Rozhovory II – Saline A.

Asi bych začala tím, že jsem dvaadvacetiletá holka z maloměsta, které rodina, kolegové a většina přátel říká Anička. 🙂 Najde se ale pořád ještě pár přátel, povětšinou těch starších, kteří mě oslovují starou přezdívkou, tedy Žabička. Na Ukwákanou Žabičku mě kdysi dávno přejmenovala kamarádka, hlavně kvůli tomu, že jsem pořád něco mlela a nedokázala zavřít pusu, a to ani přes internet. Postupem let se přezdívka měnila podobně jako počasí, až se nakonec s pomocí všemi známé Syhrael ustálila na Saline A. Byl to složitý proces, než jsme k této formě došly, to vám můžu říct. 🙂 Chtěly jsme, aby mě to pořád nějak charakterizovalo, a proto jsme došly k anglické verzi názvu mého rodného města Slaného, ve kterém mimochodem stále žiju, a zkratka „A.“? No, Žabičky jsem se nikdy nedokázala pořádně vzdát, a zkratka A. je Žabička pozpátku. Celý pseudonym, pod kterým vystupuji, tak zní Saline Akčibaž.

Přezdívka může znít sice trošku šíleně, věřte ale, že jsem vlastně celkem normální holka. 🙂 Pokud byste se zeptali Syhrael, řekla by vám, že jsem maximální psychopat a měla bych být zavřená někde pod zámkem, ale nevěřte jí ani slovo! To ona na mě ráda kuje pikle, abych měla jistou celu vedle ní.

Tak to mě nenapadlo, že Saline je podle města, přišlo mi to spíš jako nějaká mýtická postava. 😀 Akčibaž je ovšem opravdu šílená, to se bude jednou do blázince hodit. 😀

Tak si sedni na zem a pokládej to za známku punku! 😀 Přiznávám, že pár plakátů jsem si taky nechala, ale opravdu minimum – ze tří velikánských krabic mám jen pár otrhaných obrázků 🙂

Právě to, co jsi psala, že Bushido nikdy neměl homosexuály rád (není divu, pokud je opravdu muslim, jak se patří), mě na tom všem udivuje. Nikdy tě nenapadlo, že se svým v podstatě dost vulgárním zájmem o Billa jen svezl na tehdejší tsunami popularitě TH? Byl známej v Německu, to je nepochybný, ale pokud včas pochopil, jak moc si takovým zájmem o Billa může rozšířit fanouškovskou základnu, rozhodně to svědčí o jeho chytrosti. To se mu totiž bezezbytku podařilo. Kdyby se o Billovi nezmínil veřejně, nejspíš by o Bushidovi dodneška nikdo mimo hranice Německa neměl páru. Já bych teda určitě nevěděla, kdo to je, a zrovna tak bych asi nepoznala ani Adama Lamberta, kdyby se na návštěvě Německa nezmínil, že se mu Bill líbí, a spoustu dalších, kteří se kolem nich motali. Ty znáš Bushida určitě o sto procent líp, co si o tom myslíš?

No vidíš, tak já díky tomu, že už jsem byla stará baba, když jsem do toho spadla, jsem na všechno koukala trochu jinýma očima. Vzpomínám si, že jsem si tehdy i přes své fanynkovství říkala, jak jsou ty holky naivní, když říkaj věci typu „oni to udělali pro nás, buďme jim za to vděční“, vždycky jsem za tím vším humbukem viděla hlavně peníze, který na tom vydělaj. 😀 Je to holt zkušenost. Snažila jsem se věřit ze všech sil tomu, že kluci za to nemůžou, že jsou mladý a že je to všechno dílo nahrávací společnosti a jejich manažerů, a neřešit to. Oni měli vždycky obrovský štěstí na fanynky, co byly ochotné si kupovat originály cédéček v době, kdy stály majlant, protože to většinou platili rodiče. Pamatuju se, že jednu dobu Bill odmítal podepisovat cokoliv jinýho než originály. To ještě nevěděl, co přijde později. Zlatý vypalování. 😀 Ale dost bylo mého pesimismu.

Přiznávám, že i já sama věřila, že to určitě dělají všechno pro nás a bla bla, byla jsem zblblá a nebyla ochotná si připustit, že by to mohlo být jinak. 🙂 CDčko jsem si ale nekoupila nikdy. 😀 Jediné originály CDček, které mám, jsou od české kapely UDG a jedno od Václava Noida. Jinak za ně, vzhledem k tomu, že je vůbec nemám kde přehrát, neutrácím. 🙂

Haha, hudbu stoprocentně jinou poslouchám – a to hlavně z důvodu, že THčka neposlouchám skoro vůbec. Jejich poslední album okolo mě prošlo obloukem tak velkým, že znám pravděpodobně jedinou písničku, a to pochopitelně tu, která způsobila největší humbuk – Love who loves you back. Jinak se v hudbě hodně soustředím třeba na Nickelback, Hurts, Daughtry… Je pro mě složité vybrat jen pár kapel, protože styl mám v tomhle v podstatě neomezený – nejdůležitější pro mě vždycky je, aby mě dostal text a melodie. Pak dám hlasitost pořádně nahoru a v autě si udělám soukromý koncert. 🙂

Na seriály jsem úchyl. Sice na ně nemám vůbec čas, ale sleduju jich asi tak dvanáct, třináct možná. Některé spíš už jen ze setrvačnosti, abych viděla, jak to dopadne a měla od toho pokoj (například Upíří deníky v současné chvíli – dvě řady jsem sice vynechala, ale tu poslední řadu vidět prostě musím! :D), pak jsou ale ty, do kterých jsem kompletně zažraná. K těm patří třeba Vikingové – začala jsem je sledovat minulý měsíc a během tří týdnů stihla všechny díly, obětovala jsem tomu veškerý volný čas (to bylo řečí!). K takovým patří pak i Chirurgové, ze kterých často čerpám nějaká moudra, anebo hravý Teen wolf, přestože už to není tak vtipné a veselé, jako v začátcích. 🙂 Pak je tu spousta těch, u kterých jsem víceméně vlažná, ale pro zahnání nudy, když už nějaká je, nebo jako hudební kulisu k psaní, proč ne – jsou to například New girl, Jane the virgin, Simpsonovi, Super girl, The Flash, Přátelé… Je jich spousta, ani nemá cenu je vyjmenovávat. 😀 Rozhodně bych ale doporučila ty Vikingy, dokonce i křehký kvítek jako mě to dokázalo kompletně pohltit. 🙂

Knížky, s těma je to u mě katastrofa. Poslední jsem dočetla nového Harryho Pottera – pokud jste potterholici jako já, určitě si to přečtěte. Po počátečním zklamání, kdy si zvyknete na to, že to není typický styl J.K.Rowlingové, vás to vtáhne do děje a neodtrhnete se až do samotného konce, a možná ani pak ne. Teď mám rozečtenou Dívku ve vlaku, což je trošku psycho, ale taky naprosto super knížka! Jinak se v poslední době hodně orientuju na díla o 2. Světové válce. Jako jednoho z autorů píšících o tomto období bych určitě doporučila Svena Hassela. Jeho díla jsou dechberoucí! No anebo Norimberský deník – kniha, která je v podstatě deníkem všech nacistických vůdců během Norimberského procesu. Hodně zajímavé dílo. 🙂

Proč katastrofa, to vypadá, že čteš docela dost 🙂 Já si poslední dobou zvykla na audioknihy. Je to bezva, když ráno vyrážím z baráku, zapínám svůj stoletý ipod a do ucha mi někdo čte knihu. V tramvaji trochu přidám hlasitost a než dorazím do práce, mám tak dvě tři kapitoly „přečtený“. Takhle jsem si třeba poslechla Dívku ve vlaku, Analfabetku i Zabijáka Anderse, o kterých píšeš. 🙂 Kdysi jsem takhle slyšela i celého Pottera. Je to fajn. Do auta se to taky bezva hodí.

Haha, vzhledem k tomu, že jsem za volantem v podstatě naprostý bažant, jsem ráda, že si zvládnu zpívat. 😀 Navíc jsem celkem konzerva, knížka u mě pochodí jedině v klasické podobě, naprosto výjimečně v mobilu. Raději ale vždycky tahám bichle, které mi zaberou půlku kabelky. 🙂

Nejdál jsem v životě byla… psychicky. Hádám, že spousta lidí bude asi předpokládat, že odpověď by měla souviset s místem, ale mě jako první napadlo to, že v současné chvíli jsem ušla hodně dlouhou cestu psychicky, a že jsem na to pěkně hrdá. 🙂 Je to cesta, která mě, díky bohu, baví nejvíc.

Sport je pro mě… poprvé v životě celkem důležitý. 😀 Ačkoliv jsem kdysi tancovala, nikdy to pro mě neznamenalo tolik, jako začalo letos. Díky kolegyni v práci, a nyní mojí velmi dobré kamarádce, která mě přivedla na zdravější životní styl, jsem se dostala i ke sportu, a když nemůžu třeba týden sportovat, cítím se kvůli tomu fakt mizerně. A navíc, absolutně miluju hokej. :))))

Kdybych se uprostřed noci probudila a nade mnou se skláněl Bushido připravený mě začít líbat… haha, tak bych ani na vteřinu nepřemýšlela, jestli je to reálný, a pořádně si to užila 😀 Ještě bych ho pro jistotu nějak připoutala k posteli. Co kdyby se rozhodl, že to reálný není?

Nejhorší trapas v mém dosavadním životě… nějak si žádný vyloženě trapas nedokážu vybavit. Pamatuju si ale, že jsem v Praze jednou vehementně vysvětlovala nějakému cizinci, že stojíme u jednoho mostu, a aby se dostal k mostu, kam chtěl, musí jít daným směrem. Za půl hodiny se vracel kolem mě s celkem naštvaným výrazem. No jo, já mu říkala, že s mapou nejsem zrovna kámoška. 😀

Jídlo, pro které bych vraždila… borůvky a pizza. Ne pohromadě, samozřejmě. 😀 Ale borůvky miluju, a vůbec mi nevadí sedět v lese několik hodin na bobku a sbírat jednu bobulku za druhou. Aneb jak mi bylo během letošní sezóny řečeno: „Dokud jsem tě neviděl sbírat borůvky, nedošlo mi, jak velkej magor jsi.“ 😀 No a pizza. Ach, to je láska na entou už tuplem. 😀 Bohužel jí, na rozdíl od borůvek, nemůžu konzumovat tak často 🙁

Nejbláznivější sen se mi zdál… je těžké vybrat jen jeden, fakt. I přes dva lapače snů se mi zdá jedna kravina za druhou, takže se často budím s pocitem, že jsem se fakt už musela zbláznit, protože normálnímu člověku by se něco takového určitě nezdálo. 😀 Většinou to souvisí s tím, jaký film/seriál jsem zrovna před spaním viděla jako poslední. Dlouho jsem třeba byla jednou z hlavních aktérek Vikingů 😀

Kdybych se mohla znovu narodit… narodila bych se mým rodičům 5. 8. 1994 v malém městečku Slaný. Nezměnila bych nic. 🙂 Pevně věřím tomu, že každý krůček od mého narození vedl k tomu, kým jsem dnes, a na to jsem hrdá. Jak už jsem psala, ušla jsem hodně velký kus cesty od holky, kterou jsem byla například před dvěma roky, a jsem vděčná za všechno, co se mi přihodilo, i když to třeba bylo špatné. Jasně, byla bych ráda, kdybych některé věci mohla změnit, ale… Co kdyby to pak změnilo úplně celý tok událostí? Nene, děkuju pěkně. 🙂

Chlap mého života musí… vědět, jak mě rozesmát. Je to jedna z věcí, které od muže mého života doopravdy nezbytně potřebuju, hned vedle toho, aby dokázal zabezpečit rodinu. Chci mít totiž jistotu, že životem půjdu s mužem, který i v tu nejhorší chvíli bude vědět, jak mě rozesmát a vnést tak do života zase slunce. Smích je nezbytnou součástí mého života a nedokážu si představit, že bych měla žít s někým, kdo smích nedokáže vytvořit.

Máš to správně nastavený 🙂 Chlapi jsou těžko vychovatelní, takže pokud své mnohé nedostatky dokážou zakamuflovat do humoru, dá se s nima celkem i žít. 😀 Ale neber vážně plky starý rozvedený ženský, ty si určitě najdeš toho nejlepšího chlapa na světě. 😀 Borůvkovýho… 🙂