autor: emraud
Tom přesunul svůj pohled z papíru, který držel, na jistého černovlasého muže, který s úsměvem na tváři rozdával šálky s kávou svým kolegům. Ošil se, když ho pozoroval a slyšel, jak zdvořile k nim mluví.
„Děje se něco, pane?“ Zeptal se Ronnie.
Dredatý muž se k němu otočil ztracen ve svých myšlenkách. „Hmm?“
„Je všechno v pořádku?“ Zeptal se tmavovlasý muž se zmateným výrazem ve tváři.
Tom zamrkal, než se podíval zpátky na papír. „Ehm, nechte mě o tom popřemýšlet. Promluvím si s Piou o rozpočtu. Vraťte se do práce.“
Ronnie se vrátil ke svému stolu, zatímco Tom se vrátil pohledem k černovlasému muži, který vesele klábosil se svou kolegyní. Tak strašně moc chtěl strhnout ten úsměv z jeho tváře. Ten ďábelský úsměv, který ho zaklel, aby dělal divné věci, a který nemohl nenávidět. Snažil se ho nenávidět, ale vždy tam bylo něco, co to z jeho systému odválo.
Byl v tom domě už téměř tři týdny a jeho obvyklý denní režim byl značně otřesen tímto mladým mužem a jeho dcerou spolu s jejich svérázným způsobem života. Bill jako otec byl jednou z nejbláznivějších věcí, které kdy byl svědkem. Bůh musel být ještě šílenější, když mu dal dceru tak rozkošnou, jako byla Gillian.
Billovy oči se náhle setkaly s těmi jeho a on zrudl s vědomím, že byl přistižen. Černovlasý muž se na něj usmál a kývl, než mrknul a otočil se zpátky k červenovlasé Kathleen.
Tom dvakrát zamrkal, po zádech mu přejel mráz. Opravdu na něj právě mrkl? Pokusil se ze sebe setřást ten podivný pocit plížící se jeho tělem, a rozešel se zpátky do své kanceláře.
***
„Kaulitzi!“ Vykřikl Tom, když vstoupil do domu a pohled mu padl na hromadu bot před ním.
„Šéfe?“
Tom ztuhl a čelist mu doslova poklesla, když se před ním černovlasý muž objevil nahý a stále z něj ještě kapala voda.
„Já – ty…“ Tomova tvář byla náhle jasně červená. Díval se mladšímu muži do očí, jak se snažil nedívat se dolů na – no, vy víte co. „Neumíš kolem sebe aspoň omotat ručník, aby ses… zakryl?!“
„Omlouvám se, jestli vám to vadí,“ řekl Bill nonšalantně. „Jsem zvyklý chodit po domě nahý. Ještě jste mě tady takhle neviděl?“ Žádná odpověď. „Hádám, že ne,“ pokrčil rameny.
Tom cítil, jak se v něm buduje vztek, pulzující jeho žilami. „Jsi v MÉM domě, a nikdo nechodí po domě nahý! Je to neslušné!“
„Ale jsme doma,“ zakňučel mladší muž.
„Ale nežiješ doma SÁM,“ zamračil se Tom.
Bill trucovitě sám sebe objal. „Fajn. Musím to taky napsat do Pravidel?“
Ach, Pravidla. Po jeho třetím dni v domě Tom s Billem uzavřel dohodu. Podle té dohody můžou v domě zůstat tak dlouho, dokud budou dodržovat určitá pravidla domu. Většinou šlo hlavně o čistotu a pořádek, jelikož dredatý muž tvrdil, že má fobii z bakterií.
„To můžeš udělat později,“ zabručel Tom. „A co jsem ti říkal o těch botách?“ Ukázal na rozházené boty na podlaze. To bylo jedno z Pravidel: Uspořádej si své boty do skříně, když jdeš dovnitř nebo ven z domu.
„Omlouvám se,“ zamumlal Bill, „dneska ráno jsem spěchal.“
Ty spěcháš každé ráno, pomyslel si Tom, když si vybavil, jak černovlasý muž ve spěchu pobíhá po domě a snaží se vypravit sebe i svou dceru. Vždycky uvažoval, jak se Billovi podařilo dát si po cestě do práce do pořádku vlasy a makeup, když vybíhal pozdě, aby dopravil své dítě do školy a sebe do kanceláře. Bylo to spíše děsivě fascinující, jak se ten mladý muž dokázal kompletně přepnout do svého ´kancelářního režimu´ a zcela přitom ignorovat skutečnost, že žije pod jednou střechou se svým šéfem.
„Běž se oblíknout, než uklidíš ten bordel,“ nařídil Tom, když prošel kolem Billa a snažil se odvrátit pohled od jeho nahoty.
***
„Dobrá ráno, tati!“ Pozdravila Gillian.
Tom vzhlédl od rozložených novin k Billovi, který právě vtrhl do kuchyně, černou polokošili měl stále rozepnutou a kravata mu volně visela kolem krku. Vlasy měl vlhké a rozcuchané a několik pramenů přilepených k obličeji. Navzdory tomu všemu stále vypadal neuvěřitelně nádherně. Tom si odkašlal, aby tu myšlenku dostal z hlavy. Byl na ženské, proboha, a technicky pořád ještě ženatý.
Bill políbil svou dceru na vršek hlavy, zatímco ona zvedla plnou lžíci toho, co zůstalo z jejích cereálií, a strčila ji otci do úst.
„Boblé áno, bouchku…“ Bill otevřel ledničku a popadl cereální tyčinku, kterou si strčil do kapsy. „Boblé áno, féfe,“ zamumlal směrem ke svému šéfovi, který je mlčky sledoval.
Ozval se budík a Gilian se vyškrábala na nohy a odnesla svou misku do dřezu. Byl to toho rána už pátý alarm, jak to Tom počítal. Mělo to být pro Billa, aby mu to připomínalo jeho denní rutinu. Bill však dokázal zaspat jakýkoliv zvuk, což mu připomnělo, jak ohlušující rocková písnička, která byla Billovým prvním budíkem, naplnila celý dům. Bill se ale nevzbudil, dokud nepřišla Gillian a nezačala mu skákat po posteli, dokud jej to nevzbudilo a nepřinutilo vstát.
„Pojďme, tati,“ řekla Gillian, když popadla svůj růžový batoh ležící na podlaze vedle stolu.
Bill dokončil zapínání své polokošile a snažil se prsty pročesat vlasy. „Dobře, jdeme.“
Oba dva vyběhli z místnosti a zanechali tam tak dredatého muže s pobaveným výrazem ve tváři.
„Bože,“ zavrčel Tom, než se znovu napil své kávy.
***
„Kdo se vrací?“ Zeptala se Kathleen Matiase, který od Billa převzal disk s upravenými soubory.
„Andreas,“ odpověděl muž a nakrčil nos. „Jeden z uměleckých ředitelů. Jeden z nejlepších.“
„Ty ho znáš, Bille?“ Zeptala se červenovláska svého spolusedícího, který stále ještě tvrdě pracoval na několika konstrukčních nákresech.
Černovlasý muž zavrtěl hlavou. „Odešel dva měsíce před tím, než jsem nastoupil do společnosti, aby pracoval na projektu a zúčastnil se semináře v Singapuru. Viděl jsem ho jen jednou.“ Nakrčil nos a vzdychl. „Nemám ho rád.“
„Proč ne?“ Zeptala se Kathleen.
Bill pokrčil rameny. Nebyl si úplně jistý, ale nelíbil se mu způsob, jakým se na něj Andreas tehdy díval. Bylo to hrůzu nahánějící a on nenáviděl být zastrašovaný.
Pohlédl na hodiny. Už jen pár minut, než jeho dceři skončí škola, a on byl stále ještě zahlcen prací. Omluvil se, než vstal a zamířil do kumbálu, aby vytočil Mayino číslo. Trvalo to tři zazvonění, než byl hovor přijat.
„May, to jsem já Bill,“ zamumlal, „Moc se omlouvám, ale nemohla byste vyzvednout ve škole i Gillian? Já ji vyzvednout nemůžu. Musím tady ještě dokončit nějaké věci.“
„Je mi líto, Bille, ale Sussie dnes do školy nešla. Měla mírnou teplotu a potřebovala si odpočinout. Jsem pořád v kanceláři a za patnáct minut mám jednání.“
„Bože, omlouvám se, May… J-já to nějak vyřeším. Díky,“ Bill v duchu proklínal sám sebe i své pracovní vytížení. „Uvidíme se. Nashle…“
Tom se konečně protáhl, když dokončil nějaké papírování. Už měl všechno zorganizováno a byl připravený k odchodu. Stále tam ještě byly věci, které bylo potřeba udělat, ale to už mohl dokončit v pohodlí svého pokoje. Dům samotný neznamenal příliš pohodlí s vědomím, že ho sdílíte s někým, koho považujete za schizofrenního psycho-retarda s nečekaně andělským dítětem. Povzdechl si a popadl svou tašku, aby opustil místnost. Chystal se otevřít dveře, když se najednou rozlétly a udeřily ho do čela.
„Au!“ Vykřikl s rukou na bolavém čele. „Co to sakra?!“
„Hups! Omlouvám se, šéfe,“ zamumlal Bill omluvu.
Tom zavrčel a mnul si čelo svým zápěstím. „Co se děje?“
Černovlasý muž na Toma zíral laníma očima, až sebou Tom trhnul. „Potřebuju laskavost… Prosím?“
Proč by sakra tenhle muž po něm chtěl laskavost? Byl naštvaný, ale nějak to nedokázal dostat na povrch. „Jakou?“ Zeptal se přísným hlasem.
***
„Hej.“
Blonďatá dívenka, která seděla na zídce u vchodu do školy, zvedla hlavu a byla přivítána párem mandlových očí, které na ni hleděly.
„Ahoj, pane Trümpere!“ Pozdravila Gillian s úsměvem na tváři.
Tom byl pokaždé fascinován jejím zářivým úsměvem. Tím úsměvem připomínala svého otce – stejný nevinný úsměv, který mohl každého ošálit. Samozřejmě, že malá holčička by něco takového neudělala. Tou druhou částí mířil na Billa.
„Ahoj, prcku,“ řekl Tom a položil jí ruku na hlavu. „Přišel jsem tě vyzvednout.“
Její úsměv zmizel a byl nahrazen tázavým pohledem. „Kde je táta?“
„Ještě musí dokončit nějaké věci v práci,“ odpověděl Tom.
Gillian se na chvíli odmlčela, její výraz byl zcela nečitelný. Pak se její obličej rozzářil a ona se postavila vedle dredatého muže. „Díky za vyzvednutí, pane Trümpere.“
Šli spolu domů, Tom držel děvčátko za ruku. Byl to instinkt – držet dítě za ruku a vést ho. Nezdálo se, že by to Gillian nějak vadilo. Byla zaměstnaná broukáním melodie, kterou Tom neznal. Vlastně byl překvapený, že holčička neplakala, když její otec nemohl přijít, aby ji vyzvedl. Možná proto, že to nebylo poprvé, co se to stalo.
„Tatínek tě vždycky vyzvedává?“ Zeptal se Tom.
Holčička zavrtěla hlavou. „Občas má moc práce, a tak zavolá paní Weiszové, aby mě vyzvedla.“
Správně. Bill mu dříve řekl, že May, jejich sousedka, Gillian také nemohla vyzvednout. Nemohl říct ne, protože nedokázal říct dítěti ne. A Gillian, ačkoliv to nerad přiznával, byla prostě neodolatelná jako její otec – matka.
„Kde je vůbec tvoje matka?“ Nezeptal se na tu otázku Billa, protože se nechtěl vetřít do jejich osobního prostoru. Ale nemohl si pomoct, aby se nezeptal teď.
Gillian s širokým úsměvem na tváři ukázala na oblohu. Zahihňala se, když Tom zvedl obočí. „Maminka je nahoře v nebi.“
Toma zabolelo u srdce. Věděl, jaké to je ztratit svou vlastní matku, soucítil s tím malým andílkem. „Setkala ses s ní?“ Zeptal se.
„Maminka umřela, když jsem se narodila,“ odpověděla Gillian. „Ale já nejsem smutná, pane Trümpere! Maminka mě miluje.“ Přesunula se a postavila se před dredatého muže s tím brilantním úsměvem na tváři. „Tatínek říkal, že se na nás dívá. A maminka je tady,“ ukázala na svou hruď, kde jí bilo srdce, „tatínek říkal, že ji tam cítí taky, takže nemusíme být smutní.“
Na Tomovu tvář se v úžasu vplížil úsměv. Ta malá holčička před ním byla chytré dítě. Měla v sobě hluboké porozumění věcí ze života, díky kterým se zdála na svůj věk vyzrálejší. Natáhl ruku a děvčátko ji s chichotáním přijalo. „Chceš jít na zmrzlinu?“
Oči andílka se rozšířily. „Opravdu?“
„Opravdu,“ odpověděl Tom a trochu jí pocuchal vlasy. Holčička vyjekla a radostí poskočila.
***
„Ne!“ Vykřikl Bill do telefonu, který měl mezi uchem a ramenem. „Ne, já žádné nepotřebuju, a prosím, já – AU!“
Bill zavyl a ucukl od pánve, když omylem chytil horkou rukojeť holou rukou, telefon mu při tom spadl na zem. „Kurva, kurva, kurva,“ zasyčel a sklonil se, aby ho zvedl. Byl rád, že to přežil.
„Co se ti stalo?“ Zeptal se Tom, který se objevil v kuchyni s prázdným hrnkem v ruce.
„Nic,“ zamumlal Bill. Přiložil si telefon zpátky k uchu. „Haló? Promiň, byl tady jen malý… Každopádně, poslouchej… Já nepotřebuju žádné zasrané rande, Mel!“ Zíral na své popálené prsty a zasyčel nad tím spalujícím pocitem i nad tou hloupou hádkou, kterou vedl po telefonu.
Tom okamžitě přešel ke sporáku a zašklebil se nad zuhelnatělou klobásou na pánvi. Vypnul sporák a chytil Billovu poraněnou ruku, aby se na ni podíval.
„Nic to není,“ zamumlal černovlasý muž. Vzhlédl k očím svého šéfa a zrůžověl rozpaky. Jeho výraz se změnil na grimasu nad tím, co mu říkala osoba na druhém konci telefonu. „Sakra ne! Proč mi tohle děláš? Auu!“ Trhl sebou, když mu jeho šéf začal na prsty nanášet máslo. „Fajn, půjdu. Ale to je naposledy, Mel! Zasraně naposledy! Jasně… uvidíme se. Měj se, čau.“ Bill zavrčel a zavěsil, než položil telefon na stůl.
„Kdyby tu byla Gillian, už bys jí dlužil pět litrů zmrzliny,“ pronesl Tom.
„Ale není tady. Můžu to říct třeba milionkrát,“ Bill zasyčel. „Můžu říkat ty zkurvený slova v každý zasraný větě a – AUUUUU!“ Vykřikl a ucukl, když Tom náhle zatlačil na spálenou kůži příliš silně. „Zatraceně, to kurva bolí!“
Dredatý muž pobaveně zavrtěl hlavou. „Co jsi vůbec dělal? Zničil jsi pánev.“
„Jen jsem se snažil uvařit večeři,“ zamumlal Bill a držel si svou popálenou ruku přitisknutou k hrudi. „Já… díky, že jste vyzvedl mou holčičku.“
Tom si odfrkl a mávl rukou. „To nic nebylo.“ Docela se s tím dítětem bavil, hostil ho zmrzlinou. Pak ji vysadil u domu paní Weiszové, kde řekla, že nějakou dobu zůstane. Chtěla navštívit Sussie a popovídat si s ní o škole a o domácích úkolech. Nebyla v tom domě žádný cizinec, když otevřel pan Weisz a přivítal ji vřelým objetím. Ačkoliv ten muž byl překvapený, když spatřil jeho. Byla to Gillian, která mu vysvětlila, kdo to je a proč je s ní. To byla jediná chvíle, kdy mu pan Weisz věnoval úsměv.
„Už nebudeš vařit,“ zamručel Tom, jak přepnul do svého velitelského, uštěpačného módu. „To chceš, abych jedl uhlí?“
„Jen jsem to zkoušel!“ Odpověděl Bill suše.
„Bože, Kaulitzi…“ Dredatý muž přešel k lednici, popadl láhev limonády a nalil si ji do hrnku. „Vážně, ty nemůžeš vařit. Jsi dost líný i jen na uklízení. Zajímalo by mě, jak jste tady jen vy sami dva přežili.“
„No, byli jsme schopní přežít na donáškovém jídle… A Dunja nám občas nechá nějaké jídlo…“
Zmínka o Dunje Toma lehce vyděsila. Ta žena byla skutečným správcem a údržbářem celého domu a každou neděli ráno všechny probudila ohlušujícím zapískáním na svou píšťalku, aby mohla uklidit celý dům. On nebyl žádná výjimka, ačkoliv nebyl tím, kdo tam dělal nepořádek. Ale byl rád, že tam byla, protože kdo ví, jak dlouho by to ten dům vydržel, když ho tenhle mladý muž ničil a přeměňoval jej na skládku.
„Ty jsi takový rozmazlený spratek,“ pokračoval Tom rozzlobeně. „Copak tě tví rodiče nic nenaučili?“ popadl ze skříně další čistou pánev a postavil ji na sporák.
„Ne, nenaučili,“ odpověděl mladší muž suše, „já nemám rodiče.“
Tom ztuhl a otočil se, aby pohlédl na mladšího muže, který se opíral o lednici a objímal si svůj útlý pas. Jeho výraz byl poměrně prázdný, zíral na určitý bod dole na zemi. Dredatý muž si uvědomil, že už tím zašel trochu příliš daleko. Ve skutečnosti to nemyslel tak vážně, ale Billa to určitě bolestně zasáhlo.
„Hele, omlouvám se,“ zamumlal Tom.
„Není třeba.“ Bill pomalu zvedl hlavu ke svému šéfovi, oči měl podivně prázdné. „Raději bych žádné neměl.“
Výraz jeho tváře byl prázdný, ale samotná jeho slova dávala najevo, jak hořké to téma pro něj je. Co se mohlo stát, aby Bill své rodiče takhle nenáviděl?
Tom se chystal zeptat na víc, když zvuk zvonku Billa ve zlomku vteřiny probral. Na tvář se mu vplížil široký úsměv a spěšně odešel ke dveřím, aby přivítal svou dceru. Tom z kuchyně slyšel jejich smích a chichotání a roztržitě se usmál, než se vydal napravit večeři.
„Páááni…“ Bill s Gillian zalapali po dechu, když oba zírali na jídlo na stole. Jejich oči byly široce rozevřené a sbíhaly se jim sliny nad talíři, které Tom právě naložil.
„Bucatini all´Amatriciana,“ řekl Tom pyšně, zatímco si sundal nabíranou růžovou zástěru a posadil se naproti oběma Kaulitzům.
„Tak moc to voní, tati,“ prohlásila Gillian šeptavým hlasem.
„Je to francouzské!“ Vykřikl Bill radostně.
„Je to italské, ty idiote,“ odfrkl si Tom a lehce Billa plácl po hlavě. Černovlasý muž trucovitě našpulil rty, než se na něj zpátky zazubil.
„Ty jsi tak skvělý, pane Trümpere!“ Zvolala Gillian a zatleskala. „Táta takhle vařit neumí,“ poznamenala.
„Snažil jsem se, zlato,“ zamumlal Bill se zamračením.
„Ne. Ty už vařit nebudeš,“ řekl Tom. „Jedině, že bys seškrábal to uhlí z té pánve.“
Bill opět trucovitě našpulil rty a něco nesrozumitelného si mumlal pod nosem. Jeho dceři se v tom nějak podařilo zachytit slova „do prdele“.
„Dlužíš mi zmrzlinu, tati,“ řekla Gillian.
„Nic jsem neřekl!“ vykřikl mladý otec na protest.
Tom si odfrkl a zavrtěl hlavou, vzpomněl si, jak Bill jen před malou chvílí pronesl těch zakázaných slov daleko více. „Neboj, prcku. Koupí ti spoustu zmrzliny.“
Mladší muž po něm střelil pohledem a zavrčel: „Fajn.“
„Pojďme jíst!“ Prohlásila Gillian a zvedla vidličku do vzduchu.
„No, tak se do toho pusťte,“ zamumlal Tom s úšklebkem na tváři, spokojený s jejich výrazy.
autor: emraud
překlad: Zuzu
betaread: J. :o)
original
To už utekly tři týdny? Zdá se, že Tom to zvládá docela dobře. Zřejmě neprchl při první příležitosti jen proto, aby zachránil dům před totální zkázou. 😀
To soužití musí být zajímavé. Jsem zvědavá, jestli nově příchozí Andreas vnese nějaký další ruch do děje. A navíc… Bill půjde na rande?
Díky za překlad a moc se těším na pokračování.
Soužití s Billem je chaos! Nevaří, mluví sprostě, nic nestíhá a ještě je bordelář. 😀 Ale když opominu tohle všechno, tak musím uznat, že svou dceru vychovává krásně. Je neuvěřitelně chytrá a slušná a já se nad ní musím pořád usmívat. 🙂 Toma rozhodně obdivuju, že se z toho chaosu ještě nezcvokl, protože bydlet v takových podmínkách je docela skličující, alespoň z mého pohledu. Ty jejich pravidla domu mě dost pobavily 😀 ale chápu, že Tom neměl jinou možnost.
Docela se těším na další vývoj povídky a jestli Bill bude takhle chaotický pořád a nebo jej Tom trochu změní k lepšímu?
Moc děkuji za báječný překlad! 🙂
Z Billem to asi Tom nebude mít lehké ale povídka je perfektní.
Já jsem teda čekala, že to jejich soužití bude větší divočina a zatím to vypadá, že si Bill a Gillian Toma pomalu ale jistě omotávají kolem prstu 🙂
Díky za překlad
Jo, chlapci si to moc neulehčují, skvělé….
Už len čakam, kedy Tom prevezme aj rannu starostlivosť o Gillian, xi…
Ja si už čím skôr prosím pokračovanie toto je skvelá zábavná poviedka. Malá je úžasné stvorenie a Tom sa nám pekne zamotáva. Veľmi pekne ďakujem za preklad.