Sweet Desire 24.

Tom vážně nesnášel ty dny, kdy byl Georg nemocný a on zůstal sám a měl si tak poradit. Samozřejmě, bylo mu kamaráda líto, ale absolutně nesnášel, když byl sám v jídelně, kde bylo vždy plno lidí, zatracený hluk a bylo to… prostě strašný. Stál v dlouhé řadě a přišlo mu, že tam stojí už dlouhé hodiny, když konečně na něj došla řada a on mohl zaplatit za svoje jídlo. Otočil se a rozhlížel se po volném místě, kam by se mohl posadit. Zaúpěl, když místnost přejel očima. Nebyl tam žádný volný stůl. Možná by měl jít prostě na toalety a sníst svůj oběd tam? Minimálně by tam mohl jíst o samotě.

Najednou si v davu všiml Billa. Ten úžasný kluk seděl úplně sám a klidně jedl své jídlo. Bylo to vážně divné. Nevypadalo to, že by ho to nějak obtěžovalo. Tom si přál, aby měl kuráž na to si k němu přisednout. Na chvíli zapomněl, co vůbec dělal, když byl kompletně pohlcen Billem; jak vypadal, jak sladký a roztomilý byl, jak okouzlující byl… Srdce mu doslova padlo dolů k nohám, když viděl, že si ho Bill všiml a dívá se na něj. Zatraceně, měl by se prostě otočit a zmizet? Nebo předstírat, že se díval na něco jiného? Kurva, co měl dělat? Bylo ale rozhodnuto za něj, když se Bill zářivě usmál a zamával mu. Opravdu zamával. Proboha.

Tom vykouzlil zvláštní úsměv a zamával nazpátek. Cítil, že jeho uši a tváře jsou úplně rudé a jaké horko je v jeho vytahaném oblečení. Cítil, že je zpocený úplně všude, jeho srdce tlouklo proti hrudníku, jeho dech se zrychloval a v puse měl extrémně sucho, jako kdyby dlouhé dny nepil. Byl totálně nejistý v tom, co by měl udělat, a celá situace byla o to těžší, že neměl u sebe Georga, který by mu poradil. V duchu proklínal to, že mu nemůže ani zavolat.

Nevěděl, co dělat dál. Bill seděl u stolu, byl tam sám, nebyl od něj daleko. Všiml si Toma a věnoval mu sladký, úžasný úsměv společně s krátkým, roztomilým mávnutím. Tom mu zamával okamžitě nazpátek, ale když si tak mával, začal si dělat starosti, jestli nevypadá až moc dychtivě, tak trochu ubral na intenzitě. Škubnul ale nějak divně paží, takže opravdu musel vypadat, že dostal křeč. Byl si jistý, že umře trapností a byl více než připravený odejít, ale jediná věc, která se děla… Bill stále mával. Tom si byl jistý, že se mu snaží naznačit, aby se k němu přidal. Zamrzl na místě. Opravdu chtěl, aby se k němu Tom přidal, nebo to byl jen jeho způsob, jak zdravil ostatní lidi? Měl by k němu jít? Chtěl vůbec? Protočil sám nad sebou oči. Bože, samozřejmě, že chtěl. Proč by neměl chtít? Otázkou bylo; co když to Bill tak nemyslel? Co když tím chtěl říct něco jiného, něco, co si Tom neuvědomoval? Co když k němu dojde a Bill vůbec nebude chtít, aby se k němu přidal? Nebo ještě hůř. Co když tam půjde, Bill s tím bude v pohodě, ale přidá se k nim ještě někdo další? Někdo z Billových přátel? Tom suše polkl při té myšlence.

Povzdychl si, snažil se přesvědčit sám sebe, že jeho myšlenky mají daleko od něčeho logického a jsou opravdu hloupé, a všechen jeho strach je pouze uvnitř jeho hlavy. Vážně to nebylo vůbec jednoduché, když byl v jídelně úplně sám, bez Georga, který by ho podpořil a s Billem sedícím pouze pár stolů od něj, trpělivě se usmívajícím, zatímco on jenom stál a pravděpodobně vypadal jako totální pitomec. Kousal si spodní ret a rozhodl se, že pro jednou nenechá tenhle svůj stupidní strach, aby ho zastavil, že udělá něco, co chce jeho srdce. Následky může řešit později.

Musel si vzpomenout na to, co mu vždycky říkal Georg; měl by ignorovat tyhle svoje myšlenky a chovat se tak, jak to cítí, jinak všechno zničí. A to bylo to poslední, co chtěl, vlastně to bylo úplně naopak. Chtěl být schopen zmocnit se těchhle momentů, uchopit tu příležitost, která mu byla nabízena. Chtěl začít žít a právě teď chtěl využít tuhle šanci, ať už to bylo cokoliv.

Neohrabaně a s bušícím srdcem, které cítil až v krku, šel přímo k Billovu stolu, doufal a modlil se, že nezakopne o vlastní nohy nebo do někoho nenarazí. Alespoň ne teď, když ho Bill sledoval, a když cítil, že se na něj dívá celá jídelna. Věděl, že se na něj opravdu ostatní nedívají a tohle všechno je jen v jeho hlavě, ale ani tak to nepomáhalo, aby se cítil pohodlněji.

„Ahoj,“ snažil se říct, když konečně došel k Billovi a se svírajícím strachem se posadil. Byl ale tak moc nervózní a bez dechu, že jediné, co vyšlo z jeho pusy, byl divný skřek, který zněl spíš jako pískání myši, která se snaží utéct před nebezpečím. „Ahoj,“ zopakoval a odkašlal si, červenal se. Snažil se zůstat v klidu, jak to jen bylo možné, ale bylo to tak zatraceně těžké, když seděl proti Billovi, který mimochodem vypadal dneska absolutně okouzlujícně. Dobře, vždycky vypadal perfektně, dechberoucně a neskutečně nádherně, ale dnes… Rozhodl se, že nechá vlasy volně splývat, měl je vyžehlené a perfektně rozložené na ramenou. Tom měl nutkání se natáhnout a pohladit je, projíždět je prsty. Neměl na obličeji ani žádný makeup, jeho obličej vypadal čistě, bezchybně a… Bylo to nové, ale nebylo to ošklivé. Bill vypadal s makeupem skvěle, ale jeho tvář nepokrytá líčidly byla prostě andělská a okouzlující jako normálně. Tom mohl sotva dýchat.

„Ahoj,“ zakřenil se na něj Bill a on se obával, že odpadne. Ten kluk byl tak pěknej! „Co jsi dělal?“ zeptal se.
„Nic moc,“ odpověděl Tom stydlivě, pořád nebyl úplně v klidu. Byl si tak moc jistý, že se na něj každý dívá, šeptá si a ukazuje. „Já… víš… vzal jsem si salát, protože neměli pizzu a já vždycky jím pizzu. A… ty?“ potil se. Dlaně měl přitisknuté na stehnech, ale v duchu se silně profackoval.

Tom se usmál, cítil se lépe. Možná neřekl až takovou blbost. Možná po tom všem byl schopen mít s Billem konverzaci, aniž by to podělal. Kdyby ale tak mohl přijít na to, co říct teď. Klepal prsty o kolena, jak nad tím přemýšlel. Měl by okomentovat Billův vzhled? Ne, to nemohl. To by bylo… Nemohl. Chtěl to udělat, ale prostě to cítil tak, že je to něco, na co ještě není připravený. Měl by se ho zeptat, co bude dělat? Nebo říct prostě klasické ‚Škola je na hovno, co?‘ nebo ‚Všiml sis v noci toho neuvěřitelně velkého měsíce?‘ Povzdychl si, opravdu si chtěl vyškrábat oči. Proč to bylo tak těžké?

„Já-“ začal a poškrábal se na temeni, tak tvrdě přemýšlel, co říct dál. „Georg tady dneska není,“ řekl. Byla to jediná věc, se kterou zvládl přijít. A právě teď si vážně přál, aby mohl omlátit svou hlavu o stůl. Takže opravdu, tohle je jediná věc, kterou zvládne říct? Bill si pravděpodobně bude myslet, že on mu nestačí a mnohem radši by byl s Georgem.
„Oh,“ řekl Bill jemně. „Je nemocný nebo tak něco?“

„Oh?“ zeptal se. Zajímalo ho, jak to Bill myslel.

Pozval ho Bill ven? Doopravdy?

„Ano,“ vypískl. Omylem zněl mnohem netrpělivěji, než zamýšlel. „Půjdu moc rád.“

Ano. Ano. Ano.

Věděl, že to není rande, ale jemu přišlo, jako kdyby bylo. A jeho mozek křičel „Jdu na rande s Billem.“ po zbytek dne.
Šli na rande. Nebo aspoň na kafe. Nechte to být. Nezáleží na tom, jak tomu říkali. Nezastaví ho to v tom, aby se usmíval tím největším úsměvem. Půjde ven s Billem.

autor: The_poltergeist

original