autor: Becs
L. A. Stars
Vypadá to, že mocný Calvin přece jen není takový lhář, jak jsme si mysleli. Podařilo se nám vyfotit Toma s Billem, jak opouštějí rodinné sídlo Kaulitzů. Jejich odchod připomínal spíš úprk a výrazy ve tvářích taky nejsou zrovna radostné. Co se stalo za těmi vysokými kamennými zdmi? Nedaří se snad Billovi stát se „plnohodnotným členem rodiny“? My v časopise L. A. Stars tomu tedy nerozumíme. Nepřipadá vám Bill absolutně slaďoučký? Jako domácí mazlíček, tak akorát na pomazlení? Zjišťujeme pro vás víc dámy a pánové. Zatím se dá jen usuzovat, že Tom si svého brášku velmi oblíbil, protože bez něj nedá už ani ránu.
Bill stál pod sprchou a nechal si na záda dopadat kapky vody, tak horké, až to skoro bolelo. Prodlužoval tu chvíli, kdy bude muset vylézt a čelit tak všemu, co jej čeká tam venku v tom hrozném světě. Už si stihl přečíst složení všech sprchových gelů a šampónů, a srovnat je na vaně nejdřív podle abecedy a nakonec podle barevného spektra. Dál už to ale protahovat nemohl. Jediným výsledkem by bylo, že by přišli pozdě, a to by jejich situaci pravděpodobně nepomohlo.
Vylezl tedy ze svého bezpečného místečka a kolem vlhkých boků si omotal ručník. Jedním pohybem setřel páru sraženou na zrcadle, aby v něm uviděl tvář velmi ztrápeného mladíka. Povzdechl si a hřebenem si několikrát projel vlasy. S další úpravou se neobtěžoval, prostě budou vypadat nedbale a divoce. Prohrabal se taškou a ze svého skromného výběru si našel to nejlepší. Vyšel ven z koupelny a několikrát se zatočil dokola.
„Co na to říkáš?“
„Vypadá to jako něco, co by si na sebe vzala naše sestra,“ zhodnotil to tmavovlasý muž sedící v křesle s nohama hozenýma na konferenčním stolku.
„Tome,“ zakňučel zoufale Bill a sundal si ze sebe krátké černé sáčko. „Mně na tom fakt záleží.“
„Uklidni se prosím tě. Obleč si něco, v čem ti bude dobře. Calvin se na tebe bude dívat skrz prsty, ať na sobě budeš mít cokoliv, tak ať tě to aspoň nikde neškrtí.“
„Pro tebe to je jen vtip, ale já se poprvé setkám se svou rodinou. Jsem z toho dost nervózní, víš,“ mumlal si Bill, donesl si z koupelny tašku a doufal, že se stane malý zázrak a on v ní objeví něco vhodného.
„Můžu tě uklidnit. Já jsem z naší rodiny nejúžasnější,“ zazubil se Tom a položil ovladač od televize na stůl. Poslední hodinu se snažil zabavit projížděním kanálů, aby nemyslel na to setkání s rodinou. Byl z toho stejně nesvůj jako Bill, jen to nechtěl dávat najevo, aby ho tím ještě víc nevystresoval.
„O tom už něco vím,“ usmál se sladce Bill. Oblékl si obyčejné šedé džíny a šedé tričko. Zakopnul svou tašku někam, aby ji neviděl, a přešel k Tomovi. Posadil se mu do klína a ruce omotal kolem krku.
„Bude to v pohodě, že jo?“ potřeboval ujištění.
„Nebude, ale zvládneme to,“ pokrčil Tom rameny a přitáhl si Billa blíž pro polibek. Už, už se chystal jej prohloubit, když jej od sebe Bill odstrčil a vyskočil na nohy.
„Tohle teď nemůžu dělat. Už tak se tam budu cítit blbě. Nemůžu u toho ještě myslet na to, že tě chci ojet.“
„Fajn, fajn,“ vzdal to Tom a taky se postavil. „Myslíš, že bychom teď už mohli jet? Protože jestli přijdeme pozdě, nebude to úplně nejlepší začátek.“
Bill na to reagoval jen přikývnutím, protože měl strach, že kdyby otevřel pusu, kompletně se pozvrací. A už se mu vážně nechtělo hledat další outfit.
…
Když Tom zaparkoval jedno ze služebních aut před velkou kovovou bránou, ani jeden z nich neřekl jediné slovo. Mlčky vystoupili a neochotně se šinuli ke vstupním dveřím. Tentokrát do Tomovy náruče nevlétla Chloe ještě předtím, než stihl zazvonit, tak jak to měla ve zvyku. Do haly je uvedl komorník v naškrobené uniformě.
„Pan a paní Kaulitzovi vás očekávají v salónku,“ pronesl nosovým hlasem a nabubřele odkráčel pryč.
„Do prdele,“ ulevil si Bill a Tom s ním jeho pocity naprosto sdílel. Krátce mu stiskl prsty, než se vydali do jámy lvové.
„Tomi,“ vypískla Chloe, vyskočila z pohovky a objala ho. Tom rychle seknul pohledem po Billovi, aby mu bylo jasné, že mu tak v žádném případě nesmí říkat.
„A Bille, samozřejmě,“ dodala sestra a taky ho krátce stiskla. „Jsem tak ráda, že jste tady.“
„Tati, Anabel, tohle je Bill. Bille tohle je Calvin a Anabel,“ ujal se představování Tom dřív, než se toho zhostil někdo jiný a udělal z toho trapnou situaci. Nedovolil Billovi, aby si s nimi potřásl rukou a hned ho strkal na pohovku k sestře.
„Tak jste tady,“ zkonstatoval Calvin, jak už u něj bylo zvykem.
„Dáte si něco k pití?“ nabídla Anabel se strnulým úsměvem na rtech a křečovitě popadla první skleničku, co jí přišla pod ruku, aniž by se jich skutečně zeptala, co si dají. Když před nimi stála sklenička se sodovkou, stejnou jakou měla Chloe, napadlo Billa, že takhle je Anabel asi vidí. Jako děti, sedící na pohovce, jako tři kuřátka. Rozhodně ne jako rovnocenné dospělé.
„Takže Bille, co tě sem přivádí?“ zvolil Calvin tu nejhorší možnou otázku, jakou mohl. V každé situaci se na něj dalo spolehnout, že to svému okolí pěkně opepří.
Bill se dal do zhuštěné verze toho, proč do L. A. přišel. Jen velmi nerad před Calvinem přiznával, že to byly v prvé řadě finanční potíže, co ho donutilo spojit se s Tomem.
„Hmm,“ byla jediná reakce, která z Calvina vypadla. „Bude nejlepší, když už půjdeme jíst.“
„Ale miláčku, ještě není sedm,“ zhrozila se Anabel, jako by jakýkoliv výkyv z jejího rozvrhu znamenal naprostou katastrofu. Pro Calvina toto téma zdá se bylo uzavřené, protože vstal a její poznámku ignoroval. Všichni se přesunuli do honosné jídelny a Tom musel Billa šťouchnout do boku, aby zavřel pusu. Připadal si spíš jako někde v muzeu a ne v rodinném domě.
U večeře hovor plynul trochu příjemněji, a to hlavně proto, že velkou část konverzace obstarala Chloe. Vyptávala se Billa na věci, o kterých si byl Tom jistý, že už se ho na to ptala při minulém setkání. Snad tak nějak doufala, že v otci vzbudí zájem a do hovoru se zapojí. K ničemu takovému, ale nedošlo. Calvin se omezil jen na přikyvování a občasné zabručení. Zeptal se Toma, jak to jde v klubu, ale jinak se nijak zvlášť nesnažil.
Když dojedli, Tom se omluvil a vstal: „Slíbil jsem, že ukážu Billovi svůj pokoj. Na dezert jsme zpátky.“
Pro Billa to bylo jako vysvobození. Nikdy nezažil nic horšího a to do toho počítal všechny zkoušky ve škole a pohovory, když žádal o práci. Dokonce i trhání mandlí by bylo příjemnější.
„Mám na krku pořád ještě hlavu, nebo už je tam místo ní balon? Mám takový pocit,“ ohmatával si tváře, když za nimi zaklaply dveře a ocitli se tak v bezpečí. „Proč jsi mi neřekl, že to bude tahle zlé?“ obvinil bratra.
„Říkal jsem ti, že to bude hrozné,“ pokrčil Tom rameny a posadil se na kraj své staré postele.
„Je mi z toho úplně fyzicky zle a určitě mám i horečku. Sáhni mi na čelo,“ naklonil se k němu, aby mu mohl přiložit ruku na čelo. Tom nic takového neudělal. Prostě jen čekal, až Billův melodramatický výstup skončí. Potřeboval ze sebe dostat všechny emoce, které nemohl vypustit v jídelně s ledovou královnou a mlčenlivým králem.
„Tome, tvoji rodiče chtěli, aby ses dal k námořnictvu?“ ozval se po pár minutách ticha Bill, když se konečně zklidnil natolik, aby se rozhlédl po pokoji. Stěny byly tmavě modré se zarámovanými obrázky plachetnic. Hustý krémový koberec vypadal, že se po něm nikdy nechodilo, protože na něm nebyly patrné žádné známky prošlapání. Postel překrytá modro-bílou pruhovanou pokrývkou byla z tmavého třešňového dřeva. Jedinou známku obývání nesla zeď nad ní, na kterou si Tom přilepil plakáty polonahých holek na motorkách. Mezi knihami, srovnanými na obrovské polici dokonce našel model majáku.
„To Anabel. Někde se dočetla, že tohle zrovna frčí, a tak mi předělala celý pokoj. Fakt, že už jsem na to byl starý, ji asi moc nezajímalo,“ uchechtl se Tom. „Naštěstí jsem tady nikdy netrávil moc času.“
„Nedivím se, že jsi gay. Tohle by ho z tebe zaručeně udělalo,“ pochechtával se Bill. „Je to o tolik jiné než tvůj byt. Máš tady tolik knížek,“ ukázal na hromadu knih válejících se na podlaze, protože na ně už očividně na policích nebylo místo.
„Dřív jsem hodně četl,“ pokrčil Tom rameny bez většího zájmu. „Jsou to jen věci, nechtěl jsem je tahat sebou.“
„Ty sis odsud nevzal vůbec nic?“ pohlédl na bratra překvapeně Bill.
„Našel jsi v bytě snad něco, co vypadá, jako by to někdo ukradl z kajuty parníku? Kotvu nebo kormidlo?“
Bill se kousl do rtu a rozhlížel se důkladněji. Pokoj byl krásný, moc pěkně zařízený, ale také hodně neosobní a studený. Plakáty na zdi si tam Tom přilepil určitě jen proto, aby naštval rodiče, a nebýt knih, působilo by to tady, jako by se tu právě měl fotit speciál o bydlení. Billův pokoj v Chicagu by se do toho Tomova vešel šestkrát. Byl sice malý, ale útulný. Bylo to místo, kdy se cítil v bezpečí. Mohl se tam schovat před světem a snít. I když to znělo bláznivě, za nic na světě by ho nevyměnil za tenhle luxus. Tom si musel připadat neukotvený, což je díky námořnickému tématu dost ironické. Žít v domě, kde to vypadá jako v muzeu, jistě nebylo jednoduché. Zvlášť s tak krutým otcem. Bill objal bratra a vlepil mu dlouhý vroucný polibek.
„Za co to bylo?“ pousmál se překvapeně Tom.
„Jsi úžasný. Chci, abys to věděl,“ pohladil jej Bill po tváři.
„To já ale moc dobře vím,“ zašklebil se Tom samolibně a přitáhl si bratra do náruče, aby mu mohl přitisknout rty na to speciální místečko pod uchem. „Pojď zpátky, ať to máme za sebou.“
Vyšli z pokoje, ale než stačili dojít k okraji schodiště vedoucímu zpět do haly a do jídelny, zastavil je otcův hlas vycházející z pracovny. „Mohli byste jít na chvilku sem?“
Bill střelil po Tomovi vyděšeným pohledem. Ten jen protočil oči ke stropu a vstoupil do místnosti. Otec seděl za velkým mahagonovým stolem, prsty propletené, rty stisknuté do tenké čárky.
„Zavřete, chci s vámi o něčem mluvit,“ přikázal příkře. Tom se nehádal. Poslechl otcův rozkaz a posadil se do koženého křesla.
„Tak ven s tím, ať to máme za sebou,“ odfrkl si Tom a položil si kotník jedné nohy na koleno druhé.
Calvin tento výlev přešel bez jakékoliv reakce a pokynul Billovi, aby se také posadil.
„Protože patříš do naší rodiny, máš právo na svůj svěřenecký fond,“ začal s vážným pohledem.
„Vážně?“ pousmál se nadšeně Bill. S Tomem o tom mluvili, ale nemyslel si, že je tato možnost opravdu reálná.
„Ještě se neraduj,“ řekl Tom hořce s pohledem upřeným z okna. Znal otce moc dobře na to, aby si myslel, že Bill něco dostane a on z toho nebude nic mít, nebo za to nebude nic chtít.
„Mám jednu podmínku,“ dodal dle očekávání Calvin.
„A je to tady,“ komentoval to sarkasticky Tom.
„Ten fond je nachystaný, a jakmile podepíšeš papíry, bude tvůj. Trvám na tom, že až ty peníze dostaneš, sbalíš se a odjedeš z města,“ pronesl ledově a místnost okamžitě zaplavilo rozpačité ticho. Bill tam seděl a nebyl schopen jediného slova. Tak nějak doufal, že jej otec vezme na milost. Nemusel ho zrovna milovat, ale aspoň přijmout, že je jeho syn.
„To si snad děláš prdel?“ zašeptal nevěřícně Tom, až se Bill pod tónem jeho hlasu otřásl. „Chceš Billa uklidit pomocí peněz, na které má tak jako tak právo? Ten svěřenecký fond nám založil dědeček. Mně, Chloe i Billovi. Správně ho měl dostat, už když dosáhl plnoletosti. A ty ho teď těmi penězi chceš vydírat? Zbavit se ho? Jako by byl obtížný hmyz? Je mi z tebe na blití. To, že jsi zmrd, jsem věděl už asi od pěti let, ale že jsi zkurvený podlý hajzl, to je novinka.“
„Dávej si pozor na pusu,“ zahřměl Calvin a začal rudnout.
„Ne,“ zařval Tom a vstal. „Ze všech prasáren, které jsi v životě udělal, je tahle nejhorší. Odcházíme.“ Bill pár vteřin zůstal sedět, i když jeho bratr už stál ve dveřích. Svýma obrovskýma hnědýma očima hleděl na muže, díky kterému přišel na svět. Jak je možné, že mají stejné geny? Jak je možné, že Tom, který je sice občas snob a protivný, má společné geny s tímhle krutým monstrem. Vstal dřív, než mu první slza stihla stéct po líčku, a následoval bratra ven.
„Kam jdete?“ vyhrkla Chloe, když skrz otevřené dveře jídelny zahlédla oba bratry, jak míří ke dveřím.
„Sem už nikdy nevkročíme,“ štěkl Tom a otevřel vchodové dveře. Na poslední chvíli se zarazil a otočil se zpět na sestru, která na něj vyděšeně hleděla. „Zavolám ti, Chloe. Nebo můžeš kdykoliv přijít do klubu.“
„Co udělal?“ hlesla a oči se jí plnily slzami, stejně jako Billovi.
„Tím se nezatěžuj, Chloe,“ řekl mírně Tom a pohladil ji po paži. Sestra se podívala na Billa, který vypadal jako hromádka neštěstí. Ramena měl shrbená a po líčkách mu tiše kanuly obrovské kapky.
„Řekl, že máš odejít. Je to tak?“ zeptala se Billa. Ten na to nijak nereagoval a hleděl do mramorové podlahy.
„Zlato, tím se nezabývej. To se tě netýká,“ konejšil ji Tom a přitáhl si ji do objetí. „Musíme vypadnout. Nějak špatně se tady dýchá.“
Chloe přikývla a vymanila se mu z náruče. Vzápětí se vrhla na Billa a přitiskla se na něj takovou silou, až mu docházel dech. „Je jedno, co říká. Jsi můj bratr a já tě mám ráda.“
„Děkuju,“ špitl Bill. Jeho slova ho tak zahřála u srdce, že dokázala rozmrazit ten led, který mu tam zanechal Calvin.
Jakmile vyšli ze dveří, oslepily je blesky desítek fotoaparátů. Paparazzi se k nim sbíhali ze všech stran jako hyeny. Oba bratři si nasadili sluneční brýle a kamenné výrazy, přestože venku byla tma. Tak tak se prodrali k autu a nasedli bez větší úhony.
„Dnešek je fakt bezvadný,“ cedil Tom skrz zaťaté zuby, když startoval. Vyjeli a doufal, že se dotěrných fotografů zbaví. Ti ale byli evidentně rozhodnutí, že musí pořídit exkluzivní fotografie, protože většina z nich nasedla do svých aut a začala je pronásledovat.
„To si ze mě děláš prdel,“ zuřil Tom a šlápl na plyn.
„Vědí, že jedeme do klubu. Pojedou tam za námi,“ zkonstatoval Bill, který se nervózně ohlížel dozadu na kolonu aut.
„Tak jim uděláme čáru přes rozpočet,“ zamumlal Tom a odbočili do opačného směru, než jakým měli jet. Ještě několikrát odbočil, až se dostali do míst, kde Bill nikdy nebyl. Nepůsobilo to tam jako většina míst v L. A. Předzahrádky domů postrádaly vysoké zdi a brány. Budovy byly jednodušší a ne tak přezdobené. Myslel si, že Tom jede náhodně, a proto jej zarazilo, když vyhodil blinkr a zastavil u chodníku blízko nějakého parku.
„Chci ti něco ukázat,“ oznámil prostě a rozhlížel se, jestli se skutečně zbavili všech dotěrných slídilů. Vzal Billa za ruku a vedl jej skrz stromy. Zastavili se u dětského hřiště a posadili se na rozvrzané houpačky.
„Vidíš tu budovu?“ ukázal prstem na majestátní stavbu, ve které Bill poznal nějakou střední školu.
„Sem jsi chodil?“ zeptal se.
„Sem jsem chtěl chodit,“ opravil ho Tom. „Já jsem chodil do školy pro děti z bohatých rodin. Místo dílen se tam vyučovalo vedení rodinného podniku. A místo hudebky ekonomika. Často jsem sem chodil a díval se na všechny ty studenty vycházející ven. Tvářili se tak šťastně a bezstarostně. Nenesli žádné břímě odkazu své rodiny. Tolik jsem jim záviděl.“ Zmlkl a očividně se ztratil ve vzpomínkách.
„Chudák bohatý chlapeček,“ zažertoval Bill a Tom se poprvé za dlouhou dobu usmál.
„Jo, je to směšné, že?“ pokýval hlavou. „Měl jsem, na co jsem si ukázal a stejně jsem chodil sem a záviděl všem těm lidem jejich život.“
„Řekl bych, že se to dá pochopit. Calvin je…“ nedokončil větu Bill, protože ticho bylo všeříkající.
„Já vím, že když ses o mně dozvěděl, měls pocit, že jsi ten, co o něco přišel. Že já jsem si mohl žít v luxusu a ty jsi ten, co dopadl hůř, ale věř mi, že to tak není. Sám jsi dneska viděl, jaký Calvin je. Buď rád, že jsi mohl být se Simone a prožít normální dětství. Bez nátlaku, bez očekávání.“
„Tolikrát jsem ji proklínal,“ zašeptal a Billovi došlo, že mluví o jejich matce. „Že mě nechala žít s tou zrůdou. Když jsem byl malý, prosil jsem ji, aby si mě odvezla s sebou. Nechápal jsem, proč přijede jen jednou za čas na víkend a nechce se mnou být. Pochopitelně, že za to mohl Calvin. On je strůjce neštěstí nás všech.“
Bill se odrazil špičkami od země a trochu se rozhoupal. Houpačka hrozivě zaskřípala, až se to rozlehlo celým okolím. Někde v dálce začal štěkat pes, a tak se radši zase zastavil.
„Já jsem chodil do školy, kde jsem dostával stravenky na jídlo pro děti z chudých rodin. Občas se mi kvůli tomu posmívali,“ vzpomínal Bill.
„Jo, hádám, že všude je něco,“ přikývl Tom a zahleděl se do prachu pod sebou. Všiml si, že se tam válí padesáti cent. Patrně vypadl některému z dětí, když se houpalo až moc vysoko.
„Měl jsem jen dvoje boty a učebnice jsem si musel kupovat v antikvariátu. Nesnášel jsem ty popsané a polepené knížky. Ve druháku jsem se přidal do pěveckého sboru a věř mi, že to moji popularitu nijak zvlášť nenavýšilo. Ale měli jsme tam opravdu úžasnou partu lidí. Sice jsme byli školní vyvrhelové, ale když jsme byli spolu, lidi nás nechávali být. Byly to nejlepší roky mého života a za nic na světě bych je nevyměnil,“ přiznal Bill. „Ze začátku jsem ti vyčítal, že máš peníze a já ne, ale měl jsem opravdu šťastné dětství a to ti peníze nevynahradí.“
„Jo,“ přikývl poraženě Tom. „Rozhodl jsem se, že Calvinovi zaplatím za klub,“ dodal nečekaně.
„Cože?“ vytřeštil oči Bill a málem spadl z houpačky.
„Přemýšlím nad tím už delší dobu. Ten klub mi daroval, a to mě bude vždycky štvát. A on mi to bude vždycky vyčítat. Chci ho úplně vymazat ze života a tohle je začátek. Zjistím, kolik klub stál, než jsem začal se všemi těmi opravami. Splatím mu to, i kdybych měl začít sám obsluhovat a jíst jen omítku a limetky z koktejlů,“ vysvětlil Tom. „To, co dneska provedl tobě, byla už jen poslední kapka.“
Bill vstal, postavil se před Tomovu houpačku a položil mu ruce kolem ramen. Vtiskl mu polibek na rty a povzdechl si. „Nejsi jako on. Lituju, že jsem to někdy vypustil z pusy.“
„Bille, já tě…“ začal Tom, ale bratr mu přiložil ukazováček na rty.
„Dneska ne,“ pohladil jej po líčku. „Pojď, půjdeme domů.“
autor: Becs
betaread: J. :o)
Som rada, že aspoň Chloe ukázala Billovi, že ho má rada. Ten otec… to snáď nemôže niečo také existovať. Chúďa Bill bolo mi ho tak strašne ľúto. Tom je skvelý. Som zvedavá čo sa bude diať ako sa všetko podarí a ako to dopadne. Veľmi pekne ďakujem za skvelú a smutnú kapitolu.
To je zmetek ten jejích otec ještě že se Tom nepotatil.
Tom je naprosto úžasný. Věřím tomu, že kdyby tam nebyl, tak Bill by to možná nakonec i přijal, jen aby se od toho kreténa dostal co nejdál a nemusel ho už nikdy vidět. Mně je dneska ale nejvíc líto asi Chloe. Bill s Tomem se přece jen můžou sbalit a vypadnout a už je do toho domu nikdo nikdy nemusí dostat, ale Chloe tam v tom žít musí, má tam rodiče, a přitom má zároveň tam venku dva brášky, které nadevšechno miluje. Musí to být hrozné byl takhle rozpolcená na dvě strany… 🙁
Myslím, že už ani nemá cenu na Calvina opět nadávat, protože jsem svoje řekla už v dílech předchozích. Stejně si ale neodpustím napsat, že je to hrozný člověk, a to jsem ještě hodně mírná. Čekala jsem, že návštěva u nich doma nedopadne dobře a Calvin jako vždycky nezklamal. Jen jsem neustále zvědavá, proč mu vlastně ten Bill tolik leží v žaludku? Proč jej chce mít z očí pryč, když teď i promluvil do tisku a všichni si Billa vyfotili, když šel k nim domů? Jaký to á důvod? Prooooč? Mně na tom všem nejvíc štve to, že nevím proč. 😀 Ono je to pravděpodobně jedno, protože je to asi jeden z dalších Calvinových hloupých důvodů…A souhlasím se Zuzu, nejvíc ze všeho je mi líto Cloe, že ona tohle všechno musí trpět a není nic co by mohla udělat proto, aby to zachránila.
Co se Billa s Tomem týče, tak jsem ráda, že alespoň mezi nimi to krásně klape. Oba vyrostli ve strašně fajn mladí muže a já doufám, že spolu překonají veškeré nástrahy světa!
Ježiiiiiš, ten konec mě dodělal!:") to bylo kouzelný! stejně jako: "Za co to bylo?" pousmál se překvapeně Tom.
"Jsi úžasný. Chci, abys to věděl," pohladil jej Bill po tváři.
Stejně jako: Vzápětí se vrhla na Billa a přitiskla se na něj takovou silou, až mu docházel dech. "Je jedno, co říká. Jsi můj bratr a já tě mám ráda."
Tenhle díl byl zase tolik nabitý emocemi a ty bláho, ono se skoro naplnilo, co jsem minule v komentáři jen tak plácla jako možnost..!:O Calvin mu fakt řekl, ať se sbalí a vypadne z města, no já nemám slov..! Jsem ráda, že mu Tom pěkně od plic řekl, co je zač!!! Protože už jen to, jak Calvin začal konverzaci, co tam Billa přivádí… ehm! Baví ho shazovat lidi?
Chloe je zlatíčko. Je jako kapka medu v kyselé citrónové šťávě. Ještě že tam je někdo takový a dvojčata nejsou sama v té divočině, kde se každý honí za postavením… Docela jí lituju, že v tomhle pozérství může dýchat, buď musí mít obrovskou odolnost nebo je má všechny v baráku na háku a nějak neřeší… Krásný charakter to je!:)
Výlet jinam než do klubu – byla jsem hrozně zvědavá, co Tom Billovi ukáže a celkem mě překvapili ti paparazziové! *jak skáčou přes ten záhonek růží, ne.:D) Ta představa dětského hřiště, úplně mi vyvstalo na mysli jedno konkrétní z dob diskotékových, jak jsme tam chodili v mezičase po nocích rozjímat. Nostalgie…:) Říkala jsem si, že by se mohli dostat nějak k hudbě, když Tom začal o své škole… třeba se v Billovi ještě ukáže talent na zpěv! Ou bože! Nebudou oni třeba nakonec pořádat v klubu pěvecká vystoupení Billa, která ten klub znovu rozhýbou?!:)) Nechám se překvapit!
Pobavilo mě to Splatím mu to, i kdybych měl začít sám obsluhovat a jíst jen omítku a limetky z koktejlů…:D:D:D Už jen ta přestava, haha.:D Dobře, že vidí světlo naděje, vsadím se, že pokud Tom zaplatí ten klub, bude se mu i líp řídit. Takhle mu ten klub pořád připomíná Calvina.
Moc díky za dílek, mám před spaním zase dobrý feed pro sny:)) Doufám, že ten příští díl stihnu přečíst v den vydání, poslední dobou si to pořád odkládám, protože si to chci přečíst v klidu a furt mě někdo ruší;D
Přemýšlím, jak okomentovat Calvina. Buď bych se tu rozepsala na dlouho a byly by o snad všechny nadávky světa – google by mi v tom určitě vypomohl a nebo se to zhustím jenom na prohlášení, že je to zrůdný kretén a to jsem slušná.
Můj obdiv mají Chloe a Tom. Jako Chloe je neuvěřitelná, protože vyrůstá v takovém prostředí a je tak diametrálně odlišná. Je mi ji líto, protože takový život, i když v luxusu, bych nepřála nikomu, proto nechápu, že je taková jaká je – sladká, milující, rozkošná. Mazec. Tom, ten ze začátku povídky byl docela na facku, rozmazlený fracek, ale naštěstí už je to zapomenuto, po tom, co se vymanil z přímého vlivu otce. Já jenom podporuju jeho nápad vyplatit otci klub. Aspoň se ho zbaví a Calvin na něj už nebude mít žádnou páku.
No a teď teda k tomu, co tady trápí nejspíš všechny. PROČ? Proč se chce Calvin zbavit Billa za každou cenu. Za tím něco musí být… o Billovi už všichni ví, takže problém bude nejspíš někde jinde a nebo jenom v Calvinově choré mysli?
A Anabel? Není ona jenom dobře vyrobený Humanoid? Asi ne, když mají Chloe, ale jinak teda dokonalá, čekám, až se jí vyhodí motor nebo nastane zkrat obvodů. Síla, fakt.
Ovšem ten konec, to mě rozněžnilo. Sice si nemohl Tom vybrat blbější chvíli, ale řekla bych, že teď když už se konečně odhodlal to pronést nahlas, už to bude mnohem snadnější – příště 😉
Pořád a pořád ti děkuji zlatíčko, že nekomplikuješ vztah mezi kluky (doufám, že už jim to tak zůstane), že je necháváš, aby s tím svinstvem kolem sebe bojovali krásně semknutí, zamilovaní a že si můžou být vzájemnou oporou.
Moc děkuji za další dílek a těším se ve středu na další pokráčko 🙂
🙁 to sa stáva ludom, korí sú tak moc úspešní a bohatí, nemajú žiadne city, nikto pre nich nič neznamená, myslia si že ostatní sú nič…bohužial takto dopadol Bill s Calvinom, ale to nevadí, bez otca sa dá žiť, aj bez uznania od otca sa dá v pohode žiť, stačí mať lásku od Toma 🙂 ♥