autor: emraud
But I can see when the lights start to fade,
the day is done and your smile has gone away.
Let me raise you up.
Let me be your love.
(Ale vidím, že když světla začínají slábnout,
den skončil a tvůj úsměv zmizel.
Dovol mi povznést Tě.
Dovol mi být tvou láskou)
Trading Yesterday – May I
„Bille.“
„Hmm…? Minutku.“
……
„Bille, varuju tě-„
„Jen jednu minutku.“
Kathleen si nakonec frustrovaně povzdechla a odtáhla kancelářskou židli i s Billem od jeho stolu. Bill protestoval a snažil se vrátit ke svému počítači, ale zrzka srazila jeho ruce pryč a začala všechny soubory ukládat, aby mohla počítač kompletně vypnout.
„Už jsem skoro hotový s-„
„Bille,“ řekla Kathleen pevně, když se nad něj postavila. „Na to máš spoustu času! A ten projekt má termín až za několik měsíců!“
„Jen to připravuju…“ Zamumlal Bill a poškrábal se na krku. „Však víš…“
S tím se Kathleen zamračila a lehce vyšpulila spodní ret. Když se dozvěděli o Billově rezignaci, byla to ona, kdo byl ze všech lidí v kanceláři nejsklíčenější.
„Nemůžu uvěřit, že nás opouštíš,“ řekla Kathleen a rozzlobeně si zkřížila ruce na prsou. „Zatracený Andreas.“
„Kath, bylo to naše rozhodnutí. Oba jsme souhlasili, že bude nejlepší, když se vydáme každý svou cestou,“ odpověděl Bill s pousmáním.
„Nemusíš odcházet,“ zamumlala zrzka trucovitě.
„Kath…“
Zrzka si svého dobrého přítele na okamžik prohlížela. Stále vypadal krásně, až na jeho unavené oči, které měl na tváři celý poslední měsíc. Jeho pohled byl pořád mdlý, ale ona si byla jistá, že vypadal lépe ve srovnání s předchozími týdny. Nebyla z těch, kdo strkal nos do cizích záležitostí, ale byla si jistá, že Bill musel čelit spoustě stresu a problémů v osobním životě, když se z něj stala od prosince taková troska.
Uhodla, že by bylo lepší, kdyby skončil a začal někde znovu od začátku. Muselo to pro něj být po celou dobu těžké, když se jeho a Andreasův vztah začal bortit.
„Budeš mi chybět,“ řekla Kath tichým hlasem, oči se jí zatřpytily.
„Hej, hej,“ řekl Bill, vstal a objal ji. „Není to tak, jako bychom se už nikdy neměli znovu vidět.“
„Jsi vždycky zaneprázdněný,“ odfrkla si zrzka, „měl bys častěji odpočívat.“
„Možná, když budeš hodná, tak to zvážím,“ řekl Bill a odtáhl se z objetí.
Kathleen si odfrkla a ušklíbla se na něj. „Uf. Pojďme domů.“
Bill se procházel ulicemi se svěšenou hlavou a rukama sám sebe objímal, aby se zahřál. Znovu sněžilo a bylo od něj hloupé, že měl na sobě jen černý rolák a kabát si opět zapomněl doma.
Zastavil se u autobusové zastávky a jeho mysl se znovu rozběhla. Za poměrně krátkou dobu se stala spousta věcí. Rozešel se s Andym. Odcházel ze společnosti. Jen za pár dní se stěhoval několik kilometrů severněji, blíže ke Gustavovi a Mel.
Nemyslel si, že bude tak snadné nechat Andrease jít. Dva týdny od chvíle, co si dali pauzu, se Andreas rozhodl, že spolu stráví jednu sobotu. Bill už cítil, že je čas na to, aby se společně rozloučili, a měl pravdu. Vše mezi nimi bylo rozpačité a Bill byl nervózní z toho, že mu měl říct pravdu. Nakonec to Andreas vzal jako správný muž. Bill během jejich večeře brečel, zatímco mu všechno pověděl. Měl Andyho rád. Měl ho moc rád. Až na to, že-
„-Toma miluješ víc,“ řekl blonďák věcně.
Andy, jako dobrosrdečný člověk, kterým byl, se posadil vedle mladšího muže a objal jej. Bolelo jej to, protože Billa miloval, ale nechtěl být jen druhou možností a nechtěl se Billovi vnucovat, když věděl, že skutečně miluje jeho dredatého nejlepšího přítele. Bolelo to, ale bylo jednodušší to takhle nechat být.
„Měl by sis promluvit s Tomem,“ zamumlal mu Andy do ucha.
„Brzo… možná.“ Bill si skousl spodní ret, jak se snažil nevydat ze sebe další vzlyk. Andy nevěděl, co se mezi ním a Tomem stalo, než odešel. Pouze věděl, že byl na Toma naštvaný. Mluvení s Tomem stejně v tuto chvíli nebylo možné bez ohledu na to, jak moc by Bill chtěl. Dredatý muž mu tak strašně moc chyběl, že mu rvalo srdce pokaždé, když si vzpomněl, že je někde tak daleko a nechce jej ani vidět, a ani o něm slyšet.
Bill s Andreasem se rozešli, ochotní nadále zůstat přáteli. Bill obdržel objetí a upřímný úsměv a nemohl být spokojenější. Vlastně se cítil lépe, když z něj spadlo to břemeno.
Odchod ze společnosti byla věc, kterou udělal po Gustavově a Melině neodbytném přesvědčování. Mysleli si, že to tak bude nejlepší. V kanceláři jej všechno dusilo a on potřeboval pauzu i sám pro sebe. Bill jejich slovům věřil, protože to byl jeho bratr a jeho švagrová, s kým mluvil.
Bylo docela těžké je přesvědčit, že chce žít ve vlastním bytě se svou dcerou. Ano, chápal, že jsou rodina a že si jej chtějí udržet co nejblíže – zejména Gustav, který byl ohledně něj skutečně ochranitelský. Ale on jim nechtěl být na obtíž. Vždycky byl na nich závislý, dokonce i teď. Chtěl to změnit – kvůli sobě i kvůli své dceři. Už si našli docela slušné místo k životu – poměrně daleko od Gustiho, jak měl původně v úmyslu. Podsaditý blonďák málem dostal záchvat z jeho tvrdohlavosti, ale Mel mu to rozmluvila. Dohodli se pod podmínkou, že je budou o víkendu navštěvovat, jakmile si Bill najde stabilnější práci.
Bill souhlasil. Nalezení nového pracovního místa a návštěvy během víkendu pro něj nebyl problém.
Dům byl tichý, když vstoupil dovnitř. Všechny jejich věci sbalil už v předchozích dnech, když potřeboval rozptýlení od poddání se další z jeho relací plných trápení a pláče. Gillian s ním stále ještě nemluvila, ale bylo dobré slyšet od svého bratra, že u nich je v pohodě a že už není tak naštvaná, jako byla předtím.
Rozhodl se pro malý úklid, když sám sebe našel, jak sedí v kuchyni a jeho mysl opět cestuje. Stejně ještě nebyl až tak unavený. Převlékl se do pohodlnějšího oblečení, než se rozešel do komory, kde se nacházely čisticí prostředky. Náhle jej napadlo, že ještě neuklízel v horním patře. S čisticími prostředky v rukou šel pomalu nahoru a začal vytírat podlahu na chodbě.
Netrvalo mu dlouho, aby si uvědomil, že přestal vytírat a nyní zírá na známé dveře před sebou.
Bill neměl povoleno chodit do patra – především do Tomova pokoje – když s nimi dredatý muž ještě bydlel. Ale přesto tam zlomyslně občas vstoupil bez povolení, aby Toma popíchl a otravoval, zpravidla přitom jako výmluvu používal přinesení nebo odnos prádla.
Ještě chvíli na dveře hleděl, prsty jej svědily s touhou natáhnout se po klice, ale zároveň byl i nervózní. Po chvíli rozmýšlení klikou nakonec otočil.
Překvapivě, dveře vůbec nebyly zamčené. Bill chvíli zíral dovnitř a vstřebával pohled na celý pokoj-
Byl velmi Tomovský. Jistě, nyní byl celkem prázdný, ale stále měl ve všem ten určitý nádech Toma. Pomyslel si, že může dokonce cítit i jeho slabou vůni. Vše bylo organizováno a na svém místě, což bylo velmi Tomovské. Bill se při té myšlence usmál a pomalu vstoupil dovnitř. Posadil se na postel a pomalu se položil na záda. Zíral na strop, zatímco roztržitě přejížděl prsty po měkké přikrývce. Tohle bylo místo, kde Tom spával, pomyslel si. Zíral do stejného stropu, kam Tom zíral každý večer. Ležel na Tomově posteli.
O půl hodiny později si ze zvědavosti prohlížel věci na policích a v šuplíkách. Tom si stále schovával spoustu románů a komiksů ze svých mladších let, úhledně naskládané na policích. Ve spodním šuplíku byly ukryty porno časopisy spolu s cédéčky a plakáty ženských celebrit a rockových kapel, které dřív musely být vyvěšeny na stěnách pokoje. Také se mu podařilo najít středoškolskou ročenku a uchechtl se nad tím, jak se dredatý muž tenkrát oblékal jako gangster a na většině fotek se tvářil samolibě a namachrovaně se svým nechvalně známým úšklebkem.
Bill se svezl na postel a smál se té ironii, když odložil knihu stranou. Tom, kterého znal, byl velmi laskavý. Chápající. Tvrdě pracující. Možná vypadal jako gauner. Ale byl to gauner s tím nejsladším úsměvem.
Bill ucítil vlhko na svých tvářích a uvědomil si, že už pláče. Zakuckal se smíchy, než konečně začal vzlykat. Otočil se na bok a našel Tomův polštář. Natáhl se pro něj a přitáhl si ho do náručí, kde ho pevně objal. Stále voněl Tomem. A povlečení taky. Celá místnost byla Tom.
„Miluju tě.“
Neslo to jiný význam nyní, když to vyslovil nahlas. Opravdu Toma miloval. Jak moc si jen přál, aby to dredatý muž mohl slyšet. Nebo aby byl ochotný naslouchat.
Usnul v Tomově posteli, zatímco mumlal ta slova znovu a znovu v naději, že se k němu nějakým způsobem dostanou.
***
Crrrrrrrr…
Bill seděl na pohovce s plechovkou piva v jedné ruce, zatímco druhou se natáhl pro sluchátko. Oči měl přilepené k televizi, ačkoliv nic určitého nesledoval.
„Haló?“
„BILLEEE!“ Vykřikl ze sluchátka Gordonův hlas tak hlasitě, až si ho Bill musel odtáhnout od ucha.
„Co to sakra?!“ zavrčel Bill a zíral na telefon ve své ruce s nakrčeným obličejem.
„Billeee… Jak se můj krásný chlapec má?!„
Černovlasý muž zavrtěl hlavou a uvelebil se do pohodlnější polohy. „Ztlum se! Já nejsem, kurva, hluchý! Jsi opilý?“
Gordon se srdečně rozesmál a on obrátil oči v sloup, ale stejně se usmál. Neslyšel o Gordonovi už pár měsíců a bylo opravdu milé opět slyšet staříkův hlas.
„Nejsem opilý. Jen plný energie. Užívám si tady…“ Bill mohl slyšet, jak se Gordon zazubil, a on sám se ušklíbl, než se napil svého piva.
„Zase mi neřekneš, kde to jsi, že ne?“ Zeptal se.
„Neeee. To si schovávám na později. Ale protože jsi až moc zvědavý pro své vlastní dobro, jsem na druhé straně zeměkoule, jen abys věděl.“
Bill jen zabručel a přepnul televizi na jiný program.
„Tak jak se má můj kluk? A kde je můj Koblížek?“
„Je mi fajn,“ odpověděl Bill. „A Gillian je u Gustiho. Mimochodem, zítra se stěhuju, takže až se vrátíš, je to tu celé tvoje. A neboj se, všechno jsme tady dali do pořádku.“ Položil své pivo na stůl k ostatním prázdným plechovkám.
„No jo… Už jsem Gustimu volal. Řekl mi skoro všechno.“
„Tak proč se mě ptáš, ty idiote?“ Zabručel Bill. Trvalo vteřinu, než si uvědomil, co volání Gustavovi a slovo ´všechno´ znamenalo. Hlasitě zasténal a rukou si přejel přes obličej. „No, do prdele. Pustil si pusu na špacír, co?“
„Moc ne. Jo, něco říkal, ale opravdu, opravdu si o tebe dělal starosti.„
„Nesnáším, když si tak moc dělá starosti,“ zamumlal mladší muž a našpulil rty.
„Synu, jsi ta nejbližší rodina, která mu zůstala. Samozřejmě, že si dělá starosti. A já taky.“
Bill si povzdechl a znovu se napil. „Omlouvám se.“
„Jak se máš?„
„Dobře.“
„Oooookay. Jak dobře je dobře? Vsadím se, že právě teď piješ. Slyšel jsem, jak jsi polkl.“
Bill si odfrkl a přiložil si chladnou plechovku na čelo. „Ne,“ lhal.
„Řekl byyych… tři. A právě teď držíš čtvrtou.“
Černovlasý muž zíral na prázdné plechovky na stole s ohromeným výrazem, než zavrčel. Stařík měl jen štěstí.
„Mám pravdu, že?“ Uchechtl se Gordon. Bill jen zabručel. Opřel se o pohovku, natáhl se a pod hlavu si dal polštář.
„Myslel jsem, žes přestal.“
„Přestal. Tom mi řekl-“ Pauza. Povzdech. „Tvůj syn mi to zakázal,“ zamumlal.
„Takže tohle JE o Tomovi,“ odpověděl Gordon po chvíli ticha. Nebyla to otázka jako spíš potvrzení. Gustav mu už pravděpodobně všechno řekl. Před Gordonem nikdo nic neutajil. Byl to člověk plný tajemství dalších lidí, plný neslýchaných příběhů a bolestných výkřiků ostatních, vzhledem k jeho práci barmana ve vlastním baru. Znal Billův život a dokázal v něm číst jako v otevřené knize.
Bill mlčel, bolest na hrudi mu začala znovu pulzovat.
„Je mi to líto,“ řekl Gordon nakonec. „Omlouvám se jménem svého syna. Je to naprostý kretén.“ Jeho hlas byl upřímný a omluvný, zároveň v něm však byl náznak hněvu – nebo zklamání.
„Nebyla to tak úplně jen jeho vina, Gibe. Byl jsem… byl jsem sobecký a hloupý.“
„Bille… Kdyby ti Tom řekl o svých citech dřív, hned, způsobilo by to nějaký rozdíl?“
„Já…“ Mladší muž se kousl do rtu a přemýšlel o tom. Kdyby si uvědomil Tomovy city, možná by v tom byl rozdíl. Byl si jistý, že by právě teď nebyl sám. Gillian by tam byla s ním a Tom by v tuto hodinu byl v kuchyni, vařil by pro ně vynikající večeři a on by byl po jeho boku a neustále jej štval. Při té představě se mu zatřepetal žaludek, ale zároveň se mu sevřelo srdce. Ta představa rodiny byla nyní už dost vzdálená od reality.
„Hádám, že… ehm, jo…“ zamumlal.
„Neměl bys teď žádné pochybnosti, kdyby za tebe bojoval. Za své city. Za vaši lásku.„
„Já – ne. Pravděpodobně bych neměl. Ale on to neudělal.“ Z Billových očí vyklouzla první slza a on se smutně usmál. „Ale Tom takový není, Gibe. Ty to víš. On je… Až moc laskavý na to, aby ublížil Andymu.“
Bill slyšel, jak si starší muž povzdechl. „Obávám se, že je to tak.“
„Chybí mi,“ vyhrkl Bill. „Strašně moc mi chybí.“ Z očí mu vyklouzlo více slz a ze rtů mu unikl vzlyk. „Chci ho zpátky… Bože, jak já ho chci zpátky…“ Zakňučel Bill. Celé jeho tělo se roztřáslo, jak znovu nechal vyjít ven své emoce. Zdálo se, jako by už nikdy neměl kvůli Tomovi přestat brečet.
„Byl jsem tak zatraceně hloupý. A sobecký… Chtěl jsem si je udržet oba, ale nakonec nemám nikoho… Odstrčil jsem ho od sebe a je to moje vina…“ Bill si přikryl polovinu obličeje svou rukou, zatímco dál blábolil a naříkal.
„Přál bych si, abych ne… Kéž bych to věděl dřív…“ Škytl.
Starší muž poslouchal, jak si Bill do telefonu mohl vyplakat své srdce. Lámalo mu to srdce, slyšet jej znovu takhle po všech těch letech, kdy se snažil dostat přes Lillian a zápasil s výchovou Gillian. Ano, Bill byl velká plačka pod tou fasádou velké mrchy, kterou kdysi byl, a stále docela je. Byl citlivý a křehký a byla to Lillianina role být tím, kdo jej udrží na vlastních nohou.
Také jej bolelo, že to způsobil jeho vlastní syn, že jeho druhý syn nyní trpěl. Rozhodně jej rozzuřilo, když se dozvěděl, co se stalo, ale svým způsobem rozuměl, proč to Tom udělal. Kdyby jen nebyl takový zbabělec. Kdyby jen nebyl…
„On se vrátí domů.“
Bill škytl a nesouhlasně zavrtěl hlavou. „N-ne… On nechce-„
„Jsem si jistý, že se vrátí, Bille. Je to můj syn. Vím, že se k tobě vrátí.“
Bill se nechtěl upnout k žádným falešným nadějím, ale Gordonův tón byl tak uklidňující, že mu opravdu chtěl věřit.
„Já vím, že tomu nechceš věřit, ale tentokrát mi věřit musíš.“
„Já… dobře,“ zamumlal Bill. Popotáhl a snažil se ovládnout svůj dech a uklidnit se. Už nechtěl brečet – ne, že by tomu snad mohl nějak pomoct. „Bože, už zase brečím jako mimino.“ Bill se snažil setřít si slzy, které i přesto nějakým způsobem dál přicházely.
„Vždycky jsi takový ubulenec.“
„Ugh, sklapni,“ zavrčel Bill, ale uchechtl se při tom. Povzdechl si a usmál se. Cítil se líp. Gordon tam vždycky byl, aby mu naslouchal, a on byl za to vděčný – i když tam nebyl fyzicky – že s ním mluvil a že jako obvykle poslouchal jeho nářky.
Slzy nakonec zmizely a on si otřel mokré tváře do rukávu bavlněného trička. „Vrátíš se brzy domů?“ Zeptal se tiše.
„Jo. Už jen jedna zastávka. Jedna zastávka a poletím domů.“
„Opravdu?“
„Opravdu. A měl by ses u mě stavit. Mám pro vás dárky.“
„Máš ty boty, které jsem chtěl?“
„A víc.“
„Víc?“ Bill si nemohl pomoct a široce se usmál. Gordon opravdu věděl, jak mu zvednout náladu. Starý muž se zasmál, když zaslechl Billovo radostné vyjeknutí. Alespoň nebrečel. Pro tuto chvíli.
***
Studený vítr jej šlehal do tváří, zatímco pokračoval v chůzi. Sníh mu praskal pod nohama a on se pomalu pohyboval mezi mnoha náhrobky.
Nakonec se zastavil u jednoho konkrétního náhrobku a chvíli na něj hleděl s lehkým úsměvem na tváři. Poklekl před mramorovou desku a umístil na ni kytici bílých lilií, které koupil po cestě.
„Čau mrcho,“ promluvil, zatímco láskyplně zíral na náhrobek.
Lillian Schäferová by se na oplátku ušklíbla a poté by jej plácla po hlavě, kdyby byla naživu. Byl to jejich způsob pozdravu – nebo alespoň způsob jejich pozdravu po většinu času.
„Já vím, žes jednou říkala, že nechceš u hrobu žádné návštěvy,“ pokračoval Bill, „Ale…“ Zhluboka se nadechl a pomalu vydechl. „Docela mi chybíš,“ zamumlal. Kdyby to Lillian opravdu slyšela, tak by se rozesmála. Vždycky se smáli, když mezi sebou navzájem začali být sentimentální. Lil se vždy smála, protože Billovi přitom vždy zrůžověly tváře a uši. Dokonce i teď Bill rozpaky zrůžověl. Když šlo o takovéhle věci, příliš se o nich mezi sebou nahlas neprojevovali.
„Zase jsem udělal spoustu chyb, a jsem si jistý, že jsi nejspíš zklamaná. Jsem vážně příšerný otec…“ černovlasý muž sklopil hlavu, jako by na sobě mohl cítit Lillianiny pronikavé oči. „Stalo se hodně věcí…“ Bill se pousmál. „Já… jsem se znovu zamiloval, víš?“ Nyní se už silně červenal. „Je to divné… Má dredy jako ty… A taky hraje na kytaru.“ Zasmál se a zavrtěl hlavou. „Víš jistě, že ses nepřevtělila, abys mi oplatila, že jsem se k tobě choval jako kretén, nebo tak něco?“
Zasmál se nad svými vlastními slovy a pomyslel na to, jak by si nad tím Lillian odfrkla a hravě se na něj ušklíbla. Vzpomínal na ty krásné, pronikavé oči zírající na něj. „Odešel… Stejně jako ty…“ Kousl se do rtu, jak se opět snažil nebrečet. Nechtěl si před Lil utírat slzy – nebo před jejím hrobem.
Chvíli mlčel, jeho oči zůstaly přilepené ke kameni. Lillian Schäferová: Milující sestra a matka, ta nejlepší kamarádka, která kdy existovala. Rozhodně byla nejlepší v každém aspektu. Byl opravdu vděčný, že ji měl ve svém životě.
„Teď se snažím jít dál…“ Zvedl hlavu a znovu se podíval na mramorový náhrobek. „Zrovna jsme se přestěhovali do nového bytu a já začínám v nové práci. Další čerstvý start.“ Věnoval jí uklidňující úsměv a zároveň se snažil přesvědčit sám sebe svými vlastními slovy. „Já… Slibuju, že se budu o Gillian starat lépe. A budu zodpovědnější.“ Nyní ji mohl vidět, jak si odfrkla, a tak zvedl obočí. „Myslím to, kurva, vážně.“ Tiše se uchechtl a přísahal, že zaslechl tiché zazvonění, které se podobalo Lillaninu zvonivému smíchu. „Budeš mi hlídat záda, že?“ Zeptal se Bill.
Vždycky.
„Tati!“
Bill otočil hlavu a spatřil Gillian, jak stojí na chodníku spolu s Gustavem. Zamávala mu a on zamával nazpět s úsměvem na tváři.
„Už musím jít.“ Bill vstal a vykročil ke svému bratrovi a k dceři, když mu po tváři přejel závan větru.
Ztuhl v polovině kroku, rty měl pootevřené a oči vytřeštěné překvapením. Ten vítr nebyl studený, ale teplý, jako dech osoby, která jej políbila na tvář. Ta myšlenka jej nakonec přinutila se usmívat.
Taky tě miluju, ty mrcho, pomyslel si se širokým úsměvem.
Když těm dvěma konečně došel, Gillian jej popadla za ruku a zazubila se na něj.
„Jdeme, tati,“ řekla. „Pojďme koupit ty nové věci pro náš domov.“
Bill se zasmál a nechal se holčičkou táhnout. „Dobře, dobře. Jdeme.“
Gustav se zahihňal a následoval bratra i neteř, omotal si kolem sebe pevněji svůj kabát. Když spatřil, jak oba utíkají, zamračil se a zrychlil.
„Hej! Neutíkejte, mohli byste uklouznout na ledu!“ Místo odpovědi uslyšel jen veselý smích, a tak pobaveně potřásl hlavou.
***
„Ty to nedojíš?“ Zeptal se Gustav zamračeně velitelským hlasem, a kývl k Billovu hamburgeru, do kterého bylo jednou nebo dvakrát kousnuto.
Bill zavrčel něco nesrozumitelného, než popadl hamburger a pořádně si kousnul. Neměl v úmyslu nechat své jídlo nedojedené. Pouze byl zaneprázdněný kreslením nějakých návrhů designů propagujících Melinu letní kolekci. Zatím ale nepřišel s ničím zajímavým a vše, co kreslil, byly jen ubohé čmáranice sluncí, slunečních paprsků a květin.
Bill pracoval na částečný úvazek pro Mel a na další oděvní linii z Rock and Glam, plus měl několik dalších prací na volné noze – obvykle navrhování alb vycházejících umělců, takže byl opět zaneprázdněný člověk. Ale tentokrát si udržoval věci vyváženější než předtím. Nemluvě o tom, že si svou práci i více užíval, neboť se jednalo o módu a hudbu, což byla jeho první láska.
„Co to je?“ Zeptal se Bill a zíral na kus papíru, který před něj Gustav položil na stůl.
„Tomovo číslo.“ Odpověděl Gustav nenuceně. „Teda, číslo do jeho kanceláře. To je všechno, co se mi podařilo sehnat.“
Bill na číslice před sebou chvíli hleděl a v žaludku mu nepříjemně zavířilo. Otočil se ke svému bratrovi s vykulenýma očima a zavrtěl hlavou.
„Já – já nemůžu… Chci říct, že on nechce-„
„Můžeš to alespoň zkusit…“ Odpověděl Gustav. Podal mladšímu muži jeho mobilní telefon. „Běž. Zavolej mu. Já půjdu vyzvednout Gillian z dětského koutku.“
„Já…“ Očima sledoval svého bratra, jak vstal ze židle a zamířil k dětskému koutku, přesně jak řekl. Bill otočil hlavu zpátky ke kusu papíru. Ruce se mu třásly a měl pocit, jako by měl každou chvíli dostat infarkt.
„Možná někdy jindy,“ zamumlal a vložil si papír i telefon do kapsy, než se rozešel za Gustavem a Gillian.
***
„Oběd, pane?“
Dredatý muž se otočil ke své asistence, která stála ve dveřích jeho kanceláře s úsměvem na tváři, který naznačoval flirtování. Snažil se udržet, aby nad ní neprotočil oči. Pokoušela se s ním flirtovat od prvního dne a každý její pokus byl marný. No, ve skutečnosti si toho ani nebyl vědom, dokud mu jeden kolega neřekl, jak jeho asistentka kdesi naříká nad tím, jak je odměřený a natvrdlý.
Tom nebyl natvrdlý. Pouze se snažil sám sebe udržet zaměstnaného prací a zapomenout na vše, co zanechal ve své rodné zemi. Nebyl natvrdlý. Pouze zlomený.
„Běžte napřed, Claire,“ řekl se zdvořilým úsměvem. „Já ještě nemám hlad.“
„Opět vynecháváte oběd?“ Zeptala se blondýnka se zvednutým obočím.
„Jsem v pohodě. Běžte napřed a naobědvejte se s ostatními.“ Věnoval jí poslední zamávání a vrátil svou pozornost ke své práci. Slyšel, jak zamumlala okay a nějaká další anglická slova, která nebyl schopen zachytit a pochopit – ne, že by se snad staral o to, co znamenala.
Nebylo to tak, jako by hladověl až k smrti. Ani nevěděl, kdy se to stalo, ale prostě začal některá jídla vynechávat. V poslední době pro něj jídlo prostě nebylo zajímavé.
Ze svého pracoviště v Německu toho moc neslyšel. Častěji byl v kontaktu s vyššími nadřízenými, ale s nikým z jeho oddělení. Doufal, že by si mohl s někým promluvit – nejlépe s Andym, pokud by měl dost odvahy. Prostě chtěl vědět, co se tam děje – zejména s jistým černovlasým mužem jménem Bill.
Zazvonil telefon a Tom jej po druhém zazvonění zvedl.
„Haló?“
…
Tom svraštil obočí a zíral na ID volajícího. Bylo to neznámé číslo.
„Haló? Kdo je tam?“ Řekl tentokrát hlasitěji.
…
Tom zakryl sluchátko a zavrčel. Existovali vůbec vtipkující volající i v kancelářích, jako byla tato? „Hej… proč neodpovídáte?“
…
Tom si povzdechl a promnul si spánek. „Dobře. Pokládám to.“
„Tati!“
„Sakra!“ Vykřikl mužský hlas překvapeně a ozval se řinčivý zvuk.
Tom ztuhl a dech se mu zadrhl, když z druhého konce linky zaslechl povědomé hlasy. Srdce se mu silně a hlasitě rozbušilo. Měl pocit, že snad dostane infarkt. Nebylo pochyb o tom, kdo na druhé straně je.
„Bille?“ Zeptal se téměř šeptem.
„Tati, komu to voláš?“ Zaslechl Gillian, jak se ptá.
„Bille?“ vykřikl Tom trochu hlasitěji a horečnatěji. „Bille, jsi to ty? Bille!“
„Ehm… nikomu. Nikdo tam-„
„Bille, počk-“ A linka oněměla.
***
Tom zíral z okna svého taxíku a sledoval rozmazané obrazy lidí, budov a světel. Chybělo mu jezdit si po ulicích svým vlastním autem – jezdit do práce a z práce, do ochodu nebo na jídlo. Svůj velký vůz si s sebou bohužel vzít nemohl, a tak musel jezdit do práce i zpátky na hotel místní dopravou.
Vzpomněl si na telefonát, který obdržel před pár dny a stále nemohl uvěřit, že mu Bill zavolal. Byl si docela jistý, že to byl on, a slyšel i Gillian. Ach, jak moc mu právě teď jeho malá princezna chyběla.
Tom dal zcela jasně najevo, že už s nimi nechce mít nic společného. Byla to naprostá lež, ale musel to udělat. Byla to oběť, kterou podstoupil jak pro ně, tak i pro sebe.
Taxík konečně zastavil. Zaplatil řidiči a vystoupil s kufříkem v jedné ruce. Najednou se cítil unavený, zatímco vešel do hotelu. Necítil se na žádnou večeři a nejspíš půjde rovnou spát. Obrátil se směrem k výtahům, když někdo zavolal jeho jméno.
„Pane Trümpere!“
Tom otočil hlavu a uviděl, jak se k němu blíží dáma z recepce.
„Ehm, ano?“
Brunetka se na něj usmála. „Někdo vás tady hledá.“
Tom překvapeně zvedl obočí. Kdo by jej mohl hledat v hotelu? Jeho spolupracovníci z kanceláře určitě ne, vzájemně se kontaktovali přes emaily a telefony. „Ehm, kdo-„
„Tome.“
Tom vytřeštil oči a čelist mu klesla, když zíral na svého otce, který k němu přicházel.
„Váš otec na vás čekal,“ řekla brunetka.
Gordon hleděl na svého syna s nečitelným výrazem ve tváři, než se s úsměvem obrátil k dámě z recepce.
„Děkuji vám, slečno,“ řekl zdvořile se silným německým přízvukem.
„Není zač, pane,“ odpověděla brunetka, než je zanechala o samotě.
„Co tady děláš?“ Zeptal se Tom německy, jeho hlas byl chladný.
„Musíme si promluvit,“ odpověděl Gordon svým hlubokým, přísným hlasem, až sebou Tom mírně škubnul.
Tom si odfrkl. „Není tady nic, o čem-„
„Jedná se o Billa a neopovažuj se mi tvrdit, že to je nic, mladý muži,“ řekl starší muž, očima svého syna probodával.
Tom zaťal zuby a také na otce zazíral. „Dobře, promluvíme si. V mém pokoji.“
Oba dva byli během cesty zticha, vzduch byl mezi nimi napjatý a Tom byl naštvaný, že musel svého otce ze všech míst vidět zrovna tady. Vlastně s ním o ničem mluvit nechtěl, ale věděl, že Gordon by jej nenechal od sebe jen tak utéct. Ne s tím vážným a naštvaným tónem v jeho hlase.
Když konečně dorazili do pokoje, Tom si odložil kufřík na nedalekou židli a vydal se do ledničky pro balenou vodu, aniž by se staral, jestli jej Gordon následuje, nebo ne.
„Tome.“
Tom se zhluboka napil a odhodil lahev na postel, než se otočil ke svému otci. „Takže, o čem to mluvíme? Prosím, urychli to. Jsem zaneprázdněný člověk, Gordone.“
Starší muž se nepohnul ani nevykazoval žádnou jinou reakci na to prohlášení. Místo toho nechával svůj pohled pevně namířený na svého syna. Nebyl tam proto, aby probírali jejich rodinné záležitosti. Tady šlo o Billa a o něj.
„Co?“
„Vrať se domů.“
autor: emraud
překlad: Zuzu
betaread: J. :o)
original
Konečně Bill pochopil co pro něj Tom znamená Andrease je mi líto nebylo by to ono kdyby zůstali spolu doufám že Tom pojede domu.
Musí se vrátit dřív než mu Bill zmizí…děkuji moc za kapitolu 😉
Dúfala som, že Tom ten telefonát pochopí, že zavolá naspäť. Mrzí ma, že to musí za nich dvoch tvrdohlavcov riešiť Gordon ale zároveň som rada, že to rieši aspoň niekto. A dúfam, že bude mať úspech. Toto je tak strašne smutné a boľavé…
a strašne moc ďakujem za preklad.
Tak to vypadá, že Billovi docvaklo. Skvělý díl, děkuji!
Cca niekde do polovice tejto časti som si to čítala v originale. Som zvedavá, ako to nakoniec celé dopadne a či sa Tom zmieri nie len s Billovi, ale aj s otcom. Ďakujem za preklad.
Oba dva jsou strašné trubky! Bill měl do telefonu promluvit nebo zavolat znova. No a Tom Billovi taky mohl zavolat. 😀 Oni si to dělají tak strašně moc těžké! 🙁 Jenomže to docela i chápu. 😉 Jak je člověk zrovna v takové situaci, tak je mu pak hloupé zavolat, protože neví, co si myslí nebo cítí ten druhý. Takže ano, chápu to, ale stejně to jsou trubky! 😀 Tak dlouho se vzájemně trápí, až to ani hezké není.
Jako velké pozitivum ale vidím to, že si Bill konečně uvědomil, co k Tomovi cítí a je ochoten to klidně vykřičet do světa. Tak snad Gordonovo domlouvání zabere, Tom se vrátí zpátky do Německa a konečně se dají s Billem dohromady! Jen je škoda, že povídky pomalu končí a já si tak jejich vztah nebudu moct užít pořádně. 🙁 Teda jestli se k sobě vrátí. 😀
Moc děkuji za skvělý překlad! 🙂
Povídka je plná klasického co by, kdyby… Kdyby si Tom dřív uvědomil, co k Billovi cítí… Kdyby o něj bojoval… Kdyby Bill nebyl tak zaslepený… Kdyby si uvědomil, koho miluje víc… Tyhle teorie, to by byl nekonečný příběh. 🙂
Oba udělali nějaké chyby a jejich cesty se rozešly. Tak jsem zvědavá, jestli Tom tentokrát dá na svého otce.