autor: elvisfan
Elvisfan není třeba představovat, Zuzu taky všichni znáte, takže je vám jasný, že tu máte nový překlad. 🙂 Povídka má 20 kapitol a byla napsaná v roce 2014. Víc není třeba dodávat… asi jen obvyklé užijte si to. J :o)
Tom Kaulitz stál pod stromem s vodítkem v ruce a zíral na psa dřepícího před ním.
„Okay, pane ´Odmítám srát na dvorku´,“ zabručel. „Pospěš si, ať můžeme jít domů. Je tu kurva mizerně.“ Ucítil několik dešťových kapek a vzhlédl k tmavnoucí šedé obloze, než si rozevřel deštník. „Neříkal jsem ti, že bude pršet?“ Zeptal se otráveně.
Jeho pes se k němu krátce otočil se zkormouceným pohledem, než svého pána opět zcela ignoroval. Nakonec dokončil svou potřebu a krátce vše očichal, než poodstoupil. Tom si přidřepl s připraveným sáčkem v ruce. „Zeptal bych se tě, co jsi to jedl,“ řekl Tom s odporem. „Ale já jsem ten, kdo ti kupuje jídlo.“
Tom sáček zavázal a potýkal se při tom zároveň i s deštníkem. Pes využil jeho krátké nepozornosti a vyrazil od něj pryč. Byl napůl cesty nahoru ulicí dřív, než Tom stačil vůbec zareagovat.
„Harley!“ Tom se rozběhl, upustil deštník i odpadky a těsně se vyhnul šedé kočce, která mu přeběhla přes cestu. „Harley, vrať se!“
Harley zabočil ostře doprava a Tom jej následoval. Vydechl úlevou, když se zdálo, že Harley zpomaluje, a pak zasténal, jakmile si uvědomil, že si Harley našel nového kamaráda. Zuřivě máchal ocasem, zatímco jej člověk, kterého si našel, drbal na hlavě. Tom se vedle nich zastavil a popadl Harleyho vodítko, aby si ho bezpečně omotal kolem zápěstí.
„Šílený pes,“ zamumlal. Prohlédl si osobu před sebou a uvědomil si, že to pod těmi dlouhými, černobílými vlasy a rozteklým make-upem je muž. „Promiň,“ řekl. „Můj pes mi utekl.“
„To je v pořádku,“ odpověděl černovlasý neznámý a dál Harleye hladil po hlavě. „Je prostě jen hravý.“
Tom si pomalu uvědomoval, že díky běhu skrz liják je více než trochu mokrý, a pak se podíval blíž na muže před sebou. Byl to rozhodně jeho typ, s vysokými lícními kostmi, dlouhými řasami a nakažlivým úsměvem. Jeho krátká džínová bunda by pravděpodobně byla perfektní pro každý jiný den v roce, ale ta náhlá bouřka způsobila, že vypadal jako zmoklá slepice. Jeho zlatě pobitá černá taška přes rameno zřejmě neobsahovala deštník. Tom se musel usmát nad jeho pronikavým vypísknutím, když se Harley zvedl na zadní nohy a začal mu olizovat tvář.
„Obličej ne!“ Smál se a odklonil se od přátelského zvířete. „Obličej ne!“
„Harley, dolů.“ Tom chytil psa za obojek a odtáhl ho pryč. Pohledem zachytil chvění, když si druhý muž zastrčil ruce do kapes. „Ehm, můžu se zeptat, proč jsi tady venku uprostřed bouřky?“
„Ty jsi tady taky uprostřed bouřky,“ poukázal druhý muž.
„Jo, venčím svého psa. A měl jsem deštník, dokud jsem se nemusel rozběhnout za ním. Ale ty jsi rozhodně víc promočený než já.“
Muž před ním jen pokrčil rameny a sledoval, jak mu Harley očichává nohy.
„Bydlíš někde blízko?“ Zeptal se Tom.
„Nejsem si jistý, kde to přesně jsem.“
Tom se zamračil. Ten člověk rozhodně vypadal zmateně, jak se rozhlížel ulicí, a Tom si byl celkem jistý, že když otočil hlavu, spatřil pod jeho okem modřinu.
„Podívej, musíme se dostat z toho deště,“ usoudil Tom. „Můj dům je hned za rohem. Hodím ti oblečení do sušičky a něco ti na tu chvilku půjčím, a pak můžeš někomu zavolat, aby si pro tebe přijel.“
„Nemám svůj telefon,“ odpověděl neznámý žalostně.
„Můžeš použít můj. Tak pojď, prosím?“ Tom se pokusil usmát. „Nemůžu tě tady prostě jen tak nechat. Těžko říct, kdy ten déšť přestane.“
Ozvalo se hlasité zahřmění a Tom střelil pohledem po mokrém a třesoucím se muži, jako by Matka příroda právě potvrdila jeho slova. Díval se, jak se druhý muž kousl do rtu a váhavě se ohlédl přes rameno – na co, to Tom neměl tušení – než souhlasně přikývl. Vyrazili směrem k Tomovu domu a na okamžik se zastavili, aby si Tom mohl vzít svůj deštník. Marně jej nad nimi tu chvilku držel, než ho opět složil.
„Jmenuju se Bill,“ řekl muž tichým hlasem. „Jen abys neměl ve svém domě naprostého cizince.“
„Já jsem Tom,“ odpověděl Tom.
Po zbytek cesty byli zticha a na Tomovu verandu došli ve chvíli, kdy oblohu proťal jasný blesk. Bill skoro zasténal, když vešel dovnitř a ucítil teplo neznámého prostředí. Tom Harleymu sundal vodítko a ani se nepohnul, když se pes okamžitě oklepal a vyrazil do kuchyně. On a Bill se na sebe podívali, než se tiše rozešli za roh a chodbou do Tomovy ložnice. Tom si svlékl promočené tričko a otevřel prádelník, aby našel suché oblečení.
„Bylo by v pohodě, kdybych… se osprchoval?“ Zeptal se ho Bill.
„Jasně.“
Tom mu podal tričko, tepláky a ponožky a rozhodl se nevšímat si modřin na jeho krku.
„Ty ponožky budou možná ta jediná věc, která ti bude sedět, ale aspoň je to všechno suché.“
„Děkuju.“
Bill si vzal hromádku oblečení a vstoupil do prostorné koupelny, než za sebou pevně zavřel dveře.
Pohodlně suchý v tílku a džínách Tom hodil mokré oblečení a boty do sušičky. Jeho koupelna byla stále obsazená cizincem jménem Bill, a tak vymačkal tolik vody ze svých dlouhých, hnědých vlasů, kolik jen šlo, s pomocí kuchyňské utěrky. Usoudil, že má trochu volného času, a tak vstoupil na svou krytou terasu, aby si zapálil cigaretu, než se vrátil a vytáhl si z ledničky pivo. Opřel se o žulovou desku pultu a nečinně hleděl z okna nad dřezem, volnou rukou škrábal Harleyho za ušima. V domě bylo ticho s výjimkou zvuků venkovní bouře. Harley se od něj náhle zvolna rozešel a Tom se otočil a uviděl Billa stojícího ve dveřích. Na jeho tváři byl malý úsměv, jak se sklonil, aby psovi věnoval nějakou pozornost, ale zdálo se, že zmizel, jakmile se ohlédl na Toma. Stál tam s mokrým oblečením v rukou, a zírali jeden na druhého, dokud Bill neodvrátil pohled.
„Dám ti ty věci do sušičky,“ řekl Tom konečně a vzal z Billových rukou mokrou hromádku. Zapnul přístroj a otočil se, zachytil Billův pohled, než se Bill stihl spěšně podívat jinam. Tom se musel usmát při pohledu na Billa v jeho starém, vytahaném tričku, které mu viselo na ramenou, a pytlovitých šedých teplákách, které mu jen sotva držely na bocích. Černobílé vlasy měl stažené do culíku a znovu si namaloval oční linky. „Alespoň je to oblečení suché, že?“
Billův pohled se vrátil zpátky k Tomovi a vypadal nervózně a nepohodlně, jak si zkřížil ruce na hrudi. Tom by si myslel, že je němý, kdyby jej neslyšel mluvit už dříve. Pomyslel si, že mu Bill připadá povědomý, ale nechtěl jej vyděsit přílišným zíráním. Poklepal na svou plechovku s pivem a očima bloudil po místnosti.
„Chceš pivo, zatímco budeš čekat?“ Zeptal se Tom. Pohlédl na hodiny na stěně. „Nebo něco k jídlu?“
„Děkuju,“ přikývl Bill. Posadil se na jednu ze židlí kolem kuchyňského ostrůvku a napil se piva, které mu Tom podal.
„K večeři tady toho nemám moc co nabídnout,“ řekl Tom, jehož horní část těla byla skrytá za dveřmi ledničky. „Mražená pizza, zbytek špaget, hot wings. Nebo bych mohl udělat sendviče.“ Nakoukl přes horní část dveří. „Šunka a sýr?“
„To by šlo,“ odpověděl Bill.
„Ach! Potřebuješ můj telefon.“
Tom mu podal svůj mobilní telefon a zaměstnal se výrobou sendvičů. Po nějaké době, kdy si uvědomil, že neslyší žádný rozhovor, se ohlédl přes rameno. Bill tam jen seděl a držel telefon v ruce, spodní ret měl vtáhnutý mezi zuby.
„Jsi jako já,“ usmál se Tom. „Ukládáš si všechno do svého telefonu, a pak, když ho nemáš, nemůžeš si vzpomenout na žádná čísla.“
„Vlastně nemám nikoho, komu bych mohl zavolat,“ odpověděl Bill, aniž by vzhlédl.
„Aha. No, hned jak budou tvoje věci suché, můžeš si zavolat taxi. Jakmile ta bouřka trochu…“
„Já nemám kam jít.“
Billův hlas byl tak slabý a žalostný, že Tom přestal s tím, co dělal, a otočil se k němu. Bill seděl zhroucený na židli, ruce měl nyní v klíně. Vzhlédl k Tomovi širokýma vystrašenýma očima.
„Ehm, kde bydlíš?“ Zeptal se Tom.
„Tam se nemůžu vrátit,“ odpověděl Bill rychle a zavrtěl přitom hlavou. „Ale… nemám ani žádné jiné místo, kam bych mohl jít.“
Tom dokončil jejich sendviče a jeden položil před Billa na papírový ubrousek. Bill si dvakrát kousnul a pomalu žvýkal, očima se rozhlížel po kuchyni a na Toma, který mu jeho rozpačitý pohled vrátil.
Bill vzhlédl, ve tváři měl patrné překvapení nad Tomovou otázkou. Nervózně polkl a zíral na popel ze své cigarety, který se rozptýlil po Tomově terase. Brzy poté, co dojedli sendviče a balíček brambůrek, který Tom vyhrabal ze spíže, přestalo pršet a začínalo se stmívat.
„Nejsem… tam opravdu v bezpečí,“ odpověděl nakonec. „Už ne.“
„Jak to?“ Zeptal se ho Tom.
Bill se přikrčil. Nechtěl odpovědět, vůbec nechtěl odpovědět. Ale Tom byl tak milý, že jej vzal do svého domu a dal mu jeho první jídlo za celý den, zasloužil si vědět proč.
„Ten muž, se kterým jsem žil…“ začal. „On… prostě občas není až tak milý.“
„Což znamená?“
Bill polkl a zíral na zem, to povědělo Tomovi vše, co potřeboval vědět.
„Bille, měl bys zavolat na policii, pokud…“
„NE!“
Billovy oči se rozšířily strachem. Zíral na Toma a pak zavrtěl hlavou, zatímco si nohy stáhl před sebe. Objal svá kolena a vytáhl si cigaretu.
„Stejně nic neudělají,“ vysvětlil. „Tak jsem prostě odešel.“
„A teď jsi pěkně v háji,“ dokončil Tom.
Bill přikývl a poté si rukou zakryl zívání. Tom se na chvíli zamyslel, vyfoukl oblak kouře, a vstal. Pohlédl na Billa a pak se bez jediného slova vrátil zpátky do domu. Věděl, že je Bill hned za ním, když vešel do ložnice naproti té své. Stál ve dveřích a sledoval, jak Bill zvědavě strčil hlavu do místnosti.
„Nemůžu tě poslat pryč, když nemáš kam jít,“ pokrčil Tom rameny. „Můžeš tady dneska zůstat, i zítra… a, já nevím. Něco vymyslíme.“
Billovy oči se rozšířily jak šokem, tak i vděčností, a Tom uvažoval, kdy pro něj naposledy někdo udělal něco hezkého. Když Bill promluvil, byl tak tichý jako vždy.
„Děkuju, Tome. Opravdu. Je to od tebe… neuvěřitelně milé.“
„Nemáš zač.“
„Ehm, bylo by okay, kdybych… se znovu osprchoval?“ Zeptal se Bill a doufal, že nežádá příliš mnoho.
„Jasně. Ale použij zase moji koupelnu.“ Tom skryl svou zvědavost nad tím neobvyklým požadavkem tím, že zmizel opět na chodbu. Bill ho následoval do hlavní ložnice. „Ta druhá koupelna opravdu není připravená, aby ji kdokoliv použil.“
„Nemíváš moc hostů?“
„Ještě ne, ale nastěhoval jsem se teprve před týdnem,“ vysvětlil Tom. „Ještě jsem se opravdu neobtěžoval něco opravovat. Jen mi zkus nechat trochu teplé vody na ráno,“ usmál se.
„Nechám,“ slíbil Bill. „Děku…“
„Není zač, Bille.“
Bylo téměř o třicet minut později, když Bill našel cestu do útulného pokojíku na druhém konci domu a v něm Toma. Na obří televizi na stěně tam hrál černobílý film. Tom seděl na pohovce a někomu psal, ani si neuvědomil, že tam Bill je, dokud Harley nevyskočil, aby se mu dostalo dalšího poškrábání na hlavě. Billův obličej byl bez make-upu, jeho modřiny byly mnohem výraznější a vypadal, jako kdyby brečel.
„Všechno v pořádku?“ Zeptal se Tom.
„Všechno je fajn,“ odpověděl Bill s přikývnutím. „Ehm, půjdu už spát a… jen jsem chtěl popřát dobrou noc.“
„Bláznivý den, co?“
„Jo.“ Bill se usmál a sklonil se, aby psa poplácal, když mu hlavou narážel do nohy. „Dobrou noc i tobě, Harley.“
Znovu se narovnal, věnoval Tomovi malý úsměv a vrátil se do pokoje pro hosty.
autor: elvisfan
překlad: Zuzu
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 27
Zaujímavý začiatok. Elvisfan je zárukou dobrého čítania. Ďakujem, Zuzu!
Tohle se mi líbí. Bill a Tom spolu v jednom domě a žádná bitva na obzoru. Docela příjemná změna 🙂
Předpokládám, že ten člověk se kterým Bill doteď žil byl pěkný kretén, ostatně ty modřiny na jeho těle mluví sami za sebe. Měl štěstí, že potkal Toma a když nic jiného, aspoň nemusí nocovat někde venku v dešti.
A Tom je u mě frajer, že Billa nenechal ve srabu a vzal ho k sobě, i když ho vlastně vůbec nezná. Snad si budou dobře rozumět 🙂
Díky za překlady
Bill má za sebou asi nepříjemnou zkušenost, dle těch modřin. Předpokládám, že ho jeho přítel napadl, a on prostě utekl. Bohužel asi nemá poblíž žádné přátele. Jsem dost zvědavá na okolnosti.
Děkuji za překlad a těším se na pokračování.
První díl začíná docela dost smutně, ale mě se to prapodivným způsobem líbí, protože z toho vzešlo něco pěkného, a to budoucí přátelství mezi Tomem a Billem. Alespoň tedy doufám! 🙂
Bill to pravděpodobně neměl ani trochu jednoduché, což je mi skutečně líto, ale na stranu druhou to zatím beru tak, že bez toho všeho by vůbec nepotkal Toma. Ačkoli to Bill ještě netuším, tak já vím, že Tom bude bezpečně jeho spásou a útočištěm.
První díl mě rozhodně zaujal a já se těším, co přinesou díly další! Těším se, až se o Billovi i Tomovi dozvíme více a doufám, že ten člověk, co Billovi tolik ubližuje, dostane, co zaslouží!
Moc děkuji za další překlad Zuzu!
tohle je super! honem další ! potřebuju vědět jak to bude dál ! 🙂
Doufám že zůstane u Toma a řekne co se stalo a Tom mu pomůže.
To je bozi! Zacina to zajimave! Uz ted pribeh miluju!^^:) Musela jsem se nekolikrat podivat na obrazek, abych se presvedcila, ze je na nem presne ten Bill, o kterem je rec! Tak dokonale ho vystihuje! Je ro zvlastni, trochu smutna, ale neskutecne poutavy pribeh a ja uz se tesim na dalsi dil!! Diky:*
Tak teď jsem na to zvědavá!!!!!!!
Ďakujem za preklad Zuzu♥