autor: HollyWoodFix
Bylo to už skoro týden od svatby a Tom stále neslyšel od Billa ani slovo. Bill mu napsal, když dorazil bezpečně domů, a pak znovu o několik dní později, aby mu řekl, že je v pořádku, ale jinak byly všechny Tomovy zprávy a volání ignorovány.
Párkrát přemýšlel o tom, že by Billovi napsal a prostě mu přiznal své city, ale věděl, že je to něco, co musí udělat tváří v tvář. Jen nevěděl, jak to udělá. Stavil se u Billa doma hned druhý den, jen aby byl odehnán Billovým otcem. Tom nevěděl, jestli ten muž věděl o tom, co se minulý víkend stalo, nebo ne. Billův otec ho nikdy neměl rád, takže prostě jen mohl být normální debil jako jindy.
Pohlédl dolů na svůj telefon, opět, už asi po sté za poslední hodinu, jen pro případ, že by mu Bill nějakým zázrakem napsal. Ale neviděl tam nic jiného než jen čas; bylo to jen pět minut od chvíle, kdy se díval naposledy. Povzdechl si a odhodil telefon stranou. Bude to jen další, dlouhý den. Od té svatby se každý den zdál být tím nejdelším dnem v jeho životě.
~*~*~
Simone sledovala, jak je jejímu synovi v posledních několika dnech čím dál mizerněji, a dlouho nemohla přijít na to proč. Jistě, vypadalo to, že ho Bill ignoruje, ale to se nezdálo být dostatečným důvodem pro takovou depresi. Také ji Tom ignoroval. Pokaždé, když šla do jeho pokoje, aby si s ním promluvila, buď ji ignoroval, nebo jí řekl, aby ´vypadla´.
Nenáviděla, že svého syna viděla takhle rozrušeného, a nenáviděla, že byl naštvaný na ni. Když se rozhodla odhalit Tomovu lež, nikdy si nepomyslela, že to skončí takhle. Začínala si přát, aby se mohla vrátit v čase a vypořádat se s věcmi trochu jinak, nebo alespoň změnit to, jak to dopadlo.
Svého syna milovala, a navzdory tomu, co si jiní možná mysleli, udělala by pro něj cokoliv bez ohledu na to, jak těžké by to pro ni mohlo být.
Což bylo to, co ji přivedlo sem. Stála před Billovým bytovým domem. Věděla, že oba jeho rodiče budou v práci, takže byl ten správný čas, aby si s ním promluvila.
Zazvonila na tlačítko vedle jména Trümper a čekala několik vteřin, než se z reproduktoru ozval známý hlas.
„Kdo je to?“ Zeptal se ten hlas. Už jen podle tónu Simone dokázala říct, že Bill je stejně tak v depresi jako její syn.
„Tady Simone, pusť mě dovnitř, potřebuju s tebou mluvit.“
„Jestli to je proto, abyste mi mohla říct ´já ti to říkala´, tak nemusíte ztrácet čas,“ řekl stroze.
„Kvůli tomuhle ne, prosím, Bille,“ prosila. Potřebovala to urovnat, a to se nestane, pokud ji nepustí dovnitř.
„Fajn…“ Bill to nakonec vzdal a pustil ji dovnitř. O několik minut později se ozvalo váhavé zaklepání na dveře. Neochotně je otevřel, přál si, aby se celé té situaci mohl vyhnout.
Simone potichu vešla dovnitř a několik nepříjemných okamžiků tam oba jen tak stáli, než se rozhodla promluvit.
„Tak jak se máš?“ Začala.
„Opravdu budeme dělat tohle?“
„Dělat co?“
„Jen tak klábosit. Očividně jste mi přišla něco říct, tak proč to prostě nevyklopíte?“ Řekl drze, čímž Simone zaskočil. Ať už byl v minulosti jakkoliv rozčilený, nikdy s ní nemluvil tak chladným, strohým způsobem. Ale předpokládala, že si jeho postoj zasloužila.
„Jen jsem… chtěla jsem…“ Vzdychla. „Opravdu mě zajímá, jak se máš, Bille. Já vím, že to tak možná ne vždycky vypadalo, ale opravdu mi na tobě záleží.“
„No, je mi hrozně, děkuju za optání. Takže pokud je to všechno…“ Bill otevřel dveře a pokynul jí směrem ven, ale Simone se ani nepohnula z místa, kde stála.
„Ne, to nebylo všechno,“ řekla pevně, „proč Toma ignoruješ? Máš vůbec tušení, čím si prochází?“
„Co, on a ta jeho holka se rozešli nebo tak něco?“ Zamumlal Bill.
„Ale prosím tě! Nikdy s tou dívkou nebyl. Vlastně jsem byla tak odhodlaná dokázat, že lžete, že jsem ji požádala, aby po něm vyjela!“
„To jste vážně udělala?“ Zeptal se Bill překvapeně.
„Ano!“
„No, já vím, co jsem viděl… a vypadalo to, že ji docela dobře líbal nazpět.“
„Poslouchej, Bille, já nevím všechny detaily. Nevím, jestli ji líbal nazpět, nebo ne. Ale poté jsem s ní mluvila a ona říkala, že ten polibek ve spěchu přerušil a běžel za tebou. A taky vím, jak mizerně se tyhle poslední dny cítí, protože s tebou nemůže mluvit. A i když mě to možná zabije to říct, já jsem byla ta, která se mýlila… Možná to začalo jako vtip, ale opravdu si myslím, že mu na tobě záleží, hodně.“
„Já nevím… Předtím jsem polevil v ostražitosti, a pak, když jsem je viděl se líbat, já… já… Nemyslím si, že bych si tím dokázal projít znovu. Strašně to bolelo.“
„Bolelo to tak moc, protože ho miluješ… stejně jako to právě teď tak moc bolí jeho. A díky tomu oba můžete vědět, že je to skutečné.“
Bill Simonina slova pomalu vstřebával. I když si vždycky myslel, že je ta žena šílená, právě teď její slova dávala velký smysl.
„Mýlila jsem se. A pokud tvrdohlavá stará ženská jako já může přiznat, že se mýlila, pak určitě i ty můžeš přiznat, že ses o té situaci mohl mýlit. Promluv si s ním. Zjisti pravdu. Dlužíš to vám oběma.“ A s tím předvedla jeden ze svých slavných aktů, kdy odkráčela dřív, než měl Bill šanci odpovědět.
Bill tam několik minut jen stál, pořád v mírném šoku z celého toho setkání. Vážně tam Simone za ním přišla a přiznala, že se mýlila? Rozhodně to neznělo jako něco, co by ta žena normálně udělala, ale stalo se to…
Měla pravdu? Opravdu si celou tu situaci mylně vyložil? Bylo Tomovi stejně tak mizerně jako jemu? Skutečně k němu mohl cítit něco víc než jen přátelství?
Měl milion otázek, na které potřeboval odpovědi, a věděl, že je jen jediné místo, kde je může získat. Zhluboka se nadechl, aby zklidnil své nervy. Musí to udělat.
~*~*~
Tom ležel v posteli, zíral do stropu, a zcela vypnul svět kolem sebe. To vše, dokud neuslyšel zaklepání na okno. Vytrhl se ze svého snění, když přišlo další, neodbytnější zaklepání.
Měl pokoj v prvním patře, tak kdo mu mohl klepat na okno? Vstal a vytáhl roletu, jen aby tam spatřil někoho, koho vůbec neočekával. Na římse jeho okna se krčil jedinec, který v posledních několika dnech okupoval každou jeho myšlenku.
„Bille? Co to tam, sakra, děláš?“ Řekl Tom šokovaně, otevřel okno a pomohl Billovi dovnitř.
„Myslel jsem, že bychom si měli promluvit…“ řekl Bill náhle nejistý sám sebou.
„No jo, potřebujeme si promluvit, ale myslel sis, že nejlepší způsob, jak to udělat, bude vyšplhat po stěně mého domu? Máme přední dveře, víš.“ Tomův hlas zněl trochu rozčileně, což Billovy obavy ještě zvýšilo.
„Já vím. Jen jsem právě teď opravdu nechtěl komunikovat ani s jedním z tvých rodičů, tak jsem myslel, že bych přišel rovnou k tobě. A pamatuju si, jak jsme to dělávali po celou dobu, když jsme byli děti…“ Bill se odmlčel, nechtěl se dostat příliš daleko od tématu. „Nejsi rád, že mě vidíš?“ zeptal se s nadějí.
„Jo… samozřejmě,“ Tom si povzdechl, „jen se to zdá jako zvláštní způsob, jak mě navštívit, když jsi mě několik dní ignoroval.“
„Já vím, omlouvám se, Tome,“ řekl Bill upřímně. Nikdy ho nechtěl ignorovat, jen prostě věděl, že to tak bude jednodušší, než aby musel předstírat, že je v pořádku, když nebyl. „Nevím, co na to říct…“
„Řekni mi pravdu,“ řekl Tom. Ty poslední dny, kdy byl ignorován, ho opravdu moc bolely, prostě jen chtěl vědět proč.
„Byl jsem raněný, když jsem tě viděl s ní, a styděl jsem se. Cítil jsem se tak hloupě, když jsem si dovolil cítit věci, o kterých jsem si vždycky říkal, abych je necítil. Chci říct, že jsi Tom! Můj nejlepší kamarád z dětství! Můj heterosexuální nejlepší kamarád z dětství! A já… omlouvám se.“
Bill se nervózně kousl do rtu, zatímco tam Tom jen tiše stál a vstřebával vše, co Bill právě řekl. Začínal svého rozhodnutí litovat, myslel si, že důvod, proč Tom mlčí, je ten, že necítí totéž a jen prostě neví, jak mu to říct. Bill chtěl utéct a celé té situaci uniknout, když Tom udělal něco, co ani v nejmenším nečekal.
Byl zaskočený a lehce klopýtnul tou silou, se kterou Tom srazil jejich rty dohromady. Byl tak překvapený, že několik vteřin ani nereagoval. Nakonec se přes svůj šok dostal a polibek opětoval. Dokonce musel zadržet sten, jak Tom do jeho úst vklouzl svým jazykem.
Polibek trval ještě několik okamžiků, než se od sebe oba chlapci odtáhli s velkými úsměvy na tvářích.
„Takže to znamená…“ začal Bill, ale byl přerušen další rychlou pusou na rty.
„To znamená, že nechci, aby ses omlouval. Já jsem ten, kdo by se měl omlouvat. Byl jsem tak slepý, tak dlouhou dobu, že jsem ani neviděl, co mám přímo před sebou. Jsem do tebe zamilovaný, a byl jsem do tebe zamilovaný už tak dlouho, a vůbec jsem to nevnímal… Bylo to tak jasné a mně to uniklo. A pak, když jsem si to uvědomil, byl jsem tak zmatený, že když se na mě ta žena vrhla… tak jsem ji políbil, políbil jsem ji, abych si potvrdil to, co jsem už věděl. A bylo to hloupé a je mi líto, že jsi to musel vidět. Odpustíš mi to?“
„Samozřejmě.“ Bill cítil, jak mu v žaludku divoce vířilo, a byl z Tomových slov tak nadšený, že by mohl křičet. „Jen pokud ty mi můžeš odpustit, že jsem se poslední dny choval jako dítě.“
„Samozřejmě.“ Tom se usmál, omotal ruce kolem Billova pasu a přitáhl si jej tak blízko, jak jen to šlo. „Takže co tohle znamená?“
„No, já doufám, že to znamená to, co si myslím, že to znamená,“ řekl Bill a vklouzl rukama kolem Tomova krku.
„Já věřím, že ano.“ Tom se usmál a znovu zachytil Billovy rty svými vlastními. Polibek začal jako pomalý a postupně se proměnil ve vášnivější. Veškeré zadržované city, které jeden pro druhého měli, vypluly na povrch právě v tomto polibku.
Poprvé měl Tom pocit, že je to všechno správně, a věděl, že Bill je ta osoba, se kterou má být. Jen litoval, že na to nepřišel dřív a oni tak nemohli tohle dělat už déle.
A Bill ani nedokázal vyjádřit slovy, co cítí. Po letech potlačování svých citů k Tomovi byl náhle skutečně tady, držel ho v náruči, líbal ho, a bylo to nepopsatelné.
Polibek se ještě více prohloubil a Tom Billa jemně zavedl k posteli.
Byli tak pohlceni sebou navzájem, že ani neslyšeli, jak se dveře od pokoje s kliknutím tiše zavřely.
~*~*~
Simone zavřela dveře tak tiše, jak jen mohla, nechtěla vyrušit oba chlapce na druhé straně. Samolibý úsměv se rozlil po její tváři nad tím, co viděla. Byla tak ráda, že mohla vidět svého malého chlapce šťastného, i když to znamenalo, že se mýlila. Ale aby byla spravedlivá, jak mohla vědět něco, co dokonce ani sám Tom nevěděl?
„Co to děláš?“ Zeptal se Jörg své ženy, která se krčila u dveří do pokoje svého syna.
„Sakra, Jörgu! K smrti jsi mě vyděsil!“
„To není odpověď na mou otázku,“ řekl a pozvedl jedno obočí.
„Jen jsem se ujišťovala, jestli všechno funguje tak, jak má.“
„A funguje?“
Z druhé strany dveří se ozval sten a zodpověděl tak Jörgovu otázku za ni.
„Myslím, že bychom měli jít,“ navrhla.
„Dobrý nápad.“
Oba dva rychle sestoupali po schodech, chtěli Tomovi dopřát soukromí a nechtěli už slyšet nic dalšího. Za celou dobu úsměv neopustil Simoninu tvář.
„Proč jsi tak šťastná? Myslel jsem, že jsi proti tomu, aby byli spolu?“ Zeptal se zvědavě Jörg, ne že by snad chtěl zničit dobrou náladu své ženy.
„Byla jsem proti tomu, když to byl jen vtip namířený proti mně. Ale teď, když je to skutečné, nejsem proti.“ Simone nikdy neměla problém s homosexuály, a vždycky si myslela, že se k Billovi chová dobře, jen si prostě nikdy nepředstavovala, že by se z jednoho z jejich dětí vyklubal gay. Ta představa jí nejdříve přišla zvláštní, ale to, co ji obtěžovalo ještě víc, byla skutečnost, že to neviděla dřív. Myslela si, že své děti tak dobře zná, a přitom jí uniklo něco tak velkého jako synova sexualita. Což byl důvod, proč cítila takovou potřebu dokázat, že je jejich vztah lež. Ale teď, když už všechno bylo venku a Tomovy skutečné city se odhalily, neměla s tím vůbec žádný problém. A kdyby měla být upřímná, nebyl tam žádný jiný muž, kterého by pro svého syna vybrala, než Bill.
„To moc rád slyším, zlato.“
„Kromě toho, byla jsem si s Billem předtím promluvit… takže, technicky… dalo by se říct, že jsem je tak trochu dala dohromady.“
„Simone…“
„Je to tři ze tří!“ Zajásala.
Jörg se jen rozesmál a vrtěl hlavou nad entuziasmem své ženy. Nezáleželo na tom, nakonec všechno dopadlo tak, jak mělo. Všechny tři jeho děti našly lásku, a jeho žena si konečně mohla odpočinout s vědomím, že už si nemusí dál dělat starosti s Tomem. Všechno bylo tak, jak to mělo být.
„Už se nemůžu dočkat, až budou vnoučata dost stará, abych jim mohla najít rande…“
„Vážně, Simone?!“
autor: HollyWoodFix
překlad: Zuzu
betaread: J. :o)
Je paradoxní, že to nakonec musela být Simone, kdo Billa popostrčil, aby se dal dohromady s Tomem…
Jinak pokud jde o samotnou Simone: napravila co zbabrala, ale jinak se asi moc nepoučila. To vysvětlení jejího chování mi dokonce přišlo trochu směšné. Celou dobu se chová jako krává, ale všechny miluje a proti nikomu nic nemá. Ehm…
Díky za překlad
aj tak ju nemám rada 🙁 správala sa divno a zle prvých 11 dielov takže týmto si to u mňa určite nevyžehlila . Tuším,ž e po tomto dieli už bude už len jeden-dva a nastane koniec…:( škodaaa, ďakujem za preklad 🙂
Musím se přidat k děvčatům přede mnou. Ze Simone mám docela smíšené pocity. Jsem ráda, že napravila, co pobabrala, ale rozhodně jí neodpouštím. Je normálně šáhlá a já se Jorgovu trochu divím, že už ji neodvezl k Chocholouškovi. Trocha prosté empatie by neškodila. Já jenom doufám, že nová generace (vnoučata) najde více síly a pošlou bábi rovnou tam, kde slunce nesvítí. 😀
Nicméně jsem nadšená, že si to ti dva vyjasnili. Mimochodem, chtěla bych na vlastní oči vidět, jak se Bill škrábe do prvního patra. 😀
Děkuji za překlad a těším se na pokračování.
Že to bude Simone kdo je da dohromady mě nenapadlo ale stejně je to megera těším se na další díl a dík za překlad.
Bože! Chraň nás před domýšlivými dohazovačkami. 🙂
Bravóóó Simone, tentokrát jsi zabodovala.
Díky za překlad, tato povídka je vážně super!
Holky, to vypadá už na poslední díl!:D Happy end se konal a trošku vtípek na závěr (je doufám, že ho nemyslela vážně:D) Co by se ještě mohlo stát?:)
Já mám normálně slzičky z očí z toho závěru!;D Bylo vtipné představovat si Billa na římse prvního parta ;D A úplně i já jsem měla široký přitroublý úsměv, když ho měli oni…:D
No, a k Simone, tak chybovat je lidské, odpouštět božské. Vidím to tak, že i někdo jako Simone může pochybit a najít cestu zpátky. Jsem ráda, že se tak rozhodla a všechno jí došlo! Konečně pochopila, že to není o ní, ale o jejím synovi. A že "tří ze tří!", to už může být jen taková třešnička na dortu:) Hádám, že aby získala mou plnou důvěru, musela by v pokračování (pokud bude) dokazovat dále, že je to dobrá ženská. Nakonec se ukázalo, že Toma opravdu miluje, což je to nejpodstatnější. Jo a nějak mi přijde, že se Billovi neomluvila… nebo jsem to nepostřehla… očekávala bych možná víc pokory… na to, co udělala, byl to celý její plán, tak přece první, co by měla udělat, je omluvit se. Taky hádám, že bude Billovi s Tomem (haha, mám chut psát "dvojčatům", ač v této povídce dvojčaty nejsou :D) chvilku trvat, než si je zase získá. Podle mě bude ještě nějakou chvíli sklízet hořké plody, než to bude mezi nimi 100% urovnané. Ale věřím tomu, že by se mohla změnit do budoucna a už se nechovat jako doposud.
Vynikající díl! Vděčnost překladatelce veliká!:)
Tak Simone mě překvapila, povídka mě dostala, super!
Simone mě vskutku překvapila, trochu si to u mě vyžehlila, ale stejně jí nezapomenu to, jak ošklivě se na svatbě k Billovi chovala a jak moc chtěla ukázat svoji pravda. Nechovala se zrovna dvakrát hezky, takže to jedním gestem nezachrání. Snad to všechno myslí vážně a teď se konečně bude chovat jako milující matka! 🙂
A konečně Bill došel k rozumu! Paradoxně to musela být zrovna Simone, kdo jej k tomu přivedl, ale hlavně, že se tak stalo. Stejně jako ostatním i mně připadá představa Billa lezoucího do patra docela směšná! 😀 Ale oceňuji to romantické gesto! 😛
Jsem opravdu, opravdu šťastná! 🙂 Snad budou kluci stejně nadšení jako já, protože mě se chce skákat po pokoji z toho, že to konečně urovnali, promluvili si a jsou spolu.
Moc děkuji za skvělý překlad, Zuzu! 🙂 Zbožňuju tohle povídku!
Predposledná časť… škoda. Je to super poviedka… ďakujem za každú jednu časť.
Vôbec som nečakala koniec, dúfala som, že sa budú chvíľu udobrovať. Je fajn, že Simone sa pokúsila dať do poriadku čo zbabrala, ale zaslúžila by si príučku. A teraz už čaká kedy sa bude môcť pliesť do života vnúčatám… je mi ich vopred ľúto.