autor: The_poltergeist
Nic tě nezraní tolik jako slova, která se ti zaryjí pod kůži.
Následující pondělí byl Tom nervózní, téměř vypadal jako troska. Potuloval se přelidněnými chodbami, stejně tak jako to dělal už tolikrát. Tentokrát ho to ale téměř děsilo. Vlastně děsivé bylo hodně skromné vyjádření pro momentální situaci. Bylo to více než hrozné, cítil se hůř, než když měl mluvit před celou třídou. Byl upocený, téměř hyperventiloval. Byl si stoprocentně jistý, že by radši nahlas zpíval v jídelně, než aby se cítil tak jako teď; měl pocit, že se na něj všichni dívají jako na pouličního prodavače. Vytrvale, téměř podezíravě.
Co stálo za Tomovým momentálním vyšilováním? No, jako vždy za tím byla Tomova pěkná, trochu dramatická hlava. Nic nového. Přesvědčovala ho, že každý, každý jedinec v jejich škole věděl, co on a Bill o víkendu dělali. Byl naprosto v pohodě, když prvně vkročil do budovy, byl klidný, vyrovnaný. Trvalo to jen do doby, než ušel pár metrů a rozhlédl se kolem sebe. Všichni se na něj otočili a zírali. Víc než normálně. Usmívali se, šeptali si, pravděpodobně uvažovali, kdo to začal, a hlavně proč to sakra dělali. Tom si byl tak jistý, že mají obrovskou bombu k diskuzi. Bavit se o něm a Billovi, přemýšlet, ptát se, pomlouvat, zatímco se dívají na Toma, jako kdyby měl vybuchnout a dříve nebo později jim otázky zodpovědět.
Jak se snažil dostat ke svojí skříňce, aniž by utrpěl záchvat úzkosti, snažil se namluvit sám sobě, že je to vše jen v jeho hlavě. Lidé se na něj dívali, ale ve skutečnosti ho neviděli. Dívali se na něj jenom proto, že… byl tady, v chodbě, na cestě ke svojí skříňce, aby si vzal učebnice. Kdyby tam nebyl, nedívali by se na něj. Byla to jen náhoda. Nezírali, nesnažili se protnout s ním pohled, nebylo to to, co si myslel. Měl jen přehnané reakce. Dobře, byla pravda, že konverzace s Billem byly o víkendu naprosto rozdílné. Tak jiné, nové, že se Tomův žaludek bolestivě stáhnul už jen z toho pomyšlení. V sobotu se to stalo znovu a Tom, stejně jako v pátek, byl omámen alkoholem – jednoduše proto, že nezvládal Billa, když byl nemravný – a Bill to nepřekvapivě vedl. Začal malým škádlením, pomalu Toma vyzval, aby se svléknul… A ano, Tom si musel převléknout postel, než šel tu noc spát. Ale v neděli se spolu bavili normálně; o počasí, o nich – co mají a nemají rádi. Konverzace se nezvrhla a svým způsobem byl Tom rád. Bill opravdu musel ubrat, protože Tom se vážně bál, že dostane infarkt z intenzivních, skvostných orgasmů, které mu Bill dopřával. Nebylo to tak, že by je neoceňoval. Samozřejmě. Tyhle… konverzace (mohlo se to vůbec počítat jako konverzace, když Bill byl ten, který většinou mluvil, a Tom jenom… pomalu upadal do delíria potěšení?) opravdu oceňoval a opatroval.
Tomovy tváře se rozpálily, když vzpomínal na nemravné, erotické věci, které mu Bill psal. Najednou se zastavil a rozhlédl se kolem sebe. Co když lidi mohli…? Ne, seš idiot? vnitřně sám sebe praštil velkou baseballovou pálkou, kurva, samozřejmě, že nemůžou slyšet tvoje myšlenky. To je hloupý. Díváš se až moc na televizi.
Dobře, nemohli slyšet jeho myšlenky. Samozřejmě, že ne. To bylo prostě hloupé. Možná ale mohli číst řeč jeho těla? Byl si jistý, že má na čele napsáno neonovými barvami vinen. Bože, jeho mozek opravdu dobře věděl, jak ho vykolejit. Ale… věděli to? Byla tady nějaká normální možnost, jak by to mohli opravdu vědět? Pokud ano, jak se to dozvěděli? Bill jim to určitě neřekl. Proč by to dělal? Byli přátelé, ne? Nebo ne? A vše, co si řekli, bylo jen a jen mezi nimi. Pane bože, co když to Bill řekl nějakým svým kamarádům a oni nebyli schopní držet jazyk za zuby? To rozhodně bylo možné! Někteří lidé si užívali drby tolik, že to z nich vypadlo přesto, že měli držet hubu.
Dobře, takže Bill to mohl říct někomu, kdo to omylem řekl někomu dalšímu, a najednou to věděla celá škola. Věděli to, a to byl ten důvod, že se na něj všichni dívají. Bože, Tom cítil, jako by umíral. Chtěl se prostě otočit a opustit školní pozemek. Měl by to udělat? Říct mámě, že se zničehonic necítil dobře a tak šel raději domů? Ne, to mu nesežere. Pravděpodobně by ho otravovala a vyslýchala hodiny, dokud by ho konečně nezlomila a on jí vše neřekl. Ne, to udělat nemohl. Měl by se schovat na záchodech na zbytek dne?
Ne, co dobrého by to přineslo? A pokud to ostatní studenti skutečně věděli, budou pokukovat i po Billovi. Nebo byli zvyklí na to, že Bill dělal takové věci, takže se o to už jednoduše nezajímali? Místo toho jim mohlo přijít zábavnější dívat se na Toma, protože o něm toho příliš nevěděli a nikdy by neočekávali, že někdo jako on by dělal něco takového s Billem?
Okay, rozhodně přeháněl. Ne, bylo to víc než přehánění. Byl paranoidní. Možná dokonce trochu pošahaný. Asi by se měl zaměřit na to, aby si našel odborníka a promluvil si s ním. Pokud takhle bude vyšilovat pokaždé, když on a Bill budou dělat něco takového soukromého, nemohl si být jistý, že by vůbec přežil vztah s Billem. Nebo s kýmkoliv dalším, na tom ale nezáleželo, pointa byla stejná.
Měl by se zamyslet sám nad sebou. Nebyl až tak speciální. Spolužáci měli určitě jiné věci, o kterých se mohli bavit, než jeho a Billa, ne? Pravděpodobně diskutovali o nějaké veliké párty, na které byli o víkendu. Kdo se s kým vyspal, kdo s kým spal v pokoji pro hosty, kdo poblil celý dům a takové věci. Jo, to dávalo mnohem větší smysl. O hodně větší smysl. Měli jiné věci na starosti, vše bylo jen v Tomově hlavě.
Tom cítil, jak mu v hlavě začalo škubat.
Když se konečně dostal ke svojí skříňce, byl připravený zvracet. Všechna ta úzkost a přehánění způsobily, že měl žaludek na vodě a znovu zauvažoval nad tím, že půjde za školní sestrou a dostane omluvenku, takže půjde domů. Ale znovu, měl se s Billem dneska potkat při chemii a měli dokončit zbytek jejich projektu. Nemohl to Billovi udělat. Prostě to bude muset zvládnout a ignorovat ostatní kolem sebe, jít si spokojeně vlastní cestou, být v klidu a jenom… dýchat.
Povzdychl si. Měl angličtinu, pak bude muset projít chodbou do jídelny na oběd a až potom má chemii. Musí přežít téměř polovinu dne, než se konečně setká s Billem a bude mít šanci s ním alespoň trochu mluvit. Možná nějak zjistí, jestli jeho myšlenky byly pravdivé, nebo to byla jen totální sračka.
Jak šel do třídy, kde měl angličtinu, snažil se raději zaměřit na svoje chodidla, než na lidi kolem. Výsledkem bylo ale akorát to, že málem narazil do dvou prvaček. S těžkým srdcem a hlavou, která se mu točila, se tedy rozhodl, že bude lepší, když se bude dívat, kam jde, i pokud to mělo znamenat, že na něj budou ostatní zírat.
„Kámo, vážně, řekni mi to,“ řekl Georg, pusu měl plnou pizzy. „Řekni mi, co se stalo mezi tebou a Billem. Řekl jsi, že se něco stalo…“
„Lituju toho, že jsem to vůbec zmínil,“ zaúpěl Tom a nervózně se rozhlédl kolem sebe. Byl vyděšený, že by ostatní mohli slyšet jejich rozhovor. „Prosím, můžeme o tom mluvit později? Doma… Nechci, aby to slyšel i někdo jiný.“
Jelikož byl Georg o víkendu zaneprázdněný, Tom mu poslal jen jednu jednoduchou zprávu, ve které shrnul, že se to mezi ním a Billem naprosto změnilo. Za normálních okolností by to neudělal, ale jelikož věděl, že Georg požadoval všechny detaily, tak věděl, že mu dluží říct alespoň něco. Odmítl psát cokoliv do zprávy, místo toho slíbil, že mu vše řekne osobně.
Nyní nedělal nic jiného, než že si to vyčítal. Prvně ze všeho neměl vůbec nic říkat, protože momentálně to byla jediná věc, o které se chtěl Georg bavit. Snažil se odbočit k jinému tématu, ale bohužel, Georg byl vytrvalý a zvědavý. Tom se občas obával, že by ho zabilo, kdyby nedostal všechny informace, protože to vypadalo, že ho to živí.
„Nikdo to neuslyší,“ zahihňal se Georg a zakroutil hlavou. „Já taky neslyším, o čem se baví ty dvě kočky na konci jídelny, jak by teda někdo mohl slyšet, o čem se bavíme my?“ podotknul a díval se na dvě naprosto stejné blondýnky, které se smály na druhé straně místnosti.
„To nemůžeš vědět,“ zamumlal Tom, nebylo mu to vůbec příjemné. „Lidé něco slyší a než se naděješ, ví to celá škola. Já to nechci riskovat.“
„Kámo, zamysli se sám nad sebou,“ zasmál se Georg a pod stolem nakopl Toma do nohy. „Kdo si myslíš, že jsi? Ashton Kutcher? Přísahám bohu, že nikdo z jídelny nás neodposlouchává! Proč by to, k čertu, dělali?“
Tom se začervenal. Když to Georg takhle řekl, opravdu to znělo hloupě. Jak mohl vůbec myslet na to, že je někdo odposlouchává? Ale člověk nikdy neví, ne? Někdo by je mohl omylem slyšet a poslat to dál. Už o tom dříve slyšel, někdo odposlouchával cizí konverzace. Věděl, že někteří lidé se tváří nenápadně jako moucha na zdi, aby získali šťavnaté informace odevšud. V tomhle případě si o sobě nemyslel, že je až tak paranoidní, ale jen opatrný a realistický.
„Georgu, prosím,“ žebral Tom. Zněl víc naštvaně než zoufale. „Opravdu mi není příjemné bavit se o tom při obědě… Omlouvám se, pokud ztratím kamaráda a ne, ani si nemyslím, že jsem Ashton jak-se-dál-jmenuje. Já jenom… Jen mi to není příjemný, okay?“
„Fajn,“ vydechl Georg, výraz jeho obličeji zjihl. „Neboj, chlape. Klid, nechtěl jsem na tebe tlačit,“ řekl a opravdu vypadal, že ho to mrzí. Tom věděl, že to Georg myslí vážně. Ano, byl občas až moc dotěrný, ale to jen z důvodu, že to byl jeho zvláštní způsob, jak pomoct Tomovi získat jistotu. Tom nevěděl, proč si myslel, že zrovna tohle bude fungovat. Nikdy tomu pravděpodobně ani neporozumí.
„Cítil jsem se jako při výslechu,“ zamručel Tom. „Georgu, víš, jakej jsem. Víš to líp než kdokoliv jiný.“
„Já vím,“ povzdychl si Georg. „Omlouvám se, dobře? Ale… přemýšlel jsi někdy o tom, že bys šel s tímhle za nějakým terapeutem?“
„Proč bych to měl dělat?“ zeptal se Tom, nakrčil obočí. Jak by mu mohlo pomoct jít k terapeutovi? Copak cvokaři neměli lepší věci na práci, než se bavit s puberťákem s poblázněnýma hormonama a bez sebedůvěry, nebo co?
„Kvůli tomu… jak vidíš nějaké věci,“ řekl Georg opatrně. Hodně opatrně. „Neříkám, že to, jak všechno vidíš, je hloupý, ale bože, musí tě to vyčerpávat. Myslím… znám hodně lidí s nízkým sebevědomím, ale Tome… ty jsi na tom nejhůř. Zatraceně, Tome, ty si myslíš, že lidi mohou číst tvoje myšlenky. Pořád se bojíš, že se ti lidé smějí za zády. A ano, hodně lidí tenhle problém obtěžuje, ale tebe to vytrhává z běžného života…“
Byla to pravda. Všechna ta slova přesně seděla. Tomův strach, paranoia a extrémní myšlenky ho nenechávaly žít normální život. Necítil se kvůli tomu spokojeně sám se sebou, bál se přijímat komplimenty, nechtěl nechat ostatní, aby ho poznali. Tom každého odstrčil pryč, vyhýbal se očnímu kontaktu, s nikým nemluvil, pokud opravdu nemusel. Taky věděl, proč to všechno takhle bylo. Už když byl v předškolním ročníku ve školce, děti se mu smály. Na prvním stupni ho všichni zesměšňovali a smáli se mu, že má jenom mámu a ne tátu. Dříve nebylo normální mít rozvedené rodiče a děti to Tomovi dávaly pořádně sežrat. Byl taky šíleně neohrabaný, padaly mu věci, zakopával o svoje nohy a koktal. Všichni se mu smáli. Děti ve třídě se mu vysmívaly. Jeho máma se to několikrát snažila řešit s učitelským sborem, ale bez výsledku.
Děti ho odstrkovaly, když si hrály o přestávkách na školní zahradě, všichni se tomu smáli a ukazovali si na něj. Dodnes si Tom pamatoval, jak poníženě se tehdy cítil, jak malý se cítil, jak osamělý byl. A tím, jak stárnul, se to akorát zhoršovalo.
By první ze třídy, kdo měl beďary. A ano, jak vtipné to ostatním dětem přišlo. Říkaly mu, že jeho obličej vypadá jako třešňový koláč nebo že je červeňous.
Nejhorší vzpomínka, která zahrnovala Tomovy pupínky, byla ze dne, kdy pracoval ve dvojici s roztomilým klukem jménem Jeremy. Tom nevěděl, co by měl říkat, takže jen pracovali na jejich tématu. O přestávce si k nim přisedlo pár Jeremyho kamarádů. Tom jenom seděl, nehýbal se, díval se dolů na svoje ponožky, nic moc neříkal. Potom všichni začali mluvit o svých oblíbených čokoládách. A pak, zničehonic, zapojili Toma do svého rozhovoru. Dobře, ne tak úplně – zmínili jeho jméno. Byl to Jeremy, kdo řekl ta slova. Těch pár nevinných slov, které Tomovi tak moc ublížily. Ještě pořád cítil stejnou bolest u srdce jako ten den, i když se to stalo před několika lety.
Jeremy řekl, že to vypadá, že Tom má rozhodně čokoládu rád, když má tolik beďarů. Nevinná slova, možná nevinný dětský vtip. Vtip od dětí, které neměly na práci nic lepšího. Ale tahle slova Toma pořád pronásledovala. Pořád se nepřenesl přes minulost, pořád myslel na to, jak špatně se k němu chovali a jak moc mu ublížili. Nikdo tedy nemohl Toma soudit za to, že nevěřil lidem, že si vždycky hlídal záda a že si myslel, že si o něm dělají zápisky. Tom nechtěl být znovu zraněný.
Tom vyrostl, byl sám, neměl nikoho jiného kromě mámy, která ho podporovala. Jak léta ubíhala, zhoršovalo se to. Upřímně, Tom nevěděl, jak by to dopadlo, kdyby se Georg nevrátil a oni neobnovili jejich přátelství. Byl neskutečně vděčný za přítele, jako byl Georg. Georg, který mu vždy kryl záda a nikdy ho nesoudil.
„Já nevím,“ řekl Tom, skousával si rty. „Já… mám strach z toho, že mě bude soudit.“
„Cvokař tě soudit nebude,“ Georg se mile usmál a napil se coly. „Terapeut ti má pomoct. Myslím, že bys měl dát na radu svého kamaráda. Je to už pár let, co jsem se vrátil, a ty ses pořád nezlepšil. Snažil jsem se ti pomoct, jak jen to šlo, ale nemám vystudovanou psychologii… Nemůžu ti už víc pomoct, ale chci, opravdu chci, abys na tom byl líp,“ řekl. Mluvil srdečně, upřímně a zároveň starostlivě.
„Já vím,“ vydechl Tom, díval se do svého prázdného talíře. Chtěl na tom být také líp. Chtěl to celé uzavřít, nechat minulost minulostí, a prostě žít přítomností. Bylo to ale daleko od jednoduchosti. Nemohl změnit své myšlení během jednoho dne. Nebylo pochyb, že potřeboval pomoct, aby to zvládl.
„Okay, můžeš si přečíst ty zprávy,“ řekl Tom, zněl trochu váhavě. „Ale nesuď mě, dobře?“
„Nikdy,“ Georg se usmál. Tvář se mu rozsvítila jako vánoční stromeček, horlivě hrábnul po Tomově mobilu, přimhouřil oči.
Tom se soustředil na výraz kamarádova obličeje, jak si četl ty zprávy. Byl nervózní, zase cítil, že bude zvracet. Byl si vědom toho, že ho Georg nebude soudit. To, čeho se bál, byly Georgovy komentáře. Georg byl občas opravdu perverzní a vzhledem k tomu, že byl Tom ještě pořád panic, se vždy červenal. Georg se ušklíbl a dál si četl zprávy, Tom se chtěl natáhnout a vzít si telefon zpátky, ale už bylo příliš pozdě. Věděl, že mu ho Georg nevrátí, dokud nebude hotový.
„Okay, okay, okay!“ vykřikl Georg hlasitě a pokřivil obličej. „Dobře, vím, že jsem se ptal na detaily, ale sakra, tohle jsem přečíst nepotřeboval. Bože, tady,“ řekl a podal Tomovi telefon zpátky, vypadal, jako by byl znechucen tím, co si právě přečetl.
„Ptal ses po tom,“ Tom se ušklíbl. Nemohl si pomoct, ale situace mu přišla docela zábavná.
„Já vím, já vím,“ zaúpěl Georg, mnul si spánky. „Víš, že nejsem homofobní, ale… vážně jsem nepotřeboval číst tohle. Bože, ta představa… Bože.“
Tom vybouchl smíchy, miloval skutečnost, že on byl pro jednou ten, co Georga vykolejil. Dělo se to opravdu sporadicky, ale když se to už stalo, Tom byl na sebe opravdu pyšný, že to dokázal.
„Prostě přiznej, že se ti to líbilo,“ odfrknul si. Rozesmál se, když po něm Georg střelil zlým pohledem. „Budeš to mít v hlavě až do konce života…“
„Bože, doufám, že ne,“ Georg zakroutil hlavou, pevně zavřel oči, jako by tak vyhnal ty představy pryč. Kéž by stačilo, aby hlavou rychle zakroutil, a ty představy nadobro zmizely.
„Takže… kdy s ním promluvíš v reálu?“ zeptal se Georg po milionté.
„Dneska při chemii,“ zašeptal Tom. Pořád si nebyl jistý, jestli je dobrý nápad se o tomhle bavit.
„Vážně?“ zamrkal Georg. „Nepozval jsi ho ven nebo tak něco?“
„Ne,“ odpověděl Tom šeptem, ale trochu hlasitěji, snažil se tak Georgovi naznačit, aby se taky ztlumil. „Ne, nepozval. Nechci to uspěchat…“
„Uspěchat?“ Georg se nevěřícně zeptal. „Akorát jsem dočetl ty zprávy. Není tady nic, co by se dalo uspěchat. Myslíš to vážně?“
„Jsem vážný!“ Tom nakopl Georga do nohy. Georg usykl. „Nechávám ho to vést. Kdybych já byl ten, co to vede, posral bych to. Víš to. Já jenom… prostě dělám, co chce, a my… uvidíme, co se stane.“
Georg otevřel pusu, chtěl něco říct, ale byl přerušen zvukem zvonku, který signalizoval, že je čas jít zpátky do tříd. Georg zanadával a zvedl se, byl otrávený tím, že pitomý zvonek zničil jeho odpověď Tomovi.
„Zachráněn zvonkem,“ Tom se samolibě usmál, Georg mu věnoval jednu ze svých nejslavnějších grimas. Kluci se rozloučili a vydali se každý svou vlastní cestou.
Tom nervózně podupával nohou, čekal na Billa, až přijde do třídy. Neviděl Billa od jejich sextingu, a teď byl neklidnější než jindy. Jak se sakra má v přítomnosti Billa chovat po tom… co spolu zažili orgasmus? Pod jeho vedením, samozřejmě. Měl se chovat jako normálně, nebo měl být jistější? Měl by s ním nadšeně mluvit, nebo by se měl chovat, jako by se nic nestalo? Očekával od něj Bill něco?
Tom neměl ani ponětí a upřímně mu bylo už špatně z toho, jak moc přemýšlel. Proč nemohl jeho mozek pracovat tak jako mozek ostatních? Nevypadali, že mají tolik problémů. Věděl, že to, jak si s ním hrajou hormony a jak je nervózní, že je normální součást dospívání, ale byl si jistý, že ničí mysl nepracovala tak jako ta jeho. Byl za ně šťastný. Opravdu si přál, aby přišel na to, jak to může kontrolovat, uklidnit se, aby byl jako ostatní.
O chvíli později Bill vešel do třídy. Tom by přísahal, že na okamžik přestalo jeho srdce bít. Bill vypadal absolutně, kurva, úžasně, když se posadil vedle Toma a věnoval mu ten nejnádhernější, dechberoucí úsměv vůbec. Tom měl problémy s dýcháním, ale dostal ze sebe tiché, krátké ahoj.
Bill dnes zasraně zářil. Vždycky byl v Tomových očích krásný, ale dnes… Bylo na něm něco speciálního. Vypadal zdravěji. Jako kdyby více spal. Jeho pokožka vypadala, zdálo se, také lépe. Pořád byla sněhově bílá, světlá, nádherná, vypadala jemně, ale nějakým způsobem mnohem líp. Zjevně se ani neobtěžoval tím, aby si upravil pořádně vlasy; volně mu spadaly přes ramena, konečky byly trochu zvlněné, vypadaly tak jemně, svěže. Tom se nikdy nezajímal o vlasy ostatních, nebylo to něco, čeho by si normálně všimnul, ale u Billa to bylo jiné. Vše kolem Billa bylo jiné, hezčí, jednodušeji zaznamenatelné. Kupříkladu Tom nevěděl nic o make-upu, ale pokaždé poznal, když si Bill udělal svůj, jaké odstíny barev použil, jak si vystínoval oční stíny, kolik vrstev řasenky použil. Pro dnešek se Bill rozhodl příliš make-up nepřehánět. Měl jen slabou vrstvu řasenky a trochu očních stínů.
Příliš na tom nezáleželo, protože pro Toma byl vždycky krásný. Nikdy se mu nikdo nemohl v ničem rovnat.
Učitelka vešla do třídy a řekla jim, aby pokračovali na svých projektech, protože jim zbývaly už jen dva dny na přípravu. Nabídla svoji pomoc studentům, kteří ji potřebovali, a ostatní nechala, aby si v klidu pracovali na svých projektech.
„Kolik nám toho zbývá udělat?“ zeptal se Bill jednoduše. Tom se zarazil a zapomněl dýchat.
„Máme to skoro hotové,“ Tom si nervózně odkašlal, procházel si poznámky. „Máme hotovou většinu prezentace v powerpointu. Jediný, co nám chybí, je úvod a závěr. Než to ale budeme prezentovat, musíme si všechno projít a zkontrolovat, jestli je vše ve správném pořadí, jestli něco nevyřadíme a-„
„A až budeme vědět, co zůstane a co vyhodíme, tak můžeme dodělat úvod a závěr,“ dokončil za něj Bill. Tom za to byl vděčný, protože když mluvil, nedýchal. Byl červený v obličeji, ztěžka dýchal a jediné, co mohl dělat, bylo přikyvovat.
„Jo, to… jo,“ odpověděl po chvíli hloupě. Nevěděl, co vlastně říká, ale nechtěl, aby jejich konverzace skončila. Proč bylo tak zasraně jednoduché s něčím přijít skrz Facebook a ve skutečnosti to bylo složité? Přemýšlel nad tím, že nejsou ve stejné třídě a mluví spolu po dlouhém dni online. Co by na tohle odepsal Billovi na Facebooku?
Zaúpěl, v duchu se profackoval. Nemohl přijít na nic, co by Billovi řekl. Bože, jak smutné to bylo… Hloupé. Možná by se opravdu měl zaměřit na získání profesionální pomoci, protože z tohohle vážně šílel.
„Takže… až na to přijde-“ Bill začal, ale rychle se zastavil, lstivým pohledem se podíval na Toma. „Promiň, myslel jsem až budeme hotoví, měli bychom se domluvit, kdo bude nahoře… Ne nahoře, znovu se omlouvám. Musíme se rozhodnout, kdo začne. Víš… kdo bude první ve třídě mluvit,“ dokončil a prostě se usmál, zatímco se díval do svých poznámek.
Tom popadal dech, mrkal. Nevěřícně na Billa zíral, byl v šoku. Opravdu mluvil o šukání? Udělal to naschvál, nebo se opravdu jen přeřekl? Určitě to tak říct nechtěl, nebo ano? Prohlížel si Billův obličej, snažil se najít nějakou nápovědu. Tomovo čelo se vždy trochu chvělo, když řekl něco špatně, případně zrudnul nebo si skousával spodní ret. Pořád se na Billa díval, snažil se zjistit, jestli to bylo naschvál… Nebo se opravdu jenom přeřekl.
Zničehonic se na něj Bill podíval, spojil jeho pohled se svým a na tváři mu vyskočil malý úšklebek. Tom cítil, že umírá. Bill to rozhodně udělal naschvál.
Takže… Bill ho provokoval? Věděl naprosto dobře, jak se ohledně toho Tom cítí. Nebyl zahanbený nebo tak něco, ani to nebylo tak, že by si neužíval to, co dělali; to, co ho štvalo, bylo Billovo neustálé škádlení. Především, když to Bill dělal ve třídě, kde to mohl kdokoliv slyšet. Nestyděl se za Billa, jenom se nemohl vypořádat s tím, že byl Bill tak moc otevřený i na veřejnosti. Když se to dělo doma, bylo to lepší minimálně v tom, že mohl otevřít okno kdykoliv, když cítil, jak do jeho těla vstupuje horkost, případně mohl zakřičet do polštáře, když nevěděl, co říct… Ve škole se měl chovat tak, že ho to nijak neobtěžuje, že z toho nevyšiluje, ani že ho nenutí cítit se jako malá holka.
A co si Bill myslel, když s ním tak očividně flirtoval?
Dobře, už spolu chvilku flirtovali, ale ne takhle. Bill byl většinou nenápadný, vrhal Tomovým směrem tajné pohledy, jemně se usmíval, nenápadně se dotýkal jeho ruky, ale teď, to co teď udělal, bylo… tak chlípné. Bylo to nemravné flirtování. Jak má Tom vůbec přežít, pokud se k němu Bill bude ve třídě teď chovat takhle?
„Jo, přesně tak,“ Tom polknul. V puse mu z Billových slov vyschlo. „Chceš… víš… uhm,“ ve skutečnosti to nebyla vůbec těžká otázka. Chtěl se Billa zeptat, jestli chce být první, ale s tím, jak s ním Bill momentálně mluvil, by naprosto vykolejený. Opět byl zaražený a choval se jako naprostý idiot.
„Chci co?“ zeptal se Bill. Pomalu si olizoval rty, aby si je navlhčil. Pro Toma bylo téměř bolestivé sledovat to.
„Já, uhm… Chceš být první?“ Tom polknul. Kousal si ret tak tvrdě, že to bolelo.
„Oh… takhle to máš rád?“ zachichotal se Bill, hravě plesknul Toma do paže. Pro Toma bylo opravdu těžké udržet v sobě vypísknutí.
„Já… ne, to… já myslím… Cože?“ zhluboka dýchal, hlas se mu třepal. „Ne, já myslím… Myslím to tak, chceš prezentovat první? Nesnáším mluvení před třídou, takže by bylo vážně skvělý, kdybys… Jo, kdybys byl první,“ zamumlal a díval se do desky stolu. Cítil, jak na něm Bill setrvává pohledem, téměř ho jeho pohled pálil na kůži.
„Jasně, proč ne,“ odpověděl Bill jednoduše, ale opět konverzaci otočil do dvojsmyslu. „Pokud je to to, co máš radši.“
„Jo, mnohem,“ Tom se zhluboka nadechl a konečně se odhodlal znovu podívat na Billa. Jak to udělal, jeho srdce poskakovalo z místa na místo.
„Okay, v tom případě domluveno,“ řekl Bill normálním tónem v hlase. Tom spokojeně pokýval hlavou na souhlas.
„Ačkoliv…“ řekl zničehonic Bill, přerušil tak ticho, které mezi nimi bylo. „Já jsem radši poslední… Pokud víš, co myslím,“ ušklíbl se a zahýbal obočím.
Tom zaúpěl. Naprosto dobře věděl, co Bill myslí.
„Přísahám bohu, byl jsem tak blízko k infarktu!“ zvolal Tom a pořádně se napil minerálky. „On byl tak… možná, že se mýlím. Možná jsem si to celé jen vytvořil v hlavě…“
„Ne, momentálně ne,“ nesouhlasil Georg, na důraz svých slov zakroutil energicky hlavou. „To, že to všichni vědí, to sis v hlavě vytvořil, ale tohle rozhodně ne.“
„Seš si jistej?“ zeptal se Tom. Nechtěl si dávat tak velké naděje.
„Řekl, že je radši poslední a pak se na tebe tak nemravně podíval?“
„Jo, to udělal,“ pokýval Tom hlavou. Tak jak slíbil, pozval Georga po škole k sobě domů, objednal jídlo a řekl mu vše o něm a Billovi. Samozřejmě, že se zmínil i o tom, co se stalo naposledy. Chvíli trvalo, než se Georg přestal smát, ale jakmile se tak stalo, výslech začal.
„Kámo, on tě chce tak moc dostat!“ vykřikl Georg zničehonic, možná až trochu moc hlasitě. „Začal celý ten váš online sex a dneska ve třídě posunul flirtování na úplně jinej stupeň. Nepřekvapilo by mě, kdyby se po tobě zítra plazil! Tome, chová se jako hladovej lev. Měl bys mu radši dát to, co chce! Hned!“ Georg pořád křičel. Tomovi v krku uvízlo jídlo z kamarádova… nadšení? Dychtivosti? Nebo jen čistého bláznovství?
Bylo totiž naprosto bláznivé, absolutně šílené, aby si myslel, že by ho Bill chtěl takhle. Bylo to… takové věci se Tomovi neděly. On byl ten divný kluk, kterému se ostatní raději vyhýbali. Nebyl ten, s kým by v týdnu trávili čas. Bylo to tak dlouhé měsíce. A pokud Georgova slova byla pravda, proč by Bill vůbec… Proč by se k němu Bill připojoval? Věděl, že je Tom panic a že bude pravděpodobně mizerný… Proč by, ho chtěl Bill vůbec zaučovat?
„Není to pravda. Jen si se mnou takhle hraje.“
Teď se už Georg musel natáhnout a dát Tomovi pohlavek. Hravě, ale přesto dostatečně důrazně, aby si Tom uvědomil, co vůbec řekl, ho plesknul. I tak ho to ale donutilo zeptat se, nepochopil to.
„Au, za co to bylo?“ zakňučel a vystrčil spodní ret.
„Protože jsi můj kamarád, idiote,“ řekl Georg, v hlase neměl ani známku lítosti. „Jsi idiot a já nevím, co je s tebou špatně. Na začátku jsem tomu rozuměl, a pořád tomu svým způsobem rozumím, ale… Tome, proboha, to, co ti řekl… Jak by to mohl být vtip? Prosím, zamysli se nad tím…“
„Vlastně… nezáleží na tom,“ zamumlal Tom stydlivě. „Já nejsem… nejsem na tyhle věci ještě připravený.“
„Jaké věci?“ ozvalo se z chodby. Georg a Tom se na sebe nechápavě podívali.
„Oh, čína,“ řekla Janice, když vešla do kuchyně. „Kluci, omlouvám se, že jsem vás přerušila. Šla jsem z práce dřív a mám takovej hlad.“
„To je v pohodě,“ usmál se Georg a zvedl se, odsunul pro ni židli. „Máme spoustu jídla. A já polovinu zaplatil, takže Tom nemůže hudrovat, když si taky vezmeš…“
„Jsi hodnej,“ Janice štípla Georga do tváře, než se podívala zpátky na svého syna. „Takže… na co nejsi připravený?“
„To není tvoje věc, mami,“ Tom zakroutil hlavou a věnoval jí jeden ze svých zlých úsměvů.
„Takhle se mnou nemluv,“ zvolala Janice, předstírala, že ji to ranilo a je smutná. „Pokud mluvíš o sexu…“
„Mami!“ zaúpěl Tom a zakryl si uši dlaněmi. „Nechci to slyšet. Prosím, můžeš přestat?“
„Chci jenom říct, že vzhledem k historii tvého vyhledávání… Vypadá to, že připravený jsi,“ zasmála se a plácla si s Georgem, který ji téměř přehlušil svým smíchem.
„Mami, slíbila jsi, že se nikdy nebudeš dívat do mojí historie nebo ji komentovat, pokud já přestanu komentovat, kolik peněz vyhazuješ za boty,“ zasténal. Nemohl si ale pomoct a sám pro sebe se trochu zasmál. K jeho hrůze bylo nemožné zůstat na mámu naštvaný.
„Fajn, fajn,“ řekla Janice a zvedla ruce do vzduchu. „Už nic neřeknu…“
„Dobře.“
„Možná by ses ale měl zaměřit-„
„Mami,“ řekl Tom a nakopl ji do nohy. „Prosím, nech to být. Víš, plánuju být panic nadosmrti a zasvětit svůj život moudrosti a štěstí.“
„Občas opravdu přemýšlím, jestli tě v porodnici nevyměnili,“ řekla Janice.
Tom zaláteřil a házel po ní svoje zbytky, začal tak válku, kde bylo hlavní zbraní jídlo. Chudák Georg seděl mezi nimi a nevěděl, co dělat.
Bill Kaulitz:
Jaký byl tvůj den?
Tom Trümper:
V pohodě, tvůj? 🙂
Bill Kaulitz:
Měl jsem se dobře, ale hodně jsi mi chyběl!!!
Tom Trümper:
Ah, taky jsi mi chyběl!!
Tom akorát poslal Georga domů a dopřál si dlouhou sprchu, protože měl všude čínu. Našel rýži i v uchu, a ve vlasech měl omáčku, což byla vážně noční můra, protože ji za nic na světě nemohl dostat pryč. Nyní byl ale připravený strávit nějaký kvalitní čas s Billem. Nelhal, opravdu se mu po Billovi hodně stýskalo. Pořád mu chyběl.
Bill Kaulitz:
Můžeš mi poslat fotku… bez trička?„Oh, přeskakujeme zdvořilostní konverzaci,“ zamručel Tom a protočil nad Billem oči.
Tom Trümper:
Nejsem si jistý… proč bych ti jí měl poslat? 😛
Bill Kaulitz:
Protože bych byl opravdu opravdu šťastný!
Tom Trümper:
Jak moc šťastný?
Bylo téměř neuvěřitelné, jak dobrý ve škádlení a mluvení přes Facebook byl a ve třídě to nešlo. Bylo to vážně otravné. V tomhle okamžiku měl pocit, že zeď mezi nimi spadla k zemi a on byl už dávno schopný mluvit s Billem tváří v tvář.
Bill Kaulitz:
Byl bych neuvěřitelně šťastný, až by se mi chvěla třísla 😀 A samozřejmě, vybuchlo by mi srdce!
Oh, Tom přesně věděl, jak se Bill cítí. Pomalu se do toho stavu taky dostával.
Tom Trümper:
Dobře… Co bych to byl za člověka, kdybych ti upřel to, co chceš? 😛
Tom si povzdechl a zvedl se, cítil, že se mu motá hlava – v dobrém slova smyslu. Vypadalo to, že opět bude muset vyrabovat matčin bar.
autor: The_poltergeist
překlad: Catherine
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 8
Toma je mi občas líto a měl by opravdu navštívit odborníka ale někdy je malé pako Bill je zlatíčko jak jej provokuje a Tom roztomilí.
A to já jsem si myslela o sobě, že až moc přemýšlím a v hlavě se mi občas tvoří neuvěřitelně šílené scénáře. Po pravdě? Na Toma jednoduše nemám!!! Ten je mistr v neustálém přemýšlení, až je mi to někdy líto. Už delší dobu jsem si říkala, zda by Tomovi nepomohl nějaký odborník, ale těžko říct…Já jsem nějak doufala, že všechny Tomovy bariéry a myšlenky odbourá Bill, a i když se mu to trošku daří, jde to neuvěřitelně pomalu. Přes facebook je už Tom v pohodě, ale jakmile vidí Billa na živo, pořád je to děs. Oproti začátku se zlepšil, o tom žádná, ale stejně…
A Bill do toho šel naplno! Docela se divím, že je až tak odvážný psát Tomovi tyhle věci a mít tyhle narážky i na živo, když ví, jaký Tom je. Já bych si to k Tomovi nikdy nedovolila. 😀 😀 On je tak strašně křehký, že bych měla strach, že jej vyplaším nadobro. Ale Bill se nedá! Tak snad to není z té zpropadené sázky! Jooo, už i já nad tím sem tam uvažuju. 🙁
Moc děkuji za skvělý překlad a neuvěřitelně moc se těším na pokračování! 🙂
Chudák Tom… Teším sa na prvý bozk, xi
"Oh, přeskakujeme zdvořilostní konverzaci," zamručel Tom a protočil nad Billem oči. 😀 😀 😀 velmi trefné , Bill je proste mrška :). Ja stále čakám ako na spasenie na ich prvé rande a dúfam, že sa ho dožijem …bude určite tak žhavé, že si budem musieť dávať pauzy medzi čítaním. Konverzácia na hodine chémie – dúfam, že neplatí, že pes ktorý šteká nehryzie a nakoniec zistíme, že Bill je úplny neschopný frigídny milenec 😀 uaaa to by som neprežila . Ďakujem za krásny diel ( čítala som si ho v originále a ale pochopila som ho až teraz 😀 )
Wow, to je paráda, jen Toma mi je líto…..
Tohle byl moc krásný díl! Ostatně jako všechny:) Včera hned po 16. jsem zhltla jeho polovinu a potom ještě v noci polovinu druhou, protože – mezitím nějaká práce, a chtěla jsem si ho chtěla vychutnat na dvakrát:D
Přijde to jenom mě, nebo jsou díly opravdu tak sympaticky dlouhé? Moc mě jejich délka těší!!:)
A těch k povídce samotné.
tak u Toma bylo jasné od začátku, že jeho způsob myšlení není jaksi "většinový" a naprosto chápu jeho postoj k odborníkovi; není pro něj lehké se rozhodnout a svěřit se. Ale myslím, že by to bylo řešení. Ta jeho paranoia je vážně šílená! Ale pokud zažil v dětství to, co zažil… vůbec se mu nedivím! Člověku se takové řeči v tomhle věku zaryjí do duše takovým způsobem, že je tam má celý život a pak ho hrozně omezují v běžném životě. Ještě navíc, když je tak citlivý prostě… Někoho jako je Georg určitě potřebuje.
No a k Billovi..xD Bill si Toma neuvěřitelně dává!:DDD Ty jeho dvojmysly xD Je skvělý to číst, užívám si to!:D Strašně mě bavilo, jak si Georg četl Tomovy zprávy xD Haha, dobře mu tak, zvědavci, to nečekal:D Ale opět jsem se přesvědčila, že je to ten nejlepší kamarád pro Toma^^
Huf, jsem zvědavá na jejich následující konverzaci! Těším se mo na další překlad a děkuju za tenhle díl!<3
Úbohý Tomi, ešte aj mamina si z neho strieľa. Bill vytiahol poriadny kaliber, snáď sa z toho Tom nezosype. Ďakujem za kapitolu.