autor: Emilia
Tom šel poprvé do školy od toho okamžiku, kdy se dozvěděl, že jeho otec někoho má. Nebyl schopný dávat příliš pozor, ale potřeboval se na něco soustředit. Doma se akorát užíral. Jednak vzteky, protože mu ani jeden z rodičů nebyl schopný říct o jejich problému. Hráli před ním divadýlko spořádané rodinky. Jelikož to u nich nikdy nebyla žádná idylka, ničeho si nevšiml. ‚Možná kdybych byl pozornější, více vnímavý…‘ Myšlenky mu proudily hlavou. Tak trochu se za to obviňoval. Následoval pak obrovský smutek, lítost, pocit beznaděje. Věděl, že to ve skutečnosti nebyla jeho vina. Nemohl s tím nic udělat. Nemohl je donutit být spolu přes jejich vůli. Jen nechápal, kde se to pokazilo. V čem ta chyba tkvěla. Zahloubaný do sebe si ani nepovšiml zvonění, které bylo signálem pro konec hodiny. Vyrušilo ho až jemné poklepání na rameno. Vzhlédl a hleděl do zelených očí vykukujících zpoza černých plastových brýlí.
„Ahoj Tome. Ehm všimla jsem si, že dneska vypadáš nějak nepřítomně. Děje se něco?“ Ve skutečnosti Toma pozorovala celou hodinu. Nevnímavost u něj nebyla příliš obvyklá. Velmi se snažil dávat ve škole pozor, aby látku co nejlépe pochopil. Tom se trochu zarazil. Nechtěl svým chováním upoutávat příliš pozornosti. To poslední, co by si přál, bylo, aby se o jeho situaci v rodině dozvěděli spolužáci ve škole.
„Jsem v pohodě, jenom špatná noc, víš? Moc jsem toho nenaspal.“ Nechtěl lhát, ale tohle v podstatě byla pravda. Jenom vynechal důvod toho špatného spaní.
„Aha. No já… bylo to fajn… minule v kavárně.“ Usmála se na něj nervózně.
„To bylo.“ Pokýval Tom na souhlas.
„No a tak jsem si říkala, když jsi teď nebyl ve škole kvůli té nemoci, že by sis chtěl třeba spravit náladu a něco zase podniknout?“
Tomova matka volala do školy a omluvila jeho nepřítomnost jako nemoc. Nechtěla ho nutit chodit do školy, a zároveň vyvolávat v okolí moc velký povyk. Už tak byla ponížená, že Franz jí zahýbá s o 10 let mladší holkou.
„A víš co? Proč ne. Aspoň přijdu na jiné myšlenky. Kam bys chtěla jít?“ Tom bez váhání souhlasil. Chtěl využít co nejvíce příležitostí nezdržovat se doma.
„Co třeba kino? Moc ho nenavštěvuji, ale slyšela jsem, že hrají nějaký historický film podle skutečné události. Přišlo mi to docela zajímavé.“
Tomovi bylo v podstatě úplně jedno, kam půjdou nebo co budou dělat. Hlavně, že to bude mimo domov.
„Fajn. Dobře. Tak zjisti čas a dej mi vědět, v kolik tě mám vyzvednout.“ Usmál se Tom.
Madelaine byla nervózní. Odhodlávala se celé dva týdny k tomu někam Toma pozvat. Od té malé oslavičky, kterou si udělali po jejich projektu do angličtiny, se v podstatě nevídali. Pozdravili se akorát ve škole a potom Tom na týden onemocněl. Tímhle odloučením zjistila, jak moc jí Tom chybí. Bylo skvělé si s ním povídat, blbnout. Měl opravdu zájem o její osobnost, o to jaká je. Ne o to, jak vypadá. Moc si také rozuměl s její rodinou. Raymond si ho oblíbil. Přicházelo to tak nenápadně a pomalu, avšak stalo se. Zamilovala se do něj. Cítila, jak se jí kroutí žaludek pokaždé, když se na ni podívá těma svýma oříškovýma očima s dlouhými uhelně černými řasy. Nebo když se na něco soustředil, svrašťoval obočí, čímž se mu mezi ním vytvořila vráska. Bylo to roztomilé. A ten jeho nový piercing! Jeho rty teď lákaly ještě víc než předtím. Nikdy nebyla moc odvážná, co se týče vyjadřování citů. Hodně se styděla, ale věděla, že by měla učinit nějaký krok, jinak se jejich vztah nikam nepohne.
…
„Tady převedu tohle číslo a vydělím to 8?“ Serina se nejistě podívala na Erica. „Překvapuje mě, že to říkám, ale je to správná odpověď.“ Pokýval Eric uznale hlavou. Bylo po škole a měli se Serinou další hodinu doučování. Od té jejich dohody se Serina opravdu začala snažit. Eric byl dokonce překvapený jak moc.
„Víš, nejsi tak blbá, jak se děláš.“ Nikdy nevěřil, že by tohle mohl říct, ale ta holka nebyla hloupá, jak si původně myslel. Vlastně jí matika docela šla.
„Ty jsi tak milý. Vážně umíš zalichotit holce, Sommere.“ Zareagovala uštěpačně Serina a oba se trochu ušklíbli. Stále byli úhlavní nepřátelé a rozhodně se nezačali bratříčkovat jen kvůli tomu, že spolu teď trávili docela dost volného času. „Ale teď vážně, myslíš, že jsem připravená na zítřek?“ Zeptala se Serina bez legrácek okolo. Zítra jí čekal větší test z matiky. Tenhle test mohl rozhodnout o spoustě věcí. Třeba o tom, jestli jí matka vrátí kreditku a nechá ji zase volně dýchat, nebo také o tom, jestli učitel začne uvažovat, že jí připustí k maturitě, což bylo pro Serinu samozřejmě až na druhém místě.
„Měla bys být. Projeli jsme celou aktuální látku a také něco z minulých témat. Napíšu ti ještě pár příkladů i s řešením na domácí procvičování.“ Eric se pustil do psaní. Řešení jí tam pro jistotu připsal na druhou stranu papíru, aby ji nenapadlo mu náhodou ještě večer volat. Rád by se totiž vyspal. Za poslední dobu spolu byli mimo doučování v kontaktu docela často. Vyplýtval na ni polovinu svého kreditu. Nevěděl, jestli byla Serina, kterou matiku nezajímala horší, než Serina posedlá matikou.
„Fajn. Kdyby něco, ozvu se.“
„Raději ne. Připsal jsem ti tu proto ty výsledky.“ Upozornil Eric na fakt, kvůli kterému se tam obtěžoval ty výsledky psát.
„Ále neříkej, že se ti nelíbí si se mnou denně volat a psát.“ Zašklebila se Serina provokativně.
„Je to docela finančně náročné. Mí rodiče nevydělávají miliony, nemůžu si dovolit propsat svůj kredit jenom s tebou.“ Vychrlil na ni Eric vyčítavě.
„A s kým jiným by si tak asi šprt jako ty psal?“ Protočila Serina nezaujatě oči.
„Třeba s holkou, která by to ve skutečnosti ocenila?“ Odvětil Eric tónem, kterým říkal ‚To je přece úplně jasné, jsi totálně blbá, že ti to nedochází?‘
„Taková existuje?“ Serina otevřela pusu a přiložila si k ní ruku na znamení gesta, že jí vyklouzlo něco, co nemělo. Samozřejmě schválně.
„Proč si myslíš, že ne? Ke tvému překvapení taky vedu intimní život. Jenže pro člověka jako ty je tohle údivu hodné, jelikož se nestaráš o nikoho jiného než sama o sebe. Nejsi jediná, kdo vede nějaký osobní život mimo školní zdi.“ Ericovi opět stoupl tlak. Tahle holka ho dokázala permanentně vytáčet. Nechápal, jak mohl být někdo tak arogantní a sebestředný. Aktuálně sice nikoho neměl, ale v minulosti už se dvěma dívkami byl.
„Protože sex je zábava a zábava je všem šprtům cizí?“ Serina dál kula železo, dokud bylo žhavé. Strašně ji bavilo Erica provokovat, navíc jí tahle debata přišla docela zajímavá. Myslela si, že lidé jako Eric, tedy chytří lidé, pořád leží jenom v učení a slovo sex nebo zábava je pro ně zapovězené téma. Když nad tím tak přemýšlela, vlastně se nikdy pořádně nebavila s nikým mimořádně chytrým. Sama si nemyslela, že by v něčem ve škole vynikala. Byla krásná a krásné lidi má přece každý rád, nepotřebovala mít dobré známky nebo nějaké speciální dovednosti, aby si jí ostatní spolužáci všimli.
„No když se tak na tebe koukám, v souvislosti s tebou mi slovo sex cizí je.“ Eric udeřil hřebík na hlavičku. Serina vylítla jako čert z krabičky. Jak se jí někdo jako Eric opovažoval ne jenom naznačit, nýbrž rovnou vpálit do obličeje, že není hezká?
„Tak já ti nepřijdu sexy, hm?“ Serina si zamračeně založila ruce na hrudi.
„Vlastně mi přijdeš jako úplně pravý opak toho slova.“ Eric jí to vracel se vším všudy. Věděl, jak je tahle ‚královna krásy‘ citlivá na svůj vzhled. Byla velmi domýšlivá. Serina jednala impulzivně. Nevěděla, proč to udělala, dostatečně dlouho to nepromýšlela. Přitáhla Erica k sobě a políbila ho. Nebyl to polibek v pravém slova smyslu. Jen splynutí rtů. Po chvíli se odtáhla, když viděla, že Eric nereaguje. Třeštil na ni oči v údivu. Byl v šoku a nemohl sám sobě nepřiznat, že ho to nenechalo chladným. Ovšem jediné, co s ním něco dělalo, byla její krása. Který 17 letý kluk v pubertě by se nevzrušil, kdyby se na něj vrhla dlouhovlasá blondýna s bujným poprsím? Které ještě k tomu velmi ráda vystavovala na obdiv.
„Prostě nejsi můj typ.“ Řekl jednoduše, jakmile se vzpamatoval. Vstal a měl se k odchodu.
„Ale já jsem každýho typ!“ Zakřičela na něj udivená, jak z toho, co udělala, tak z Ericovy reakce. Tohle byl přece sen každého, aby se na něj Serina Dörflerová vrhla. Eric se u dveří zastavil a ohlédl se na ni.
„A právě tohle je ten důvod, proč nejsi. Jsi sobecká, marnivá, sebestředná. Nezajímá tě nikdo jiný kromě tebe samotné. Ne všichni u holky koukají jenom na vzhled.“
„Jestli o tomhle někomu jen cekneš, jsi mrtvý!“ Pohrozila mu Serina. Byla vážně naštvaná. Kam si ten šprt myslí, že sakra jde? Kdo si myslí, že je?! Aby jí takhle hanil, urazil a ponížil a pak si jen tak odkráčel?
„Buď bez obav, nehodlám si dělat veřejně ostudu. A hodně štěstí s tím testem.“ Dodal Eric mrknul na ni a konečně vykráčel z místnosti. Teprve za dveřmi odhodil masku naprostého flegmouše a s povzdechnutím zamířil domů. ‚Pomátla se snad? Líbat mě?‘ Ta holka opravdu uměla šokovat, nikdy by od ní nic takového nečekal.
Serina mrskla svoji propisku proti tabuli. Cítila se vztekle a hloupě. To na tom je opravdu tak špatně, že už nedokáže vzrušit ani tohohle troubu? Možná byla chyba opravdu v ní, a proto už ji Ben nechtěl. ‚Ach Ben…‘ Povzdechla si. Tohle se nesměl dozvědět. Ani on, ani nikdo jiný. Byla by to společenská sebevražda. Z té matiky jí začínalo hrabat.
„Zlato, už je tady Tom!“ Zavolá na Maddelaine její máma Josephine, když se domem rozezní zvuk zvonku.
„Hned jsem tam, můžeš mu otevřít?“ Zakřičí Maddelaine nazpět a rychle na sobě dokončoval poslední úpravy. Na schůzku s Tomem se připravovala již přes dvě hodiny. Nikdy se moc nemalovala, ani neupravovala, ale dnes si dala velmi záležet. Chtěla se Tomovi líbit. Na očích měla nanesené perleťově bílé stíny a řasenku. Tváře si poprášila trochou růže od matky, aby chytily zdravou barvu. Místo svých obvyklých rovných kadeří se jí na hlavě skvěly široké lokny. Natočila si vlasy kulmou a musela pořádně zafixovat lakem, aby jí držely. Měly tendenci velmi rychle opadat, kvůli jemnosti jejích kadeří. Na sebe si vzala světle růžovou halenku, lemovanou černou krajkou a k tomu Áčkovou sukni stejné barvy, jen na ní místo krajky byla nakreslená černá srdíčka. Ladně seběhla dolů po schodech do předsíně, kde stáli Tom s Josephine a právě o něčem konverzovali. Oba se otočili, když vešla. Nervózně se usmála.
„Moc ti to sluší.“ Zalichotil jí Tom. Jednak ze slušnosti a také proto, že si myslel, že jí to opravdu slušelo.
„Děkuji.“ Maddelaine se začervenala. „My asi půjdeme.“ Otočila se na matku a rozloučila se s ní. Josephine si všimla, že si půjčila její kosmetiku. Nikdy to nedělala. Bylo jí jasné, že to udělala kvůli Tomovi. Koneckonců jí se také líbil. Byl velmi slušný, chytrý a z dobré rodiny. Neviděla důvod, proč by s ním Maddelaine nemohla randit. Stará už na to byla dost.
Jakmile dorazili do kina, Tom šel koupit lístky a pak společně vybírali popcorn. Tom měl rád slaný a Maddelaine naopak sladký a barevný. Nemohli se dohodnout, který koupí, tak vzali oba. K tomu velké kelímky nezdravé coly. Tom tyhle věci nepil často. Vlastně skoro vůbec, v jejich domě se tyhle nezdravé nápoje nevyskytovaly. Proto mu nevadilo si něco takového jednou za čas dopřát. Film, ačkoli byl z historie, nebyl nudný. Oběma se líbil. Tom neměl rád tupé americké komedie nebo novodobé filmy, kde jedno klišé střídalo druhé. Po filmu se ještě chvíli procházeli v menším parčíku při čekání na příjezd Tima.
„Dnes se mi to s tebou líbilo.“ Promluvila Maddelaine, čímž přerušila chvilkové ticho, které nastalo poté, co film důkladně prodiskutovali a zhodnotili.
„Mně také. Zlepšilo mi to náladu.“ Usmál se na ni Tom. Na chvíli nemyslel na to, co se dělo doma. A ačkoli věděl, že se k tomu bude muset stejně vrátit a nikam to nezmizí, bylo fajn na chvíli vypnout a nemyslet.
„Měl jsi ji špatnou?“ Zeptala se udiveně Maddelaine. Všimla si Tomova podivného chování od té nemoci. Nerada ho viděla smutného.
„Měl, ale teď už díky tobě nemám.“ Odvedl Tom řeč jinam. Nechtěl se v tom hnípat a kazit večer.
Zastavili se u menší lavičky a posadili se na ni. Na okamžik zavládlo ticho. Trvalo asi pět minut. Tomovi to nepřišlo zdaleka tak dlouho, ale pro Maddelaine to bylo snad nejdelších pět minut jejího života. Rozhodla se ho po mnoha úvahách přerušit.
„Mám tě ráda.“ Vysoukala ze sebe roztřeseně.
„Taky tě mám rád.“ Odvětil bez váhání Tom a podíval se na ni. Byla to pravda, měl ji moc rád. Byla to skvělá holka. Ještě před nedávnem by ani nepomyslel, jak dobrými kamarády se mohou stát. Vlastně nikdy nekamarádil s žádnou holkou. Maddelaine klopila pohled. Toma nenapadlo, že se mu tam právě snaží vyznat city.
„Ne, já myslím ráda jako… takhle.“ Nevěděla, jaká použít slova, tolik se styděla a byla příliš nervózní. Jediné, co ji napadlo, bylo projevit Tomovi svoje city činy, a tak neobratně přiložila své rty k těm jeho. Nebyl to žádný uslintaný polibek, jen přiložení rtů. Trvalo to prchavý moment. Přesto byl ten moment skutečný. Tom rozšířil oči v údivu. Ani ve snu ho nenapadlo, že když Aduška říkala, že k němu Maddelaine chová náklonnost, bude to pravda. Byla to přece kamarádka a dobrá kamarádka. ‚Líbání je naprd, všechno jenom pokazí.‘ Pomyslel si Tom, když si vzpomněl na nechutný polibek s Jessicou.
„Já… Medie…“ Začal, jenže vlastně nevěděl, jak pokračovat. Nechtěl Maddelaine zranit, ale také jí nemohl city opětovat. Necítil se vůči ní tímhle způsobem.
„Promiň, byla to hloupost.“ Maddelaine okamžitě zalitovala svého činu. Hanbou by se nejraději propadla. Byla určitě červená jako rajče.
„Nebyla. Jenom… nevím, co říct, víš? Opravdu mi to lichotí jen… jsi moje dobrá kamarádka. Hodně dobrá… a já tě nechci ztratit. Nechci ztratit to přátelství, co mezi sebou máme. Mám tě moc rád a mrzelo by mě, kdyby to teď začalo být mezi námi divné, protože jsme si dali pusu.“
Tak tohle zrovna nebyla ta slova, která chtěla, aby byla z úst jejího idola vyřčena. Byla hloupá, když od Toma čekala, kladnou reakci a opětování svých citů. Cítila se hrozně. Nejraději by se zvedla a utíkala tak daleko, jak by jí to nohy dovolily. Neudělala to. Zůstala sedět a snažila se tvářit naprosto normálně. Už tak ze sebe udělala totální krávu, nemusela to ještě zhoršovat.
„Jasně, můžeme dělat, jakože se nic nestalo? Už tak se cítím dost trapně.“ Pípla potichu a Tomovi se pohledem vyhýbala. Tom viděl její křehkost a zranitelnost. Věděl, že ať se vynasnaží udělat cokoli, každý krok způsobí nevratné škody. Než stačil cokoli říct, přijel konečně Tim. Celou cestu oba mlčeli. V limuzíně panovalo značné napětí. Tim si toho také všiml a pokusil se odlehčit atmosféru konverzací o filmu. Viděl však, že ani jeden z nich se nechytá, a tak to nechal raději plavat.
Když Maddelaine dojela domů, zula boty a běžela urychleně do svého pokoje. Ani matce neodpověděla na otázku, jak se měla v kině. Sesunula se na postel a začala plakat.
„Jsem blbá, blbá, blbá.“ Nadávala si potichu. Uslyšela jemné klepání na dveře, za nimiž se škvírou protáhla Josephinina hlava.
„Můžu dál?“ Optala se potichu.
„Stejně už jsi tady.“ Konstatovala uvzlykaně Maddelaine. Její matka si povzdechla, zavřela za sebou dveře a opatrně si přisedla na kraj postele.
„Co se stalo?“
„Nechci o tom mluvit.“ Řekla přidušeně Maddelaine, jak bořila obličej do polštáře.
„Byl na tebe Tom zlý? Udělal ti něco?“ Josephine měla o svou dceru strach. Byl to už nějaký čas, co ji viděla takhle smutnou. Nechtělo se jí věřit, že by jí Tom ublížil. Nicméně vyloučit to nemohla.
„Né. Proboha. neudělal vůbec nic, a to je právě to.“ Matka ji pohladila po zádech a snažila se jí vyjádřit porozumění a svoji lítost.
„Ty ho máš opravdu hodně ráda, viď?“
„Ráda? Víc, než ráda… Jenomže mi řekl, že to necítí stejně, že mě má rád jen jako kamarádku. Udělala jsem ze sebe blázna. Všechno jsem zkazila.“ Maddelaine znovu zabořila hlavu do polštáře a z očí se jí spustila salva nových slz.
„Ale neudělala. Byla jsi upřímná. Kdybys mu neřekla, co cítíš, dusila bys to v sobě, mohlo by to negativně ovlivnit vaše přátelství a pořád by ses užírala tím, žes to nezkusila. Teď víš, jaký k tomu má Tom postoj. Je sice smutné, že necítí to samé, ale aspoň víš, na čem jsi. Můžeš se tak posunout dál.“ Josephine přesně věděla, co její dcera prožívá. Musel se jí zbořit svět, protože to byla první láska a ta bývá nejbolestivější.
„To nemůžu, mami, nemůžeš tomu rozumět.“ Maddelaine měla pocit, že jí někdo rve srdce vejpůl. Jak teď může jít do školy a denně Toma potkávat? Dívat se na něj a dělat jakoby nic?
„Chce to čas.“ Josephine věděla, že se rány zahojí. Maddelaine na to musela přijít sama.
Tom si myslel, že po včerejšku nemůže přijít nic horšího. Mýlil se. Hodina tělocviku. Obvykle by to byla docela normální hodina. Ovšem jejich učitelka stále nebyla přítomna, což znamenalo peklo na zemi se 4. B a starým Körnerem.
„Áááá, pan Kaulitz. Věřím, že od minule jste si nástup velmi pečlivě nacvičil, tak se předveďte.“ Ušklíbnul se Körner. Toma si pamatoval moc dobře. Hlavně kvůli jeho legendárnímu gólu do brány vlastního týmu.
„Jistě.“ Ucedil Tom. Nebyl z toho zrovna nadšený. Nicméně mu stejně nic jiného nezbývalo. Udělal nástup. Jeho třída musela celá cvičit. Žádné omluvenky se nebraly v potaz. Körner je nazval línými kůžemi.
„Dejte si 20 koleček na rozcvičení. Jedu, jedu, neflákám se!“
Tomův spolužák Albert málem dostal mrtvici z počtu koleček, jež si měli uběhnout, aby se rozehřáli. Tělocvična byla obrovská.
„Určitě tady umřu.“ Zakňoural.
„Buď tak, anebo tě zabije starý Körner, když se zastavíš.“ Konstatovala Hana. Další Tomova spolužačka. Tom jenom přikývl na souhlas.
„Opřete se do toho, i moje babička běhá rychleji, a to je na vozíku!“ Zařval po nich Körner. Po 20 kolečkách byli všichni z Tomovy třídy vyšťavení. 4. B se samozřejmě jen lehce zadýchala.
„Teď budeme trénovat nájezd na bránu. Steiner, do brány! Půjdete všichni po jednom a každý si zkusí dát gól. Jednodušší už to nemůže být.“ Instruoval starý Körner. Steiner kráčel se sebevědomým úšklebkem k bráně. Byl to Benův spolužák a velmi dobrý brankář. Všichni si vybrali hokejku a postavili se do řady. Prvákům samozřejmě lítal míček všude možně. Jednou dokonce zasáhl i Körnera, který stál úplně mimo bránu. Vražedně se podíval na Hanu, které míček ulítl.
„Pardon.“ Špitla omluvně a radši se rychle vytratila z jeho dohledu. Další na řadě byl Ben. Samozřejmě se s přehledem trefil a ladně odkráčel. V jeho podání to vypadalo jako nejjednodušší věc na světě. Tom na tom už tak dobře nebyl. Měl přijít co nevidět na řadu. Jakmile před ním spočinul míček, rozběhl se a kvedlal před sebou hokejkou. Chystal se ho konečně odpálit, když byl dostatečně blízko brány, ale zakopl, špatně došlápl a svalil se na zem. Vyjekl bolestí.
„To snad není pravda.“ Chytil se Körner za hlavu. Větší nemehla neviděl.
„Heller, odveďte ho na ošetřovnu, hned!“ Nakázal Benovi, když viděl, že se Tom drží za kotník. „Ostatní pokračují.“ Po vyřčení těchhle slov začali všichni mrmlat, ale poslechli a pokračovali.
„Křehotinko, ty máš ale štěstí.“ Ušklíbl se Ben, pomohl Tomovi vstát a přehodil si jeho ruku přes rameno. Podpíral ho, aby nemusel na chodidlo došlapovat celou svou vahou.
„Nesnáším tělocvik, nesnáším Körnera a nesnáším florbal. Je to všechno stupidní.“ Nadával Tom a belhal se s Benem na ošetřovnu. Opíral se o něj a držel se jeho svalnatého ramene. Byl u něj nejblíž, jak jen mohl kdy být za celou dobu. Hezky voněl, jemně a svěže. Došli k ošetřovně, Ben posadil Toma na chodbu a zaklepal na dveře. Sestra otevřela a řekla, ať chvíli počkají, měla uvnitř zrovna dívku, které se udělalo zle. Ben se sesunul vedle Toma a zadíval se mu do obličeje.
„Hej, nová vizáž.“ Pokývnul hlavou směrem k Tomovu piercingu. Ani si jej nestačil všimnout. Viděli se po nějaké době až na téhle hodině tělocviku. Tom si sáhl na místo, kde mu ve rtu sídlil malý ocelový kroužek.
„No jo.“
„Cool.“ Konstatoval Ben. Neřekl by do Toma něco takového. Hodně ho překvapoval. Jak s návštěvami těch večírků, tak s tímhle piercingem.
„No, rodiče jsou jiného názoru.“
„Nevěděli o tom?“ Podivil se Ben. Tom zakroutil hlavou.
„Teda Kaulitzi, ty se nezdáš. Takhle se jim vzbouřit.“ Myslel si, že Toma správně odhadl, ale došlo mu, že o něm zase tolik nevěděl. Dělal hodně nepředvídatelných věcí. Věci, které ho překvapovaly a možná by to tak nebylo, kdyby Toma doopravdy znal.
„Zasloužili si to.“ Řekl Tom pevným hlasem.
„Co provedli tak hrozného?“ Zeptal se Ben se zájmem. Tom se nadechl k odpovědi. Uvažoval, jestli to říct zrovna Benovi. Nikdo kromě Erica o tom nevěděl, neřekl to ani Maddelaine. Nakonec to z něj vypadlo.
„Asi se budou rozvádět. Táta si někoho našel. Nejdřív jsem myslel, že to máma neví. Nakonec se ukázalo, že to celou dobu věděla a oba to přede mnou tajili. Dělali ze mě pitomce, jak je všechno v pořádku a nic se neděje.“
„To je nahovno.“ Odpověděl Ben a Tom v jeho očích mohl vidět náznak pochopení.
Ben sám věděl, jaké to je hrát si na spořádanou rodinu. Mezi jeho rodiči sice nebyl žádný takový problém, ale rozhodně nebyli milující se rodina. Ben měl dost toho, jak se všichni přetvařovali. Byla to jen máma, táta a Adrian. Ben do toho jejich trojúhelníku nezapadal. Byl někde uprostřed. Jako bod, kolem kterého všichni kroužili a nevěděli, kam ho zařadit. Hleděli si do očí a na okamžik měli oba pocit, že jsou na stejné vlně a chápou, jak se ten druhý cítí. Jako by sdíleli jeden s druhým svoje pocity, svoji bolest. Stalo se to rychle. Skončili se rty natisknutými na sobě. Bylo to neohrabané a zároveň křehké. Když se od sebe odtrhli, Ben rozšířil vyděšeně oči a praštil Toma pěstí do brady. Ten vyjekl bolestí, hlava mu cukla do strany. Zvedl se a beze slova odešel. Než se Tom stihl vzpamatovat, sestra otevřela dveře a volala ho dovnitř.
„No propána, to jste na tu podlahu musel dopadnout opravdu tvrdě.“ Spráskla ruce sestra, když spatřila Tomovu začervenalou čelist. Kousl se do rtu v místě nedávno píchnutého piercingu a ranka se rozkrvácela. Neřekl jí, jak k tomu zranění přišel. Nechal ji při vědomí, že to má z hodiny tělocviku. Ben by z toho mohl mít pěkný průšvih, a to nechtěl. Navíc on sám si nepřál, aby se někdo dozvěděl o téhle události.
Tom jel posléze z ošetřovny rovnou domů. Zavolal Adušce, aby matce vzkázala, ať ho omluví z výuky. Nechtěl nikde potkat rozezleného Bena a taky něco vysvětlovat lidem ze třídy. Doma se bohužel nevyhnul setkání s matkou. Vlastně s ní pořádně nemluvil od toho incidentu s piercingem. Respektovala, že s ní mluvit nechtěl. Neměla v úmyslu odpudit si od sebe Toma ještě více.
„Oh Tome, miláčku, jsi v pořádku? Proboha, jak to vypadáš, co to máš na tváři…“ Konstantine se k Tomovi rozeběhla, sotva vstoupil s Timovou pomocí do dveří. Kotník měl nakonec jenom vyvrknutý, takže mu na to sestra dala stahovací obvaz. Konstantine vzala Tomovu tvář do dlaní a začala si prohlížet jeho zranění.
„Musíme s tím do nemocnice, prohlídne tě ten nejlepší doktor.“ Konstantine začala panikařit. Její ubohý syn.
„Mami… mám jenom vyvrknutý kotník a škrábanec na obličeji. Neumírám, nemusím kvůli tomu do nemocnice.“ Řekl Tom úplně v klidu a naznačil Konstantine, že zbytečně přehání.
„Mám o tebe jenom starost. Jsi můj jediný syn. Nikdo tak důležitý v mém životě není.“
„Proto jsi mi lhala o tom, že už vám to s tátou nefunguje?“ Tom se jí podíval do očí. Viděla v nich tu zranitelnost. Vypadaly jako čokoládky nějaké laňky. Křehké, nevinné a ublížené. Věděla, že za ten smutek v Tomových očích mohla ona.
„Víš, zlato… nechtěla jsem ti ublížit.“ Nevěděla, co říct. Díky Franzovi vypadala v Tomových očích jako ta špatná. Mohl za to on.
„Už se stalo.“ Sklopil Tom pohled k zemi a polknul.
„Tvůj otec udělal hroznou věc. Já sama jsem se s tím ještě nesmířila. Nebyla jsem to já, kdo rozbil rodinu. On si našel tu flundru ze své kanceláře a já nevěděla, co mám dělat. Nemohla jsem být upřímná k tobě, protože jsem to nechtěla přiznat ani sobě. Stále stojím o záchranu naší rodiny. Snažím se. Jenže tvůj otec to nevidí. Je úplně poblázněný.“ Konstantine házela veškerou špínu na Franze. Nechtěla si přiznat, že má na rozpadu jejich manželství také značný podíl. Podle sebe nejednala nijak špatně.
„Nemůžu pochopit, proč to táta udělal. Byli jste přece tak šťastní… spolu.“ Pro Toma bylo těžké to pochopit. Věděl, jak těžké je občas s jeho matkou vyjít, ale aby ji táta podvedl?
„Já taky ne. Franz mi to dává za vinu. Vyčítá mi, že jsem se snažila udělat pro rodinu to nejlepší. Tvrdě jsem dřela, abych byla tam, kde jsem, abychom my byli tam, kde jsme teď. Vybudovala jsem rodinně postavení a on se mi odvděčil tímhle způsobem.“ Konstantine spustila hysterický pláč. Sesunula se na pohovku. Takhle se sesypat před Tomem, to rozhodně neměla v plánu. Tomovi bylo matky hrozně líto, ačkoli mu lhala. Přisedl si k ní a objal ji kolem ramen. Přitiskla se k němu a její slzy se vpíjely Tomovi do límce, až ho měl celý mokrý. Adelaide pozorovala celou tuhle scénu ve dveřích. Měla o Toma také strach a přispěchala se ujistit, že je v pořádku, ale když viděla scénu před sebou, nevstupovala. Nechtěla je vyrušovat. Byla ráda, že si Tom konečně promluvil aspoň s jedním z rodičů. Ať už Konstantine byla jakákoli, byla to jeho máma. A každý ve svém životě potřeboval mámu.
Serina si doma zrovna propočítávala příklady, které jí zadal Eric. Byla sice naštvaná z té dnešní scény, ale chtěla se důkladně připravit na zkoušku, co ji následující den čekala. ‚Důkladně.‘ Zopakovala si v duchu. Tohle slovo nikdy nepoužila v souvislosti s učením. Najednou se bez zaklepání rozrazily dveře jejího pokoje. Strašně se lekla. Stál v nich Ben. Nevěděla, že má přijít, nedal jí vědět. Vlastně se jí neozval už několik dní a najednou tady stál zničehonic.
„Ahoj, miláčku… co tady…“ Nestihla nic říct. Vrhnul se na ni a začal ji zuřivě líbat. Všechno proběhlo tak strašně rychle. Serina by měla skákat radostí, že o ni Ben konečně projevuje zájem. Jenže necítila to, co by cítit měla. Žádné vzrušení, motýlky v břiše. Bylo po všem, než se stačila vzpamatovat. Když skončili, Ben se rozvalil na posteli vedle ní a zpod sebe vytáhl papíry.
„Co je to? Ty se učíš?“ Podíval se na ni udiveně.
„Proč se tak divíš?“ Serina mu vzala papíry z ruky a odložila je na stolek.
„Odkdy tě zajímá škola? Nikdy se neučíš.“ Ben se ušklíbnul. Přišlo mu to vážně divné. Znal Serinu a její zájmy.
„Od té doby, co propadám? To samozřejmě nemůžeš vědět, když mi ani nezvedneš telefon!“ Najednou Serinu přepadla vlna vzteku. Co si sakra myslí? Nezavolá, nenapíše a najednou se tu objeví, jak se mu zlíbí.
„Měl jsem toho teďka moc.“ Ben si povzdechl. Zase s tím začínala. To byl důvod, proč se jí neozýval. Ve všem se hnípala, bylo to otravné.
„Moc na to, aby ses mi ozval, ale ne na to, abys mě sem přijel znenadání ošukat? Prosímtě, mám toho dost!“ Serina se zvedla na předloktí, z očí jí šlehaly blesky.
„Ty toho máš dost?“ Zeptal se posměšně Ben.
„Jo, a víš co? Vypadni a už se tady neukazuj. Nejsem žádná děvka na zavolání. Končím s tebou!“ Serina vyskočila z postele, začala sbírat Benovo oblečení a hodila ho po něm.
„Zbláznila ses?!“ Ben se zvedl a urychleně si oblékal spodky.
„Tak běž už!“ Zakřičela ještě hlasitěji. Ben polonahý vyběhl z pokoje. Serina za ním hlasitě práskla dveřmi.
„Hej, co moje košile?!“ Klepal na dveře. Serina však neodpovídala. Stále nahá se sesunula na postel se slzami v očích. Nevěděla, co chce. Ale s jistotou věděla, co nechce, a to dělat někomu onuci. Ať cítila k Benovi cokoli, tímhle chováním to v ní totálně pohřbil.
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 10
Jsem moc rada že pokračuješ v povídce.
Já věděla, že se toho pokračování jednou dočkám =) takovej krásnej vánoční dárek =)
Už jsem v pokračování přestala pomalu věřit O.o a jsem taaaak nadšená z tohohle dílu! 😀 děkuji za zpříjemnění Vánoc 🙂
Přiznávám, že jsem si musela přečíst předchozí kapitoly, abych věděla, o co jde. Nelituji. Je to moc zajímavý příběh a já doufám, že budeš mít čas na psaní. Jsem strašně zvědavá, co bude dál. 🙋