The End of the Road 1/3

Včera jsme s klukama v práci hráli pantomimu. Antony říká, že nejsem dobrý v dávání nápověd, a já si začínám myslet, že má pravdu, protože jsme vyhráli jen jednu hru. Doufám, že se máš dobře.

Tom zavrtěl hlavou při představě, jak se vytáhlý Bill pokouší vyjádřit ´Tři muži a nemluvně´ nebo ´Empire State Building´ rozpačitými, neohrabanými pohyby, a na okamžik sám sebe našel, jak tomu muži, Anthonymu, závidí. Tom by přišel na všechny Billovy nápovědy, tím si byl jistý, bez ohledu na to, jak neurčité a abstraktní by mohly být.

Tohle byla alespoň představa, kterou Tom preferoval. Líbila se mu myšlenka toho, jak se Bill pozastaví, přemýšlí a přehodnocuje, co by bylo to pravé. Jaký obrázek by vyjádřil to, co chtěl říct, aniž by to na samotný pohled musel napsat? Který pohled nějakým způsobem něco znamenal? Ale z toho mála, co Tom o Billovi věděl, usoudil, že ty pohledy byly vybrány náhodně, pravděpodobně plnými hrstmi, zatímco pokladní byla zaneprázdněna, ovšem to byla jen sotva představa, kterou by si Tom užíval. Jeho fantazie ohledně celé té věci se mu líbila daleko víc.

Tom odložil pohledy a zamířil dolů, aby pomohl své matce zabalit citrónové čtverečky, čokoládové cookies a různé jiné dobroty, které měly jít do prodeje, s nadějí, že se mu jich několik podaří uzmout, aniž by si toho někdo všiml.

***

Tom ležel na posteli a zíral do stropu na souhvězdí z malých svítících hvězd, které tam přilepil téměř před deseti lety. Minimálně dvě z žen na prodeji pečiva jej nazvaly ´tak skvělým synem´, zatímco mámě pomáhal vyložit auto, a poslaly arašídové a ovesné sušenky. Ta fráze jej přiměla přemýšlet nad Billem a nad dopisem, který strčil Tomovi do kapsy, než odjel, a kde jej nazval stejně. Přemýšlení nad dopisem jej dostalo k přemýšlení nad pohledy, a přemýšlení nad pohledy jej dostalo k přemýšlení nad tím posledním a nad nepravděpodobnou možností, že se mu Bill pokoušel dávat nápovědy a přivést ho na stopu něčeho, k čemu byl příliš hloupý, aby na to přišel. Poté, co zíral na strop už celé dvě hodiny, si Tom uvědomil, že se spánku v žádném případě nedočká, dokud se alespoň nepodívá a nedokáže si, že se snaží najít věci, které tam nejsou.

Tom zvedl fotoalbum a otevřel ho na první stránce s fotografií a s pohledem, na kterém bylo srdce vyryté do písku. Žádné z písmen nevypadalo nijak zdeformované nebo podivně velké, takže přešel k dalšímu, s hezkou lesní krajinkou, kde bylo na zadní straně načmárané ´Myslím na tebe´.

Jednu po druhém Tom procházel pohlednice, pláže, květiny, několik zubících se dětí, zatímco si pročítal zprávy, desítky pohlednic s desítkami různých poštovních známek, a žádná z nich mu nic neřekla. Když se dostal k novějším pohledům, Tom si všiml, že Bill začal mluvit o práci, což Tomovi přišlo divné, jak usoudil, že by Bill měl být zabezpečený na delší dobu než jen trochu víc než rok a půl, ale jelikož Tom sám nikdy žádnou banku nevyloupil, tak si nemohl být jistý. Každá zmínka o práci byla vždy spojena i se zmínkou o jeho spolupracovníkovi, což bylo něco, co vždy vyvolalo malý záblesk závisti, který Tom musel potlačit a ignorovat.

Dneska dlouhá směna v práci a moje nohy mě zabíjí. Anthony trvá na tom, že si na to po čase zvyknu, ale myslím, že se plete. Bylo by hezké chvilku jen tak sedět a koukat na film. Doufám, že škola jde v pohodě. Nejspíš ti zbývají už jen 3 měsíce, co?

Anthony mě dnes ve 12 hodin poslal pro citróny, tak jsem ti koupil tohle. Řekni mámě, že jí pozdravuju, okay?

Jeden za druhým byly pohledy téměř stejné jako dosud, a to stačilo, aby si Tom okusoval ret nad tím, co nechápe. Více než pravděpodobně to bylo něco tak do očí bijícího, že by se sám za sebe styděl, kdyby to nepochopil, pomyslel si a přejížděl prstem po písmenech v jeho jméně. Se zívnutím se Tom rozhodl na ně podívat ještě naposledy, než znova zaleze do postele. Lámal si hlavu nad tím, co každá ta mini anekdota znamenala, a jakmile se jeho vnitřní já studenta anglické literatury probudilo, tak taky nad tím, proč Bill neustále psal číslice, když měl dostatek prostoru k tomu je vypsat slovně.

Tom se zarazil, prudce se posadil a popadl ze stolu pero, aby si zapsal každé číslo, které na pohledech našel, a doplnil k nim odpovídající písmeno z abecedy. S upřeným pohledem na list papíru před sebou Tom zapnul počítač, naťukal to, o čem si myslel, že to je název města, a dokončil název státu, který následoval. Poté jen zíral na výsledek. „To ani náhodou,“ zašeptal Tom k monitoru, proklikal se na mapu a díval se na město, ve kterém Bill právě mohl být. Hodil pohledem zpátky k pohlednicím a rychle zadal vyhledávání barů a restaurací po okolí. Našel jich kolem dvaceti a čtvrtá na seznamu byla malá italská restaurace jménem ´U Anthonyho´.

„To ani náhodou,“ zopakoval Tom a vrtěl přitom hlavou. Nezdálo se mu možné, že by mu Bill opravdu zanechal prostředky k tomu, aby jej po celé té dlouhé době našel, natož že by Bill opravdu chtěl, aby ho našel. Byly to jen dvě noci, krátká zastávka na Billově cestě do jiného života, který Tom vystavěl do něčeho více skrz hrst pohlednic, a přesto Tom už přemýšlel o tom, co by si měl zabalit sebou, a zda by měl jen autem, nebo jestli by to trvalo příliš dlouho.

Impulzivní část jeho mysli chtěla naházet vše i jen trochu důležitého do tašky, zanechat vzkaz na lednici pro svou matku, a okamžitě odjet, protože moc dobře věděl, že teď, když měl před sebou to velké odhalení, už ani na vteřinu neusne. Ta racionální část v něm zavrtěla hlavou a řekla mu, že jestli se chystá cokoliv udělat, bude se na to potřebovat dobře vyspat a dát o tom Simone alespoň vědět tváří v tvář, namísto toho, aby se vyplížil jako, no, zločinec uprostřed noci. Pak měl i romantickou stránku, která poskakovala a sbírala květiny a viděla polibky v dešti, zatímco jeho vnitřní skeptik vrtěl hlavou a snažil se ho přesvědčit, že je hloupý.

***

Nakonec Tomova impulzivita vyhrála, alespoň z větší části. Simone nebyla zcela nadšená z představy, jak její chlapeček jede přes celou zemi, aby se setkal s někým, koho technicky jen sotva znal, ale strávila poslední dva roky sledováním, jak se pokaždé rozsvítil, když se ukázal nový pohled. Moc dobře věděla, že Tom byl do druhého mladíka tajně poblázněný, což Bill sám krmil jednou za čas několika novými slovy, a že možná tohle bylo právě to, co Tom potřeboval, aby se přes něj dostal, nebo aby zjistil, co vlastně chce.

Simone se podařilo Toma přesvědčit, aby počkal alespoň jeden den, než odjede, i kdyby jen proto, aby si nechal prohlédnout auto a ujistil se, že ten výlet zvládne, aby mu neposílala jízdenku na autobus někam uprostřed cesty. Tom po celý den nervózně přecházel, ošíval se a prakticky vibroval, jak byl připravený vyrazit, nakonec odpadl na gauči někdy kolem půlnoci, kdy jeho vysoký adrenalin konečně vyprchal, a získal tak dobrý noční spánek, který mu byl předchozí noc odepřen. Následujícího rána byli Tom i jeho vůz oba připraveni vyrazit na silnici.

O několik hodin později se Tom k smrti nudil. Rozhlasové stanice se už alespoň třikrát rozladily, což ho nutilo si přát, aby si do auta pořídil CD přehrávač, a jednou se už zastavil na jídlo. Už počítal červená auta a modrá auta, názvy ulic, dálniční značky a nadjezdy. Vytvářel slova z poznávacích značek na autech před sebou a sledoval, odkud nejdále ty značky pocházely. Ve chvíli, kdy překročil státní hranici, si Tom uvědomil, proč se on a jeho matka nikdy nevydávali na dlouhé výlety autem; byly překvapivě nudné.

Dva nejdelší dny Tomova života se pomalu dostaly na konec prvního, jeho vůz se pomalu zaplňoval prázdnými obaly od fast foodu a cukrovinek, jak kilometry ubíhaly, a on se blížil k Billovi. O samotě v autě měl Tom víc než dostatek času přemýšlet, vytvářel si v hlavě to velké opětovné shledání, jen aby ho převrátil a znovu a znovu změnil, dokud si ho neproměnil v jednu z nejhorších, nejsrdceryvnějších věcí, jakými si kdy v životě prošel. Kdyby už nebyl tak blízko tomu okamžiku, možná by zvažoval otočit auto a vrátit se domů a jen Billovi poslat svou vlastní pohlednici, aby Bill věděl, že na jeho nápovědy přišel.

autor: Gaja

original