Welcome to the show, Tom

„Mám úžasný nápad!“

„Jaký?“

„Pamatuješ se, jak jsme se bavili, ke které písničce bychom udělali videoklip?“

„Pamatuji. Dohodli jsme se na „Love who loves you back“ přece, ne?“

„Jo, ano. A mě napadla fakt super věc.“

~*~

Seděl jsi na židli před zrcadlem a kolem tebe poskakovalo pár maskérů, kteří se snažili přivést tvůj vzhled k dokonalosti. Dosud nechápu, proč to dělali, proč na tebe patlali všechny ty pudry a make-upy… Byl jsi přece dokonalý, vždycky jsem si to myslel, ani nevíš, kolikrát jsem ti to chtěl říct… Samozřejmě tak, aby to neznělo divně.

Nikdy bych na tobě nechtěl nic změnit. Jsi krásný takový, jaký jsi, bez make-upu, jen tak… přirozeně. Miluju, když se na mě usměješ, odkryješ své bílé zuby, věnuješ mi pohledy. Obyčejné… Určeno jen pro bratra. Pro mě. Nicméně…

Dal bych život za to, aby ses na mě díval jinak. Aby ses na mě díval tak, jako já na tebe. Srdce se mi divoce rozbušilo vždy, když ses mě jen trochu dotkl. Když ses na mě podíval, když jsi mi něco vyprávěl tvým sametovým hlasem. Vím, jsem v pořádné kaši… Ale nemohu si pomoci. Celý život si kladu stejnou otázku – proč? Proč se to muselo stát? Proč jsem si už od patnácti let musel všímat tvého úsměvu? Otáčet se za tvou vůní, utápět se v tvých nádherných čokoládových očích? Vnímat každé slovo, jako kdyby ho řekl sám anděl?

Nikdy jsem si nedokázal odpovědět. Čím jsem byl starší, tím to bylo horší. Přísahám, moje láska k tobě jako by byla silnější každý den.

Nikdy nepřeju nikomu zažít ten zdrcující pocit, který rozežírá celý vnitřek. Začne od srdce, až pomalu projde celým tělem, dotkne se každé buňky. Bojím se, že láska k tobě mě jednou zabije…

Přistoupil jsi ke mně a věnoval mi jeden ze svých dokonalých nadšených úsměvů.

„Tak, co říkáš?“ Otáčel ses dokola, abych měl možnost vidět tvé oblečení a celý styling z každé strany. Vypadal jsi dokonale. Nevěřím, že na světě existuje ještě někdo, kdo by se ti alespoň z poloviny mohl rovnat. Ne, to je prakticky nemožné. Vyloučené.

„Je to super. Ale podle mě bys vypadal dobře i bez těch šminek. „Pokrčil jsem rameny, ale oči z tebe stále nespouštěl. Kdybych mohl, dokázal bych se na tebe dívat pořád. Hodiny, dny, týdny… Celý život.

„Ach, Tome, ty tomu nerozumíš…“ Mávl jsi rukou a odešel na plac, kde jsme měli natáčet videoklip k našemu novému albu. Všude už byli lidé připravení vykonávat práci, za kterou jsme jim platili. Seděl jsem v pozadí, byl to tvůj nápad a podle toho, co jsi mi říkal, jaké jsou tvé představy, nechtěl jsem se do toho moc angažovat. Nelíbilo se mi, že se tě má někdo dotýkat, bude těžké se na to dívat. Nejraději bych to tu celé zrušil a každého poslal domů. Ale můžu si něco takového dovolit? Zvlášť, když vím, jak moc jsi z toho nadšený?

Ne.

Nemohl bych se dívat na ten zklamaný výraz. Budu se muset prostě zakousnout do jazyka, nasadit masku usměvavého Toma a už jen přežít. Vždyť to už mám dobře natrénováno. I když je pravda, že vidět jak jsou na tobě položené cizí ruce, je mnohem horší, než si to jen představit.

Zaprodal bych duši, abych se tě mohl dotknout, abych si nemusel dávat pozor, přejíždět ti rukama po hrudi, zádech, břiše tak, jak to dělají oni. Musel jsem zatřást hlavou a nutně se zbavit těchto myšlenek. Může být ještě něco těžšího, než nemyslet na člověka, kterého miluju?

Zapnula se světla, všichni už byli na svých místech kolem tebe, ruce položené na tvém těle. I ženy i muži… A mě to málem porazilo.

Režisér přikázal zapnout hudební podkres, podle něhož jsi měl otevírat ústa, celým placem se ozvala ohlušující hudba skladby z našeho nového alba.

Ruce různých lidí ti jezdily po nahé hrudi, dotýkaly se tě snad všude. Blonďatý chlapec měl dokonce tolik odvahy, aby tě líbal na krku.

V tom momentě stáli při mně všichni svatí, nebyl jsem daleko od toho, abych se nerozeběhl a rovnou mu jednu nevrazil. Nicméně nemohl jsem si to dovolit… Kdepak… Jediné, co jsem mohl, bylo sedět na zadku a dívat se na ten otřesný ubíjející obraz přede mnou.

Zatínal jsem pěsti tak, že moje klouby byly zcela bílé.

Natočili tuto scénu ještě jednou, ale na to jsem se už dívat nechtěl. Moje tělo si díky nervům nutně žádalo pravidelnou dávku nikotinu na uklidnění.

„Tome, počkej! Také si potřebuji zakouřit.“ Letmo jsi mě chytil za dlaň, abys mě zastavil. Tedy ano, pro tebe to byl letmý, nic neznamenající dotek, pro mě ne. Mé srdce poskočilo, jakmile ucítilo, že jsi to ty. Je to zvláštní, ale nemusím tě vidět a i tak budu vždy vědět, že jsi to ty, prostě tě cítím. Je to jako by mě něco hladilo na duši, i když to není možné. To spojení je… neuvěřitelné. Rád bych věděl, jestli to máš aspoň trošku podobně, zda i ty cítíš rozdíl mezi mnou a ostatními lidmi, se kterými jsi v kontaktu.

Příliš naivní.

Sledoval jsem, jak sis zapálil cigaretu a vyfoukl ven jedovatý kouř. Měl bych přestat kouřit… Ale dá se to? Když jsem stále jako jedno klubko nervů? Myslím, že v nejbližší době určitě nepřestanu. Tedy alespoň pokud se můj psychický stav nedá do pořádku.

~*~

„Tome, myslíš, že to bude dobré?“ Přerušil jsi mé myšlenky. Vlastně ani nevím, co ti mám na to odpovědět. Každý by řekl, že ano, že to bude úžasné, ale já ne. Tedy… líbilo se mi to, kdybych tě tak nemiloval a nevadil by mi každý člověk v té místnosti, který se na tebe jen podíval.

„Určitě. Vypadáš úžasně, fanynky budou šílet.“ Prohodil jsem a usmál se na tebe. Viděl jsem ti na tváři, že nad něčím přemýšlíš, protože nejsi spokojený.

„Myslíš?“

„Bille, proboha… Samozřejmě.“

„Nevím, já neříkám, líbí se mi to, ale chtělo by to nějak vytunit.

„Vytunit?“

Nevím, cos měl za lubem, ale vůbec se mi to nelíbilo.

~*~

„Bille, pojď, pokračujeme!“ Zakřičel na tebe režisér našeho připravovaného videoklipu. Jsem velmi rád, že v něm mám jen pár scén, nechtělo by se mi skákat jako cvičená opice, i když ty kamery miluješ. Obdivuji, jak s nimi dokážeš koketovat, tedy koketovat s fanoušky prostřednictvím nich. Nám třem to nikdy nešlo, ještěže alespoň jeden z nás je takový, jinak bychom možná nikdy neprorazili.

„No…“ režisér se zhluboka nadechl, chytil tě za ramena (v tom momentě jsem ho začal nenávidět) a postavil tě přesně tam, kde si usmyslel. Ten chlápek se mi zdál nějak příliš ješitný. Nemám rád takové povahy. „Tady stůj a teď k tobě přijde Ali, okay?“ Poopravil si brýle a postavil se zpět za kameru.

To, co následovalo poté, když prohlásil slovo AKCE… Nevím, nemůžu to popsat. Srdce mi v jednu chvíli vynechávalo údery a ve druhé nepřestávalo splašeně bít.

Ali tě chytila ​​za ruku, ale ty jsi ji v tom momentě divoce opřel o zeď a začal vášnivě líbat. Úplně detailně jsem viděl, jak se tvůj jazyk prodírá do jejích úst.

Bože…

Nádech, výdech, Tome, nádech, výdech…

Nikdy bych neřekl, že bys byl něco takového schopen udělat na veřejnosti! Ty! Vždyť… není tomu tak dávno, co jsi mi říkal, že by ses s nikým dokonce ani nedokázal líbat bez lásky, natož ještě s někým spát. A co vidím teď? Přesně pravý opak. Scénka se mi do srdce doslova zařezávala, vytesávala tupým nožem. I to by reálně byla mnohem menší bolest než tohle.

Dal bych život za to, abych teď mohl být ona. Abys po mně tak vystartoval, abych já byl ten, co by cítil tvůj horký jazyk ve svých ústech. Závistí se mi chtělo umřít. A nejen závistí, taky bolestí. Nikdy bych neřekl, že vidět člověka, kterého miluji, líbat se s někým jiným, může způsobovat tak otřesné pocity.

Ali se na tebe podívala pohledem tak žádostivým po dalších polibcích, když ses odtáhl. A ty? Tys jí vyhověl. Režisér se nadšeně vyžíval ve tvém počínání.

„Výborně, Bille, výborně! Kde se to v tobě bere? Tohle bude dokonalý videoklip!“ Poklepal tě po rameni a vyprávěl ti něco dál, ale to jsem už vůbec nevnímal. Neměl jsem víc chuť dýchat s těmi lidmi ten samý vzduch.

~*~

Tak jak jsem byl, oblečený a obutý, jsem si lehl do postele, až se pode mnou zhoupla. Všude byla tma, ty ses – jak jinak – zdržel někde na afterparty. Vždy, když jsem zavřel či, pod víčky se mi ukázal obraz tebe a Ali, jak se vášnivě líbáte na place. Zobrazily se mi ruce všech těch lidí, kteří se tě dotýkali, zobrazil se mi tvůj jazyk v jejích ústech. Musel jsem nad těmi myšlenkami zatřást hlavou, nutně jsem se jich potřeboval zbavit. Bylo to divné, ale velmi, velmi zvláštním způsobem mě to možná vzrušovalo. Tedy… Představa že se tak líbáš se mnou. Nic bych si na světě nepřál víc, přísahám.

V mém přemýšlení mě přerušilo jemné klepání na dveře od pokoje. Takto pozdě? Kdo to může být?

Neochotně jsem se zvedl z postele a šel otevřít dveře. Absolutně se mi nechtělo rozsvěcet, moje oči si už zvykly na světlo měsíčního svitu a to mi bohatě stačilo.

„Bille?“

Ve dveřích jsi stál ty. Tlumené světlo dopadalo na tvou alabastrovou pokožku, oči ti svítily jako jiskry. Blond vlasy byly ještě bělejší, téměř až šedé. Vypadals nádherně. Pokud bych tě měl s někým porovnat, nedá se to. Jediné, co mě napadlo, je ztělesněná dokonalost, ale podle mě i ta měla od tebe velmi daleko. Pokud někdo někdy řekl, že dokonalý člověk neexistuje, mýlil se. Existuje a stojí přímo přede mnou.

„Co tady děláš?“

„Víš…“ zadíval ses na pár vteřin do země, avšak pohled opět upřel na mě, „musel jsem tě vidět.“

„Odešel jsi z afterparty.“

Nic víc jsem ti na to neřekl, jen poslal telepaticky myšlenku, kterou – jsem si jistý – jsi přijal. Vešels do mého pokoje, zul sis boty a svalil na mou postel přesně tak, jak jsem to udělal já před několika minutami.

„Myslel jsem, že mě nenecháš samotného.“

Přivřel jsi oči a poklepal na volné místo na posteli vedle sebe. Nebyl jsem si jistý, jestli to je dobrý nápad, leželi jsme vedle sebe naposledy, asi když nám bylo šestnáct? Sedmnáct? Asi před deseti lety… Hodně dlouho, od té doby jsme se odcizili. Tedy… neztratili jsme kontakt, stále jsme si byli velmi blízcí, ale už ne tak intimní jako před tím. Už jsi mě nechytil za ruku, když ses bál, ani jsi mi nedal pusu na tvář, když jsme měli narozeniny, dokonce sis nelehl vedle mě, i když jsme spali v jednom pokoji. Potěšilo mě, že po tak dlouhé době opět mohu sdílet s tebou jeden prostor.

„Promiň, ale neměl jsem náladu, dnes to bylo docela vyčerpávající a fakt se mi nechtělo zůstávat ještě někde na párty. Myslím, že jsem na to už starý. „

„Je ti šestadvacet, Tome, nejsi starý.“

„Možná…“

Nevěděl jsem, co jiného ti mám na to říct a nemohl jsem ti říct pravdu, to jistě ne.

„Byl jsi zvláštní.“

„Zvláštní?“

„Dnes.“ Pootočit si hlavu tak, aby ses mi mohl vpít do očí. Tvůj pohled mě úplně propaloval navzdory tmě rozléhající se místností.

„Viděl jsem, že jsi byl celý den nervózní. Tome, co se s tebou děje? Nepoznávám tě.“ Nasucho jsem polkl, ale pohledem neuhnul. Stále jsem se díval do tvých nádherných očí, které byly díky měsíci ještě krásnější. Přísahám, že jsem se opět zamiloval. I když po sté. Celkem jsem zapomněl, že ses mě na něco ptal.

„Trápí mě, že jsme se tak odcizili… Proč se to stalo?“

Zašeptal jsi do ticha, oči se ti leskly. Nebyl jsem si jistý, jestli to je únavou, nebo drinkem. Možná jsi něco vypil, ale byl jsem rád, že ses neopil úplně.

„Nevím, Bille… Dospěli jsme.“

„Já to nechci…“ Těžce jsi vydechl a přetočil se na bok. Nechápal jsem, co se děje, ale hlavu sis položil na mou ruku a hruď a svou ruku přehodil přese mne. Úplně ses přitiskl ke mně a v ten moment jsem měl pocit, že už nikdy nemůžu být šťastnější. Dokonale jsem cítil tvé naléhavé přitulení, tvůj horký dech na krku, vlasy mě lechtaly na tvářích, ale nevadilo mi to. Vlastně bych to klidně snášel celý život.

„Tome, já nechci, abychom si byli tak vzdálení, nechci být starý. Chtěl bych mít opět šestnáct a dělat s tebou všechny ty věci, co předtím. Neumíš si představit, jak moc mi to chybí. A nemysli si, neříkám to proto, že jsem měl pár drinků, myslím to vážně, od srdce. Poslední dobou mám pocit, že tě ztrácím a nemohu dál takhle existovat. Strašně mi chybíš…“ Poslední slova jsi jen zašeptal do tmy. Vzhlédl jsi ke mně a já k tobě. Dívali jsme se na sebe jen pár vteřin, ale zdálo se, jako by to byly celé hodiny. Neměl jsem slov, netušil jsem, co ti mám říct, vlastně cokoli by vyšlo z mých úst, pokazilo by tuto nádhernou idylickou chvilku, a to jsem nemohl dopustit. Bál jsem se, že by mohla být poslední. V tvých očích jsem viděl štěstí, ale zároveň smutek. Vlastně… Bylo tam příliš mnoho emocí na to, abych je všechny rozeznal. Dál jsem se ani nepokoušel. Zničehonic ses vyzvedl ke mně a otřel tvé nádherně něžné měkké rty o ty moje. Zůstal jsem jako paralyzován, nemohl jsem uvěřit, co se právě stalo, co to je, co se se mnou děje. Srdce mi bušilo tak, jak ještě nikdy předtím, určitě muselo být dokonce slyšet. V břiše mi létalo tisíce motýlů, žaludek se mi příjemně obracel. Nikdy jsem tento pocit nezažil, bylo to tak jiné, tak divné, tak nádherné. Nikdy jsem se necítil TAK zamilovaný jako teď. Tvoje ústa se zapohybovala, čímž polechtala ty moje. Vyzýval jsi mě k procítěnějšímu polibku, i když jsem věděl, že jsi velmi opatrný. Sám sis nebyl jistý, co se děje, proč se to děje a mojí reakcí.

Odpověděl jsem na tvou nepatrnou výzvu, více se natočil k tobě, chytil tě za krk a tentokrát ti věnoval skutečný polibek.

Ani se mi nesnilo, že tohle někdy ve skutečnosti zažiju. Úplně jsem se poddal této chvíli, bál jsem se, že bude poslední a já už nikdy nebudu mít možnost ochutnat tvé dokonalé rty.

Odtáhl ses, odvrátil pohled, olízl své rty a pevně je semknul k sobě.

„Promiň, Tome, nevím, co to do mě vjelo. Já… já…“ Okamžitě ses začal omlouvat. Bože… Kdybys ty věděl, jak moc jsem po tom celý život toužil…

„Bille, neomlouvej se.“ Dvěma prsty jsem ti pozvedl bradu, aby ses na mě podíval, a stále ji držel, abys neodvrátil pohled. Nepřeji si nic víc, jen se ti dívat do očí. Kdybych stál, podlomila by se mi kolena.

Jemně ses na mě usmál, očima přecházel z mých očí na rty.

Tam a zpět.

A mně se mozek opět odpojil od těla. Naléhavě jsem překonal vzdálenost mezi námi a dotkl se tvých měkoučkých rtů. Přísahám, že chutnaly sladce, nikdy jsem takové rty nelíbal.

Položil jsi dlaně na mou hruď, ale nečekal jsem, že mě od sebe odtlačíš. V hlavě mi okamžitě vyskočil výstražný alarm, srdce mi na vteřinu přestalo bít. Rozmyslel sis to snad? Došlo ti, že to, co děláme, není správné?

„Tome…“

„Ne, nic neříkej… Odpusť mi to.“ Nechtěl jsem, abys mi to řekl do očí, odmítnutí bych nesnesl a raději bych žil v nevědomosti, než vědět, že si myslíš, že to byla chyba, a slyšet to na vlastní uši.

„Nechci ti nic odpouštět, nemám ti co odpouštět. Já ti jen chtěl říct, že pokud si myslíš, že to je špatné, odejdu. „

Rozšířily se mi oči, nebyl jsem si docela jistý, co tím myslíš, ale poslední, co jsem chtěl, bylo, abys odešel. Kdyby bylo na mně, chytím tě a už nikdy tě nepustím.

„To nesmíš. Nesmíš odejít. „

„Nechci… ale… Tome… Jsi můj bratr… Stydím se.“ Poraženě jsi sklopil pohled.

„Stydíš se za mě?“

„Ne,“ na sucho jsi polkl a zhluboka se nadechl, „za sebe.“

Nechápal jsem, o čem mluvíš. Za sebe? Proč se za sebe stydíš? Ten polibek jsem chtěl přece stejně jako ty! Tedy… blbost… Chtěl jsem ho tisícinásobně víc než ty.

„Bille…“ Vzal jsem tvůj obličej do rukou. Nevěděl jsem, odkud se ve mně vzalo tolik odvahy, ale věnoval jsem ti jeden něžný malý polibek. Trochu jsem čekal facku nebo něco podobného, ​​ale nic takového se nedělo. Místo toho jsi mi to oplatil dalším… a dalším… a dalším… Věděl jsem, že musíš mít ty nejnádhernější nejhebčejší rty na světě, ale nečekal jsem, že z nich budu až tak mimo…

Sladké…

Ukončils polibek, ale nepodíval ses na mě. Hned ses přitulil do původní polohy.

„Slíbíš mi něco?“

„Co? Slíbím ti cokoliv.“

„Slib mi, že mě nepošleš pryč, že se ti nebudu… hnusit…“

Poslední slovo jsi jen tak zašeptal do mé mikiny. Myslím, že ses musel zbláznit.

„Miluji tě.“ Vypadlo ze mě ani nevím jak. Až po pár sekundách, vlastně až když ses mi upřeně zadíval do očí, ústa pootevřená, mi docvaklo, co se vlastně stalo, co jsem řekl.

Tome, ty jsi takový idiot.

„Cože?“

Vůbec jsi ze mě nespouštěl oči, v tom momentě jsem nevěděl, co mám říct. Už to bylo jedno, celá moje životní snaha byla pryč. Už jsem víc neměl co tajit, musel jsem se připravit na nejhorší a jít s pravdou ven.

Tome, ty jsi strašný idiot.

„Miluji tě. Miluji tě už od chvíle, co ses narodil, Bille. Je mi to moc líto, nenáviď mě, ale už s tím dál nemůžu žít, nejde to.“

Celý jsem se třásl, nemohl jsem se ti ani podívat do očí. Srdce už bylo napůl venku z hrudi a krve by se ve mně nikdo nedořezal. Pocit v žaludku byl na hranici snesitelnosti. Když jsem si před pár lety představil, že bych ti to jednou mohl říct, svědomí by se mi zasmálo spolu s rozumem. A teď? Nyní je po všem a já jsem na nejlepší cestě tě ztratit… A zabít sebe… žalem.

„Tome…“

Ticho…

Stále ticho…

To ticho mi vypalovalo díry do srdce…

Bille, řekni něco!

Byls ticho…

To je konec…

„Proč…“ Vydechl jsi a zhluboka ses nadechl. Byl jsem napjatý… Jsi tak nečitelný, nemám ani ponětí, co si tak můžeš myslet, vím jen, že v příštích sekundách se mi možná sesype celý svět.

„Proč jsi mi to neřekl? Och… Ani nevíš, jak dlouho jsem se trápil… Bože můj…“ Usmíval ses a já nechápal. Jeho oči se leskly, ramena poklesla. Po tváři se ti začaly kutálet slzy. Byla tohle vůbec realita? Opravdu se tohle dělo? Můj mozek vůbec nebyl schopen přemýšlet a ani se nijak nechystal. Vlastně jen přijímal informace dané chvíle, nic víc.

„Trápil?“

„Proč si myslíš, že jsem se líbal s Ali? Přímo před tebou?“

~*~

„Ou.“

„Tome, nic ti nedochází? … Ni-“ Nechtěl jsem, abys víc mluvil. Nechtěl jsem vlastně nic víc, jen si tě vzít do náruče a spojit své rty s těmi tvými. Jasně jsem cítil, jak nám tvé slzy lemovaly to nádherné spojení tak stejných rtů. Bože, jak jsem byl hloupý! Ty jsi mě celou tu dobu tajně miloval, chtěl jsi, abych žárlil a mně nic nedošlo! Potají jsem se celá ta léta trápil a ty… Ty ses trápil také. Život není fér. Tohle celé není fér…

Nedokázal jsem se od tebe pohnout už ani jen na vteřinu. Lehli jsme si skolení vyčerpáním, přitulil ses ke mně, obmotal jsem své paže kolem tvého těla. Konečně jsem zažil tu blízkost, po které jsem tak dlouho toužil. Celým tělem mi procházel proud spokojenosti a dokonalého štěstí. Bože, Bille, tak tě miluji.

„Miluji tě.“ Vyslovil jsem myšlenku, která mi právě proběhla v hlavě, nahlas.

„I já tebe. Celým srdcem, přísahám. „

To co se dnes stalo, bylo jako sen. Udivuje mě, že padlo tak málo slov v této nejkrásnější romantické scénce, ale nebyla potřebná. Myslím, že naše spojení bylo intimnější než kdykoliv předtím. Ne proto, že jsme naše rty spojili v jedny, ne pro to, že jsme si řekli, jak se milujeme, ale proto, že naše duše mohly být konečně opravdu spolu. Tak, jak byly předurčeny.

V mém objetí a s úsměvem na rtech jsi spokojeně usnul. Já jsem nemohl… Jediné, co jsem dokázal, bylo políbit tě do vlasů a dívat se na tvou dokonalou tvář.

Tolik tě miluju, Bille.

autor: Alison Brooklynn