Tattoo 2.

„Bille, hej, kámo, slyšíš?“ Před očima se mi mihla Gustavova dlaň. „Takže… ještě pořád máš zaracha?“

Odevzdaně jsem si povzdechl. „Na jak dlouho je do konce života? Doprdele, Gusti. Já za ním musím.“ Vidličkou jsem se prohrábl ovocným salátem, který jsme měli dneska ve škole místo dezertu. Sakra, jsem sám na sebe nasraný, že se mi nepovedlo utajit své tetování. A to to vypadalo slibně. Bohužel mamka má oči všude. Takže smůla a doma vypukla skoro apokalypsa. „Navíc, než se mi povede našetřit na nové tetování, tak to budu nejspíš už v důchodu.“

„Jak to? Neříkej mi, že ti vaši zrušili kapesné. Za co teda jezdíš do školy a kupuješ si obědy?“ Gustav zapomněl i žvýkat a mně by normálně přišlo vtipné, že mu kousek melounu z vidličky spadl do klína, kdybych neměl momentálně úplně jiné starosti. „Kurva…“ Gusti si všiml, kam sousto z vidličky emigrovalo.

„Zrušili? Totálně mě odstřihli od jakéhokoliv příjmu. Dostávám prachy jenom na jízdné a jídlo. Takže pokud nechci začít dietovat, nebo nedejbože chodit do školy jak pako po vlastních, s prachama se můžu rozloučit. Prý když dokážu všechny své peníze vyhodit za zprznění vlastního těla, tak si neuvědomuju hodnotu peněz, a tudíž na žádné nemám nárok. Gustíííí, co mám dělat?“ Ze zoufalství jsem odhodil vidličku do salátu a ten od sebe odsunul co nejdál, jako by on byl příčinou všeho.

„Sakra, další kalhoty na vyhození… hele a co zajít za Tomem prostě jenom tak? Už měsíc tady neposlouchám nic jiného, než jak byl úžasný, jak byl mužný a věř mi, budu to poslouchat ještě chvíli a hodím šavli. Nic proti tvé orientaci, kámo, máš mou plnou podporu, ale věř mi, bavit se v jenom kuse o pérech mě nebaví. Bože, budu muset ulovit nějakou kočku, než mi tragicky klesne hladina testosteronu.“

„Blbečku, děláš, jako by se na tebe stála fronta. Že jsem si nevšiml.“ Vyplázl jsem na Gustava jazyk

a schytal za odměnu kuličkou hrozna do čela. To mě rozesmálo, Gusti prostě věděl, jak na mě.

„Fajn, takže jaký je plán?“ Žádný nebyl, což byl kámen úrazu. Po tom, co jsme vyšli z jídelny, už nás čekala jenom poslední hodina – tělocvik. Ten z duše nesnáším, ale bohužel, jestli chci dokončit školu, docházka je nutná. Nikoho moc nezajímá, že míče jsou v mých rukách zbraněmi hromadného ničení a že mým posledním přeskokem kozy jsem sejmul nejen učitele a dva spolužáky, ale hlavně sám sobě přivodil vykloubení kotníku. Kráčející katastrofa.

„Hej, Bille, dneska máme na programu basket, prosím tě, buď tak hodný a drž se ode mě dál, jo?“ Hned po překročení prahu šatny jsem zaslechl falešně prosící hlas svého kamaráda Andrease.

„Debile. Hele, právě na tebe se zaměřím. Oba víme, že se nebudu muset ani trochu snažit tě dostat.“ Za podobného pošťuchování jsme se převlíkli do cvičebního a pak nás na sebe vypustili do tělocvičny. Nakonec dopadla hodina kupodivu docela dobře. Jenom jsem byl o pár modřin bohatší, jinak nic velkého.

Právě jsem se chystal do sprchy, když se zpoza dvířek skříňky vynořila Andreasova blonďatá hlava. „Hele, jsem se chtěl zeptat už dřív. Máš supr tetování. Taky nad jedním přemýšlím. Kde ti ho dělali?“ Evidentně úplně ignoroval, že jsme téměř nazí. Prostě typický Andreas.

„Představ si, v tetovacím studiu.“ Zašklebil jsem se na něj. „Dole ve městě. Na netu jsem si na něj našel dost dobré reference, takže jsem to risknul. Týpek, co mi to dělal, je fakt-„

„Bille, už ani slovo, nebo ti jednu vlepím. Andy, už se ho na to neptej, jinak rozpoutáš hodinové slintání nad panem mistrem tatérem. Věř mi.“ Kolem nás proběhl Gustav a tak tak stihnul uhnout před dobře mířeným sprcháčem.

„Drž kušnu. Hele, Andy, je fakt dobrý. Už víš, co a kam chceš?“ Nakonec jsme se s Andreasem bavili ještě chvíli před školou a domluvili se, že mu pomůžu s výběrem toho správného návrhu.

„Takže z tebe je teď odborník na tetování?“ Gustavovu poznámku jsem ignoroval a zabočil jsem do ulice k našemu paneláku.

„Ty to nechápeš, že, Gusti? Pomůžu Andymu s výběrem, a nakonec půjdu s ním jako psychická podpora, není to úžasné?“ Vzrušením se mi chvěl nejen žaludek. Tohle bylo přesně to, na co jsem čekal. Na další tetování nemám prostředky, ale našla se záminka, jak se dostat zpět do Tomovy blízkosti.

„Ježkovy voči, ještě že ty jsi tak obětavý kamarád, Bille.“ Gustav se začal smát, ale bylo na něm vidět, že ho ten nápad taky potěšil. Ono i přes to všechno popichování jej trápilo, že mi nemá jak pomoct. A tak byl rád, že mě konečně zase vidí se nadšeně usmívat. Poslední měsíc jsem byl fakt na hovno kamarád, posedlý charismatickým tatérem s mužnýma rukama, s prsty, které jsem chtěl cítit všude a o kterém se mi zdávaly velmi smyslné sny.

„Takže, už máme plán?“

…

„Díky, žes šel se mnou.“ Andreas na mě mrknul a zatlačil do dveří tetovacího studia. Stejně jako já minule, i Andy se zastavil a překvapeně se rozhlížel kolem sebe.

„Do prdele, Gustav nekecal. Ten chlap fakt všechno lepí po stěnách. Hele, Bille, čum, tenhle je hustý.“ Andreas odběhl k jednomu z návrhů, který se dost podobal tomu, co měl v kapse a chtěl si to nechat vytetovat na pravou paži.

Pohledem jsem návrh proletěl jenom zběžně, protože jsem se zadíval na Gea, kterému oči zazářily poznáním a rty se roztáhly do pobaveného úsměvu.

„Hele, my se známe. Tys tu byl nedávno. Ale dneska tě tu nemám napsaného.“ Geo koukl na monitor počítače a pak zvednul pohled k blonďákovi vedle mě. „Ty jsi Andreas Gühne?“

„Jo, to jsem já. Ty jsi týpek, který vyrobil kámošovi to supr tetování?“ Andreas byl vždycky se všemi hned kamarád.

„Tome, máš tady zákazníka.“ Geo houkl směrem dozadu, kde byla za závěsem schovaná příčina mých vlhkých snů. Než jsem se ale stačil nadechnout, závěs se odhrnul a ven vyšla drobná, krásně tvarovaná tmavovláska a něčemu se právě pobaveně chichotala. Tom se k ní ještě naklonil, něco jí pošeptal a ona ho hravě bouchla pěstí do paže.

Úplně jsem zamrznul na místě. Co to kurva je? Kdo je ona? Na tohle jsem se celý měsíc těšil? Takže jsem to minule pobral všechno úplně špatně? V tu chvíli Tom zaregistroval, že nejsou s miss velké dudy v místnosti sami a nechápavě zkrabatil obličej nad posunky, kterými se Georg snažil naznačit, že jsme tam taky.

„Zdravím, kámo. Ty jsi Tom? Týpek, který dělal mému kámošovi nedávno tetování?“ Andy nejspíš nezachytil negativní vibrace, které jsem vysílal směrem k tomu tmavovlasému bastardovi, a přátelsky se hrnul k Tomovi.

„Díky, Tome. Tak já se zase někdy zastavím pro další kousek.“ Tmavovláska se odporoučela ke Geovi a ještě stihla se zjevným dvojsmyslem na Toma mrknout. Mrcha.

„Tome, tady Andreasovi nás doporučil Bill. Pamatuješ? Hvězda na podbřišku…“ Geo až podezřele zdůraznil mé jméno a tvar mého tetování. Tom konečně pochopil a jeho pohled opustil zadek té malé potvory, aby se překvapeně zadíval na mě.

„Bille…“

„Tak jdeme na to, kámo? Bille, počkáš na mě?“ Andy si spokojeně tlachal a zvesela se na mě zazubil. Vzmohl jsem se jenom na přikývnutí.

No to určitě. Po tom, co jsem tu teď viděl, fakt nemám důvod se tu zdržovat. Zaprvé je Tom evidentně na holky a zadruhé, i kdyby nebyl, nejspíš jsem na něj neudělal takový dojem jako on na mě, když očumuje všechno, co se kolem něho mihne.

Geo nejistě přešlápl za pultem. „Můžeš si kecnout tady vedle mě, ať nemusíš celou dobu čekat ve stoje. Nevím sice, jak velké tetování kámoš chce, ale i tak to bude určitě chvíli trvat.“ Snažil se, ale já na to neměl náladu. Vysnil jsem si toho za poslední měsíc hodně a všechno to popadalo jako domeček z karet.

Došel jsem ke křesílku a ztuhle se posadil. Co to sakra dělám? „Hele… Georg, že? Mohl bys, prosím, Andymu říct, že jsem musel domů? Zapomněl jsem, že mám pořád ještě zaracha za to tetování. Díky moc.“ Vystřelil jsem z křesílka jako střela z hlavně pušky, a kdyby mi nebylo tak trapně, rozběhl bych se směrem východ.

„Bille, počkej, Tom-„

„Georgu, díky a nashle.“ Ještě jsem se na něj otočil a potlačil dětinské přání prásknout vší silou dveřmi. Efekt by byl stejně na hovno, mají jako všechny dojezdy a tlumení.

…

„Gusti, fakt. On vypadal, že by bylo nejlepší podat mu bryndák, jak nad tou mrchou slintal.“ Zavrčel jsem do telefonu a svalil se na svou postel. Nohy jsem si zavrtal pod deku a pod hlavu si nahrabal polštář. Dneska se mi nechtělo už nic. „Já jsem takový debil, Gusti. A já tady po něm celý měsíc vzdychám jak naivní husa.“

„Když už, tak houser, brouku. I když vzhledem ke tvé orientaci-„

„Gustave, tohle mi nepomáhá ani hovno.“ Křečovitě jsem sevřel mobil a v očích ucítil slzy. To je takové zklamání. A to jsem doufal, že mezi námi něco bylo. Gustavovi jsem lezl poslední měsíc právem na nervy, jak jsem analyzoval každé Tomovo gesto a přemýšlel nad významem. Samo sebou jsem vždycky dospěl k závěru, že o mě projevil zájem.

„Bille, kašli na to, jo? Pořád lepší to zjistit takhle, než až když bys po něm vyjel a dostal do ciferníku, ne? A nezkoušej na mě žádné analýzy jeho chování, už bych na to klidně mohl napsat odbornou práci, jak to pořád rozebíráš. Hele, kdy ti skončí domácí arest? Theo mi vyprávěl o novém klubu na druhé straně města. Vyrazíme spolu, ne? A neboj, zvu tě. Pak zase někdy ty mě, jo?“

„Tak jo, kámo. Hele, dneska už končím. Zítra před barákem, jo?“ Ještě jsem zachytil nějaké Gustiho dobré rady, že bych měl jít rovnou spát, ale to už jsem zavěsil, takže jeho rady šly k šípku.

Chvíli jsem ještě zíral na strop svého pokoje, než jsem se rozhoupal a odvlekl své tělo do koupelny. Hygiena mi snad nikdy netrvala tak dlouho. Nebyl jsem jenom zklamaný, ale hlavně naštvaný. Na sebe. Vždycky jsem se chlubil tím, že gaye poznám a Tom tak rozhodně působil. A jestli je na oboje, tak je to teda pěkný děvkař. Nejspíš je mu jedno, kdo před ním roztáhne nohy. Kurva.

Do postele jsem se zavrtal ve starém vytahaném triku neurčité barvy a do ruky vzal mobil, abych si jako každý večer nastavil budíka na šestou ráno. Hmm… z displeje na mě koukalo neznámé číslo. No, ať už po mém hlase zatoužil kdokoliv, má smůlu, neznámým číslům nevolám zpátky. Jestli něco doopravdy potřebuje, bude muset zavolat znovu.

S myšlenkou na toho padoucha jsem se zachumlal pod deku. Možná, že ten Gustavův nápad nebude špatný. Vyrazím si ven, poznám nové lidi a třeba narazím na někoho, kdo by mohl konkurovat Tomovu šarmu. Tomovu… sakra, jsem úplně v prdeli.

…

Ráno na mě čekal další zmeškaný hovor. Usnul jsem dost pozdě po půlnoci, takže můžu být rád, že mě vůbec vzbudilo otravné zvonění budíku. Ovšem bylo to stejné číslo jako večer. Někdo má něco velmi důležitého na srdci. No, já volat zpátky nebudu.

Koupelnou i kuchyní jsem proletěl jako tajfun a schody z bytu jsem bral skoro po dvou. Gustav už na mě čekal.

„Zdar. Co ti dneska tak trvalo?“ Zašklebil se na mě, a tím si vysloužil ode mě drcnutí do ramene.

„Já na rozdíl od někoho se aspoň umím oblíknout. Nejsou to stejné gatě, tričko a mikina, cos měl na sobě včera? I den předtím? To chápu, že ti nezabere moc času se ráno oblíknout, převlíkáš se, ty člověče vůbec, nebo v tom chodíš rovnou spát?“ Tak tak jsem stihnul uhnout dobře mířené ráně na nos.

„Drž kušnu, ty víš nejlíp, že nesnáším nakupování. Tak nechápu, jaký problém je v tom, když si od každého oblečení, které mi sedí a ty jsi ochotný ho akceptovat, koupím více kusů. Víš, jak mi to usnadňuje život?“ Gustav se na mě durdil, ale tohle naše špičkování nebylo nic jiného než náš každodenní ranní rituál.

„Tobě možná, ale mně to připomíná to, že bych tě zase měl někdy vytáhnout na nějaký větší nákup.“ Mrknul jsem na svého kamaráda, který v tu chvíli vypadal, že se o něj pokusí infarkt. Gusti nesnášel, když propadnu nákupní horečce a táhnu ho z jednoho obchodu do druhého a pokouším se z něj udělat živou figurínu na šaty.

„Zvoní ti mobil, ty praštěné módní guru. A dělej, nebo nám ujede bus.“

Zas to číslo. Nerad zvedám cizí čísla. Obyčejně to bývá nějaký průzkum nebo omyl, ale tohle je už potřetí, takže bych to asi měl vzít.

„Haló? Tady Bill Trümper.“

„Konečně. Ahoj Bille. Tady Tom. Kaulitz.“

autor: Luki