve. Přiběhla k němu, aby zjistila, zda je krev jeho. Na první pohled se zdál být nezraněný, ale když vytáhla levý rukávek jeho pyžamka, zjistila, že na jeho předloktí je hluboká rána.

Záchranáři si malého Mika odvezli, bohužel pro jeho rodiče již bylo pozdě.

Současnost

Lutz už hodinu vyslýchal Johnsona. Přiznal se k vraždám v okolních státech, a dokonce i k vraždě Jacksonových.
„Proč jste je zabil?“ To byla otázka, na kterou zatím nikdo z detektivů neznal odpověď.
„Frank mě o to požádal. Když se mi na stůl dostal dopis od Jamse Jacksona, jel jsem tam. Franka jsem znal už ze školy, nevěděl jsem, že jde o něj. Dušoval se, že nikdy nic neudělal. Potom jsme se jednoho večera opili a on mi vylíčil, jak zabil Jennifer, že Bill je jeho syn a co mu provádí. Tak zoufale se snažil zbavit Jacksonových. Na to jsme se začali bavit o vraždě, co se stala v sousedním státě, mojí vraždě. Znal místní policisty a doslechl se o tom. Nakonec jsem se mu přiznal a na několik let se střetly naše záměry. Kryl mě, když jsem vyjel za svojí zábavou. A potom mi navrhl, abych je zabil. Že tam bude první a zamete stopy. Fungovalo to, tohle naše přátelství bylo produktivní. Pro mě i pro něj. Jenže když začaly ty vraždy, přijel a říkal mi, že to on za všechno může. Že on to naplánoval. Vraždu Sandry si objednal, jenže potom přibývaly další a další. Jeho záměrem bylo zabít Billa a Sandru, jenže ten jeho vrah zdivočel.“

Tom to vše poslouchal a nevěřil vlastním uším. Takže doopravdy si objednal vraždu Billa, bohužel narazil na opravdového sériového vraha a ten se utrhl. V tom Tomovi zazvonil telefon.
„Mischo, zůstaň tu a informuj mě, Anito, jdeme. Máme další oběť. Žije a je při vědomí. Jedeme do nemocnice.“ V nemocnici na ně čekala Holly, byla při vědomí, ale otřesena.
„Dobrý den, Holly. Můžeme s vámi na chvíli mluvit?“ Holly jen přikývla a Tom s Anitou se usadili po pravé straně postele, kde byly dvě židle. Z pokoje dýchala smutná atmosféra, holé zdi, nemocniční lůžko s nočním stolečkem a malá skříň na osobní věci.
Než šli za Holly, stavili se za jejím ošetřujícím lékařem. Holly měla po celém těle pohmožděniny po bití, od krku k pupíku se jí táhla řezná rána, ale ne nijak hluboká. Na stehnech má vyrytý nápis Sbohem, můj anděli. Tom okamžitě musel vidět Holly. Musel vědět, zda ho viděla.

„Holly můžete ho popsat?“ Tom byl netrpělivý, takového ho Anita ještě neviděla. Tom cítil, že dnes ho chytí.

„Byl vysoký, tak metr devadesát. Pěkný, měl hezký obličej, tvrdé rysy, hnědé krátké vlasy, byl hezky upravený. Všimla jsem si, že měl na levém předloktí velkou jizvu. Ptala jsem se ho, od čeho to má, jen řekl, že to je dávná historie a díky tomu našel směr. Smál se tomu.“ Holly se zajíkla. Tom ji povzbudivě pohladil po ruce. „Dost jsme pili, tedy aspoň já. Odvedl mě domů, zdál se tak slušný, proto jsem ho pozvala nahoru. Uložil mě do postele a potom si už jen vzpomínám, jak jsem se probudila svázaná a on stál nade mnou. Držel nůž a říkal, že mi neublíží, že to nebude moc bolet.“ Holly se rozplakala.
„Je nám moc líto, co se vám stalo. Myslíte, že budete schopna sestavit portrét?“ Anitě jí bylo líto, měla štěstí, žije. Ale jaký život po tomhle bude žít?
„Poznala byste ho podle fotky?“ Vyhrkl Tom. Anita se na něj nechápavě podívala. Tom sáhl do peněženky a vytáhl malou fotečku. Anita věděla, kdo na ní je. Byl to Tomův bývalý přítel, chodil s ním v době, kdy se k němu Anita s Mischou přidali. Byli skvělý pár, Tom ho miloval, ale chvíli na to se rozešli. Anita nikdy nezkoumala proč, vlastně se nikdo neptal. Tom o tom mluvit nechtěl.
„To je on.“ Holly vytřeštila oči, stejně tak Anita.
„Moc vám děkujeme. Přidělíme vám ochranku. Hlavně se dejte do kupy, Holly.“ Mrkl na ni Tom a odcházel.

„Tome? Chceš o tom mluvit?“ Anita si nebyla jistá Tomovou reakcí.
„Chci ho chytit. Zavolej Mischovi, ať vyslechne Tlooka, ať nám řekne, kde je, jak ho kontaktovat.“ To už Tom bral telefon a volal Billovi.

„Ano Tome?“
„Jsi v pořádku, Bille? Máš u sebe policisty?“ Tohle bylo o Billovi, ale i o něm. Tlook chtěl zabít Billa, Mike chtěl ublížit Tomovi.
„Jojo mám. Zastavil se tu za nima jeden přítel. Ale neboj, sedíme v pokoji a jsem v bezpečí přesně podle tvých rozkazů.“ Toma zamrazilo.
„Jaký přítel?“
„Mike. Je skvělý.“ Bill se zrovna zasmál něčemu, co Mike řekl.
„Dobře, hlavně abs byl v bezpečí. Pokusím se u tebe být co nejdřív.“ Tom doběhl za Anitou do auta. U ucha už zase držel telefon.
„Detektiv Kaulitz, potřebuju posily k hotelu Salavia na deváté ulici. Máme důvodné podezření, že se tam ukrývá nebezpečný vrah. Hlavně bez sirén, má rukojmí.“
„Cože, Tome?“ Anita vyvalila oči.
„Volej Sala a Mischu. Mike je s Billem.“ Tom dupnul na plyn, ale nezapínal sirénu. K hotelu dorazil během deseti minut, Sal s Mischou tam již čekali. Chvíli na to dorazil Lutz se zásahovou jednotkou.

„Kaulitzi, nechce mi to vysvětlit?“
„Nemáme moc času, Holly, poslední oběť, poznala vraha na fotce.“
„Jak jste sakra měl u sebe fotku vraha?“ To bylo snad poprvé, co Lutz o něčem nevěděl.
„Je to můj bývalý. Pořád jsme pracovali s teorií, že možná vrah nejde po Billovi, ale přes Billa po mně. Nakonec to je kombinace obojího. Tlook Mika najal, aby zabil Sandru a Billa, jenže když jsem se případu ujal já a začal s Billem…“ Tom zvedl pohled k Lutzovi. Sakra, přeřek.
„Řekněte mi, že nespíte se svědkem!“
„Nespím, jen ho chráním.“ Tom jen pokrčil rameny a oblíkal si neprůstřelnou vestu.
„Víc než je potřeba?“ Lutz si ho měřil pohledem.
„Bill je mimo podezření, ne?“ Vyjel Tom. Zbytečně ho zdržoval od práce.
„Ale je to důležitý svědek!“
„To by mohla být jednou i vaše žena.“ Lutz pěnil, ale dál nic neříkal. Tom si přes sebe hodil mikinu a šel do pokoje za Billem. Chtěl nejdřív dostat Billa pryč.
„Až vám dám signál, půjdete dovnitř, jasný?“ Anita kývla a ostatní ji následovali. Vyklidili celé patro, po hotelu byli rozmístěni policisté a Tomův tým společně se zásahovou jednotkou čekali na Tomovy pokyny. Tom vešel do pokoje. Policisté společně s Billem a Mikem seděli v malém obýváčku. Mika seděl vedle Billa.

„Zdravím.“ Tom si to namířil hned k Billovi.
„Ahoj. “ Obdařil ho úsměvem Bill. Tom si k němu přisedl a přitáhnul ho k sobě.
„Páni, Tome. To už je let, co jsme se viděli naposledy. Vůbec ses nezměnil.“ Mike si ho se zájmem prohlížel. Stejně jako si všiml Tomovy reakce. Pořád byl stejně krásný. A teď si k sobě tiskl tohohle. Měl ho zabít, měl ho zabít hned, ale kde by byla všechna legrace? A navíc to nebyl jeho typ.
„To ty taky ne, Miku. Co vůbec děláš? Slyšel jsem, že firma ti celkem jde.“ Musel odvést jeho pozornost.
„Jde to, ale časy jsou zlé. Nikdo nemá peníze.“ Mike vlastnil menší transportní firmu. Rozjížděl ji v době, kdy se s Tomem rozcházeli.
„To znám.“ Zasmál se Tom. „Zlato, dole na tebe čeká Lutz. Chce s tebou něco probrat. Říkal jsem mu, ať to nechá na zítra, ale nedá se odbýt.“ Smutně se podíval na Billa a doufal, že to zabere.
„To nevadí. Za chvíli jsem zpět. Ne, že mi utečeš, Miku, musíš mi dovyprávět tu historku.“ Mike se zasmál.
„Neboj, počkám tu na tebe.“ Bill se zvedl, a zároveň s ním jeden z policistů, který ho doprovázel. Tom se mezitím zvedl a došel k minibaru.
„A co tvá práce, Tome?“ Zeptal se nezaujatě Mike, i když uvnitř hořel zvědavostí. Sedí tu před detektivem, který ho hledá. Vedle své oběti a oni nic netuší. Za Billem se zavřely dveře.

Na chodbě čekala Anita, která ho ihned doprovázela pryč.
„Co se děje?“ Nechápal Bill.
„Mike je náš vrah, poslední oběť ho identifikovala. Nejspíš chtěl odjet, ale neodolal.“ Vysvětlovala mu Anita za chůze. U schodiště si ho už přebral Sal, který měl za úkol nespouštět ho z očí. Neodolal Tomovi. Musel ho vidět.
„Vždy se najde nějaký šílenec, kterého musím chytit.“ Pokrčil Tom rameny.
„Jdeš po tom sériovém vrahovi?“ Zajímal se Mike.
„Už ne.“ Teď ho Tom probodával pohledem a Mikovi to začínalo docházet. Tohle poslední povyražení byla nejspíš osudová chyba.
„Chytli jste ho?“ Mike se zvedal a očima propaloval dveře.
„To záleží na tom, jestli se vzdáš, Miky.“ Tom na něj mířil zbraní.
„Tomi, víš, že se nikdy nevzdávám.“ Mike dál couval ke dveřím. „Teď je na cestě zásahový tým, že ano? Budu pryč dřív, než dorazí, a ty mě nikdy nezastřelíš. To víme oba.“ Ušklíbl se. Tom ho miloval, ale víc než Billa?
„Ale já ano.“ Ozvalo se Mikovi za zády, kde stála Anita s Mischou.
„Přivedl sis kamarády?“ S tímhle Mike nepočítal, mohl se dát na útěk, nebo se vzdát.
„Přivedl jsem celou zásahovou jednotku.“
„Jak jsi mohl vědět, že to jsem já?“ Mike hrál o čas. Mohl by se ven prostřílet, kdyby se dokázal zmocnit jedné ze zbraní.
„Tvá poslední oběť si pamatovala tvoji jizvu.“ Slabý důkaz.
„Takovou jizvu můžou mít desítky lidí.“
„Poznala tě na fotografii.“ Jediná možnost, která mu zbývala, bylo zemřít, ale chtěl vzít Toma s sebou. Doskočil ke stolečku, kde ležel nůž, a hodil ho po Tomovi. Tom se jen tak tak vyhnul. Vše se seběhlo tak rychle, že než Mischa s Anitou stihli zareagovat, Mike byl na chodbě , kde ovšem neměl šanci. Dva chlapi po něm skočili a srazili ho na zem. Tom doběhl právě ve chvíli, kdy mu nasazovali pouta.
„Jedno svědectví, Tome. Tohle mi nedokážeš! Nedokážeš!“ Jediné, co teď Tom chtěl, bylo vidět Billa.

O týden později.

Bill stál na hřbitově a plakal. Nepamatoval si, že by někdy cítil takovou bolest, ani když přišel o rodiče. V jeho životě bylo málo lidí, které takto miloval, a tolik lidí, o které přišel. Nikdo to nečekal, zdálo se, že bude vše dobré. Že mají vyhráno. Jak ošklivě se spletl. Spletli se všichni. Tak strašně moc by si přál vrátit čas a vše změnit. Udělat něco, cokoli. Ostatní lidé viděli zmařený mladý život, on viděl své selhání.
„Ššš, lásko.“ Tom ho podpíral a konejšivě hladil po zádech. Věděl, jak moc ho to bolí, jak moc trpí. On trpěl stejně, nevěděl, jak mu pomoct, bylo to nemožné. Co chcete říct, udělat v téhle situaci.
Na pohřbu Sandry se sešlo hodně lidí, její přátelé, rodina, co jim zbyla, spolupracovníci, ale i cizí lidé, kteří o této tragedii četli v novinách. Bylo to tak na pohřbech všech dívek. Všichni truchlili.

Bill se probudil s křikem, noční můra. Další. Poslední dobou je měl často. Vzal do ruky telefon a vytočil Sandry číslo. Když byli malí a zdály se jim špatné sny, zalézali k tomu druhému do postele. V dospělosti se na tom téměř nic nezměnilo, jen teď, když mají noční můry, volají si. Někdy se dokonce v noci sejdou v bistru uprostřed cesty, aby si dali kávu a koblihu.

„Lásko?“ Tom se zvedl na loktech a pozoroval Billa. Držel u ucha telefon. Tom se zvedl a telefon mu vzal. Vždy mu trvalo, než si uvědomil, že je Sandra mrtvá. Že už mu ten telefon nikdy nezvedne.
„Měl jsem noční můru.“ Tom si ho přitáhl k sobě do náruče.
„To bude dobré. Slibuju.“ Políbil ho do vlasů a tiskl ho k sobě. Jedině takhle se mu ho podařilo uklidnit. Bill po chvíli spokojeně podřimoval v Tomově náručí. Největší Tomovo dilema vždy bylo, jak ho ze sebe dostat. Ne, že by byl těžký, ale pozice to byla značně nepohodlná. Dnes to za něj vyřešil někdo jiný. Tom telefon zvedl dřív, než stihl Billa probudit.

„Kaulitz.“ Byly dvě ráno, kdo mu proboha teď volá.
„Máme v Central parku mrtvého muže. Normálně bych vás tím neobtěžoval, ale má na zádech vyřezáno vaše jméno.“ Lutz. Tahle práce nikdy nekončí.
„Dobře, napište mi, jak se tam dostanu, za chvíli jsem tam.“ Tom si povzdechl a telefon položil. Opatrně Billa přesouval zpět na postel.
„Musíš do práce?“ Tom v duchu zaklel. Bill se o něj vždy bál.

„Ano, budu zpět co nejdřív.“ Bill jen přikývl.
„Donesu ti do kanceláře kávu.“ Brouknul za Tomem, když zrovna mizel v koupelně. Tomu se musel usmát, Bill ho znal. Nakonec se domů už do rána nedostane, Bill ho najde spát v kanceláři na stole a jako vždy mu donese kávu s koblihou. Při ochodu mu dal pusu na tvář a přitáhl mu peřinu ke krku. Bill se strašně odkopával.

KONEC

autor: Bína