Connect With The Devil 24. 1/2

Bolest… měla tolik různých podob a příčin. Nebylo možné ji přesně definovat. Každý si pod ní mohl představit cokoli. Mohla být bodavá, nesnesitelná, tupá, neustávající, dechberoucí. Bill měl pocit, že právě v tuto chvíli si na sebe bolest vzala těch podob víc najednou. Krutou, zasazující mu nelítostné rány všude, kam dosáhla. Bylo tak zatraceně těžké otevřít víčka, jako by vážily tunu. Nemohl vidět jasně, obraz byl rozmazaný, jako když se smíchají vodové barvy dohromady. Nesnesitelná bolest ho ujistila o tom, že otočit se na bok nebyl nejlepší nápad, teď byla paní situace ona. Neměl absolutní pojem o čase, o tom, jak dlouho tam takhle ležel. Nebe bylo pokryto temnými mraky, vypadalo to, že se z něj každou chvíli spustí déšť. Rukou, která bolela mnohem méně než ta druhá, zašmátral do kapsy a snažil se vylovit svůj mobil. Měl popraskaný displej od těch ran, které mu Levák uštědřil. Navíc dost dobře neviděl, takže zmáčkl jeden z posledních hovorů. Chvíli to zvonilo a pak se ozvalo jemným hlasem: „Bille?“ Bill v duchu zaklel. Byl to hlas, který si přál slyšet ze všeho nejvíc, ale zároveň ho nechtěl slyšet zrovna teď. Nicméně věděl, že nemá na výběr, nebyl v situaci, kdy by si mohl vybírat. Na tomhle místě by jej našli možná za pár dní, když by měl štěstí. „Mm pa-nenko, poslouchej…“ Starší muž mluvil trhaně. Bolel ho celý obličej, tváře měl ztuhlé.

„Bille, děje se něco? Jsi v pořádku?“ Bylo slyšet, že Tom je nyní znepokojený. Nikdy takhle Billa neslyšel, nevěděl, co se děje. „Já… měl jsem nehodu… pot-potřebuju, abys mě našel.“ Bill se snažil ze všech sil mluvit srozumitelně. Měl natržený ret, ze kterého mu tekla krev, cítil v puse kovovou pachuť.

„Panebože. Na motorce? Ježíši kriste.“ Tom začal vyšilovat. Bill je zraněný! Musel mít nehodu na motorce! Byla to první věc, která jej napadla.

„Poslouchej… jsem na Kornblumstraβe 5712 mezi… op-puštěnýma skladama.“ Bill mezi slovy bolestivě vydechoval.

„Dobře, hlavně zůstaň, kde jsi. Já tam budu hned!“

„To nebude prob-lém.“ Bill se chtěl ušklíbnout, ale bolest mu to nedovolovala. Ani ve vážných situacích si neodpustil své vtipy. Zakašlal, měl pocit, jako by mu někdo stahoval hrdlo. Dusil se.

…

O chvíli dříve

Tom přišel ze školy unavený. Výuka se mu zdála nekonečná. Nemohl se absolutně na nic soustředit, měl v hlavě jedno velké zamotané klubíčko, které nemělo konce ani začátku. Tolik myšlenek se mu mísilo v hlavě jedna přes druhou. Hodil na zem svoji školní tašku, když v tom mu zazvonil mobil. Podivil se, kdo by mu mohl volat, a vylovil ho z kapsy. Když na displeji uviděl jméno člověka, na kterého myslel posledních 24 hodin, srdce mu zaplesalo radostí, a zároveň se mu stáhl žaludek obavami. Přijal hovor a opatrně se s malou dušičkou ohlásil do telefonu. „Bille?“

„Mm pa-nenko, poslouchej…“ Tom nakrčil čelo. Bill zněl opravdu podivně.

„Bille, děje se něco? Jsi v pořádku?“ Zeptal se Tom s obavami. Tatam byl stud a nervozita. Teď se v něm usídlilo malé semínko strachu.

„Já… měl jsem nehodu… pot-potřebuju, abys mě našel.“ Kytarista mu potvrdil to, čeho se obával nejvíc. Zaplavila ho vlna zděšení a paniky. Představoval si, že se Bill musel někde nabourat na motorce a teď tam leží zraněný úplně sám. Vždycky jezdil nebezpečně rychle nebo i po požití alkoholu, to nemohlo dopadnout pokaždé dobře.

„Panebože. Na motorce? Ježíši kriste.“ Tom vykřikoval do telefonu, vlastně ani nevěděl co. Byl v šoku a třásly se mu ruce.

„Poslouchej… jsem na Kornblumstraβe 5712 mezi… op-puštěnýma skladama.“ Když ze sebe Bill dostával odpověď, slyšel, jak těžce oddechoval. Měl takový strach, co když umře? Ne! Přece nesmí myslet hned na ty nejhorší scénáře, co existují.

„Dobře, hlavně zůstaň, kde jsi. Já tam budu hned!“ Vyhrkl a vyběhl z pokoje. Vlastně vůbec nevěděl, co bude dělat, jak se tam dostane. Na tohle byl malý pán a věděl, že bude potřebovat pomoct. Rozběhl se za Aduškou. O ničem z toho nevěděla a on byl připraven na to, že bude mít hodně co vysvětlovat, ale teď nezáleželo na ničem jiném než na tom, aby byl Bill v pořádku.

„Aduško, potřebuju pomoct, kamarád měl nehodu a já…“ Tom vletěl Adelaide do pokoje bez zaklepání. Ta se polekala, nikdy tohle neudělal. Byl bílý jako stěna a vypadal opravdu vyděšeně.

„Uklidni se, drahoušku, a pomalu mi znovu řekni, co se děje?“ Jakmile se Adelaide vzpamatovala z prvotního šoku, vstala, chytila Tomovi obličej do dlaní a konejšivě na něj mluvila. Tom se vysmeknul z jejího sevření.

„Nemůžu se uklidnit. Jeden můj kamarád měl nehodu, vážnou. Před chvíli se mu podařilo mi zavolat a teď tam někde leží zraněný. Potřebuju pomoc, nevím, co dělat…“ Tom mluvil rychle, mezi jednotlivými slovy se nenadechoval.

„Dobře, víš, kde měl tu nehodu?“ Adelaide viděla v Tomových očích zoufalství a uvědomila si, že to muselo být závažné. Vysvětlit jí to mohl později, teď musela zachovat chladnou hlavu a jednat.

„Na Kornblumstraβe 5712, někde mezi opuštěnými sklady.“ Adelaide se podivila. Neměla pocit, že by měl Tom kdy kamaráda, který by se potloukal v takových oblastech. Nicméně se na nic nevyptávala. Popadla telefon a vytočila záchrannou službu. Zavolala na ono místo sanitku. Posléze informovala Tima o tom, že jedou do nemocnice. Tim byl zmatený a zvědavý, ale Adelaide ho uzemnila, aby se na nic nevyptával. Tom byl strachy bez sebe. Adelaide ho v autě uklidňovala. Věděla, že v tuto chvíli nemělo cenu se na nic ptát. Tom pravděpodobně myslel jenom na to, jestli je ten kamarád v pořádku. Jakmile dorazili do nemocnice, informovali se na recepci. Zatím nikoho takového, koho Tom popsal, nepřivezli.

„Pojď, sedneme si sem a počkáme.“ Adelaide chytila Toma za paži a vedla ho k židličkám, které se nacházely v čekárně.

„Tak… vím, že teď asi nemáš moc náladu na to nic vysvětlovat, ale potřebuji vědět, co se to děje, Tome.“ Adelaide se na Toma zvídavě podívala a čekala na odpověď. Tom si povzdechl a složil hlavu do dlaní. Po chvíli ticha promluvil, pohled směřující mimo Adelaide.

„Chtěl jsem ti to říct, jen jsem nechtěl, aby ses to dozvěděla takhle.“ Tomova tvář se lítostivě zkroutila.

„Říct mi co?“ Adelaide byla trpělivá. Viděla, jak je to pro Toma těžké.

„Tenkrát, jak jsem ti vykládal o té výpravě do baru, pamatuješ?“ Zeptal se Tom Adelaide.

„Vzpomínám si, ano.“ Adelaide pokývala na souhlas a vybízela tím Toma k pokračování.

„Tam jsem potkal Billa. Tak se jmenuje ten kamarád, který se zranil.“ Tom polkl, měl sucho v krku. Měl pocit, že se mu tam tvoří obrovský knedlík, který ho dusil. Přesně to byl ten důvod, proč nesnášel lhaní. Jít s pravdou ven bylo ještě těžší, než říct pravdu rovnou na začátku. Cítil se zahanbeně. Adelaide mlčela, zatím neměla dostatek informací pro to, aby vyhodnotila, co se stalo, nebo proč je z toho Tom tak zdrcený.

„Bill je kytarista v jedné z kapel, která tam ten večer vystupovala. Je starší a je jiný. Myslím tím úplně jiná třída lidí, pokud mám být konkrétní a rozdělovat to podle majetku a společenského postavení. Žije v ghetu.“ Tom ze sebe vypustil tíživou pravdu, která mu ležela v žaludku pěkně dlouhou dobu. Adelaide na prázdno otevřela a zavřela ústa, pak si odkašlala a konečně promluvila.

„Chápu.“ Bylo vše, co řekla. Bylo to horší, než kdyby na něj křičela. „Asi jste se nestali přáteli za jednu noc.“ Vypadlo z Adelaide po chvíli uvědoměle. Nemohla popírat překvapení. Tom se nikdy moc nebavil ani s dětmi ve svém prostředí, natož tak s někým, kdo pocházel úplně z odlišného světa.

„Ne. Tajně jsme se scházeli. Asi sis všimla, že odcházím poslední dobou ven častěji než kdykoli předtím. Většinou jsem chodil za Billem nebo on za mnou.“ Teď to Adelaide všechno začalo zapadat do sebe jako skládačka. Tom neměl příliš mnoho přátel, ne takových, které by považoval za tolik důležité, aby s nimi trávil volný čas. Pochybovala o tom, že byl vždycky s Ericem, ačkoli spolu trávili volný čas velmi často.

„Takže celou tu dobu jsi…“

„Ano, lhal jsem ti.“ Dořekl za Adelaide Tom. Nejradši by se propadl do země. „Vím, že jsem neměl. Neví to nikdo kromě tebe. Neřekl jsem to ani Ericovi. Měl jsem ti víc věřit, vím, že bys mě nezradila, jen jsem se bál tvojí reakce. Bylo to pro mě všechno nové, sám jsem nevěděl, co si s tím počít. Nikdy jsem nikoho, jako je Bill, nepotkal.“ Na Tomovi bylo opravdu vidět, že toho srdečně litoval. Adelaide se na něj nemohla zlobit dlouho. Chápala jeho postoj. Zároveň však měla obavy. Nechtěla říkat, že to je špatný člověk. Neznala ho. Všichni lidé z gheta nemuseli brát drogy nebo být zločinci. Ale už jenom to místo, odkud ten člověk pocházel, hrálo velkou roli.

„Jsi si vědom toho, že kdyby to zjistili tvoji rodiče, už nikdy by ses s tím chlapcem nemohl vidět?“ Řekla Adelaide opatrně. Pro lidi společenského postavení, jako byli Tomovi rodiče, nepřicházelo v úvahu, že by se jejich syn scházel s někým z gheta.

„To je mi víc než jasné. To byl taky důvod, proč jsem to tak dlouho před všemi tajil.“ Toma děsila tahle představa víc než cokoli jiného, ale věděl, že to byla realita. Krutá, ale skutečná. „Víš, cítím se někdy jako v kleci. Mám rodiče rád, ale nikdy mě nenechají dýchat. Hlavně máma je příliš starostlivá. Nejraději by mě izolovala od všech a od všeho, co se jí nezdá dostatečně dobré. A já potom nemám rozhodování ve svých rukou. Jenže když jsem potkal Billa, naučil mě, že bych neměl žít podle toho, jak si to vykreslil někdo jiný. Naučil mě, že když něco chci, měl bych si za tím jít a neustále se něčeho neobávat. Utíkal jsem za ním do světa, kde jsem měl pocit, že skutečně žiju a kde si můžu vybírat já, sám za sebe.“ Tom při posledních slovech ztišil svůj hlas a vzlyknul. Adelaide vstala ze své židle, přisunula se k Tomovi a objala ho. Tom zabořil svůj nos do jejího ramene a jeho slzy jí smáčely šedivý svetr. Tolik chápala slova toho křehkého chlapce. Viděla ho vyrůstat a věděla, že tenhle zlom někdy musel nastat. Nenechali ho nadechnout. Konstantine byla na Toma příliš upjatá už od chvíle, co se narodil. Byl její svět, neexistovalo pro ni nic jiného. A Franz, ten mu naopak nedával potřebnou lásku a péči. Svého syna sice miloval, ale víc času trávil v práci. Tohle muselo jednoho dne vygradovat.

„Pozor! Uvolněte cestu, vezeme raněného.“ Na příjem vlítli záchranáři s nosítkama jako bouře. Tom poznal Billa. Vyskočil na nohy a řítil se k nim.

„Bille proboha.“ Tom si připlácnul dlaň na ústa šokem. Kytarista měl celý obličej rozmlácený a oteklý. Pomalu by ho nepoznal.

„Muž, věk asi 25, výška 189 cm, slabý otřes mozku, zornice vykazují stopy požití halucinogenů. Dále protržená plíce, 6 zlomených žeber, fraktura levého zápěstí a pravého kotníku. Připravte okamžitě operační sál.“ Záchranář ve spěchu informoval doktora o základních zraněních.

„Počkejte, kam ho vezete.“ Vykřikl Tom a hnal se za nimi. Jeden ze záchranářů ho však zastavil. „Tam nemůžete, pane, vezeme ho na operační sál.“

„Co se s ním bude dít?“ Ptal se vystrašeně Tom.

„Jste rodinný příslušník?“

„Ne jsem… blízký přítel.“ Vydechnul Tom po krátké pomlce. Vlastně nevěděl, jak sám sebe otitulovat. Vztah s Billem byl komplikovaný.

„Potom je mi líto, nemohu vám sdělit bližší informace bez svolení raněného. A v tuto chvíli je nemožné jeho svolení dostat, je v bezvědomí. Budete muset počkat.“ S těmito slovy záchranář odešel.

„To snad není možné. Nic mi neřeknou, Aduško.“ Toma se opět zmocňoval pláč. Adelaide ho odvedla k sedačkám. „Mají přísné předpisy, zlato, nemůžou každému sdělovat zdravotní stav cizích lidí, pokud nejsi rodina. Počkáme tady, stejně nám nic jiného nezbývá.“ Adelaide se snažila Toma trochu uklidnit, ale moc dobře to nešlo, ještě ho takhle rozrušeného snad neviděla. Musel toho mladého muže považovat za velmi dobrého přítele.

„Slyšela jsi, co říkali? Má protrženou plíci. Já mám takový strach, Aduško, co když se něco stane?“ Tomovi se špatně dýchalo a cítil, jak se ho zmocňuje panika. Ze všech scénářů, které se mohly stát, si samozřejmě představoval ten nejhorší.

„Na to nesmíš myslet. Doktoři udělají, co budou moct. Jistě bude v pořádku. Pomodlíme se za něj, chceš?“ Tom pouze přikývl na souhlas, již neměl sílu mluvit. Nikdy se nemodlil. Nevěděl, jestli existovala nějaká vyšší síla, ale jestli ano, teď ji prosil. Prosil ji, aby byl Bill v pořádku. Chtěl mu říct ještě tolik věcí. Nemohl jen tak odejít.

Uplynulo několik hodin. Tomovi to připadalo jako celá věčnost. „Nedáš si kávu?“ Zeptala se Adelaide Toma. Byla poněkud unavená. Zatímco čekali, než skončí Billova operace, Tom Adelaide vyprávěl o některých setkáních s Billem, aby se rozptýlil. Samozřejmě vynechal tu část o užití marihuany a alkoholu. O zkoušení kouření jí ovšem řekl. Část o tom, že je gay a že k tomuto zjištění mu pomohl zrovna Bill, se také nechlubil. Už tak toho bylo dost. Aduška měla co vstřebávat.

„Ne, děkuju.“ Tom neměl sebemenší chuť na nic. Žaludek měl stažený tak, až ho to bolelo. Adelaide šla za roh k nedalekému automatu pro kávu. Cestou potkala doktora, který vycházel ze dveří oddělení operačních sálů. Byl to doktor, který přijímal toho chlapce.

„Pane doktore, mohu otázku?“ Zastavila jej pohotově.

„Ano, madam, co si přejete?“ Na doktorovi bylo vidět vyčerpání, ale vřele se na Adelaide usmál a vyčkával na její odpověď.

„Vím, že mi nemůžete sdělovat žádné informace o stavu toho mladíka, co jste přivezli, ale můžete mi alespoň říct, jak operace dopadla?“ Adelaide se na doktora prosebně podívala. Vyvolávala mnohem větší důvěryhodnost než Tom, protože byla přeci jenom starší.

„Vše, co vám můžu sdělit, je, že je ve vážném stabilizovaném stavu. Má četná poranění, ještě nějakou dobu si tady poleží, ale měl by být v pořádku, když vše půjde dobře. Z nejhoršího je venku.“ Adelaide si oddechla. To byla pro Toma velmi dobrá zpráva. Upřímně se nehodlala smířit s jinou odpovědí, než s tou, jakou právě dostala. Neměla ponětí, co by si počala, kdyby se něco pokazilo. Tom už teď vypadal velmi křehce, byl krůček od toho, aby se sesypal. Co by dělal, kdyby…? Na to nechtěla ani pomyslet.

„Kdy ho budeme moct navštívit?“ Zahnala chmurné myšlenky a zeptala se doktora.

„Momentálně leží na jednotce intenzivní péče, mohou k němu pouze rodinní příslušníci nebo zmocněné osoby. Pokud podepíše písemný souhlas, až se probudí, budete za ním moct. V opačném případě budete muset počkat, až se víc zotaví a převezou ho na standardní oddělení, kdy za ním budete moct přijít v návštěvních hodinách.“ Odříkal doktor naučeně. Připadal jí tak trochu jako mluvící učebnice nebo robot. Jistě tohle musel denně vykládat nesčetněkrát, nedivila se mu.

„Dobře. Mnohokrát vám děkuji, doktore.“ Poděkovala a zamířila zpět do čekárny sdělit Tomovi ty dobré zprávy. Úplně zapomněla na kávu, pro kterou se původně vydala.

„Tome, zlatíčko, mluvila jsem s doktorem, mám dobré zprávy.“ Přiřítila se k té hromádce neštěstí. Tom zvedl hlavu a v očích se mu radostně zajiskřilo.

„Opravdu?“ Vyhrkl a vyčkával na odpověď.

„Ano, operace se povedla. Z nejhoršího je venku. Nemohla jsem z doktora vytáhnout podrobnosti, ale až se probudí a podepíše souhlas, budeš ho moct navštívit.“ Tom po těchhle slovech vystřelil ze židle a Adelaide objal.

„To je skvělé, Aduško.“ Zvolal, div u toho nadšeně neposkakoval. Adelaide se tomu musela usmát, byla ráda, že už nevypadal tak ponuře a smutně. Nerada by byla poslem špatných zpráv.

„Teď už se ale k němu stejně nedostaneme. Musí podepsat souhlas a předpokládám, že po tak náročné operaci bude dlouho spát. Měli bychom jet domů. Musíš si odpočinout. Navíc by se Tim podivoval, kde jsme tak dlouho.“

„Nemůžeme mu to říct.“ Vyhrkl Tom okamžitě, hlasitěji, než zamýšlel. Sestra z recepce se po něm ohlédla.

„Neřekneme. Nebudeme lhát, jen neřekneme celou pravdu. Vynecháme to, že je tvůj kamarád Bill z gheta. Ovšem budu mu muset zdůraznit, aby se o tom nikomu nezmiňoval. Nechceme, aby se to dostalo k tvým rodičům, obzvlášť ke tvé matce. Vyptávala by se, co je to za kamaráda, vždyť ji znáš.“ Řekla Adelaide Tomovi, výrazně tišeji.

„Nechci ho tu takhle nechávat.“ Zaúpěl Tom. „Ale máš pravdu, bylo by to podezřelé.“

„Můžeš sem přijít zítra, ale musíš být opatrný. Ze školy to sem nemáš tak daleko, asi bude lepší, když půjdeš pěšky. Můžu tě i doprovodit.“ Nabídla Adelaide a Tom svolně přikývl. Kontaktovala Tima na mobil, aby pro ně přijel, a pomalu se šourali ven k východu.