autor: Emilia
Ahoj twincesťáčci 🙂 chtěla bych jenom všem poděkovat za komentáře a za to, že tuto povídku čtete. Jsem ráda, že se vám líbí, pohání mě to vpřed a píšu pro vás každý díl s radostí, i když nemám na psaní tolik času, kolik bych chtěla. Povídka je nyní někde uprostřed. Ještě je v ní spousta spletených osudů, které se musí rozplést, spousta bolavých srdcí, které se musí vyléčit. A ačkoli jde psaní pomaleji, doufám, že se mnou dojdete až do konce 🙂 Přeji příjemné počteníčko 🙂
Hlasité vzlyky byly tlumeny polštářem, do kterého měl clapec s rozpuštěnými dredy zabořenou tvář. Hned, co Toma Tim odvezl ze školy, vyběhl schody do svého pokoje, padl na postel a brečel. Zkoušel Ericovi volat, ale nebral mu to. Velcí kluci nebrečí. Ta slova mu hlavou probleskla rychle, stejně jako vzpomínka, ke které se vázala.
„Tati, podívej, jak ten drak letí.“ 6tiletý Tom radostně pobíhal po jejich rozlehlé, majestátné zahradě. Nastal čas podzimu. Všude kolem se na odiv vystavovalo barevné listí opadávající ze stromů. Ačkoli zahradník listí pravidelně shrabával, přesto se znovu ocitalo na usychající trávě a tvořilo tak pestrou paletu barev. Byl slunečný den. Franz nemusel výjimečně do práce, a tak se mohl věnovat svému malému synovi. Jeli spolu koupit Tomova prvního draka. Po několika neúspěšných pokusech měl Tom radost, že drak konečně vzlétl. Na jeho tváři se skvěl široký úsměv, v němž prosvítala mezera po chybějícím předním zubu.
„Výborně, chlapče.“ Tleskal mu Franz. Tom najednou škobrtl o kámen a upadl. Odřel si dlaně, které ho začaly okamžitě pálit. V očích se mu tvořilo vlhko a spustil hlasitý pláč. Franz k němu doběhl, postavil jej a podíval se na jeho maličké zraněné dlaně. Oprášil je a pofoukal. Vytáhl si z kapsy kapesník a otřel Tomovi vlhké líce.
„Vidíš, nic to není. To přejde. Jsi velký kluk, ne?“ Franz Toma polechtal na bradičce a ten přestal plakat a horlivě zakýval hlavou.
„A velcí kluci nebrečí. Pojď, půjdeme dovnitř, Adelaide ti to ošetří.“ Vysadil si chlapce do náruče a nesl ho směrem k domu.
Tom přestal vzlykat a utřel si slzy. Nyní již byl velký kluk, a i když to bolelo mnohem víc než odřené dlaně, nesměl ukázat slabost. Neměl by tu brečet jako malá holka, ale postavit se tomu problému čelem. ‚Můžeš si za to sám. Neměl jsi lhát.‘ Promlouval si do duše Tom. Od malička ho Adelaide a všichni okolo učili, že lhát se nemá. Je to nejhorší hřích a taky zbraň, která může opravdu ublížit. Jak se asi musel teď cítit Eric? Tom se opřel o postel a vstal. Našel ve svém stole kus papíru, tužku a rozhodl se, že napíše Ericovi dopis, jako když byli malí a psali si tajné šifrovací zprávy, aby nikdo neodhalil jejich důležitou misi. Několikrát papír úplně přeškrtal a začal znovu. Bylo to opravdu emocionálně vyčerpávající. Ani si nevšiml, kolik času u toho strávil. Přerušilo ho až zaklepání na dveře. Nebyl to nikdo jiný než Aduška.
„Ahoj chlapče. Nesu ti večeři, napadlo mě, že dnes nechceš jíst dole, když ses po škole ani nepřišel ukázat.“ Adelaide před Toma položila talíř s obloženou houskou. Než šel Tom do školy, svěřil se Adelaide s tím, že hodlá říct Ericovi celou pravdu o Billovi.
„Děkuji, ale nemám na jídlo moc pomyšlení.“ Řekl Tom mdle a vložil dopis do obálky.
„Hádám, že to nešlo moc dobře.“ Adelaide si všimla Tomových ubrečených zarudlých očí.
„Ne. Naštval se na mě a odešel. Myslím, že mě nenávidí.“ Povzdechl si Tom a opět natahoval. Snažil se přicházející pláč potlačit.
„To není pravda. Musíš mu dát čas. Potřebuje se s tím vyrovnat a vstřebat to.“ Adelaide k Tomovi přistoupila a on ji objal kolem pasu. Konejšivě ho pohladila po hlavě.
„Bude to v pořádku, chlapče. Věř mi. Jen na něj nesmíš tlačit.“
„Myslíš?“ Zamumlal Tom. Nebyl si tak jistý jako Aduška.
„Ovšem.“ Ujišťovala ho. Dobrá věc byla v tom, že Aduška se málokdy pletla.
…
Po rozhovoru Erica a Toma
Eric rozrušeně kráčel pryč od laviček a mířil směrem k autobusové zastávce. Šel přes parkoviště, nehleděl kolem sebe a do někoho narazil.
„Promiň.“ Začal se omlouvat, a když pohlédl na osobu, s níž se srazil, zjistil, že to nebyl nikdo jiný než Serina. „Oh, to jsi ty.“ Konstatoval po odhalení identity dotyčné osoby.
„A to znamená co? Že nemám právo na omluvu?“ Odfrkla si dívka s dlouhými rovnými blond vlasy a dala si ruce v bok.
„To bych si nedovolil se neomluvit, nerad bych, abys všem rozeslala moji fotku nahoře bez.“ Utrousil Eric ne zrovna přívětivým tónem. Rozhodně teď neměl náladu vybavovat se s dračicí.
„O čem to mluvíš?“ Dělala Serina hloupou.
„No ták.“ Protáhl Eric. „Nechtěj mi tvrdit, že v tom nemáš prsty.“ Díval se na ni stylem ‚na koho tady to divadýlko zkoušíš?!‘.
„Fajn.“ Zvedla Serina ruce v kapitulaci. „Ta mrcha si to zasloužila.“ Přiznala nakonec barvu.
„Možná to od ní nebylo zrovna kamarádské gesto. Ale tohle taky nebylo zrovna přiměřené.“ Eric by rozhodně nic takového svému kamarádovi neudělal. Musel se bolestně zakřenit, protože Tom mu udělal něco mnohem horšího.
„Od ní taky nebylo přiměřené, že se mi dva týdny po rozchodu ocucávala s bývalým.“ Syčela umíněně Serina.
„Proč tě to tak štve? Poslalas ho k vodě.“ Eric nechápal, proč se Benem pořád tak zabývala, když se s ním sama rozešla.
„To bys nepochopil.“ Mávla rukou Serina.
„Jo, protože mám velký mozek jenom na matiku a jinak jsem totální blb.“
„Hej, to jsem neřekla.“ Vykřikla na svoji obranu okamžitě Serina.
„Ale myslela sis to.“ Konstatoval Eric. Donedávna mu to ještě říkala do očí, ale od té doby, co jí pomáhal s učením, se chovala na její poměry docela slušně. Eric ovšem nebyl naivní, věděl, co za tím vězí. Kdyby ho nepotřebovala, odkopla by ho jako starou bačkoru.
„To není pravda.“ Trvala si dál Serina na svém.
„Nelži mi.“ Eric dal na svá slov důraz. Měl po krk lží a všech lidí, kteří si je vymýšleli.
„Nelžu.“ Serina si založila protestně ruce na prsou.
„Štveš mě.“ Začala Erica zase pomalu ale jistě vytáčet. Byl teď naštvaný na celý svět a do toho mu ta pitomá holka zase zvedla mandle. Jako by to s Tomem za dnešek nestačilo.
„Ty mě štveš.“ Vyprskla na něj Serina a přimhouřila oči jako kočka, co se chystá k útoku na vyhlédnutou kořist.
„Sklapni už!“ V Ericovi se vzedmula vlna vzteku, zklamání, otrávenosti, agrese, vzrušení a adrenalinu. Střídalo se toho v něm poslední dobou tolik, že bylo jen otázkou času, kdy to vybuchne.
„Komu říkáš sk… mmhhhmm.“ Serina nestačila vrátit protiútok, protože ji Eric prudce chytil za krk a políbil ji. Nebyl to něžný polibek. Byl drsný. Rty se jí zevnitř bolestivě odřely o zuby. Serina se zachvěla. ‚Proč ho vlastně nechávám mě líbat?‘ Zeptala se sama sebe v duchu. Odstrčila Erica a v šoku mu vrazila takovou facku, že se mu na tváři okamžitě rýsoval červený otisk její drobné dlaně. Eric usyknul bolestí. Na to, jak křehce Serina působila, měla sílu.
„Co si myslíš, že děláš, ty jeden magore?“ Vykřikla překvapeně. Hlas měla roztřesený.
„Jenom se tě snažím umlčet. Evidentně to nefunguje.“ Eric si třel bolavou tvář. Sám nevěděl, kde se to v něm vzalo. Potřeboval ty emoce ze sebe ventilovat a kvůli ní ztratil poslední zbytky sebeovládání. Serina se znovu natáhla a udeřila Erica do ramene. Eric dal Serině drobnou facku. Nemohla ji ani cítit, spíš jí přejel prsty po tváři a šťouchnutím její hlavu otočil na stranu. Serina oddechovala jako rozzuřený býk. Popadla Erica za límec trička a prudce si ho přitáhla k sobě. Přitiskla své rty na jeho stejně drsně, jako to udělal před chvílí on. Eric zamrkal překvapením. Cítil, jak se mu Serininy nehty zařezávaly přes tričko do kůže. Navzájem si bolestivě kousali rty. Jeden proti druhému bojovali, ale zároveň se od sebe nevzdalovali. Byla mezi nimi cítit neutuchající potřeba být někomu blízko, nechat se konejšit a cítit se v bezpečí. Popírání je nutilo k těmto agresivním projevům vůči sobě. Serina se od Erica odtáhla a znovu mu vlepila facku.
„Au.“ Vyhrkl Eric bolestivě. Vrazila mu ji na tu samou stranu jako poprvé. „To ty ses na mě teď vrhla!“ Připomněl jí.
„Jestli o tomhle někomu jenom cekneš, jsi mrtvej! Nic z tohohle tady se nestalo.“ Ucedila Serina výhružně. Čelist měla ztuhlou napětím.
„Neboj se, nehodlám se společensky znemožnit.“ Snažil se Eric mluvit naprosto klidně, ale ještě pořád zrychleně oddechoval. Serina po něm šlehla vražedným pohledem a snažila se hrdě odkráčet ke svému autu. Cestou však škobrtla.
Eric se za ní díval, dokud nezmizela z jeho zorného pole, a rozhodl se, že nejlepší bude, když se vydá domů pěšky. Potřeboval si pročistit hlavu. Nemohl uvěřit tomu, co se právě před chvílí odehrálo. Byl tam a pohyboval se, mluvil… jako by to však nebyl on, ale někdo jiný, koho sledoval z povzdálí. Ještě donedávna byl obyčejný kluk, ne příliš populární mezi lidmi, jako byla Serina. Měl svého nejlepšího kamaráda Toma a bavil se jenom s inteligentními dívkami. Teď nic z toho neexistovalo. Jeho kamarád jej zradil a on se zapletl s tou nejarogantnější, nejnamyšlenější a nejnesnesitelnější holkou na škole. ‚A taky nejkrásnější.‘ Dodal si pro sebe v duchu. Neměl o tom ani komu říct. Bylo to tak neuvěřitelné, že to musela být pravda. Protože tohle by si nevymyslel ani v té své chytré kebuli. Nikdy jej nenapadlo pomyslet na Serinu tímhle způsobem. Jednak Serina lidi jako on přehlížela a taky to nebyl typ holky, o kterou by se šel přetrhnout. Byla krásná, to ano. Dokonce by s klidem mohl říct nejkrásnější holka, kterou kdy potkal. Ale to byla pouze slupka na povrchu. Uvnitř už tak krásná nebyla. Dokázala být opravdu podlá a lhostejná. Vzpomněl si na Kamilu a na fotku, kterou Serina všem rozeslala. Jakmile jí někdo zkřížil cestu, našla si způsob, jak ho zničit. Ukázala mu však i jinou tvář. Věděl, že pod tím vším musela být někde i ta pravá Serina. Chytrá, inteligentní, zábavná a možná dokonce trochu milá? S tou vlídností se možná pletl. Neměl ponětí, jestli to chce dál zjišťovat. V tuhle chvíli nevěděl nic. Měl v sobě bolest, zklamání a strach z neznámého.
Byl poslední den školy před víkendem. Tom se rozhodl, že dnes zůstane doma. Matce to ospravedlnil svojí hranou nevolností. Na nic konkrétního se nevyptávala. Dnes měla poněkud na spěch. Nebylo to u ní zvykem v tak brzkých ranních hodinách. Toma trochu zajímalo, kam tak pospíchá, ale neměl sílu se vyptávat. Stále v pyžamu se dobelhal do kuchyně a požádal Irmu o velký hrnek kakaa a máslové croissanty s marmeládou. Co jiného, než sladké by mu po ránu mohlo zvednout náladu? Irma byla moc ráda, že měl Tom chuť k jídlu a začala mu s radostí připravovat snídani. Poslední dny toho moc nesnědl.
„Tady to máš, sluníčko, nech si chutnat.“ Irma postavila před Toma hotovou snídani a ten se s chutí zakousl do čerstvých croissantů. Prsty si umazal od marmelády. Vložil si je do pusy a začal je olizovat. Přitom ho napadlo, že musí nějaké vzít Billovi.
„Irmičko, zabalíš mi jich ještě pár na později, prosím?“ Požádal Tom Irmu. Ta mu s radostí vyhověla a dala se do práce. Tom netušil, jak chutnalo jídlo v nemocnici, ale věděl určitě, že takové dobroty tam ke snídani jistě nepodávali. Krátce na to vešla do kuchyně Adelaide.
„Dobré ráno, Aduško.“ Pozdravil ji Tom jako první.
„Ahoj, zlatíčko. Co to máš dobrého?“ Adelaide se na Toma hřejivě usmála a posadila se vedle něj ke stolu. Byla moc ráda, že vidí Toma s chutí jíst, poslední dobou ho musela do jídla spíše nutit.
„Croissanty s marmeládou.“ Zahuhlal Tom s plnou pusou a blaženým výrazem ve tváři.
„Mmm, to zní lákavě.“
„Taky ti je připravím, chceš?“ Mrkla Irma na Adelaide a ta s poděkováním pokývala hlavou na souhlas. Tiše s Tomem snídali, a když se Irma vzdálila, Adelaide promluvila.
„Půjdeš dnes za Billem?“ Věděla, že je to zbytečná otázka, ale přesto ji Tomovi položila.
„Jo, stavím se tam. Donesu mu pár těchhle výborných croissantů. A taky nabíječku na telefon, kdyby potřeboval někoho kontaktovat.“ Řekl Tom, ale myslel tím spíš sebe. Chtěl s ním být v kontaktu a vědět, co se v nemocnici děje. Adelaide nebyla hloupá, a ačkoli to Tom neřekl nahlas, moc dobře věděla, co se mu honí hlavou.
„Pozdrav ho ode mě.“ Adelaide se na Toma usmála předtím, než si ukousla další sousto vynikající snídaně.
„Pozdravím.“ Tom jí nepatrně úsměv oplatil. Dál snídali mlčky, až dokud oba nevyprázdnili své talíře.
Poté se Tom odebral do svého pokoje, kde zamířil rovnou do koupelny. Svázal si své neposlušné ocásky na vrchol hlavy do drdolu a shodil ze sebe pyžamo. Vstoupil do sprchy a pustil na sebe teplou vodu. Snažil se ze sebe smýt pocit viny, který mu pořád ležel v žaludku po včerejším rozhovoru s Ericem. Ten však s vodou neodtekl. Po krátké sprše se osušil a otevřel svůj obrovský šatník. Bez přemýšlení chmátl po bílém tričku, mikině stejné barvy a úzkých džínech. Dnes neřešil, co bude mít na sobě. Dredy uvolnil z gumičky a nechal je volně splývat na svých zádech. Vzal si s sebou tašku přes rameno a do ní jen nejdůležitější věci. Nechtěl se s ničím tahat, protože se rozhodl do nemocnice jít pěšky. Tim nebyl doma, jeho matka potřebovala odvézt a on stejně nechtěl, aby pojal podezření. Rozloučil se s Aduškou a Irmou, vzal si sebou croissanty a vyrazil. Zastavil se až před známým malým útulným domkem se zahradou. Byl to Ericův dům. Měl by být ve škole, ačkoli si nebyl jistý, jestli tam po včerejšku opravdu šel. Vytáhl z tašky obálku, kterou svíral svými zpocenými prsty a nervózně přešlapoval na místě. Najednou nevěděl, jestli má dopis do schránky hodit. Když vycházel z domu, měl v sobě odvahu a cítil se jistě, jenže cestou ho ta kuráž zdá se opustila. Jenže to byla jediná možnost, jak Ericovi všechno vysvětlit. Věděl, že by ho teď nejspíš neposlouchal, nechtěl ho ani vidět. Po chvíli bezcílného přešlapování dopis do schránky nakonec hodil. Neměl tušení, jestli tím nerozdmýchá ještě větší oheň, ale alespoň chtěl, aby Eric znal celou pravdu. Přinejmenším to mu po tomhle podrazu dlužil.
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 7
Chudák Tom doufám se že z Erikem udobří.