autor: The_poltergeist
Pokud změníš názor, jsem první v řadě.
„Já prostě… Ugh. Já nevím, Georgu. Nikdy jsem ještě nebyl takhle zmatený. Co mám teď dělat? Předstírat, že se nic nestalo?“ zeptal se svého nejlepšího přítele, prosebně se na něj díval svýma provinilýma očima. Věděl, že se na tyhle otázky ptal už alespoň milionkrát a Georg mu dal všechny možné rady. Byl si taky naprosto jistý, že jeho kamaráda už opravdu nebaví mu znovu a znovu dokola odpovídat na ty samé hloupé otázky a pravděpodobně už ho unavovalo neustálé mluvení o Billovi.
Byl si plně vědom toho, že právě teď je špatný kamarád a opravdu ho to vůči Georgovi mrzelo. Cítil vinu za celé to mučení, kterému ho vystavoval, ale opravdu si nemohl pomoct. Kromě Georga neměl nikoho jiného, s kým by mohl mluvit. Tohle ho ale tak obtěžovalo, pohlcovalo, nespal kvůli tomu a opravdu se bál, že exploduje, když o tom mluvit nebude.
Georg, který momentálně seděl u Toma na gauči a horlivě přežvykoval svoje nudle, si jen povzdychl a podíval se na Toma stylem, že opravdu už nemá žádnou jinou odpověď. Nevěděl, co říct, všechno už řekl. Tom pokýval hlavou, rozuměl. Procházeli si tímhle už tisíckrát a opravdu tu nebylo nic dalšího, co by se dalo říct. Teď si ale nemohl pomoct, cítil se podivně zklamaný a velmi frustrovaný. Ne kvůli Georgovi, ale kvůli Billovi a kvůli sobě – kvůli celé téhle zatracené situaci, která si pohrávala s jeho hlavou.
„Zeptám se znovu. Jsme si jistí, že ohledně té zprávy lhal?“ zeptal se Georg pomiliontý. „Zeptal ses ho vůbec?“
„Myslel jsem, že jsme se shodli na tom, že si nejsme jistí ničím,“ zamumlal Tom. Promnul si spánky, bolela ho hlava, pulsovalo mu v ní, pravděpodobně byla připravená rozprsknout se na milion malých kousků. „Po tom všem se choval úplně divně a řekl, že to není důležité nebo tak něco. Sakra, já už si to ani nepamatuju… Ale prostě jsem cítil, že lže nebo… možná nelhal, ale cítil jsem, že nebyl úplně upřímný. A ne, nezeptal jsem se ho, prostě jsem to ignoroval. Prostě… pokud musel lhát, nechci to vědět, chápeš?“ řekl Tom potichu a zatahal se za dredy. Pevně zavřel oči, cítil závrať, cítil, že si potřebuje lehnout. „Nechci, aby to byla pravda… protože když mi poprvé napsal, byl jsem přesvědčený, že je to celé lež, že si jen tak hraje a baví se… A ta esemeska by mohla být varující signál, ne? A pokud ano, nechci, aby to byla pravda… Nechci být takhle využitý a přesně to mě děsí…“
„Samozřejmě, že tě to děsí,“ odpověděl Georg a odsunul svou misku pryč. „Jsi do něj zamilovaný, takže už jen pomyšlení na to, že to není skutečný, je děsivý.“
Tom zakroutil hlavou. „Takhle to nemyslím.“
Georg svraštil obočí a věnoval Tomovi zmatený výraz. „Dobře, pouč mě teda,“ řekl a opřel se.
„Fajn, svým způsobem máš pravdu… Celá ta věc je děsivá a není sranda o tom přemýšlet,“ povzdychl si Tom. Bolest jeho hlavy se akorát tak zvětšovala, jak mluvili. „Ale to, o čem jsem mluvil… to, že i pokud je to pravda, že mi lhal a oklamal mě… Nemyslím si, že na tom záleží. A to je to… Je hrozné o tom takhle přemýšlet.“
„Okay,“ Georg zamrkal. „Teď jsem z toho opravdu mimo. O čem to, kčertu, mluvíš? Říkáš, že ti bude jedno, pokud se ukáže, že to celé byl vtip?“
„Samozřejmě, že mi to nebude jedno,“ vyhrkl Tom, téměř nepříjemně, zakroutil hlavou. „Samozřejmě, že mě to zničí. Chci říct… Je to vůbec moje největší obava a pravděpodobně mě to zraní, zničí, ale… pokud mě Bill právě teď využívá a já na to přijdu, tak ho asi… nechám. Nechám ho, aby se mnou hrál ty svoje hry, protože… protože chci, aby to byla pravda. Chci, aby mě chtěl, a když spolu mluvíme, můžu předstírat, že mě má opravdu rád. Chápeš?“
Pokud Georg nerozuměl ani slovu z toho, co mu říkal, Tom ho za to nesoudil. Ani on sám už nevěděl, o čem to mluvil, dokonce ani nevěděl, nad čím přemýšlel, co cítil. Jediná věc, kterou věděl, byla ta, že je tak zabouchnutý do Billa, že to už ani nemohlo být zdravé. Věděl sám o sobě, že je blbec. Věděl, že by si s Billem o tom měl pravděpodobně promluvit, nebo najít jinou možnost, jak získat nějaké odpovědi. Měl by udělat něco, aby ho Bill utvrdil v tom, že má zájem o víc, než jen uspokojovat se před web kamerou. Samozřejmě, Tomovi tyhle jejich sedánky nevadily – rychle se změnily v jeho závislost – ale on zoufale chtěl víc, chtěl vědět, jestli pro něj je Bill ten pravý, on mu byl věrný. A každý den, než usnul, se modlil k Bohu, aby to z Billovy strany nebyl jen obrovský vtip, aby to nebylo něco, čím jen vyplňoval svůj čas. On ale věděl, že i kdyby to byl opravdu jen obrovský vtip, že ho Bill jen využívá, nezajímalo ho to. Nemuselo ho to zajímat, ne? Mohl si s ním prostě taky hrát, dokud to trvalo, že? Mohl si s Billem užít trochu zábavy? Mohl si s ním hrát a předstírat to všechno, dokud se Bill nerozhodne ukončit to, nebo udělat něco, čím ho poníží. Až se tohle stane, vyrovná se s tím v ten správný čas, ne? Nemusel se obávat teď. Mohl přeci sám sobě dopřát pár okamžiků štěstí.
Protože když mluvil s Billem, byl šťastný. Byl šťastný, zamilovaný, cítil se tak bezstarostně, tak lehce, jako kdyby bylo všechno perfektní. Mohl se docela dobře naučit žít v téhle bublině, kterou si vytvořil. Mohl v ní žít s Billem a spokojenýma myšlenkama, a až ta bublina praskne – pokud praskne – může si prostě dělat starosti později. Ne teď, dokud to pořád trvalo.
Mohlo to opravdu bolet? Předstírání? Čekání na dobu, kdy bomba exploduje?
Protože, upřímně, nemohl projít životem, aniž by nebyl alespoň jednou raněn, že? Tolik lidí už mělo zlomené srdce a pořád žili… Takže by se přes to mohl přenést, ne? Časem… Možná…
„Říkáš mi, že ho necháš, aby si s tebou hrál?“ Georg téměř nevěřícně vykřikl. „Chceš si tímhle vším procházet jen proto, aby ses cítil milovaný? Myslíš to vážně?“
„No… asi,“ zamumlal Tom. „Je to zatím jen teorie… Pořád nevím, jestli to udělám, jestli to nechám pokračovat… ale ano, myslím si, že můžu sám sobě dovolit štěstí, i když by to mělo něco stát. Zasloužím si být šťastný, ne?“
Georg se na Toma podíval, jako kdyby mu právě oznámil, že chce být první balerínou, která chce vylézt na Kilimanjaro a přitom mít oblečený skafandr. Vypadal absolutně šokovaně… A trochu naštvaně. Tom se na minutu obával, že by Georg mohl vstát a profackovat ho.
Polknul. Věděl, že je možná trochu… směšný. To, co říkal, pravděpodobně nedávalo Georgovi příliš velký smysl. Pořád ale částečně doufal, že mu Georg porozumí, že pochopí, co mu říkal, jak se cítí… A on tohle všechno Georgovi vážně neříkal kvůli tomu, aby ho soudil, nebo že by to bylo něco, co se chystal udělat. Tohle svoje malé přiznání udělal proto, aby mu pomohl, poradil a taky proto, aby Georg věděl, jak moc v prdeli je. Chtěl, aby konečně doopravdy pochopil, jak zoufalý a opuštěný je.
„Vím, že je to hloupý a-„
„Hloupý?“ zeptal se Georg výsměšně. „Tome, chlape, říkám ti tohle jen proto, že jsi můj kamarád a opravdu to potřebuješ slyšet. Ale pokud cítíš, že Bill není upřímný a nemyslí to vážně, už bys s ním nadále neměl komunikovat. Neměl by ses trápit a nikdy, nikdy se nesmíš spokojit jen s tím, co můžeš dostat, dobře?“
„Ale-„
„Ne, poslouchej mě,“ naléhal Georg, zvedl dlaň do vzduchu. „Zasloužíš si být šťastný, nikdo to neví líp než já. Zasloužíš si být šťastný pořád, zasloužíš si někoho, kdo tě neodkopne, až se pobaví, okay? Pokud tě chce Bill využít jako svou hračku, věc k zábavě, opravdu to s tebou nemyslí vážně. Vím, že bolí jenom to pomyšlení, protože pro tebe znamená hodně, ale tohle je pravda.“
Tom si myslel, že pravda byla občas vážně hrozná. Hrozná, příšerná věc, které se nikdo nemohl za žádnou cenu vyhnout.
Můžeš oblbovat sám sebe tak moc, až tomu nakonec uvěříš. Ale pravda nakonec vyjde najevo a udeří tě do tváře. Dopad bude tvrdší, než jaký by byl na začátku – kdybys to všechno neignoroval. Věděl to. Věděl, že Georg má pravdu tak moc, až mu z toho, že to slyšel, krvácely uši. Nechtěl, aby to byla pravda.
„A upřímně, Tome,“ Georg pokračoval, i když mohl říct, že to obtěžovalo i jeho. „Hrát si s Billem jen proto, že chceš být na chvilku šťastný, je jako… Je to jako když je zima a ty stojíš venku, čekáš na taxi nebo tak něco, jsi promrzlej až na kost a rozhodneš se, že počůrat se je dobrej nápad, protože tě to zahřeje. Chápeš? Přesně tohleto, o čem přemýšlíš, je stejně hloupé, jako počůrat se do kalhot kvůli tomu, aby ses zahřál.“
Tom jen seděl, pusu měl dokořán otevřenou. Zamrkal jednou, podruhé. A poté propuknul v smích. Nemohl si pomoct, tohle byl ten nejlepší příklad vůbec. Bože, jak moc tohle potřeboval slyšet. Ne protože s tím souhlasil, ale protože potřeboval slyšet něco, díky čemu se usměje, zasměje, na chviličku zapomene.
„Myslím to vážně,“ řekl Georg, ale taky se smál. Hodil po Tomovi polštář, aby si zase získal jeho pozornost, ale Tom se nemohl přestat smát. Když se konečně smát přestal, tak ho bolelo břicho, cítil, jako kdyby mu popraskala žebra a on musel zhluboka dýchat pořád dokola, než se zvládl zase soustředit.
„Vím, že jo, ale…“ řekl Tom. Přitáhl si nohy k hrudníku a obejmul si je pod kolenama. „Bože, já nevím. Co mám dělat?“ A zase se k tomu mohli vrátit. K téhle jeho nekonečné otázce.
„Hm… zkusme něco,“ navrhl Georg a Tom mohl doslova vidět tu žárovku, která se mu rozsvítila nad hlavou. „Pojďme ho trochu otestovat. Můžeme to udělat? Pokud s Billem nemůžeš promluvit, pokud nemáš koule na to, aby ses ho zeptal, proč ho nezkusit na chvilku ignorovat a uvidíš, jak bude reagovat? Řekněme… neodpovíš mu týden. Nesmíš se na něj ani podívat, všímat si ho, nic… A potom uvidíš, jestli z toho bude bláznit a zjistíš, jestli tě v reálném životě osloví.“
„Georgu,“ Tom zakroutil hlavou. „Musím ti připomenout fakt, že on už mě v reálném životě oslovil? Já jsem ten, který to neudělal… On mě pozval, abychom spolu studovali, mluvil se mnou ve třídě… On udělal všechno správně, já jsem ten, kdo je idiot.“
„Ano, teď mě ale dobře poslouchej,“ řekl Georg a odkašlal si. „On ví, že ty jsi v reálu až moc stydlivý, což on není. Nicméně, on už ti na Facebooku neodpovídal, viď? Ty mu vždycky odpovíš a vždycky tam jsi. Počkej a uvidíš, co bude dělat, když najednou pro něj budeš offline.“
Tom opravdu nechápal a nevěděl, jak má tahle rada pomoct. Přikývl ale, dával tak pokyn Georgovi, aby i tak pokračoval.
„Prostě… Pokud to celé je pro něj jenom hra a nic to pro něj neznamená, proč by nějak reagoval?“ zeptal se Georg a mával rukama, jako kdyby to snad mělo Tomovi nějakou magickou silou pomoct porozumět. „Pokud mu na tom nezáleží, pokud mu nezáleží na tobě, nebude to brát nijak hrozně. Ale pokud bude… Bude se tě snažit získat zpátky a ty pak budeš vědět, že tě opravdu chce.“
„Vidím v tomhle plánu tolik chyb,“ zamručel Tom. Už jen z pomyšlení, že by Billa ignoroval, se potil. „To… Fakt, že nebude dělat nic, pokud mu neodpovím, neznamená, že nemá zájem… Může to prostě znamenat, že chce, abych si všechno sám srovnal, nebo že mi chce dát nějaký prostor… A pokud se stará, nebo udělá něco, aby si získal moji pozornost zpátky, nemusí to znamenat, že mě má rád nebo že se zajímá… Prostě… Nemusí to fungovat,“ řekl. Cítil se nejistě a nebyl si jistý, jestli tohle může být nakonec v pořádku. Protože jako spousta dalších věcí v jeho životě mohl tenhle plán jednoduše pohořet a nebyl přesvědčený o tom, že to byl dobrý nápad. Co když na ně bude Bill naštvaný? Co když to hrozně posere? Co když Billa doopravdy raní? Nechtěl to udělat. Nebyl si jistý, jestli zvládne takhle riskovat.
„Myslím, že bys tomu měl dát šanci,“ řekl Georg a nadšeně přikyvoval hlavou. „Myslím, že buď udělá něco, aby si získal zpátky tvoji pozornost, nebo to nechá být.“
Tom o tom na chvíli přemýšlel a upřímně, nevěděl. Opravdu se mohlo stát obojí, co Georg řekl… A čím víc o tom přemýšlel, tím víc tomu chtěl dát šanci. Jen aby viděl, jak bude Bill reagovat, jestli měl Georg pravdu. Protože pokud Billa zajímal a opětoval jeho pocity, tohle by byla možnost, jak by si to Tom ověřil. Nebude to ale kreténský krok z jeho strany? Nebylo kruté s Billem takhle manipulovat? Neměl by k tomu přistupovat poctivě? Dobře, sám sobě dokázal, že nemá koule na to, aby se ho zeptal osobně, takže by tomu možná měl dát šanci a udělat to? Dobře, pokud se to rozhodne udělat, byl tady jeden problém. Kčertu, jak bude schopný Billa ignorovat? Jak v sobě najde sílu, aby s ním nemluvil? Povzdychnul si, myslel na to, že tahle mise byla už dávno zkažená, ale slíbil Georgovi i sám sobě, že to zkusí.
Bude silný. Musí být silný.
Ukázalo se, že ten úkol byl mnohem těžší, než Tom předpokládal.
Zrovna měl hodinu angličtiny a on doslova cítil, jak se na ně Bill dívá. Jeho pohled ho spaloval, svědilo ho celé tělo a tak moc se chtěl otočit a na Billa se usmát, vzít ho na vědomí. Chtěl vidět ten pěkný, rozkošný obličej, jeho roztomilý úsměv. Chtěl…
Oh, jak moc chtěl, ale nemohl. Musí být silný. Pro své vlastní dobro. Musí to vydržet. Potřeboval dokázat pravdu. Problém byl v tom, že už teď měl problémy s tím, aby si vzpomněl, co vlastně je pravda a proč musí být silný… Bylo to také o to těžší, když z něj Bill nespouštěl pohled a snažil se, aby se na něj podíval nazpátek.
Jejich pohledy se párkrát setkaly, omylem, samozřejmě. I tak ale Tomovo srdce v hrudníku poskakovalo a chloupky na zadní straně jeho krku ho lechtaly, takže se chvěl. Rychle se podíval pryč a předstíral, že se to nestalo, ale bylo to těžké. Zatraceně těžké. Chtěl se znovu podívat do Billových zlatých, zářících očí. Chtěl vidět, jak se usmívá.
Kurva, pomyslel si. Neměl ani tušení, jak tohle může fungovat.
Když hodina skočila, rychle pobral svoje věci a doslova běžel ze třídy, seč mu síly stačily.
„Vážně, ani se na mě nepodíval,“ stěžoval si Bill už posedmé za dobu, co byl se svým kamarádem Gustavem na cestě do knihovny.
Gustav znuděně protočil oči. Ode dne, kdy za ním Bill přišel a mluvil s ním o jistém Tomovi Trümperovi, věděl, že jeho plán, jak to nazýval, je už předem odsouzen k nezdaru. Taky to Billovi řekl, ale jeho kamarád, tvrdohlavý jako vždy, ho odmítl poslouchat. Místo toho mu přednesl milion důvodů, proč by to mělo fungovat.
Gustav se mu chtěl vysmát přímo do obličeje, ale jak si všiml kamarádova smutného výrazu, pochopil, že by to pravděpodobně neměl dělat.
„Možná má jeden z těch svých momentů?“ navrhl, všechno mu bylo tak nějak jedno. Upřímně, už se cítil unaveně z toho, jak Bill o Tomovi mluvil pořád a pořád dokola. Dokonce si ani nepamatoval, o čem mluvili dříve, ještě před tím, než se na scéně objevil Tom.
„Momentů?“ zeptal se Bill a prudce bouchl knihou o stůl, jak ji pokládal. „O jakých momentech mluvíš?“
„Víš to. Ty typické Tomovy momenty, kdy je tak stydlivý, že by tě mohl pozvracet, kdybys na něj promluvil,“ řekl Gustav a trochu se zasmál. Vzpomněl si, jak Tom téměř omdlel, když se Bill dotkl jeho ramene. Ten kluk byl opravdu zvláštní.
„Oh, ne, ne, ne,“ Bill zakroutil prudce hlavou, až byl Gustav překvapen, že ho vlasy nešvihly do jeho vlastního obličeje. „Strávil jsem dlouhou dobu tím, abych prolomil kód s názvem Tom Trümper, a tohle není jeden z jeho momentů… Ne, můžu říct, že se něco děje.“
„Dobře, můj drahý příteli. Možná je čas nechat to být,“ Gustav si povzdychl, otevřel svou knihu a doufal, že by Bill pro jednou mohl nemluvit, neuvažovat, nespekulovat a nedělat závěry o tom zatraceném, dredatém uzlíčku nervů.
„Nemůžu,“ řekl Bill tvrdohlavě. „Začal jsem celou tuhle věc a taky ji dokončím… A navíc, vsadili jsme se. A ty víš, že sázky vždycky vyhraju, neutíkám z nich.“
Ta hloupá sázka, kterou uzavřeli. V den, kdy Bill přišel a říkal mu o Tomovi, Gustav řekl, že tady není žádná možnost, jak se to může stát, že Billův plán je opravdu hodně nerealistický a Tom ho odstrčí rychleji, než zvládne vyhláskovat svoje vlastní jméno. A potom byl tak hloupý, že souhlasil a s Billem se vsadil. A teď neuslyší, že je konec, až do doby, dokud s Billem neprohraje jejich sázku.
Gustav si byl opravdu jistý, že sázku vyhraje. Ale nebyla tady žádná možnost, jak by to Billovi řekl.
„Bille, prostě nech toho chudáka na pokoji,“ řekl Gustav. Neměl ani tušení, kolikrát tuhle větu už řekl, pomalu to mohlo být jeho motto.
„Nemůžu,“ odpověděl Bill a vytahoval mobil z kapsy. „Prostě… nemůžu.“
„Co?“ zeptal se Gustav a nevěřícně na Billa koukal. „Proč?“
„Protože… mě zajímá až moc na to, abych to teď utnul,“ řekl Bill až moc rychle. Gustav cítil, že tu je něco, co mu Bill neřekl.
„Dobře,“ zakroutil hlavou.
„Okay, já chci prostě jenom vědět, proč se ve třídě choval tak divně,“ zamumlal Bill. Říkal to spíše sobě než Gustavovi. „Co mu mám napsat?“
„Co třeba jednoduchý ahoj?“zabručel Gustav rychle. Věděl, že se nemusí nijak snažit, když s Billem o tomhle mluví – přestože za ním Bill pořád chodil a mluvil o tom, nikdy ho neposlouchal, takže se po chvíli přestal snažit. Jen kýval hlavou, občas si povzdychnul a čas od času něco řekl, nebyla to ale ani celá věta. Nicméně, Bill si toho stejně nevšímal.
„Já jenom… bože, řekl jsem ti, že jsem mu poslal zprávu, kterou jsem chtěl poslat Spencerovi?“ zaúpěl Bill, pořád se cítil ohledně té chyby špatně; cítil se jako největší idiot na planetě.
„Jo, řekl.“
„To bude asi ono,“ vykřikl Bill trochu moc hlasitě na Gustavův vkus. Zaúpěl, přál si, aby měl špunty do uší.
„Co?“ zeptal se. Moc ho to nezajímalo, ale věděl, že Bill nebude pokračovat, dokud neukáže nějaký zájem.
„Pravděpodobně si to všechno se Spencerem domyslel,“ zaúpěl Bill, hlavou mlátil do stolu. „A to je důvod, proč se mnou nemluví. Myslí si, že jsem prolhaný kretén…“
„Řekl bych, že přeháníš,“ řekl Gustav a trochu se zasmál tomu, jak hloupě jeho kamarád vypadal, když hlavou mlátil do dřeva stolu. „Nezná nikoho, kdo zná tvoji a Spencerovu historii, a není tu nikdo, kdo ví, co je mezi tebou a Tomem, takže je hodně nepravděpodobné, že by to věděl.“
„Myslíš?“ zeptal se Bill. Jeho hlas byl tichý a v očích měl naději.
Gustav pokýval hlavou. „Jo, myslím, že můžeš být v klidu.“
„Proč se ale dneska ve škole choval tak divně?“ zauvažoval Bill, znovu se díval do telefonu, jako kdyby každou minutou očekával zprávu od Toma.
„Nevím, zeptej se ho.“
„Nemůžu se ho na to jen tak zeptat,“ zaláteřil Bill, štípl Gustava do paže. „Ne, měl bych být v pohodě. Prostě mu napíšu a budu se chovat normálně.“
„Hodně štěstí,“ řekl Gustav sarkasticky a doufal, že se budou konečně soustředit na jejich domácí úkol.
„Tady. Napsal jsem mu,“ řekl Bill. Zněl tak pyšně sám na sebe, jako kdyby akorát zachránil něčí život.
„Co jsi napsal?“
„Jako obvykle,“ Bill se usmál na svůj telefon, jako kdyby to byla ta nejlepší věc, která se mu kdy stala. „Zeptal jsem se ho, jak se má. Teď jen musím počkat a uvidím, co odpoví.“
Bill doufal, že Tom na to nepřišel. Všechno by to akorát tak zničilo.
autor: The_poltergeist
překlad: Catherine
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 9
Takže obavy se naplnily. Bill začal komunikovat s Tomem, protože se vsadil s Gustavem. Ještě se tak dozvědět, co je předmětem té sázky. Co má Bill udělat, aby vyhrál ?
Ještě je pořád šance, že jde o něco neškodného a pokud ne, tak bude mít Georg příležitost splnit co slíbil a dát Billovi po čuni. I když mám dojem, že Bill už se vytrestal sám. Hra se mu vymkla z ruky. Je docela fajn, že pro změnu vyšiluje Bill kvůli Tomovi. Jó, dobře to Georg vymyslel 😀
Díky za překlad
Tak já nevím. Ohledně Billova plánu jsem děsně napnutá, ráda bych konečně věděla, o co jde, protože tohle mě docela ubíjí. Po minulém díle jsem se trochu uklidnila a dneska jsem uvažovala s chladnou hlavou, a třeba ten jeho plán není tak neškodný, ale těžko se Billovi odpouští nebo nad ním přimhouří oči, když ani nevím, o co jde. Jenom doufám, že Billo Tomovi nijak neublíží!
Jsem zvědavá na pokračování! 🙂 Děkuji za překlad.
Mh teraz už len dúfam, že aj keď to na začiatku bola debilná stávka, Bill sa zaláskoval a Tomovi nechce ublížiť.
Geoooorg do toho :)! Myslím si, že jeho plán určite veci pohne – neviem síce kam, ale aspoň sa to začne hýbať ♥♥. Teší ma, že Bill sa stavil "len" s Gustavom…bála som sa, že s tým blbom Spencerom :D! Ja som asi navždy duchom teenager, pretože príbehy zo školského prostredia a stávky ma nikdy neomrzia 😀
Tak na další pokračování jsem zvědavá, Bill to tedy rozjel….
Tak že je to sázka ale bude v tom i něco víc líbí se mi jak teď Bill vyšiluje.
Na scénu přichází Gustav, wohohooo!:D
Takže sázka! Konečně! Už mě to napětí přestávalo bavit, konečně jsme se něco podstatného dozvěděli! Takže žádné drogy evidentně, uf!:D možná ani nemusím nutně znát, co za konkrétní sázku to je, tohle mi prozatím stačí. Že je s někým jiným, než se Spencerem, to jsem ovšem nečekala. Že je to Gustav – to je milé překvapení!
To, že je Gustav k Tomovi hodný, to mě potěšilo! Vida, Georg není jediný!
Najednou mi tady Bill přijde přijde až směšný – jako malé děcko, co si dupe nožkou a stůj co stůj chce to lízátko a ví, že když bude dupat dostatečně dlouho, tak ho dostane xD Najednou mi vůbec nepřijde nebezpečný, ani podlý ani nic takového – jen trucovitý, umíněný, nervózní, děsně netrpělivé a vida, najednou něco nefunguje podle něj:))) Si to zaslouží, i když ho mám v té povídce ráda:D
To, o čem se Gustavovi nezmínil, mi připadá stále jasnější – prostě se zamiloval! Tím to je! Už jen to, jak je šibnutý, když ho Tom tak trochu ignoruje – jak se chová, děsně mě baví vidět ho, že to pro změnu nefunguje jemu a pro změnu je to tady Bill, kdo trochu "trpí" ;)) A vlastně mi to přijde i stašna roztomilé jak je očividně do Toma blázen…:)
Georgův nápad vůbec nebyl špatný, asi bych Tomovi poradila něco podobného. I když… pravdu má i Tom s tím, že to nemusí fungovat ani tak, ani tak. Zkrátka je to risk. A láska je risk, no ne?
Hele a zdálo se mi tu minule, nebo Spencer Billa uhání, chce ho zpátky? mají se přece setkat! Má i on něco společného s tou sázku, nebo je to sázka čistě mezi mezi Billem a Gustavem?
Díky moc za překlááád:))) Další díl, juch juch, ať už je tu:D Zase jsem si potvrdila, že mě tahle povídka nepřestává bavit, dnešní díl byl velmi pestrý a informativní, moc děkuji za něj!!^^
[4]: To jsme dvě! Ani mě ne!;D miluju školní příběhy!