autor: Muckátko :o*
Případ uzavřen
Bylo riskantní se vracet a Derek to dobře věděl, protože ačkoli byla velká pravděpodobnost, že z jejich bandy víc jak třetina sedí za mřížemi, Shane byl stále na svobodě, a i když se jistě ukrýval a snažil se být ještě více neviditelný než kdy předtím, jeho muži mohli být všude v ulicích. Za ten rok jim jistě muselo dojít, kdo je tehdy napráskal policii, proto bylo nanejvýš nebezpečné se jen tak toulat městem, ale Derekovy nevyřízené účty už počkat nemohly, proto se vrátil, aby se pokusil udělat za touto kapitolou jednu velkou tlustou čáru jednou pro vždy.
*
Komisař seděl zadumaně ve své kanceláři a zíral z okna. Pomalu se blížily další Vánoce a s nimi i výročí úmrtí jednoho z jeho nejlepších agentů. Myslel si, že jak budou plynout dny, týdny a měsíce, že bude schopný se víc soustředit na svoji práci a ne na nostalgii a vzpomínky, ale nešlo to. Bill byl natolik výrazná osoba, že nemohl být jen tak zapomenut.
Měl pocit, že i tam nahoře někdo věděl o Billových přednostech, protože za poslední rok jim na stůl nepřišel žádný případ, který by vyžadoval právě jeho schopnosti. Na všechno stačily standartní zkušenosti ostatních agentů.
Čas ale plynul a jeden z padouchů, který byl přítomen celé akci tehdy ve skladišti, jim stále chyběl za mřížemi. Všichni ostatní už dávno seděli ve vězení obviněni z nedovoleného ozbrojování, krádeže a únosu, ale o svém kolegovi mlčeli jako hrob. Neobměkčil je ani příslib mírnějšího trestu, když budou spolupracovat. Solidárně a poslušně drželi jazyk za zuby a ten nejdůležitější zločinec jim stále unikal. Trval na tom, aby kapitán Brandt tento případ nesmetával ze stolu ani ho neodkládal někam naspod zásuvky stolu. Hodlal v pátrání pokračovat a trval na ještě intenzivnějším postupu. Dlužil to nejen Tomovi, který ještě stále nebyl plně v bezpečí, ale především Billovi, který by si přál, aby byl případ dotažen do konce.
Rozhodl se za tento týden už po druhé vytočit číslo kapitána Brandta, aby se zeptal, zda jsou nějaké novinky, když se v otevřených dveřích od jeho kanceláře objevil jeho kolega Schrappe.
„Dobré ráno,“ pozdravil kolegu.
„Dobré. Děje se něco? Potřeboval jsem někam zavolat,“ oznámil mu Leßner se sluchátkem v ruce. Doufal, že ho Schrappe nechá si v klidu zatelefonovat.
„Pokud to nehoří, tak by to mělo počkat a ty bys měl jít se mnou,“ řekl mu vážným tónem hlasu. Leßner se zamračil.
„Žádné špatné zprávy,“ zvedl Leßner ruku.
„Špatné zprávy jsou to jak pro koho,“ naznačil Schrappe. Komisař ještě víc nakrčil obočí a vstal od stolu. Zamkl za sebou kancelář, hodil klíče do kapsy a následoval svého kolegu chodbou.
Kdyby zatkli nebo přivedli k výslechu nějakého člověka, zamířili by do výslechové místnosti, ale Schrappe místnost minul a mířil do zadržovací cely na opačné straně budovy, která měla být momentálně prázdná, pokud byl Leßner správně informován. Navíc bylo ještě brzy ráno, takže nebyla šance, že by v cele někdo skončil už v tuhle hodinu.
Potom co otevřeli dveře, které vedly do malé chodby a poté místnosti s mřížemi, komisař zalapal po dechu.
„Co to má…“
„Znamenat?“ dokončil za něj Schrappe. „Tak to tady zajímá naprosto všechny. Našli ho tady sotva před čtvrt hodinou. Technici už tu byli a s nimi i kapitán Brandt, ale řekl bych, že žádné vyšetřování nebude třeba,“ poznamenal.
„Jak to myslíš?“ zeptal se Leßner a konečně odvrátil pohled od mrtvého těla, které sedělo na zemi opřené o tvrdou konstrukci, která sloužila jako postel.
„Tohle měl pověšené kolem krku,“ řekl Schrappe a podal igelitový pytlík s několika papíry.
„Máš u sebe rukavice?“
„Nejsou potřeba. Na těch papírech nebyl ani jeden jediný otisk,“ vysvětlil muž a papíry vytáhl ven.
„Co je to?“ zeptal se komisař dřív, než se vůbec do papírů podíval.
„Prakticky jeho životopis, na druhém papíře je výčet jeho veškeré kriminální činnosti, na třetím je seznam všech jeho obětí a na čtvrtém jeho podepsané doznání ke všem zločinům.“
„Co prosím?“
„Slyšíš dobře. Je tam naprosto všechno. Někdo nám prokázal službu a udělal práci za nás.“
„Prokázal službu? Službu by nám prokázal, kdyby ho tady zamknul živého!“ obořil se komisař.
„To neměl dotyčný zřejmě vůbec v plánu. Podle všeho to byla pomsta, možná vyřizování účtů.“
„Příčina smrti?“
„Byl třikrát střelen do hrudníku, ale paradoxně zemřel na vykrvácení, protože ani jedna střela nezasáhla žádný důležitý orgán. Ten dotyčný musel mít buď pěkně mizernou mušku, nebo chtěl, aby ten chlápek trpěl co nejvíc,“ pohodil Schrappe rameny. „Snad jen abych dodal pro úplnost. Je to ten poslední, koho jsme hledali v Kaulitzově případu. Můžeme si všichni oddychnout,“ poplácal Schrappe svého kolegu po rameni. Komisař se zasmušilým výrazem ve tváři vrátil papíry muži vedle sebe.
„Až bude hotová zpráva. Chci ji mít na stole ještě teplou a ať mi udělají kopie těch papírů, než originály založí,“ řekl Schrappemu a s posledním pohledem na mrtvolu z místnosti odešel.
Pro někoho to znamenalo uzavřený případ, ale pro komisaře a nejspíš i kapitána Brandta další složku plnou nejasných otázek. Kdo muže zabil, jak ho nepozorovaně dopravil až do zadržovací cely na stanici plné policistů a co z toho měl. Policistům možná ušetřil práci s pátráním, ale sám ze sebe udělal vraha a to nemohlo být opomenuto jen proto, že zavražděným byl padouch.
Po tom, co komisař dostal na stůl kompletní dokumentaci se všemi zprávami a analýzami z laboratoře, krčil čelo čím dál víc a víc, protože nevěděl, co si o tom všem měl myslet. Ten muž musel být zavražděn někým, kdo ho dobře znal a kdo byl téměř profesionál, protože se na těle nenašly žádné stopy po násilí, žádná cizí DNA, otisky, dokonce ani vlákna jiného oblečení. Takhle dobře plánovaná vražda vyžadovala perfektní a především důkladnou přípravu.
V komisařově žaludku se usadil nesnadný pocit, proto zamkl dokumentaci do svého stolu, oblékl si služební bundu a zamířil ke svému služebnímu vozu.
Během několika minut parkoval v cíli – u jednoho z místních hotelů. Díky policejním polepům zastavil někde, kde normálně auta nestála, a vešel do haly.
„Dobrý den,“ pozdravil recepční. „Potřebuji mluvit s panem Davidem Jostem,“ řekl.
„Dobrý den, máte domluvenou schůzku?“ zeptala se žena.
„Nemám, ale tohle bude jistě jako propustka stačit,“ řekl a vytáhl zpoza opasku služební odznak. Žena přikývla a sáhla po sluchátku.
„Koho mám ohlásit?“
„Stačí, když řeknete, že na něj čeká komisař,“ vynechal muž záměrně své jméno. Zatímco žena vyřizovala hovor, on se obezřetně rozhlédl po celém prostoru.
„Výtahem do třetího patra a pak chodbou vlevo. Je to pokoj 316,“ navedla ho recepční.
„Děkuji,“ přikývl komisař a zamířil podle pokynů k výtahu.
Jakmile došel k číslu 316, hned zaklepal a téměř okamžitě se mu dostalo hlasitého vyzvání ke vstupu.
„Dobrý den,“ pozdravil muž a zavřel za sebou dveře.
„Dobrý den, pane komisaři,“ vrátil mu David pozdrav a lehce stiskl jeho pravačku na přivítanou.
„Dobrý den,“ přidala svůj pozdrav i Darcy.
„Co pro vás můžeme udělat?“
„Jen jsem se přišel zeptat na pár věcí,“ začal komisař nejasně.
„Dobře, posadíte se?“ nabídl mu David. „Kávu, čaj, vodu?“ Komisař zavrtěl hlavou a posadil se.
„Nezdržím se dlouho,“ ujistil je. „Jak se daří panu Kaulitzovi?“ začal nejdříve. David si povzdychl.
„Má lepší i horší dny. Není to tak hrozné jako rok zpátky, ale tu a tam jsou dny, kdy to vypadá, že jsme zase na začátku toho všeho,“ přiznal David.
„Víte, že nabídka policejního psychologa, který se na tyto případy specializuje, tu stále je,“ připomněl mu.
„Já vím. Děkujeme. Ale Tom odmítá jakéhokoli psychologa. V tomhle ohledu s ním bohužel není řeč.“
„Kdyby snad změnil názor, číslo na stanici máte, takže dejte vědět a já vám ta sezení zajistím, ale abych se dostal k tomu, proč jsem tak neohlášeně přijel,“ začal zeširoka. „Chtěl jsem se zeptat, jestli jste v poslední době nezaznamenali něco neobvyklého. Něco, co se normálně nestává,“ zeptal se komisař dost neurčitě.
„Nevím, na co narážíte,“ pronesl David upřímně.
„Může to být cokoli. Jakákoli maličkost. Podivné hovory do hotelu, vzkazy, apod.“ David nakrčil čelo, ale zavrtěl hlavou.
„Pokud vím, tak nic takového jsme nezaznamenali,“ obrátil se na Darcy, ale i ta zavrtěla hlavou.
„Žádný pocit, že by vás někdo sledoval? Auta, která často postávají na místech, kde se zrovna pohybujete, ani nic podobného?“
„Ne nic takového. Co tím myslíte?“
„Dnes jsme nalezli mrtvé tělo muže, který měl na svědomí celou tu kauzu, takže tenhle případ bude dnešním dnem definitivně uzavřen a pan Kaulitz si bude moct oddychnout alespoň v tomto směru.“
„Ale to je úžasná zpráva!“ vyhrkl David nadšeně.
„To jistě ano,“ připustil komisař, ale stále měl milion otázek, na které nedostal jednoznačné odpovědi. Nehodlal jim sdělovat, že Shana někdo zavraždil, protože to by zbytečně vyvolalo další otázky.
Celé jejich nadšené radování přerušilo až klepnutí na dveře a následný vstup někoho dalšího do pokoje.
„Davide, já… komisaři?“ zarazil se Tom u dveří a nechápavě zíral na muže u stolu.
„Dobrý den, pane Kaulitzi.“
„Co se děje?“ zajímal se Tom okamžitě.
„Nic zvláštního. Jen jsem se přišel zeptat, jak se vám daří a taky vám oznámit, že si můžete oddychnout. Váš případ byl uzavřen a ten, který byl na útěku, už vám neublíží.“
„Takže už žádné schovávání?“
„Už žádné schovávání,“ potvrdil mu komisař. Tomova ramena viditelně úlevně klesla dolů, jak z něj spadla alespoň část těch starostí. „Musím se vás ale na něco zeptat,“ pronesl komisař a vstal.
„Budu muset toho chlapa označit?“ vydedukoval Tom.
„Ne. Identifikace ani vaše svědectví nebudou třeba.“
„Tak o co jde?“
„Nebyl vám v poslední době přepojen nějaký zvláštní telefonát? Neměl jste pocit, že by vás třeba někdo sledoval, nebo tak?“ položil komisař tu samou otázku.
Tom se krátce podíval na Davida i na Darcy a chvíli mlčel, protože nevěděl, jestli bude jeho odpověď relevantní, ale než něco skrývat a dostat se do problémů, to ze sebe radši udělá blbce.
„Občas mám divný pocit v zátylku, když opouštíme hotel kvůli nějaké akci, ale to bude nejspíš jen v mé hlavě, protože když se otočím, nikdo a nic tam není,“ pokrčil Tom rameny bezradně. Komisař přikývl hlavou, ale nevypadal přesvědčeně.
„Myslíte, že nás někdo mohl sledovat?“ vložil se do toho David.
„Ne to ne. Žádnou paniku. Ptám se jen proto, že společně s uzavřením toho případu vyvstaly jisté otázky týkající se celé té věci, a jelikož je tu ještě spousta podivných souvislostí, které musíme objasnit, potřeboval jsem vědět, jestli alespoň tady u vás je vše v pořádku.“
„Nevím o ničem, co by bylo třeba hlásit,“ pověděl David. Komisař se pousmál.
„V tom případě je moje práce tady u konce. Kdyby se přece jen objevilo něco podivného, dejte mi vědět a nebojte se zavolat ani kvůli zdánlivé hlouposti.“
„Žádné nebezpečí už nám ale nehrozí,“ ujišťoval se David.
„S největší pravděpodobností už ne,“ odpověděl komisař a se všemi přítomnými se rozloučil.
*
Ten den zůstal komisař na služebně jako poslední. Jeho oficiální pracovní doba sice dávno skončila, on ale přesto nemohl jen tak odejít domů a předstírat, že je všechno v pořádku, když nebylo. Pod žlutým světlem lampičky na pracovním stole znovu a znovu pročítal celou dokumentaci stále dokola a snažil se najít něco, co možná existovalo jen v jeho hlavě.
Jedním z podezřelých, kteří mohli mít k vraždě motiv, byl v první řadě muž, který policii tenkrát upozornil na místo, kam agenta i jeho klienta zavražděný unesl. Vzhledem k tomu, že ho udal jednou, dalo se předpokládat, že mohl mít v tom činu prsty, když zjistil, že policii unikl. Pokud ale věděl, kde se muž zdržoval, proč policii nezanechal další anonym s informacemi, kde se muž nachází? Proč by za ním chodil a vystavoval se nebezpečí, jen aby ho donutil se na kus papíru přiznat ke každému trestnému činu, na kterém se kdy podílel a pak ho ještě nechat zemřít tak pomalou smrtí?
Další věc, která nebyla komisaři jasná, bylo, proč by ten pachatel riskoval odhalení, jen aby mrtvolu mohl dotáhnout až na stanici a také proč ho zavíral za mříže, když už byl mrtvý a těžko by si sám otevřel. Mohl ho zabít na tom místě a nechat ho tam. Proč se obtěžovat s cestou až k nim?
Něco v komisařově hlavě mu ale napovídalo, že to měl být z části výsměch. Možná to bylo provedeno takto schválně, aby dotyčný dal policii najevo, že když jim muž už několikrát utekl, nemůže věřit, že jim neuteče, i když byl už mrtvý. Možná že tímhle skutkem poukazoval na neschopnost policie, ale všechno tohle mohly být jen domněnky.
A fakt, že se cizí člověk zvládl nepozorovaně dostat až na stanici a zase ven, to byla už úplně jiná věc.
Kdyby situace nebyla taková, jaká byla, komisař by dávno věděl, na jakou adresu s těmi papíry jít, ale za daných okolností měl podivně zavražděnou mrtvolu a hlavu plnou otázek bez odpovědí.
**
Příště: „Nepoučitelný“
autor: Muckátko :o*betaread: J. :o)
Podle mně to byl Derek kto udal páchateľa. Diki za díl.
Tak konečně je alespoň tenhle případ naprosto uzavřený a my spolu s Tomem si můžeme alespoň trochu oddechnout. Pro Toma to musel být šílený rok. Být stále ve středu a ještě k tomu bez Billa. Otázkou je, zda se s uzavřením případu pro Toma něco změní? Strašně moc bych mu to konečně přála!
A upřímně? Nebýt toho všeho, hned bych řekla, že v té vraždě a celému tomu divadýlku okolo, má prsty Bill. Jenže to už je asi nemožné. Strašně dlouhou jsem doufala, že se někde objeví, něco se stane, ale to se už asi nestane. Jsem naprosto šílená v tom, že nějakou malou naději v sobě pořád mám, jenže ono je to asi nemožné a ano, i přes to všechno budu na konci povídky strašně smutná (ZASE), že je Bill skutečně mrtvý. Ať to bylo jak to bylo, rozhodně doufám, že se to všechno dozvíme, protože mě skutečně zajímá, kdo za tím vším má prsty! 😉 A hlavně! Chci pro Toma hezký konec, když si musel zažít takové hrůzy!
Moc děkuji za pokračování! ♥
Taký v koutku duše věřím že to byl Bill ale asi fantazírují Tomovi bych přála aby se smířil ze smrtí Billa a šel dál.
A ja si stále myslím, že to bol Bill. Veď ten hlavný zloduch bol stále na slobode a keby vedel, že Bill prežil, Tom by bol stále v obrovskom nebezpečenstve. Ale keď bol oficiálne mŕtvy, mohol tak nie len ochrániť Toma a jeho blízkych, ale aj sa dostať blízko k Shanovi či jak sa volal a zničiť ho. A teraz, keď už je po ňom… Tak je už len na Billovi, či sa dokáže vyrovnať z minulosťou a vrátiť sa do normálneho života. Ale teda to je môj názor, autorka si mohla vymyslieť nie o úplne iné. Tak či tak, ďakujem za časť a teším sa na rozlúštenie celej tejto záhady.
Já už u téhle povídky nevím, jestli doufat, nebo zoufat… 😀 Strašně moc ráda bych doufala, spolu s holkama, a i v hlavě mi pořád hlodá nějaký ten červíček – co když…
Ale zároveň mám strach uvěřit a být pak potom třeba ještě více zklamaná. Prostě nevím, co si mám myslet, příšerně mě to frustruje a štve, a zároveň mi to nedá spát a pořád na to musím myslet. Takhle se prostě pozná dobrý autor 🙂