Sweet Desire 3.

Tom zaúpěl, jakmile jeho budík začal vyzvánět. Poslepu ho nahmatal na nočním stolku, vzal ho do ruky a hodil proti dveřím. Pravděpodobně ho rozbil, ale příliš ho to nezajímalo. Navíc, nikdy ten budík neměl příliš v lásce.

Přetočil se, rozhodnutý znovu usnout. Bylo pondělí. Kurva, jak on nesnášel pondělky. Nový týden, více domácích úkolů, a pátek byl tak daleko. Nebylo to tak, že Tom nesnášel školu, on tam jen nerad trávil svůj čas a bylo tam až moc lidí. Lidí, kteří ho bezdůvodně ignorovali.
Navíc se dnes cítil trochu divně. Byl nervózní z toho, že uvidí Billa, zároveň byl ale v klidu. Vlastně se těšil se na to, až Billa uvidí. Věděl, že to pravděpodobně celé pokazí a opět uteče, ale nemohl se dočkat, až uvidí Billův obličej, jeho úsměv. Jeho úsměv mu vždy zlepšil den.
Tom se sám pro sebe usmál, žaludek se mu stáhl, jak myslel na Billa a na zprávy, které od něj o víkendu dostal. Nicméně alespoň ho to probudilo.
Povzdychl si a vylezl z postele. Vyhrabal nějaké oblečení ze skříně a šel do koupelny, aby se připravil na další den.

~*~

Když Tom parkoval své auto před školou, klepal prsty do volantu a pohled měl upřený do klína. Najednou byl příliš nervózní na to, aby vstoupil do té zpropadené budovy. Co když to byl vtípek na jeho účet? Co když se všichni začnou smát, hned jak se dostane dovnitř?
Jedna jeho část hluboko uvnitř něj věděla, že přeháněl. Nemohlo to být tak špatné. Přeci jenom, celá škola se mu nemůže začít posmívat v tom momentu, kdy překročí práh. Lidé nebyli tak zlí. Nebo možná ano? Tom už slyšel o takových případech, on mohl být jen další z obětí ďábelského vtipu.
Ale Bill byl na něj opravdu milý, mluvili o různých věcech, například o počasí a jejich oblíbených seriálech, oblíbených knížkách a tak dále. Takže kdyby chtěl Toma ponížit, pravděpodobně by se ho ptal na ztrapňující otázky, ne? Například na jeho sexuální orientaci a vše spojeně s tímto tématem.
Možná to byl jen test, aby poznal, jestli je Tom natolik hloupý, aby si myslel, že ho Bill má rád? Možná o něm všichni smýšleli jako o hlupákovi, protože Billovi odepsal?
Všichni si už dávno myslí, že jsi idiot, zamumlal si Tom sám pro sebe. Opřel si čelo o volant naštvaný sám na sebe, že je tak patetický.

Dobře, pravděpodobně nemohl zůstat ve svém autě po zbytek dne, musel z něj vystoupit. Naříkal, ale z auta vystoupil. Šel do školní budovy, jeho srdce tlouklo na poplach. Bylo mu tak špatně od žaludku, že si byl jistý, že jakmile do něj někdo vrazí, pozvrací se.
A ano, šest nebo sedm lidí, ať už to byla nehoda nebo ne, do něj narazilo, když se snažil dostat ke svojí skříňce.
Když se konečně dostal ke své skříňce, neztrácel ani minutu. Prostě skříňku otevřel, vyndal z ní knížky, které potřeboval na první hodinu, což byla chemie. Předmět, který Tom nesnášel, ale zároveň ho miloval; jen nesnášel lidi ve třídě. Pokaždé, když měli dělat něco v páru nebo skupinách, Tom skončil s někým, kdo ani netušil, že existuje, nebo jen plánoval ho ignorovat. Jednou skončil s Billem, a ačkoliv si to Tom užil, byla to skutečná pohroma.
Tom byl tak nervózní, že málem podpálil celou třídu, protože dal dohromady dvě zcela rozdílné látky. Bill se jen smál a pomohl mu tu spoušť uklidit, než dali pokusu druhou šanci. Později, když měli třídě představit svůj projekt, Tom omdlel a Bill to tak musel udělat celé sám. Tom byl šíleně zahanbený, hlavně když se omlouval Billovi, který se znovu smál a řekl, že je to v pořádku.

S ujištěním, že má všechny své knihy, se vydal do třídy.
Třída už byla plná. Tom se nenápadně rozhlížel, kde bylo místo, kam by se mohl posadit. Usmál se a šel k místu vedle blonďatého, bledého chlapce, který se jmenoval Andreas. Andreas byl ještě divnější než Tom. Tom znal Andrease zhruba tak dlouho jako Billa, sotva ale spolu mluvili. Tom si byl jistý, že to bylo tím, že oba byli na vrcholu plachosti a podivínství.
„Ahoj,“ řekl Tom a usmál se na Andrease, který se šokovaně rozhlížel, že si ho opravdu někdo všiml. Jen se na Toma trochu usmál, než zabořil nos zpátky do knihy.
Tom se potichu zasmál a posadil se, otevřel vlastní knihu.

Slyšel, jak si někdo za ním šeptá a směje se. Nebyl si jistý, o čem se baví, ale instinkt mu nutil myslet si, že se baví o něm a smějou se jeho hlouposti. Strnul a dech se mu zasekl v krku. Měl se otočit a podívat se, kdo to byl? Ujistit se, že se opravdu nebaví o něm?
Ne, pravděpodobně se o něm nebavili. Bill nebyl tak hloupý, nemohl. Tom se ale otřásl, když si víc a víc lidí začalo šeptat.
Ne, Tome. Oni si jen spolu povídají, což je normální. Kdybys byl víc společenský člověk, taky bys to mohl znát, řekl sám sobě, jak se snažil uklidnit a zavřel oči.

Naštěstí všechny jeho myšlenky byly přerušeny, jakmile vešla do třídy učitelka. Byla ten typ učitelky, která začala o svém předmětu mluvit hned, jakmile byl vevnitř její nos.
Dneska nechtěla dělat projekty ani zkoušet experimenty. Dnes jen měli sedět a poslouchat její výklad. A Tom s tím byl více než spokojený.
O deset minut později už Toma bolela ruka ze zapisování poznámek. Zaúpěl a podíval se na hodiny nade dveřmi, ještě zbývalo celých třicet šest minut. Trochu poposkočil na židli, když se dveře prudce otevřely a Bill vběhl dovnitř naprosto bez dechu.

Tom upustil svou propisku a díval se na Billa, který šel k učitelce. Pravděpodobně jí vysvětloval, proč se opozdil. Tom na Billa upřeně zíral.
Bill se náhle otočil a jejich pohledy se setkaly. Tom hlasitě zalapal po dechu, všichni se otočili a koukali na něj. Tom zrudnul, chtěl vzít svou knihu a obličej do ní schovat. Nebyl daleko od slz, zase se ztrapnil.

Bill se na něj jen mile a sladce usmál, když prošel kolem něj a šel se posadit dozadu do třídy.

~~

„Nesnáším matiku,“ zaúpěl Georg a posadil se vedle Toma v jídelně, podával mu dva kousky pizzy a kolu. Čekání v řadě ostatních lidí bylo pro Toma nepředstavitelné. „Tady máš.“

„Děkuju, Geo,“ zamumlal Tom, trochu pokopával nohou. „Co bych bez tebe dělal?“ zeptal se, ale odpověď neočekával. Pusu měl plnou pizzy, kečupová omáčka mu kapala z pusy.
„Pravděpodobně bys nevylezl z baráku,“ zasmál se Georg s pusou plnou jídla. „Byl bys tak zatraceně ztracený, kdybys mě neměl.“
„To byla rétorická otázka,“ Tom se začervenal a sklopil pohled ke svojí pizze. Upřímně, nevěděl, proč se s ním Georg pořád bavil; pořád byl tak tichý a nejistý, nedokázal udělat nic sám. Minimálně ne ve škole.
Georg a Tom byli přátelé již od školky, ačkoliv se po školce Georg odstěhoval pryč se svojí matkou a Tom zůstal sám. To byla doba, kdy se u Toma začal rozvíjet úzkostný strach. Většinou byl hrozně nervózní, nevěřil ostatním lidem, nevěřil ani sám sobě, bál se mluvit o tom, co si myslel. Vše se zlepšilo, když se Georg za pět let vrátil. Než se to ale stalo, Tom měl problémy vylézt ráno z postele; častokrát nešel do školy a zůstal radši doma. Teď když byl Georg zpátky, školu nikdy nevynechal. Dobře, ne tak často jako dřív.

„Takže jaký jsi měl víkend?“ zeptal se Georg po chvíli, rozhlížel se po jídelně, jen protože věděl, jaké problémy má Tom s očním kontaktem.
„Ušlo to,“ Tom se usmál. Nevěděl, jestli má Georgovi říct o neobvyklých událostech tohoto víkendu, či nikoliv. „A tvůj?“
Tak moc to chtěl Geovi říct. Nebyl si ale jistý, zda to je dobrý nápad. Co když mu Georg řekne přesně to, co si myslel on sám hned od začátku? To, že to byla jen ukázka krutosti a hned by si měl Billa zablokovat? Věděl, že Georg ho nebude soudit, protože je jeho opravdový kamarád, ale měl strach z toho, že by slyšel pravdu.
Ale znovu, Tom nevěděl, co je pravda a Georg o tom možná mohl smýšlet jinak?
Tom bloudil pohledem po místnosti, když se najednou všiml Billa přímo uprostřed jídelny. Jak jinak než obklopeného přáteli, se kterými horlivě diskutoval a smál se. Sám pro sebe se usmál, přišlo mu, že Bill vypadá šťastně, bezstarostně a prostě báječně. Přál si, aby měl tolik odvahy, aby s ním promluvil i v reálném životě.

„Tooooome,“ promluvil Georg. „Tooome, přestaň slintat nad dítětem od Kaulitzů a poslouchej mě,“ zakňučel a předstíral, že trucuje. Tom se jen zasmál.

„Co jsi říkal?“ zeptal se Tom a otočil se na Georga s omluvným pohledem. „A pro tvou informaci, neslintal jsem.“

„To teda slintal,“ zvolal Georg a smál se. „Máš na bradě kombinaci slin a omáčky z pizzy.“
„Proboha!“ vykřikl Tom, vzal ubrousek a zuřivě si bradu utíral, zatímco propaloval Georga zlým pohledem. „Měl jsi mi to říct dřív,“ zamumlal a zmuchlal ubrousek, aby ho vyhodil.
„Já se snažil,“ Georg se snažil obhajovat. „Ale byl jsi příliš zaneprázdněný slintáním nad Billem,“ ušklíbl se.

„Musím ti něco říct,“ prohlásil Tom vážně a díval se na svého kamaráda velkýma, rozšířenýma očima.
„Co?“ zeptal se Georg s ne moc velkým zájmem a usrkl si ze své coly.
„Víš, že jsem si přidal Billa na Facebooku, viď?“ zašeptal a rozhlížel se kolem sebe. Obával se, aby je někdo neposlouchal.
„Jo,“ Georg se zasmál. Když si Tom Billa na Facebooku přidával, byl jeden velký uzlíček nervů. Musel mu několikrát říct, aby se uklidnil a choval se jako chlap. Což bylo mnohem jednodušší říct než uskutečnit, hlavně když se jednalo o Toma. Georg Tomovi opravdu rozuměl, víc než kdokoliv jiný, nemohl si ale odpustit se mu tu a tam smát. Navíc, Tom věděl, že to Georg nemyslí zle, že ho nesoudil jako ostatní.

„V pátek mi napsal,“ zašeptal Tom a zčervenal, když mu Georg věnoval úšklebek. „Šílel jsem. Totálně jsem vyšiloval, protože to bylo tak nereálný. Georgu, on mi opravdu napsal! On se mnou mluvil!“ Tom se rozplýval, když si vzpomněl na jejich rozhovor. Chytil Georga za paži a třásl s ním. Chtěl, aby vyšiloval s ním.
„Dobře, chápu. Chápu to,“ zasmál se Georg a odstrčil Tomovu ruku pryč. „Takže co ti napsal?“

„Jenom ‚ahoj‘,“ do Tomových tváří se znovu vrátila červeň, sklopil pohled do stolu. „A já taky odepsal ‚ahoj‘. Pak se mě zeptal, jak se mám, a začali jsme si psát o všem možným, jako kdybychom se znali odjakživa a… a… a věděl jsi, že má tři sourozence? Chudák. Řekl mi, že nikdy nemá soukromí. A psali jsme si až do čtyř do rána. Bylo to tak šílené! Bylo asi jedenáct, když jsme začali, a najednou byly čtyři ráno. Poslal mi několik smajlíků a byl tak milý-„

„Tome, dýchej,“ smál se Georg a zakryl Tomova ústa svou dlaní. „Dýchej, jsi celý rudý,“ usmál se než odendal ruku. Tom se zhluboka nadechnul, pomalu se uklidňoval. Ano – on opravdu zapomněl dýchat mezi větami svého monologu, takže celá místnost se s ním právě točila. „Bože, vážně jsi z něj úplně v prdeli,“ Georg se smál. „Ale to jsem věděl už dávno, takže nic nového. Teď jste teda kámoši?“
„Nevím,“ Tom se začervenal, rychle se podíval na Billa, než se otočil zpátky na svého kamaráda. „Znovu jsme si trochu psali v sobotu, jen tak o běžných věcech. Byl vážně milý. Ale v neděli tam nebyl. Čekal jsem celý den, jestli se přihlásí, ale on… nepřišel. Bojím se, že jsem řekl něco špatně nebo to byl vtip, a teď o mně mluví se svými přáteli a směje se mi,“ posmutněl. Znovu se díval do desky stolu, neodvažoval se podívat na Georga.

Georg se cítil špatně i za svého kamaráda. Věděl, že Tomova sebedůvěra byla opravdu hrozná a že si Tom myslel, že se do něj nikdy nikdo nezamiluje. Zkusil vše, co mohl, aby si Tom myslel, že je opravdu milý kluk a nic ohledně něj není špatně. Samozřejmě, Tom se snažil, jak nejvíce mohl, aby mu věřil, ale on už nevěděl, jak těžké to pro něj je.
„Proč si myslíš, že to byl vtip?“ zeptal se Georg.

„Dobře. Proč se mnou mluvil a najednou mě ignoruje?“ zeptal se Tom a frustrovaně zatahal za svoje dredy.

„Víš, že Bill nevypadá jako zlý člověk,“ řekl Georg a vyslal k Billovi nenápadný pohled. Pochybuju, že to byl vtip. Samozřejmě, můžu se mýlit. Jen buď prostě opatrný, dobře? Nechci, aby tě to zranilo.“

„Proč mě v tom případě v neděli ignoroval?“

„Možná jen neměl čas,“ řekl Georg opatrně. „Možná měl něco jiného na práci. On má svůj společenský život, což víš. Prostě… Jen buď opatrný, hm? Nevím, jestli si Bill tvoje odpovědi někam ukládá, ale to si fakt nemyslím. Co když chce být jen tvůj kamarád?“
„Můj-“ Tom začal, ale větu nemohl dokončit. Bill chtěl být jeho kamarád? Proč? Proč tak najednou?

Pro Toma bylo těžké uvěřit, že by někdo jako byl Bill, chtěl být opravdu jeho přítel. Věděl, že je Bill milý člověk, ale proč by zrovna Bill se svým skvělým životem chtěl být přítel zrovna s ním? Tomovi to nedávalo smysl. Opravdu chtěl ale věřit Georgovi. Jen to bylo těžké. Bál se, že všechny jeho naděje budou zničeny. Měl strach z toho, že mu ublíží, poníží a jen si z něj vystřelí. Uvědomoval si, že s něčím takovým by se nezvládl vypořádat.
„Dej tomu šanci,“ řekl Georg. „Tome, já vím, že se opravdu snažíš a je to pro tebe těžké, ale když se budeš takhle stranit a nevyužiješ téhle šance, už nikdy jinou nedostaneš.“
„Já vím,“ přitakal Tom a smutně vydechl. Věděl, že Georg mluví pravdu. Měl tomu dát šanci, měl Billovi dát šanci.
Jen si prostě přál, aby to nebylo celé tak děsivé.

~*~

Stejně tak moc, jak si Tom chtěl psát s Billem na Facebooku, tak si chtěl dát krátkého šlofíka. Měl migrénu, bolelo ho celé tělo a prostě měl dlouhý den. Svlékl si kalhoty a odkopl je pryč, padl do postele a objal polštář. Byl připravený na svůj odpočinek. Jakmile ale začal usínat, jeho telefon zapípal. Nadával, když se natahoval pro telefon. Pravděpodobně to byla jen máma, aby mu napsala, že opět zůstane v práci déle. Odemkl obrazovku telefonu a do očí ho praštila zpráva z Facebooku. Jakmile zprávu otevřel, žaludek mu vyskočil do krku.

Pondělí 26/08/08

Bill Kaulitz:

Ahoj, jak se máš? 😀

Najednou jako by Tom neměl potřebu odpočívat. Nechtěl ťukat zprávy na telefonu, vyskočil tedy z postele, aby se dostal ke školnímu batohu, a vyndal z něj notebook. Rychle ho zapnul a otevřel stránku Facebooku, aby se přihlásil

Pondělí 26/08/08

Tom Trümper:

Ahoj! Ujde to, jen jsem trochu unavený 😛 Myslel jsem, že bych si dal krátkého šlofíka. Co ty?

Tom byl pořád nejistý, ale i tak stiskl enter a zprávu odeslal. Snažil se soustředit na to, co mu řekl Georg v jídelně. Buď mohl uchopit svou šanci pevně za pačesy, nebo zůstat nadosmrti sám.

Musí Billovi dát šanci. Bylo to k čertu děsivé, ale možná to přeci jen mohl zvládnout?

Pondělí 26/08/08

Bill Kaulitz:

Awww, vyrušil jsem tě? Taky jsem unavený, ale není tu žádná možnost, abych usnul v tomhle bláznivém domě! Mám se jinak dobře, měl bych dělat domácí úkol… Ale jsem líný!

Pondělí 26/08/08

Tom Trümper:

Ne, v pohodě 😛 Nejsem až tak unavený ;p V tom případě jsem rád, že nejsem sám. Jsem opravdu dobrý v prokrastinaci ;P

Pondělí 26/08/08

Bill Kaulitz:

Vážně? Hádám, že v tom případě máme něco společného 😉 Jsem expert na prokrastinování. To je taky důvod, proč nikdy neumřu. Budu totiž líný i na to :p

Pondělí 26/08/08

Tom Trümper:

Yup! Pokaždé píšu svůj esej kolem 6. a 7. ráno, přestože na to máme dva týdny 😉 Jsem vážně línej jak veš! Haha, nesmrtelnej Bill xD

Tom sám sebe profackoval. Nesmrtelnej Bill, co to kurva? Mohl být ještě pitomější? Přál si, aby na Facebooku bylo tlačítko ‚odstranit zprávu‘, aby tuhle mohl zrušit a napsat novou, lepší.

Pondělí 26/08/08

Bill Kaulitz:

Mahaha, já píšu svoje eseje 30 minut před začátkem hodiny, takže jsi lepší než já! 😛 Yup, nikdy neumřu! 😀 Haha!

Pondělí 26/08/08

Tom Trümper:

Připomínáš mi mého kamaráda Georga, ale on je ještě větší flákač než ty. Píše svoje eseje DESET MINUT před začátkem hodiny 😛 A jeho známky nejsou vůbec špatné, to je na tom to nejhorší! 😉 Haha, super 😉

Tom zpanikařil ve chvíli, kdy zprávu odeslal a vlastně si uvědomil, co napsal. OPRAVDU PRÁVĚ NAZVAL BILLA FLÁKAČEM? NE. NE. NE. Tohle bylo strašný. Ne, tohle bylo příšerný. Pro boha, byl takový idiot. Ne, nebyl idiot. On byl ještě víc než to. Král idiotů. Kurva. Proč si zprávu nepřečetl před tím, než ji odeslal? Rozhodně nikdy nebude mít šanci Billa zaujmout, když o něm bude mluvit takhle.

Pondělí 26/8/08

Tom Trümper:

Omlouvám se… Nechtěl jsem říct, že jsi flákač. Myslel jsem Georga… Ne tebe. Opravdu jsem to tak nemyslel, omlouvám se… Chtěl jsem tím říct, že Georg je ještě horší než my… Promiň!!!! Nebuď naštvaný 🙁

Bezva, dělal to ještě horším. Tom byl tak znechucený sám sebou, že by nejraději vyhodil svůj počítač oknem. Proboha, byl expert na to, aby dělal sám ze sebe vola. Proč se nemohl chovat jako normální teenager, když byl v Billově přítomnosti?

Pondělí 26/08/08
Bill Kaulitz

Ahahhaa, jsi roztomilý^^ Vím, jak jsi to myslel, nedělej si starosti, Tome! 😀

… Nazval ho Bill roztomilým?
Tom si protřel oči a díval se na zprávu, aniž by mrkal. Cítil, že se jeho oči vysušují, ale ignoroval to. Nemohl najít správná slova, zapomněl dýchat, jen tupě seděl. Byl v šoku.
Opravdu si myslel…
Opravdu si Bill myslel, že je roztomilý?

autor: The_poltergeist

betaread: J :o)

original