autor: emraud
Políbil mě na rty, já cítím příchuť tvých úst…
(Katy Perry – Thinking of you)
V bytě byla tma, přesně jak Tom očekával, když vstoupil dovnitř. Bez rozsvícení zamířil do svého pokoje, aniž by do něčeho narazil – v jeho bytě toho stejně moc nebylo. Kráčel jakoby na autopilota, dokud se nedostal do postele a padl tváří do měkké matrace.
Přetočil se na záda a nepřítomně zíral do prázdna.
Odešel bez rozloučení. Nebyl dokonce schopný ani vyzvednout Gillian ze školy. Věděl, že jeho malá holčička bude naštvaná, a stejně tak Bill, ale nemohl se tam vrátit s vědomím, že tam bude i Andreas.
Ano, musel Andrease dohonit a vše o něm a o Billovi mu vysvětlit. Jen to, jak mu Bill v náruči pro Andrease brečel, mu vše vyjasnilo. Nemohl sám sobě odpustit, že Billovi takhle ublížil.
Jen kdyby bylo tak snadné zapomenout; kdyby mohly city tak lehce zaniknout. Přál si, aby jeho vlastní city zmizely a jeho mysl zapomněla.
Ze rtů mu unikl další vzdech a on zavřel oči a silou vůle se přinutil ke spánku.
Byly to už týdny od toho dne, kdy Bill uviděl Andrease stát před dveřmi svého domu v šoku a s rozzlobeným výrazem ve tváři, než od nich o okamžik později utekl, jen aby se opět vrátil a o hodiny později jej držel v náruči.
„Bille, jsi v pořádku?“ Zeptala se Kathleen.
Černovlasý muž se vytrhl ze svých myšlenek a zíral na zrzku stojící vedle něj.
„Ehm… ano?“
„Už minuty zíráš na svůj monitor a nic neděláš,“ řekla zrzka. „Jsi si jistý, že už je ti dost dobře na to, aby ses vrátil do práce?“ Prošla kolem jeho stolu a posadila se na vlastní židli, jen aby se opět přisunula blíž k němu. „V poslední době často zíráš do prázdna.“
Bill obrátil oči v sloup a usmál se. „Je mi fajn. Neboj se o mě.“
„Když to říkáš,“ odpověděl Kathleen. „Ach, pan Trümper je tady…“
Bill okamžitě otočil hlavu a spatřil dredatého muže, jak prochází kolem jejich stolu a prohlíží si papíry, které mu podala Natálie. Sledoval jej pohledem, dokud nezmizel ve své kanceláři, a povzdechl si.
Byly to už týdny, co jej Tom držel v náruči, zatímco Bill brečel, utěšoval ho a říkal mu, že všechno bude v pořádku – přesně tak, jako to bylo dřív. Slíbil mu, že všechno bude fajn. Pak jej políbil na čelo a odešel.
Probudil se ve své posteli, kde jej Tom zanechal, jen aby byl přivítán Andreasovými jemnými doteky. Nejprve byl zmatený, ale blonďák mu řekl, že si s ním Tom promluvil a řekl mu, že tam nebylo nic, čeho by se měl obávat – že mezi nimi nic není. Že Tom je prostě jen majitel domu a Bill jen nájemce díky Tomovu otci, nic víc.
„A To- šéf?“ Zeptal se Bill.
„Říkal, že se musel vrátit zpátky do svého bytu, kde mu Natálie nechala nějaké papíry z práce,“ odpověděl Andreas.
Od té doby se už Tom nevrátil.
Bill byl už o dva dny později zpátky v práci. Nemohl uvěřit, že to jemu a Tomovi takhle prošlo. Bill byl z toho, co se stalo, stále zmatený. Jeho mysl mu říkala, aby na to prostě zapomněl, protože to bylo špatné. Ale pak pokaždé, když viděl Toma projít kolem, vzpomínka na jeho rty a jeho horké, mozolnaté ruce, mu říkala něco jiného.
Ve skutečnosti chtěl jít a o spoustě věcí si s dredatým mužem promluvit – především o tom, co se to stalo, ale nějak si k tomu nedokázal najít čas. Nebo ještě lépe, Tom ho ignoroval. Dredatý muž mu nevěnoval ani pohled, když se míjeli, což ho jen ještě více mátlo a dráždilo. On sám byl často duchem nepřítomný, práce se mu začínala hromadit a on musel začít pracovat dvakrát tolik, a tím šanci promluvit si se svým šéfem zmenšoval.
Černovlasý muž prudce trhnul hlavou zpátky k zrzce, která měla zvednuté obočí a na tváři ustaraný pohled.
Bill se na ni slabě usmál. „Zlato, je mi fajn. Slibuju.“
Kathleen si pouze povzdechla. Bill vstal a zamířil do kuchyňky, aby si vzal sklenici vody. Po cestě se jeho pohled setkal s modrýma očima jeho blonďatého přítele a plaše se na něj usmál, než se otočil a nechal svůj úsměv přeměnit ve smutné zamračení.
Andreas svého přítele v poslední době pozoroval, všiml si jeho podivného chování. Bill se mu od toho dne, kdy se dozvěděl o jeho společném bydlení s Tomem, znovu a znovu omlouval, ale on už mu řekl, že to chápe. Nicméně, Bill zůstal rezervovaný a vše mezi nimi bylo tak trochu rozpačité.
Tak nějak nedokázal vymazat své pochybnosti o svém příteli a svém dobrém kamarádovi, a to zejména s tím, jak se Bill v tuto chvíli choval. Vlastně vůči Tomovi cítil mírnou žárlivost. Jeho dredatý kamarád žil s jeho přítelem a nejspíš toho o Billovi věděl mnohem více.
Ale Tomovi věřil. Byl to dobrý kamarád od první chvíle, kdy spolu začali pracovat. A Billa Andreas miloval, takže své pochybnosti odtlačil stranou. Ačkoliv způsob, jakým se Bill poslední dobou choval, mu přinášel různé pocity.
Takže když ty dva viděl spolu na střeše, smějící se a tak všechno, jiskra žárlivosti spolu s pochybami byly přivedeny zpátky k životu.
Byla přestávka na oběd, ale Bill ve skutečnosti nic nejedl. Byl na střeše jejich kancelářské budovy s plechovkou piva v ruce. Vlastně nebylo dovoleno, aby v práci kdokoliv pil, ale on neměl vůbec chuť k jídlu, takže našel útěchu v pivu. Pomyslel při tom na Toma a věděl, že dredatý muž by mu za to pití vynadal – ale pak o tom vlastně pochyboval, když ho i po tak dlouhé době ignoroval.
Chtěl s Tomem mluvit, ale dredatý muž dělal, co bylo v jeho silách, aby se mu vyhnul, a to jej opravdu dráždilo. Nemohl pochopit, proč se mu vyhýbal, a to jej taky bolelo. Chtěl věci mezi nimi vrátit do normálu, protože, i když to možná znělo šíleně, Tom mu hrozně chyběl. Hodně.
Bill si znovu povzdechl a chystal se dát si další doušek piva, když mu najednou bylo vytrhnuto z ruky. Otočil se právě včas, aby viděl, jak se z něj napil jistý dredatý muž.
„Hej!“ Vykřikl Bill na protest. „To je moje pivo!“
„Ty nemáš pít,“ odpověděl Tom se zvednutým obočím.
„No, ale já to pivo potřebuju.“ Bill se mu snažil plechovku vzít, ale Tom ji udržoval z jeho dosahu.
„Tys nic nejedl, že?“
Proč musel znít tak starostlivě? „Nemám hlad,“ odpověděl se zamračením. Zkřížil si paže na hrudi a zíral na něj. „Můžu teď dostat své pivo zpátky?“
„Ne.“
Černovlasý muž zavrčel a brzy Toma naháněl po celé střeše.
„Vrať mi to, ty zpropadený zloději!“ Vykřikl Bill.
Tomův smích pomalu slábl, jak se držel daleko od Billova dosahu a čas od času se piva napil, jen aby ho víc naštval. Netrvalo dlouho a Bill se smál spolu s ním.
„Tome!“ Zakňučel Bill ještě jednou a s lapáním po dechu se zastavil.
„Jejda,“ zamumlal dredatý muž, když zatřásl prázdnou plechovkou. „Je to-„
Bill vykřikl všechny nadávky, které jej v tu chvíli napadly, a skočil Tomovi na záda, takže starší muž lehce ztratil rovnováhu a málem spadl na koleno. Točil se dokola a houpal, jak se snažil ze zad dostat mladšího muže, který se jej držel jako koala.
„Bille! Slez ze mě!“ Tom se snažil rozmotat Billovy končetiny kolem svého krku a pasu, ale mladší muž se nechtěl vzdát.
Bill pouze zabručel a svůj stisk zesílil, až se Tom začal dusit a kašlat.
„Bille!“ Vykřikl Tom. Pak se pokusil dosáhnout na Billův bok, aby jej polechtal, a mladší muž vyjekl.
„Tome! To lechtá!“ Vykřikl Bill, napůl s pištěním a napůl s chichotáním, když Tom pokračoval.
„To je v podstatě účel. Slez ze mě!“ pokračoval Tom v lechtání a Bill dál pištěl a smál se.
Nakonec Bill své sevření uvolnil, když se od sebe snažil odstrčit Tomovy ruce. Oba se smáli své nevinné hře, stejně jako to dřív bylo obvyklé. Bill okamžitě na rozmrzelost ze svého šéfa zapomněl. Nerad přiznával, že mu chyběl. Nebyl zvyklý na to, že by jej Tom ignoroval.
Po vší té námaze oba nakonec dopadli na zadek a vzduch se naplnil jejich smíchem. Tom seděl mezi Billovýma nohama, zatímco ten měl stále ještě omotané paže kolem jeho krku. Opět byli ztraceni ve svém vlastním světě a ani si nevšimli páru modrých očí, který je zdálky soustředěně sledoval a po několika okamžicích zmizel, očividně otrávený z jejich zvuků radosti a smíchu.
Následovala chvilka ticha. Bill se pomalu opřel čelem mezi lopatky staršího muže a povzdechl si. Tom nepohnul ani jediným svalem a dál zíral na šedivou oblohu nad nimi.
„Nikdy ses nevrátil.“ Promluvil Bill konečně po chvilce ticha.
„Ty víš, že nemůžu,“ zamumlal Tom. Povzdechl si a položil dlaň na paži mladšího muže, která byla stále kolem jeho krku, aby ji lehce pohladil. Z toho doteku se Billovi zatřepetalo srdce a on vzdychl. Chyběly mu doteky té mozolnaté ruky na jeho kůži a byl to dobrý pocit, když jej Tom hladil. Bylo to překvapení, když Tom uchopil jeho ruku a přejel rty po jeho bledé kůži, až se Billovi zasekl dech v hrdle a pocítil na tvářích horko.
„Je tohle v pořádku…?“ Zeptal se Tom šeptem, jeho rty se dotýkaly kůže druhého muže a oči měl zavřené.
Nějakou chvíli trvalo, než ucítil Billovo přikývnutí. Tom poté vtiskával jemné polibky na jeho dlaň až ke konečkům prstů. Nosem přejížděl po jeho kůži a vdechoval vůni, která mu chyběla a které se nemohl nabažit.
„Až doteď jsi mě pořád ignoroval,“ řekl mladší muž, v jeho hlase byla zřejmá ublíženost a zmatek, a Toma z toho bolelo srdce.
„Chybíš mi…“
Ta slova vyšla z Billových úst dřív, než stihl popřemýšlet, zda je říct, nebo ne. Tom na okamžik ztuhl a Billovi to zlomilo srdce, když se odtáhl.
„Šéfe…“
„Omlouvám se,“ zamumlal Tom. „Neměl bych tady být.“ Nakonec vstal a vykročil ke dveřím. Bál se ohlédnout, protože věděl, že by se možná nedokázal udržet, kdyby spatřil výraz Billovy tváře.
„Tome… Tome!“ Bill vstal a následoval svého šéfa. Tom se ale nezastavil a nyní už se nacházel přede dveřmi.
„Tomi!“
Po tomhle se Tom zarazil, jeho ruka pevně sevřela kliku, ale neodvážil se otočit a pohlédnout Billovi do tváře. Bill se nyní kousal do rtu a snažil se potlačovat hrozící slzy.
„Tome…“ Černovlasý muž k němu pomalu došel a zastavil se jen několik kroků od něj, než sklopil hlavu a zeptal se: „Opravdu… opravdu jsi myslel vážně to, cos-„
„Chtěl bys, abych to tak myslel?“ Řekl Tom stále otočený zády.
Bill si okusoval spodní ret a chvíli těžce přemýšlel.
„Já… já nevím,“ odpověděl Bill se vší upřímností. Opravdu si nebyl jistý. Nevěděl by, co dělat, kdyby to Tom myslel vážně. Jediné, co chtěl, bylo, aby se to mezi ním a Tomem vrátilo do normálu. Nakonec našel odvahu chytit Toma za paži a čelem se mu opřít o rameno. „Já-já jen… prostě chci, aby se všechno vrátil do normálu, Tomi… Strašně moc mi chybíš…“
Na vteřinu bylo ticho, než se Tom zhluboka nedechl. „V tom případě na to zapomeň,“ řekl měkčím tónem. „Už na tom nezáleží.“
Bill prudce zvedl hlavu a podíval se na Toma, který se k němu stále ještě neotočil.
„Slíbil jsem ti, že bude všechno zase v pořádku, nebo ne?“ Zeptal se Tom.
Bill ho konečně pustil a ustoupil, svůj pohled z něj ale nespustil.
„Já… ano…“ zamumlal.
„Budu tam,“ řekl dredatý muž nakonec. „Budu na Gillianiných narozeninách.“ A s těmi slovy odešel, ani letmým pohledem nezavadil o zlomený výraz na Billově tváři.
„Andy, řekl jsem, přestaň,“ zakňoural Bill s našpulenými rty. „Prosím, přestaň.“
Blonďák zabručel, když se konečně přestal pokoušet Billa lechtat, a místo toho si zkřížil paže na hrudi. „Fajn.“
Bill vzdychl a věnoval svému příteli omluvný pohled. „Promiň, Andy. Jsem jen…“
Andreas mu omotal ruku kolem ramen a přitáhl si jej blíž. Bill si opřel hlavu o jeho hruď, zavřel oči a povzdechl si. „Já vím, jsi trochu ve stresu.“
„Mmhmm…“ Odpověděl Bill. „Moc práce.“
„V poslední době jsi byl pěkně líný,“ škádlil ho Andreas a vysloužil si tím odfrknutí od černovlasého muže, jehož oči byly stále zavřené.
„Tenhle víkend jdeme ke Gustavovi, že?“
„Jo,“ odpověděl Bill, mírně se od blonďáka odtáhl, aby se opřel o pohovku. Zapnul televizi a vybral náhodný kanál, kde hrál nějaký starý film. „Setkáš se s mým bratrem a jeho rodinou. Gusti chce, abychom Gillianiny narozeniny oslavili tam.“ V tu chvíli si vzpomněl na Toma.
„I Tom tam bude,“ zamumlal.
„On přijde taky?“ Zeptal se Andy. Bill si nějak nevšiml tónu v jeho hlase při té otázce.
„Gillian ho tam chce. Byla by smutná, kdyby na její narozeniny nepřišel.“
Andreas mlčel, podvědomě Billa hladil po šíji. Představa Toma, jak s nimi tráví čas, se mu moc nelíbila. Viděl Billa s Tomem to odpoledne spolu na střeše a nějak při tom pocítil vztek a žárlivost. Bylo to poprvé, kdy Billa viděl a slyšel se takhle nahlas smát a někoho popichovat, a ubíjelo ho, že to byl Tom, kdo to způsobil. Tom mu dal jasně najevo, že mezi nimi nic není, ale on si nemohl pomoct a žárlil, že Bill dokázal být s dredatým mužem tak bezstarostný, a s ním ne.
Podařilo se mu v odpovědi kývnout, a to navzdory skutečnosti, že se mu ta představa Tomovy přítomnosti nelíbila.
„Hej,“ zamumlal Andreas.
Bill se k němu otočil s tázavým pohledem a Andyho pokaždé překvapilo, jak rozkošně a nevinně přitom vypadal. Potutelně se usmál a zvedl Billovu bradu, aby jej jemně políbil.
Černovlasý muž zčervenal, ale ze slušnosti zavřel oči a soustředil se na polibek. Cítil, jak ho Andreas prohloubil, jeho rty se pohybovaly po jeho, a on se snažil reagovat nazpět.
Andreas si jej přitáhl blíž, s jednou rukou na Billově čelisti a druhou mu vklouzl kolem pasu. Bill chutnal sladce a on si nemohl pomoct a lehce jeho rty olízl.
Bill se zachvěl, když vlhký jazyk přejel přes jeho rty. Andreas byl odvážnější a on se tentokrát tak nějak cítil taky odvážněji. Otevřel ústa, jakmile Andreas požádal o povolení pro vstup, a brzy jeho vlastní jazyk bojoval o dominanci. Bill s každou minutou cítil na tvářích větší horko a zasténal.
Bill cítil také ruce hladící jeho boky, a pocit mozolnatých prstů dotýkajících se jeho kůže mu zahořel v mysli. Držel Tomova ramena, zatímco on jej vášnivě líbal. Ze rtů mu unikl další tichý sten, když ucítil kousnutí do rtu a lehké zatahání.
Cítil Tomovy spalující rty na své kůži, když si prolíbával cestičku po jeho čelisti až na krk. Bill omotal ruce kolem jeho krku a zatahal za uvolněné dredy.
Až na to, že ve skutečnosti necítil žádné dredy, ale jen jemné vlasy.
Bill prudce otevřel oči, když ho zasáhlo uvědomění. Sevřel Andreasova ramena a pomalu jej od sebe odtáhl, zevnitř jej užírala vina. Právě myslel na Toma, zatímco se líbal se svým přítelem, a z toho všeho mu bylo provinile špatně.
„Co se děje?“ Zeptal se Andreas starostlivě.
„Já… já se omlouvám, Andy, já prostě…“ odpověděl Bill, vyhýbal se při tom blonďákovu pohledu. „Já jen… jsem tak-„
Andreas zvedl ruku a uchopil jeho tvář, zatímco mu věnoval malý úsměv. „Rozumím.“
„Omlouvám se…“ Odpověděl Bill.
Andreas se od něj nakonec úplně odtáhl a zívl. „Myslím, že už bych měl jít domů.“
„Okay,“ odpověděl mladší muž.
Vyprovodil svého přítele ke dveřím, nohy přitom táhl málem za sebou. Srdce měl až v žaludku a cítil se trapně, že svého přítele takhle odmítl. Ačkoliv byl vděčný, že je Andy vždy tak chápavý.
Blonďák se otočil a znovu jej lehce políbil na rty. „Pravděpodobně se uvidíme až o víkendu. Možná mě opět pozvou na nějakou schůzku mimo město.“
Bill se na něj usmál a přikývl. „Dávej na sebe pozor.“
„Dám,“ řekl Andreas s vřelým úsměvem. „Miluju tě.“
„Já tebe taky,“ odpověděl Bill.
Sledoval, jak Andreas odchází, a nakonec se opřel o zavřené dveře. V duchu se proklínal za to, co se právě stalo, a opět se k němu vrátil mírný vztek na jistého dredatého muže.
Do prdele s Tomem za to, že si tak pohrával s jeho myslí.
autor: emraud
překlad: Zuzu
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 23
Jsem zvědavá,jak bude reagovat Tom a jak dlouho to vydrží Andreas…děkuji moc za kapitolu 😉
Noční můra se splnila. Opravdu budou dělat, že se nic nestalo. Ale když jsem předpovídala, že někdo skončí se zlomeným srdcem, nečekala jsem, že nešťastní budou všichni tři. Andy není hloupý a tuší, že něco není v pořádku. Jsem zvědavá, jak dlouho se tahle agónie potáhne.
Děkuji za překlad a těším se na pokračování.
To jsem zvědavá jak to Bill dlouho vydrží byt z Andreasem a myslet na Toma.
To prečo sú tak šibnutí všetci. Teda Andyho chápem nechce o Billa prísť tak sa snaží ale Bill cíti, že chce Toma, Tom mu už viac naznačiť nevie, že by ho chcel tiež… je to teda na Billovi rozhodnúť sa a neťahať Andreasa za nos a netrápiť Toma a ani seba. Sakra prečo je to tak zložité…
Veľmi pekne ďakujem za kapitolu Zuzu.
To nemůže ten Bill dát….
Najhoršie je, že Bill sám tak úplne nevie, čo chce, alebo čo cíti. Myslí si, že miluje Andreasa a že Tom je len najlepší priateľ a s priateľmi sa predsa nebozkáva, lebo by oňho mohol prísť a to on nechce. Lenže si neuvedomuje, že presne to sa teraz stane. Keby miloval Andyho, bolo by to ok. Ale zdá sa, že ho možno zas až tak nemiluje. Ďakujem za preklad.
Jejda, jejda…
Kdy už Billovi docvakne, že je prostě do Toma zamilovaný? Je mi strašně líto, že se momentálně trápí všichni tři, ale přiznávám se, že nejvíce je mi líto Toma. Ten se konečně Billovi otevře a bohužel z toho nic není. Musí neuvěřitelně trpět a Bill by si to měl uvědomit, když tak smutní, že jej Tom ignoruje nebo co. Nikdy není jednoduché se bavit s osobou, kterou člověk miluje, když ví, že jeho srdce (pravděpodobně) patří někomu jinému.
Moc děkuji za překlad Zuzu! 🙂