autor: emraud
Tom zíral na kus papíru, který držel před sebou, a znovu a znovu si četl jeho obsah, přičemž bral v úvahu každý důležitý detail, než ho umístil do jedné ze složek na svém stole. Svalil se na židli a vzdychl, dopadlo na něj vyčerpání z celého dne. Seděl v tichosti ve své kanceláři, než popadl svůj kabát a tašku a konečně kancelář opustil.
Bill neměl rád ticho. Nerad se zaobíral svými myšlenkami. Způsob, jakým záměrně klikal na myš a hlučně tančil prsty po klávesnici, jej rozptyloval od myšlenek, které už dlouhou dobu zmáhaly jeho mozek. Celé jeho tělo fungovalo jako na autopilota a jeho mysl byla zaměřena na práci před ním, byl tak ztracený v pojmech a teoriích designu, že málem vyskočil z kůže, když ucítil ruku na rameni.
Srdce se mu šokem rozbušilo až v krku a on vzhlédl, jen aby před sebou našel stát Toma.
Mladší muž s rukou na hrudi si zhluboka oddechl. „Bože, kurva, tys mě tak vyděsil, že jsem málem dostal infarkt.“
„Měl bys už být doma,“ řekl dredatý muž s lehkým zamračením.
Bill sebou trhnul a sklopil hlavu, pohledem se vrátil k počítači. „Jen dokončuju nějaké věci.“
„Tak pojď. Hodím tě domů.“
Oba muži mlčeli po celou cestu k Tomově Escaladě. Bill, který šel o pár centimetrů za Tomem, čas od času zvedl pohled k jeho tváři a uvažoval, co se v tom okamžiku odehrává v jeho mysli, co jej přimělo, aby k němu toho dne promluvil. Od Gillianiných narozenin mezi nimi zůstalo napětí, a to, jak byl k němu Tom po celou dobu ledově klidný, pro něj bylo stejně tak frustrující, ale přesto držel jazyk za zuby.
Bill zíral z okýnka, sledoval okolní budovy zdobené jasnými světly a postavami sněhuláků, Santa Klausů, andělů a čímkoliv jiným, co naznačovalo blížící se Vánoce. Doma se s výzdobou neobtěžoval, stejně to bylo zbytečné; slavili Vánoce u Gustava. Až na vánoční strom, na kterém Gillian trvala, aby ho postavili do obývacího pokoje.
„Máme už postavený stromek,“ promluvil Bill nakonec a prolomil tak ticho.
„Aha.“ Tom přikývl, jeho výraz zůstával stoický a jeho oči ani na okamžik neopustily silnici.
„Gillian byla trochu zklamaná.“ Bill pohlédl na staršího muže se smutným úsměvem na tváři. Tom Gillian slíbil už před několika měsíci, že ho budou na Vánoce strojit spolu, ale to bylo dlouho před tím, než se od nich Tom rozhodl odejít.
„Omlouvám se,“ zamumlal Tom, v očích se mu objevil záblesk smutku.
„To je v pořádku,“ odpověděl Bill. „Na Vánoce budeme u Gustiho…“
Následovalo další ticho. Nějak bylo těžké o čemkoliv mluvit, aniž by to jednoho z nich nerozčílilo. Billovi se to nelíbilo. Chtěl, aby to mezi nimi bylo jako dřív. Věděl, že se snažil, a stejně tak i Tom, aby se všechno vrátilo do normálu, ale to napětí mezi nimi nikdy nezmizelo. Bill nevěděl, co se Tomovi honí hlavou. Přál si, aby to věděl, ale jedna jeho část měla strach na to i jen pomyslet. Bál se vědět, co se to děje, protože by nevěděl, jak se s tím vyrovnat.
Navzdory všemu tomu napětí se Bill cítil lépe, když měl Toma poblíž, s vědomím, že na něj bude dávat pozor a že tam prostě je. Miloval jej za to, že je jeho nejlepší přítel, a nebyl tu nikdo, kdo by jej kdy přinutil cítit se lépe (a hůře) než dredatý muž.
„Andy jde s vámi, že?“ Zeptal se Tom, když zastavil auto na červenou.
„Co?“
„Ke Gustimu… Andy půjde s vámi, že?“ Zeptal se Tom znovu.
„Aha. Jo,“ zamumlal Bill. Pokud mu do toho nepřijde další služební cesta, pomyslel si.
„Kdy se vrátí?“
„Za dva dny…“ Bill zíral na tančící světla na jednom z obchodů za oknem. „Jezdí pryč častěji, než jsem si myslel.“
„Vadí ti to?“
Mladší muž pokrčil rameny a podíval se na Toma. „Ani ne. Jsem na to zvyklý. Andy je ve své práci dobrý.“
„To je pravda.“ Konečně se objevila zelená a Tom obrátil pozornost zpátky na silnici.
Bill na dredatého muže chvíli zíral, zmatený jeho otázkou, ale rozhodl se svých myšlenek na chvíli zbavit a nepřítomně hleděl na rozmazaný pohled za okem.
Auto konečně zastavilo před jejich domem. Jejich domem. Bill se otočil k Tomovi s malým úsměvem na tváři, než neochotně a pomalu vystoupil z auta.
„Hej,“ zamumlal předtím, než zavřel dveře. „Chtěl bys jít na chvilku dovnitř?“
Tom na něj chvíli zíral, zvažoval jeho nabídku. Bill se s očekáváním kousal do spodního rtu a pak vydechl úlevou, když druhý muž konečně vystoupil z auta.
Oba tiše vešli do domu, Bill si nevšiml Tomova pohledu, který putoval po jeho starém domově s lehkým úsměvem.
„Půjdu udělat nějakou horkou čokoládu,“ oznámil černovlasý muž a zamířil do kuchyně.
Tom vstoupil do kuchyně jen o minutu později, zatímco Bill právě dokončil přípravu dvou hrnků. Mladší muž se otočil a našel jej, jak si prohlíží vysoký vánoční stromeček, viditelný z obývacího pokoje, s úsměvem na tváři. Billovi se zatřepetalo srdce, byl rád, že na jeho tváři konečně vidí skutečný úsměv.
„Je krásný,“ poznamenal Tom.
Bill mu podal jeden hrnek a Tom ho přijal s úsměvem, ze kterého Billa zahřálo u srdce. Usadil se vedle něj do křesla a upil z vlastního nápoje. Znovu nastalo ticho, ale tohle bylo spíše uklidňující. Možná to bylo proto, že byli doma, co mezi ně přineslo pocit klidu.
„Hej, Bille…“ řekl tiše Tom, oči měl stále upřené na vánoční stromek.
„Hmm?“
„Pojďme… se už dál nevídat.“
Bill na něj několik vteřin zíral, než párkrát zamrkal, jak se snažil zpracovat slova, která právě vyšla z Tomových úst.
„Cože?“ zeptal se slabým hlasem.
„Pojďme se už dál nevídat.“
Chvíli trvalo, než Bill zareagoval. Nakonec z něj vyšlo odfrknutí následované nervózním smíchem, jak pomalu zavrtěl hlavou. Nedokázal přitom zakrýt evidentní šok a obavy, které mu to přineslo.
„Tome, to je – to je směšné. Vidím tě každý den v práci.“
„Já už s tebou nechci mít nic společného.“
Billovi pokleslo srdce až do žaludku a ve stejnou chvíli mu z ruky vyklouzl hrnek a rozbil se na kousky, zatímco z něj na podlahu vyprskla vlažná tekutina. Tříštivý zvuk mu zvonil v uších stejně tak hlasitě jako bušení srdce, ale Tom se ani nepohnul. Jeho oči zůstaly přilepené k jeho klínu, kde byl zapřený lokty, jak oběma rukama držel svůj hrnek.
„Ty… co…?“ Bill přišel o řeč, jeho mysl byla zmatená, nechápající. Jeho široké, oříškově hnědé oči se začaly plnit slzami, jak polkl obrovský knedlík ve svém krku. Čekal na jakoukoliv reakci od dredatého muže, ale ten zůstával i nadále nehybný, na tváři měl stále pevný výraz.
Bill pevně zavřel oči a zaťal zuby, snažil se neexplodovat. Ruce si na klíně sevřel do pěstí a zhluboka se nadechl. Tom lže. Jeho slova vůbec nedávají smysl, prostě jen vtipkuje. Nic takového neřekl, říkal si v duchu, ale příliš mu to nepomáhalo. Ve skutečnosti jej to jen přesvědčovalo o tom, že dredatý muž nelhal, a v jeho srdci se pomalu šířila bolest.
„Tohle není vtipné, Tome,“ zamumlal Bill roztřeseným hlasem.
„Nesnažím se být vtipný,“ odpověděl Tom tiše.
„Podívej se na mě,“ řekl Bill skrz zaťaté zuby. „Lžeš.“
„Nelžu.“
Tomův hlas byl tichý a hluboký. To konečně Billa přinutilo vylítnout. Vztekle vstal a rukou plácl do Tomových. Hrnek, který Tom držel, odletěl a rozbil se o pár metrů dál. Dredatý muž sebou konečně trhl, ale jeho hlava zůstala svěšená a on se tak vyhýbal Billovým očím.
„Řekl jsem, podívej se na mě!“ Vykřikl Bill, slzy nyní vytékaly z jeho očí proudem. „Podívej se na mě! Podívej se mi do očí a řekni to znovu! Lžeš! Vždycky to děláš!“
Tom shromáždil všechny své zbývající síly, aby zůstal v klidu, než zavrtěl hlavou.
„Bude to tak nejlepší.“
„Ty- ty se… Ty se se mnou rozcházíš?“ Zeptal se Bill roztřeseným hlasem.
„Pokud vím, tak Andreas je tvůj přítel, Bille, ne já,“ odpověděl Tom s odfrknutím, které Billa přinutilo na něj zůstat jen nevěřícně zírat.
„Já-já vím, ty blbče – Tak jsem to nemyslel!“ Prohlásil černovlasý muž defenzívně. „Proč tohle děláš? Jsi můj nejlepší kámoš! Já ne-„
„Ty to pořád nechápeš, že?“ Řekl Tom, konečně se otočil k Billovi se smutným úsměvem na tváři. Jeho fasáda se pomalu rozpouštěla, tvář se mu zkroutila emocemi, jak se jeho oči spojily s Billovýma plnýma zmatku, strachu a bolesti.
Černovlasý muž se na zlomek vteřiny zarazil, než mu zacukalo v koutku úst, jak se pokusil o úsměv, ale skončil spíše s pologrimasou.
„Tome, ty víš, že tě mám taky moc rád. Jsi-„
„Ne, Bille. Miluju tě. Jsem do tebe zamilovaný…“ Řekl Tom třesoucím se hlasem.
Bill ztuhl, jeho hnědé oči se rozšířily a rty pootevřely, když jej zasáhl další šok. Hlasité dunění jeho bolavého srdce se mu odráželo v uších stejně, jako Tomova slova zněla jeho myslí.
„Já-ty… Cože?“ zeptal se, jeho hlas byl nyní o oktávu výš. Motýli v Billově břiše se po těch slovech vzbouřili, ale se způsobem, jakým se mu sevřelo srdce, byla ta bolest nyní více ohromující a on si pomalu uvědomil, co ta slova znamenají.
Bylo to stejné jako minule.
„Hej mrcho…“ její hlas byl tichý, téměř šepot, ale dost hlasitý na to, aby jej černovlasý mladík slyšel i navzdory hlasitému pípání přístrojů a mluvení zdravotníků.
„Neměla bys mluvit. Musíš si udržet svou sílu,“ blábolil Bill, z očí mu stékaly slzy. Držel její ruku pevně v těch svých, pro útěchu jí svými rty přejížděl po kloubech.
„Miluju tě,“ řekla.
„Sklapni, nesnaž se mluvit,“ zasyčel. Ztrácel ji a mohl cítit, jak se mu pomalu vzdaluje. Stiskl její chladnou ruku pevněji a přitiskl ji ke své mokré tváři, jak se ji snažil zahřát.
„Taky tě miluju. Ty víš, že ano,“ řekl třesoucím se hlasem.
„Ne. Já tě miluju…“ řekla. Usmála se na něj a z očí se jí vykutálela jediná slza.
Billovi pokleslo srdce a on sledoval, jak zavřela oči a její srdeční frekvence se začínala zpomalovat.
„Počkej, ne… zadrž,“ řekl zoufale, zvedl ruku, jako by se dredatého muže pokoušel zastavit. „Ne. Neříkej to. Tohle nemůžeš říkat. Ne mně…“
„Miluju tě tak strašně moc, až to nenávidím. Už tohle nevydržím…“ Tom ztěžka polkl a zuřivě mrkal, jak se snažil silou vůle zadržet slzy. „Už tě nechci vidět, být blízko tebe, slyšet tě… S vědomím, že bych tě jen chtěl víc a víc.“
Bill zavrtěl hlavou, rukou si ve strachu zakryl polovinu tváře, když udělal krok vzad. Druhou rukou popadl opěradlo křesla s obavami, že se mu každou chvíli podlomí kolena. Srdce se mu v hrudi rozbušilo tak silně, až to bolelo.
„Lásky přicházejí a odcházejí…“ řekla Lillian, pohledem zírala na noční oblohu.
„Ale ty se v budoucnu možná s někým usadíš,“ odpověděl Bill.
„Možná. Ale my budeme vždycky spolu. Nejlepší přátelé navždy…“
„Začínáš být sentimentální, mrcho.“ Bill jí věnoval pokřivený úsměv a nazpět obdržel lehký pohlavek. Rozesmál se a ona se k němu přidala.
„Ať se stane cokoliv, vždycky budeme mít jeden druhého. Jsi s tím v pohodě, že jo?“ Zeptala se, v očích měla vážný výraz.
Bill přikývl a omotal jí ruku kolem ramen. „Samozřejmě. Nejlepší kámoši navždy.“
*
Tom vstal a udělal krok směrem k mladšímu muži. „Miluju tě.“
„Ne!“ Vykřikl Bill. „Přestaň! To-tohle není pravda… Nedělej to, prosím…“ Tohle se nemohlo stát. Ne jemu a Tomovi. Tom byl pro něj stejně důležitý jako Andreas. Byl jeho oporou, stejně jako pro něj bývala celá léta Lillian – nejlepší přítel, který neměl odejít. Lásky možná přicházely a odcházely, ale ne nejlepší přátelé. Ne jemu. Oni byli nejlepší přátelé. Nebyl by schopný to unést, kdyby jej dredatý muž zcela opustil. Lehce zvedl hlavu a setkal se s Tomovýma čokoládovýma očima, další slzy se mu vylily z očí, když v nich spatřil ten stejný bolestný výraz.
„Ty nevíš, jak strašně moc tě chci. Tak moc, že mi to není podobné, a já to nenávidím.“
„Tomi, prosím…“ Bill škytl a zakryl si ústa hřbetem ruky, zakousl se do svých kloubů, zatímco vzlykal. Měl pocit, že omdlí. Tak nějak věděl, že to tam je, ale odmítal si to připustit. Už ten samotný polibek mu to prozradil, ale ne, on tu myšlenku odsunul do zadní části své mysli. Tom mu slíbil, že se všechno vrátí do normálu. Nevěděl, co cítit po Tomově vyznání, ale vše, co věděl, bylo, že právě teď je vyděšený. Tom se jej tentokrát chystal opustit nadobro.
„Pojďme s tím už přestat,“ řekl dredatý muž, jeho hlas byl napjatý potlačovanými emocemi. „Už to stačí.“
„Ne!“ Vykřikl černovlasý muž. Zrušil vzdálenost mezi nimi a začal do Tomovy hrudi bušit pěstmi. „Nenávidím tě!“ vykřikl, „slíbil jsi mi to! Tys mi to slíbil!“
V jeho slabých pažích nebylo moc síly, ale Tom sebou přesto trhl, když mu jeho pěsti narážely do hrudi. Popadl Billova zápěstí, aby jej zastavil, a mladší muž s ním chvíli bojoval, než se nakonec vzdal. Podlomila se mu kolena a poraženě klesl na podlahu. Tom ho následoval, poklekl před ním a stále svíral jeho zápěstí.
„Neopouštěj mě,“ vzlykal Bill, sevřel Tomovo tričko a přitáhl si jej k sobě blíž. „Slíbil jsi…“
„Omlouvám se. Nemůžu svůj slib dodržet…“ odpověděl Tom slabým, roztřeseným hlasem.
Bill zuřivě vrtěl hlavou. Čelem se těžce opřel o Tomovu hruď a jeho slzy padaly Tomovi do klína.
Tom pustil jeho zápěstí a pomalu omotal paže kolem mladšího muže. Zavřel oči a kousl se do chvějícího se rtu, začínal nad svými emocemi ztrácet kontrolu.
„Zapomeň na mě. Zapomeň na tohle léto…“ mumlal.
„Ne…“
„Buď šťastný. S Andym… s Gillian…“
„Ne… Prosím, ne…“ Vzlykal Bill.
„Omlouvám se.“ Nakonec z oka dredatého muže vyklouzla slza a on ji rychle setřel. Roztřeseně vydechl, než přiložil ruce na Billova ramena a odtáhl se. Poté mu přiložil dlaň na zadní stranu jeho krku a přitáhl si jej blíž, aby mu vtiskl dlouhotrvající polibek na čelo.
Billovi padly paže bezvládně a do klína. Dovolil, aby rty dredatého muže naposledy zanechaly spalující horko na jeho kůži, to hřejivé teplo prostoupilo celým jeho tělem. Jeho mysl mu připomněla, jak jej Tom držel, jak jej jeho teplo konejšilo, jak jej jeho paže vroucně ochraňovaly.
Chtěl se držet svého Tomiho, ale v momentě, kdy se dredatý muž odtáhl, jeho celé tělo bylo jako otupělé. Cítil se prázdný.
Zhroutil se na podlahu, ležel na podlaze ve fetální poloze a celé tělo se mu roztřáslo, jak se rozvzlykal ve stejném okamžiku, kdy Tom konečně zmizel.
Bill následujícího dne nešel do práce. Byl příliš unavený na to, aby pohnul jediným svalem, takže dokonce i příprava snídaně a oběda pro Gillian mu dala hodně úsilí. Požádal May, aby ji místo něj odvezla do školy, se slovy, že je nemocný. May mu lehce uvěřila, protože nemocně skutečně vypadal.
Zamkl se ve své ložnici, bál se zůstat venku a kolem domu, protože mu to jen připomínalo dredatého muže. Dokonce i jeho pokoj mu připomínal Toma. Všechno kolem něj jen křičelo Tom, Tom, Tom a uvnitř své vlastní hlavy začal křičet on sám, když si pěstmi zakryl uši a hodil sebou na postel. Nakonec začal házet věcmi, zatímco ječel a naříkal. Opět brečel. Byl naštvaný na Toma za to, že porušil svůj slib, za to, že jej jen tak opustil. Zlobil se sám na sebe za to, že mu dredatý muž už tak moc chyběl. Bylo to příliš mnoho. Příliš mnoho.
Seděl na podlaze, bokem se opíral o postel a tiše plakal. Byl tak unavený, tak vyčerpaný. Přál si, aby se mohl nechat jen tak unášet a být na moment pryč, hibernovat někde v otupělosti.
Zvedl se a vlezl zpátky do postele, kde se poddal spánku. Prospal celý den. Neviděl ten pohled plný obav na tváři své dcery při pohledu na stav celého pokoje a na něj, jak spí na posteli. Věděla, že něco není v pořádku jen z toho, jak viděla svého otce stočeného do klubíčka a spícího. Nebyl si vědom toho, jak přes něj Gillian přetáhla přikrývku, ani toho, jak jej držela, když šla později večer spát, s rukou omotanou kolem jeho krku, zatímco se k němu přitulila blíž.
Následujícího dne se Bill choval, jako by se nic nestalo. Probudil se a připravil na nový den, poslal Gillian do školy a šel do práce jako obvykle.
Zapomeň na mě. Zapomeň na tohle léto…
Bill se zaměřil na svou práci, vložil do toho své srdce i mysl, aby se opět nenechal unést. Andreas se brzy vrátí a bude s ním trávit více času, aby jej nějak zaměstnal, aby mu pomohl zapomenout…
„Kde je šéf?“ Slyšel Kathleen, jak se ptá Natálie.
Billova ruka sebou škubla při zmínce o jejich šéfovi. Už skoro zapomněl na skutečnost, že jeho nejlepší přítel je jeho šéf.
„Odešel,“ odpověděla Natálie. „Byl poslán do Ameriky, aby se tam zúčastnil spousty věcí ve spojitosti s prací.“
Černovlasý muž na své židli ztuhl a opět se mu sevřela hruď.
Takže on opravdu odešel, jo?
„A že tak najednou,“ zamumlala Kathleen. „Kdy se vrátí?“
„Nevím to jistě,“ odpověděla blonďatá sekretářka. „Asi za čtyři měsíce, myslím. Prozatím to tady převzal pan Logan.“
Čtyři měsíce… To je prostě moc dlouho, pomyslel si Bill.
„Páni,“ prohlásila zrzka, jak nevěděla, jak dál reagovat.
Natálie jen pokrčila rameny, zatímco si prohlížela nehty. „Vyšší vedení dokonce přemýšlí, že by jej tam přesunuli nadobro díky jeho reputaci.“
Černovlasý muž konečně vstal, během toho procesu srazil svou židli. Neviděl překvapené pohledy svých kolegů, když zamířil do odpočinkové místnosti.
Zamkl za sebou dveře a přesunul se k umyvadlu. Pustil vodu a znovu a znovu si oplachoval tvář. Když se podíval do zrcadla, řasenka se mu roztékala po tváři. Zíral na své mdlé oči a uvědomil si, jak uboze právě teď vypadá.
Umyl si obličej od veškerého make-upu, který si ráno nanesl, dokud mu tváře lehce nezčervenaly. Když vzhlédl k zrcadlu ještě jednou a spatřil svou červenou tvář i červené oči, nakonec lehce zakňučel a tiše se rozplakal.
autor: emraud
překlad: Zuzu
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 21
Nemám slov… Rve mi to srdce když vidím jak se Tom trápí… :/
Děkuji za překlad 🙂
Toma mi je moc líto ale že odejde tak daleko to by mě nenapadlo doufám že Billovi to dojde že Tom je pro něj víc než jen kamarád.
Tak to jsem opravdu nečekala,že Tom odjede od Billa na tak dlouho…jsem zvědavá,jak dlouho bude Billovi trvat přiznat se pravdu….děkuji moc za kapitolu 😉
Je to nádherný, Toma strašně lituju, ach jo…..
Já se přiznám, že mě Bill svým chováním docela dost naštval. To, jaké dělal scény Tomovi mi přišlo docela směšné. Upřímně jsem čekala, že to Billovi docvaklo už dávno, že je Tom do něj zamilovaný, bylo to tak očividné! A místo toho, aby se snažil pochopit, jak se Tom celou tu dobu cítí pod psa, když musí být okolo Billa a vidět třeba i Andrease v jeho přítomnosti..tak myslí jen na sebe a na to, jak to ON bude bez Toma zvládat. Já chápu, že měl Bill těžký život a že Tom byl jeho jistota, ale přece musí pochopit, že když jej Tom miluje, věci nemůžou být takové jako byly. Jsem asi vážně necitelná, ale strašně mě Billovo chování naštvalo. Vůbec jsem si nemyslela, že by to se mnou mohlo udělat něco takového…
Tomovi se…nedivím. Bohužel znám tu situaci, když člověk musí být na blízku někomu, do koho je zamilovaný a vědět, že pro něj nikdy nebude víc než ´nejlepší přítel´. Naprosto rozumím tomu, že odjel do Ameriky a ani mu nevadí, že to budou 4 měsíce. Mám docela strach, jak bude povídka pokračovat, ale Toma jednoduše nemůžu vinit..
Moc děkuji za překlad Zuzu! ♥
Kedy si už Bill uvedomí, že Andy pre neho nie je to čo obaja s Gill potrebujú. Takto týrať Toma, seba, malú a aj nás je kruté. Veľmi krásne ďakujem za preklad.
Tak tohle byl opravdu srdceryvný dílek.
🙁