autor: fyredancer
Billovi trvalo dva dny, než pronikl do Tomovy neústupné rozmrzelosti, ale během čtvrtečního oběda byla atmosféra mezi nimi zpátky v rovnováze, ne-li úplně normální. Den předtím se s ním Tom setkal u oběda, a dokonce Billa i doprovodil na jeho hodinu hudební kompozice, ale řekl mu sotva dvě slova s výjimkou ´ahoj´ a ´čau´. Bill musel najít nový normál, a mohl říct, že Tom se snažil o to samé. Ve chvíli, kdy Tom vyprskl svůj nápoj nosem nad jedním z Billových vtipů během oběda, Bill si byl jistý, že všechno bude v pořádku.
„-a potom byla vyhozena ze spolku,“ domluvil Bill, hodil po Tomovi svůj ubrousek a zamával rukama kolem sebe. „To si dokážeš představit. Chudinka.“
Tom ze sebe vydal pohrdavý zvuk. „Vždyť ty ani nemáš rád dívčí spolky,“ poznamenal. „Pokud se to v posledních dnech nějak nezměnilo nebo tak nějak?“
„Ani náhodou,“ popřel Bill. „Jsou ke mně tak hnusné, jako by si půlka z nich myslela, že jim chci ukrást jejich přítele, a druhá půlka, že se k nim chci vetřít. Pravděpodobně proto, že se oblíkám lépe než ony.“
„Je to proto, že jsi hezčí,“ zamumlal Tom ke svému talíři. Odkašlal si.
„Co?“ Vyzval jej Bill, zvedl ubrousek a trhal jej na kousky.
„Vypadáš líp, než ony,“ řekl Tom hlasitěji, vzhlédl, a poprvé za celé odpoledne se setkal s Billovýma očima. „Ale to ty víš, nebo ne?“
Bill mávl rukou, aby ten kompliment zamítnul. „Obvykle si pro holky, které pro ně představují hrozbu, vyhrazují ten druh výhrůžek jako ´vyškrábu ti oči´, takže tohle neslyším zrovna moc rád, víš?“
Tom se rozesmál. „Jo, no… promiň, jestli moje lichocení stojí za hovno.“
Bill sklonil hlavu a zadíval se na Toma skrz řasy. Tom hleděl do dáli přes okraj terasy s bradou opřenou o sepjaté ruce. V tom směru byly nějaké dívky a Bill přemýšlel, která dnes zachytila Tomovu pozornost.
„Ten kluk,“ řekl Tom nakonec.
„Cože?“ Řekl Bill při pohledu stejným směrem. Na té straně nádvoří žádní kluci nebyli a on byl zmatený. „Jaký kluk?“
„Tenkrát v ten den,“ doplnil Tom a zavrtěl se na své židli, dokud opět neseděl čelem k Billovi. „Dal jsi mu svoje číslo.“
Bill se napřímil. „Jo. Ty myslíš Georga z přednášky,“ řekl a sklopil hlavu, když si vzpomněl, jak toho odpoledne slíbil Georgovi nejlepší přátelství za cenu jednoho koláčku. Nebylo to nic, za co by se měl stydět, nic vážného, ale Tom vypadal, že jej to zasáhlo, a odešel, když je viděl. Takže Bill usoudil, že Tom byl naštvaný, že odmítl jeho pozvání na kulečník, když tvrdil, že má úkoly.
Tom se na něj znepokojeně podíval. „A ty… on je… jen ve tvé třídě?“
Bill na něj nechápavě zíral.
Tom zvážněl a zeptal se. „Vy jste… ty a Georg… vy…“
„Půjdeme na live show…“ doplnil Bill, nejistý, o co Tomovi šlo.
Tom svraštil obočí. „Jako rande,“ konstatoval.
Bill zíral ještě další mikrosekundu, a pak vyprskl. „Rande,“ řekl, a propukl v záchvat smíchu. „Ha, ha… rande! S Georgem. Rande!“ Praštil do stolu a plácal se do stehna.
Tom přimhouřil oči. „To není legrace,“ řekl a Bill se rozesmál ještě víc, jen proto, že Tom vypadal tak dopáleně.
Bill si nemohl vzpomenout, že by se Tom někdy dříve tak staral o nějaké z jeho potenciálních rande. „Georg je z vyššího ročníku, chodí se mnou na hudební kompozici,“ objasnil Bill. „Pozval mě na jednu ze svých live show, možná tento víkend.“
„To zní jako rande,“ poznamenal Tom, svému talíři posílal smrtící pohled. Zabodl hranolku do nadbytku kečupu, jako by ho osobně urazila, a pak kečup rozmazal po celém talíři.
„Není to rande,“ řekl Bill podrážděně. „Co to s tebou je, Tome?“
Tom zvedl hlavu a zadíval se na Billa intenzivním pohledem svých tmavých očí. Otevřel ústa, trochu sklopil bradu a sevřel rty. „Já… Bille, ty a já… my jsme, chci říct, měli bychom… však víš, minule… měli bychom-„
Bill se ostře nadechl, v žaludku náhle pocítil vytvářející se uzel zděšení. „Říkal jsi, že věci nebudou divné,“ řekl slabým hlasem. Bylo to k ničemu. Věci už byly divné, a možná už nikdy nenajdou tu správnou rovnováhu. Věděl, jaké to bylo cítit Toma uvnitř sebe, ruku, kterou jej pohladil po tváři, zatímco kroutil boky a zanechával Billa bez dechu, a z toho už opravdu nebylo cesty zpět.
Tom protáhl obličej a odvrátil pohled, přerušil cokoliv, co se právě chystal říct, a zčervenal.
Bill se na něj zvědavě podíval zaujatý tou neobvyklou barvou na Tomově tváři. Tom se příliš často nečervenal, pravděpodobně proto, že se nedostával lehce do rozpaků, na rozdíl od Billa. Chtěl se v tom okamžiku Toma zeptat, jestli toho lituje, ale neodvážil se.
„Jsi pořád…“ Tom sklonil hlavu a dál mluvil ke svému talíři. „Chci říct, jak ti je? Všechno… v pohodě?“
Bill téměř zasténal, jak zrádné horkou stoupalo vzhůru po jeho krku. Už to tady bylo zase, mohl si stejně tak dobře napsat na čelo ´Tom mě ojel´. Tom se zase ptal na jeho bolavost. „V pohodě, úplně v pohodě,“ řekl rychle. Bylo to lepší než jen v pohodě. Ve skutečnosti se Bill pokoušel prstit sám sebe, aby zachytil trochu z těch neuvěřitelných pocitů, ale nechal toho dřív, než se mu to dokonce podařilo i jen jedním, protože au, jeho nehty.
Tomova hlava vystřelila vzhůru, až mu copánky poskočily kolem obličeje. „Úplně?“
„Mohli bychom… o tom nemluvit?“ Procedil Bill skrz zuby, nepohodlně se zavrtěl a rozhlédl se po nádvoří. Nikdo nepřicházel, aby jej od tohoto rozhovoru zachránil; Andreas byl na semináři, a Billovy zprávy z rána jeho kamarádkám byly stále bez odpovědi. Bude se muset zachránit sám. „Můj zadek je naprosto v pořádku a nepotřebuje být hlavním tématem konverzace, konec příběhu, tečka.“
„Promiň,“ zamumlal Tom.
„Měl bych už jít do třídy,“ řekl Bill. Otřel si ruce do pozůstatků svého ubrousku a odhodil ho na prázdný talíř. I když zbytek jeho života byl šílený a stresující, nikdy neměl problém se najíst – alespoň to bylo něco, utěšoval se Bill. Dokonce i když mu kuřecí kousky, hranolky a mozzarellové tyčinky nevynahrazovaly touhu po uspokojení, která se u něj náhle projevila v plné síle.
„Doprovodím tě,“ řekl Tom rychle, zvedl se ze židle a popadl Billův tác. Přesunul věci ze svého tácu na Billův, a pak je složil do sebe.
„Oh,“ řekl Bill zaskočeně. Tohle nebylo obvyklé. „Vážně? Je to hned támhle…“
„Mám to po cestě,“ prohlásil Tom, i když to nebyla pravda.
Bill na to nehodlal poukázat. Tom s ním mluvil, a to bylo lepší než to, co probíhalo od úterka.
Přednáška zanechala Billa bez dechu a rozjařeného, texty si našly svou cestu do jeho hlavy, jak se připojil k prodírajícím se studentům ven ze dveří. Otevřel si na telefonu email, aby si je zapsal. Narazil přitom do někoho vysokého a vzhlédl ve chvíli, kdy ho ten někdo chytil za ramena.
„Hej,“ řekl Tom.
Billův obličej se rozzářil. Nemohl si pomoct. Bylo to jako automaticky nastavené v Tomově blízkosti. Hloupý, spokojený úsměv.
Tom se začal usmívat nazpět a kousl se do rtu. „Chceš jít ke mně? Mám to CD, na které ses ptal.“
„Ach, no jo,“ vzpomínal Bill. Ať už byla Billova hudební sbírka jakkoliv velká, Tomova byla dvakrát větší a většina z toho byla legitimní cédéčka, celkem neuvěřitelné. Bill hledal nahodile inspiraci pro Lehardtovu soutěž, ale byl překvapený, že si Tom pamatoval, že si to chtěl půjčit.
„Teda, pokud nemáš úkoly,“ řekl Tom. Pak se napřímil a vypadal, jako by litoval, že to řekl, nebo jako by možná chtěl říct víc.
„A co trénink?“ Dožadoval se Bill odpovědi, cítil nějakou neplechu. Tom už na sobě měl běžecké tepláky, ale zjevně neměl v úmyslu jít běhat.
„Trenér má chřipku společně s půlkou týmu,“ řekl Tom. „Takže to dneska odpoledne zase zrušili.“ Jednou rukou si třel zátylek a sklopil hlavu, nějak se mu nedařilo vypadat ohledně toho naštvaně.
„Já… nejsem si jistý…“ začal Bill, v žaludku pociťoval jistý druh úzkosti. Nebyl u Toma od…
„Co, takže teď už nikdy znovu nepřijdeš?“ Naléhal Tom a chytil Billa za předloktí. „Přijď. Jinak to právě bude divné.“
Bill zrudl, protože tady ho Tom dostal.
„Dobře,“ vzdal se. Jednou rukou si na rameni poupravil batoh.
Tom se na něj široce usmál, skutečným úsměvem, a sevřel Billův loket, aby jej táhnul za sebou po chodníku směrem k autobusové zastávce.
Po většinu cesty se Billovi nedostávalo slov. Nejprominentnější začátek konverzace, který ležel v přední části jeho mozku, byl ´takže, co tenkrát, jak jsi mě ošukal?´, protože to bylo permanentně v jeho mysli, ale to by nepřineslo atmosféru, kterou chtěl, takže držel jazyk za zuby. Po chvíli se Tom zeptal na jeho přednášku, Bill nadšeně vyprávěl o irské baladě, kterou zpívali, Tom pronesl nějakou sprostou poznámku, a dál už pokračovali normálně.
„Nemyslím si, že budu schopný najít si doprovod na Lehardtovu soutěž,“ truchlil Bill, když vyčerpali celé téma irských písní. „Myslím, že jsem čekal moc dlouho.“
„Tvůj hlas je i bez doprovodu silný,“ poznamenal Tom.
Bill po něm blýskl rezervovaným úsměvem. „To je lichotivé, ale takhle ta soutěž nefunguje, víš?“
Tom pokrčil rameny. „Nemyslel jsem si, že doprovod je povinný, ale ty víš líp než já, jak to funguje. Můj táta si myslí, že bych byl šťastnější jako účetní nebo právník namísto kytaristy, takže…“
„To je nesmysl,“ řekl Bill okamžitě. „Měl bys dělat to, co ti dělá radost, Tome, ne to, o čem si on myslí, že bys měl dělat.“
Tom mu věnoval jízlivý pohled. „Měli jsme ohledně toho spoustu hlasitých hádek, věř mi. Vždy to skončilo u školného a dalších nákladů; platí za to, a tak si myslí, že do toho má co mluvit.“
Bill začal vrtět hlavou. Tom mu o svém otci řekl už dříve, samozřejmě, ale Billovi stále dělalo potíže tuto perspektivu pochopit.
„Už dost o mém otci, je to zabíječ rozhovoru,“ rozhodl Tom. „Řekni mi znovu o tvých nápadech do soutěže.“
„Velká spousta ničeho,“ řekl Bill kysele. Měl několik vytržených stránek ze svého zápisníku, ale nic, co by jen vzdáleně připomínalo skutečné skládání písně.
„Něco budeš mít,“ řekl Tom s klidnou jistotou, a Bill se na něj úkosem podíval.
Když došli k Tomovu bytovému domu, Tom bral schody po třech a smál se, když si Bill stěžoval, že jeho boty jsou příliš jemně opracované na to, aby udržel krok s tímto tempem. Odemkl dveře a široce je rozevřel, než pokynul Billovi, aby vstoupil.
Bill vstoupil, a v předsíni se potýkal se svými botami. Zůstane jen na tak dlouho, aby si půjčil CD, připomínal sám sobě, a otevíral ústa, že Toma požádá, aby mu ho přinesl, než aby jakkoliv předstíral, že zůstává.
Jeho batoh s žuchnutím dopadl na podlahu, když se zaklaply dveře a zezadu se kolem něj omotaly Tomovy paže. Horká ústa vyhledala jeho ucho.
„Tome!“ Vyjekl Bill a otočil se v jeho sevření kolem dokola. Opravdu byl…
S odhodlaným temným pohledem Tom vyrazil prudce vpřed, pevně Billa objal a klopýtal s ním několika kroky stranou od předsíně, než přitiskl svá ústa k Billovým. Byl to tak intenzivní šok, že jej Bill na okamžik nechal, jeho rty však zůstaly nehybné. Byli snad… ale on byl… Tom nikdy… Zpola dokončené myšlenky divoce létaly Billovou myslí a on to chtěl, bože, chtěl být opět pod Tomem, zády přitisknutý proti modrému přehozu, otevřený a tak dobře udělaný, ale nemohl prostě jen… Tom se od něj odtrhnul, jen aby horce vydechl proti Billově bradě, pak se opět pohnul kupředu, oči měl otevřené a ústy zamířil k Billovým.
„Počkej,“ podařilo se Billovi ze sebe dostat, když Tomovy rty přejely přes koutek jeho úst. Dlaní jeho tvář odstrčil. „Počkej, přestaň-„
„Ty to nechceš?“ Zeptal se Tom s nesmírně překvapeným pohledem.
„Já, já…“ vytáčel se Bill, čekal na to známé teplo, až mu vystoupá do obličeje, jen aby zjistil, že se mu přesunulo do nižší oblasti. Jeho penis se probudil, žaludek měl pevně sevřený očekáváním. Rozhodně to chtěl, ale to nebyl ten problém. „Myslel jsem, že to bylo… Chci říct, že jsem myslel… Skončil jsi. Chci říct, že sis to vyřešil a nebylo to takové, jako jsi myslel, že bude, takže…“
„Máš pravdu,“ přerušil ho Tom. „Nebylo to takové, jako jsem myslel, že bude.“
Bill se kousl do rtu a nejistě hleděl do Tomových očí. Jejich nosy byly tak blízko, až se téměř dotýkaly. Nikdy se nezeptal, jaké to bylo pro Toma. „Takže… jaké to bylo?“
„Bylo to mnohem lepší, než jsem si myslel, že to bude,“ informoval ho Tom. Naklonil se, přiložil rty k Billovu krku a vyjel vzhůru podél jedné jeho šlachy.
Bill se začal vzpírat, jak se náhle bořily základy všech jeho předpokladů z předchozích dnů. „Počkej… Tome, a co Jednonoční Bouchač?“
„Tohle je jiné,“ řekl mu Tom chraptivě do ucha a pak olízl jeho ušní lalůček. „Ty jsi jiný. Jsi…“
Bill se o něj opřel, oči se mu zavřely. Chystal se mu to dovolit, to už věděl. Tomova ústa byla na jeho těle a on ho chtěl, chtěl víc. Lačný oheň, který uvnitř Billa vzplanul, chtěl taky víc, a on už se vzdával a stával se v Tomově náruči poddajný.
„… kluk,“ uzavřel to Tom a odtáhnul se, aby vtiskl další polibek na Billovy rty, jazykem mu přitlačil na spodní ret a zatlačil pro vstup.
Bill ucukl. „Díky, že sis toho všiml!“ Vyštěkl. Ztuhl a začal se kroutit z toho sevření ven. Nebo se o to alespoň pokusil; Tom byl omotaný kolem něj jako chobotnice a náhle měl až příliš končetin, se kterými se Bill musel vypořádávat. „Pusť mě… nech mě jít!“
„Ne,“ řekl Tom, sevřel čelist v tvrdohlavém výrazu. „Ššš… Bille, uklidni se!“
Bill se kroutil, ale nedokázal se vyvléknout z Tomova sevření; byl příliš silný. A možná tam byl férový podíl z ´nechci se dostat pryč´, dodal jeho zrádný vnitřní hlas. „Proč?“ Zakňučel nakonec odloučený od Toma jen na několik centimetrů.
Tom se odtáhl, jednu ruku usadil na Billově pasu a druhou jej hladil na šíji až do vlasů. Jeho tmavé oči se zavrtaly do Billových. „Je tady… pořád tu není nikdo, kdo by se ti líbil?“
Bill se pokusil o krok ustoupit, instinktivně, ale byl zapletený v Tomově náruči. „Já, ehm…“ Oči mu sklouzly z Tomových a on pohlédl do prázdného obývacího pokoje a bez přemýšlení vykoktal: „N-ne, já… ne.“ Navlhčil si rty a pohlédl zpátky na Toma.
Tom nasadil svůj typický sebevědomý úsměv, ale vypadalo to tak nějak bolestně, víc předstíraně než obvykle. „Tak v čem je problém? Bylo to… zlé?“
„Ne!“ Vykřikl Bill. „Bože, to ne! Bylo to… Říkal jsem ti to, nebo ne?“ Nyní zčervenal a strčil Toma do ramene. Doufal, že jej to nebude nutit opakovat.
Tom po něm blýskl úsměvem, sklopil zrak a jazykem se šťouchl do piercingu. Konečky prstů přejížděl po Billově šíji. „V čem je problém?“ Zopakoval. „Ty to nechceš?“
„Ehm,“ zašeptal Bill. Pokusil se odtáhnout, poodstoupit zpátky do předsíně, a Tom ho následoval. Billova záda se přitlačila ke zdi a Tom přitiskl své tělo k tomu jeho, až Bill zasténal. Rozptýlené myšlenky, které tvořily všechny důvody, proč byl tohle špatný nápad, vyletěly z jeho mozku jako listí poháněné větrem.
Tom se naklonil pro polibek a Bill ho nechal.
autor: fyredancer
překlad: Zuzu
betaread: J. :o)
original
Já se Tomovi musím docela smát. Příšerně žárlí na Georga, pozve Billa k sobě domů kvůli CD, a pak se na něj takhle vrhne. 😀 To by nebyl Tom, aby jednoduše řekl jak se ohledně Billa cítí. Ne, on okolo toho musí dělat divadýlko! 😀 Na mě osobně Tom na Billa docela tlačí, ale jak je vidět na Billa to pravděpodobně funguje, tak to nechávám být. Každopádně už by se Tom mohl vymáčknout a vyjádřit se k tomu všemu, aby to pak Billa neomrzelo a skutečně třeba nakonec neodešel ke Georgovi! 😛
Rozhodně mě tahle povídka baví a já moc děkuji za její překlad! 🙂
Jako upřímně. Fakt někdo čekal, že půjdou k Tomovi domů a budou si tam jen povídat? 😀 To snad ne. 😀 Tom je tak jasný. Tááak moc jasný. Žárlí na Georga. Už i přiznal, že to s Billem bylo lepší, protože je kluk. Tady se asi chystá coming out. 😀
Mám dojem, že to nakonec Bill snáší líp než Tom. On by se možná dokonce dokázal vrátit k tomu kamarádskému vztahu, ale to není očividně to po čem Tomovo srdce (nebo jiné orgány) touží. 😀 To bude láááska. 😀
Tom by si už měl ujasnit co k Billovi cítí a ne jej tak trápit moc dík za překlad.
Bože, toto je také nervydrasajúce, že keby mal môj mobil automatický preklad anglických stránok, už by som sa vrhla na originál. Ešte že nás, Zuzu, nikdy nenecháš dlho čakať. Ďakujem.
Chudák Bill takto ho týrať:) už by sa mohli poriadne porozprávať, hlavne Tom by mohol povedať alebo priznať čo cíti a upokojiť Billa, že toto nie je žiadny jednorazový úlet… Veľmi pekne ďakujem za skvelý preklad.