Connect With The Devil 26. 2/2

Hned po škole se Eric sbalil a vyrazil ven z budovy. Toma při odchodu nepotkal. Poslední týden se nějak míjeli. Sedl si před školu na lavičku a čekal, až všichni vylezou. Tom mezi ostatními studenty nebyl, a tak se Eric rozhodl, že mu napíše později zprávu, aby zjistil, jestli je v pořádku. Napadlo ho, že by to mohlo mít něco společného s rozvodem jeho rodičů anebo s tou situací, se kterou se mu předtím svěřil. Měl o něj trochu obavy.

„Hej Sommere, co to doučování?“ Z myšlenek ho vytrhl dívčí hlas. Nepatřil nikomu jinému, než Serině.

„Platí, ale pojedem k nám. Nemůžu se pak zdržovat cestou od tebe.“ Oznámil Eric Serině. Nehodlal jet k ní domů. Jednak se tam vůbec necítil dobře, a taky by tím přišel o čas kvůli dojíždění.

„Fajn, ale jedeme mým autem.“ Souhlasila Serina s jedinou výhradou. Nedokázala si představit, že by se mačkala ve smradlavém autobuse s těmi ostatními lůzry.

„Tak proti tomu rozhodně nemám námitky.“ Eric se zvedl z lavičky a zamířili oba k Serininu vozidlu. Byl rád, že dnes nemusí absolvovat jízdu autobusem. Také neměl v lásce zdlouhavé dojíždění a mačkání se s ostatními studenty. Za rok mu mělo být 18 a chtěl si rozhodně udělat řidičák. Bylo mu však jasné, že si na něj bude muset vydělat po brigádách. Navíc stejně neměl v čem jezdit. Sem tam by si mohl půjčit auto od rodičů, nebyli tak zámožní, aby si mohl dovolit svoje vlastní. Jakmile nasedli do auta, Serina pustila hudbu.

„Posloucháš RED?“ Podivil se Eric.

„Jo a co má bejt?“ Podívala se na něj Serina nechápavě. Nepobírala, čemu se Eric diví.

„Nevím, neřekl bych do tebe, že máš dobrej hudební vkus,“ pokrčil Eric rameny.

„Oh, proboha, Sommere, a cos čekal? Justina Biebra?“ Serina protočila oči.

„Tak trochu.“ Přiznal Eric. Nevěděl, co od ní čekat. Chovala se jako zbohatlická fiflenka, ale někdy měla chvilky, kdy byla úplně jiná.

„Jsi pitomec. Co ty kecy o tom, že nejsem jenom blbá blondýna.“ Serina se zamračila. Nejdřív ji krmil řečmi o tom, jak je vlastně chytrá a vymlouval jí, proč se schovává za masku někoho jiného, a teď sám soudil, jaká je, aniž by ji vlastně znal.

„No právě, je to strašně matoucí.“

„Víš co, je mi vlastně úplně jedno, co si myslíš.“ Řekla Serina zamračeně a koukala upřeně na silnici. ‚Proč by mě ten trouba měl zajímat? V mém životě to není nikdo. Jen mi pomáhá s matikou, já mu za to pomůžu s referátem a tím je celá ta věc uzavřená.‘ Opakovala si v myšlenkách.

„Hele sorry. Nečerti se, nechtěl jsem tě urazit. Jen říkám, co si myslím. Je lepší jednat na rovinu, ne?“ Uvedl Eric na pravou míru. Nehodlal téhle krasotince lézt do zadku a pak o ní někde za rohem vykládat, jak je nesnesitelná.

„Jestli chceš přežít tuhle cestu, radši už sklapni.“ Ukončila tuhle debatu Serina. Nikdo jí neustále tolik nelezl na nervy. Zároveň však ocenila, že Sommer říkal pravdu, ačkoli s ní nesouhlasila. Byl k ní pořád upřímnější než ta děvka Kamila, která si hrála na nejlepší kamarádku. Už zítra dostane zadostiučinění a pocítí, jaké to je, když jí blízký člověk bodne kudlu do zad.

Po zbytek cesty panovalo trochu napjaté ticho. Eric kromě navigování, kudy má Serina jet, neřekl ani slovo.

„Váš dům vypadá… slušně.“ Vyklouzlo Serině, aniž by nad tím přemýšlela. Byl o hodně menší oproti domu, v němž bydlela. Měl ovšem hezkou fasádu a zahrádka okolo domu byla udržovaná. Působil útulně.

„A cos čekala, že bydlím na smetišti?“ Zakroutil Eric hlavou nad její poznámkou a otevřel branku.

„Tak trochu.“ Mrkla Serina na Erica a prošla kolem něj brankou až k domu.

„Mrcha.“ Zašeptal si pro sebe Eric s úšklebkem, když mu vrátila poznámku, kterou utrousil ohledně jejího hudebního vkusu.

„Upozorňuju tě předem, že to rozhodně není jako u vás doma, kdyby ses náhodou divila, kde máme služebnou.“ Neodpustil si Eric při otvírání vstupních dveří. Nikoho neměl doma, jeho matka byla v práci a otec byl opět na delší pracovní cestě. Měl se vrátit až za dva týdny.

„A kdo vám vaří a uklízí?“ Serina si nedokázala představit, že by neměli služebnou. Starala se o celý dům.

„Nemáme zrovna palác, takže to s mámou zvládáme sami. Teda myslím úklid, k vaření se vyjadřovat nebudu.“ Uchechtl se Eric při pomyšlení na svoji maličkost v kuchyni. Velmi scestná představa.

„Oh. Moje máma nevaří. Myslím, že v naší kuchyni nikdy nebyla.“ Zachichotala se trochu Serina.

Oba zmlkli v uvědomění, že byli na chvíli schopni i normálně konverzovat.

„Takže ehm… můj pokoj je nahoře.“ Kývnul Eric směrem ke schodům a přerušil tak trapný moment. Tiše vystoupali po schodech a vešli do Ericova pokoje. Serina se začala rozhlížet kolem. Eric se nepříjemně ošil. Bylo to přece jen jeho soukromí. Serinu překvapilo, jaký tu byl pořádek. Příjemně okrová a bílá barva stěn jen dodávala místnosti útulnou atmosféru. Čekala spíš temné doupě s roztahaným oblečením a zbytky jídla z minulého týdne. Na poličkách měl spoustu knížek o matematice a fyzice. ‚Je to šprt, samozřejmě, že má samé chytré knížky.‘ Pomyslela si.

„Zapnu počítač a můžem začít. Co chceš udělat první?“ Eric se otočil na Serinu, která se právě pohodlně usadila na jeho postel. Vzhlédla na něj, jakmile na ni promluvil.

„Asi ten referát, ať to máme z krku. Pak se můžem věnovat té zábavnější části.“ Serině se do toho referátu vůbec nechtělo, jenže potřebovala pomoct s tím příkladem, takže to musela přetrpět.

„Zábavnější? Neříkej, že ti matika přirostla k srdci.“ Eric se ušklíbl. Sám se podivil, jak moc o ni jevila Serina v poslední době zájem. Přikládal to však její snaze dostat se k maturitě.

„Možná.“ Pokrčila rameny.

„Tak to z vás ovšem dělá šprtku, slečno Dörflerová.“ Škádlil ji Eric. Ona, která mu neustále říkala šprte, se teď těšila na matiku. Ta holka byla samé překvapení.

„Mohla bych být matematický génius, jestli jsi to nevěděl.“ Odfrkla si dotčeně Serina. Štvalo ji, jak ji každý podceňoval. Měla na to stejně jako tenhle chytrolín, jen se doteď nesnažila.

„Jasně. Co si dáš k pití matematický génie?“ Zeptal se Eric dodatečně. Nechtěl být nezdvořilý, přestože se jednalo o Serinu, a než se vydali nahoru, zapomněl se jí zeptat.

„Vodu s citrónem.“ Serině bylo jasné, že po Ericovi nemohla chtít vodu z čerstvě vymačkaných okurek a citrónu s lístky máty, jako si běžně dávala doma, a tak volila jednoduchost.

„Fajn. Hned budu zpátky. Můžeš zatím vyhledat nějaké informace, zadání mám v batohu.“ Prohodil Eric a vyřítil se ven z pokoje.

Serina se neochotně zvedla z postele. Byla tak měkká a vyseděla si tam pohodlný důlek. Bohužel povinnosti volaly. Otevřela Ericův batoh a probírala se knížkami, než narazila na literaturu. Listovala v knížce, jak hledala zadání. Mezitím na počítači klikla myší na ikonku pro přihlášení uživatele a na ploše se při načtení objevila fotka Erica a Toma. Muselo to být nějaké selfie, oba se na něm usmívali, vypadali dost šťastně. ‚Vlastně má docela hezký úsměv.‘ Problesklo Serině hlavou při pohledu na fotku. Nikdy Erica neviděla usmívat se. Jak by taky mohla, většinu času se mezi sebou jenom hašteřili.

„Jsem zpátky.“ Ozvalo se najednou ode dveří. Serina sebou leknutím trhla. Nečekala to, jak se zadívala na fotku. Rychle klikla na prohlížeč, aby zamaskovala překvapení.

„Tady máš tu vodu.“ Eric před ní postavil vodu s citrónem. Pro sebe si donesl colu. Vodu neměl až tolik v oblibě a s trpkým citrónem už vůbec ne.

„Jasně, díky.“ Serina poděkovala, aniž by se na Erica podívala a zadávala téma do googlu.

„Tak začnem.“ Povzdechl si Eric a přitáhnul si vedle Seriny druhou židli, kterou tu měl kvůli videohrám. Věčně je s Tomem pařili, když byl u něj na návštěvě.

…

Gustav s Rickim se potkali na cestě zpátky ke zkušebně. Zůstali stát venku a zapálili si cigaretu.

„Tak co, jak jsi pořídil?“ Zeptal se Gustav Rickiho.

„Nic moc. Nikdo ho neviděl. Přísahám bohu, Gusy, jestli se ten řiťopich zase někde fláká a užívá si, zabiju ho.“ Ricki byl vážně nevrlý. Už neměl dál chuť zjišťovat, co se s Ďáblem stalo.

„Já taky nic. Víš, je to vážně divný. Sice je normální, že se Ďábel kolikrát zdejchne a nedá nám o sobě echo, ale aby se neobjevil za poslední 4 dny na jediném místě tady? Musel by být neviditelnej. Přestává se mi to líbit.“ Gustav z toho byl trochu nervózní. Začínal sdílet Fredovy obavy.

„Hele, támhle jde Fred.“ Kývnul Ricki směrem, odkud viděl přicházet basistu.

„Zjistil jsi něco? Protože my velký kulový.“ Vyhrkl na Freda pohotově Gustav.

„Amatéři.“ Protočil Fred oči.

„Jasně, že jsem něco zjistil, ale líbit se vám to nebude. Byl jsem u zelený krysy a získal jsem od Cortney informace… dost drahý informace. Každopádně tam prej před pár dny slyšela Leváka s Pirátem kout nějaký pikle. Měli velký řeči o tom, jak musí Ďábla sesadit z trůnu. Pak jsem byl u Ďábla doma a ptal se tý jeho zasraně vlezlý sousedky. Neviděla ho tam od minulýho tejdne.“ Dopověděl Fred a tvářil se při tom důležitě.

„Dohajzlu, takže ho jako ten bastard Levák někam zamordoval?“ Gustav překvapeně vyhrkl.

„Už to tak vypadá.“ Potvrdil mu Fred.

„Proč by to ale dělal Pirát?“ Gustavovi to nešlo do hlavy. Pirát byl neutrální území. Nebratříčkovali se, ale ani proti sobě zrovna neválčili.

„Měl s ním asi nějaké potyčky.“ Domýšlel si Fred. Nic jiného mu stejně nezbývalo, moc informací v tuhle chvíli neměli.

„S kým je ten idiot nemá.“ Odfrkl si Ricki. „Nemůže prostě držet tu svoji nevymáchanou klapačku. Namočí se do problémů a my ho z nich máme tahat.“ Rickiho už unavovaly všechny Ďáblovy eskapády a maléry.

„Je to náš člověk. Ďábel by to pro tvůj zadek taky udělal, a to ho nemá zrovna v lásce.“ Připomněl Fred Rickimu důrazně.

„No jo, cokoli.“ Ricki protočil oči, ale věděl, že Fred mluví pravdu. Nebylo to o náklonnosti ani o přátelství, ale o loajalitě. Patřil k jejich skupině, byl jejich člověk, takže pokud se něco takového stalo, musel jít a postavit se za něj.

„A co chcete teď jako dělat?“ Zeptal se Ricki a čekal, co z těch dvou vyleze.

„Najdeme Leváka a dostaneme to z něj.“ Řekl prostě Fred. Neměl konkrétní plán.

„No to je bezva nápad, nakráčet tam a zeptat se ho: „Leváku, prosímtě, můžeš nám říct, kam jsi uklidil Ďábla? Díky.“ a on nám to určitě všechno vyklopí. Jsi hlavička, Frede.“ Ricki mluvil zesměšňujícím tónem a poplácal u toho Freda po rameni.

„Tak co navrhuješ, pane chytrý?“ Fred jeho ruku se zavrčením setřásl a čekal, jaká moudra z Rickiho vypadnou.

„Co třeba ta jeho ošklivá holka, hm? Za jednu lajnu nám jistě poví, co chceme vědět.“ Ricki oběma klukům sdělil svůj mnohem lepší plán a zamnul si u něj ruce. Měl rád pocit, že má nad ostatními navrch.

„A kde ji najdeme? Jistě s ní bude Levák.“ Podotkl Gustav docela důležitý detail.

„Není s ní 24 hodin denně ,a kde ji najdeme, to nevím, ale znám někoho, kdo nám pomůže.“ Zdálo se, že Ricki měl odpověď na všechno, a tak zbývající členové kapely dál nic nenamítali a vydali se zjistit, kde se nachází Levákova holka.

…

„Je pro tebe lepší si to rozdělit na dvě části?“ Podíval se Eric tázavě na Serinu. Referát měli dávno hotový. Kupodivu ho zvládli docela rychle a jejich společná práce se obešla bez různých nadávek a narážek jednoho na druhého. Byli tak zabraní do vyhledávání informací, že ani neměli čas popichovat se navzájem. Poté se dostali k příkladu, který chtěla Serina vysvětlit. Na poprvé ho moc dobře nepochopila, tak jí Eric ukázal, jak si ho může zjednodušit, když si část rozpočítá a pak to jen spojí dohromady, místo toho, aby to počítala vše rovnou zpaměti. Tento způsob jí vyhovoval mnohem víc, jak se zdálo.

„Existuje vůbec příklad, na který bys neznal řešení?“ Prohodila najednou Serina. Nechápala, jak mohl Eric ve třetím ročníku střední školy zvládat i její učivo.

„Jasně, že jo. Spousta. Je toho ještě tolik, co se musím naučit.“ Uchechtl se Eric, když si představil vysokou.

„Nechápu, odkud se to vzalo.“ Zakroutila Serina hlavou. „Je tak nefér, jak se s tím někdo jako ty narodí a někdo musí dřít, aby si vůbec udržel průměr.“

„Myslíš tím sebe?“ Odfrkl si Eric. „Zrovna ty až tolik dřít nemusíš. Chápeš docela rychle.“ Serina by to nepřiznala nahlas, ale potěšilo ji to, i když to byla pochvala od šprta. Znamenalo to, že ji považoval za chytrou a schopnou. Ben jí nikdy nic takového neřekl. Připadala si vedle něj jako ozdoba. Krásná na venek a prázdná uvnitř.

„Myslíš, že bych zvládla maturu z matiky?“ Zeptala se najednou. Eric zaskočeně zamrkal.

„Maturu?“ Zopakoval po Serině a zůstal na ni hledět. ‚Ta holka sice není hloupá a doučování jí jde docela dobře, ale z pětky z matiky až k matuře? To je docela velký skok.‘ Prolétlo Ericovi hlavou. Nahlas však nic neřekl.

„Jo. Angličtina mě baví asi stejně tak jako literatura. Tak jsem si říkala, že díky těm pokrokům, které dělám při našem doučování, by to šlo.“ Serina pokrčila rameny, a když Eric neodpovídal a zůstal na ni hledět, dodala: „Jasně, byl to hloupý nápad. Myslíš si stejně jako ostatní, že na to nemám.“ Serinu pěkně štvalo, jak ji neustále každý podceňoval. Někdy měla pocit, že ji vůbec nikdo doopravdy nezná.

„Ne… já teda…“ Eric se zakoktal, nevěděl, jak odpovědět tak narychlo, aby ji neurazil.

„Hele, my dva si tady nemusíme na nic hrát. Nebudu ti mazat med kolem pusy. Skoro propadáš. Když si zlepšíš průměr tak, aby tě pustili k matuře, budeš šťastnej člověk. Abys odmaturovala z matiky, musela by ses tomu odteď věnovat prakticky denně. Jde ti to, to jo, ale na maturu to zatím není. Máš toho dost co dohánět. Kdybys ale opravdu chtěla, zvládla bys to. Je to na tobě, záleží, co jsi ochotná kvůli tomu obětovat, a jestli ti za to ty oběti stojí.“ Eric byl k Serině upřímný. Nebylo to tak dávno, kdy celá ta věc s doučováním začala a ona byla na pokraji propadnutí. Maturita měla být za necelé dva měsíce. Kdyby se na ni chtěla připravit, musela by u učení i spát. Nebyl si jistý, že zrovna ona byla ten typ člověka, který by byl ochotný takové oběti udělat.

„Potřebovala bych ale pomoc.“ Věděla, že sama by se k maturitě nepřipravila. Ani si v tu chvíli možná neuvědomovala, co všechno to obnáší, než vypustila tuhle myšlenku z pusy.

„Pomůžu ti, jestli se tak rozhodneš. Ale flákání po škole by ti skončilo a taky všechny ty ostatní blbosti. Pokud nad tím budu trávit čas, chci vědět, že to má smysl.“ Hned, jak to Eric dořekl, trochu zalitoval svých slov. ‚Asi ses pomátl.‘ Pomyslel si. Jaký měl důvod jí pomáhat? Ta holka byla nesnesitelná. Dobře, teď už ne tak moc, ale stále se rozhodně nemuseli. Představovala všechno, co se mu na lidech protivilo. To, jak dávala najevo, odkud pochází, kolik má peněz i způsob jejího chování. Přesto v ní však viděl potenciál. Za celou dobu, co ji znal, chtěla snad poprvé dokázat něco smysluplného. Něco, co za něco stálo. Už do ní přece investoval úsilí a čas, tak by byla škoda to jen tak zahodit.

„Já se snad flákám? Poslední dobou ležím skoro pořád v knížkách.“ Řekla Serina na svoji obranu s našpulenými rty. Přišlo jí to jako celá věčnost, co někde byla naposled a pobavila se.

„Poslední asi měsíc? No, kdybys zkusila celý rok, nemusela bys to teď před maturou takhle hrotit,“ neodpustil si Eric kousavou poznámku. Koneckonců, byla to pravda.

„Díky za poučení, pane chytrý. Zapomeň na to, půjdu už domů.“ Serina si posbírala svoje věci a vstala. „Dík za ten příklad. Čau.“ Usykla s kapkou ironie v hlase a seběhla schody dolů. Ani se neobtěžovala počkat na to, až ji Eric vyprovodí. Na příjezdové cestě do někoho vrazila.

„Oh, promiňte.“ Omlouvala se okamžitě. Byla to nějaká žena. V jejím obličeji viděla Ericovy rysy, Musela to být jeho matka.

„Nic se nestalo.“ Usmála se na ni Teresa přívětivě. „Ty jsi Ericova kamarádka?“

„Chodíme spolu do školy.“ Vypadlo ze Seriny pohotově. Nechtěla nazývat sebe a Sommera kamarády.

„Oh, nezůstaneš na večeři?“ Musela uznat, že Ericova matka byla moc milá žena.

„Ne, děkuju. Musím se ještě učit. Nashledanou.“ Vyblekotala ze sebe Serina a pádila svižným krokem ke svému autu.

Eric seběhl schody právě ve chvíli, kdy Teresa vstoupila do domu.

„Ahoj, zlato. Potkala jsem tvoji kamarádku. Vidím, že ses tady nenudil.“ Mrkla na něj a Eric protočil oči. To mu ještě chybělo. Domů si zatím nikdy nikoho nepřivedl, byl u něj převážně Tom a pár dalších známých, ale holky nikdy.

„Nezačínej, mami. A ať už si myslíš cokoli, rozhodně to tak není.“ Upozornil Teresu Eric ještě dřív, než stačila začít s výslechem.

„Nic jsem neřekla.“ Zvedla Teresa ruce v kapitulaci.

„Vidím ti to na očích. Nic ti neřeknu. Teď půjdu do svého pokoje a budu se věnovat důležitým věcem.“ Eric dal na svá slova důraz a měl v hlavě, jak si konečně sedne k nové videohře a dá si po celém dni pauzu od té cvokárny.

„Dobře. Jako bych nic neřekla.“ Špitla si pro sebe, ale stejně se lišácky usmívala a myslela si o tom svoje.

…

Tom seděl v pokoji a skoro hypnotizoval svůj telefon. Snažil se soustředit na jiné věci. Nejdřív na úkoly do školy, potom dokonce začal uklízet skříň, ačkoli v ní neměl nepořádek. Znovu přeskládával již poskládané věci, aby se nějak zabavil. Adelaide Toma již nějakou dobu ode dveří sledovala.

„Pořád se neozval?“ Promluvila najednou a Tom nadskočil leknutím.

„Aduško? Vyděsila jsi mě.“ Tom si držel ruku na hrudníku, jak zrychleně dýchal. Šokem se mu rozbušilo srdce. „Kdo se neozval?“ Zeptal se po chvíli na její otázku, když si uvědomil, na co se ptala. Adelaide se vědoucně usmála. Ani se jí nezmínil, že čeká, až se mu Bill ozve. Někdy to vypadalo, že umí číst myšlenky.

„No tak, dítě.“ Promluvila Adelaide s tónem, jako by se ho ptala, jestli to myslí vážně.

„Jo, dobře. Čekám, až se mi Bill ozve, a ne, zatím se neozval.“ Tomovi bylo jasné, že nemělo cenu zastírat. Zněl trochu sklesle, přestože se to snažil maskovat.

„Zdá se, že ten chlapec má svoji hlavu.“ Zmínila Adelaide při vzpomínce na jejich rozhovor.

„Jo. Je tvrdohlavej a nerad dělá to, co ostatní očekávají. O čem jsi s ním vůbec chtěla mluvit?“ Tom se na Adelaide zvědavě podíval. Po cestě domů si povídali spíš o jejím seznámení s Billem. Toma zajímalo, jaký jí připadal.

„Potřebovala jsem jen vědět nějaké věci, co se týkaly té nehody, kvůli policii. Potřebovali napsat hlášení a my jsme byli v podstatě účastníci, protože jsme přivolali pomoc, nic zásadního.“ Usmála se Adelaide na Toma. Nelhala mu, ale rozhodně se mu nechystala prozradit detaily. Nechávala ho přitom, že se ten chlapec naboural na motorce, jak si původně myslel. Chtěla ho uchránit od zbytečných starostí, a taky si myslela, že by bylo vhodné, aby mu to řekl Bill sám. Neměla tušení, jestli Tom věděl, že byl Bill trestaný, a nechtěla do toho zasahovat. Tom se nadechl k odpovědi a v té chvíli mu zazvonil telefon. Nadšeně k němu přiběhl. Povzdechl si, když viděl neznámé číslo.

„To je Bill?“ Zeptala se Adelaide.

„Ne, nějaké neznámé číslo.“ Zamumlal Tom.

„Tak to zvedni, třeba to je on.“ Šťouchla do Toma povzbudivě Aduška.

„Haló?“ Tom zvedl telefon a vyčkával na odpověď. Netušil, kdo mu mohl v tuhle dobu volat.

„Hey, panenko.“ Ozvalo se na druhé straně a Tomovi se radostně zajiskřilo v očích. Byl to přeci jen kytarista.

„Ahoj, Bille.“ Vesele kytaristu pozdravil, div u toho nenadskakoval. Adelaide naznačila svůj odchod, chtěla Tomovi poskytnout soukromí. Tom němými ústy poděkoval.

„Co to nadšení?“ Uchechtl se Bill. Z Tomova hlasu byl slyšet zřetelný entusiazmus.

„Jsem rád, že voláš.“ Odkašlal si Tom a snažil se uklidnit svoje splašené emoce. „Jak to, že mi voláš z neznámého čísla?“ Zajímalo ho.

„Vybil se mi telefon a nemám ho jak nabít. Tak volám z recepce, přesvědčil jsem jednu sestru.“ Objasnil kytarista.

„Přesvědčil? Jak přesvědčil?“ Zamračil se Tom. Znal Billovy přesvědčovací schopnosti.

„Zdá se mi to, nebo nám tu někdo žárlí?“ Bill se musel ušklíbnout.

„Já? Ani náhodou.“ Zamlouval to okamžitě Tom. Samozřejmě, že měl Bill pravdu. Od toho polibku mezi nimi přemýšlel jinak.

„Přece víš, že mýmu šarmu nikdo neodolá. Stačilo se zeptat.“ Tom po těchhle kytaristových slovech pocítil hřejivý pocit. Byl moc rád, že Bill nepřesvědčoval zdravotní sestřičku jinak, než svými slovy.

„Jak ti je?“ Zeptal se Tom starostlivě.

„Jsem v cajku.“ Uklidnil kytarista Toma. Ošil se a promnul si rukou krk, jako to dělával vždy, když se cítil nesvůj. Poslední dobou se ho pořád někdo ptal, jak se cítí. Jednou Tom, potom doktoři, sestry. Nebyl zvyklý odpovídat na takové věci. Co se týkalo jeho fyzické kondice, cítil se jako zpráskaný pes. Všechno příšerně bolelo, jak se rány pomalu hojily. Rána na hrudníku byla pořád čerstvá, museli mu ji denně převazovat. Před Tomem to ale nedával znát.

„Zníš líp. Doufám, že se brzy uzdravíš.“ Tom si přál, aby už byl kytarista znovu v pořádku. Byl klidnější, protože věděl, že to nejhorší je za nimi. Přesto nebyl dobrý pocit Billa takhle vidět.

„Já mám tuhej kořínek, panenko. Mě se jen tak nezbavíš.“

„To ani nechci.“ Vyhrkl Tom.

„To jsem si všiml.“ Popíchl Toma kytarista, čímž narážel na jeho neodbytnost.

„To od tebe nebylo hezké.“ Tom se snažil znít dotčeně.

„Tak jako od tebe, že ses mi nasral do hlavy, panenko.“ Pokračoval dál v popichování starší muž. Tyhle panenky byly proradné. Vypadaly jako nevinné kokety, odváděly tím pozornost, a pak se vám nenápadně zažraly pod kůži až do morku kostí a nechtěly se ani za nic pustit.

„A od tebe, že jsi sprostý.“ Vrátil Billovi Tom.

„Co si pamatuju, líbilo se ti to.“ Kytarista měl samozřejmě na mysli jejich poslední setkání. Tom cítil, jak se mu do tváří nahrnula červeň, když si vzpomněl, co to s ním dělalo. Byl vděčný za to, že ho Bill nemohl v tuhle chvíli vidět.

„Copak, sklaplo ti, ty malá koketo? Nedělej stydlivku.“ Škádlil Toma dál Bill a přiléval olej do ohně.

„Nedělám.“ Bránil se Tom. Byl stydlivý, obzvlášť s Billem. Jak se nad tím tak zamyslel, s Billem musel být stydlivý nejspíš každý.

„Vím, že ta tvoje pusinka umí být pěkně prořízlá.“ Zašeptal dráždivě kytarista. Tomovi naskočila husí kůže a nepatrně se mu třásly ruce. Jak to jenom Bill dělal? Měl snad nějakou tajnou moc a uměl na něj působit svojí přítomností i na dálku?

„Tys mě to naučil. Zkazils mě.“ Vyplázl Tom jazyk, ačkoli to kytarista nemohl vidět. Nejspíš by mu za to dal co proto.

„Takže teď je to co, moje vina?“ Odfrkl si hlasitě kytarista.

„Přesně tak.“ Potvrdil mu Tom se smíchem.

„Měl bys mi prokázat svou vděčnost.“ Kytarista zněl uraženě. Ve skutečnosti byl však dobře naladěn.

„Jak?“ Zeptal se Tom nevinně.

„Dávej si bacha na jazyk, panenko. Tyhle otázky by mohly být nebezpečné.“ Zachraptěl Bill.

„Víc než ty ne.“ Řekl chytře Tom. Starší muž se musel ušklíbnout, jak byla ta jeho malá koketa vychytralá.

„Budu muset jít.“ Řekl najednou Bill.

„Musíš?“ Protáhl smutně Tom. Ještě nechtěl končit. Přál si povídat si s Billem třeba celou noc.

„Jo. Věřil bys tomu? Já musím, protože tu na mě máchá velká hora masa, co si říká sestra. Asi se mi snaží naznačit, abych to tady utnul. Nevypadá zrovna přátelsky.“

„Neříkej, že se jí bojíš.“ Smál se Tom a snažil se představit si tu situaci.

„Nemluvil bys tak, kdybys ji viděl. Sumo zápasníci jsou proti ní podvyživení.“ Kytarista dál zveličoval situaci.

„Vtipálku. Dobře. Hezky se vyspi, dobrou noc.“ Tom se s Billem rozloučil a po krátkém zaváhání dodal: „Mám tě rád.“ Tom byl zvyklý takhle vyjadřovat své emoce, s Adelaide si to říkali často. Na druhé straně bylo značnou chvilku ticho, než se ozvalo:

„Dobrou, panenko.“ Poté kytarista zavěsil. Tom ani nečekal, že mu jeho slova Bill oplatí, přesto se však rozhodl mu to říct. S úsměvem odložil telefon a zamířil do koupelny, aby se nachystal ke spánku.

autor: Emilia