autor: Bitter
Ahoj, tady Bitter,
je tady ještě někdo, kdo mě pamatuje? Bože, je to hrozně dlouho, co jsem tady byla naposled, a ta prodleva mě hrozně mrzí, když vidím tolik nového.
Blog a psaní mně chyběl tak moc a já jsem neskutečně ráda, že je stále tady. Děkuji ti, Janule, milujeme tě.
No, nebudu se tady radši sáhodlouze vykecávat, ještě zabřednu do nostalgie a rozbulim se, což by k mé zdejší pověsti sadistky asi nebylo úplně dobré. Nebojte se ale, nepůjdu na vás hned tvrdě 🙂
V předkapitole Lykary najdete stručný soupis postav, míst a zvláštností, který jsem měla původně jen pro sebe, ale pro přehlednost jsem ho očesala o spoilery a předala ke zveřejnění taky.
Doufám, že si Lykaru užijete, a kdo zná Most do země Terabithia, ano, právě tato kniha/film spolu s Nekonečným příběhem byly inspirací. Pouze inspirací, jak poznáte, děj povídky je úplně o něčem jiném.
Hezké čtení, Bitter
Prolog
Nejdříve nebyl vůbec nic, jen tmavá postava na trůnu z křišťálu vyloženém měkkými kožešinami.
Jeho prsty se sevřely kolem hrdla, když se poprvé nadechl, a pak nahmataly beztvarý obličej, který postupně získal protáhlý tvar s ostrými rysy a tmavýma očima.
Oči přelétly obrovský sál z bílého mramoru s desítkami sloupů ve tvaru stromů s křišťálovými listy a květy, a s vitrážovými okny, skrz která dopadala na mramorovou podlahu barevná světla.
Pohled se mu zastavil na ženě naproti trůnu. Nechápal, jak to může vědět, ale byla jeho. Jeho temná princezna se zlatýma očima. Klečící a čekající na každý jeho rozkaz.
Jako další si uvědomil svou temnou podstatu, a srdce mu pohltila zloba a nenávist. Mysl mu zaplnily nové vzpomínky, touhy, plány a nejrůznější poznání.
Pak mu bylo dáno jméno, kterému podléhali jeho poddaní, stejně temní a mocní jako on.
Pak mu bylo dáno jméno, kterému podléhali jeho poddaní, stejně temní a mocní jako on.
Ach ano, ta moc… byla opojná a jen jeho. Přesto chtěl víc. Nebyla kompletní… nebyla… absolutní.
Vyčkával, co dalšího přijde, čekal na své slabiny, které by měly být nastaveny co nevidět, ale nic nepřicházelo. Nic se neměnilo.
Přestal psát…
Trvalo jen zlomek vteřiny, než si uvědomil, že je to jeho nejlepší šance vymanit se jeho moci.
„Udělal jsi chybu, můj Králi…“ Šeptl do ticha a jeho Temná princezna se pouze usmála a kývla.
1. KAPITOLA
Tom zaparkoval svoje Audi vedle už téměř rozpadlého domu a kousek opodál stojícího skleníku, ve kterém tak urputně jeho sestra jako malá pěstovala fialky a další různé květiny, které její přílišnou péčí spíše skomíraly.
Usmál se, vypnul motor a vystoupil. Naposled to tu viděl jako patnáctiletý. Otec dostal lepší práci a odstěhovali se. Tom pak začal malovat a díky jeho oblíbené učitelce a jejím kontaktům se jeho díla začala prodávat téměř sama. Nikdy by si neřekl, že ho to jednou uživí. Uživilo. Už ho dokonce pozvali na pár přednášek na školách…
Ne, že by to byla kdoví jaká výhra, jeho hodiny byly nabité studentkami, které víc než jeho obrazy zajímaly obrazy vytetované na jeho kůži. O tom, co skrývá pod košilí, kolovaly legendy.
Vyndal ze zadního sedadla velkou kytici a na pěšince k domu odbočil směrem k lesíku a řece.
Dřív, než prozkoumá dům, musí zařídit jednu maličkost, která souvisela s jeho prvním tetováním. Nápisem přes jeho levé předloktí. A boy who lost in a dream.
Bill…
Deset let tu nebyl a před pár týdny tomu bylo šestnáct let, co se stala ta tragédie a jeho nejlepší přítel, bratr, dvojče zmizel…
Jejich vymyšlený svět se mu stal osudným. Tom tenkrát jel do města pro nové barvy, a ani už nevěděl, proč ho vlastně nevzali s sebou.
On pak šel sám do lesa a zkrátil si cestu skokem přes říčku, aby byl v Lykaře co nejdříve. Břehy nebyly daleko, ale strouha byla kolem dvou metrů hluboká a směrem dolů se rozšiřovala. Jejich matka je marně prosila, aby používali malý most, který udělal otec.
Lykara… jejich svět, kterému vládli spolu. Svět víl, skřetů, obrů, živých stromů, elfů a kdovíkoho ještě. Bojovali proti princi temných elfů a jeho nohsledům. Veverkám velkým jako kolie. Jen už si nemohl vybavit, jak jim vlastně říkali… Tom jen kreslil, to on byl ten, kdo vše pojmenoval a vymýšlel jejich příběhy a jména. Když vymýšlel jména on, byla přesná a výstižná. Bill k tomu měl vždy tisíce připomínek.
Bill skočil, ale do Lykary se už tentokrát nedostal. Kus břehu se zřítil. Zrovna tenkrát dost pršelo a říčka byla zrádná, dítě nemělo proti silnému proudu šanci, a pár desítek metrů po proudu se vlévala do řeky. Nikdy ho nenašli.
Každý rok ale zveřejňovali digitálně upravenou fotografii Billa, jak by zrovna teď vypadal. Vlastně to byla Tomova fotografie, jen byl hubený, nepotetovaný a měl jinde mateřské znaménko.
Tom k nim často jezdil, ale nezapomněl ani na Lykaru. Dokud tam bydleli, vodil tam jejich sestru Leslie. S otcem pak dokonce ještě postavili domek na stromě.
Jaké překvapení, že most pořád stál. Sice porostlý mechem a Tom pochyboval, že by ho unesl, ale přeskočit na druhý břeh bude hračka. Nejdřív hodil na druhý břeh kytici lilií všech barev a pak skočil sám. Trochu zavrávoral, ale za chvíli už stál pod stromem, ze kterého…
O šestnáct let dříve
„Podívej… odtud je vidět celé království!“ Výskl Bill a podal Tomovi ruku. Pořád se ještě třásl strachy a málem mu rozdrtil prsty, ale v očích mu zase poskakovaly jiskřičky.
Lezení po stromech se mu nelíbilo, bál se, ale už teď spřádal plán jejich budoucího domku ve větvích. Když nic víc, bude to úžasný úkryt.
„Ale já nic nevidím…“ Zavrtěl Tom hlavou a dal si za uši své po ramena dlouhé vlasy barvy slámy.
„Ale ano… otevři se tomu… věř tomu a uvidíš ji…“
„Koho?“
„Lykaru.“ Šeptl tajemně a Tom se pousmál, zavřel oči a vydechl. Když oči znovu otevřel, málem spadl z větve…
Viděl konec lesa, který ústil v rozlehlou pláž, viděl skály, na kterých stály nejrůznější domky. Malé velké, hranaté, kulaté, jeden vypadal jako hruška a byl i tak barevný. Další byl jako píšťala. Byla to věž vypadající jako velká růžová píšťala. Domy byly ale nic s porovnání s obyvateli Lykary. Všude poletovaly víly s křídly průsvitnými i s jasně barevnými. Ženy s nohama žiraf, místo trupu měly klece se slavíky a vlasy jim splývaly až na zem. Elfové se špičatýma ušima, skřeti, obři… chodící stromy… to všechno teď viděl na vlastní oči. Nechápal, jak to Bill dokázal. Tiše mu špital do ucha a on vše viděl, jak říkal. Jeho fantazie neznala meze. Ne že by jeho znala, ale neuměl to vyjádřit slovy. Svoje představy oživoval na papíře.
Zahleděl se na vodu, která se duhově třpytila, a znovu užasl. Na obzoru se tyčila skála z křišťálu a na ní stál hrad s desítkami věží a každá měla stříšku jinak barevnou. Samotný hrad byl z bílého mramoru.
Tom pohladil kůru stromu a položil k jeho kořenům kytici.
„Odpusť mi, že jsem tady tak dlouho nebyl…“ šeptl a opřel se o kmen. „Ale myslel jsem na tebe… a občas se mi o tobě i zdá… jsi v Lykaře… Vymýšlíš jména mých obrazů… a dokonce jsem se naučil i hrát na kytaru. Pamatuješ, jak jsi říkal, že bych v tom byl skvělý… no nevím… není, kdo by to posoudil… Ale měl jsi pravdu… Další způsob, jak se vyjádřit beze slov.“ Pousmál se a zavřel oči.
autor: Bitter
betaread: J. :o)
Neco nové, zajímavé, tajuplné diki za povídku.
Most do země Terabithia mě napadl už, když jsem četla popis postav. Mám ten film ráda, tam si taky děti vymyslely vlastní svět, pro ně tak reálný. Jsem zvědavá, jaké to bude v tom tvém.
Děkuji a těším se, co bude dál.
Je to pohádkové takové povídky mám ráda.
Zatím to vypadá opravdu zajímavě, chudák Tom přišel o brášku, snad ho brzy v Lykaře najde 🙂
Tohle bude docela změna. Fantasy povídka tady nějakou dobu už nebyla, takže se těším. Výhoda tohohle žánru je, že se člověk může úplně vyřádit a vyždímat svoji fantazii. Svět se bude chovat, tak jak spisovatel chce. Může si nastavit svoje pravidla.
Začíná to moc dobře. Jsem zvědavá na pokračování. Díky za novou povídku. 🙂
Ahoj všem, moc děkuji za komentáře, můžete se rozhodně těšit na pořádnou dávku fantasy. Doufám, že se bude Lykara líbit a v budoucnu se můžete těšit na další povídky tohohle žánru 🙂
Most do země Terabithia miluju, i když u toho na konci pokaždé bulím. Ale tenhle příběh začíná z opačného konce, takže moc doufám, že to smutné zůstane jen na začátku, a na konci se už budeme jenom usmívat… 🙂
Začína to zaujímavo a tajomne. Fantasy sme tu už dlho nemali, takže sa teším, že sa tu niečo objavilo. Len sa trochu bojím tvojej sadistickej povesti 😀
Je opravdu smutné,že se mu takto ztratilo jeho dvojče…Děkuji moc za kapitolu
Bitter…Bitter…vazne vidim dobre? Pamatuju si to jako vcera (a ze to uz par let bude) cos mi rikala o pribehu na motivy Terabithie. Tvoje fantazie neznala mezi a vidim ze se to vubec nezmenilo. Nemohla jsem si prat snad lepsi navrat na tenhle blog nez s autorkou jako jsi ty. Dekuju ze se mam na co tesit. 🙂
Víš, když jsem to tady prvně tehdy viděla, neměla jsem vůbec náladu a upřímně ani čas pouštět se do něčeho, kde podle prvních vět bude nějaký trůn, království, něco čistě fantazijního (ne, to neznamená, že tenhle žánr nemám ráda 😉 Jen bylo takové momentální rozpoložení. ). Ještě víc mě odradily vysvětlivky, říkala jsem si: Bože, tohle by na mě bylo náročný, a nijak víc mě nelákalo začít číst:D Dala bych si přes držku, když jsem soudila podle prvního odstavce! Vůbec by mě nenapadlo, že spojíš SKUTEČNOST!!! s fantazijním světem a to je první věc, která mě na tom táhne a to tak, že asi jen tak se čtením neskončím. Prostě to je TOP nápad, fantasy umí každej druhej, reálný povídky to samý, ale spojit to a udělat z toho závislost pro jisté lidi:D, to už se jen tak někomu nepodaří. Harry, Bastian… oba patří do té skupiny reálno-fantazijních příběhů a proto je oba miluju. Dál… Nekonečný příběh no comment, miluju, tečka, Terabithiu neznám a popravdě jsem myslela, že to bude něco jako Pán prstenů, což jsem nečetla a ve filmový podobě mě to nějak nezaujalo (ano, v porovnání s Harrym Potterem, můj názor Harry 100%, Pán prstenů 5%, a to jen díky tomu, že jsem platonicky zbožňovala Froda, protože mi jeho kudrnatý vlásky připomínaly klučinu ze školy a po něm jsem pojmenovala svého gekončíka nočního, Frodo..:D) ALE: to bych nebyla já, abych neprovedla šetření na netu a nenašla alespoň trailer k Mostu země Terabithia!:D Totálně mi to změnilo to, co jsem si představovala – k lepšímu, o hodně hodně lepšímu. Co víc, ta hlavní hrdinka Leslie je z Karlíka a továrny na čokoládu, věděla jsem, že jí musím znát a ono jo. Fialka přece! Další plus;D Musím se kouknout na ten film. V traileru byla ta řeka, už to poznávám. Mramor, křišťály, sloupy… už vidím tu Královnu se sněhobílou pletí z Neverending story…^^ A Limahla, jak mi k tomu zpívá nikdy nekončící melodii. Je to kraťounké, ten první díl, ale je toho tolik, co jsi tady stihla uvést, že nebudu spát..:D Takže… toliko k úvodu:D
Jelikož, jak říkám, Terabithiu znám teď zatím jen z traileru, tak jsem pochopila, že to, co píše Bill, je teda deník, kde si to vymýšlí. To, jak se "narodil", měla jsem pocit, jako kdyby do něj někdo vdechnul život už v té podobě těch -náct let. Jak si začínal svoji přítomnost uvědomovat… zajímalo by mě, jestli se někdy dozvíme, jak mohl takhle "vzniknout", co k tomu vedlo atd. Jak moc je to třeba i symbolický s jeho skutečným životem – to, co prožívá ve své fantazii…
Líbí se mi, jak se jinak Tom s Billem doplňují – ten kreslí a ten všechno pojmenovává těmi správnými výrazy – jeden bez druhého by nebyl, neexistoval by jejich svět. Popravdě, když do Lykary měli společně vstoupit, počítala jsem s tím, že se tam prostě ocitnout a bude to -skutečné-, prostě fantasy a nebude se řešit, jak se tam dostanou. O to víc mě potěšilo, že pořád zůstávají v té rovině reálna, kdy Bill šeptá, popisuje a Tom zavírá oči a představy mu jdou samy. I já vidím růžovou píšťalu a hrušku(kouří se jim taky z komínků? a bydlí v nich Šmoulové?;D ) to je boží!:))
A hezky zmiňuješ tu jejich skríš na stromě… komm und reeette mich….^^…<3
A boy lost in dream… zdá se mi, že si Tom mohl nechat vytetovat, když se Bill ztratil.
Co se asi stalo, že se Bill ztratil? Podcenil sílu mysli a zapomněl, že 'všechno, co si dokážeme představit, je skutečné'…?
Děkuju za tenhle nápad, Královno Bí:D Jsem opravdu zvědavá, co z toho vznikne a kam se to vyvine…
PS.: Zuzu, ty spoilere..:D Já měla za to, že Terabithia končí dobře a ty zmíníš, že u toho bulíš na konci, achjo..:D Nebo jsou to slzy dojetí?:D No tak se na to aspoň psychicky připravím…:D