autor: The_poltergeist
Myslíš si, že jsem pěkný bez make-upu. Myslíš si, že jsem legrační, když řeknu pointu špatně.
Bill Kaulitz:
Dobře, zapni si web kameru a můžeme… 😉
Tom polkl, když si četl tuhle konkrétní zprávu pořád a pořád dokola. Nevěděl, co dělat, nevěděl, co si myslet. Co má teď udělat? Má do toho jít? Lépe řečeno – může do toho vůbec jít?
Věděl, že vše, co Billovi řekl, myslel vážně. A nebylo to tak, že tohle nechtěl, protože pro Kristovy rány – on to chce. Opravdu, opravdu moc. Na světě nebylo nic jiného, co by chtěl víc. Je ale opravdu připravený? Mohl zbořit svoje zdi, kterýma byl obklopen, a opravdu porazit svoje vlastní démony? Opravdu od sebe mohl pro dnešní noc odstrčit všechny svoje obavy a pochybnosti?
Proboha, proč to muselo být tak těžké? Kvůli tomuhle všemu skoro Billa ztratil, kvůli své hlouposti. Už se společně jednou udělali, tak proč se prostě nemohl sebrat a udělat to? Když už ne kvůli sobě, tak alespoň kvůli Billovi? Nechtěl Billa znovu rozčílit, protože měl pocit, že příště by už nemusel mít tolik štěstí. Mohl by Billa klidně ztratit. Samotná tahle myšlenka ho k smrti děsila. Sakra, před pár hodinami si myslel, že se to už stalo a absolutně to nezvládal. V určitém okamžiku si byl jistý, že ho čeká i naprosté nervové zhroucení.
Ne, tohle má udělat. Musí vyhnat všechny špatné myšlenky, které ho ovládaly, ze svojí hlavy a ponořit se do toho. A kdo ví, třeba mu zrovna tohle pomůže? Možná, když sám sobě povolí spojit se s Billem, všechno se zjednoduší? Možná nemusí být tak zatraceně stydlivý, když dojde na tyhle věci? Podle toho, co věděl, tohle by mohl být ten klíč, který by odemkl jeho až-moc-ochraňované-srdce?
Zhluboka se nadechl, pátral ve svém srdci a duši, sám se snažil pochopit, co se chystá udělat. Momentálně nemohl zavolat Georgovi. Tohle bylo něco, co musel vyřešit sám. Byl to opravdu důležitý mezník v jeho životě.
Zasténal. Ten nápad byl velmi, velmi lákavý. Kolikrát o tom vůbec fantazíroval? Oh, mnohem víckrát, než vůbec zvládl spočítat. Bill byl od prvního dne střední školy nejčastější osobou v jeho snech – jak v těch normálních, tak i v těch, o kterých se nemluvilo až tak pohodlně.
Oh, kolikrát si vůbec představil, že si posílají erotické zprávy a sdílí svoje sny a fantazie přes Facebook? A kolikrát chtěl Billa prostě chytit za paži, odtáhnout ho na záchodky do kabinky a prostě si s ním užít sladkou chvilku? A ta představa, kdy byl Bill na něm, rychle a tvrdě by na něm jezdil, zatímco Tom by ho pevně držel za jeho sladký oblý zadek, užíval si příraz za přírazem – kolikrát ho tahle představa pronásledovala? Jednou se dokonce musel omluvit uprostřed hodiny a jít na toalety, protože tenhle scénář proběhl v jeho hlavě a jeho pulzující, občas velmi nepraktický orgán, byl uvězněn v jeho boxerkách a žádal o pozornost.
Takže znovu, proč by to neměl chtít? Proč prostě nemohl souhlasit? Bylo to zpropadeně jednoduché. A pokud by chtěl teď, když byli uprostřed všeho, vycouvat, stačilo, aby jen přestal odpovídat a později řekl, že mu vypadl internet nebo tak něco. Jo, to by rozhodně fungovalo.
Ne, nechtěl Billovi lhát ani trošku. Tak moc věřil v upřímnost a lhal, když jen opravdu, opravdu cítil, že by měl. Ale s Billem… vyhýbal se lhaní, jak jen to bylo možné.
Jeho myšlenky brzy přerušil zvuk nové příchozí zprávy. Kurva, dobrých deset minut Billovi neodpověděl.
Bill Kaulitz:
Umřel jsi?
Tom Trumper:
Ne, promiň… Jsem jen trochu nervózní, to je celý. Promiň 🙁
Bill Kaulitz:
V pohodě 🙂 a za co se omlouváš? 😛
Tom Trumper:
Protože si myslím, že bych mohl vycouvat… Nemám koule na to, abych tohle udělal…
Bill Kaulitz:
V tom případě by ti měly narůst 😛
Bože, co měl na tohle říct? A proč Bill žertoval? Dobře, možná to chtěl celé udělat jednodušší, ale dělal pravý opak. Tom byl ještě víc nervóznější, protože teď opravdu cítil, že by to měl udělat… Měl to udělat pro sebe a pro Billa. Měl o krok zase popojít. Kurva, konečně by se měl chovat jako chlap.
Proč to bylo tak zasraně těžký?
Tom Trumper:
Nevím, jestli můžu… Promiň 🙁
Bill Kaulitz:
Můžeme to zkusit a uvidíme, jak to půjde? ^^
Tom Trumper:
Já nevím… :/ Omlouvám se…
Tom byl nervózní, když tu zprávu odeslal. Jak bude Bill reagovat? Bude znovu naštvaný? Co když toho měl už dost a uvědomil si, že odpuštění bylo špatný nápad? Kurva!
Bill Kaulitz:
To je v pohodě 🙂
Tom zamrkal, příliš tomu nevěřil. Věděl, že dříve, když Billa odmítnul… reagoval hůř. Zřejmě ho ranil, když ho tak dlouhé hodiny ignoroval. Co když to udělá znovu? Co když se momentálně cítil raněně? Raněně, odmítnutě, jako kdyby vážně neměl žádnou šanci, ale nechtěl to jen říct?
Kurva, co to vůbec dělal? Měl být silný, statečný, měl se vzpřímit a prostě jít na věc.
Když najednou zjistil, že vypil všechen alkohol, běžel do přízemí, aby si vzal další. Modlil se, aby na to máma nepřišla. Nebral si zas až tolik, ale dělal to pokaždé, když se s Billem chystal dělat… tenhle druh věcí. Pravděpodobně by mohl přemístit celý bar. Zakroutil hlavou, rozhodl se, že se o to momentálně nebude starat, a vzal si dalších šest piv.
Pospíšil si, když se vracel zpátky do svého pokoje. Posadil se a otevřel další plechovku piva. Vytáhnul ji na jeden zátah, aniž by se obtěžoval dýchat. Když plechovku zahodil pryč, zjistil, že se mu točí hlava. Byl víc než jen trochu opilý a naprosto bez dechu.
Když si byl jistý, že může konečně zase normálně dýchat, přitáhl si notebook zpátky.
Tom Trümper:
Seš si jistej, že je to v pohodě, nebo to jen tak říkáš? 😛
Bill Kaulitz:
Chceš, abych byl upřímný?
Tom Trümper:
Vždycky! 🙂
Bill Kaulitz:
Okay, je to v pohodě, samozřejmě… Myslím, že by to tak mělo být, ne? Nechci a nikdy tě nebudu tlačit do dělání něčeho, co pro tebe není příjemný a pohodlný, do něčeho, co očividně nechceš dělat… Nejsem tenhle typ člověka. Ale budu k tobě upřímný, takže… Jsem tak zmatený. Myslím… vážně to chci. Je to něco, co chci už tak dlouho, poznat tě a… já nevím, opravdu to nemůžu popsat. Ale já chci a jsem smutný z toho, že mi nevěříš. Jsem smutnější o to víc, protože pořád jsi vystrašený a nervózní, že to prostě nemůžeš nechat být a být sám sebou, protože se bojíš, že tě to raní… Taky mi to ubližuje. Ale jak jsem řekl, nemusíme dělat nic, co ty sám nechceš…
Tom přivřel oči. Wow, tohle byla zasraně dlouhá zpráva a bylo pro něj těžké to přečíst, když se vzalo v potaz, kolik piv už vypil. Trvalo mu dlouhé minuty, možná deset nebo patnáct, snažit se to přečíst a porozumět každému slovu. Když to konečně dočetl, hlava se mu točila a trochu ho bolela z té intenzity, kterou vynaložil na čtení. Srdce se mu vzrušeně chvělo v hrudníku, trochu natahoval.
Ale znovu, Tom nevěděl jak reagovat, co odpovědět. To, co Bill napsal, bylo opravdu, opravdu sladké. Bylo to plné myšlenek… A milé. Fakt, že se Bill cítil špatně i za něj, ho hřál u srdce a červenal se. Bylo to, jako kdyby mu Bill opravdu rozuměl svým způsobem. Vlastně si myslel, že je smutné, že je Tom vystrašený a nervózní. Zasahovalo ho to tolik jako jeho samotného.
Bylo to opravdu sladké a Tom se cítil… bezpečněji.
Ačkoliv… bolelo ho, že si Bill myslel, že mu nevěří. Věřil Billovi, jen byl paranoidní a svázaný svým vlastním strachem.
Měl si prostě vybrat, že? Mohl si vybrat ignorovat tyhle myšlenky. Možná alespoň pro jednu noc a může se s nimi vypořádat později? Alespoň pro jednu zasranou noc v jeho životě je mohl nechat zmizet a dovolit si žít. Bylo to přesně jako ten citát, co mu máma vždy recitovala, když byl ještě malý kluk; statečný sice nežije věčně, ale obezřetný nežije vůbec.
Rychle otevřel další plechovku a usrkl, než konečně Billovi odpověděl.
Tom Trümper:
Okay, fajn… dejme… dejme tomu šanci!
Bill Kaulitz:
Seš si jistý? 🙂
Tom Trümper:
Jsem si stoprocentně jistý, že si nejsem úplně jistý, ale i tak to udělejme. To nejhorší, co se může stát, je to, že buď celej zamrznu, nebo omdlím 🙂
Bill Kaulitz:
Dobře, s tím se dá pracovat! 😀 Chceš mít tu čest a poslat mi žádost o kamerový chat, nebo to mám udělat já?
Tom Trümper:
Myslím, že bude rozumné, když tu „čest“ budeš mít ty. Dáš mi jenom 5 minut?
Bill Kaulitz:
Dobře, ale pospěš si 😛
Tom si rychle pospíšil do koupelny, aby se ujistil, že vypadá v pohodě. Vzal si žínku, umyl si obličej a následně ho osušil tak rychle, jak to jen šlo, než zkontroloval zuby, nos a ujistil se, že i jeho dredy vypadají dobře. Už to byla chvíle od doby, kdy je naposledy voskoval, pravděpodobně by to měl brzy napravit.
Chvíli tam jen tak stál, prohlížel si sám sebe v zrcadle. Dlouze si povzdychl. Nevypadal dobře, ale nebylo tady nic dalšího, co by mohl udělat se svým stupidním vzhledem, kterým byl bohužel obdařen při narození. Zkusil si upravit obočí, ale rychle to vzdal, protože si uvědomil, že nemá ani tušení, co vlastně dělá. Místo toho se vrátil do pokoje a dlouze se napil piva.
Tom Trümper:
Jsem zpátky 🙂
Bill tentokrát neodpověděl, místo toho mu poslal žádost o video chat. Tu žádost. A Tom ji bez váhání přijal, což bylo překvapující. Bylo to tak jednoduché. Nebylo to tak úplně strašné.
Dokud tedy neuviděl Billa na kameře. Zeširoka se na něj díval svýma krásnýma očima. Jeho obličej svítil, doslova zářil, jak se na Toma usmíval tím nejhezčím úsměvem, který Tom kdy viděl. Měl volné, pytlovité tričko. Tričko, které vypadalo, jako by patřilo spíš Tomovi. Bylo to divné, ale vypadalo na něm tak dobře – velmi, velmi dobře.
„Ahoj,“ řekl Bill zkusmo a trochu Tomovi zamával.
Tom naprosto oněměl a byl tak unešen Billovou krásou, že sotva zamával jako retardovaný lachtan. Najednou ztratil svoji dovednost mluvit, nedokázal vytvořit jediné slovo a vypustit ho ven z pusy.
„Nic neřekneš?“ zeptal se Bill hravě, pomalu si olíznul rty. Víckrát než jednou se ujistil, že ukáže i svůj piercing. Tom zasténal; bylo tak jasné, že to dělá schválně. „Poznáváš to?“ ušklíbl se Bill a vyplázl jazyk. Tom zběsile pokýval hlavou – ano, poznal to – byl to ten vibrující piercing, který Bill obdržel před pár týdny… Ale sakra, nikdy si ani nedovolil představit, že by ho Bill doopravdy použil, především ne teď. „Jak to brní… To je tak skvělé,“ řekl Bill, když ho opatrně skousnul a chytil mezi přední zuby. Nepochybně si užíval ty vibrace. Tom si byl zatraceně jistý, že si za dvě sekundy poslintá celou klávesnici.
„Dokážu si to představit,“ odpověděl Tom po chvíli. Díval se na Billa s vytřeštěnýma očima, pusu dokořán otevřenou.
„Oh, vážně to dokážeš?“ odpověděl Bill chraplavým hlasem, jemně zahýbal obočím. Tom musel otevřít další pivo, protože tohle pro něj bylo příliš. Teprve začali a už se s tím nedokázal vypořádat.
„Ano,“ bylo vše, co dokázal říct. Jeho mysl byla pryč, mozek se mu seškvařil
„Nejsi moc konkrétní,“ poukázal Bill, ale stále se usmíval. „Nemusíš se stydět, jsme to jen ty a já,“ zašeptal odhodlaným a svádivým tónem.
„Řekni mi… měls o tomhle nemravné představy?“ vydechl a znovu svůj piercing ukázal. Obkroužil jazykem svůj ukazováček, a když to udělal, nechal ze svého hrdla vyjít tichý, třesoucí se vzdych.
Tom cítil, jak se všechna krev z jeho žil přesouvá mezi jeho nohy mnohem rychleji než rychlostí světla.
„Ne jenom o tomhle,“ dokázal konečně říct. „Já… snil jsem o tobě. O mně. O téhle věci…“
„Znovu. Detaily,“ zaláteřil Bill hravým tónem. „No taaaak, Tome. Dej mi něco, s čím můžu pracovat.“
Tom zasténal. Proč měl převzít vedení? Proč to nemohl udělat Bill? On byl ten, kdo v tom byl dobrý. On byl ten, kdo to už tolikrát dělal, a hlavně – on nebyl ten stydlivý a nejistý. Opravdu si tak moc užíval, jak Toma mučil? Byl si jistý, že jednoho dne se ho na to zeptá.
„Měl jsem sny, fantazie… O tom, jak se líbáme a ty máš tenhle piercing. Že ty vibrace jsou tak úžasné, až se z toho oba třeseme,“ řekl Tom, díval se do klávesnice. Když slyšel Billa zasténat, měl v obličeji větší horkost, než jak mohlo být v pekle, a jeho třísla se bolestivě chvěla.
Skousával si ret, nebyl si jistý, jak pokračovat, nebyl si jistý, jestli vůbec může. Nechtěl, aby si Bill myslel, že je hloupý, a nechtěl přiznat nic, co by pro Billa mohlo být možná trochu divné. On jenom… nevěděl. Mohl tohle vážně udělat? Kurva. Zase vyšiloval. Odtrhnul pohled od klávesnice, zíral na televizi, na kytaru, na svou postel, do podlahy – díval se kamkoliv jinam, jen ne do obrazovky. Znovu si dopřál velký lok piva a uvědomil si, že to pořád není dost. Zahanben tím, že Bill pravděpodobně sleduje celý jeho vyšilující moment, trvalo mnohem dýl, než otevřel další plechovku. Ale když to konečně udělal, pil tak rychle, jak jen dokázal zvládnout. Téměř se obával, že odpadne, nebo že se pozvrací.
Na minutu, možná dvě, se díval do podlahy, naprosto zkamenělý. Byl neschopný pohnout se, cokoliv říct. Bylo to jako tehdy, kdy měl mluvit před celou třídou a zůstal akorát tak stát jako socha, zatímco Bill mluvil. Srdce mu v hrudníku tlouklo jako o život, celé jeho tělo se třáslo.
Uklidni se, uklidni se, KURVA, UKLIDNI SE!
V duchu křičel sám na sebe. Kdyby ho Bill právě nesledoval, pravděpodobně by ve svém pokoji našel nějaký pořádně tvrdý předmět a praštil by se s ním. Nervózně se podíval zpátky na obrazovku, Bill ho sledoval. Věnoval Tomovi malý, sladký úsměv a podíval se mu přímo do očí. Tom cítil, že se trochu zklidnil, cítil se lehčí. Bill se na něj usmíval tak, jako kdyby mu říkal:
vezmi si tolik času, kolik potřebuješ. Jeho trpělivost nutila Toma chtít ho obejmout.
Další lok z jeho piva byl vše, co potřeboval, aby se mu vrátila odvaha. Nebylo jí moc, ale dostatek na to, aby to znovu zkusil.
„A jsme k sobě přitisknutí. Pevně,“ Tom nervózně polknul, mnul si dlaně, ale díval se na Billa. „Omotáš jazyk kolem mého a přitiskneš svůj piercing na moje patro. Nutíš mě skousnout ho, sát ho. Oba se třeseme tolik, že to už dál dělat nemůžeme, takže přestaneme, samozřejmě neochotně. Přesuneme se do postele a pokračujeme v těchhle lahodnostech… A můžeme to dělat hodiny,“ řekl. Momentálně Bill nebyl sám, kdo sténal. Tom byl bolestivě tvrdý, jeho pták v boxerkách pulzoval. Vynakládal všechnu sílu na to, aby nestrčil ruku dovnitř a nezačal si honit.
„A pak děláme co?“ zeptal se Bill dychtivě. Kousal si horní bříška prstů a díval se na Toma tak ztmavlýma očima, až to bylo téměř strašidelné. Byl to žhavý, svádivý a ten nejerotičtější pohled, co kdy Tom viděl. Skousnul si ret, zavřel oči a zhluboka se nadechl.
„Všude se mě dotýkáš, škádlíš mě tou svojí věcičkou. Tiskneš ji proti mému uchu, mému krku – víš… můj krk je tak moc citlivý – a potom jedeš níž po mým těle. Je to jako kdyby sis fakt užíval, že mě s tou věcí mučíš a já ztrácím veškerou kontrolu. Nevím, co dělat sám se sebou, kam dát ruce,“ Tom zasténal a nemohl si pomoct. Jeho boxerky byly tak nepohodlné, potřeboval něco, nějaký dotyk, cokoliv. Opatrně se pohladil, doufal, že to Bill neviděl, protože pak by pravděpodobně zahanbením umřel. Ale zatraceně, potřeboval to. Jeho pták šíleně pulzoval, byl připraven explodovat.
Bill na něj pořád zíral, jeho oči byly tmavé jako noc. Dlouho už nic neřekl a Tom se bál, že zašel až moc daleko. Že překročil nějakou hranici, anebo se jednoduše choval příliš divně.
„Můžeš položit svoje ruce kamkoliv chceš,“ zaskuhral Bill. „Kamkoliv, Tome. Na moje boky. Miluju, když je někdo stiskne, když zaryje nehty do mojí kůže. Mám to rád trochu drsně, trochu tvrdě. Nemusíš se mnou být opatrný, mám rád, když si mě někdo bere tvrdě. Potom bys je nechal putovat dál dolů, na strany mých stehen. Jsou tak, tak citlivé, hlavně bez oblečení. Oh, miluju, když mě tam někdo kouše. Kouše a škrábe,“ řekl Bill. Nyní byl rudý jako Tom, pokud ne ještě rudější. Tomovi tak nějak lichotilo, že v tom nebyl sám.
„Oh, vážně?“ zamumlal, skousával si rty. Nechal vyjít ze svého hrdla trapný zvuk, který mohl být nazván chichotem. Jeho žaludek se tak moc houpal, že si myslel, že bude zvracet. Pravděpodobně to mělo na svědomí množství alkoholu, pohled, jakým se na něj Bill díval, a obsah jejich konverzace. Nebyl si jistý, jak dlouho to v sobě ještě udrží.
„Ano, vážně. A moje vnitřní stehna… Taky jsou citlivá,“ zašeptal Bill a nevinně se na Toma usmál. „Potom je tady moje břicho, můj zadek, záda… Víš, jsi to ty, takže mi je úplně jedno, kam své krásné ruce položíš, dokud je ucítím na svém těle, jak se mě dotýkají, jak mě hladí, jak se o mě všude otírají,“ šeptal. Jeho ruce si pohrávaly s lemem trička. Tom se málem nechal unést představou, jak si ho Bill svléká a odhaluje tak svoje hebké a okouzlující tělo. Nikdy ho ještě neviděl, ale nedokázal si představit, že jeho tělo bude jak jinak, než perfektní.
„Nevadí ti to?“ zeptal se Bill, díval se na Toma. Pak se podíval dolů, kde si jeho prsty hrály s lemem trička, tahaly za něj a trochu ho vytahovaly nahoru, takže se odhalovala jeho pokožka na podbřišku, bílá jako mléko.
Tom nervózně polkl, sjížděl Billa pohledem odshora dolů – vypadal u toho jako hladový predátor – a olizoval si rty. Bože, ano, ano. Pokud si Bill chtěl sundat tričko dolů – nebo cokoliv jiného – Tom byl více než spokojený a rozhodně ho nezastavoval. Nebylo tady nic, co by chtěl vidět víc než Billa bez oblečení. Dobře, být s ním doopravdy, držet ho, líbat ho… To bylo něco, co chtěl ještě víc, po čem doopravdy dlouho toužil. Ale vidět ho bez trička byl hlavní zdroj jeho touhy. Právě teď byl oslaben chtíčem natolik, že se třásl od hlavy až k patě. Jediná věc, která ho v celé téhle svlékací věci znejišťovala, byla ta, že Bill bude očekávat, že se také svlékne… Že se svlékne až do naha. Nebyl si úplně jistý, jestli to mohl dokázat. Byl naplněn nesmírnou touhou, nepopsatelným množstvím touhy, a více alkoholem, než mohl pravděpodobně zvládnout, ale pořád v něm vřely pochybnosti a strach, což hrozilo, že všechno pokazí.
Nicméně pokýval na souhlas. Jeho pusa byla otevřená dokořán, když sledoval Billa vyhrnovat si tričko výš a výš, až dokud Tom neviděl jeho sotva viditelné břišní svaly, žebra… A to nádherné tetování na jeho kyčli, ze kterého mu vysychalo v puse. Billovy křivky byly ostře řezané, ale Tom si byl i nadále jistý, že je úžasný, dechberoucí a dokonale nádherný. Jeho kůže se třpytila, zářila. Byla světlá jako sníh, ale vypadala tak jemně, jemněji než bavlna, a Tom nechtěl nic jiného, než po tom lákavě chutném těle přejíždět svými dlaněmi.
Tom se téměř udělal při pohledu, když si Bill konečně sundal tričko úplně a zahodil ho. Rozhodně se nezajímal o to, kde přistane. Bill byl tak zasraně… sexy. Tom nevěděl, co jiného si myslet, nemohl najít jiná slova, aby popsal Billovu krásu.
„Líbí se ti, co vidíš?“ řekl Bill. Mluvil tiše, chraplavě a Tom by přísahal, že mu v očích jiskří. Tom slyšel, co Bill řekl, slyšel to jasně a srozumitelně, nicméně jeho pusa nezvládla vyslovit žádná slova. Oči se mu leskly strachem, upřeně na Billa zíral, snažil si vtisknout do paměti každý záhyb Billova hrudníku a břicha. Jeho pohled se pomalu rozostřoval, až nakonec viděl jenom bledou barvu Billovy pokožky a perfektní strukturu jeho těla. Několikrát hloupě zamrkal, rychle pokýval hlavou, protože se mu to líbilo. Miloval, co viděl, Bill byl více než krásný. „Myslím, že by sis měl taky sundat tričko?“ pobídnul ho Bill téměř nevinně. Tom cítil, jak mu v puse zase vysychá. „Vsadím se, že se pod tvým tričkem ukrývá okouzlující tělo.“
Tom se začervenal, podíval se dolů do klávesnice, v hlavě mu tepalo. Nervózně omotal palce kolem lemu trička, skousnul si ret. Mohl to udělat? Co když Bill bude jeho tělo nesnášet? Nebyl bledý a krásný jako on. Měl trochu břišních svalů, ale byly zvláštně tvarované a nebylo to nic světoborného. Měl tu a tam jizvy z dětství, kdy lezl po stromech. Nebylo na něm toho moc vidět. Bill to bude pravděpodobně nesnášet. Chytil lem svého trička a opakoval to, co před chvílí udělal Bill. On byl ale trochu nervózní, a trochu podezříval Billa, že on ne. Ztěžka dýchal nosem, pevně k sobě stlačil oční víčka. Mohlo ho to ranit? Jediná věc, která se mohla stát, byla ta, že se Bill zeptá, jestli si může tričko obléknout zpátky, bude zahanbený a zraněný, ale i tak to pro Billa udělá.
„Okay,“ řekl, jeho spodní ret se chvěl. „Okay, dobře,“ pevně chytil kus látky mezi prsty a jedním tahem přetáhl tričko přes hlavu, byl to šílený okamžik. Odhodil ho bez přemýšlení, bez dýchání. Trvalo to dobrých pár minut, než měl vůbec odvahu znovu se na Billa podívat. „Nesměj se,“ zamumlal a zakryl si hrudník svým hubeným předloktím. Věděl, že to příliš nepomůže, ale i tak ho to nezastavilo ve skrývání svého podivně vypadajícího hrudníku.
„Oh, wow,“ zamručel Bill neklidně. Tom byl stále moc vyděšený na to, aby se podíval. Nevěděl, jak tento výrok brát, nevěděl, jestli je to dobrá nebo špatná odpověď. Jediné, čeho si byl skutečně vědom, bylo to, že celé jeho břicho, hrudník a paže jsou pokryty husí kůží. „Bože, proč bych se smál?“
Tom zvedl pohled ze svého klína, zvědavě zdvihl obočí, jeho oči byly roztažené údivem. Okamžitě protnul svůj pohled s Billovým skrz obrazovku počítače. Cítil, že mu srdce spadlo až do žaludku. Všiml si, že Bill zírá, mezi rty měl malou mezeru, ve které měl povystrčený jazyk a zvlhčoval si jím své krásné rty. Tom pociťoval vlastní smůlu, protože se pomalu roztával a nebude tím pádem moct poznávat nové emoce.
„No to mě poser, jsi nádherný,“ vykřikl Bill. Výška jeho hlasu byla zničehonic vyšší než normálně a červeň prosakovala Tomovými tvářemi. „Proč sis vůbec myslel, že bych se smál?“
Tom nemohl mluvit, jako by oněměl, nasucho polykal. Stěží mohl zavřít pusu, ačkoliv by chtěl. Byl kompletně zablokovaný, téměř ztratil i schopnost dýchat. Nefungoval. Nepřemýšlel. Procházel si nějakým typem šoku. Myslel to Bill vážně? Byl…? Mohl…? Zakroutil hlavou a snažil se něco říct. Cokoliv… Byl ale naprosto unešen Billem. Jeho náhlým výbuchem.
„Upřímně nechápu, proč trváš na skrývání takového těla,“ promluvil Bill. Pohled poněkolikáté upřel na jeho opálené břicho. Tom byl pořád nervózní z toho, jak se ukazoval. Ostražitě a nemotorně přejel dlaní přes svou hruď, přes levou část hrudníku, dolů na břicho. Snažil se tak vyhladit husí kůži, která se všude roztahovala. „Tome, kdybych měl tak pevné svaly jako ty, nemyslím si, že bych vůbec nosil tričko.“
„Tohle nemůžeš myslet vážně,“ zamumlal Tom hloupě. Ušní lalůčky měnily barvu na červenou.
„Ukážu ti, jak moc vážný jsem,“ zavrčel Bill netrpělivě. Zahákl prsty za gumu svého spodního prádla.
Tom si byl jistý, že opět přestal dýchat v momentu, kdy se ukázala část Billova bledého, oholeného těla, která byla ukryta pod jeho spodním prádlem.
autor: The_poltergeist
překlad: Catherine
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 14
Tom už je s tím svým věčným vyšilováním vážně otravný, ale oceňuju, že se snaží s tím nějak poprat. Billovi po tom minulém dílu moc nevěřím, je nějakej divnej. Mám o Toma strach.
Díky za překlad
Retardovany lachtan xDDD
To je tak uzasny! Tenhle dil byl mimoradny, uchvatny, proste wow! Miluju vsechny ty popisovane detaily, pohledy, zdvihnuti oboci, pri cteni proste nevnimam nic jineho a vsechny sceny Billa s Tomem a vsechny jejich pohyby si predstavuju dokonale. Nadherne! Je to vazne napinave, stale nevim, co ma Bill zalubem a chci to zjistit! Jenom doufam, ze to Tomovi nekopne zpatky ty piva, pocitam, ze uz ma asi 7? byl by to trapas:D A moc nechapu, jak muze vnimam, ja bych byla po tolika pivech asi dead:D Fakt doufam, ze ten alkohol nic nezpusobi (jeho mamka to kazdopadne zjistit musi, driv nebo pozdeji, ze ji ubejvaj veci na baru:DD – hrozne me rozesmala zminka o tom, ze by si tam Tom mel do pokoje prenest ten bar nebo tak:D )
Tenhle dil byl mj. taky mimoradne vtipny! Kralovsk jsem bavila a uzila si vsechny ty sceny s chichotanim, schovavanim obliceje do dlani i vlastnim okomentovanim jako "o muj boze!", "to je tak sladky!", "mysli to vazne?!" apod.
Povidka me neprestava tankova!:D Je bozi! Diky za preklad, draha Catherine, je dokonaly!!!
já si nemůžu pomoct ale je to tak strašně roztomilé celé! *-* 😀 jen dál :3
Tom mě štve i když za to nemůže doufám že Toma Bill nepodrazí.
Tom je prostě……Tom. Docela mě zajímá, zda se někdy těch svých myšlenek vůbec zbaví? Je mi jej totiž čím dál víc líto. Žít s něčím takovým musí být přímo peklo, i když tedy klobouk dolů nad tím, že se tak odvázal. Piva sice udělaly svoje 😀 ale stejně. Já jsem taky děsnej stydlín s Toma obdovuji, tečka!! 😀
No a z Billa mám pořád zvláštní pocit. Pořád nějak nevím, co si myslet..!
Moc děkuji za skvělý překlad! 🙂
Je to čím dál lepší, ten Bill se mi nějak nelíbí….
Je divné, že sa pred webkou nechá vyzliecť ale na stretko nejde a od Billa je divná tá ignorácia a zrazu takáto akcia. Som neskutočne zvedavá čo z toho bude.
Ja som si vela dielov predčítala už v originále a trošku lutujem lebo takto si to vychutnám o milion percent viac ♥♥ ďakujem za krásny preklad