autor: The_poltergeist
Zažehl jsi jiskru v mém srdci jako táborák.
„Už jsem ti dávno řekl, že nemám žádná nemravná tajemství,“ Tom se na Billa ušklíbnul. Bill se z Toma snažil něco dostat už dobré dvě hodiny. Odmítal věřit, že je opravdu tak nevinný, jak se zdá. Několikrát mu řekl, že každý – ať už panic nebo ne – má nějaké tajemství, které neřekl ani nejlepšímu příteli.
Ano, Tom lhal. Samozřejmě, že takové tajemství měl – ale sakra, rozhodně tu nebyla žádná možnost, že by to někomu řekl, především ne Billovi. Jak by mu vůbec mohl říct, že on byl ten, koho si pokaždé představoval při sebeuspokojování? Opravdu mu nemohl říct takhle přímo do obličeje, že on byl ten, díky kterému se udělat do pyžamových kalhot každou noc. Ne. Nikdy. Kdyby na to Bill přišel, Tom si byl jistý, že ta trapnost by ho zabila. Zároveň mu to ale chtěl říct. Jen kvůli tomu, aby už konečně sklapnul. Pro jednou chtěl být on ten, kdo by donutil být Billa absolutně beze slov. Ta myšlenka byla lákavá. Ne tolik, ale trošku ano. Ale věděl, že nikdy nebude mít tolik odvahy, aby to udělal.
Potichu se zachichotal, když si představil Billův obličej, kdyby mu něco takového řekl. Byl by rozpačitý? Smál by se? Tomův nejhorší možný scénář byl ten, že by si Bill myslel, že je to nechutné, a už by s ním nikdy nepromluvil ani slovo. Ta myšlenka Toma pronásledovala mnohem častěji, než by chtěl. Rozhodl se tedy prozatím mlčet. Navíc, zatím o sobě nechtěl prozradit tolik. Možná – pokud se jejich přátelství bude i nadále rozvíjet – by mu to mohl říct. Pro teď se mu ale zdálo nejrozumnější, aby si to nechal pro sebe.
„Omlouvám se, ale nevěřím ti,“ řekl Bill. Překřížil ruce na hrudníku, intenzivně se na Toma skrz web kameru díval. Tom si přál, aby se mohl někam schovat. Těžko zvládal takovéhle Billovy pohledy. Pokaždé rozechvěly celé jeho tělo od hlavy až k palcům na nohou.
Jak takhle mluvili, Bill nemusel udělat téměř nic, aby se Tom vzrušil. Stačilo, když otevřel svoji pěknou, malou pusu a celým Tomovým tělem projížděly vibrace.
„To máš blbý,“ Tom Billa škádlil. Snažil se vypadat důvěryhodně, trochu samolibě. „Počkej… když to tak vezmu, něco mám. Něco, co jsem neřekl ani Georgovi.“
Billova tvář se okamžitě rozsvítila, Tom cítil vítězství. „Mluv,“ rozkázal Bill. Tomův úšklebek se ještě víc rozšířil díky jeho nově nabyté sebejistotě.
„Seš si jistej, že to chceš slyšet?“ zeptal se. Podíval se na Billa stylem, že ještě pořád není pozdě na rozmyšlení.
Bill zběsile pokýval hlavou.
Tom se šklebil. Otevřel pusu, aby ji hned na to znovu zavřel. Nebyl si jistý, jak to říct. Zničehonic ztratil schopnost dát dohromady normální větu. Zhluboka se nadechl a zavřel oči, než to prostě vyklopil.
„Občas tančím nahý po pokoji,“ přiznal šeptem, díval se na Billa, v obličeji měl ten nejvážnější výraz, jakého byl schopný. Musel si kousat ret, aby nevydal nějaký zvuk nebo tak něco.
„Vážně?“ zeptal se Bill, nevypadal nějak příliš pobaveně. Tom se snažil nevybuchnout smíchy, bylo to opravdu těžké. Billův výraz byl k nezaplacení. K čertu, ono to fungovalo. Vypadal mnohem zmateněji než Tom při posledním testu z matiky. Tom si přál, aby si mohl udělat screenshot, ale pořád nevěděl, jak se to na jeho notebooku dělá.
„Jo,“ zamumlal Tom, snažil se vypadat co nejzahanbeněji. „Chceš být pořád můj kamarád?“ zeptal se a zíral na Billa rozšířenýma, prosícíma očima.
„Kurva, myslíš to vážně?“ vykřikl Bill a hystericky se rozesmál. Nechal hlavu padnout do záklonu a vysoce posazeným hlasem se hlasitě smál. Tom si nemohl pomoct, ale musel se mu začít smát. Věděl, že je to směšné a možná trošku dětinské, ale nemohl jinak. A s tím, jak byl Bill otravný, musel přeci něco udělat.
„Jsem,“ potvrdil Tom a snažil se potlačit svůj smích. „Mimochodem, jsi hroznej.“
„Hej!“ zaprotestoval Bill, zpozorněl. Jeho smích rychle ustal. „Opravdu jsi to myslel vážně?“
„Samozřejmě, že ano,“ zašeptal Tom, zněl zraněně, jeho hlas se lámal. „Nemůžu uvěřit tomu, že jsem ti to vážně řekl a ty ses mi vysmál…“
„A-ale… Ty ses taky smál… takže… myslel jsem si, že si děláš srandu… Omlouvám se, já…“ teď vypadal jako ten beze slov Bill. Toma to trochu začínalo mrzet.
Tom nic neříkal, ani Bill. Na chvíli bylo naprosté ticho, jen si vyměňovali pohledy. Tom se snažil držet si vážnou tvář, zatímco Bill vypadal zničeně. Téměř na pokraji slz. V tu chvíli si Tom uvědomil, že to musí zastavit. Široce se usmál a Bill byl ještě zmatenější.
„Dělal jsem si srandu,“ usmál se. Jeho škodolibý úsměv se rozšířil, zatímco Billova tvář potemněla. „Nemůžu uvěřit, že jsi tomu uvěřil,“ rozesmál se a nemohl přestat.
Smál se tak silně, že ho bolelo i dýchat. Přestal ale ve chvíli, kdy si všiml, že Bill jen sedí a bezvýrazně se na něj dívá. Zašel až moc daleko? Ublížil Billovi? Dotkl se jeho citů? Možná to neměl udělat. Možná bylo na takové věci ještě příliš brzo.
„Dobře, podívej. Vím, že jsem zašel daleko…“ přiznal zahanbeně, stěží se mohl podívat Billovi do očí. „Promiň.“
„Jo, to máš pravdu,“ odpověděl Bill. Zněl nasraně a chladně. Tomův žaludek sebou škubnul – a rozhodně ne v dobrém. Jak mohl být tak hloupej? Co musí udělat, aby to dal s Billem do pořádku?
„Omlouvám se,“ zamumlal a začervenal se. Když se odvážil kouknout na Billa, tak ten se na něj díval tím nejoslnivějším, nejnebezpečnějším úsměvem. Celý jeho obličej jako by křičel ‚mám tě!‘.
„Ty zmetku, převezl jsi mě!“ vykřikl Tom. Byl šokovaný, a zároveň se jeho tělo uvolnilo. Bill byl stejně dobrý herec jako on. Tom si myslel, že tahle Billova herecká schopnost je zároveň dobrá i špatná. Nicméně byl šťastný, že si Bill dělal legraci. Na chvíli si opravdu myslel, že mu ublížil.
„Dávám ti jen to, co si zasloužíš,“ smál se Bill. Tom si nemohl pomoct, ale usmál se. Nemohl jinak, protože když se smál Bill, on musel taky.
„Fajn,“ Tom se vzdal, ruce zvedl do vzduchu, požadoval mír. „Prostě to nechme být, dobře? Prosííím,“ žebral Tom, snažil se použít svůj roztomilý výraz. „Můžeme prostě mluvit o něčem jiném? Cítím se tak nepohodlně a můžeme si toho tolik říct.“
Nebylo to tak, že by byl na Billa naštvaný, protože chtěl vědět takové věci. On se jen styděl sám za sebe – styděl se, protože už tři roky mohl mít legálně sex a pořád byl panic. Nikdy s klukem nic nezkusil. Věděl, že to Bill ví, nechtěl to znovu opakovat. Nechtěl o tom mluvit. Pokud se tomuto tématu budou moct vyhnout, bude více než šťastný. Neodsuzoval Billa za to, že se na takové otázky ptal – hádal, že Bill se takhle baví se svými přáteli normálně. O věcech, které Tomovi vždy připomínaly, jak rozdílní jsou. Měli jiné přátele, priority, jiné postavení ve škole. K čertu, oni vlastně ani neměli být přátelé, minimálně ne podle nepsaných školních pravidel. Tom byl ale neskutečně vděčný, že se Bill jeho kamarádem stal.
„Dobře,“ řekl Bill, roztomile se usmál. Tlukot Tomova srdce se pomalu uklidňoval. „Omlouvám se.“
„Děkuju. Je to v pohodě,“ vrátil mu Tom úsměv a podíval se Billovi do očí. „Takže… opravdu bychom měli začít pracovat na našem projektu. Svým způsobem jsme se tomu v poslední době vyhýbali… Vlastně celou dobu,“ byl na sebe pyšný, že nadhodil jiné téma tak rychle.
„Jo,“ usmál se Bill, i když nevypadal, že má zájem o jejich projektu mluvit. „Máš nějaký nápady?“
„Ne,“ Tom zakroutil hlavou, očima těkal po pokoji, snažil se na něco přijít – na něco chytrého, na něco opravdu cool. Originální nápad. Nápad, který Billa ohromí tak, až se z toho zblázní. Stejně ale jako jindy, kdy se snažil na něco přijít, měl v hlavě dutoprázdno. Neměl ani nejmenší tušení.
„… Já prostě nemůžu uvěřit tomu že sis myslel, že bych s tebou přestal mluvit kvůli tomu, že tančíš nahej v pokoji,“ Bill zničehonic vybouchl smíchy, kroutil hlavou, díval se na Toma vážným pohledem. „Myslím… I když jsi řekl, že si děláš srandu – což si nemyslím – není to nic, za co by ses měl stydět. Je to stejné, jako se stydět za to, že se sprchuješ nahý. O čemž si jsem jistý, že určitě děláš…“
Tom se díval na Billa, mrkal, pusu měl dokořán otevřenou. Snažil se nějak odpovědět, ale nešlo to. Bylo to, jako kdyby s Billem mluvil úplně poprvé, jeho srdce bilo na poplach, přicházel o dech, byl si jistý, že vypadá jako jahoda. Byl naprosto zaražený a jako by oněměl. Nevěděl, jestli se smát, brečet, možná obojí? Cítil, že dělá pokrok. Dospěl do fáze, že si byl kolem Billa jistější, cítil, že mu může věřit, být sám sebou. Ano, pořád rudnul a kvičel jako prase jdoucí na porážku, ale už ne tolik, jako dřív. Občas si myslel, že je to proto, že už ho Bill nezajímá. Mluvil o tom s Georgem, který mu řekl, že samozřejmě k němu pořád cítí to stejné, rozdíl je jen v tom, že se naučil s Billem komunikovat. Dle něj to tedy bylo naprosto normální.
Právě teď byl Tom zpátky na začátku. Mumlající, slintající, červenající se blbec.
„Já…“ zkusil, ale než to vůbec vyslovil, zapomněl, co chtěl říct. „Už ti někdo řekl, že občas až moc provokuješ?“
„Pořád,“ Bill se ušklíbl, zahýbal obočím. „Měl by ses s tím radši smířit a naučit žít.“
Tom zanadával, zakroutil hlavou a znovu se začal smát. Líbila se mu myšlenka na to, že se s tím musí naučit žít. Chtěl Billa víc poznávat.
Ta myšlenka se mu opravdu moc líbila.
Následujících pár dní se Bill choval divně. Opravdu hodně divně. Obvykle se pořád usmíval na každého, koho potkal. Vždy mohl být vidět, jak bloudí chodbami se svými nejbližšími kamarády a směje se, pochechtává a usmívá se. Byla to jedna z hlavních věcí, proč se Tom do Billa zamiloval – jeho okouzlující, radostná a milá osobnost. Billův úsměv a laskavost byla jedna z nejhezčích věcí, co Tom znal. Stačil jeden Billův úsměv a Tom měl jeden z nejlepších dnů svého života.
Teď se ale něco rozhodně muselo dít. Něco bylo špatně. Bill se neusmíval. Místo toho to vypadalo, že je neustále naštvaný, podrážděný a bledší než obvykle. Navíc ne v dobrém slova smyslu. Jeho pokožka byla trochu našedlá a pořád měl tmavé kruhy pod očima. A kdykoliv Tom viděl, jak se Bill baví se svými přáteli, vypadalo to, že se baví o něčem, co Billa naprosto obtěžuje. Tomův žaludek se stáhnul pokaždé, když to viděl.
Zkráceně řečeno, Tom si dělal starosti. Více než jednou se ho zeptal, jestli je v pořádku. Bill trochu zanadával a uměle vykouzlil úsměv na rtech, ujišťoval Toma, že je vše v pořádku, že je prostě jen vyčerpaný ze školy a z hrozného hluku a chaosu doma. Ze začátku mu věřil. Viděl Billovy sourozence a byli opravdu hlasití, divocí a šílení. Po chvíli si ale myslel, že za tím musí být něco víc, něco, co mu Bill neřekl. Snažil se Billa rozveselit a ujišťoval ho, že když se mu svěří, bude se snažit, jak jen to půjde, aby mu pomohl. Bill pokaždé změnil téma, a jak Tom už dost dobře věděl, Bill vždy dostal, co chtěl.
Tom se rozloučil s Georgem a vydal se do třídy, kde měl mít chemii. Cítil, jak mu malí motýlci splašeně poletují v břiše. Pořád měli před sebou projekt – se kterým ještě ani nezačali – tím pádem měl s Billem při hodině sedět. V poslední době spolu sedávali hodně a on si to opravdu užíval. Většinou spolu mluvit nemohli, protože učitelka jim pořád vysvětlovala, jak udělat jejich prezentace. A když konečně mlčeli, mlčeli i oni, protože měli zadanou práci. Do prezentace projektu zbývalo sedm dní. Přesto jen seděl vedle Billa, poslouchal ho, jak dýchá, sledoval, jak se soustředí, když má nos zabořený do učebnice, a vdechoval jeho sladkou omamnou vůni. Bylo to pro něj víc než dost. Prostě miloval Billovu společnost.
Když vešel do třídy, všiml si, že tam Bill už sedí. Zběsile psal na telefonu, obočí měl nakrčené, místo usměvavých rtů měl jen tenkou rovnou linku. Vypadal vystresovaně, unaveně a vyčerpaně. Toma hlodal pocit, že si s tou osobou nepsal – ať už to byl kdokoliv – pro zábavu. V každém případě, komu psal? Kdo byl ten člověk, který měl na svědomí Billův unavený výraz ve tváři? Obtěžoval ho? Pokud ano, Bill by to měl někomu říct. Udat ho nebo něco podobného.
Mohla to ale být i jen náhoda. Stres a Billova divná nálada mohla být způsobena čímkoliv jiným. Konec konců, v posledních dnech měli hodně domácích úkolů. Každý učitel na ně měl velké požadavky. To by šlo, to mohlo být ono, co bylo za Billovým stresem. Tom ale věděl, že on se jen tak neuklidní, dokud Bill nebude zpátky u svého radostného já.
Posadil se a Bill ho pozdravil se svým dechberoucím úsměvem. Hřejivě mu úsměv oplatil, pozdravil ho a uvelebil se na židli. Jako vždy, učitelka začala mluvit o chemii hned po tom, co vešla do třídy. Jelikož dostala spoustu e-mailů od studentů, kteří bojovali se svými projekty, rozhodla se, že to s nimi projde znovu, tentokrát jim to zkusí vysvětlit pomaleji a jednodušeji. Tím pádem Tom s Billem spolu vůbec nepromluvili.
Tom se upřeně díval na učitelku, snažil se co nejvíce soustředit, ale bylo to docela těžké, protože Bill pořád podupával nohou, jako kdyby nemohl sedět v klidu. Vypadalo to, že se nemůže dočkat, až ze třídy vypadne. Jakmile zazvonil zvonek a učitelka odešla, Tom chytil Billa starostlivě, ale zároveň opatrně za paži.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se starostlivě. Doufal, že od Billa dostane pořádnou a pravdivou odpověď.
„Jo,“ odpověděl Bill, zakroutil hlavou a odstrčil Tomovu ruku, rychle si pobral svoje věci. „Jsem prostě… vyčerpaný. Nemůžu se dočkat, až budu doma a dám si krátkého šlofíka,“ řekl a přehodil si batoh přes rameno, připraven zmizet ze scény.
„Bille, seš si naprosto jistej, že jsi v pořádku?“ zeptal se Tom znovu opatrně, zněl starostlivě, stejně jako kdyby se ho ptal kdokoliv jiný.
„Jo! Jsem v pohodě!“ vybouchl Bill. Tomovy oči se rozšířily a o krok ustoupil. „Přestaň mě tím už otravovat. Mám se dobře, prostě… dobře,“ dořekl, než rychle zmizel ze třídy. Toma za sebou nechal, ten jako by oněměl. A tentokrát ne v dobrém.
Tom cítil, že pravděpodobně začne brečet. Vzal si svoje věci a sklopil hlavu. Vyšel ze třídy, třásl se. Srdce ho bolelo. Co se to teď stalo? Opravdu na něj Bill křičel? Nasral ho? Jen se přátelsky zeptal. Jako strachující se kamarád. Kamarád, který se staral o Billovo zdraví a pohodu. Nemyslel to nijak… špatně.
Jelikož nebyl schopen slzy potlačit, rozhodl se, že vynechá poslední hodinu a místo toho raději půjde domů.
O čtyři hodiny později Tom ležel v posteli a jen přemýšlel. Co se s Billem dělo? Byl na něj naštvaný? Bude naštvaný napořád? Byl to konec jejich přátelství? Proboha, nechtěl, aby to skončilo. Opravdu to nechtěl. Jeho srdce se nepříjemně sevřelo, už když na to jen pomýšlel. Bolelo to. Fyzicky bolelo, když na to myslel. Už si zvykl na Billa ve svém životě natolik, že si nedokázal představit, že by tam najednou nebyl. Nechtěl si to představovat.
Zničehonic jako blesk z čistého nebe ho napadla strašná myšlenka. Co když se tak Bill choval kvůli němu? Co když byl Bill na vážkách? Co když opravdu přemýšlel o následcích jejich přátelství? Fakt, že ztratí všechny přátele a společenské postavení, když jejich tajemství vyjde na povrch, bylo něco, co oba věděli. Bill častokrát tvrdil, že ho to příliš nezajímá. Co když si to ale rozmyslel? Hm?
Bože, Tom vyšiloval. Nevěděl, co dělat. Zabořil obličej do polštáře a nechal vyjít ze svého vnitra hlasitý, tlumený a frustrovaný výkřik. Ani trochu to ale nepomohlo. Ne, protože teď ho zasraně bolelo v krku. Bezva. Jakej zkurvenej den to byl.
Tom se snažil myslet pozitivně. Bill si jen prochází špatným obdobím a tak prostě vybouchl. Mohlo se to stát komukoliv, ne? Neznamenalo to hned, že je na Toma naštvaný, když na něj křičel. Možná byl jenom otravný? Možná se dostal někam, kam neměl? Možná to Bill takhle nemyslel?
To bylo rozhodně mnohem lepší. Bylo těžké tomu ale uvěřit. Tomova nízká sebedůvěra ho nutila myslet si, že je Bill naštvaný na něj a celé to je jeho chyba. Po tvářích se mu začaly koulet slzy a neobtěžoval se tím, aby je zastavil.
Tom nevěděl, kdy usnul, ani jak dlouho spal. Vzbudil ho až hlasitý, otravný zvuk, který vycházel z jeho notebooku. Snažil se ho na chvíli ignorovat, ať už to bylo cokoliv, chtěl, aby to přestalo. S klením vstal, vzal svůj počítač a byl rozhodnutý, ať už je to cokoliv, že to okamžitě vypne. Všiml si, že obrazovka bliká. Protřel si oči a trochu se rozechvěl, když si všiml, že je to příchozí hovor na Facebooku – od Billa.
Nasucho polknul. Měl by hovor přijmout? Nebo by to měl ignorovat, aby se Bill na chvíli cítil pod psa? Tom nebyl zlý člověk, ne obvykle, ale jeho nápad se mu docela zamlouval. Neměl rád, když na něj někdo řval. Ranilo ho to. Bill byl ale ten, kdo měl těžké období, takže by si ho měl pravděpodobně vyslechnout. Stiskl tlačítko ‚přijmout hovor‘ a posadil se.
„Ahoj,“ zkusil Bill opatrně. Vypadal zničeně a smutně. Tomovo srdce se z toho pohledu lámalo. „Omlouvám se, jak jsem na tebe křičel!“
„To je v pohodě. Já-„
„Ne, to není,“ řekl Bill a zvedl ruku do vzduchu. „Bylo ode mě neslušné na tebe křičet. Snažil ses být milý a já se choval jako kretén. Omlouvám se… Jsem prostě vyčerpaný. Možná se to zlepší po tom volnu, co za dva týdny máme,“ usmál se, ale zároveň vypadal smutně a rozkošně. Tom mu už dávno odpustil. Byl šťastný, že mu Bill zavolal.
„V pořádku,“ řekl Tom a myslel to upřímně. „Hrozně jsem se bál. A myslel jsem si, že je to moje chyba. Jsem hrozně rád, že jsi zavolal,“ přiznal. Tomovi samou láskou měklo srdce. Chtěl Billa obejmout. Uklidnit ho. Přál si, aby mohl. Přál si, aby ho mohl držet a dát vše do pořádku. Chtěl ho chránit.
„Promiň, že jsem tě donutil strachovat se.“
„To není tvoje chyba,“ řekl Tom a myslel to vážně. „Moje hlava prostě přehání. Musím se to naučit ovládat a nepodléhat tomu.“
„Nemusíš,“ odpověděl Bill. „Jsem špatný kamarád.“
„Nejsi,“ Tom okamžitě zakroutil hlavou. Jak si Bill tohle mohl vůbec myslet? On byl ten nejlepší člověk, kterého znal. Dobře, on a Georg, samozřejmě. Jeho pocity k Billovi ale byly jiné, než jaké měl ke Georgovi.
„Jsem. Kamarád nemá nechat, dokonce zapříčinit, aby se jeho kamarád cítil jako kus hovna,“ protestoval Bill. Vypadalo to, že propukne v pláč. „Slibuju ti, že to už nikdy neudělám. Bože, tak moc se stydím za ten můj křik. Většinou takový opravdu nejsem. Odpustíš mi?“ téměř žebral.
„Není tady nic, co bych ti měl odpouštět. Opravdu,“ Tom kývl hlavou, usmál se tak široce, až ho tváře téměř bolely. „Ale ano, odpouštím ti.“
„Děkuju,“ zamumlal Bill, oči se mu zaleskly, zničehonic zněl stydlivě.
„Takže… zpátky k tomu, o čem jsme se bavili dřív…“ řekl Tom. Změnil téma, když vše ostatní už bylo vyřešeno – dobře, ne tak úplně všechno. Tom pořád chtěl vědět, na co Bill myslí, ale dneska do toho už nechtěl rejpat. Právě teď chtěl jen rozveselit Billa.
„Co?“ zeptal se zmateně Bill.
„Nahé tancování,“ usmál se Tom, srdce se mu rozbušilo. Nemohl uvěřit tomu, že to opravdu vyslovil.
„No?“ zeptal se Bill. Byl klidnější, vypadal, že ho to opravdu zajímá.
„Pořád netančím nahý ve svém pokoji,“ ušklíbl se a Billa tím rozesmál.
„To je škoda,“ řekl Bill a zakroutil hlavou, oči mu ztmavly. „… Protože já to dělám,“ řekl potichu a ušklíbl se.
Tom zalapal po dechu, nemohl se normálně nadechnout. „To neděláš!“
„Dělám!“ zachichotal se Bill, miloval Tomův ruměnec na tvářích. „A ty bys to měl taky dělat.“
„To teda neměl!“ protestoval Tom. Byl celý červený a díval se pryč. Teď změny tématu litoval.
„Ale ano, měl,“ pokýval hlavou Bill. Olízl si rty a zahýbal obočím. „Věř mi, bude se ti to líbit.“
„Ne, ne-„
„Líbilo by se ti to, nesnaž se o tom pochybovat,“ přerušil ho Bill. Tom se chtěl sesunout po židli dolů a před Billem se schovat. Zároveň ho ale zvláštně bolelo břicho – chtěl v téhle konverzaci pokračovat a vidět, kam až to může zajít.
Tom si byl jistý, že styl, jakým s ním Bill mluví a jak se na něj dívá, ho brzy zabije. Ale nebyl by to skvělý způsob, jak…
Tom doufal, že se Bill bude brzy cítit lépe.
autor: The_poltergeist
překlad: Catherine
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 9
Moc by mě zajímalo proč se Bill tak divně chova.
Tady přesně bylo vidět, jak je Tom nejistý a křehký. Normálně se kamarádi čas od času pošlou někam, zamrzí to, ale není to konec světa. Zase se to snadno napraví. Pokaždé není nálada, že jo?
Taky by mě zajímalo, co Billa vlastně trápí. A podle toho, jak na Toma vyjel, bych si tipla, že to s Tomem bude "nějak" souviset.
Díky za překlad a těším se na pokračování.
Já to věděla. Tovížejo, tak to bude. Bill má Toma opravdu rád a to poslední, to teď chce, bude zklamat Toma přiznáním, že tohle celé byla na začátku nějaká legrace. Vtípek, který Bill osnoval se svými kamarády a teď ho strašně, ale strašně lituje, protože, jak už jsem psala minule, mu to přerostlo přes hlavu. Proto se tak chová, je naštvaný sám na sebe. Tedy alespoň podle mě – tipuju to. Je víc než jisté, že to má souvislost s Tomem. Pochybuju, že by Bill řešil něco "externího", protože jinak by k Tomovi takhle nepřistupoval. Ta následná konverzace přes webku – musím ocenit, jak je Bill citlivý. Nečekala bych, že tohle udělá omluví s takovými emocemi. Musí mu na Tomovi vážně hodně hodně záležet. Btw. on má Tom ntb zapnutý i když spí, to ho neruší?:D No tě pic!:D
Opět nádherný díl. Jejich prvotní hereckou konverzaci jsem si náramně užila!:D A fakt jsem Billovi skočila na špek i já:DDD Má obrovský charisma, tahle postava. A miluju diskuze kolem pokušení, provokace a podobně:D miluju, když jsou kolem mě lidi, který se taky podobným způsobem se mnou škádlívají, takže si to fakt užívám:D
Děkuju děkuju děkuju úžasné Catherine za překlad. Je to mega živé a btw., výborně jsou použité ty neslušené výrazy, dává to povídce šťávu!:D Děkuju ještě jednou!^^
Do pytle, co je s tím Billem??????
Prečo je Bill taký čudný? prosím vysvetlenie :D! Už ďalej nevydržím čakať, prosííííím, Janule a Catherine zlutujte sa nad nami žobrajúcimi ♥
Néééé, když jsem si četla příspěvek od NicoleEivissa, tak by Billova nálada i dávala smysl, ale já strašně doufám, že to tak není. Já Billovi tak bezmezně věřím!! Jestli se nakonec dozvím, že to byl jen vtípek, tak mě to raní spolu s Tomem. 🙁 Takhle to být nemůže!!! Zatím si budu stát za svojí verzí toho, že Bill má nějaké problémy doma nebo s nějakým klukem a stydí se to Tomovi říct. Prosíííím, ať je to takhle!! Ale upřímně…strašně moc mě to zajímá, co s Billem je. 😀
A Tom je pořád stejný roztomilý bobek. ♥ Je mi moc líto, jak špatně vzal, že na něj Bill křičel, ale v tomhle jsem docela stejná. Vždycky mě to moc zamrzí a jsem z toho smutná, takže jsem si docela živě dokázala představit, čím si prochází, ačkoli u něj to muselo být ještě silnější.
Moc se těším na další díly, protože chci vědět, co s tím Billem je!
Děkuji za překlad! ♥
Bill mohol mat blbú náladu, ale vie aký je Tom zo všetkého vyplašený, nemal sa k nemu takto správať ak ho má naozaj rád. Som zvedavá čo to malo znamenať:)