autor: Emilia
Mám tě rád. Tři slova. Osm písmen. Slova, která nikdy od nikoho neslyšel a sám je nikdy nikomu neřekl. Bylo to pasé. Něco zapovězeného, něco, co se nesmělo nikdy vyřknout nahlas. Pálilo ho to jako upíra, když vystaví kousek své kůže žhavému slunci. Sežehlo by ho to na popel a zemřel by v ukrutných bolestech. Takové nebezpečí představovala ta tři na pohled nevinná slůvka. Někteří hlupáci byli zvyklí je vyslovovat často, třeba každý den nebo i několikrát denně jen tak. Neuvědomovali si, jakému riziku se vystavovali. Nejlepší možnost byla se jim vyhýbat. Šel z nich strach. Bylo to něco tak nereálného v jeho světě, že se těžko věřilo jejich skutečné existenci. Tak jako se malým dětem vysvětlovalo, že se sprostá slova neříkají, v jejich světě se neříkalo mám tě rád nikdy!!! Pamatoval si přesně, kdy mu bylo objasněno, že jemu se tato slova budou vždycky vyhýbat obloukem.
„Dobrý den, pane řediteli, velmi rádi vás vidíme. Dáte si kávičku, čaj?“ Starší žena s šedivějícími vlasy vedla významného ředitele, který měl na starosti financování a příspěvky dětským domovům a nápravným zařízením.
„Kávu, děkuji.“ Poprosil ředitel a starší žena ho vedla směrem k jejich zázemí, kde mu předala podklady jako rozvrhy vyučování a kroužků, které pro děti pořádali.
„Rád bych viděl, jak zde probíhá vyučování, třeba…“ Ředitel listoval v rozvrhu a díval se, co mají jednotlivé třídy za rozvrhy. Škola zde byla menší, takže spousta dětí podobné věkové kategorie byla spojena v jedné třídě. Čtvrťáci s páťáky, šesťáci zase se sedmáky. „Tady 6. a 7. třída. Měli by mít zrovna hodinu dějepisu, že?“ Ředitel vyslovil svůj požadavek a starší ženě se zračil děs v očích.
„Myslím, že mnohem lepší by bylo navštívit čtvrtou a pátou třídu. Mají dnes přírodovědu. Měli si donést z venku nějaké rostliny a bude to jistě zajímavější hodina.“ Usmála se na ředitele žena.
„Když dovolíte, rád bych viděl 6. a 7. třídu. Tento přechod z nižšího stupně na vyšší je velmi důležitý a zajímalo by mě, jak obsáhle v těchto dvou ročnících stíháte probírat dějiny tak, aby sedmáci nebyli pozadu, a zároveň to na šesťáky nebylo moc náročné.“ Ředitel si trval na svém. Ředitelka si pročistila krk. „Ehm, dobrá tedy. Pojďte za mnou.“ Ukázala směrem na konec chodby. Vzala za kliku, zhluboka se nadechla a chtěla otevřít, když v tom ze dveří vyrazila jedna z učitelek. Měla slzy na tváři, na oblečení inkoust.
„Danielo, co se stalo?“ Ptala se jí žena zhrozeně.
„Já už tam učit nebudu, skončila jsem. Všichni jsou to parchanti. A on… je to ďábel, ďábel!!“ Vykřikovala mladá učitelka pominutě. „Dal mi na židli obrovské špendlíky, mohla jsem se vážněji zranit.“ Starší žena okamžitě věděla, odkud vítr vane. Vešla do třídy a zamířila k poslední lavici. Ty oči, temně hnědé, skoro až černé, ji už ode dveří propalovaly pohledem. Chlapec s uhlově černými vlasy a jemnými pihami na tváři měl na rtech svůj obvyklý úšklebek. Žena chytila chlapce surově za paži a vytáhla ho z lavice. Byl vyhublý a lehký jako pírko, ale zdání klamalo. „Jdeme.“ Sykla na něj. Když procházeli kolem udiveného ředitele, chlapec zakřičel nahlas směrem k němu.
„Nic jim nedávejte! Stejně z toho neuvidíme ani floka. Chtěj si nahrabat kapsy!“ Žena se na ředitele omluvně usmála a zatáhla chlapce do nejbližší vychovatelny. Smýkla s ním o zeď.
„Zavři klapačku, ty jeden parchante. Jsi to největší zlo, co mohlo náš ústav potkat. Tebe nikdy nikdo nebude mít rád! Patříš do pekla, Williame Trümpere. Neměl ses nikdy narodit!!!“ Křičela na něj, že to muselo jít slyšet na hony daleko, a do ruky vzala rákosku.
A tady je. William Trümper po 13 letech. A kdo je teď v pekle? Musel se ušklíbnout. Ta stará mrcha, co je neustále řezala rákoskou přes hřbety rukou, jeho osobně denně, se za to nyní musela smažit v pekle. Zemřela na infarkt, než mu bylo 15. Potom ho přemístili do mnohem horšího zařízení, které se dalo přirovnat k vězení. Bylo to speciální místo, kam dávali jenom extra problémové děti. Tam se nikdo nevěnoval jejich vzdělání nebo výchově. Drželi je zkrátka jako vězně, co neměli právo na normální život. Děly se tam hrůzy, o kterých by normální smrtelník nechtěl nic slyšet. On jednu takovou noční můru musel prožívat denně celých 5 let. Zatřepal hlavou a nehodlal se dál utápět ve vzpomínkách. Nebyly pro něj bolestivé, nic jiného neznal, takže to pro něj bylo zcela normální. Naučilo ho to životu, jaký vedl, naučilo ho to přežít. Měl zvláštní dar. Ačkoli se spoustu lidí snažilo jeho život na zemi ukončit, vždycky se z toho vylízal. Začalo to jeho matkou. Chtěla ho zabít, sotva se poprvé nadechl. Pokračovalo to v dětském domově a v pasťáku, ve vězení i mimo něj. On však nikomu tu radost neudělá. Hodlal tu být ještě hodně dlouho a pěkně ty parchanty vytáčet svojí přítomností. Další na řadě byli Levák s Pirátem a především Pavouk. Prokáže jim ještě lepší laskavost než oni jemu. Pošle je hnít tam, kam patří.
…
Hlasité basy duněly po celé čtvrti, zpocená těla se mezi sebou zmítala při něčem, co mělo připomínat tanec.
„Vidíte ji někde?“ Fred se snažil přeřvat basy, jak se rozhlíželi v davu lidí.
„Támhle je.“ Ukázal prstem Gustav do rohu k roztrhanému gauči, kde se ošklivá dredatá Levákova holka bavila s nějakou jinou, o poznání hezčí.
„Tak jdeme.“ Zavelel Fred a Ricki ho zatáhl za tričko zpět.
„Počkej, ty amatére. Nemůžem tam všichni nakráčet, akorát ji vyplašíme.“ Ricki mluvil dost hlasitě, aby ho přes hlasitou hudbu bylo vůbec slyšet.
„Kdo tam teda půjde?“ Zeptal se Gustav, a Ricki s Fredem se na něj s úšklebkem podívali.
„Co? Já? Proč?“ Zaúpěl bubeník.
„Jsi víc její typ.“ Posmíval se Ricki.
„Chceš říct, že vypadám jako ten kretén Levák?“ Gustav se zamračil a chytil Rickiho za límec.
„Zavřete huby, vy dva kreténi, musíme jednat. Gusy, seber se a vypadni zjistit nějaký informace. Já tady s princeznou se trochu porozhlídnem kolem a budem ti krýt záda.“ Fred ty dva odtrhl od sebe a popíchl Rickiho za to, jak rýpal do Gustava.
„Fajn.“ Zavrčel Gustav a otočil se k odchodu.
„Buď nenápadnej.“ Zavolal za ním Ricki a bubeník na něj vystrčil prostředník.
Gustav se blížil ke gauči, nafingoval zakopnutí a dopadl přímo přes obě dívky.
„Sorráč… soráč…“ Zvedal se z nich a hrál opilého.
„Odpal, kreténe.“ Nadávaly obě a snažily se ze sebe Gustava shodit.
„Chcete se pobavit? Ne?“ Gustav vytáhl z kapsy pytlíček s bílým práškem uvnitř. Pokrčil rameny a chystal se k hranému odchodu.
„Počkej!“ Zavolala na něj Levákova holka. Drogy byly vzácné zboží, zvlášť pro ty, kteří si je nemohli dovolit. Každý dealer na dluh nedával, a když ano, tak rozhodně ne na velký dluh. Spousta lidí z gheta fetovala. Byl to pro ně jediný únik z toho světa, v němž žili. A Levákova holka na tom nebyla jinak. Gustav se posadil mezi obě holky a začal dělat na stůl lajny. Musel je trochu sjet, aby jim rozvázal jazyky.
„Co tady dělá taková kráska tak sama?“ Zašeptal Gustav dredaté dívce do ucha. Díky hlasité hudbě je její kamarádka neslyšela. Měla trochu jiné starosti. Na tváři se jí skvěl úsměv a pozorovala světla nad sebou. Drogy začínaly působit.
„Nejsem sama, Levák měl teď nějakou práci.“ Zamumlala dívka a opřela se o opěradlo. Všechno okolo dostávalo jasnější barvy. Gustav pouze předstíral, že si drogy vzal. Ani jedna z dívek si toho nevšimla. Bylo potřeba stále zůstávat ve střehu.
„Práci? Nějakej výhodnej kšeft?“ Zeptal se Gustav, snažil se vést dál nenápadně konverzaci.
„Proč tě to zajímá?“ Dívka se na Gustava upřeně podívala. Rozšiřovaly se jí zorničky. Nebyla tak mimo jako její kamarádka, protože drogy brala pravidelně, neměly už takový zdrcující účinek.
„Něco by se mi hodilo. Jsem teď na suchu, rozumíš.“ Gustav se snažil odvrátit její podezření.
„To si nemyslím. Byly to spíš nevyřízené účty.“ Dívka spustila z Gustava pohled a mávla rukou.
„Někdo ho nasral?“ Ptal se dál Gustav.
„Myslím, že Ďábel, pořád mu ležel v žaludku od jedné akce. Hele, nepotkali jsme se už někde?“ Dívka Gustavovi začala dlaní mačkat tváře. Zdál se jí povědomý, ale nemohla si ho zařadit.
„To určitě né, já jsem nevýraznej.“ Gustav doufal, že jí nedojde, že hraje s Ďáblem v kapele.
„Oh… no každopádně, možná ti pomůže Pavouk, jestli chceš nějakej kšeft.“ Dívka sundala ruku z Gustavova obličeje a přestala přemýšlet nad tím, odkud ho zná. Přemýšlení pro ni teď byla příliš velká námaha a ona rozhodně nechtěla v tuhle chvíli dělat nic, co zahrnovalo námahu.
„Pavouk?“ Gustav zamrkal překvapením. ‚Co ten s tím má společného?‘ Pomyslel si.
„No jo, Levák slíbil, že mi uvaří skvělou mňamku.“ Dívka se zachichotala a tleskala. Myslela tím samozřejmě nějaké drogy, byla již značně mimo. Gustavovi přišla smska. Vytáhl z kapsy telefon a podíval se. Psal mu Fred. Vypadni vodtamtaď, jde sem Levák!!!! Gustav se dvakrát nerozmýšlel a vstal z gauče. U hlavního vchodu zahlédl Leváka. Otočil se a běžel do další místnosti. Napsal Fredovi, ať ho s Rickim čekají u zadního vchodu.
„Kreténi, neříkal jsi, že tady Levák nebude?“ Strčil do Rickiho zadýchaný Gustav.
„Doteď tam nebyl. Jak jsem mohl vědět, že se ten bezmozek musí všude nasrat?“ Bránil se Ricki.
„Sklapni.“ Poručil Rickimu Fred a obrátil se na Gustava.
„Co jsi zjistil?“
„Definitivně na Ďábla něco ušil a je v tom nejspíš namočenej i Pavouk!“ Vychrlil ze sebe Gustav s již klidnějším dechem.
„Pavouk? To je blbost, proč by šel proti Ďáblovi?“ Fredovi to nešlo do hlavy. Ďábel prokázal Pavoukovi docela velkou laskavost, proč by ho podrážel? Dlužil mu.
„Tak to nevím, ale ta holka ho zmiňovala.“ Pokrčil rameny Gustav.
„Radši vocaď vypadnem, než si ta holka pustí klapačku na špacír.“ Upozornil Ricki.
„Ta je tak sjetá, že zapomněla svý jméno.“ Uchechtl se Gustav a všichni tři zamířili pryč. Ve vzduchu nyní viselo ještě víc otázek než na začátku.
Ulice se pomalu probouzely, provoz po ránu ještě nebyl tak hustý. Ačkoli den ještě pořádně nezačal, Serina veděla, že to bude její nejlepší den za poslední dobu. Měla v autě nahlas puštěný song S.O.S. od Rihanny a radostně si prozpěvovala do rytmu. Zajela na parkoviště ke škole, a dokonce se jí podařilo ukořistit místo co nejblíže ke vchodu do budovy. Zkontrolovala si ve zpětném zrcátku svůj make-up a když zjistila, že je vše perfektní, vytáhla si z kabelky svůj telefon. Najela na fotku, kterou pořídila předevčírem na hodině tělocviku. Zadala ji jako hromadnou mms a dala rozeslat na všechna čísla spolužáků, které ze školy měla.
„Nikdo si nebude zahrávat se Serinou Dörflerovou, mrcho!“ Vystoupila z auta a se zářivým úsměvem vyrazila ke škole. Všem okolo zvonily telefony. Každý, kdo si otevřel mms zprávu, se pochechtával. Šířilo se to rychle jako nějaká nákaza.
Tom zamával na Erica, kterého zahlédl u schodiště vedoucího do prvního patra. „Ahoj.“ Doběhl jej a objal.
„Ty taky žiješ?“ Popíchl Toma Eric.
„Vím, dlouho jsem se neozval, promiň, bylo toho moc.“ Tomovi trochu zčervenaly tváře, jak se zastyděl. Při tom všem, co se stalo Billovi, pro něj přestal okolní svět skoro existovat.
„Vše odpuštěno.“ Usmál se na Toma Eric a zatahal jej za dred. Eric se na Toma nikdy nedokázal zlobit. V podstatě od doby, co spolu kamarádí, se za celou dobu snad pořádně nepohádali. Eric nechtěl na Toma tlačit, měl to teď doma těžké.
„Potřebuju s tebou po škole mluvit.“ Řekl Tom a Eric pokýval hlavou.
„Jasně, kdykoli.“ Najednou Ericovi i Tomovi současně zazvonily telefony.
„To je zvláštní, kdo nám může psát ve stejnou dobu.“ Podivil se Tom a s uchechtnutím oba začali vytahovat své mobily.
„No ty vole…“ Zvolal Eric, když otevřel mms.
„Tak to je mazec.“ Přitakal Tom. „Musel to poslat někdo, kdo ji nemá moc v lásce.“ Konstatoval.
„Nebo někdo, koho hodně naštvala.“ Prohodil Eric a zavřel fotku Kamily nahoře bez. Věděl moc dobře, čí to byla práce.
„To teda jo. Musím na hodinu. Tak po škole u laviček?“ Potvrzoval si ještě Tom jejich domluvu.
„Jo.“ Přikývl Eric a oba se vydali do svých tříd.
„Já-já… to ne-nechápu. Proč… proč by to někdo dělal?“ Vzlykala hlasitě Kamila. Seděla na chodbě a kolem ní její kamarádky.
„Dobrý kozy, Kamilo.“ Zařvali na ni procházející florbalisti ze čtvrťáku.
„Odpalte, blbečci!“ Okřikla je jedna z jejích kamarádek a ukázala jim prostředník.
„Teď jsem pro smích celé škole.“ Kamila se rozbrečela ještě víc.
„Kamilo, brouku, už jsem to viděla, je mi to tak líto.“ Zvolala Serina z dálky a než se k nim rozešla, nadhodila dramatický výraz v obličeji.
„Tobě to taky poslali?“ Zaštkala Kamila.
„Jo.“ Povzdechla si hraně Serina a přisedla si k ní na lavičku.
„Nechápu, která mrcha to mohla udělat.“ Řekla nahlas jedna z dívek.
„To nevím, ale zjistíme to.“ Odvětila Serina a zabodla pohled do dívky, která tato slova vyřkla.
„Jsi tak hodná.“ Kamila si opřela hlavu o Serinino rameno a ta ji na oko utěšovala.
„Zasloužíš si to.“ Serina se na Kamilu usmála, ale ve své mysli se ušklíbala a tetelila blahem. ‚Jak jsem řekla, dostáváš jen to, co si zasloužíš, drahoušu.‘ Dodala si pro sebe v duchu.
„Takže, co jsi zjistila?“ Zeptala se žena s krátkými blond vlasy a nervózně si poposedla na židli.
„Nic moc, obyčejná mladá žena. Vystudovala vysokou školu, oba rodiče jsou Indové. Přestěhovali se sem, když jí bylo 5. Její otec je vlastníkem obchodu s exotickým kořením. Matka je v domácnosti.“ Odvětila jí o poznání mladší žena s dlouhými hnědými vlasy svázanými do culíku.
„To není možné. Musíš na ni vyšťourat nějakou špínu.“ Starší žena udeřila lehce pěstí do stolu. „Číšníku? Ještě jednu sklenici whisky, prosím.“ Zavolala na číšníka, když míjel jejich stůl.
„Beze všeho, paní.“ Odpověděl slušně číšník a vydal se splnit její přání. Tohle byl luxusní podnik. Hosté tady byli pány a obsluha se snažila splnit, co jim na očích viděla. Ceny tohoto podniku tomu také odpovídaly. Běžný smrtelník s průměrným platem si zde nemohl dovolit ani skleničku vody.
Konstantine
„Stans, bude tě bolet hlava, když tohle vypiješ.“ Upozornila Konstantine taktně její dlouholetá přítelkyně, jež pracovala jako detektiv. Měla o svou kamarádku obavy. Před nedávnem se jí svěřila o svém problému s rozvodem, s nímž se musela vypořádávat. Nechodila s kamarádkou na víno, jak Tomovi tvrdila. Scházela se s Leelou, aby jí pomohla zjišťovat informace o Alicii, Franzově milence. Samozřejmě to bylo proti předpisům, ale Leela pro ni byla ochotná riskovat. Jejich přátelství jí za to stálo.
„Neměj obavy Leelo [čti Lílo], ještě něco snesu.“ Ubezpečila Leelu Konstatine, a jakmile jí číšník donesl další skleničku, sotva ji stačil položit na stůl, měla ji na ex v sobě.
„Potřebuju na tu couru něco najít.“ Konstantine mluvila rozrušeně. Nečekala, že je ta děvka bez poskvrnky.
„Není co. Projela jsem všechny záznamy. Nemá dokonce ani žádnou pokutu. Žije spořádaný život a přišít jí jen tak nic nemůžu, to dobře víš. Měla bys toho nechat a vykašlat se na něj.“ Leela cítila vůči Konstantine velkou lítost. Viděla, jak se ničí, jak ji ta bolest požírá zevnitř.
„Nemůžu. Nechci přijít o všechno, co jsem celý život tvrdě budovala, jen proto, že se nějaká přičmoudlá coura rozhodla, že mi ukradne manžela! Venku lítá tisíce svobodných chlapů. Proč zrovna můj Franz?!“ Konstatine mluvila hlasitěji, než by se slušelo. Pár jiných hostů se po ní ohlédlo. Leela ji chytila za ruku a snažila se ji utěšit.
„To stačí, drahoušku. Jdeme odsud, potřebuješ na čerstvý vzduch. Ta whisky ti stoupla do hlavy.“ Leela naznačila číšníkovi, že zaplatí. Konstantine se zamračila.
„Ještě nemám dost, chci si dát další skleničku.“
„Půjdeme někam na kávu.“ Leela byla neoblomná. Jako jedna z mála lidí, kteří se Konstantine nebáli, si k ní mohla dovolit být maximálně upřímná. Nehodlala jí v tomhle opíjení podporovat. Hodila na stůl bankovky, mezi nimiž bylo i spropitné pro číšníka, a vzala Konstantine za rameno, kdyby si náhodou usmyslela, že bude dělat hlouposti. Vedla ji k východu a Konstantine poraženě kráčela vedle ní. Mohla ji pro tuto chvíli hlídat, ale nemohla s ní být 24 hodin denně. Konstantine věděla, že až přijede domů, dá si vytoužené tekutiny, kolik bude chtít. Byla to jediná věc, díky které se cítila otupělá. Už nechtěla cítit tu bolest. Takovou bolest, jako když vás zradí nejbližší člověk, od kterého byste to nikdy nečekali, navzdory všem rozdílům a sporům, které jste mezi sebou měli.
Hlas učitelky k němu doléhal tlumeně… z dálky. Nevnímal slova, bylo to, jako by byl ve vakuu a vše z okolního světa k němu doléhalo opožděně. Díval se na ni, jak hýbe pusou. Vypadalo to, jako když někdo zpomalí video. Potily se mu ruce. Byl to známý pocit. Přesně takový měl předtím, než sdělil Ericovi pravdu o svojí nově objevené orientaci. Bál se zbytečně, protože Eric to přijal a pochopil. Vždycky se ho snažil chápat, porozumět mu a podpořit ho ve všem, co dělal. Pokoušel se uklidnit a doufal, že ani teď tomu nebude jinak. Snad Eric pochopí, stejně jako Aduška, že neměl v téhle situaci na výběr, musel to tajit. Pravda, nemusel to tajit tak dlouho, ale stalo se. Zpátky to nevrátí. Všechno se seběhlo tak rychle a než se stihl vzpamatovat, zašlo to s Billem moc daleko. Z náhodné známosti se stalo… ani nevěděl, jak to nazvat. Byli přátelé? Něco víc? Bill nebyl na žádný typ vztahů nebo závazků, věděl to moc dobře. Pamatoval si Shadova slova v Lochu. „Hele, nemyslím, že bys ho měl hledat. Bill je prostě takovej, nikde se nezdrží moc dlouho, jednou je tady a jindy zase někde jinde. Užije si a jde dál. Pro něho to nic neznamená, měl bys na něj zapomenout. On není ten pravý na nějaký dlouhodobý stálý vztah nebo něco, nejsi první, kdo se po něm takhle shání.“ Vzpomínal si na slovo od slova, do puntíku. Ale Bill se mohl změnit, ne? U něj se zdržel. Scházeli se. Neopustil ho. Políbil ho. Muselo to přece něco znamenat. To málo, co měli, pro něj bylo nejvíc na světě. Nevěděl, jak to bral Bill. Doufal, že to jednou zjistí, nechtěl na něj tlačit. Bill nebyl ten typ, co by na sebe nechal tlačit. Tom od něj nechtěl nic očekávat, jenže si nemohl pomoct. Měl očekávání. Nechtěl, aby z jeho života Bill zmizel jako pára nad hrncem. Očekával minimálně to, že zůstane. Chtěl však zůstat? V Tomovi začaly narůstat silné pochybnosti. Jeho myšlenky přerušilo zvonění, jehož si ani nevšiml. Začal si opožděně balit věci. Byl ve třídě mezi posledními. Měl do konce školy ještě spoustu času, aby mohl pokračovat v těchto drásajících úvahách.
„Musel jsi ze školy běžet, ne? Čekal jsem tě u východu, ale když jsi nešel, došlo mi, že jsi dávno venku.“ Eric se blížil směrem k lavičkám v areálu školy, kde se s Tomem často scházeli. Tom se na Erica pouze nervózně usmál a hned odvrátil pohled jinam.
„Tohle gesto ve mně neumocňuje moc dobré pocity. Jsi poslední dobou pořád jako na jehlách.“ Eric stiskl Tomovo rameno. Byli si teď trochu vzdálenější. Tom byl neustále zadumaný, myšlenkami jinde a choval se opravdu podivně.
„Ty sis všiml?“ Zamrkal Tom překvapením. Snažil se chovat normálně, nevzbuzovat žádné podezření a nebyl si vědom toho, že mu to šlo až tak špatně.
„Nešlo si nevšimnout. Tomi, já tě znám, víš? Poslední dobou jsi to nebyl vůbec ty. Je to pochopitelné kvůli tomu, co se u vás doma děje. Mrzí mě, že se trápíš, rád bych ti pomohl, ale nějak nevím jak.“ Eric si povzdechl. Nebylo tu nic, co mohl pro Toma udělat. Skutečnost, že se Tomovi rodiče rozvádějí, změnit nemohl.
„Snažím se to moc nevnímat. Tátu jsem neviděl nejmíň týden. A máma teď vypadá líp. Nedávno šla ven s kamarádkou, a dokonce se i usmívala.“ Tom přes všechny ty starosti s Billem vypustil problém, který se u nich doma děl. Přesto však nezmizel, jenom ho potlačil. Jenže on se stejně vracel. Nechtěl na to myslet, protože při myšlence na rozpad jeho rodiny se mu svíralo srdce. Bolelo to, hodně to bolelo. Vlastně doteď nevěděl, co přesně se stalo. Nechtěl to vědět, nechtěl nic slyšet. Kdyby si to vyslechl, dostala by celá situace reálnější nádech a on rozhodně netoužil po tom, aby celá ta věc s rozvodem byla reálná. Popírání bylo o tolik jednodušší.
„To je dobrá věc. Horší by bylo, kdyby byla zhroucená.“ Eric se snažil vyzdvihnout alespoň jeden světlý bod z celé té hrozné situace. Tom teď musel myslet pozitivně, jinak by se z toho zbláznil.
„Jo… každopádně je tady toho mnohem víc, co se děje a o čem jsem ti neřekl.“ Tom nakousl téma, o kterém chtěl s Ericem původně mluvit. Eric na něj nyní zvědavě pohlédl. Vůbec nevěděl, co mohl mít Tom na mysli. Poslední dobou spolu neměli možnost mluvit.
„Poslouchám.“ Eric na Toma upřel svůj pohled a naznačil mu, že je jedno velké ucho.
„Ehm… ani nevím, kde bych začal.“ Tom si pročistil krk a do tváří se mu začínalo hrnout teplo. Stalo se to vždy, když byl hodně nervózní nebo se cítil trapně.
„Zkus to.“ Povzbudil ho Eric s úsměvem k pokračování.
„Ten bar a útěk od tebe z domu.“ Vypadlo z Toma rychle. Tak rychle, že ani on sám si nestačil promyslet, jak nejlépe začít. Přemýšlel nad tím celý den ve škole, jenže nic se nezdálo dostatečně dobré.
„Co s ním?“ Eric nyní nemohl být zmatenější. Událost, kdy byli v tom baru, se stala již před delší dobou. Nechápal, proč to Tom teď vytahoval a jak to souviselo s rozvodem Tomových rodičů.
„Řekl jsem ti, že jsem se tam setkal s kytaristou jedné kapely. Šel jsem s ním na drink.“ Tom se na Erica nedíval. Nervózně tam postával a pokoušel se uspořádat svoje myšlenky panicky pobíhající v jeho hlavě.
„Jo, to si pamatuju dobře, byl jsi z toho jednoho panáka dost přiopilý.“ Uchechtl se Eric. Byla to vtipná vzpomínka, jak Tom žvatlal se zčervenalými tvářemi.
„Jo.“ Tom se tomu musel také trochu pousmát. Eric zatím vypadal klidně, což dodalo Tomovi o trochu víc kuráže pokračovat. „Víš, ten kytarista se jmenuje Bill.“
„Bill?“ Eric zopakoval po Tomovi jméno, jež Tom před chvílí vyřknul.
„Přesně tak. Vím to, protože… protože…“ Tom se nemohl vymáčknout. Chtěl mluvit, ale bylo to, jako by ho někdo držel za hrdlo pokaždé, co měla pravda vyjít najevo.
„Protože ti to řekl?“ Zkusil Eric a pozvedl obočí. Nechápal nyní již vůbec nic. Z jakého důvodu mu Tom říkal, jak se jmenoval nějaký kytarista?
„Jo, ale ne ten večer. Scházel… tedy scházím se s ním. Nějakou dobu.“ Konečně to z Toma vypadlo ven. Podíval se na Erica a čekal na jeho reakci.
„Scházíš?!“ Vykřikl Eric hlasitěji, než chtěl, a kulil na Toma šokovaně oči.
„Jak jako scházíš?“ Jeho mozek se snažil zpracovat informaci, kterou mu jeho nejlepší přítel právě sdělil, ale pořád mu v hlavě blikalo červeně „chyba“.
„Chodíme spolu ven. Nemyslím tím ven jako na rande. Jsme přátelé.“ Dle toho, jak Eric reagoval, Tom raději neuváděl další podrobnosti o jejich vztahu. Tom si stejně sám nebyl jistý, jak to, co mezi nimi bylo, pojmenovat a Eric měl co dělat, aby strávil vůbec fakt, že se s někým, jako je Bill, Tom schází.
„Přátelé?! Vždyť ho vůbec neznáš!“ Eric cítil tíhu na hrudníku. Začalo se mu hůř dýchat. Cítil se zrazeně, podvedeně. Toma měl tolik rád, byl jako jeho malý bráška. Byl to kromě rodičů jeho nejbližší člověk v životě a Eric zase Tomův. Přinejmenším donedávna. Říkali si všechno, každou sebemenší blbůstku. Jak mu Tom mohl zatajit takovou velkou věc? Teď byl v jeho životě někdo jiný. Někdo, kdo o Tomovi v této chvíli věděl víc než on sám. Někdo, komu Tom věřil, komu se svěřoval.
„Znám. Tedy technicky vzato, nevím o něm ještě spoustu věcí, ale věř mi, znám ho za tu dobu, co se stýkáme.“ Tom chápal Ericovy pochybnosti. Měl o Toma strach a Tom věděl, že to znělo přitažené za vlasy. Kdyby byl jen nezúčastněný posluchač, taky by si možná řekl, že to zní šíleně. Scházet se s úplně cizím chlapem z ghetta. Zrovna on, který se pořádně nebavil ani se svými vrstevníky. Tolik se změnil za tu krátkou dobu. Ne, Bill ho změnil. Ukázal mu zcela nový svět. Svět, který by sám nikdy nepoznal a za to mu byl neskutečně vděčný. Ale pořád žil současně v tom svém starém a musel do toho zahrnout i pro něj důležité lidi, což nebylo zrovna jednoduché.
„Kdys mi to chtěl říct?“ Eric měl na tváři viditelně ublížený výraz.
„Chtěl jsem.“ Pípnul Tom. Píchlo ho u srdce. Tohle rozhodně nechtěl.
„Ale neudělal jsi to. Celou tu dobu. Litoval jsem toho, co se stalo u vás doma. Nechával jsem ti prostor, snažil jsem se přijít na něco, co by ti mohlo pomoct, a ty místo toho, aby ses svěřil nejlepšímu kamarádovi, pobíháš venku s nějakým chlapem, kterýho vůbec neznáš. A ještě mu říkáš kamarád? A co jsem potom já?!“ Eric měl rozzlobený tón. Střídala se v něm ublíženost a velký vztek i strach o Toma.
„Tak to není, s tebou je to úplně něco jiného. Jsi jako můj bratr. Bylo toho teď moc a já…“ Tom se cítil zahnaný do úzkých. Místo, aby se celá ta situace rozpletla, tak se ještě víc zašmodrchala. ‚A pak, že pravda osvobozuje.‘ Pomyslel si Tom.
„Jo a svému bratrovi bys takhle lhal? Víš co, Tome? Teď je toho moc zase na mě. “ Eric zvedl ruce v kapitulaci a otočil se k odchodu. Neměl na to dál něco rozebírat.
„Ericu počkej.“ Zavolal za ním Tom se zoufalstvím v hlase.
„Slyšel jsem toho už dost. Víc to nechci poslouchat.“ Dodal ještě Eric a odešel.
Tomovi začaly po tvářích nekontrolovatelně stékat slzy. Ublížil člověku, na kterém mu nejvíce záleželo. Nemohl říct, že by ho nechápal. Nevěděl, jak by se zachoval on, kdyby za ním Eric přišel s tím, že se schází s úplně cizím člověkem, kterého on sám nezná, a že na ten úkor zanedbává jeho samotného. Do toho měl tisíc příležitostí mu říct pravdu a stejně to neudělal. Vědomě před ním tenhle vztah zatajoval. Cítil by se ublíženě, osaměle a ztraceně. Možná Erica ztratil… Tom vzlyknul, jak se mu do očí tlačilo víc slz a v krku se mu tvořil obrovský knedlík. Seděl na lavičce minimálně další hodinu, než se rozhodl zavolat Timovi. Ve škole už dávno nikdo nebyl. Tom se cítil prázdně. Za tak krátkou dobu se mu zvládla rozsypat rodina, nejlepší přátelství. Aby toho nebylo málo, ještě by mohl ztratit Billa, když se to vše takhle hroutilo.
autor: Emilia
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 6
Ach joj na takéto veci si pamatuju taky. Ale odpouštet takýmto vecem jde moc težko. Díki za díl… co bych si bez vás počla
Chápu Erica a doufám že se to mezi nimi srovná a zůstanou z Tomem kamarádi.
Já taky rozumím tomu, že se Erik cítí ublíženě, ale taky věřím, že až vychladne, dojde mu spousta věcí. Jako třeba to, že právě on je ten, komu se Tom svěřil, i když ne hned. Ale každý má nějaké to tajemství. Říká on Tomovi ÚPLNĚ všechno? Opravdu? Proboha, jsou to chlapi! Nesvěřují se jako holky s každou kravinou…
A navíc, pokud přijal Tomovu orientaci, musí mu být jasné, že bude nutně vyhledávat společnost i dalších mužů, z pochopitelných důvodů. 😉
Věřím, že to bude zase dobré. A když ne, nestojí jejich přátelství za nic.
Taky jsem napnutá, kam ve svém pátrání dojdou chlapi z kapely. Už jsou hodně blízko.
Děkuji za kapitolu a těším se na pokračování.
Moc krásný díleček, vcelku Erika chápu, ale doufám, že se vše vysvětlí…..