autor: blame_my_dirty_mind
Tomekova mysl byla stále plná chaosu, nebyl schopný si dát jedna a jedna dohromady.
„Nemůžu tomu uvěřit. Celou tu dobu jsi nás mohl všechny zachránit.“
„Ne, nemohl,“ odpověděl Billeam; obličej přísný. „Byl jsem to já, kdo vždycky urgoval, aby Král zbraň použil. Byl jsem to já, kdo mu vzdoroval, kdo rebeloval proti jeho rozkazům a pokoušel ho, aby ukázal svou pravou sílu proti vašemu druhu, protože on váhal.“ Billeam se otočil zády k Tomekovi. „I po tom, co byla zbraň hotová a funkční, nechtěl ji použít, protože se bál, že vaše masivní hvězda nebude super, ale hypernova, a kdyby ano, tak by její destruktivní paprsky šly mnohem dál než do vaší galaxie, což by způsobilo poprask pro všechny další humanoidní druhy a Kočky. Zbavili bychom se našeho největšího nepřítele, ale získali bychom stovky dalších. Pořád jsem věřil, že by to i tak stálo za to.“ Billeam se otočil zpátky čelem k Tomekovi. „Přinutil jsem ho udělat to rozhodnutí, když jsem utekl z hlavní lodi. Myslel si, že jsem zmizel, abych s tím znovu udělal něco na vlastní pěst.“
„Pak je dobře, že jsi ho zastavil.“
Billeam sklopil pohled. „Nezastavil bych ho,“ přiznal se. „Zemřel bych s tebou, nebo bych s tebou utekl, ale nezastavil bych ho.“
Tomek polkl, byl viditelně otřesený, dech se mu zadrhával v krku.
„Tak proč jsi to udělal? Proč jsi ho teď přinutil tu zbraň zničit?“
Billeam vydechl. „Protože jsem najednou viděl, že jsem chtěl víc než cokoliv zničit ji. Zdá se, že nemůžu vidět, jak se trápíš,“ odpověděl a rty se mu semkly do slabého úsměvu.
Nastalo ticho, ve kterém se na sebe intenzivně dívali. Bylo naprosto viditelné, že jejich pohledy vyzařují lásku.
Gustaf si odkašlal. Tomek zamrkal a rychle se na něj podíval.
„Sorry, ale potřebuju vědět, co jste si vy dva zrovna řekli,“ řekl Gustaf.
„Právě mi řekl, proč jsme byli zachráněni,“ odpověděl Tomek, podíval se zpátky na Billeama, oči se mu leskly. „Nemyslím si, že jsem někdy byl vděčnější za to, že ho znám.“ Usmál se na Billeama a vzal ho za ruku, na chvíli úplně zapomněl, že tam Gustaf je, když se k němu natáhl pro polibek.
„Tomeku, co to sakra?“ Gustaf vyjekl. Tomek se zašklebil, když mu to došlo. Podíval se na Gustafa. Gustaf se na něj naprosto nevěřícně díval.
„Dostal mě, co víc říct?“ pokrčil Tomek rameny. „Chci říct, podívej se na něj, je tak nádherný.“
„Oh bože, ty jsi zešílel,“ zamumlal Gustaf, nejistě se na Billeama podíval. Okamžitě odvrátil pohled, když Billeam viděl, že se na něj dívá.
„Buď upřímný a řekni mi, že si nemyslíš, že je krásný, Gustafe,“ řekl Tomek.
„Je to Kočka!“ zabručel Gustaf.
„Jo, ale podívej se na jeho oči,“ řekl Tomek a přitáhl Billeamův obličej blíže Gustafovým směrem. „Nemůžeš to popřít, no tak,“ popichoval ho Tomek. Gustaf odvrátil pohled a radši se na něj odmítal podívat.
Billeam do Tomeka strčil. „Co se děje? Co mu říkáš?“ zeptal se, byl frustrovaný z toho, že jim nerozumí, i když měl nepříjemné podezření.
„Jen má trochu potíž přijmout fakt, že tě miluju,“ řekl Tomek jednoduše. „Řekl jsem, že tomu nemůžu pomoct a donutil ho se na tebe dobře podívat, aby pochopil, jak nádherný jsi a dokázal mu, o čem mluvím. Jsem si ale dost jistý, že mi teď už moc dobře rozumí.“
Billeam se okamžitě cítil trapně, začervenal se. „Pitomej pes!“ zabručel, strčil do něj a proklouzl pryč z lodního velína.
„Billeame, jen jsem žertoval,“ řekl Tomek a šel za ním, ale Gustaf ho zastavil.
„Počkej, Tomeku.“
„Co?“
Gustaf zíral na lodní monitor. „Někdo se blíží ke Canis I.“
Tomekovi zrychlilo srdce. „Kdo je to?“
Běžící postava dorazila do doků a pokračovala k útěkové lodi, pak se ukázala jeho tvář.
„To je Andraz.“
„Oh, dobře. Pusť ho dovnitř,“ řekl Tomek.
Dveře se otevřely. Andraz sotva popadal dech.
„Tomeku! Všude jsem tě hledal!“ nozdry se mu rozšiřovaly a pak ztuhl na místě. Vykulil oči, když se podíval do kabiny. „Oh do prdele! To je Kočičí Princ!“ zalapal po dechu.
Gustaf sebou trhl. „Cože?!“ řekl. „Kočičí Princ?“ teď se na Billeama ohromeně podíval.
„Co tady dělá Kočičí Princ?“ zeptal se Andraz, který pořád kulil oči.
„Počkat, tys věděl, že je princ?“ zeptal se Tomek Andraze.
„No jo, ale to ty taky.“
„Ne, vlastně mi to došlo až před chvílí. Myslel jsem, že princ je někdo jiný. Jak jsi věděl, že je to on?“
„Prostě věděl,“ řekl Andraz, podíval se na Billeama. „Chci říct, předpokládal jsem, že je to on, když jsem ho poprvé viděl. Ahoj,“ řekl plaše a zamával mu. Billeam zvedl obočí. „Takže to proto kočky zničily vlastní zbraň.“ Poznamenal. „Všichni jsme z toho byli dost v šoku, chvíli nám to trvalo, než jsme si dovolili se radovat. Takže um… jak to, že je tu Kočičí Princ?“
Tomek vydechl. „To je to, co jsem ti chtěl říct o tom, co se stalo na té planetě. Po tom, co jsem za ním letěl, když jsem si myslel, že tě zabil, tak nás chytili a pak jsme tam najednou byli jen my dva. Čas běžel, seznámili jsme se a stali se přáteli.“
„Opravdu?“ řekl Andraz překvapeně, ale přesto ho to nijak nepohoršovalo, na rozdíl od Gustafa.
„To není všechno,“ vložil se do toho Gustaf cynicky. Tomek se na něj zamračil.
„Jak to myslíš?“ zeptal se Andraz.
„Přiletěl sem, aby nás zachránil,“ odpověděl Tomek.
„Opravdu?“ řekl Andraz, upřímně ohromený.
„Rozhodně to ještě není všechno,“ naléhal Gustav.
„Co?“ ptal se Andraz. „Co není všechno?“
„No,“ řekl Tomek. Přiznat to Andrazovi mu dělalo trochu větší problém, než přiznat to Gustafovi, obzvláště po tom, jak se vztekal, když se mu Andraz přiznal, že ho Kočičí Princ naprosto ohromil. „Vlastně jsme víc než jen přátelé,“ řekl.
Andraz zvedl obočí. Podíval se na Billeama a pak na Tomeka. „Ty? Ty a Kočka? Mužská Kočka?“
Gustaf si odfrkl.
„Kočičí Princ, když už,“ opravil ho Tomek.
Andraz se zasmál. „Oh můj bože! To je neuvěřitelné, nikdy za svůj život,“ pokračoval ve smíchu. „Mělo mi být jasné, že tvá obsese se zabíjením koček je jen převlečený obdiv.“ Vysmíval se mu.
„Jo, no, já to takhle nevidím,“ odpověděl v klidu Tom. „Myslím, že to bylo štěstí, že se to stalo.“
„Oh, dobře. Tak kdo je tady teď blázen, hm?“ trápil ho Andraz. Podíval se zpátky na Billeama. „Říkal jsem ti, že je krásný. Nebo neříkal?“
Billeam byl z jejich konverzace dost nesvůj, musel vědět, že se baví o něm.
Andraz pokračoval. „Jak jste ve světě vy dva…“
„Vlastně to bylo docela peklo,“ odpověděl Tomek upřímně. „Moje nenávist ke Kočkovitým byla nic v porovnání s jeho nenávistí ke psům.“
„No nekecej,“ řekl Andraz. „Takže jak jsi ho přinutil, aby ses mu líbil?“
„No… zjevně to bylo mým neodolatelným šarmem,“ odpověděl Tomek, radši než říct pravdu — Bylo to sexem – vlastně ani zas tak nelhal.
„Oh uh…“ řekl Gustaf.
„Co?“ zeptal se Tomek s Andrazem.
„Volají mě zpátky na můstek. Do našeho Hvězdného systému se blíží Kočičí lodě. Myslím si, že na nás chtějí zaútočit.“
Najednou se rozezněl alarm. Z repráků se ozýval hlas, který svolával pozůstalé lodě Psovitých do přípravy na boj. Všichni se otočili na Tomeka, čekali, co udělá.
„Ty jdi a veď stíhací letku, Andrazi, a pokus se o to, aby nic nevěděli. Ty se vrať zpátky na můstek, Gustafe. Budeme tě potřebovat, abys nás odsud vyvedl,“ řekl Tomek.
„Ale kam půjdete?“ řekl Andraz.
„Daleko od Hunde a Kočičí letky,“ řekl Tomek.
„No, odsud vás odvedu lépe,“ oznámil Gustaf a posadil se zpátky do sedačky.
„A já s Canis I umím létat líp než kdokoliv jiný,“ prohlásil Andraz, posadil se na sedačku vedle Gustafa. Oba dva začali mačkat tlačítka a tahat za páky na kontrolním panelu, ani jeden z nich nedal Tomekovi šanci protestovat proti jejich neposlušnosti. Motory Canis I zahřměly a probudily se k životu.
Tomek chvíli na své kamarády zíral a pak se poraženě usmál. „Dobře, fajn, jen mě pak neviňte za to, až se dostanete do problémů.“
Tomek se otočil na Billeama, který se zdál ztracen v myšlenkách; obličej prázdný a oči nečinné. Posadil se na sedačku vedle něj.
„Jsi v pohodě?“ zeptal se.
„Já nevím,“ odpověděl Billeam. „Právě jsem spáchal ten nejhorší akt zrady. Zničil jsem spoustu náročné práce a snahy spousty generací přede mnou. Tak nějak mi to všechno dochází a jsem zmatený.“
Tomek zůstal zticha, nevěděl, co říct, i když přesně věděl, jak se cítí.
Billeam se na něj podíval. „Ten alarm,“ řekl najednou. „Je to válečný alarm, že ano?“
„Jo,“ odpověděl Tomek. „Kočičí letka se chystá zaútočit.“
Billeam vydechl. „Neútočí na vás. Jdou si pro mě,“ odpověděl pohřebně. „Můj otec by mi nikdy nevěřil, že jsem sem přijel, abych byl s tebou, takže jste mě samozřejmě museli unést.“
Tomek se slabě usmál. „Něco mi pověz. Kdo je ten druhý, ten zelenooký? Myslel jsem si, že to on je Kočičí Princ.“
„Jmenuje se Georgi. Je to volavka. Hned po mém narození dostal mé místo. Můj otec nikdy nechtěl, aby někdo znal mou pravou identitu. Pro něj je to nejvyšší priorita, zachovat Královskou krev. Namísto toho mě vychovali jako syna kapitána Kočičí letky, který byl také jedním z Královských rádců a nejbližší přítel Krále. Byl jsem velmi mladý, když jsem zjistil, kdo doopravdy jsem, i když můj otec chtěl, aby se tak nestalo. Myslel jsem si, že si myslí, že nejsem dost dobrý na to, abych byl vládce, takže jsem dělal všechno, co jsem mohl, aby na mě byl hrdý. Vždycky se snažil držet mě pod zámkem, vymýšlel si výmluvy, jen abych musel mít zaracha nebo zákaz do bitvy. Samozřejmě, že se bál o můj život. A tak jsem dychtil po tom, abych byl nejlepší, aby nikdy neměl pochyby o tom, že jsem dobrý bojovník.“ Billeam se ironicky uchechtl. „Teď ze mě musí být doopravdy zklamaný.“
„Ne, není,“ řekl Tomek. „Kdyby někdy řekl, že je na tebe hrdý, pak bys šel a dostal se do ještě většího nebezpečí. A jestli udělal to, co udělal, udělal to proto, že tě chtěl chránit. Protože tě miluje.“
„Nikdy to neřekl ani nijak nenaznačil,“ odfrkl si Billeam. „Já ho kvůli tomu celou dobu nesnášel.“
„Ne, ale nechává své činy mluvit za sebe,“ řekl Tomek. „Všechno by riskoval a zničil, jen abys byl šťastný.“
Billeam se na něj podíval. Tomek to nevěděl, ale Billeam pomalinku zjihl, bylo to jako sledovat ho opouštět temnotu a dojít osvícení. Billeamovi se zaleskly oči a pevně Tomeka objal.
autor: blame_my_dirty_mind
překlad: LilKatie
betaread: J. :o)
Když jsem začla číst tuhle povídku tak mě nenapadlo že mě tak vztáhne do děje.
No páni! Překvapilo mě, jak se Gustaf i Andraz okamžitě zapojili. A ani se moc nedivili… 😀 Zajímá mě, co mají teď vlastně v plánu. Vrátit Billeama jeho lidem? To by se ale s Tomekem už nikdy neviděli.
Díky za překlad, moc se těším na pokračování.
Z Billeama je teraz taká milučká prítulná mačička:) je rozkošný. A Gustaf s Andrazom ma potešili. Sú super kamoši. Teším sa na pokračovanie. Mohli by obe rasy uzavrieť prímerie, keď sa tí dvaja do seba tak veľmi zamilovali… nie? Ďakujem aj za túto kapitolu.
Súhlasím s Karin – keď som začala čítať túto poviedku, vôbec som netušila, že má tak vtiahne do deja. Vlastné to na začiatky bola až tá úplne posledná vec, čo som čítala! A teraz? Nemôžem sa dočkať ďalšej časti! :-p Ďakujem za preklad!
Billeam je posledních pár dílů strašně roztomilý. ♥ Od doby, co si přiznal, že Toma miluje, jsem jej začala úplně zbožňovat. Je tááááák rozkošný! 🙂
Georgiho je mi docela líto, když je volavka. Samozřejmě má štěstí i v tom, že byl vychováván velice hezky a má obrovská privilegia, ale být jako ´volavka´, kdyby se něco semlelo, je docela síla, proto je mi jej tak líto.
Každopádně moc doufám, že povídka nakonec dopadne dobře. Moc dobře vím, že se už blížíme do finishe, tak se trošku bojím co bude, ale tahle povídka je parádní! Moc děkuji za báječný překlad! ♥