autor: Becs
Kluci Kaulitzovi si v poslední době užívají života. Nejenže je často vídáme na oblíbené Venice beach, ať už surfující nebo se jen tak poflakující, dnes dokonce v dopoledních hodinách vyrazili neznámo kam a vrátili se až pozdě večer. Kam nám, kluci, utíkáte? Co před námi tajíte? A jak je možné, že perfekcionista Tom najednou nechá vedení klubu i na někom jiném? Od oné velké rvačky v Insomniaxu je nějak ticho po pěšině. My v L. A. Stars ale tušíme, že je to jen klid před bouří a brzy budeme stránky časopisu plnit novými pikantnostmi. Sledujte to spolu s námi.
Projasněným bytem se neslo tiché brnkání na kytaru. Bill se ze spánku zavrtěl a otočil se na druhý bok, melodie ho uklidňovala a nutila ho zůstat v dřímotě ještě o malinkou chvilku déle. Od té doby, co Tomovi kytaru daroval, ji prakticky nedal pryč z ruky. I když přišel unavený po celém dni v klubu, stejně si aspoň na chvilku sedl a hrál. A ráno, sotva si nalil hrnek kafe, už seděl usazený na gauči a oprašoval své dovednosti.
„Bille,“ zašeptal někdo těsně před jeho obličejem a on si uvědomil, že už neslyší zvuky kytary. „No tak probuď se,“ naléhal ten hlas znovu. On se však svého spánku nehodlal jen tak vzdát, a tak pořád držel víčka semknutá. Lehké zašimrání vousů na jeho bradě jej donutilo se pousmát a posunout se kousek dopředu, kde narazil na sladké rty svého staršího brášky.
„Vstávej, ospalče,“ nenechal se odbýt Tom.
„Zbláznil ses? Ty mě vážně budíš?“ zahučel Bill a konečně se donutil otevřít oči. „A jsi oblečený, což asi znamená, že to nebude kvůli rannímu sexu.“
„Sex budeme muset odložit na později. Pojedeme na výlet,“ zubil se Tom a zůstával v podřepu na Billově straně postele.
„Kdo jsi a co jsi udělal s mým bratrem?“ protestoval blonďáček, chytl okraj přikrývky a přetáhl si ji přes hlavu. Bohužel měl smůlu, protože Tom byl nepochybně silnější. Jedním škubnutím ji z Billa stáhnul a odhalil tak jeho tělíčko oblečené jen do boxerek.
„Teď tě fakt nenávidím, Kaulitzi,“ vztekal se Bill a na posteli se postavil. Založil si ruce v bok a naštvaně našpulil rty. Tom si jeho hysterických výlevů nevšímal. Chňapl po něm rukou a přitáhl si jej k sobě. Nechal Billa, ať mu omotá nohy kolem pasu a bezpečně se ukotví v jeho náručí, a pak mu věnoval dlouhý sladký polibek.
„Slibuju, že nebudeš litovat,“ zavrněl hlubokých hrdelním hlasem, až se blonďákovi zježily vlasy v zátylku. Donesl Billa až do koupelny a tam ho poplácáním po zadku popohnal k činnosti.
„Řekneš mi konečně, kam jedeme?“ hučel rozmrzele Bill, zatímco seděl na sedadle spolujezdce a upíjel svou ranní dávku kofeinu z cestovního hrnku.
„Přece ti nebudu kazit překvapení,“ zazubil se Tom a propletl jejich prsty dohromady. Bill byl tímto malým gestem velmi překvapený. Nejenže jej chytil za ruku, ale navíc už je od sebe neoddělil. Místo toho je položil na Billovo stehno a nechal je tam. Blonďáčkovo srdce skákalo radostí. Nebyl si jistý, odkud se bratrova dobrá nálada bere, ale rozhodně neměl v úmyslu protestovat. „Jen ještě musíme něco vyzvednout, než pojedeme,“ dodal Tom záhadně.
„Pořád mi leží v hlavě ten tvůj nápad s karaoke,“ řekl Tom po pár minutách jízdy. V rádiu hrála nějaká popová skladba a Tom ji pro tentokrát se znechucením nevypnul, ale nechal ji podkreslovat atmosféru.
„Tome, prosím. Myslel jsem, že se z mých nápadů už poučil a nebudeš je realizovat. Nechci zažít další bitku,“ zasténal Bill a snažil se zahnat vzpomínku na rozbitý klub.
„Přestaň s tím. Po tisíci ti říkám, že za to nemůžeš,“ obrátil Tom otráveně oči v sloup. „Každopádně. Trochu jsem tu tvoji myšlenku rozvinul a napadlo mě uspořádat charitativní koncert. Vystoupily by slavné hvězdy bez nároku na honorář a peníze ze vstupného bychom věnovali někomu, kdo to potřebuje. Věnoval bych i část tržby z nápojů. Co si o tom myslíš?“
„To je skvělý nápad,“ schválil mu to Bill. „Nikdy bych neřekl, že jsi na tyhle věci. Pomáhat druhým a tak.“
„No, upřímně. Tak trochu za to asi může Simone. Nemá žádné peníze a stejně dělá tolik. A já jich teď mám hromady. Není to tak, že by se ze mě najednou stala Matka Tereza nebo něco podobného. Prostě je to jen nápad,“ začal najednou koktat Tom a do tváří se mu vehnala červeň.
„Je to super. A rád ti s tím pomůžu,“ pohladil ho Bill palcem po hřbetu ruky. „A ty víš o někom, kdo by byl ochotný tam vystoupit?“ změnil rychle téma, když viděl, jak se Tom cítí rozpačitě.
„Žiju v L. A. odmalička, takže se mezi kámošema najde i nějaká ta hvězdička,“ zašklebil se Tom a jeho sebevědomí bylo zpět. „Už jsem o tom přemýšlel. Chci oslovit i ty, co chodí do klubu. Celebrity na tohle většinou slyší, je to reklama zadarmo. Oni musí jen vylézt na pódium a zakvákat. Když jim slíbím, že to budu hodně šířit a dovolím fotografům si něco nafotit, mohl by to vyjít.“
„Ty dovolíš fotografům vlézt do posvátného Insomniaxu?“ vykulil Bill překvapeně oči.
„Dovolím jednomu fotografovi vlézt do posvátného Insomniaxu a celou dobu bude mít za prdelí Tonyho, který ho bude hlídat. A na konci projede všechny fotky, aby se ujistil, že nepronáší ven něco závadného. Mohl bych prodat exkluzivitu a ty peníze taky dát na charitu,“ vysvětlil Tom.
„Jsme tady,“ řekl najednou a Bill se rozhlédl. Tak se zabral do rozhovoru s bratrem, že úplně zapomněl sledovat okolí. Přijížděli k nějaké velké bráně, u které seděl v malé budce hlídač.
„Vydrž tady,“ poručil Tom a vyskočil z auta. Chvilku s hlídačem o něčem debatoval a nakonec si podali ruce. Nastoupil zpět, aby mohli pomalu projet otevírající se branou. Za okny se míhaly vysoké stromy a postupně se jim před očima odkrýval výhled na obrovskou cihlovou budovu. V malých skupinkách se tu trousili mladí lidé a jakýsi muž v kombinéze hrabal na hromadu listí. Tom zastavil na nejbližším volném parkovacím místě a vylovil z kapsy kalhot telefon. Vytočil číslo a nastavil mobil na hlasitý hovor, aby jej slyšel i Bill.
„Tome, co je? Mám hodinu?“ zaskřípal z přístroje Chloein rozrušený šeptající hlas.
„Chloe, mohla by ses vypařit? Chci vzít Billa do Vílího zámku,“ šeptal také Tom, ačkoliv to bylo naprosto zbytečné. Bill se jen podivil nad výrazem „Vílí zámek“, ale nijak to nekomentoval.
„Kruci, nemohls zavolat dřív? Zrovna mi začala chemie a Hill mě nenechá jen tak odejít.“
„Okey, jdeme pro tebe.“ Tom zavěsil a kývl na Billa, aby vystoupil. Tvářil se u toho, jako by byli na nějaké misi, která má spasit celý svět před zombie apokalypsou.
„Takže Chloe je to něco, co vyzvedáváme?“ zeptal se Bill, když mířili k obrovským vstupním dveřím.
„Jop,“ potvrdil Tom.
„A Vílí zámek je co?“ nedalo mu se nezeptat.
„Překvapení,“ zazubil se záhadně Tom a vystoupali po mramorových schodech dovnitř.
V obrovském vstupní síni bylo chladno a šero, až jim oběma naskočila husí kůže. Vydali se jednou z postranních chodeb a Tom kráčel tak sebejistým krokem, že nebylo pochyb, že toto místo moc dobře zná. Jistě to byla ta škola, o které mu vyprávěl a kterou tak moc nesnášel. Zastavili před jedněmi dveřmi a Tom sebejistě zaklepal.
„Zdravím, přišel jsem vyzvednout Chloe Kaulitzovou. Rodinná záležitost,“ pronesl tónem, který nenechával prostor pro námitky.
„Áááá, pan Kaulitz,“ protáhnul vychrtlý muž s přehazovačkou na hlavě. „Dlouho jsme se neviděli.“
„Jo, možná proto, že už jsem odmaturoval. Dost spěcháme,“ upozornil učitele, to už ale Chloe stála vedle něj s batohem přehozeným přes rameno a snažila se nesmát a předstírat, že ji ta neodkladná rodinná záležitost opravdu rozrušila. Nikdo z nich už neřekl ani slovo a rychle se klidili ze třídy pryč. Jakmile za nimi zabouchly dveře, Tom a Chloe se dali na divoký úprk chodbou a nezastavili se, až dokud nedoběhli k Tomovu autu. Bill jim jen tak, tak stíhal. Nasedli a s chechtáním a jásotem vystřelili pryč.
„Museli jsme rychle vypadnout, než nás chytí dozor. Já bych správně Chloe odvádět neměl, nejsem její zákonný zástupce, a kdyby nás čapli, volali by rodičům, jestli o tom vědí,“ vysvětlil Tom, když viděl Billův zmatený výraz.
„Hádám, že tohle neděláte poprvé,“ kroutil hlavou a nemohl si pomoct a chichotal se spolu se sourozenci.
„No, dřív to bylo častější. Od té doby, co jsi tady, na mě pěkně prdí,“ ozvala se Chloe ze zadního sedadla. V jejím hlase však nebyla ani stopa po zahořklosti.
„Sklapni, dřív jsem byl úplně stejně na hovno, jako jsem teď,“ vrátil jí to se smíchem Tom.
„Pravda,“ souhlasila Chloe a zapnula si bezpečností pás.
„A teď vzhůru do Vílího zámku,“ zahalekal nadšeně Tom a zvýšil hlasitost rádia. Všichni si začali prozpěvovat profláknutou pecku, která zrovna hrála. Staženými okénky dovnitř proudil teplý slaný vzduch a Bill se cítil, tak šťastně, jak už dlouho ne.
O hodinu a nespočet písniček později Tom zastavil před domem tak obrovským, že by klidně mohl konkurovat škole, ve které studovala Chloe. Tenhle byl bílý s mohutnými sloupy u vstupních dveří a prostorným balkónem skoro po celé přední straně domu. Kolem byly nepravidelně rozmístěny stromy, o nichž Bill jen matně tušil, že to jsou smuteční vrby. Vypadlo to tady pohádkově.
„Vílí zámek,“ vydechla nadšeně Chloe a vystoupila.
„Tome, kdo tady bydlí?“ ptal se nejistě Bill. Když mluvili o Vílím zámku, představoval si nějakou atrakci v zábavním parku nebo možná hračkářství. Rozhodně ne takhle obrovský dům, v němž očividně žil někdo hodně zámožný a důležitý.
„To uvidíš,“ mlžil záhadně Tom a z tváře mu nezmizel ten spokojený úsměv. Bill se musel pořád uklidňovat tím, že by jej Tom schválně nezavedl někam nebo k někomu, kde by mu to bylo nepříjemné. Například jako byl Calvinův dům.
V obrovské hale je přivítala milá paní v zástěře a poslala je do knihovny. Vzhledem k tomu, jak radostně se na Toma i Chloe tvářila, bylo jasné, že toto místo navštěvují často. Chloe šla nejméně deset kroků napřed, jako by se už nemohla dočkat. Rozrazila dokořán dvoukřídlé, bílé dveře a zvolala: „Babičko.“
„Sakra, Tome. Babička?“ bručel Bill a zpomalil krok tak, aby se za bratra mohl schovat.
„Chloe, zlatíčko. Myslíš, že se někdy naučíš způsobům? Třeba nevrážet jako stádo divokých koní do místnosti, kde sedí starší žena se slabým srdcem?“ uslyšel příjemný hlas, protože výhled na stařenku mu momentálně blokoval Tom.
„Ahoj babi,“ pozdravil i nejstarší sourozenec a spěchal babičku obejmout. „Někoho ti vedu,“ řekl, když ji pustil a odstoupil stranou, aby viděla na Billa, který zůstal stát ve dveřích.
Babička Kaulitzová byla elegantní starší paní s úplně bílými vlasy a perlovým náhrdelníkem kolem krku. Pohlédla na Billa a zůstala zaraženě hledět. Nebyl si tak úplně jistý, co by měl udělat, a jestli ho vůbec poznává. Emily za pomocí Toma vstala a pomalým krokem se k němu vydala.
„Nevěřila jsem, že tě ještě někdy uvidím,“ zašeptala a do očí jí vhrkly slzy. Pak nečekaně Billa objala silou, kterou by u takové stařenky nečekal. Opatrně jí obětí oplatil a díval se přes její rameno na své zubící se sourozence. Babička se odtáhla, aby si jej mohla lépe prohlédnout.
„Vypadáš úplně jako Tom. To je neuvěřitelné,“ vydechla a pohladila ho po tváři.
„No, já myslím, že Bill je mnohem hezčí,“ rýpla si Chloe a dokonale tak narušila sentimentální atmosféru. Tom jen protočil oči v sloup a její poznámku ignoroval.
„Pojďte, dáme si čaj vzadu na terase,“ poručila Emily, chytla Billa za ruku, jako by měla strach, že jí někam zmizí, když ho pustí, a prováděla ho domem.
Když došli na terasu, Bill před sebou uviděl něco, co dřív mohl spatřit jen ve filmech. Obrovitá terasa se zděnou bílou zídkou a malými vrátky, za kterými se nacházely schody vedoucí přímo k soukromé pláži a oceánu, byla naprosto dech beroucí. Stála tu přímo úchvatná pergola, která je při odpoledním čaji chránila před ostrým sluncem. Usadili se na bílý vypolstrovaný ratanový nábytek kolem kulatého stolu a babička trvala na tom, že si Bill sedne hned vedle ní.
„Popravdě, začínám trochu žárlit,“ zavtipkovala Chloe, když viděla, jak je babička unešená.
„Chloe, tebe jsem rozmazlovala od malička. Nediv se, že jsem teď v šoku, když se mi po letech vrátí ztracené vnouče.“
„Ale jo, vždyť já nic neříkám,“ mávla rukou dívka. Skopla z nohou lakované boty, aby si mohla složit nohy pod sebe, a uvolnila si vázanku, která patřila k její školní uniformě.
„Přísahám, že jsem Calvina proklínala každý den za to, že nám nechce říct, kde jsi a zakázal nám se s tebou spojit,“ řekla rozčíleně Emily. „A Francis ho v tom podporoval. Mezci tvrdohlaví.“
„Dědeček,“ vysvětlil Tom, když zachytil Billův nechápavý pohled.
„Když umřel, zvažovala jsem, že se tě pokusím vyhledat na vlastní pěst, ale měla jsem obavy z Calvinovy reakce. Pravděpodobně by vyhrožoval, že mi zakáže vídat se s těmahle dvěma, tak jsem to nikdy neriskovala. Ale každý den jsem na tebe myslela. Mám dokonce schovanou tvou fotku. Byl jsi tak sladké miminko. Skoro vůbec jsi nebrečel. Ne jako tenhle tady,“ mrkla vlídně na Toma.
„Vy mě nevidíte poprvé?“ zeptal se překvapeně Bill a zjistil, že za celou nepromluvil ani slovo.
„Jaké vy? Jsem tvoje babička, takže mi tak budeš říkat a taky mi budeš tykat,“ vztyčila výhružně ukazováček. „Uvolnil mu už Calvin jeho svěřenecký fond?“ otočila se s otázkou na Toma.
„Uvolnil,“ přikývl Tom a snažil se, aby mu do obličeje nepronikla emoce, kterou cítil hluboko v nitru.
„Dělal problémy, že jo?“ odhadla to naprosto správně babička a pohlédla zpět na Billa.
„Nechce ho tady. Řekl, že si má vzít prachy a zmizet,“ přiznal naprosto upřímně Tom a Bill zaúpěl. Nechtěl, aby babičku zatěžoval touhle historií a hlavně nechtěl, aby se rodina kvůli němu hádala.
„Babičce se nelže, Bille,“ řekl Tom, když viděl, jak se tváří. „Ona moc dobře ví, jaký Calvin je.“
„To vím, zlatíčko. Nedělej si s tím starosti. Calvin je prostě takový. Nelíbí se mu, když věci nejdou podle něj. Časem se určitě umoudří,“ pronášela utěšující slova směrem k Billovi, ale když si Tom odfrknul, naprosto tím shrnul i Billovy pocity.
„Dost o něm,“ změnila téma Emily. „Chci slyšet všechno o tobě.“
A tak se Bill dal znovu do vyprávění celého příběhu, jak do L. A. přišel, co tam teď dělá a jak si ten čas s Tomem užívá. Emily byla zvědavá i na jeho život v Chicagu a na Simone. Až když slunce začalo ztrácet na síle, uvědomili se, že uteklo několik hodin. Čas v přítomnosti staré paní byl tak úžasný, že úplně zapomněli na čas. Měla tolik zábavných historek, že nešlo ji nemilovat.
„Babičko, chtěl bych Billovi ukázat pláž, než se úplně setmí,“ vyhrkl Tom a vstal.
„Ale jistě, zlatíčko, branka je odemčená,“ souhlasila Emily.
„Aspoň ti ukážu šaty, co jsem si vybrala na ples,“ zatleskala Chloe a hledala svůj školní batoh, aby z něj mohla vytáhnout notebook.
Bill s Tomem seběhli schody, na posledním si zuli boty, aby se mohli brouzdat prohřátým pískem. Oceán příjemně šuměl a svlažoval jim kotníky.
„Je tady takový klid,“ vydechl Bill a hleděl do vln. „V centru pořád slyšíš houkání sirén a auta a hudbu z Insomniaxu, když jsme doma, ale tady je to úplně jiné.“
„Jo, tady už nejsme v centru,“ přikývl Tom. Ohlédl se k domu, jestli je nikdo nepozoruje, propletl s Billem prsty a vydali se dál podél břehu.
„Babička je moc milá,“ zhodnotil to Bill. „Děkuju, že jsi mě sem vzal.“
„Chtěl jsem, abys poznal i ty normálnější členy rodiny,“ usmál se Tom. „A tušil jsem, že o tobě babička celou dobu ví.“
„Zase se tady cítím o trochu víc jako doma,“ přiznal blonďák a snažil se potlačit knedlík v krku. „Někdy je mi hrozně smutno po mamce, ale když mám tebe a Chloe a teď už i babičku, je to, jako bych se vracel domů.“
„Pojď ke mně, ty ubulenče,“ vmáčkl si Tom Billa do obětí, když viděl, že už sotva ovládá pláč. „Patříš k nám. To, že je Calvin kretén, jsme překonali, a teď už jsi prostě náš.“
Odtáhl se od něj, aby se mu mohl zahledět do očí, a řekl: „Jsi můj.“ Pak mu rychle vtiskl polibek na rty, než se Billa úplně zmocnil pláč.
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 20
Ta poslední věta: Jsi můj. Tome, super, taky způsob, jak vyjádřit lásku, ale myslím, že větší hodnotu by bylo říct v bdělém stavu Miluji tě. Ale nebudu na tebe tlačit 😉
Babička – to bylo něco tak krásného, procítěného. Úplně vidím Billa, jak si užívá tu lásku a pozornost a všichni víme, jak moc si to to naše sluníčko zaslouží. Becs, zlatíčko, moc děkuju, že jsi mu seslala do života takhle úžasnou, minimálně mentálně vitální babičku, dalšího člověka, který ho bude milovat.
Asi sis všimla, že jsem to dneska vzala odzadu. mno jo, to nejzajímavější nakonec. Co ví bulvární plátet L. A. Stars co my nevíme? Tuší klid před bouří? Bože, jenom to ne. I když se ke mě opět neodbytně navrátila myšlenka Calvina a jeho pro mě až nepochopitelné posedlosti zbavit se Billa. Prostě nemůžu ze sebe setřepat obavy, co za tím vězí. Něco v tom určitě bude hrát velkou roli, ale sakryš co. Zlatko, ty mi dáváš zabrat… bojím bojím a zároveň se nemůžu dočkat 😉 Děkuji za nádhernou kapitolku
Dobře, jsem sadista, ale na tu bouři se těším. Ne že bych jim ten klídek nepřála, ale třeba se Tom pak konečně odhodlá něco udělat s tou jeho fobií z "miluju tě". Vážně, to už je na léčení.
Babička Kouzelná a taký mám obavy že Calvin něco provede.
Pro Billa musí být hrozné, že se se svou babičkou setkává až po tolika letech. Stejně tak pro starou paní.
Ale zatím to všechno vypadá jako úžasná idylka a klukům se všechno daří. Což mě vede k dedukci, že se v brzké době něco podělá.
Děkuji za další kapitolu a těším se na pokračování.
Babička bola pre Billa milé prekvapenie 🙂 Som rada, že má Bill niekoho ďalšieho z rodiny, kto ho má rád a verím, že bude pre oboch chalanov podporou.
Ale stále sa trochu bojím celej tej idylky, teda hlavne toho, že sa niečo pokazí. Ale na druhej strane sa na to aj trochu teším. Možno, že to posunie ich vzťah dopredu a Tom prekoná strach z tých obávaných slov 🙂
Ďakujem za kapitolu.
Tohle byl tak nádherný a emotivní díl… až se mi chce fňukat spolu s Billem…Jen škoda, že mě žádný Tom nebobejme… 😀
Babička a Vílí zámek jsou jako z pohádky, úplně jim to závidím.
Teď už se jen hrozím toho, že to ten bulvár zakřiknul a vážně se jedná pouze o ticho před bouří, ach jo…
L.A. Stars mi připomíná našeho dědu. On taky musí vědět všechny drby o všech a jeho zvědavost nebere konců. Opravdu podobenství…:D
V tomhle díle mě pro změnu rozesmál Bill hned ze začátku! "Kdo jsi a co jsi udělal s mým bratrem?" a "Teď tě fakt nenávidím, Kaulitzi!" Bože, se dusím ještě teď, když ty hlášky píšu.:D To je prostě perfektní!!!
Útěk té trojice ze školy – taková dobrodružná akce, napětí!:D Kdyby je chytili, tak by měli pěkný průser! Bylo to super, jako bych tou chodbou běžela s nimi, haha.:))
Nooo a může být snad kouzelnější místo než Vílí zámek? Babička je báječná! Možná by to někomu mohlo připadat až idealistické (vzpomněla jsem na Babičku B. Němcové), ale jako kontrast k celkem šílenému Calvinovi mi to přijde jako nutnost, aby se síly vyrovnaly.:) Takovou chci taky! Je to božsky popsané – když Tom řekl "Vílí zámek", vážně jsem si představovala něco pohádkového a ono to je!
Co se týče Billova seznámení s babičkou, byla jsem zvědavá, jak bude probíhat, jestli ho přijme atd. a nakonec to všechno dopadlo, jak nejlépe mohlo. Úplně nejvíc mě samozřejmě (už po několikáté) dostal závěr, jak Tom propletl prsty s Billovými a jeho "Jsi můj." Oh. Ta prostinká věta má takovou energii… <3 I když, jak říká Luki, mohl mu říct v bdělém stavu něco jiného, ale mě tam velmi pěkně (a možná i líp) sedělo právě to "Jsi můj." Srdíčko poskočilo a romantika jak blázen, to miluju!
Děkuju za část a jdu na další <3
Já jsem tak ráda, že i babička patří mezi normální členy rodiny! Tahle návštěva byla strašně krásná, pohodová a emotivní. Vůbec se nedivím, že Billovi tekly slzičky, komupak by ne? Navíc její dům u pláže bych si nechala líbit! 😛 Bylo strašně milé, jak nádherně babička Billa přijala a že na něj nikdy nezapomněla. Mám z toho fakt ohromnou radost.
Děkuji za přenádherný díl! 🙂
Och, joj, to bolo taaaak pekné. Hlavne záver ale aj babičkine prijatie a všetko… Ďakujem za kapitolu…